K R O N I K A 2000 / archiv

-Dne 17. 11. 1999 vystoupili v sálku Městské knihovny v Lounech manželé Vojtěch a Irena Havlovi, kteří se věnují hudbě, která je především orientována na improvizační techniky (nejčastěji hraných na violách da gamba a violoncellu), ale čerpá i z postupů barokní a renesanční, minimální a řekněme meditační hudby (nikoli ale v pokleslém newageovém duchu). Koncert byl rozdělen na dvě půlky, přičemž v té první byla představena hudba, která byla nahrána zatím na poslední z Havlových alb Jako motýl na tvé dlani, jíž bychom mohli charakterizovat jako syntézu Vojtěchova improvizujícího „nepříjemně" znějícího cella a Irenina naopak trochu nasládle jakéhosi popminimalistického „příjemného" klavíru. Druhou půli vyplnily ukázky ze staršího programu Něžně ke světlu, který představoval v tvorbě Havlových zřejměji nejšířeji stravitelnou polohu, protože nejde o dlouhé improvizované plochy, ale o krátké písničky, neagresivní a poklidné, přesto odpovídající duchu jejich ostatní tvorby. Závěr večera vyplnilo promítání dokumentu o Indii, jehož podstatnou částí je jednak původní indická hudba pořizovaná na místě Irenou a Vojtěchem, jednak kontrastně k ní jejich vlastní. Pavel Straka

- V listopadu roku 1999 vydala renovovaná nezávislá brněnská firma Indies (orientace: alternativní rock, moravský autentický folklor, výrazní folkoví písničkáři a další vyhraněná hudba, např. Iva Bittová na projektu Bílé inferno) kompakt experimentální kapely DG 307, doprovázející básníka Pavla Zajíčka, s názvem Koncert. Nahrávka byla pořízena loni 27. 3. v Líšťanech u Loun (v bookletu je chybně uvedeno, že přímo v Lounech) na tradičních narozeninách majitele klubu Opera Vladimíra Drápala. Více než pětasedmdesátiminutové album představuje koncertní podobu převážně posledních dvou alb skupiny Siluety a Kniha psaná chaosem, tří skladeb ze 70. let, písničku Praha New York Paříž z CD Uměle ochuceno, tedy hudbu, která bývá řazena k tzv. undergroudu, ale ve skutečnosti představující zcela autonomní tvorbu, která vstřebá podněty hudby konkrétní, klasické, folklorní i artrockové a nejnověji i jazzové (u klarinetisty Josefa Rosslera). Nahrávka je velmi slušná a určitě odpovídá zážitku, jaký jsem měl při koncertě letos na jaře na místě, aniž by ztratila něco z autencity (i často tolikrát problematický ohlas publika zní skutečně věrohodně, a ne naaranžovaně). Pavel Straka

- Galerie Benedikta Rejta zabodovala a poprvé od svého slavnostního otevření stálé expozice uspořádala výstavu Kamila Linharta s názvem Výbor z díla. Vernisáž se konala v sobotu 8. ledna a přilákala neobvyklé množství návštěvníků. Výjimečný člověk Kamil Linhart vůbec nepůsobil dojmem českého osmdesátníka (ostatně u příležitosti autorových narozenin se výstava konala), překypoval záviděníhodnou vitalitou a myslím, že byl i šťastný. Jeho díla na šedivých stěnách galerie působila neuvěřitelně silně (pokud jde o subjektivní pocit prosím o prominutí, ale zdálo se mi zde nepoměrně více lépe rozptýleného světla než při otevření galerie!) a jak mi sám řekl, s instalací byl velmi spokojen. Linhartova výstava odstartovala kulturní život v Lounech pro rok 2000 a nutno dodat, že nasadila pěkně vysokou laťku. Jediné, k čemu je možné mít výhrady, byly průvodní kartičky s texty o výstavě a životopisem K. Linharta. Sice nevím, který amatér je vyrobil (jsou zcela anonymní), ale na jedné najdete chybu (obsahuje 9 řádků!) a druhou by snad bylo lépe přepsat pouhou rukou než nechat to zkazit jakémusi diletantovi. Je však pravdou: na to, aby tyto paskvily hodily sebemenší stín na výstavu Kamila Linharta, prostě nemají! Tradičně výstižnou úvodní řeč dr. Josefa Hlaváčka naleznete na str. 24. -PRV-

