RECENZE VÝSTAV Z TISKU A NETU...
SVOBODNÝ HLAS / roč. 14, č. 15 - 15 dubna 2004
DUBEN VE VRCHLICKÉHO DIVADLE PATŘÍ STŘIHORUKÝM KOUZELNÍKŮM
„Veškerá radost stála na jeho tváři/jako monstrum,“ říká se v jedné básni.
A už tento z kontextu vytržený citát může posloužit jako motto společné
výstavě autora verše Emila Juliše a antikváře, hudebníka, nakladatele, výtvarníka
(namátkou a v abecedním pořadí) Pavla Rudolfa Vejrážky, která se v dubnu
koná v horním foyer a malém sálu lounského Vrchlického divadla.
Oba výtvarníci (na vedlejší noze) jsou především kolážisté, i když zde Juliš,
podle doprovodného textu, „poprvé“ vystavuje i několik abstrahujících akvarelů,
pastelů a uhlů. Přes společná východiska jsou příkladem, jak se k jedné
formě dá přistoupit odlišně. Zatímco Juliš (*1920) vzešel z antipoetického
a útržkovitého civilismu Skupiny42, Vejrážku (*1956) ovlivnil hlavně surrealismus
a imaginativní psychoanalytické experimenty. Zatímco Julišovy koláže jsou
poskládány do bohatých „fotoalb“ fotografií, reprodukcí a výjevů, Vejrážka
je většinou vytváří z jednoho základního obrazu, do něhož vlepí část vystřiženou
z obrazu jiného (výjimkou jsou slepovaná „zátiší“). Zatímco Juliš ponechává
jednotlivým střípkům jejich kontext (nevystřihuje detaily, ponechává celé
fotografie), aby je na sebe nechal působit, Vejrážka je z kontextů vytrhuje
(vystřihuje podle obrysů) a pečlivě, ale neomaleně je vlepuje do souvislostí
jiných, čímž základní výjev (dez)interpretuje podle svého. Zatímco Julišovo
lepidlo stmeluje formální řád, aby sjednotilo významovou mozaiku do jednoho
celku (ovšem i Juliš umí hrubě trhat!), Vejrážkovy nůžky formální (ne)řád
boří, aby vytvořily (ne)řád vlastní. Zatímco Julišova díla se podobají pexesu
reality a umění, života a smrti, lásky a nenávisti, z něhož probleskují
nové obsahy, Vejrážku si lze představit jako vyšinutého genetického inženýra,
který do starého organismu roubuje odlišné geny představ nebo rovnou celé
části ženských těl a strojů. Zatímco v Julišových leporelech se významy
protínají v mimoúrovňových rozcestích i křižovatkách smrti, Vejrážkovy mýtické
a fantasmagorické vize se vpíjejí do světa již existujícího, jako mementa,
nenasytné černé díry absurdity či z něho prýští a tryskají jako živočišné
prameny mladosti. Zatímco Julišův civilistní svět bez tvůrce paradoxně neexistuje,
až on mu vdechuje řád, kontury i tvar, v imaginativním Vejrážkově světě
je ještě paradoxněji vše již stvořeno, ovšem bez zásahu umělce beznadějně
fádně a nudně. Juliš, z formálního hlediska pokorný optimista, ze střípků
svět skládá, Vejrážka, zpupný, ale v podstatě bezmocný postmoderní skeptik,
se pokouší svět alespoň převracet vzhůru nohama. To je rozdíl dvou generací,
to je rozdíl mezi pexesem a genetickým inženýrstvím.
Jakže se to říká v té básni? „Veškerá radost stála na jeho tváři / jako
monstrum.“ Stačí obrátit kartičku nebo zatřepat zkumavkou.
Jan Vnouček
(Výstava Emila Juliše a Pavla R. Vejrážky, Vrchlického divadlo
v Lounech, 5. až 30. dubna 2004)
LOUNSKÝ PRESS / roč. 9, č. 15 - 15 dubna 2004 (str. 7)
KOLÁŽE S VŮNÍ CIBULE
V pondělí 5.dubna byla zahájena další výstava ve Vrchlického divadle v Lounech.
