KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU
K R O N I K A 2003
vše na e-mail: regiz@vejr.cz nebo použijte tento formulář
|
KRONIKA 2003
|
|||
22.
10. 2003 – Ředitel
Vrchlického divadla v Lounech Vladimír Drápal sezval na čtvrteční
večer (20. 11. 2003) další hosty na neformální setkání, spojené s prohlídkou
budovy a především s otevřením výstavní síně. Nevím sice, kolik (ze zamýšleného
počtu pětadvaceti) výtvarníků zde vystavovalo, šlo však historicky pravděpodobně
o první soubornou prezentaci téměř všech, co se v Lounech zabývají uměním.
Mnozí překvapili. Osobně se mi snad nejvíce líbila díla J. Kopice, Z. Roubala,
příjemně překvapil Jan Valt, ničím naopak nepřekvapil Z. Ladra – jeho obraz
byl prostě skvělý. Mému tamnějšímu rozpoložení lahodil Josef Zika. Ale nakonec
všichni zúčastnění našli své obdivovatele či příznivce. Nejen V. Drápala mrzelo,
že se výstavy nezúčastnili tři přední výtvarníci z Loun: Zdeněk Sýkora, Kamil
Linhart a Vladislav Mirvald (mohl bych zde zákulisí této absence klidně „prásknout“,
avšak neudělám to...).
Nabízím – s vysokou nadsázkou – trojí vysvětlení: 1/ trojice renomovaných
umělců považuje ostatní za outsidery a nechce s nimi nic mít; 2/ trojice renomovaných
umělců v obavě z „tvrdé konkurence“ odmítla svá díla instalovat; 3/ lounští
výtvarníci se konečně zbavili těch, kdo jim překáželi „v rozletu“...
Samozřejmě neplatí ani jedna z alternativ... – ale Louny si na skutečně první
soubornou prezentaci asi počkají (pokud se jí vůbec dočkají). V Třebíči to
mají jednodušší... Tam znají jen Ladislava Nováka...
Neškrobená atmosféra mi naprosto vyhovovala; rovněž jsem uvítal snahu o eliminaci
třískotu dveří vedoucích do hlediště (technici rámy vycpali molitanem).
–prv–
P. S.: Pokud se rychle nenainstalují popelníky a odpadkové koše před
budovu divadla, bude se muset brzy měnit dlažba... :-))
P. S. S.: Stránky Vrchlického divadla
v Lounech
17.
11. 2003 – Vrchlického
divadlo zahájilo...
 |
|
Taneční škola Luna |
 |
|
Samozřejmě se připíjelo... |
V sobotu 15. 11.
2003 se ozval znovuotevřeným divadlem Jaroslava Vrchlického po
mnoha letech znovu potlesk. Téměř tři sta prominentních hostů v předvečer
prvního řadového představení shlédlo slavnostní program (podle mého poněkud
provinční; tuto poznámku prosím nevnímat ve smyslu hanlivém, nýbrž ve významu
„místně omezený“; zcela respektuji záměr sestavit slavnostní večer „z vlastních
zdrojů“). Prakticky polovinu obstarala ZUŠ Louny, nepříliš výraznou výjimku
(jo jo... tak kritika...!) tvořila Taneční škola Luna Louny, celkovou úroveň
poněkud zachraňovali herci Václav Helšus s Michaelou Lohnickou a (především!)
závěr důstojně okupující lounský pěvecký sbor Kvítek. To, co předvedl, mělo
světovou úroveň a – chce se říci znovuzrozený – sbormistr a umělecký vedoucí
Vladimír Petržílka ukázal pochybovačům „zač je toho loket...“. Obzvlášť uzemnilo
„Vítej slunko líbezné“ Zdeňka Šestáka za klavírního doprovodu Václava Nováka
(marginální poznámka: kdyby Festus Nsoha viděl, jak se rozchechtaný a spokojený
Petržílka posléze láduje rautovou uzeninou a sýry, klepla by ho nepochybně
mnohými kýžená „pepka“... – zasvěcení ví o čem hovořím, nezasvěcení nechť
mi pro ně nesrozumitelná slova prominou...).
 |
|
Tato děvčata zvítězila nad fukarem... |
Večer se zákonitě
neobešel bez úsměvných ale patrně všem pochopitelných faux pas; nejpikantnější
bylo samovolné „upšouknutí“ fukaru na výrobu umělé mlhy při vystoupení Dany
Krausové (zpěv) a Ivety Madarasové (klavír); co čert nechtěl, fukar si ulevil
zrovna do počátečních tónů Dvořákovy Rusalky (jo jo, Měsíčku na nebi...).
Obě protagonistky zvládly nečekanou událost bez mrknutí oka a do konce árie
stačily chechotem se dusící diváky přetáhnout „na svou stranu“. Klobouk dolů!!!
 |
|
Ivo Markvart byl intelektuálně nevtíravý, |
Večerem provázeli
suverénně žáci 1. ZŠ Louny Michaela Černá a Michal Jírovec, očividně (nikde
neuvedeno) v režii ředitele Městské knihovny Ivo Markvarta (sám vystoupil
– vlastně se v křesle nechal přinést, lenoch jeden... – coby „zoombie“-Vrchlický).
