Obsah:
CHROUSTOVICE NEBOLI OBEC V OBCI (Antonín Hluštík)
TOHO DNE TEKLO CÍSAŘI DO BOT... (Antonín Hluštík)
a) Důvody založení spolku Obec Chroustovice
b) Přivandrovali z celých Čech… (jmenný seznam)
c) Scházeli se v mázhauzech…
d) Poznámky
Nedávno došlo k pamětihodné události, která poodhalila roušku tajemství kolem obce Chroustovice, jednoho ze spolků, jež v Lounech vznikaly a zanikaly v průběhu 19. a první poloviny 20.století. Jakkoli mnozí měli o tomto spolku více či méně matné tušení, teprve studie Petry Paterové 1) způsobila průlom, jímž dosud tápající mohou vstoupit do tajemné komnaty a okusit něco z ovzduší části zmizelého společenského života na konci existence habsburské monarchie a v počátcích československého státu.
Vzhledem k tomu, že autorka studie byla omezena rozsahem sborníku i obsažností problematiky historie spolku, ale také proto, že autor tohoto článku byl tématem Chroustovic již dlouhou dobu zneklidňován, jsou v následujícím textu sneseny některé doplňující osobní údaje, pokud se je v poslední době podařilo získat a ověřit.
Z dokumentů, jež se o obci Chroustovicích dochovaly do dnešní doby, nutno zmínit především Paměti obce Chroustovice (1892-1914). Tato silná kniha foliového formátu (cca A 3), ani ne z poloviny popsaná, byla až do 9.listopadu 1960 v majetku lounského občana pana Rudolfa Kroluppera. Od něj ji získal tehdejší ředitel Okresního archívu PhDr. Bořivoj Lůžek. 2)
Dalšími doklady jsou dva sešity autocyklostylografované Historie obce Chroustovické, a to č.1 (pro léta v1892-1907) a č.2 (pro léta 1911-1915). Autorem těchto památek byl profesor lounské reálky Jan Bor, v Chroustovicích požívající přezdívky Johannes Cicvárek. Tisk provedl lounský knihkupec a papírník Ervín Vohanka, známý jako chroustovický soused Sylvestr Peroutka. Oba sešity představují celkem asi 126 stran formátu B 5. Vzhledem k tomu, že byl sešit č.1 (1892-1907) nalezen ve stejném provedení také v jiné soukromé sbírce, je zřejmé, že sešity byly ve své době namnoženy ve více výtiscích, snad pro členy spolku. Velmi vzácnými dokumenty jsou jubilejní 16-stránkový výtisk časopisu Chroust, vydaný k 10.výročí založení spolku, a společná fotografie členů spolku z roku 1905.3)
Naprosto jedinečným a dosud nezhodnoceným dokumentem je album podobenek a skupinových fotografií členů spolku. Většina podobenek je opatřena vlastnoručními podpisy, a to zpravidla i s uvedením jména, používaného mezi členy spolku. 4) Album se stalo neocenitelným pramenem pro níže uvedenou identifikaci celé řady jinak již dávno zapomenutých postav z historie Chroustovic.
V citovaných památkách na činnost spolku lze nalézt celkem výstižná zdůvodnění, proč tato zvláštní a ve své podstatě stolní společnost vznikla. Ocitujme zde proto nejzávažnější důvody, jak je viděli sami zakladatelé.
V jubilejním sešitě historie spolku (č.1 z let 1892-1907) se uvádí:
„ Léta Páně 1892 byla veliká zima. Následkem této mnohým občanům staroslavné obce Lůna nad Ohří zamrzl mozek tak, že chodili jako pitomí. Ani nemohli se nikde řádně rozveseliti, škorpili se stále a šklebili se na sebe jako při štípání. A bylo všude velice smutno. A aj povstal tu muž Klobásek řečený, velice hovořivý, bříška nemalého, žízně nehorázné, mravů na skrz zkažených, který šatů pořádných nemaje, chodil pouze v haveloku, a ten hlasem velikým k mnohým hovořiti se jal:
Jak to chodíte ospale, jako byste hlavu na špagátě drželi? Zdaliž nebylo by vám lépe se veseliti a radovati s radujícími? Nuže, slezte se dohromady, založte obec, kde ve veselosti tráviti můžete dna života svého až na věky věkův!