Vystavují zde Emil Juliš - koláže a kresby a Pavel Rudolf Vejrážka
- koláže.
Další lounští výtvarníci, generačně odděleni, ale spojeni svým uměním a
náhledem na život. Emil Juliš (1931) započal svoji uměleckou tvorbu
v padesátých letech. Jeho experimentální poezie přechází koncem let šedesátých
v grafické až plakátové básně a výtvarná tvorba se stává jeho prvořadou
uměleckou aktivitou. Ovlivněn zejména Jiřím Kolářem se věnuje především
kolážím. Na této výstavě jsou doplněny poprvé i Julišovými kresbami (akvarely,
pastely, uhly). Pavel R. Vejrážka (1956) začínal po umělecké stránce
jako hudebník a fotograf. Tato výstava je od roku 1999 již jeho pátou veřejnou
prezentací.
Diváky přivítali a o výtvarnicích pohovořili profesor Josef Hlaváček
a Mgr. Zbyněk Sedláček. Pondělní vernisáže se zúčastnilo více než
90 účastníků, které zaujaly nejen vystavené koláže, ale i originální občerstvení.
Na stolech byl připraven chleba se sádlem, s cibulí a kyselou okurkou. (Text
a foto M.Blažek)
Pozn. redakce REGIZu: Text je zde pzblikován tak, jak byl otištěn.
Považujeme za nutné doplnit či opravit: Emil Juliš se narodil v roce 1920
(ne 1931). Výtvarná tvorba pro něho nikdy nebyla prvořadou uměleckou aktivitou,
ale aktivitou vedlejší, nicméně jistě velmi významnou a výraznou.
ATLAS.ZÁBAVA.CZ / 21.5. 2002 - UMĚNÍ - // - SURREÁLNÍ
EROTIKA A BOGGIANIHO FOTOGRAFIE V ÚSTECKÉM MUZEU
Původní
link1
Původní link2
V současné době jsou v Muzeu města Ústí nad Labem (Masarykova ulice,č.
3) k vidění dvě zajímavé a naprosto odlišné výstavy. Tou nověji instalovanou
je výstava koláží Pavla Rudolfa Vejrážky, starší pak fotografie Guida Boggianiho
z prostředí paraguayských Indiánů.
Vejrážka, narozený v roce 1956 v Žatci, prošel za svůj život několika různorodými
profesemi od mechanika hudebních nástrojů přes topiče po nakladatele. V
oblasti umělecké se mj. zabýval fotografováním (k tomu ho inspiroval strýc),
grafikami a kolážemi, které začal nově tvořit v 80. letech. V té době na
něj zapůsobila Surrealistická skupina (I. Purš, M. Stejskal, V. Effenberg
aj.) Léta devadesátá přinesla zlom v podobě setkání s V. Zadrobílkem a básníkem
i výtvarníkem E. Julišem. První samostatnou výstavu měl Pavel Rudolf Vejrážka
až v r. 1999.
Většina v muzeu vystavených koláží je nabita erotikou a to často až lascivní.
Např. v koláži "Matka" k sobě Vejrážka připojil anatomicky znázorněnou
nejintimnější partii ženského těla a hlavu Panny Marie, což působí dost
provokativně. I ty nejprivátnější části lidského těla ukazuje bez skrupulí,
a tak působí někdy až perverzně.
Téměř ve všech kolážích nacházíme cosi, co se dá nazvat "estetikou
ohyzdnosti", ta čiší z protikladů zániku a nového života, elementů
voda - vzduch, z mnoha prací útočí svou vyzývavostí ženské akty, a ve výsledném
efektu pak díla působí jako skrumáže nonsensů. Např. akty se prolínají jak
do impresionistické pozitivně laděné krajiny tak do ponuré atmosféry šibeničního
kopce, čili ačkoliv některé prapodivné shluky prvků můžou na první pohled
působit značně nesourodě, při zapojení imaginace v nich snad můžeme najít
myšlenku osamělosti člověka v dnešním přetechnizovaném světě, stále přítomnou
smrt, kterou se každý člověk snaží vytěsňovat ze své mysli, jenže se jí
nikdo nevyhneme, změnu v postavení žen od prapočátků lidstva po dnešek,
kdy je víc než kdy předtím stavěna do role předmětu touhy a chtíče ...