Před a po všem výše vyjmenovaným vystoupili starostové a starostky, místostarostové
a místostarostky, exstarostové a partnerští starostové... S ohledem na situaci
ani moc nerušili...
Po ukončení oficiální části hrála přiměřeně nevýrazná kapela adekvátně nevýraznou
hudbu, konzumovaly se rautovsky nevýrazné (ale jako vždy skvěle vypadající)
pokrmy (na humry si naštěstí nikdo netroufal, tak jich na mě zbylo dost...),
popíjelo se víno (brzy došlo...).
Louny mají divadlo, které jsem navrhoval původně zbourat. Na úvod v něm vystoupila
– nebo jej navštívila – řada osobností mající původně stejný názor jako já.
Louny mají nadále architektonicky nevýraznou stavbu (díky exteriérové úpravě
a čerstvému nátěru tolik nestrašící), s interiérem, připomínajícím honosnější
kulturák; s průměrným hledištěm (schody „dupou“ a dveře pěkně třískají!),
z konvencí nevybočujícím jevištěm...; se světly, z nichž některé nedosvítí
kam mají a dalšími světly spíše diskotékovými než divadelními...; s mnoha
mouchami v zákulisí, o nichž by technický personál rád mluvil, kdyby mohl...
Louny mají divadlo, které prvních několik představení beznadějně (a řekl bych
očekávaně) vyprodalo.
 |
|
Hvězdy večera – Vladimír Petržílka a Kvítek... |
Najezen a napit z
městského rautu, připadám si trochu jako Jidáš...
Nicméně přeji divadlu, přejmenovanému z Vrchlického na Fučíkovo a zpět, abych
se ve všech úsudcích pletl, aby enthuzianismus obecenstva vytrval déle než
rok, aby čerpalo co nejméně dotací z městské kasy, aby nemuselo za účelem
přežití celit díry ZUŠkou, Izerovským humorem a Nikdoneníkonalými představeními
(na což by zmíněný kulturák dozajista postačil). Přeji mu divadelní důstojnost
a vznešenost. Přeji mu upřímně vše dobré.
Příště příjdu jako všichni v saku, slibuji...
Jen si nedovedu vysvětlit to podivné mrazení v zádech... (což může být stářím,
od kloubů..., že...)
Pavel R. Vejrážka
Pozn.: Text byl do konečné podoby upraven a fotografie dodány 21. 11. 2003.
 |
|
Slibná obálka...
|
 |
|
...skrývá paseku
|
01. 11. 2003 – V sobotu 25. října proběhly v loutkovém divadle oslavy stého vyročí trvání scény. Malebná budova patrně nejstaršího kamenného loutkového divadla v Čechách (existují oprávněné domněnky, že dokonce i ve střední Evropě), postavená na břehu řeky Ohře před více než osmdesáti lety, přivítala řadu významných hostů a sponzorů, jimž mj. připravila čtyřicetiminutové představení sestavené z ukázek loutkových her různých období. Nijak vybíravě nicméně humorně je slovem provázel loutkový Robinson s Pátkem. K výročí byl vydán rovněž (na první pohled výpravný) almanach s bohatou fotodokumentací. Vadu na kráse lze vyčíst snad jen děravé, neumětelské sazbě, kterou by zručná sekretářka v lecjakém textovém editoru zvládla nepochybně lépe. Řada do očí bijících prohřešků je však součástí nejen typografických, nýbrž i češtinářských pravidel – a tak se nechce příliš věřit údaji v tiráži, že jazykově kdosi otitulovaný na přípravě spolupracoval. Pokud ano, jistě neviděl maketu brožury a dělo se tak jen v rukopisné fázi... Tato prkotina nicméně dozajista nezkazila nikomu z přítomných dobrou náladu...; už jen proto, že za posledních pár let se s podobnými paskvily roztrhl pytel a nepoučená veřejnost je díky své otupělosti, způsobené bombardováním podobnými tiskovinami, bere jako samozřejmost. Hlavně, že je to hezké, barevné... -prv-
21.