I líbila se řeč tato mnohým a poněvadž byli pokorných srdcí a mysli obzvláště zbožné, věc jejich na podiv dařila se velice. Sešli se tudíž 7.Februaris nahoře jmenovaného roku 5) v starožitném mazhauze Sokola z Mor mládenci líbezných mravů a čistých duší … a usnesli se každého úterý po západu slunce se scházeti a ve veselosti dny tráviti vespolné. Poněvadž při svém mládí všicvhni apetitem nad míru žravým vynikali nad jiné, dali obci jméno Chroustovice…“
Vznikl tedy spolek, jenž tím, že si dal název Obec Chroustovice 6), vyčlenil se jako imaginární sídelní jednotka uvnitř jiné obce - královského svobodného města Loun.7) Jak asi vypadal život v Lounech roku 1892? Trochu nám napovídá tato složitá věta v úvodu chroustovické kroniky:
„ Příčina toho byla náležitá…, že v obci sousedního města Loun nemálo jest občanů počestných, kteří kratochvíli všelijakou rádi spůsobiti, avšak místa příhodného nemajíc, v bujném veselí svém daramně zdržováni jsou.“
Z uvedeného vykukuje skutečnost, že v Lounech té doby buď některým nebylo příliš veselo, nebo tam nebylo kde se veselit. V časopise Chroust z 15.února 1902 je naznačena jiná možná a snad i nejzávažnější příčina vzniku spolku:
„ Obec Chroustovická jest hromádka vyvrhelů ze sousední obce jak šlechtického, tak občanského rodu: ona jest konglomerát zkažených tvorů živočišstva, rostlinstva i nerostů, přivandrovalých z celých Čech, kteří svým způsobem dokazují pravdivost nauky Darwinovy o původu člověka. Najdeš tam, milý čtenáři, ku příkladu mimo opic i jiná zvířátka, jako komáry, medvědy. Laštovky, pařiboky (tento bezpochyby původu antidiluviálního); najdeš tam z rostlinstva angrešty, bezinky, křeny, mrkvance, zelenky; též i z nerostů, z chemické substance a z jiných: brázdy, mastičky, bludičky, lopaty atd. Z vyšších nadzemských sfér jsou tu: Pán bůh mu to odpusť!, Tvor nebeský a Eliášek .Všichni tito znenáhla přiblížili se svému idealu z Darwinovy nauky, nevyjímaje ani těch, kteří nevědí, odkudž a jakého původu jsou, jako: Klapzubové, Kudláčkové, Kaškové, Zárubové, s odpuštěním Bzundové, pak Vejvarové, Nezbedové, Hubatkové a Šmůlové.“
Nelze přehlédnout, že tato „hromádka vyvrhelů“ ze sousední obce, tj. ze společnosti starousedlíků Loun, toužila najít prostředí, v němž by se do města dosazovaní úředníci, učitelé, lékaři, právníci a podobní „zkažení tvorové“, včetně několika živnostníků s rodovými kořeny kdesi mimo Louny (úklady osudu přesazených do prostředí ctihodného měšťanstva), mohli bavit po svém a mezi svými. V této souvislosti nelze rovněž nevzpomenout přízviska „náplava“, jímž jsou i dnes v mnoha obcích a městech s přídechem ironie nebo pohrdání častováni přistěhovalci. Je ovšem zajímavé, že takoví lidé mnohdy přinášejí do nového působiště mnoho nového a pokrokového. V lounském prostředí 19.století tomu tak bylo například díky starostům Hilbertovi (původem z Plzně), Veltrubskému (z Rakovnicka), Stopkovi (z Napajedel) a mnohým dalším (významnou skupinou přistěhovalců do Loun byli po roce 1872 například zaměstnanci státních drah a železničních dílen).