- Novou sezonu zahájilo sdružení Krkavec koncertem mnohoaktivního multiinstrumentalisty Karla Babuljaka (Relaxace, Máma Bubo, Babalet, Hypnotix, Sajkedelik šraml band, Kapela snů atd.) 19. ledna v lounském evangelickém kostele. Sólové Babuljakovo vystoupení se neslo v meditativním duchu inspirovaném klasickou hudbou vyspělých asijských kultur Indie, Číny, Japonska, ale i historickou a lidovou evropskou, z modernějších směrů minimalismem (ten ale, jak známo, vychází z postupů právě orientální hudby). Babuljak se doprovází v menší míře na kalimbu a častěji na citeru, která v jeho rukách zní spíše jako orientální brnkací nástroje či starší podoba cimbálu. Soustředěné dlouhé plochy postavené na rozvíjení motivů z jeho alba Muž s batohem doprovází i občasný zpěv (blízký folklornímu pojetí v nikterak nezušlechťované poloze) s texty vycházejícími z klasické čínské tradiční poezie s řadou přírodních ornamentů (nemyšleno nijak pejorativně). V závěrečné píničce více jak hodinového koncertu z cyklu, který vznikl jako vzpomínka na čajovny, v nichž Babuljak vystupoval, jsme mohli zaslechnout jednak náznak ironie (předtím neslyšitelný), tak i autorovy do struktury písňového textu přetransformované zkušenosti s pitím různých odrůd čaje (na zakladě jeho silného zážitku ze zázvorového bych byl na něj opravdu velmi zvědav). text Pavel Straka; foto Michael Straka

- 19. února uspořádalo sdružení Krkavec koncert skupin Jarabáci a Jazztaurace v prostorách restaurace hotelu Union. Zahajovali Jarabáci, jejichž hudba bývá označována jako folkjazz. Lze opravdu říci, že šestice vychází z folkového základu a doplňuje ho jazzovými (zvláště díky trubce Jakuba Schmida), folklorními (ve hře klarinetistky) a rockovými postupy ( ve hře kytaristy Antonína Hluštíka a s délkou koncertu přibývajícího nasazení celé kapely). Občas to sice vypadá, že muzikanti nemají tak úplně ujasněno, jak by měli celkově ve výsledku znít, některá písnička je trošku jak raná Vltava, jiná zase jak Skupina bratří Ebenů (přidejme jen, že mírné odkazy by šly nalézt i na takovou Mňágu a Žďorp), ale na druhou stranu to vlastně vůbec nevadí, protože je příjemné slyšet kapelu, která je schopna si pohrávat s různými motivy a žánry a díky tomu nebýt nijak ortodoxní (přesto by to chtělo komplexnější zvuk). Tomu odpovídají i texty, jejichž hravost je až nonsensová a pro leckoho málo stravitelná. Měli bychom též uvést, že snad největší odezvu měla převzatá instrumentálka, zahraná s drivem typickým právě pro tento klezmer band, původem od Klezmatics. Proti poněkud relativně poklidnější hudbě Jarabáků (zlí jazykové říkali dokonce kavárenské, což bych já v tomto případě nebral vůbec jako urážku) zněla následující Jazztaurace velmi nátlakově, hybně (pro někoho až tanečně a litoval, že v prostoru Unionu se nedá tančit) a také podstatněji nahlas. Jazzrock kapely zněl vskutku na profesionální úrovni (i při vědomí velmi nízkého věkového rozložení kapely) po přece jenom trochu mile amatérském projevu Jarabáků (což ovšem nechápejme jako nějaké mínus). Jazztaurace zněla velmi kompaktně a sóla byla začleňována naprosto organicky, nebyla samoúčelná a nijak nevyčnívala. Vypichovat jednotlivé instrumentalisty nemá smysl prostě proto, že si všichni byli ve výši svých kvalit rovni a jen dodejme, že v sestavě figuruje dvojice kytar, baskytara, bicí a saxofon. Výkon kapely měl takovou odezvu, že po regulérním koncertě následoval ještě téměř dvouhodinový jam, který podle některých zúčastněných převyšoval úroveň normálního vystoupení, i tak značně přesvědčivého. P. Straka, foto M. Straka

- 23. února se konala v prostorách lounského evangelického kostela přednáška Vladimíra Merty a Jany Lewitové věnovaná fenoménu židovské hudby, kterou uspořádalo sdružení Krkavec. Oba hudebníci tak fakticky navázali na svůj koncert ze dne 27. listopadu loňského roku, na kterém mimo jiné interpretovali skladby sefardských židů. J. Lewitová se věnovala vývoji hudby liturgické a sakrální (počínaje interpretací starozákonních zpráv), dokumentovaný ukázkami jak nahrávek profesionálních, tak i amaterských (vesměs zpěv kantorů pražské židovské obce). Vl. Merta zaměřil pozornost spíše na folklor, a to především haličsko-východoevropský (dnes ovšem pěstovaný hlavně v USA, i když dokumentoval i zřejmou jeho autentickou podobu na terenním snímku s hudbou rumunských Cikánů, kteří byli před válkou bohatými Židy najímáni, aby hráli židovský klezmer). Jeho výklad byl řekněme více esejistický a živější (zvláště díky imitaci židovského vyjadřování, což bylo dokumentováno výbornou ukázkou židovského komika z rodu Vlasty Buriana), možná někdy příliš romantizující v náhledu na fenomén „židovství". Nakonec se přednáška rozvinula v plodnou diskusi, třebaže mám dojem, že mnohé odllišnosti a rozdíly mezi klasickou evropskou hudbou a ostatními byly osvětleny již na přednáškách V. Matouška, který se těmto problémům dostatečně věnoval. Pavel Straka, foto Michael Straka