09. 2003 – CHRÁM SV. MIKULÁŠE HOSTIL 160 HUDEBNÍKŮ
 |
|
Koncert v Lounech. Na snímku je vidět
jen malá část hudebníků
|
 |
|
Skřítkové z Křinického údolí (foto z VHS, 1994) |
V neděli 21. září se konal v chrámu sv. Mikuláše v Lounech koncert neobvyklého rozsahu. Skladatel a dirigent Miloš Bok (1968) zde za účasti 160 hudebníků a zpěváků uvedl svou Missu solemnis (premiéra v roce 1986; dílo vzniklo na popud P. Josefa Cukra SJ z Bohosudova, duchovního vůdce Miloše Boka; koncert byl rovněž počátkem 90. let odvysílán v české televizi; úspěšně uvedeno rovněž v Carnegie Hall v New Yorku...) a dva úryvky z dvouhodinového oratoria Svatá Zdislava, na kterém autor pracoval v letech 1994-2001 a které na svou premiéru teprve čeká (dalším monumentálním Bokovým dílem byly (jsou) Skřítkové z Křinického údolí, které Bok 25. 6. 1994 realizoval s dvoustovkou muzikantů v Kamenickém údolí u Děčína). Bokovo dílo hudební kritika jednoznačně nikdy nepřijala, úspěchy u posluchačů jsou povětšinou bagatelizovány (kdosi dokonce prohlásil, že jde o poměrně kvalitní „náboženskej popík“). Nutno uznat (subjektivní názor!), že Bokova produkce vykazuje nepopiratelné ovlivnění romantismem, jdoucího ruku v ruce s prvky „megalomanství“ co se provedení týče; leckomu může rovněž vadit zvuková (téměř Wágnerovská) pompéznost, občas i harmonická „laciná předvídavost“. Stačilo by doplnit obsazení olbřímího orchestru o několik syntezátorů – a rázem zde máme nepochybně úspěšný Art Rock třetího tisíciletí (halasných projevů nadšení z koncertu se nezdržel ani vikář Werner Horák... :-). Bokův koncert byl rozhodně kulturní událostí roku 2003 v Lounech. Za ostudnou je možné považovat návštěvnost (já naivka se původně bál, že se do kostela ani nedostanu!). V našem okresním městečku se nenašel dostatečný počet posluchačů, takže účinkující byli v přesile... :-( Což nakonec není až tak udivující, neboť nešlo o Martina Maxu či Láďu Kerndla... Záplatou budiž účinkujícím několikaterá „děkovačka“ s vytleskaným přídavkem. -prv-
24.
08. 2003 – POSLEDNÍ SHROMÁŽDĚNÍ S MARIÁNEM ŠUSTÁKEM
Dnes proběhlo v evangelickém kostele v Lounech poslední shromáždění, na němž
se se svým sborem rozloučil farář Marián Šusták, odcházející působit do Nosislavi.
Mimo zástupců spřízněných církví pronesla pár slov na rozloučenou i celá skvadra
dalších přátel a kamarádů, za město Louny tak učinil i starosta Kerner. Jménem
„undergroundových“ přátel z řad nevěřících promluvil i Pavel R. Vejrážka:
Vážení truchlící a ostatní hosté...
není patrně mnoho církví, v jejichž kostelích by mohli promlouvat nevěřící
(i když pokřtění), notabene ještě k tomu přímo k faráři...
V této poněkud absurdní situaci se nyní ocitám já. Že se tak děje, je možné
jen díky téměř bezbřehé svobodomyslnosti evangelického faráře Mariána Šustáka,
s nímž se dneska loučíme.
Seznámení s Mariánem mi přineslo mnoho výhod, o které dneškem přicházím. Umožnil
mě – a mé ženě – opéct na farní zahradě stovky buřtů, ugrilovat desítky kilogramů
masa a z prastaré hliníkové farní bandasky, z níž se postupem času stal téměř
rituální předmět podvečerních ohňových farních seancí, vypít nepočítaně litrů
piv. Tyto zdánlivé „svátky“ obžerství se povětšinou vždy transformovaly později
večer v diskuze na nejrůznější - s odstupem času občas i těžko uvěřitelná
- témata...
Bizarní až kouzelná bývala občas i zahradní sešlost. Farní pozemek nejednou
společně hostil výtvarníka, filosofa i bezdomovce, člena jakési sekty a bezvěrce,
bohatého a chudáka, hudebníka i spisovatele... Tito lidé rozdílného společenského
postavení a duchovního zaměření si však vždy překvapivě rozuměli; mistrným
konsolidátorem byl jak praskající oheň, tak Marián. Jakoby někde v nitru cítil
nutkavou potřebu činit vše proto, aby různí až odlišní lidé vzájemně souzněli,
respektovali se a tolerovali.
Domnívám se ale současně, že pro mnohé konzervativce musel být Marián Šusták
nepochybně živlem iritujícím. Jeho poněkud bouřlivější vystupování zasazovalo
patrně hluboké rány zapšklému svatouškovství. Na druhou stranu je nutno kladně
hodnotit skutečnost, že se mu velmi krátce po začátku svého působení v Lounech
podařilo téměř všechny přesvědčit o tom, že i farář může být vcelku normální
člověk...
Díky živelné snaze rozbořit v lidech plané, zbytečné a snad i trochu zbabělé
pánbíčkářství, oprostit je od pasívního modlitebnictví a snaze vyburcovat
v nich cosi, co bych jako laik nazval „aktivní vírou“, získal pochopitelně
i řadu odpůrců. To je však - bohužel téměř paušálně - úděl každého myslícího
člověka. Myslící člověk to ví a je s tím smířen. Ty jsi, Mariáne, myslící
člověk...
Děkuji za to, že jsi v Lounech vydržel alespoň několik let a přeji ti v novém
působišti nejen spokojenost, klid a pokoj v duši, nýbrž i takové přátele,
jaké jsi měl tady, v Lounech.
Nashledanou, bratře...
Pavel R. Vejrážka
17.
08. 2003 – ODEŠEL DALŠÍ „PÁTEČNÍK“
Zákazníci antikvariátu a nakonec i čtenáři REGIZu nejsou v převážné většině
momentálními, bezcílně poletujícími dušičkami, zabloudivší do těchto „vod“
náhodou a neosobně (však i tací se najdou). Časem tvoří se mezi námi vztah,
výhradně a bez výjimky pozitivní. Léty vztah přerůstá v přátelství nebo alespoň
v určitý druh „lásky“. Neukáže-li se zákazník delší než únosnou dobu, cítíte
cosi jako stesk. Ptáte se společných známých, je-li je zdráv a v pořádku...