Faktem je, že Vejrážku ovlivnil surrealismus a ten připouští nepřeberné
množství výkladů, takže každý si v jeho kolážích může najít ten svůj vlastní.
Díky druhé výše zmiňované expozici se návštěvník octne v úplně jiném světě,
než je ten Vejrážkův. Tato výstava fotek je putovní a Ústí je posledním
městem, kde se dá vidět.... ...Vejrážkova výstava potrvá do 27. května,
Boggianiho do konce toho samého měsíce.
lenurka (lenurka.lenurka@seznam.cz)
SVOBODNÝ HLAS 21. března 2002 (k výstavě v Ústí nad Labem): ULÍTLEJ PRV S NIŽŠÍM TĚŽIŠTĚM - Ústí nad Labem (toš)- Minulé úterý se v Muzeu města Ústí nad Labem konala vernisáž koláží lounského antikváře Pavla Rudolfa Vejrážky. Během vernisáže se výstavní síní linuly netradiční vůně: vedle vína a čajů ocitly se na servírovacím stolku krajíce chleba, speciálně kořeněné sádlo, zlatavé škvarky, kyselé okurky a kopec syrové sekané cibule. Reakce na Vejrážkovy pitoreskní anatomické fantazie se různily od vysloveného nadšení mladičkého pozorovatele "Ten je tak ulítlej, až je dobrej" přes zdrženlivou sarkastickou větu "Někdo má holt to těžiště níž" až po vyslovené rozpaky starší kultivované dámy, které vyslovila do rozhlasu, totiž: "Nad některými umělcovými obrazy nevím, nevím...". Hosty přivítal vědecký tajemník ústeckého muzea Václav Houfek, poté se slova ujal lounský muzejník Antonín Hluštík. Dlužno podotknout, že ne všichni ústečtí příznivci výstav si věděli rady, jak na koláže, natož na odborný proslov pana Hluštíka, správně reagovat. Návod poskytl sám Hluštík, který intuitivně vycítil rozpaky obecenstva a operativně pronesl větu: "V bezradnosti, kam Pavla R. Vejrážku zařadit, nezbývá, než se prostě na jeho sexformativní koláže dívat a chechtat se s ním. Neboť život nejsou jenom chechtáky, ale také smích...".
MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM (březen 2002 - K výstavě v Ústí nad Labem)): : Pokud to muzejníci časem neodstraní, najdete na http://www.muzeumusti.cz, potom výstavy > přízemí. Pokud link už nefunguje, jsou tu alespoň screenshoty stránek: 1, 2, 3. :-))) (20. 09. 2002)
NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY (březen 2002 - K výstavě v Ústí nad Labem)): NA HŘBITOVĚ (místo svíček) PLÁPOLAJÍ PENISY - Nenechte si ujít zajímavou výstavu koláží P. R. Vejrážky (*1956, na sn. uprostřed), kterou až do 27. dubna (2002) pořádá Městské muzeum. Oproti kolážím Horníčkovým, které jsme měli možnost shlédnout v minulém měsíci v galerii Albis, a které v celku ničím nepřekvapily, běží u Vejrážky přímo o gejzír nápadů. V operování s nahými ženskými těly autor (jinak lounský antikvář) pokračuje v tendencích českého surrealismu, předznačených již kolážemi Teigeho. Zajímavé je pak porovnávat míru vkusu pornografických časopisů let 30. a 80. resp. 90. nyní už minulého století, z nichž autoři vystřihovali. Vejrážka ve svých pracích, zpravidla na pozadí nám všední, či exotické krajiny, představuje podivné hybridní konstrukce, stvořené z navzájem těžko slučitelných prvků, které však takřka vždy mají znázorňovat člověka. Jakoby umělec strhával masku obyčejného lidského vzezření a symbolicky odpudivými výjevy ztvárňoval spodní proudy, které jsou s to vynacházet v nás ne-lidské myšlenky