KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU
K R O N I K A 2006
Vaš zprávy, připomínky, názory: vše na e-mail: regiz@vejr.cz nebo použijte tento formulář
V Kronice naleznete povětšinou komentované zprávy o událostech a akcích, na nichž jsme osobně byli nebo se jich zúčastnil některý z našich spolupracovníků či dopisovatelů. Komentáře a názory jsou výhradně subjektivním vyjádřením příslušného autora.
|
KRONIKA 2006
|
|||
26. 12. 2006 – Dne 25. 12. zemřel Emil Juliš
DNE 25. 12. 2006zemřelEMIL JULIŠBÁSNÍK – VÝTVARNÍK – VÝJIMEČNÝ ČLOVĚK
|
Rozloučení se zesnulým se koná v pátek 5. 1. 2007 ve 12:00 v obřadní síni města Loun
Emílkovo splynutí
V prvním kvartálu roku 1956 pomiloval můj tatínek poněkud neopatrně
maminku. Po biologicky přirozených devíti měsících jsem poprvé bezmocně (ale
tajně doufám, že dostatečně vztekle) zařval na tento svět, snad se najust
i počůral a pokakal (bylo-li z čeho). Třináct dnů poté Emílek oslavil 36.
narozeniny. V tomtéž roce se dostává do křížku s cenzurou a samostatná sbírka
jeho básní, připravená k vydání Jiřím Kolářem, je zakázána; současně mu však
poprvé vyšly ve strojopisném almanachu (sestaveném opět Jiřím Kolářem s názvem
Život je všude) první básně. V roce, v němž jsem zahájil boj s anonymním světem,
zahájil Emílek boj s konkrétním totalitním blbstvím. Oba jsme nesli na hrbu
osudu zvířetníkové Váhy a pro vykladače není tajemstvím, že nepůjde (a vskutku
nešlo) o procházku růžovým sadem...
Bojovali jsme; každý jinde a po svém, částečně i proti odlišným nepřátelům.
Nevěděli jsme o sobě ještě dlouhých třicet let. Kolem roku 1986 nás seznámil
v lounském antikvariátu kolega Dušan Vosyka. Juliš několikrát z Mostu přijíždí
a navštěvuje lounský antikvariát. Kolem roku 1990 se ukazuje častěji. Přestěhoval
se do Loun. Dušan Vosyka – rovněž vzácný muž – poté z antikvariátu odchází.
Trávíme s Emílkem odpolední hodiny mezi knížkami sami. Probirá se politika,
filosofie, poezie, literatura vůbec.
V roce 1992 se ptá, nechci-li vydat jeho experimentální poezii. Registruji
nakladatelství – a Multitext A je na světě. Na knize se podílí rovněž Emílkovi
přátelé Zdeněk Sýkora a Vladislav Mirvald. V dalším roce vychází Cesta do
Města Lawn. Emílek s díky odmítá nabídku Jiřího Koláře na zhotovení ilustrací
a vybírá si koláže mé. Pýchou praskám ve švech. Doslova.... Teprve později
mi dochází, že to není kvalitou koláží ale Emílkovým grandovstvím. Gesto,
hodné hluboké poklony. Je mi třicet šest, jako onehdy Emílkovi. Vydávat mohu
cokoli a komukoli… Nefér situace. Zralý muž, persekuovaný po dlouhých dvacet
let komunistickým idiotismem versus mlaďoch, plácající neustále, zbytečně
a – nutno přiznat – beztrestně do stojatých vod režimu. S pokorou si dnes
uvědomuji, jakým obrovským NIC muselo být mé směšné odmítání vystát frontu
na banány či hajzlpapír proti Emílkově dvacetileté neexistenci...
V letech 1992-1993 naše známost transformovala v opravdové přátelství. Spolupracovali
jsme na dalších bibliofiliích, udělali řadu rozhovorů pro tisk; mapoval jsem
jako posedlý z jeho života vše, co mi bylo umožněno a kam jsem byl vpuštěn.