Čas neúprosně běží, patolízalsky poplatný definicím fyzikálních zákonů; čas
od času se dozvíte (obvykle v neobvyklých okamžicích), že některý ze zákazníků
antikvariátu a čtenářů REGIZu již nikdy nepřijde...
V sobotu 9. 8. v podvečer mi přítel poslal SMS: „Zemřel další z „antikvárních
pátečníků“ p. Ječný“.
Uvědomil jsem si, že nepominutelná silueta postavy vášnivého diskutéra, čtenáře
a vědce RNDr. Václava Ječného, provázená (až obletovaná) pečlivou, pozornou
a za každých okolností usměvavou paní Petrou, se již nikdy neobjeví ve dveřích
antikvariátu. Nikdy již také nezazní jeho typické „Tak co máte nového, pane
kolego“ případně „...co je tohle za kšíru“ (když bral do rukou knihu, kterou
se vší pravděpodobností později koupil, častěji však o její koupi požádal
manželku: „Tohle bys mi mohla koupit, Petro...“ )...
Knihy byly jeho láskou, ale i nemocí. Nezřídka koupil knížku, kterou již vlastnil
ve dvou či třech exemplářích, nicméně jelikož by ji ve svých olbřímích literárních
hromadách nikdy nenašel, bylo pro něho pohodlnější koupit ji počtvrté...
Kupoval vše, co ho jakkoli a čímkoli zaujalo. Nezapomenu, když můj přechůdce
Dušan Vosyka odmítl prodat panu Ječnému jakousi dětskou knížku... Vzal ji
překvapenému doktorovi z ruky a se slovy „To je dětská knížka, doktore, nechte
ji dětem..., co byste s tím dělal!“ ji zastrčel zpět do regálu...
O Václavu Ječném nemohu napsat fundovaný nekrolog. Znám ho prismatem antikváře.
Patřil k jádru úzkého kroužku „antikvárních pátečních intelektuálů“ (skupina
nejrůznějších lidí, scházejících se k diskuzím v lounském antikvariátu od
těžko určitelného data do počátku devadesátých let každé páteční odpoledne).
První se na věčnost odebral kolega Dušan Vosyka, následoval ho několik let
poté Jiří Studnička (rovněž těžko uvěřitelná postavička, o němž Josef Šíšo,
další z „pátečníků“, s oblibou prohlašoval „Toho by měl poznat Bohumil Hrabal!“).
Prozatimní trigon našich odchodů uzavírá (zatím) Václav Ječný. My ostatní
(zbylí...) víme, že není posledním...
Nekrology se píší blbě. Člověk musí nějak začít (jde to ztuha) a nějak skončit
(happy endem jistě ne)... Napadá mě závěrem volně parafrázovat „jemné napomenutí“
paní Petry, jemuž jsme se vždy (tehdy ještě všichni) upřímně zasmáli: „No
tak, Vašíku, cos to zase udělal!“
Někdy a někde nashledanou, pane kolego...
Váš Pavel R. Vejrážka
09.
07. 2003 – Knihu básní
a aforismů Jaroslavy Hercíkové Zastrčit vystrčit vydalo ve vší skromnosti
a tichosti nakladatelství FABIO v Lounech. Je padesátým čtvrtým titulem,
které zmíněné nakladatelství vydalo, na vydání participovalo, případně na
zakázku pro další subjekty graficky zpracovalo (viz. Nakladatelství
FABIO).
26.
06. 2003 – Šestadvacátý
ročník Pochodu života se konal v sobotu 28. června. Na startu
v domoušické hospodě U Marušky se registrovalo 95 účastníků; podle
našeho odhadu však na trať vyrazilo 110 - 120 chodců. Trasa dlouhá 22 kilometrů
s deseti oficiálním zastávkami v nádherném počasí lákala... Bližší informace
najdete v aktuálním zpravodajství Strany
přátel piva Louny, která pochod pořádala...
 |
|
Zdeněk Křenek a Zdeněk Sýkora |
26. 06. 2003 – Aulos, pražské nakladatelství a knihkupectví Zdeňka Křenka, specializované na vydávání luxusních bibliofilských tisků, přivítalo ve svých prostorách dnes v 17. hod. Zdeňka Sýkoru a Zdeňka Zieglera u příležitosti představení nové knížky Stephnen Hawking a Roger Penrose - Povaha prostoru a času. Knížka o rozměrech 290 x 290 mm obsahuje šest Sýkorových dvoustranných sérigrafií, všechny samozřejmě signované. Díky adekvátní grafické úpravě Zdeňka Zieglera a rovněž díky tiskárně, která byla postavena před neobvyklý úkol, nepochybně rovněž díky knihvazárně manželů Krupkových, vznikl výjimečný, harmonicky kompaktní celek. Bibliofilie vyšla v počtu 70 kusů a cena byla stanovena na 9000 Kč. Úvodní slovo pronesl Josef Hlaváček (poskytl nám laskavě práva k publikování, viz. níže). -prv-
Bibliofilská rarita: Sýkorovy nové Písně kosmické
Páně Křenkova oficína jménem Aulos tentokrát značně překročila svůj práh,
a to tím, že – místo aby vydala obvyklou kombinaci poetického textu a vzácných,
originálních, grafickými technikami vyvedených ilustrací – rozhodla se publikovat
doslova kompaktní vizi kosmu. Řekněme hned, že ji představuje grafická symbióza
textu kosmologické disputace dvou předních současných fyziků a Sýkorových
přípravných topologických skic k jednomu jeho liniovému obrazu. Jak grafická
kompozice textu souvisle zalévající stránku od okraje po okraj, tak volba
zdánlivě neatraktivní matematicky orientované "předlohy" (geometrické
konstrukce) k obrazu z poslední Sýkorovy tvůrčí fáze, sdílejí silnou společnou
kosmologickou konotaci.