- U příležitosti osmdesátých narozenin uspořádala Galerie Benedikta Rejta v Lounech jubilejní výstavu Zdeňka Sýkory. Vernisáže, která se konala v netradiční den i čas (sobota, 12. 2., 12.00 hodin) se zúčastnil vysoký počet návštěvníků jak z Loun a okolí, tak z dalších měst ČR a ze zahraničí. Význam akce podtrhovala nejen přítomnost významných osobností českého kulturního života, ale rovněž i luxusní barevný katalog, vydaný u příležitosti této výstavy. Výstavu uvedl s tradiční brilancí Josef Hlaváček. Bohové Poohří a bohové Středohoří se dnes jistě radují, neboť všechna důležitá místa, z nichž nejraději promlouvají, ač ne všechna vystavena, jsou přece na této výstavě zpřítomněna... zněl začátek projevu (celé znění přinesl Svobodný hlas č. 9 na str. 4). Dodejme, že nejen bohové, ale i návštěvníci se radovali... -prv- -foto red-

- V sobotu 4. března vystoupil v prostorách restaurace Domov písničkář Václav Koubek a kapela Monty Pičusův létající pes. Teskné hospodské šansony Koubkovy s doprovodem akordeonu si získaly již řadu ctitelů, třebaže jde o vědomou stylizaci, která má však reálné podklady v motivech Koubkova osobního života i odposlechnutých příbězích po hospodách. V těch písničkách nehledejme žádnou instrumentální ekvilibristiku (jde stejně o motivy povědomé, vzájemně si podobné a nijak složité), ale autentizující formu pro vyjádření lidských citů, jež Koubek dokáže předvést v opravdu reálné (a málokdy v zesměšňující či parodující rovině, jež nechybí posluchačsky oblíbeným Vánocím, při nichž, jak sám na koncertě řekl, trpí zase on, nebo satirizujících Andule či Bedřichovi, které ovšem tentokrát nezazněly) poloze. Někomu mohou připadat poněkud přehnaně plačtivé (asi tomu, kdo čeká hlavně „zábavu"). Na to se dá odpovědět, že to, o čem Koubek zpívá (nástup na vojnu, výstup v hospodě mezi novomanžely, sebevražda na kolejích, bídný život šupákův), nejsou žádné velké životní radosti a je vůbec dobře, že existuje někdo, kdo o takových věcech dokáže přesvědčivě psát (a následně to i interpretovat). Ale přesto nelze říci, že by byly všechny jeho skladby tak úplně jednostranné, nechybí jim -byť i mírná- naděje. Každopádně vyvážením (opravdu ne všech!) chmurných písniček jsou humorné, ba přímo srandovní povídky, které i tentokrát vyprávěl během svého vystoupení a v kterých zesměšňuje běh svého života. Povídky jsou navíc přednášeny velice osobitým způsobem a mám dojem, že by byly schopné zaujmout i publikum televizního konzumu. Monty Pičusův létající pes (MPLP), jak jsme se původně domnívali, měl hrát countryblues (tedy blues v původní akustické podobě z missisipské delty), ale nakonec se z toho vyklubaly písničky, které sice vycházejí z bluesových schémat, avšak jsou zaranžovány do folklorizujícího tvaru (s důležitou rolí akordeonu Michala Šmída a sopránsaxofonu Michala Hrozy), jaký je k slyšení u Neočekávaného dýchánku, s jehož polovinou je až na zpěváka, kytaristu a autora (řečeného Pičus, odtud název kapely) totožný. Řekněme jen a dodejme, že MPLP je syrovější a chlapštější záležitost (chybí mu zkrátka tak charizmatická a uhrančivá zpěvačka, jakou je Z. Groschupová vévodící Dýchanku). Pavel Straka, foto Michael Straka