Zatímním výsledkem jsou Emílkovy životopisné a bibliografické internetové
stránky, na nichž se přes
počáteční nedůvěru, možná až skepsi, podílel s nevšedním zaujetím. Text se
neustále měnil a doplňoval. Záleželo mu na nezkreslených informacích. Iritovaly
ho nepřesně, donekonečna opisované údaje z různých biografií, v nichž se vyskytovalo
jeho jméno („proč píšou takové blbosti? ...vždyť ještě žiju, můžou se mě přece
zeptat... ale na to jsou asi líný...“).
Celkově mu vadilo šlendrijánství, nepoctivost, hamižnost, politikaření, formálnost,
respektoval náboženství ale neměl rád církev... Už tato témata nám stačila
na stovky hodin rozhovorů. Námětů však bylo mnohem víc... hudba, umění klasické
i novodobé, architektura – měl úžasný přehled o všem, co souviselo s lidskou
kulturou a kulturností, včetně historie.
Výstižné byly jeho glosy běžného života. Stručné a trefné. V polovině letošního
roku se při jedné z návštěv zmínil: „Město sice dělá krásné chodníky, ale
myslím, že trochu kašle na to, kdo po nich bude chodit.“ Jindy si pobrukoval:
„Básníkům, těm je tu hej, ti nikam nezablouděj...“
Svůj odchod z tohoto světa – troufám si říci –„cítil v kloubech“. Poslední
dva až tři roky jej občas zmiňoval, postupem času stále častěji. Jakoby se
„pro jistotu“ loučil. Mezi neustálou korespondencí s přáteli a nakladateli
pečlivě pořádal osobní záležitosti. Prohlásil, že „...už jen dělá sekretáře
vlastnímu životu a dílu“. Obdobné narážky jsem vnímal s nelibostí a v mezích
dané situace je zlehčoval. Oba jsme však věděli, že onen okamžik jednou nastane...
Několikrát mě napadlo, jaké to bude, až tady nebude. Nedokázal jsem si to
představit. A stále nedokáži...
Byl výjimečnou bytostí, člověkem, který jakoby se do dnešní doby ani nehodil.
Daroval světu nesmírné množství krásných slov, komponovaných do nápaditých
útvarů, plynoucích posléze jako jednolitá kosmická hudba, plná hlubokých významů
a jinotajných sdělení. Poezie pro něj byla hudebním nástrojem, který dokázal
rozeznít zcela jedinečně, nenapodobitelně, neopakovatelně, po svém – a s ohlušující
silou!
Je velmi těžké rozloučit se s Emílkem pomocí slov, která neumím volit a skládat
ani z nepatrné části tak virtuózně a libozvučně, jak to dokázal on. Je vůbec
těžké se s ním rozloučit. Dejme proto raději slovo panu básníku Emilu Julišovi;
rozloučí se mnohem důstojněji on s námi, nežli my s ním:
„Vznáším se mezi vesmírem a zemí, ale stále ještě v moci svého hrobu země - i kolébky? a už cítím onen van rození i zmaru, ale cítím i masivní trvání větru na rozhraní země, vod a vesmíru, plynu, dívám se na vše shora. a už očekávám onu chvíli velikosti stále se rozrůstajícího vědomí, citím ony prostory, jejichž zlomku jsem svým celkem účasten, rozkládán jimi a řícen, i vrstven a budován.“
Pavel R. Vejrážka (28. 12. 2006)
25.
11. 2006 – Rozpaky nad Funkovými Louny...
Jeden z posledních počinů nakladatelství (Vik)TORST(oilov) je precizní
vydání souboru Funkových fotografií Loun a okolí s prostým názvem Louny
(Jaromír Funke / Louny / ISBN: 80-7215-289-0 / Torst, 2006). Proč rozpaky
nad precizním vydáním?
S touto publikací, jež byla v edičním plánu nakladatelství v Ustí nad Labem
již v roce 1972, je neodmyslitelně spjat básník Emil Juliš (bližší viz. www.vejr.cz/julis/index.html).
Napsal k fotografiím (Funke je nafotil v letech 1940-1941; viz článek dr.