Ohlédneme-li se třeba i jen do nedávné minulosti, shledáme, že hvězdné nebe
a obecněji vzato vesmír a jeho záhada vzrušovala malíře odedávna. Stačí si
jen připomenout na příklad vize Františka Kupky, Picassovy hvězdné mapy nebo
Boštíkova kosmogonická pole. V Sýkorově tvorbě je tomu jinak: úžas z vesmírných
dějů nepřistupuje zvnějšku, naopak: je objeven v nitru jeho tvůrčí metody
samé, odpovídá totiž ojedinělé křivce jeho vývoje.
Jestliže na počátku Sýkorovy malířské práce stojí krajinářská adorace přírody,
ve známém cyklu Zahrad z počátku šedesátých let zdánlivě ustupuje abstrahujícímu
procesu, který se přírodě vzdaluje, protože sleduje autonomní zákony uspořádání
obrazoví plochy, jež malíře stále více vzdalují původnímu zobrazování.
Když pak poslední dvě třetiny šedesátých let zaplní plátno logické pokračování
v podobě geometricky uspořádaných struktur, zdá se být odvrat od zbožnění
přírody završen. Před polovinou sedmdesátých let se však- na podkladě stejných
matematických principů pořádání plochy obrazu- objeví obrazy liniové, v nichž
se jakoby náhle ozřejmuje homologie, tedy sourodost s onou zdánlivě opuštěnou
přírodou.
Tento Sýkorův vývoj nevyjevuje nic jiného, než dosud tak pregnantně ve výtvarném
médiu nevyjádřenou soubytnost a sourodost všech lidských, tvůrčích a vesmírných
dějů.
Vyjádření této homologie v jedné publikaci grafickým pojednáním kosmologického
textu a jeho překrytím rozvrhy vesmíru obrazu je tedy činem ojedinělým a zasluhuje
zvláštní pozornosti.
Josef Hlaváček
Sttephen Hawking a Roger Penrose, Povaha prostoru. Úryvky
z angl. originálu The Nature of Space and Time, vydaného nakladatelstvím Princeton
University Press r. 1996, přeložil Pavel Krtouš.
Serigrafie Zdeněk Sýkora, typografie Zdeněk Ziegler; autorská spolupráce Lenka
Sýkorová, k vydání připravil Zdeněk Křenek. Aulos, nakladatelství bibliofilských
tisků a grafiky 2002.
12.
06. 2003 – Ještě prodchnutou
vůní tiskárny jsme obdrželi publikaci, vydanou ústeckým nakladatelstvím Albis
International pro SOkA Louny. Odborná a erudovaná práce Tomáše
Horáka s názvem Varhany a varhanáři Lounska, Žatecka a Podbořanska
o rozsahu 151 (1) stran sešitového formátu A4 trpí již tradičním traumatem
regionálních publikací, páchnoucích na první pohled provinčností a typickým
amatérismem grafického zpracování. Nejmarkantněji je to vidět na použitém
typu písma (jinak kvalitní řez, patrně ze Střešovické písmolijny Františka
Štorma, s ohledem na častost výskytu číselných hodnot v textu působí nepatřičně;
nicméně dojem by napravilo, kdyby indexy byly skutečnými indexy a ne shodně
velkými čísly v závorkách) a v použití dvousloupcové sazby, pro odbornou práci
tohoto druhu s obdobně rozsáhlou obrazovou přílohou očividně nevhodné. Bystřejší
čtenář vcelku rychle pochopí, že to v pravém rohu dole na každé stránce jsou
poznámky a vysvětlivky (ne často, ale přesto někdy povedeně usazené tak, že
končí s blokem sazby), méně bystřejší budou zprvu zmateni, ale mohou si to
nakonec přečíst tady... :-))) Pravidlo „třeba blbě ale stejně“ porušují poznámky
na str. 68-69, kde se grafikovi vymstila dvousloupcová sazba a musel sáhnout
k netradičnímu (pro tuto knihu) řešení. Občas budete mít při čtení prostě
„honičku“... Pochvalu naopak zaslouží tiskárna, mj. – a především – za prakticky
bezchybnou montáž archů. Zmíněné neduhy publikace (nehodlám zde vypisovat
všechny) ovšem nemohou zastínit význam informací, které přináší (troufám si
tvrdit, že Horákovo dílo nabyde své ceny až po kompletaci všech zpracovaných
regionů; pokud k němu dojde...). Není knihy, se kterou by byl text (a nakonec
i šíře záběru) Tomáše Horáka srovnatelný. Snad jen Pražské varhany
od Vladimíra Němce (Praha, Novák, 1944), které strukturou popisu patrně
posloužily jako vzor i zde (a kde nakladatel – nebo úpravce? – volil moudře
formát B5, patrně nejvhodnější pro tento typ publikací, včetně řešení rejstříku
a poznámkového aparátu; ale zanechme už toho šťourání...). Bezesporu jde o
ojedinělé a originální dílo, nemající (snad s výjimkou dílčích prací v různých
sbornících a marginálních zmínkách v odlišně zaměřených publikacích) konkurenci.