Monty Pičusův létající pes	Václav Koubek

- Bohužel nepříliš vyvedená debata se odehrála v sálku Okresní knihovny v Lounech dne 28. března. Diskutovat přijel Martin Fendrych, bývalý tiskový mluvčí ministerstva vnitra, autor knihy Jako pták na drátě, člověk znalý metod ruské mafie, zákulisí BIS a pozadí slavné akce U Holubů. Jeden z inteligentních a poctivých lidí, přítel Jana Rumla (i jeho kritik), šéfredaktor a v současné době politicko-společenský komentátor týdeníku Respekt. Velkou příležitost zahodili jak moderátoři večera D. Hertl a I. Markvart (otázky typu co říká Putinovi a jaký má názor na ztracené miliardy v Komerční bance, za něž by se daly pro knihovnu podle výpočtů nakupovat knihy 12 tisíc let), tak nečetní návštěvníci („...chtěl jste se ve své knize jen vykecat nebo sdělit něco důležitého?"). Martin Fendrych zvládal situaci s klidem a rozvahou profesionála. Bylo mi ho líto a odpustil jsem si požádat ho o fotografii u dveří s nápisem Únikový východ. Třeba se někdy potkáme v hospodě a já se dozvím pozadí zásahu U Holubů, srovnání úrovně naší a cizích zpravodajských služeb, něco víc o práci v prestižním týdeníku... P.R.V.

- V pondělí 28. února, tři dny po ukončení výstavy Strukturováno (žáci Kamila Linharta a Zdeňka Sýkory k osmdesátinám svých učitelů) se v lounské výstavní síni Telecomu uskutečnila vernisáž významné osobnosti výtvarného umění, Václava Krůčka, s názvem Sublimní. Václav Krůček (nar. 1955) je absolventem pražské Akademie výtvarných umění (grafický atelier prof. Čepeláka) a zabývá se námětem monochromie. Po průběžných pobytech v Austrálii a v USA žije v Brně. V Lounech vystavil dvě konstrukční varianty nástěnných drátěných objektů, využívajících optických efektů světla a stínu. Výstava byla otevřena do 31. března. -red-

-Okresní muzeum v Lounech vstoupilo do roku 2000 tím, že kromě stálých expozic historických a přírodovědných prezentovalo veřejnosti práce dvou výtvarníků, a to v rámci příležitostné vánoční výstavy Betlém. Řezbář samouk Václav Doubal z Vysočiny vystavil řadu roztomilých a nápaditých dílek, svědčících o mimořádném talentu a představivosti. Malíř Jan M. Valt doplnil skupiny trojrozměrných předmětů velkými plátny, představujícími stručný průřez dosavadní tvorbou a pochlubil se výsledky svých experimentů s počítačovou grafikou. Výstava skončila 23. ledna, aby o týden později proběhla hojně navštívená vernisáž pozoruhodné výstavy Stránky z legionářského deníku (1919-1920), uspořádaná z pozůstalosti lounského legionáře Josefa Charváta rodinou Císařovských. Mimořádně sugestivní kolekce dokumentů, vytvořených perem a štětcem během anabáze Sibiří a východní Asií, poutala zájem veřejnosti až do 26. března. Takřka současně, 5. února, byla zahájena malá retrospektivní výstava s názvem Kámen v ulicích, pojednávající přehledně o dějinách a způsobech dláždění lounských ulic i o stavebních a dekorativních kamenech, užívaných v minulosti a dnes. Skončila 9. dubna, tedy necelý týden poté, co v přízemí Domu Sokolů z Mor ředitel muzea PhDr. Bedřich Štauber a kurátorka ing. Milena Poláková přivítali první návštěvníky již tradiční velikonoční výstavy, nazvané tentokrát Vejce a Velikonoce (4. 4. – 12. 5.). Uspořádání a obsah výstavy nezapřely obratné – i když možná nezvyklé – spojení autorčiny přírodovědné profese a záliby v etnografii, folklóru a „ženských pracích ručních". Po velkém úspěchu loňské výstavy o batikách, spojené s kurzem a soutěží v batikování (za spolupráce s Mgr. Květoslavou Marešovou), byl zájem o metody výroby kraslic rovněž nemalý a svědčil o tom, že okouzlení starými zvyky z našich končin ještě nevymizelo. Podobnou výstavu otevřelo 9. dubna také Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci, v jehož prostorách zároveň probíhala výstavka Karel IV. a drahé kameny (5. 3. – 21. 5.). Výstavy o drahých a šperkařských kamenech, pořádané ve spolupráci s Okresním muzeem Českého ráje v Turnově, mají v kulturním životě Žatce již své pevné místo. Tentokrát byly představeny dekorační horniny a nerosty, pocházející především ze severozápadních Čech a podílející se na výzdobě interiérů sakrálních staveb XIV. století. Představivost návštěvníků, zejména dětí, obohatily instruktivní modely, zachycující způsoby těžby drahých kamenů v minulosti. Jako již při minulých výstavách tohoto druhu, také tentokrát si mohli zájemci koupit ukázky broušených a leštěných polodrahokamů, bižuterie apod. (hlu)