Marie Imbrové in REGIZ - www.vejr.cz/regiz/archiv/ruzne/funke.html)
celkem 39 básní(*) v próze (jednu společnou pro dvě fotografie). Právě kvůli
těmto textům (přesněji řečeno nikoli kvůli textům, nejsou totiž nijak ideologicky
závadné; spíš šlo o Juliše – osobu) bylo nakonec vydání knihy zastaveno(**).
Julišových textů se zachovalo(*) celkem 22 a vyšly v souboru Nevyhnutelnosti
(Torst, 1996, ISBN 80-85639-78-5, oddíl 2: Město na půlnoci, str. 51-69).
V téže knize Jan Šulc, autor komentáře, píše: „...cyklus [Funke - Louny]
... zasloužil by si (spolu s Julišovým básnickým doprovodem) samostatnou publikaci
v odpovídajícím knižním formátu.“ O „výročních“ deset let později kniha
skutečně vychází (v témže nakladatelství), ovšem bez Julišových textů...
Proč? Ví pánbu. Nabízí se vysvětlení, že texty byly do hotové makety doplněny
a pro nové editory nešlo o součást původního záměru. Toto vysvětlení neobstojí,
protože spojení Funke – Juliš – Louny se stalo postupem let nerozdělitelně
vnímaným celkem. O původní záměr POTAŽMO nepochybně šlo. Jiným důvodem může
být, že se texty nezachovaly v kompletu (*). Ani tento případný argument nemohu
akceptovat. Zajedno jsem myslím (v poznámce) dostatečně relativizoval „nekompletnost“
básní a nakonec i Funkův cyklus se rovněž celý nedochoval a byl „zbastlen“
jak z originálních fotografií uložených v lounském muzeu, tak z pracovních
kopií a nezpracovaných negativů z pozůstalosti Jaromíra Funka. Sami editoři
uvádějí (na straně 70), „...pracovní kopie a negativy nebyly autorem určeny
ke zveřejnění a jejich technická kvalita není dokonalá“, přesto došlo k rozhodnutí
je do knihy zařadit a „doplnit jimi dnes již nekompletní soubor...“ Dochované
texty(*) přece mohly být otištěny jak k patřičným fotografiím, tak třeba v
příloze...
Souhrou osudu, propleteného paradoxními až pitoreskními náhodami (snad i nehodami),
mají Louny konečně reprezentativní fotografickou publikaci, vydanou po „kristových
letech“ – ovšem v podobě, ve které by bývala klidně vyšla v roce 1973 se souhlasem
bolševika, nebýt Julišových básní. Problém je, že bez Juliše nikdy nepůjde
o kompletní dílo – a pokud ano, tak jedině ve smyslu fotografického portfolia.
A co si budeme nalhávat, Funke v lounském cyklu odvedl profesionální práci,
dokonalé řemeslo – ale to je vše. cyklus zdaleka nedosahuje kvalit jeho Kolína...
Silné, neomšelé a emocemi nabité texty Emila Juliše by z knihy udělaly nekonvenční
monografii dobových fotografií, na kterou bychom pak právem byli pyšní...
Proto, chcete-li mít knížku opravdu „kompletní“, nezbývá, než si opatřit výše
zmíněné Nevyhnutelnosti. Okamžitě pak pochopíte, proč jsem v rozpacích nad
počinem Torstu (oobně bych si vsadil na to, že Viktora Stoilova „uhnala“ k
této podobě vydání Anna Fárová – při vší úctě k této dámě...).
Nebyl jsem na slavnostním večeru ve Vrchlického divadle, kde byla knížka pokřtěna.
Tak by mě zajímalo, našel-li se kdo odvážný, jenž zmínil, že v knize schází
„druhá, fotografiím rovnocenná polovina“, či jen všichni poněkud lacině hýkali
nad „krásným počinem týkajícího se Loun“ („zasvěcenci“ nepochybně neopomněli
zmínit někdejší zákaz vydání „díky“ Julišovým textům... – ale třeba se pletu
a žádní „zasvěcenci“ u toho nebyli...). Nebyl tam ani Emil Juliš. Patrně jediný,
kdo mohl k pohnutému osudu monografie cokoli relevantního sdělit...