Zatím jsou Horákem (knižně) zpracované regiony (vydané): Děčínsko a Šluknovsko,
Českolipsko, Ústecko; (nevydané): Chomutovsko, Litoměřicko, Mostecko, Teplicko.
S ohledem na to, že autor průběžně doplňuje celkový katalog Varhanáři v
Čechách, mají se šťastlivci, doživší se imaginárního konce jeho nekonečné
práce, na co těšit.... V každém případě upřímný dík nejen Tomáši Horákovi,
nýbrž i Státnímu okresnímu archivu v Lounech za tuto perlu. Bez jakékoli ironie!
Pokud by se kdokoli rozhodl napadnout vydání knihy argumentem, že to nikoho
v současné době nemůže zajímat, vsadím se o kartón Jacka Daniel’se, že jednotlivé
exempláře z 300 vydaných se za několik let budou vyskytovat jen v aukcích...
(Nebude-li dotisk, samozřejmě... – což asi nehrozí... :-))) ) -prv-
19. 05. 2003 – Společná
výstava Jiřího Boudy, Pavla R. Vejrážky a Antonína J. Hluštíka Pocta lounské
krajinářské škole byla včera v 15:00 zahájena v prostorách kavárny Barokního
špitálu v Lounech. Úvodní slovo pronesl odlehčenou formou (témeř hapenningem)
dr. Bořek Zasadil. Koláže (22), truhláže (6) a fotografie (16) nedělaly
očividně hostům – posilněným již téměř tradičně chlebem (čtyři bochníky nestačily,
operativně se tudíž řešil další přísun proviantu...), česnekovým sádlem, cibulí
a okurkou – žádný problém... V dobré náladě a veselí nakonec poněkud zanikla
skutečnost, že se zde současně s vernisáží odehrály i dvě „světové premiéry“:
slovník českého (ale i světového) výtvarného umění byl obohacen o pojmy „truhláž“
(práce se dřevem a dalšími nesourodými materiály, za pomoci rydel, rydélek,
dlátek, nožíků a tmelů) a „střiháž“ (další z podtechnik koláže, spočívající
v tom, že výtvarník jednoduše odstřihne z původní fotografie či reprodukce
vše, co mu vadí nebo překáží; zbytek – je-li nějaký – vystaví jako samostané
umělecké dílo). Zatímco první truhlážista na světě, A. J. Hluštík, nevidí
ve své technice jakýkoli problém, P. R. Vejrážka před podtechnikou střiháže
varuje: „S nůžkami opatrně...! Jinak mohou vznikat hovnáže, nepatřící na versnisáže...“.
Fotograf Jiří Bouda kupodivu odmítá, že by tvořil světláže (práce se světlem),
je přesvědčen, že jde zatím stále o fotografie (také se později nejvíce opil...).
:-) Spoluvystavovatelé našim prostřednictvím děkují majitelům Barokního špitálu,
Janě a Josefu Klesalovým, za odvahu poskytnout prostor této akci.
Výstava potrvá do 29. června 2003. -haf-
13.
05. 2003 – Unikátní soubor
Fillových děl je k shlédnutí v Galerii Benedikta Rejta v Lounech. Výstava
legendárního Emila Filly (1882-1953, malíř, grafik, sochař a výtvarný teoretik)
je rozdělena na dvě části; v horní galerijní expozici jde o nepříliš známá
rozměrná plátna s folklórní tématikou, převážně z druhé poloviny 50. let,
v dolní pak o typicky Fillovské práce - obrazy a plastiky - s jednotným námětem
zápasů. Díky nevyřešeným a dnes již vpravdě otravným maličkostem této (bez
nadsázky) galerie světového významu (např. ozvučení sálu - není rozumět uvodním
proslovům), rovněž s ohledem na neexistenci soupisu děl a alespoň základních
informací o výstavě (návštěvník je „pracně“ nachází sice na nezvyklých místech
a profesionálně graficky upravené, nicméně koho napadne podívat se na sdělení,
kdo všechno díla zapůjčil, „pod stůl“), buďte rádi, že o výstavě, která potrvá
do 7. 10. 2003, vůbec víte... :-)) -pr-
