L o u n y – Básník Emil Juliš, který bydlí v současné době v Lounech, patří už dlouho k žijícím klasikům české literatury. Před čtrnácti dny se stal prvním nositelem titulu Dobrý rodák Mostecka, vyhlašovaného litvínovským Docela malým divadlem. Kromě dekretu obdržel cenu v podobě plastiky, kterou vytvořil sochař Jaromír Blažek. V případě Juliše je však přízvisko Dobrý rodák Mostecka trochu zavádějící, protože ve skutečnosti se narodil v Praze v roce 1920. V padesátých letech ho v rámci akce s názvem 70 000 z administrativy do výroby poslal pracovní úřad do ocelárny na Mostecku. První Julišovy básně obsahoval v polovině padesátých let strojopisný sborník Život je všude, do kterého přispěli například i Jiří Kolář či Josef Škvorecký. Sborník oficiálně nemohl vyjít a sám Juliš jej považuje za jeden z prvních českých samizdatů, ne-li vůbec první. Sbírku „Blížíme se ohni“a řadu dalších básní a próz věnoval zanikajícímu starému Mostu, který nechali komunisté zbourat kvůli těžbě, a od té doby Emila Juliše někteří nazývají „básníkem Mostecka“. V letech 1970 až 1988 nemohl veřejně publikovat. V devadesátých letech mu vyšel knižní výbor Nevyhnutelnosti, který uvedením starších "mosteckých" básní vzniklý dluh víceméně splatil. Letos v říjnu oslaví Juliš osmdesáté narozeniny.
ROMANTIKA MOSTECKA
Dříve jste se ve vašich básních dost často vyjadřoval k likvidaci starého Mostu. V posledních letech jsou ale patrné pokusy město oživit, například výstavbou nového náměstí. Myslíte, že má Most ještě naději stát se někdy krásným městem?
Myslím, že výhledově ano, ale závisí to na mnoha okolnostech. I dnes přece ve městech vznikají architektonicky zajímavé stavby. Když se vrátím do historie, Kutná Hora a Tábor se stavěly také nárazově, bez plánu a za nezvyklých okolností a dnes jsou to vzácné kulturní památky. Na druhou stranu, paneláky jsou bohužel stále nutné, nemůže mít každá rodina svůj domek, vždyť lidí je na světě čím dál víc. Ostatně viděl jsem ve světě i architektonicky cenné obytné čtvrti. Ale kde na to vzít u nás? Ovšem paneláky, koldomy – stejné jako naše – najdeme i v zemích, kde bychom je nehledali. Je to problém.
Vedle básní ve vašem knižním výboru Nevyhnutelnosti jsou otištěny fotografie výsypek a zvrásněných hald Mostecka. Objevil jste, že i v této měsíční krajině se skrývá cosi romantického?
Ano, v jistém smyslu, ale i dramatického a konečně tragického: mám na mysli zánik starého Mostu. Dodnes se divím, jak na Mostecku můžou vzniknout básně, ale také vím, jak právě drama či tragédie mohou působit na rozvoj obraznosti. Můžeme to vidět v díle malíře Bohdana Kopeckého, ve fotografiích Josefa Sudka v knize Smutná krajina, v mosteckých obrazech Jaroslava Klápště a na jiné téma i v expresi plastik Stanislava Hanzíka. Bourání starého Mostu poskytlo výtvarníku Jiřímu Sozanskému a jeho přátelům prostor pro společensko-morální reflexi. Je to ten správný vlak do budoucnosti? Není tu člověk degradován k sebezničující činnosti? Ty trosky "oživené" jeho fragmentárními, deformovanými plastikami lidí byly varováním. Některé mé básně jsou vlastně loučením s tím městem. A mimochodem, některé fotoreprodukce v mých Nevyhnutelnostech jsou pohledy z okna mého mosteckého bytu.
Kromě Sudka jezdil na sever Čech fotit i kolínský rodák Jaromír Funke. Jak to dopadlo s jeho knihou fotografií, ke které jste napsal doprovodné texty ve formě básní a která nikdy nevyšla?
Podklady pro Funkeho knihu vlastní lounské muzeum a myšlenka na jejich souborné vydání už asi definitivně usnula. Schválně se na to zeptám kulturní komise, když už jste mi to připomněl. Funke v Lounech své snímky vystavoval někdy za doby protektorátu a texty k jeho fotkám jsem psal vlastně na objednávku. Zaznívají však i hlasy, že jeho fotografie nemají příliš velkou uměleckou hodnotu, spíš dokumentární. Ale i tak by stálo za to je zveřejnit.