a leckdy je i proměnit v činy. Tento záměr snad nejjasněji vyzní na obzoru dvou ptakolidí pózujících před polem křížů obětí Hitlerovy genocidy. Krom takovýchto eticky apelujících momentů však expozice nabízí i koláže, které svým vyzněním zahrají i na jemnější estetické struny našich bytostí. Děti ovšem doporučuji nechat doma: Nebo se připravte na to, že možná budou chtít vysvětlit, proč na hřbitově místo svíček plápolají penisy, jejichž erekci udržují pěstěné ruce novodobých kurtizán. (jaro)
SVOBODNÝ HLAS 24. ledna 2002 (ke společné
výstavě s A. Hluštíkem v Lounech): VŽDYŤ JE TO TAK SNADNÉ ! (Pornografie
v muzeu ohrožuje mravní vývoj naší mládeže!) Už jen do 3. února máte
šanci podívat se v Okresním muzeu v Lounech na společnou výstavu dvou známých
lounských osobností, geologa a muzejního kurátora Antonína J. Hluštíka a
antikváře a nakladatele Pavla R. Vejrážky, kteří takříkajíc "fušují"
i do výtvarného umění.
Konkrétně se v případě Pavla Vejrážky jedná o koláže (většinou z let 1999
až 2001). Antonín Hluštík tvoří fotomontáže, koláže, kreslí a maluje a ve
svých miniskulpturách kombinuje přírodní materiály (dřevěné samorosty, minerály)
s kovovými. Celkově se dá napsat, že i tak skromná výstavička je dostatečně
různorodá. Oba umělci se díly zřetelně hlásí k surrealismu a v něm je dovoleno
vše. Spojování různých kontextů a asociací, které koláže umožňují, by mělo
vést ke kontextům a asociacím novým. A to se u Vejrážky v několika případech
vtipně podařilo (například Trojská klisna, Oko přísné kritičky). Zdá se
mi však, že některé koláže se snaží o humor za každou cenu příliž prvoplánově
(Původně fádní zátiší Paula Cézanne, Vztekle odložená žena – ač tato koláž
se v katalogu jmenuje mnohem slibněji a hlouběji Masturbace) a že některé
jsou příliž okatě inspirovány erotickými obrazy Toyen. Antonín Hluštík (vystavuje
díla v rozmezí let 1970 až 2001) je jiný případ. Balancuje někde mezi mystičnem,
kresleným vtipem, výrobou uměleckých těžítek a dadaismem.
Rád bych se ještě zmínil o reprezentativním katalogu k výstavě. Některá
díla tu produkovaná sice na výstavě vůbec nejsou (v případě Hluštíka ke
škodě věci) a některá tu jsou uvedená pod jiným názvem, ale surrealisté
jsou už prostě nevypočitatelní. „Freude, na tě vždycky dojde,“říká se přece.
Tento psychiatr ale zkoumal jen mužskou duši, a tak se jím dá sotva vysvětlit
skvostný, nechtěně (?) surrealistický úvod od PhDr. Marie Imbrové. Ta nejprve
v několika odstavcích poeticky krouží okolo tématu a pak jediným velmi abstraktním
souvětím za hranicí parodie, které mělo tvůrce nekompromisně shodit do suterénu
umění, je vynáší do nadoblačných výšin. Bez tohoto souvětí by byla celá
výstava neúplná. Teprve ona jí dodává toho správného lesku, teprve s ní
si ji můžete plně vychutnat. Až mě napadá, jestli si ji vystavující pánové
v zájmu mystifikace nenapsali sami. Byl by to „majstrštik“. A proto určitě,
až půjdete kolem, se běžte do muzea podívat. Za vstupné 10 korun dostanete
katalog, seznam děl a nemine vás setkání s „kataklyzmatickými exhalacemi
existenciálního prach ultra modernismu poohárecké provenience“. A to už
stojí za to, ne?
Jan Vnouček
MF DNES 24. listopadu 2001 (ke společné výstavě s A.