28. 04. 2003 – Zpráva ze stavění menhiru nad Tasovem 26.4.2003. Znovupřeměřením padlého menhiru bylo zjištěno, že je jeho hmotnost minimálně dvojnásobná oproti původně prezentované, tedy asi 8-9 tun! Metoda rozkladu sil pomocí dvou podpěr se ukázala sice efektní i efektivní, ale bylo by nutno lépe připravit stožáry - kůly více zakopat do země, vícenásobné jištění vzpěr, zamezit nadměrnému tření lan o dřevo. Po dvou neúspěšných pokusech touto metodou jsme přistoupili na metodu jednoduché páky s podkládáním. Tímto způsobem byl kámen nadzvednut o 40 cm. Předpokládali jsme, že tímto způsobem kámen nadzvedneme do úhlu cca 40 stupňů a pak budeme pokračovat původní metodou s lany. Po nadzvednutí domnělého vrcholu menhiru ze země jsme však zjistili, že zvedáme patu! Tato část totiž tvořila vrchol původní stély, přičemž její základová část nyní leží povalená ve východním svahu. Takže bychom vlastně menhir stavěli na hlavu! V této fázi jsme akci ukončili. Pokus byl každopádně poučný a přínosný. Pokračovat budeme po důkladné analýze situace. Jaroslav Helšuš
27. 04. 2003 – Menhir se po tisíci letech pohnul. Jak jsme s předstihem informovali v Atualitách, 23. 3., došlo včera k pokusu o znovuvztyčení menhiru v lokalitě u Klůčku. Skupinka nadšenců, společně s redaktory několika místních (i „nemístných“) novin, vyrazila v 10 hodin z parkoviště u koupaliště v čele s Jaroslavem Helšusem k jednomu z největších menhirů v Čechách - na náhorní plošinu v blízkosti bývalého mlýna Tasov. Obrovitý kámen (hrubé odhady hmotnosti se pohybují v rozmezí od 6 do 10 tun) odolal dvojímu pokusu o uvedení do vzpřímené polohy pomocí předem propočítaných konstrukcí... V polední palbě slunečních paprsků bylo rozhodnuto učinit pokus odlepit kámen od země alespoň pomocí pák a postupného podkládání. Což se překvapivě podařilo. Kámen se rozhýbal... V době, kdy jsme z místa odjížděli (kolem 14 hod.), byl vyzvednut přibližně o 40 cm. O výsledku akce, případně jejím pokračování, najdete podorbnější info na tomto místě později... Prozatím alespoň minigalerie z první části pokusu (stavba konstrukce):
 |
 |
 |
 |
 |
 |
22. 04. 2003 – V sobotu 19. 4. 2003 zemřel jeden z předních protagonistů (neo)konstruktivního umění profesor Vladislav Mirvald... :-((((
|
ZEMŘEL VLADISLAV MIRVALD |
VLADISLAV MIRVALD – životopisná data
(mimo posledního řádku, který jsme bohužel museli doplnit
my,
poskytl životopisná data sám pan Mirvald, pův. do REGIZu 4/1996)
1921 narozen v Záluží u Mostu
1941 maturoval na lounském gymnáziu
1941–45 drážním dělníkem, kubistické obrazy, koláže
1945–49 studium na Univerzitě Karlově v Praze, realistické krajiny
1949–60 vyučoval na Lounsku, krajiny, tušové kresby
1961–63 vyučoval na Pedagogickém institutu v Ústí nad Labem, kaňkáže a zmrzláže
1963–81 lounské gymnázium
1964 písmové struktury, učast na Křižovatce, začátek konstruktivistické tvorby
1969 první cylindrické plochy
1981 odchod do důchodu
1991 Rombergovy křivky
2003 † Louny
Zpráva o úmrtí a nekrolog J. H. Vitvara
z MF Dnes a další (Josef Hlaváček, učitelský sbor GVH...)
Rozhovor J. H. Vitvara s Vl. Mirvaldem
(MF Dnes, 8. 12. 2000)
REGIZ: Jiří Valoch - Úvodní slovo
k výstavě Vl. Mirvalda v Karlových Varech (včetně seznamu výstav a biografických
údajů)
22.
04. 2003 – Předposledním koncertem jazzové sezony 2002/2003, kterou
již třetím rokem organizuje Adart, se stalo vystoupení Františka Kop Quartetu,
a to 17. 4. 2003 v tradičním lounském Unionu. Hodnotíme koncert jako
slušný mírný nadprůměr. Zvláště povedené výkony byly bubeníkovy (Pavel Zbořil),
nechyběl mu drive a šlapal, a baskytaristovy (Martin Lehký), ten více prostoru
naopak věnoval melodice. Naopak nás moc nebral leader, saxofonista František
Kop, tón jeho tenorky i sopránky nám přišel všedně obyčejný, neodlišitelný.
Po celý koncert se moc neodvazoval a výkony negradoval, v podobném duchu jsme
slyšeli i klavíristu Petra Maláska, zde se nám to však zdálo v pořádku, protože
piano chápeme spíše jako podpůrný nástroj bicím. Vadilo mi však nejvíc něco
jiného, a to, že před sólem všichni muzikanti přestali hrát, aby tak upozornili,
že teď to bude. Nepůsobilo to rozhodně dojmem improvizovanosti, ale setsakra
připravenosti, ale takové nedotažené. Nicméně závěrem podle mého kamaráda
- v Lounech se zas o moc lepších koncertů neuslyší. Příjemno bylo, pivo se
pilo dobře, jen se mohlo hrát déle, víc nahlas a s větším šmrncem.