Pavel R. Vejrážka
----------------------
* S tímto údajem přichází v Nevyhnutelnostech Jan Šulc a v jednom z úvodních
textů k Funkovým Lounům jej reprodukuje posléze i Anna Fárová. Sám básník
však sepsání devětatřiceti básní relativizuje; tvrdí, že texty zdaleka nebyly
vytvořeny ke každé fotografii, nýbrž jen k jistým „blokům“, což se jeví jako
velmi logické. Nemálo fotografií je totiž pouze alternativním pohledem na
stejný objekt. Proto je velmi pravděpodobné, že dochované básně E. Juliše
jsou kompletní.
** Juliš vzpomíná (nepatrně upravený ale faktograficky nezkreslený přepis diktafonového záznamu): „Oficiálně mi bylo sděleno, že jakási tehdejší komise nedoporučila vydat knihu Funkových fotografií pro jejich nekvalitu a také proto, že se soudruhům nelíbilo časté zobrazení kostela [sv. Mikuláš]. Neoficiálně (a potvrzeně) šlo samozřejmě o mé texty; byť jsem v té době byl paradoxně dva roky „na volné noze“ jako spisovatel a psát „na zakázku“ jsem mohl (vydávat své věci ne). Za básně k této knize mi byl vyplacen sjednaný honorář...“
20. 09. 2006 – O KAMILU LINHARTOVI (na okraj výstavy v Galerii
Benedikta Rejta). O člověku nejvíce vypovídají oči. Osobně jsem se s Kamilem
Linhartem setkal jen několikrát. Ty jeho oči byly laskavé. Jeho základním
rysem byla skromnost. Znal jsem ho a neznal zároveň. Potkával jsem ho, věděl
jsem kdo to je, ale o jeho tvorbě jsem věděl málo, jen z několika výstav jež
jsem měl možnost uvidět. Po dvacet let od roku 1970 do roku 1990 nevystavoval.
Netrpěl nutkavou potřebou sebestřednosti. Svá díla rozdával symbolicky i doslova.
Vystavoval i mimo oficiální výstavní síně v místech, kde se autoři jeho formátu
a úrovně obvykle nevyskytují, např. v prostorách transfúzní stanice hematologického
oddělení Nemocnice v Lounech. Předal tak své výtvarné poselství i lidem, kteří
by jinak patrně výstavu výtvarného umění nenavštívili a naopak přivedl do
transfúzní stanice ty, kteří měli o jeho dílo opravdový zájem.
Linhartovým cílem nikdy nebyla platónská mimésis, nápodoba a popis přírody
jako podstata uměleckého tvoření. Jeho počátky byly surrealistické, což dokumentuje
malý surrealistický kabinet v suterénu galerie. Přes krajinářskou etapu své
tvorby se dostává k pátrání po podstatě, k hledání řádu, k hledání prazákladů
elementárních tvarů a částic. Je fascinován přírodou, její variabilitou v
organické i anorganické oblasti, jakoby nekonečnými řadami na dané téma (krystaly,
hvězdice, lastury, květy atd.). Ačkoli častým přírodním principem je souměrnost
na jednu či více os, zjišťuje Kamil Linhart při hledání počátku vývoje organických
tvarů, že v této oblasti převládá tvar negeometrický, tvar buňky, nepravidelný
ovál, tvar améby. Tento tvar - améba - se stává základním prvkem jeho tvorby.
Z ní pak vychází další tvarové variace připomínající houby, schéma stromu
či hlavy, čili jakési organické archetypy. Protože jde o organické tedy vlastně
přirozeně objemové motivy, přechází od plošného vyjadřování do prostoru.
Poučen studiem C. G. Junga, východních filosofií i moderní fyziky uvědomuje
si, že i prázdnota může mít tvar, je-li obklopena formou, že i prázdnota je
výtvarným prvkem, což realizuje v „negativních hlavách a amébách“. Postupným
zjednodušováním dochází k redukci schématu hlavy na dvě souměrné vlnovky,
vlnovka se tak stává motivem cyklu reliéfních kompozic.
Na cestě k dalšímu zjednodušení konstatuje Kamil Linhart, že vlnovka se vlastně
skládá ze dvou částí kruhu a dostává se tím ke kruhu, prvotně odmítnutému
geometrickému tvaru. To se týká hlavně jeho limitových kompozic a motivu planet.