- Na úterý 4. dubna připravilo sdružení Krkavec společné vystoupení herce Davida Vávry a hudebníka Karla Babuljaka. Davida Vávru (v občanském povolání architekta) známe především z divadel Sklep a Mimóza (viz vynikající povídka Výlet na Karlštejn z Vorlovy Pražské pětky), následně pak i jako filmového herce (např. Chytilové Kopytem sem, kopytem tam) a hlavně z humoristického pořadu Česká soda, kde spolu s Milanem Šteindlerem vytvořili neopakovatelnou dvojici lektorů němčiny Egona a Karla. Multiinstrumentalista Karel Babuljak působí jak v různých kapelách v rozptylu od meditativní hudby po tvrdý rock (Relaxace, Máma bubo, Sajkedelik šraml band, Babalet, Hypnotix, Kapela snů, Boothil), tak i jako sólový multiinstrumentalista (jak jsme mohli poznat 19. ledna letošního roku v lounském evangelickém kostele) a skladatel scénické hudby. Společné vystoupení Vávry a Babuljaka je fakticky sólovým Vávrovým recitálem (Babuljak má na starosti doprovodné hudební improvizace), v němž budou mít důležité slovo jeho verše a mnohostranné herecké improvizace přesně v duchu, jaký známe z jeho jiných aktivit. P. Straka, foto M. Straka

- V sobotu 29. dubna proběhl v prostorách KD v Dobroměřicích koncert plzeňské crazyrockové skupiny Znouzectnost a pražského folklorněrockového Neočekávaného dýchánku, uspořádaný lounským sdružením Krkavec. Poměrně populární ZNC předvedli to, na co již jsou po léta od poloviny 80. let její četní posluchači navyklí, tedy celkem jednoduchý bigbeatek využívající struktur klasických rock’n’rollových písní (což zvýrazňuje i často používaný saxofon Romany Kohoutové), občas s punkovým nápřahem, hlavně však s ironizujícím nádechem jak v textech (časté využívaní pohádkových motivů pokroucených do grotesky), tak pěvecké interpretaci. ZNC rozhodně nestaví na muzikantství (i když velmi bohatá hra i nástrojové vybavení bubeníka Caina poněkud místy jednotvárný kytarový sound narušuje, podobně i dívčí element Romany Kohoutové v podbarvujích vokálech, flétně a saxofonu). Následující Neočekávaný dýchánek dokázal, že dospěl do stadia vyhraněné kapely, která má svůj výrazně specifický sound. Ten sice vychází podstatně z klezmerových (či vůbec jihovýchodo a východoeropských) zdrojů (do mixu skupinového zvuku ovšem patří i český hospodsko-šramlový grunt, hispánsko-americká rytmika a dnes již v Dýchánku mizející zbytky irského folkloru), ale díky zanícenému projevu frontmanky Zuzany Groschupové a vůbec velmi živému projevu celé kapely slyšíme, že to není nějaká jakobyzajímavá stylizace, nýbrž skutečně adekvátní vyjádření svých vnitřních hudebních kořenů.
Pavel Straka, foto Michael Straka

- V sobotu 27. května uspořádalo v prostorách lounského evangelického kostela sdružení Krkavec vystoupení kapely Relaxace, zaměřené na fůzi orientálních hudebních postupů s evropskými. V jejím čele stojí Jiří Mazánek, jeden z čelných propagátorů indické kultury v Čechách, jehož doplňují Vlastislav Matoušek, etnomuzikolog, organolog a skladatel, a Karel Babuljak, instrumentalista působící v řadě rockových souborů, kteří však stojí na stejném stupni jako šéf, protože hudba Relaxace vzniká při kolektivních improvizacích. Pokud bychom její hudební tvář přesněji charakterizovali, měli bychom říci, že se jedná o náladotvorné plochy, nejčastěji pracující s nástrojovou kombinací: strunný instrument (kytara nebo tampura) v rukách Mazánkových – indické harmonium (nebo citera) Karla Babuljaka – bicí obsluhované Matouškem (ten je ale také odborníkem na japonskou flétnu šakuhači i folklorně – středověké housle ochlebky). Tyto plochy využívají melodiky a postupů hlavně hudby indické a indonéské, případně japonské a kombinují je se středo- a východoevropským folklorem (vlivy orientální pocházejí vesměs z hudby vysoké, ne lidové), na nahrávkách příliš nejsou slyšet motivy africké. Samotný koncert čerpal z některých skladeb obsažených na albech Dhjána a Český koan, improvizačně je rozvíjel a dodával jim i patřičnou dynamiku, která možná překvapí ty, kteří si myslí, že meditativní hudba je neinvenční hra syntezátorů s hučením vln či podobná veteš. Samotné hudbě také velmi prospěla šikovně podchycená akustika prostoru koncertu. Pavel Straka, foto Michael Straka