Pavel Straka
10/02/2003 – Velmi zklamán
a rozhořčen musím reagovat na koncert Ladi Kerndla a jeho doprovodné
skupiny, zorganizovaný agenturou Adart ve čtvrtek 6. 2. 2003
v lounském Sále energetiků (původně se mělo hrát v tradičním hotelu Union,
ale pro enormní zájem se místo konání změnilo podle našich odhadů mohlo být
přítomno více než 200 posluchačů).
Nevím, zda je pravda, jak mému bratrovi sdělila hlavní pořadatelka Jaroslava
Ladrová, že pan Kerndl dohodu, podle níž měl znít během večera elingtonovský
repertoár, porušil, každopádně na plakátech stálo, že uslyšíme českého krále
swingu a „jazzmena“ (s touto jasnou gramatickou chybou), a skutečnost byla
poněkud jiná. Valila se na nás estrádní všehochuť, do níž se pravda výjimečně
vešel i ten swing, včetně obligátního vyprávění rádobyvtipných historek, na
což se dalo reagovat jediným způsobem utéct do nejbližší hospody na pivo,
kde jsme s kamarádem ostatně v dobré předtuše už předtím byli, protože ani
to poslední, co by nás mohlo zdržet, tu neměli. Že jsme měli chtít vrácení
vstupného, nás v tu chvíli nenapadlo.
Nepopírám, že Kerndl je výborný osobitý zpěvák (při minulém vystoupení v Unionu
při první a poslední lounské jazzové škole to dostatečně dokázal, koneckonců
tento zážitek mě vyprovokoval na koncert jít a přemluvit – za což se jim omlouvám
– své známé k obdobné aktivitě). Jenže na barový repertoár bych byl ochoten
dát dvě stovky možná někde v baru, a nesvědčí zrovna o Kerndlově dobrém vkusu,
jestliže ho uvádí koncertně, a ještě k takové změně přemluví pořadatele; prý
nasál atmosféru a poznal, co má hrát. Mrzí mě nakonec jen to, že výborní instrumentalisté,
v prvé řadě trumpetista Jaromír Hnilička, mohli předvést lounským jazzmenům
velmi málo ze svého umu. Zkrátka a dobře: Kerndla příště nebrat.
Pavel Straka
02/02/2003 – Jméno Jiří
Bouda zřejmě současným fotografům příliš zatím neříká, přestože se fotografií
zabývá řadu let. Účastnil se soutěží pořádaných časopisy Photo Life a Fotografie,
kde byla řada jeho fotografií rovněž publikována. V Photo Life č. 6/99 v kategorii
„zátiší“ obsadil první místo. Zastoupen je rovněž ve sborníku Czech Photo
Annual 1998-1999. Výstava, kterou zahájila krátkým proslovem v žateckém
muzeu 2. února R. Holodňáková a poněkud zbytečně dlouhým koncertováním
Trio Flautini Piccoli (třetí, nekonečná skladba J. B. Lullyho „Marsch“ by
jistě stačila... – těm dětem to prosím nikdo neříkejte, hrály s chutí a pravděpodobně
dobře, děkuji!!!), se stala Boudovou první veřejnou prezentací. Tématický
jednotící námět přibližně padesátky fotografií ke škodě věci neexistoval;
šlo vesměs o nesourodý výběr nekonvenujících oborů – vlastně ukázky prací
– od makrofotografie přes zátiší k rodinné fotografii, konče u klasického
Středohoří... Síla fotografií Jiřího Boudy se tak poněkud mylně a ke škodě
věci představila především v téměř dokonale zvládnuté technice a práci se
světlem, přičemž se mu daří dokázat, že digitální fotografie je nejen rovnocená
fotografii klasické, ale že jí v mnohém i předčí (alespoň co se zpracování
a kvality obrazu týče). Zisk prvního místo v již zmíněné soutěži není jistě
pouhou náhodou; několik zátiší, vystavených v Žatci, patřilo jednoznačně k
tomu nejsilnějšímu a nejemotivnějšímu, co zde početní návštěvníci vernisáže
(těměř každý s fotoaparátem, neustále jsem podvědomně hledal cedulku Bez
fotografického přístroje vstup zakázán...) mohli shlédnout. Hned za zátiší
lze zařadit rodinnou fotografii, vyvedenou v citlivě podařené tónované realizaci;
má příběh a především schopnost „barvité“ výpovědi... Oproti tomu makrofotografie
a krajina, byť technicky bez chyby, navozují náladu snímků vědeckých či pohlednicových,
nikoli umělecky kreativních. „Utrpěly“ totiž přílišnou dokonalostí, která
– rozhodně ne výjimečně – rušivě překřikuje invenci Boudova oka a poetičnost
objektu. Dokonalost občas překáží...
Jiří Bouda je rozhodně jméno, které byste si měli vrýt do paměti. Pokud
tak neučiníte, nic hrozného se nestane, protože o něm stejně nejednou uslyšíte.
Dovolím si tvrdit, že se v žateckému muzeu podařilo představit „hotového“
fotografa, který, až si vyzkouší všechny lákavé digitální hračky a jejich
možnosti, dozajista zamíchá hierarchií zaběhlých „fotografických jmen“ lounského
regionu...
V jednání je Boudova výstava v Barokním špitálu... Foto z výstavy naleznete
na stránkách žateckého muzea.
-vr-
ZPĚT NA REGIZ HOME