Zde se také vrací k obrazové ploše a do prostoru se vydává vlastně jen strukturu
malby a odrazem světla od lesklých částí materiálu. Jeho tvorba se pohybuje
od mikrokosmu k makrokosmu a objevuje tak spojnice mezi těmito světy. Vývojem
dochází ke kruhu, symbolizujícímu v mnoha kulturách kosmický či božský princip,
opak čtverce, principu pozemského, lidského. Dostává se tak vlastně k mandale,
k meditaci, k motlitbě tvorbou.
O hloubce jeho díla svědčí s jakou pílí a důkladností promýšlel svoje práce,
což dokumentuje zachovaný bohatý archiv kreseb realizovaných i nerealizovaných
plastik, či jejich modely, které předcházely definitivní objekty. O jeho umělecké
intuici svědčí to, že v současné astrofyzice mají matematické modely tzv.
superstrun tvar nepravidelných améb a vlnovek.
Galerii Benedikta Rejta v Lounech se podařilo v této expozici zrekonstruovat
z valné části dvě jeho významné výstavy, z roku 1969 v Praze a 1970 v Ostrově
nad Ohří, a představit velmi cenné, dosud nepublikované ukázky z Linhartova
kresebného archivu, s jejichž pomocí divák proniká do jeho tvůrčích postupů.
Na závěr je třeba pak ještě vyzdvihnout i to, v jak krátké době a v jak vysoké
kvalitě, grafické i obsahové připravila Galerie Benedikta Rejta v Lounech
publikaci o díle autora, jehož dílo se uzavřelo a vzdala mu tak poctu.
Jiří Němčický
05.
07. 2006 – Od 2. července do konce sprna 2006 se koná v
galerii U kozorožce na Peruci výstava výtvarných prací Hermíny Viery
Kopicové a Jitky Janákové pod názvem „Tomuto krásnému kraji“.
Svůj hluboký vztah k výtvarnému mění Hermína Viera Kopicová vyjádřila mimo
jiné tím, že na Peruci otevřela před několika lety soukromou galerii, v níž
poskytuje výtvarným umělcům amatérským i profesionálním možnost prezentace
jejich díla. Tentokrát se rozhodla ke svému životnéímu jubileu představit
svoji výtvarnou činnost. Ke spoluúčasti na výstavě přizvala mladou výtvarnici
Jitku Janákovou. Kopicová získávala odbornou výtvarnou průpravu během studia
na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.
Bytostným založením je krajinářkou. Pastely H. V. Kopicové se nesnaží popsat
viděné ale esenci krajiny, v níž našla zalíbení. Hledání ducha krajiny je
to, co je pro ni dominantní, nikoli popis. S krajinnými prvky tedy zachází
volně, ne však svévolně. Podobně jako Cezanne, mohu-li si dovolit toto srovnání.
přemisťuje či vynechává v zájmu obrazu, protože cílem je samozřejmě obraz,
ne podání zprávy o porozumnění. To nám může lépe zprostředkovat fotoaparát,
kamera a dnes i mobilní telefon.
Měkkost nejčastěji voleného materiílu, pastelu, dává možnost vyniknout chvějivému
barevnému světlu. Zajímavé spojení impressivního vnímání barevnosti tvarů
podivuhodný obraz Peruce a jejího okolí se vzdálenou kulisou českého Středohoří.
Svojí prací vzdává poctu kraji, který se jí stal milovaným domovem, v každé
roční době jí nabízí svou krásu a obdiv k ní je jí neustálou inspirací.
Keramické objekty v GUK vystavené jsou dílem Jitky Janákové. Své výtvarné
zkušenosti získávala již od raného dětství, kdy navštěvovala výtvarný obor
ZUŠ v Lounech pod vedením Jiřího Němčického, pokračovala na střední keramické
škole a loni ukončila studium na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích
a působila na ZUŠ v Lounech kde očila výtvarný obor. Svoji diplomovou práci
postavila na technologii lití do forem, vyžadující přesné zpracování. Objekty
vystavené na Peruci jí dácají možnost většího emotivního hmatového prožitku
hmoty. Zde modeluje na jeden zátah a práce tak mají výrazně dynamický charakter.