Zkrátka a dobře, členové obce Chroustovic byli „náplavou“. Někteří zůstali v Lounech do konce života, jiní pobyli dočasně, neboť byli přeřazeni jinam, aby přišli další. Složení spolku se tedy měnilo, ale byla určena pravidla přijímání členů neboli sousedů. Obec měla třicet čísel popisných (usedlostí), na něž byli dosazováni nově přijatí sousedé. K přijímání nových členů však docházelo pouze tehdy, byla-li některá usedlost volná. Existovali ovšem i čestní příslušníci obce, výměnkáři, hosté nebo prostě jen příznivci. K hostům čistě pánského spolku patřily i manželky členů (panímámy) a jejich dcery (fraucimor), jež se účastnily tanečních večírků (candrnajů) a výletů, příležitostně vařily jídla nebo jen prostě ozvláštňovaly společné akce. 8)
Zajímavým jevem byla dlouholetá soudržnost členů spolku, kteří měli rádi společenské vyžití, veselé hodování a svérázný humor. Mnozí i po svém mnohdy vynuceném odchodu z Loun udržovali přátelské styky s obcí. V případě úmrtí některého člena v Lounech nebo kdekoli jinde, byla zpravidla vyslána delegace, účastnící se pohřbu. Na nejbližší schůzi spolku pak vždy proběhla krátká vzpomínka na zemřelého a na jeho zásluhy o obec.
Docházelo ovšem také k vylučování členů, zejména v případě dlouhodobého zanedbávání účasti na pravidelných úterních schůzích (do roka bývalo kolem padesáti sezení). Nepříliš častým důvodem vyloučení byly v několika případech jakési blíže neobjasněné přestupky, snad proti dobrým mravům či sousedskému soužití v obci.
Během první světové války činnost spolku poněkud pohasla, z doby po ní se pak zachovaly jen skupinové fotografie z první poloviny třicátých let, na nichž jsou zachyceni jak někteří velmi staří sousedé, tak muži podstatně mladší. Zánik spolku lze s největší pravděpodobností přičíst zhoršující se politické situaci v letech před obsazením pohraničních oblastí Československa v roce 1938. Staří zasloužilí členové spolku vymírali a generace čtyřicátníků již neměla takovou motivaci. V době protektorátu bylo navíc riskantní tento druh spolkového vyžití provozovat.
Jak již padla zmínka, členové spolku používali zvláštní jména a příjmení, jimiž se jako „sousedé obce Chroustovické“ mezi sebou nazývali a jež jsou ve většině případů užívána v dosud známých dokumentech z doby existence spolku. Mimoto měla obec vytvořenou poněkud archaickou hierarchii samosprávných a dalších obecně organizačních funkcí, jež byly sousedům přidělovány každoročně opakovanými volbami či v případě nutnosti pouhým jmenováním po společné poradě obce. Na venek byla ovšem obec Chroustovice řádně registrovaným spolkem, komunikujícím s úřady prostřednictvím předsedy a jednatele, podobně jako ostatní spolky (například Hnízdo kosů, Spolek vojenských vysloužilců aj.).
K hodnostářům Chroustovic pravidelně patřili rychtář, místorychtář a čtyři konšelé, vždy pečlivě volení, a farář, dráb a syndikus (tajemník, zapisovatel a kronikář v jedné osobě). Sousedé si však titulárně rozdělovali i další funkce: lazebník, ponocný, obecní slouha, pohodný, koštér, šafář, kontribuční, výběrčí, fořt, kapelmajstr, tancmajstr, obecní zpěvák, poslíček, gruntovní, ministrant, kostelník či výběrčí nadace. Z kronikářských záznamů a přehledů je však zřejmé, že ne vždy byly všechny tyto posty trvale obsazeny. Někdy záleželo na tom, zda byl příslušníkem obce muž s příslušnou kvalifikací. Tak například farářem byl takřka vždy skutečný kněz, pohodným lékař, kapelmajstrem hudebník apod. V dalších případech se počet obecních činitelů řídil chutí tu kterou funkci vykonávat, počtem skutečně aktivních sousedů nebo situací, v níž se spolek právě nacházel. Rozbor administrativní struktury chroustovické obce by vydal na dosti obsáhlou samostatnou studii.