- Ve středu 31. května se v symbolicky vysoko umístěných prostorách Call Centra RadioMobilu a. s. v Lounech konalo setkání s generálmajorem Františkem Fajtlem při příležitosti vydání jeho vzpomínkové knížky Z Donína do oblak – vzpomínky válečného letce, kterou k vydání připravil ředitel Městské knihovny v Lounech dr. Ivo Markvart. Setkání uspořádala Městská knihovna ve spolupráci se společností RadioMobil. Přátelská atmosféra přímo vybízela k dotazům, František Fajtl byl v dobré pohodě a moderátor David Hertl zvládl svou úlohu tentokrát velmi dobře. Úvodní – téměř hodinové – vystoupení dětí, prokládané ukázkami z knihy v podání Jindřicha Lence, neslo zřetelný Markvartův rukopis. Zděšení (míněno obrazně) ve mně budila jen závěrečná, neuvěřitelně dlouhá fronta zájemců o podpis. Rozhovor s generálmajorem Františkem Fajtlem vám přinášíme na straně 16 tohoto vydání REGIZu. -prv-

- Francouzský klub v Lounech s podporou Alliance Francaise a Městského úřadu Louny uspořádal 7. června v areálu Stromovky koncert francouzské skupiny Long John Silver. V jejím podání zazněly písně starých námořníku, keltská a folklórní hudba, samozřejmě v moderním rockovém pojetí. Podobnost s Jethro Tull zde asi není náhodná, frontman kapely Gill Cueff se Andersonovi očividně chce nejen podobat vizuálně (foto na vlastním CD, v Lounech však vystoupil bez andersonovských vousů...), má rovněž podobný hlas a stylem hry na flétnu Andersona téměř kopíruje. Přes potíže s kytarou (technického rázu) a pro mě s citelnou absencí tahací harmoniky (na poskytnutém CD je jí naopak dostatek) bylo vystoupení této skupiny zajímavým přínosem hudebnímu životu v Lounech. Lze jen litovat menšího počtu posluchačů, do jisté míry omluvitelném rychlostí a nenadálostí, s níž byl koncert téměř na poslední chvíli organizován. Členům kapely v tento slunečný podvečer viditelně chutnalo jak hraní, tak lounské pivo (viz foto). -prv-

- Pod názvem Ať žije historie! se v lounském muzeu od začátku roku 2000 připravovala kostýmovaná akce ke Dni muzeí a pro následující dny ve stálé historické expozici. Na proutěné figuriny a šatstvo doby gotické přispěla kulturní komise města Loun, náročné modely šilo a pro ostatní připravilo střihy krejčovství paní Jaroslavy Dudjakové a Veroniky Proškové z Loun. Kromě muzejnic šily také dívky z projektu úřadu práce pro mladé nezaměstnané Most, vedené mistrovými SOU Žatec. Chlapci z téže skupiny s mistrem ze stavebního učiliště v Lounech vyrobili pavézy. Podle scénáře K. Marešové nacvičili téměř hodinové provádění s příběhy měšťanky, služtičky, práčete a husity žáci Evy Vinterové z Klubu elementární fantazie v Lounech. Klub se stará o kvalitní náplň volného času nejen v oboru dramatickém, ale i výtvarném a keramickém, v rybářském kroužku a chystá další. Sídlí v Poděbradově ulici v zeleném domě čp. 609 a sedmdesáti dětem se v něm pod vedením Jiřího Ekrta věnuje několik pedagogů, pro něž jsou tyto aktivity koníčkem.
Květa Marešová