Napsal jste jednu ze svých vůbec prvních básní o kopci Raná u Loun, který proslavili piloti rogal a větroňů. Lákalo vás někdy létání tohoto druhu?
Jezdil jsem na Ranou každé prázdniny. Létání mě fascinovalo, i když sám jsem si to nikdy nezkusil. Kdysi se větroně jako by vystřelovaly z vrcholu hory do vzduchu takovým zvláštním prakem a já jsem asistoval při natahování tohoto praku. Nebo jsem jezdil s koňským spřežením, které vyváželo větroně na temeno hory. Chodil jsem tam mimo jiné i proto, že se tam vyskytuje rostlina kavyl zvaná Ivanovy vousy, roste jen na několika místech v Evropě. Příběh zpracovaný básnickými prostředky v Ranské hoře je skutečný. Už tehdy se letcům na tom kopci stávaly vážné úrazy.
SEIFERTŮV OPONENT
Ivan Diviš o vás jednou napsal, že jste "básníkem, který se s ničím nepárá a oponentem slavíka lidu Jaroslava Seiferta". Platí tato slova?
Oponentem Jaroslava Seiferta byl především sám Diviš. Jinak má ale asi pravdu, ačkoli Seiferta si velmi cením, i když jsem básníkem jiného typu. Nijak jsem se s jeho poetikou nikdy nepotýkal a v závěru života se i on začal orientovat na volný, tedy prozaičtější verš.
Je těžké psát v dnešní nepřehledné době – někdy zvané postmoderní?
Řady básníků – nemůžu se jich dopočítat, v každém literárním časopisu se objevují stále noví – se v dnešní době orientují zřejmě dobře, i když ji vždy a ve všem nepřijímají. Myslím, že ani netvoří těžce, on by jim to relativistický postmodernismus ani neměl dovolit. Byla to radost a někdy i trpké pochyby, ale vždycky jsem byl "v tom". Těžké jsou a až moc často bývají okolnosti, život. Pro mě jakožto spisovatele je problémem předěl devadesátých let. Odešel jsem z normalizačního Mostu a vstoupil do nové epochy. Expres civilizace se nenávratně rozjel a já se přiznám, že jsem se při jeho rychlosti a mediální všudypřítomnosti dosud se vším nevyrovnal. Dosud se mi nepodařilo vytvořit si specifický vnitřní svět, který by byl schopen reagovat na ten vnější. Zatím ale zůstávám světu otevřen.
Potkáváte ještě dnes dávného přítele spisovatele a výtvarníka Jiřího Koláře, který žil dlouho v cizině?
Vidíme se, když zahajuje v České republice některou ze svých výstav koláží. Naposledy to bylo loni ve Veletržním paláci při vernisáži výstavy Příběhy Jiřího Koláře. Než odjel do západní Evropy, vídali jsme se poměrně často. Jiří Kolář kdysi vystavoval i v Lounech a zanechal tu některé své práce jako dar. Ty se pak staly základem zdejší sbírkové galerie Benedikta Rejta.
Oslavíte své říjnové životní jubileum vydáním další knihy?
Posílám příspěvek do sborníku severočeských spisovatelů, který má vyjít v olomouckém nakladatelství Votobia. Připravují ho Ivo Harák z ústecké univerzity a lidé z nakladatelství. Něco z mých textů se má objevit i v literárním časopisu Psí víno. V lounském nakladatelství Fabio chystám spolu s výtvarníkem Zdeňkem Veselým a vydavatelem Pavlem Vejrážkou vydání bibliofilie Nelehké spočinutí, kterou tvoří jedenáct básní a stejný počet původních grafik, vydáno bude jen třicet tři exemplářů. Tato kniha "vyšla" už v roce 1975, ale jen v soukromém vydání ve dvou exemplářích.
Není škoda, že někteří severočeští autoři už jimi přestali být, třeba Vladimír Páral?
Párala jsem znal, ještě když pracoval jako inženýr v chemičce. Minimálně jeho prvních pět knih plnohodnotně patří do severočeské literatury, a nejen do ní. To slovo "severočeská" je zde užito jako pomocný a speciální termín. Každá literatura vzniká v nějakém regionu, ale ne každá je čistě regionální. Jednou mě Páral dokonce žádal o radu, jestli se má stát spisovatelem na volné noze. Šel by do určitého rizika, protože kdyby se pak psaním neuživil, mezitím by ztratil kontakt s původním oborem.
A poradil jste mu?
"Však on si poradil sám."
Jakub Pokorný
Otištěno v MF Dnes, 06.06.2000, str. 03