Také Jitka vychází z přírodní inspirace. Organické tvary mezi ohněm a kořeny
se snaží proniknout pod povrch, postihnout společné znaky živého ohně a dramatu
růstu. V keramické hmotě jde vlastně o zastavený oheň a to je zde prezentováno.
V kombinaci s rostlinami se plastiky však zároveň jejich „kořenovým“ fundamentem.
Výstavu je možno navštívit do konce srpna v galerii U kozorožce na Peruci,
od ůterý do neděle v době od 10 do 18 hod.
Jiří Němčický
|
ZEMŘEL KAMIL LINHART |
19. 06. 2006 – Dnes v 19:20 odešel na „druhý břeh“ výtvarník a filosof, kamarád, přítel, ale především jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy měl čest poznat. (-prv-)
14.
04. 2006 – Jizvy v krajině aneb Zaniklé kamenolomy na Lounsku
je název nové tématické výstavky v Oblastním muzeu v Lounech. Kurátor
geologických sbírek A. Hluštík ji pojal jako ohlédnutí za minulostí těžby
stavebního kamene, zejména opuky, v katastru královského města Loun a v nejbližším
okolí. Na příkladech několika zapomenutých kamenolomů demonstruje jejich umístění,
způsob těžby, pravděpodobné použití suroviny a širší souvislosti jejího výskytu.
Téma i náplň výstavky jsou tak kompromisem mezi dvěma zájmy jejího autora:
profesionálním zaujetím geologií a laickou slabostí pro historii.
Na dvanácti velkých nástěnných panelech se návštěvník seznamuje s pozůstatky
těžby pískovců, opuk a vápenců v lomech Rasovna, Pod vodárnou, U spravedlnosti,
Pod Skalkou, V Kostkově lomu, v lomech u Hrádku a v Sulci; zmínka je zde ovšem
také o těžbě čediče na Blšanském chlumu a na Ranské hoře. Texty, fotografie
a tabulky jsou doprovázeny ukázkami hornin a kamenického zpracování horniny.
Uvedené lokality jsou však jen přístupnou formou zpracovaným výběrem z rozsáhlejší
odborné dokumentace starých těžeb, jež je v průběhu posledního desetiletí
vedena a tříděna jako pomocný soubor dokladů k muzejní geologické sbírce.
Vernisáž výstavy se konala na Velký pátek 14. dubna 2006 v přízemním výstavním
sále domu čp. 189 v Pivovarské ulici. I přesto, že byl první den velikonočních
svátků a školní prázdniny, otevření se překvapivě zúčastnilo několik desítek
návštěvníků. Výstavka, určená zájemcům o pozůstatky jednoho z oborů lidského
konání v Poohří, skončí v neděli 11. června. (-nH-)
12.
04. 2006 – Beseda o knize. Z podnětu ředitelky Městské knihovny
v Lounech se v podvečer 12. dubna sešli autoři knihy Louny (Historie, kultura,
lidé), vydané na podzim 2005 pražským nakladatelstvím Lidové noviny v edici
Dějiny českých měst. Spolu s editorem a ředitelem Státního okresního archívu
Louny PhDr. Bohumírem Riedlem zasedli k jednomu ze stolků sálku knihovny historik
a pracovník archívu Mgr. Jan Mareš, ředitel Oblastního muzea Louny PhDr. Bedřich
Štauber, kurátor muzea Mgr. Antonín Hluštík, CSc. a profesor gymnázia V. Hlavatého
PhDr. Karel Mareš. Účast veřejnosti nebyla sice velká a zcela chyběli místní
novináři, ale publikum brzy zaujal způsob, jakým byly okolnosti vzniku publikace
předkládány: autoři totiž komentovali digitálně promítané ilustrace knihy.
Díky zájmu přítomných a bezprostředním reakcím autorů se vyvinula živá debata
o nejrůznějších událostech v dějinách Loun, ať již se o nich v knize psalo,
nebo se do ní prostě nevešly. Když kolem osmé hodiny večerní beseda končila,
bylo na přítomných vidět, že jsou spokojení, a ředitelka knihovny paní Mgr.