- Po prázdninové přestávce, kdy bylo spíše nutné za kulturou vyrazit mimo současný okres Louny, byla první smysluplnější akcí žatecká Dočesná. Upřímně řečeno ne valnou většinou své náplně, která stála z 90% za starou bačkoru (kupodivu špatný nebyl Yo Yo band, který nechal daleko estrádní machu a rozehrál se téměř do karnevalova zlehka a zvesela bez křečí a trapností), ale hlavně vystoupením kapely Českomoravská hudební společnost z 26. srpna, kombinující českomoravský písňový folklor (ale nejen ten, v repertoáru je i polský a slovenský) s rockovou rytmikou v duchu tzv. keltského rocku (tedy trochu k Jethro Tull i Oltfieldovi, u nás k V. Redlovi a hlavně k hospodským irským, waleským a skotským partám). Pisateli osobně byl bližší starší jarmarečně syrový sound, který zněl přece jen svébytněji než historizující klasický rock. Přesto ho uchvátil obrovský drive a nasazení muzikantů, výborně sezpívané sbory, výběr repertoáru (zvláště morbidní balady i gradace koncertu). Otázkou ovšem je, zda-li by neměla být hudba Čechomoru přeci jen více šramlem a méně bezchybnou instrumentální parádou, aby byla jako kdysi autentičtější. 16. září do Hořetic u Žatce zavítalo britské trio The Tiger Lillies, které jsme měli možnost vloni vidět v žateckém Banánu. A jako vloni předvedl Martyn Jacques a jeho společníci šraml s texty o úchylácích a zvrácenostech lidského života v takové autencitě, že to posluchače vysloveně potěší. Repertoár byl vybrán převážně tanečnější (Tygří lilie mají na svých albem ovšem mnoho teskných šansonů nejen s akordeonem, který zní na koncertech, ale i s klavírem a akustickou kytarou s množstvím hostujích hudebníků) a dryáčnější, na němž se mohou vyřádit i v podobě pódiové šou, která podtrhává často morbidní obsah písní. Rozhodně musíme počítat vystoupení kapely za jeden z vrcholů kulturního života okresu už jen proto, že vedle Prahy hráli muzikanti jen ve třech českých městech (vloni to byly jen Praha a Žatec) – a to už o mnohém svědčí. A samotná přesvědčivost hudebníků je stoprocentní. Jen dodejme,že ačkoliv hráli víceméně pro rockové publikum, nejedná se o kapelu rockovou, ale spíše šansonově hospodskou, proto by ji mělo vyhledat i publikum jiných žánrů. Pavel Straka

- Po delší přestávce, kterou zapříčinilo přerušení činnosti lounského Jazzclubu, bylo dalším jazzovým koncertem (nepočítáme-li vystoupení jazzrockové Jazztaurace) vystoupení zpěvačky Vlasty Průchové s doprovodným triem (v němž za klávesami seděl dávný doprovazeč Kvítku Jiří Růžička), který se konal v lounském Unionu 21. září. Nejsem si ovšem příliš jist, zda-li instrumentální trojice ve složení kontrabas-klávesy-saxofon by někoho svým barově jazzovým soundem (ten vynikal nejvíce v čistých instrumentálkách souboru) úplně zaujala, kdyby nedoprovázela tak dobrou zpěvačku jako je Průchová. Bez nadsázky: zněla-li hudba tria nevzrušivě a jaksi povinně mainsreamově, s nástupem vokálu se vše zvedlo o dvě třídy. Bluesový feeling ve zpěvaččině hlase je zažitý až na kost a hlasivky a dává písničkám opravdu výraz, jaký zřejmě těžko mohou dát mladé snaživé zpěvačky, které „to" nemají ze života, ale ze školy.
P. Straka

- Je opravdu škoda, že na koncert písničkářky Dagmar Andertové-Voňkové (28. září, evangelický kostel v Lounech - na snímku nahoře)) přišlo pouze 15 lidí. Jestliže existuje v Česku tvorba, kterou lze nabídnout světu, tak je to určitě tvorba Andertové. V cizině (hlavně Německo, Rakousko, Dánsko, Japonsko) navíc oceňována skutečně je. Koncert, trvající hodně přes dvě hodiny, byl postaven retrográdně: začínalo se současností a končilo se u začátků. Současná tvorba Andertové je opravdu náročná jak po instrumentálně-skladatelské stránce (virtuózní hra na kytaru, různé experimentální techniky: hra smyčcem, speciální hra rukou, využívání postupů moderní vážné hudby a jazz), tak po posluchačské. Fakticky zde už nemůžeme hovořit o písničkářství, už proto, že texty jsou krátké a velmi náznakové. Předešlá tvorba byla hodně expresivní ve výraze, měla blízko k syrovému baladickému folkloru karpatských oblastí, někdo může nalézt styčné body s Ivou Bittovou. Nejstarší tvorba ze 70. let byla ještě hodně „písničkářská", tedy postavená na dlouhých textech, které ovšem také těžily z písňového folkloru baladického, ale spíše moravského a východočeského, důležitá pro něj byla i milostná rovina. Společná pro všechny etapy vývoje Andertové byla úspěšná snaha o vytvoření osobní výpovědi jdoucí na dřeň a nepodbízející se posluchači, aniž by ovšem byla nějak vykonstruovaná. Právě naopak, ty písničky a skladby jsou skrz naskrz přirozené. Pavel Straka, foto Michael Straka