Hluštíkem v Lounech):
VÝSTAVA MÁ I HUMOR - Vedle výtvarných děl jsou kuriozní předměty
Louny sobě a muzeum sobě. Takové motto by mohla mít současná výstava v lounském
muzeu. Pro lidi, kteří ji shlédnou, možná budou mnohé exponáty překvapením.
Louny- Geolog Antonín Hluštík a antikvář Pavel Vejrážka z Loun uspořádali
v místním muzeu netradiční výstavu výtvarných děl. Doplnili ji totiž různými
kuriozitami a předměty, které jako by si jen náhodou přinesli z domova.
V rohu se vyjímá kámen ze zbouraného historického domu číslo popisné 73,
který zdobí Hluštíkovu "podkrovní sluj". Vedle stojí soška bůžka,
která údajně patřila dávnému starostovi Pavlu Hilbertovi. "Chceme hlavně,
aby se lidé bavili, původně měla výstava začít později a měla být záměrněji
odlehčená, protože se blíží Silvestr", směje se Antonín Hluštík. Pod
sklem je tu například soubor dřevěných vařeček plus jeden samorost připomínající
palcát, na kterém je vypálen nápis "Volnost, rovnost, manželství".
Ve vitrínách jsou k vidění přebaly knih, na kterých se podílel Vejrážka
jako grafik, například básně Emila Juliše nebo knihy ústeckého spisovatele
Ladislava Mušky. Ve svých kolážích si Vejražka pohrává surrealisticky s
lidským tělem a skládá vystřižené údy trochu jako Salvator Dalí. Hluštíkovi
by teoreticky mohl někdo vyčíst, že měl snazší přístup do výstavního prostoru
muzea, protože je jeho zaměstnancem.
"O tom, kdo bude vystavovat v muzeu, rozhoduje ale více lidí"
reaguje na takto položenou otázku. Nadto výstavu takříkajíc nevlastní jen
tito dva pánové, jelikož odkazuje i k dalším lidem, kteří na Lounsku dělají
vědu či kulturu - například právě k Emilu Julišovi nebo malíři Zdeňku Sýkorovi.
Je tam kniha archeologa Petra Holodňáka či publikace Stanislava Kasíka o
městském znaku. Výstava potrvá v muzeu až do konce ledna.
Jakub Pokorný
[Pavel Rudolf Vejrážka a Antonín Hluštík: Vždyť je to tak snadné! Okresní muzeum, Louny, 2001-2002]
MF Dnes / 17.03.1999 - PAVEL MACÁK - str. 03
VEJRÁŽKA KOLÁŽEMI PROVOKUJE K PŘEMÝŠLENÍ (recenze - k výstavě
v Barokním špitále v Lounech, 1999).
Nevšední výstavu surrealistických koláží Pavla Rudolfa Vejrážky, lounského
antikváře, hudebníka a vydavatele místního časopisu Regiz, si mohou až do
konce března prohlížet návštěvníci velkého sálu Barokního špitálu v Lounech.
Ačkoli většinu vystavených koláží vytvořil v letech 1979 - 1989, jde teprve
o jeho první veřejnou prezentaci. Ve Vejrážkově tvorbě nejde jen o prosté
vystřihování, kombinování a lepení zdánlivě nesourodých obrázků do jednoho
celku. Protože navíc ani jedna koláž nemá jméno, diváka provokují k přemýšlení
o skutečném světě a o jeho pravdách. Lidské tváře, trupy i končetiny, tvořící
neskutečné propojení zasazené do poetických a někdy až naivních krajin,
do sebe kompozičně i barevně perfektně zapadají a tvoří místy až překvapující
celek. Dalíovská syrovost se ve Vejrážkových dílech snoubí s něhou, složitost
výrazu zase s volným pochopením. Byla by proto věčná škoda, kdyby premiérová
výstava tohoto skrytého amatérského umělce s nesporným talentem byla zároveň
jeho poslední.
[Pavel Rudolf Vejrážka: Koláže, Barokní špitál v Lounech, 1999]