Dagmar Bahnerová naznačila, že by nebyla proti tomu, uspořádat pokračování.
Z připravených snímků byla totiž promítnuta sotva třetina… (ajh)
08.
02. 2006 – Pondělí 6. února patřilo ve Vrchlického divadle
vernisáži fotografií (Jiří Bouda) řezů zkamenělého dřeva (araukaritů) se sbírek
Bořka Zasadila s názvem Krajiny kamene. Zvětšené makrofotografie struktur
zkamenělin působí nepochybně zajímavě, u několika vystavených exemplářů až
úchvatně. Jsou dílem přírody. Člověk ukrytou abstraktní krásu mohl pouze objevit,
dešifrovat, snad definovat, technicky zachytit a převést do úzu obecně zažité
vnímatelnosti (zde ve formě výstavy) v podobě obrazu (fotografií). Někomu
může vadit určitá plochost, nicméně jde přece o fotografie ploch, že ano...
Instalace nabízí sama o sobě několik otázek (a vlastně i odpovědí). Mnohé
matlaly z oblasti moderního a postmoderního kumštu odkazuje do patřičných
mezí (nejsou očividně schopni ani z části vymyslet, natož namalovat obdobnou
nádheru, plnou subjektivně možných dějů či příběhů), na druhou stranu zde
"chladná kamenná krása" prezentuje vlastní neživostnost, snad i
- v lidském měřítku - samoúčelnost; bez zásahu lidské ruky to prostě nikdy
není a nebude "ono"...
Jakákoli makrofotografie čehokoli (mrtvá housenka, struktura trávy, listu
či květu, detail motýlího křída (či ještě lépe křídel můry) či oka žáby, bude
působit obdobně. Nalezneme zde estetiku, nikoli však umění (nemáme-li za umění
samotný akt nafocení; fotografii zvládá Jiří Bouda opravdu precizně). Lidský
faktor sem může vnést jediný prvek: výběr. Tedy z několika set fotografií
jakéhokoli artefaktu vybrat ty nejzajímavější, ať již po stránce dokumentární,
momentkově významné čí asociačně výtvarné. Koneckonců na téma spojitosti mezi
"uměním přírody" a uměním, jak jsme zvyklí jej vnímat, vznikla už
v historii řada zajímavých prací, pojednání či studií (např. Roger Caillois
- Zobecněná estetika / Praha, Odeon, 1968).
Výstava ve Vrchlického divadle mi rovněž asociovala ilustrace ve vědeckých
půblikacích z konce 19. století… Strukturální řezy minerálů či zkamenělin
zde bývají vyvedeny technikou ocelorytiny či xylografie, mnohdy umně kolorované
- a díky tomu působí „neploše“. Asociovala mi však rovněž lité Malátkovy obrazy.
Především jsem ale až zde naplno porozumněl snahám výtvarníků jako jsou Z.
Sýkora, V. Mirvald, K. Linhart (abychom zůstali jednou nohou na domácí půdě),
ovšem taky M. Medek, V. Boštík a mnozí další. Pro převedení jednolitých nádherností
či šeredné reality do smysluplného výtvarna je totiž třeba implantovat do
díla kontrast, překvapivost, zkratku, symbol, humor, zamyšlení, skrytý význam,
záměr… - a bůhvíco ještě! Vystavené fotografie jsou "jen" hezké,
některé krásné. Obecně estetické. A jde navíc jak jsem již zmínil, o precizní
fotografické řemeslo.
Z výstavy bych si s chutí odnesl domů dva-tři kousky a nestyděl bych si je
pověsit v pracovně. Ale "umělecké dílo" bych tomu neříkal. Snad
- příznačněji - dekorace.
Myslím, že podobně na věc nahlížejí i oba protagonisté Jiří Bouda a Bořek
Zasadil. Dokázali, opojeni vlastním nadšením, důstojným způsobem ukázat skrytou
nádheru vnitřních struktur zkamenělých dřevin. Dík.
-prv-