- Snad vůbec poprvé uspořádalo přírodovědné oddělení Okresního muzea v Lounech výstavu takříkajíc nadregionálního rozsahu. Stalo se ve dnech 9. září až 19. listopadu, kdy návštěvníci gotického sálu domu Sokolů z Mor mohli zhlédnout ucelenou kolekci akvarelů a kreseb Libora Baláka a jeho dcery Zuzany. Pozoruhodné paleoetnografické rekonstrukce chování gravettienských obyvatel Eurasie z doby před více než 20 tisíci let, nazvané Za tajemstvím civilizace lovců mamutů, představily aktuální a moderní zpodobení způsobu života pravěké lidské populace poslední doby ledové. Tišnovský rodák Libor Balák, který již řadu let spolupracuje s předními našimi i zahraničními odborníky archeology a paleoetnografy, je do značné míry žákem a zcela určitě nadaným pokračovatelem díla legendárního Zdeňka Buriana. Činí tak ovšem osobitým a poučeným způsobem jako rovnocenný partner možná někdy trochu suchopárných vědců. Pro Lounsko měla výstava jeho rekonstrukcí význam především v tom, že seznámila veřejnost s pohledem na etnikum, jehož pozůstatky jsou v Poohří více než vzácné. Z hlediska všeobecného vzdělání Balákovy výtvarné a etologické názory vnášejí do našeho povědomí opět svěží vánek poznání, že co je jednou psáno, nemusí být provždy dáno. Třeba jen taková maličkost: lovci mamutů zřejmě pleistocénní chobotnatce do jam nenaháněli, protože nebyli schopni v promrzlé půdě tundry vykopat dostatečně hluboké pasti... (nH)

- V září tohoto roku spatřila světlo světa útlá publikace, věnovaná 10. výročí styků mezi obyvateli nizozemského Barendrechtu a severočeských Loun. Iniciátorem vydání pamětního spisu byla lounská společnost Club 2000, založená roku 1990 a dodnes čile spolupracující se Stichting Stedenband Barendrecht - Louny. Na 12 stranách této volné přílohy letošního prvního čísla REGIZu je v češtině a v holandštině uvedena stručná historie dnes již zcela oficiálních partnerských styků obou měst, doplněná souborem fotodokumentací některých významnějších aktivit. (hlu)

- Po loňském jubilejním sborníku 110 let Okresního muzea v Lounech připravila tato instituce k vydání první číslo sborníkové řady, jež by napříště umožňovala zájemcům dozvídat se více o sbírkotvorné, výzkumné a osvětové činnosti muzea. Redaktor sborníku kurátor A. Hluštík se domnívá, že pokud vše dobře půjde, bude první číslo sborníku k dostání v muzejní pokladně ještě koncem tohoto roku. (redakce)

- Několik týdnů poté, co v Okresním muzeu zahájil svoji samostatnou výstavu monotypií Václav Jíra mladší, měli jsme možnost zúčastnit se vernisáže retrospektivní výstavy z dílny jeho otce, nazvané Strojky Václava Jíry. V prosvětlené prostoře Nové síně v pražské Voršilské ulici ožily bizarní (malované i čtyřrozměrné) mašinky, poutající svým (domnělým i skutečným) klokotem, vrčením, bzučením a komicky stereotypními pohyby pozornost malých i velkých návštěvníků. Bylo mezi nimi i mnoho lounských přátel a příznivců, kteří si nadšeně hráli. Výstavu uvedl profesor Hlaváček, a to bez obvyklých výtvarně estetických a umělecko kritických -ismů. Mezi hosty, kterým jistě chutnalo víno i tlačenka, se mihl Zdeněk Svěrák a malířův bratr Jan Jíra, nechyběli ani novináři. Bylo to milé odpoledne, kdy každý jakoby nechal svoji vážnost doma a těšil se z návratu mezi děti... (ah)

- Ve čtvrtek 7. 12. v hotelu Union zpívala Jana Koubková doprovázená Guru bandem, tvořeným alternativně rockovými muzikanty Pavlem Richtrem (kytara), Bharata Rajnoškem (saxofony, flétna, trubka) a Antonínem Hlávkou (perkuse). Produkce kapely se nesla v alternativním duchu Pražských jazzových dní (Richter hrál ve Švehlíku, Rajnošek hraje v Extempore), dost psychedelizujícím a náladotvorném, s etno prvky. Jazzu na to, že to byl koncert ze série Jazzový koncert, pořádané Adartem, mnoho ve skutečnosti nezaznělo. I těch pár standardů bylo zaranžováno do ostatního soundu, z nějž nevyčnívala příliš ani Koubková, známá svými exhibicemi. Pavel Straka

- V sobotu 1. 11. opět vystoupil Sváťa Karásek v doprovodu Pozdravpámbu v restauraci Domov. Už ověřený šramlový nádech i řízný tah kapely zněly hospodským sálkem skoro dvě hodiny s krátkou přestávkou, v níž Karel Vepřek (jinak šéf Pozdravpámbu) představil několik vlastních zadumaných folkových písní. Hospodsky česky pojaté spirituály splynuly s prostorem a atmosféra Domova byla vřelá. To je ta správná folkmusic. Pavel Straka