Úkolem této stati je však identifikace osob, jež se pod jednotlivými sousedskými jmény v průběhu celé historie spolku skrývaly. Není to lehký úkol a jeho vyčerpávající splnění je otázkou dalších šťastných objevů v lounském archívu i v památkách uchovávaných potomky někdejších členů spolku.
Až dosud se podařilo zjistit asi 110 sousedských jmen, jež v období let 1892-1934 používali členové spolku. Následující seznam těchto kryptonym a osob, jež je užívali, je řazen abecedně podle fiktivních příjmení, doplněných křestními jmény, pokud se je podařilo zjistit.9) Údaje jsou však v některých případech neúplné, neboť se nedochovaly žádné odkazy na skutečné (občanské) jméno a povolání muže, který se pod sousedským jménem skrýval. Přesto zjištěné a ověřené personálie poskytují zajímavý obraz společnosti, tvořící Chroustovice, onu „obec v obci“.
Jmenný seznam přezdívek sousedů
ANGREŠT, Barnabáš – Augustin (Gustav) Scheiner, v letech 1900-1904 kontrolor cukerní daně v cukrovaru Matěje Valtery; členem obce byl takřka 12 let (1892-1911), po celou dobu mu náležela usedlost č.29 a v roce 1900 působil navenek jako jednatel spolku; když 5.května 1904 ohlásil svůj odchod do Prahy, za zásluhy o Chroustovice mu byl za souhlasu celé obce udělen titul „čestný soused“. Podobenka v albu byla pořízena v roce 1908 fotoateliérem Jan Schumpeter v Havlíčkově ulici č.57 na Královských Vinohradech v Praze.
BÁRTA, Franta – Jindřich Konopásek, náměstek ředitele Poštovního a telegrafního úřadu v Lounech; zachycen na fotografii z na zahradě Schwarzenberského pivovaru v Černčicích při příležitosti setkání sousedů ve svátek Božího Těla roku 1933.
BEZOUŠEK, Cyprián – ing. Antonín Vodseďálek, vrchní strojní komisař a přednosta c.k. odboru pro udržování trati se sídlem v lounské Husově třídě čp.647, kde také bydlel; za souseda přijat 4.října 1904, kdy také po Angreštovi získal usedlost č.29; působení v obci přerušil roku 1915 odchodem na frontu, avšak ještě roku 1925 žil v Lounech jako vrchní rada ČSD.
BEZINKA, Sulpic – Alois Landfrass ml., úředník Spořitelny města Loun, kam nastoupil jako adjunkt 2.ledna 1880 a do výslužby odešel 1.února 1915. Narodil se roku 1859 v městečku Broos v jihozápadní Transylvánii (dříve Sedmihradsko) jako syn pozdějšího lounského okresního hejtmana a místodržitelského rady Aloise Landfrasse st. (* 1827 Jindřichův Hradec + 1904 Louny), jemuž patřil v ulici Na valích dům čp.462. Alois Landfrass ml. Byl rázovitou postavou a patřil k nejstarším členům spolku, trvale usedlým na chroustovické usedlosti č.5; zemřel 13.prosince 1940 v rodinném domě čp.462 ve věku 81 let.
BIDLO, Habakuk – Rudolf Liška, původem z Plzně; v letech 1909-1919 byl profesorem dějepisu a zeměpisu na lounské reálce (dnes Gymnázium V. Hlavatého).
BLUDIČKA Kleofáš – dosud nezjištěná osoba; přijat byl 19.dubna 1898 (usedlost č.12), avšak v roce 1905 byl obcí prohlášen za zběha.
BRABEC, Makarius – blíže neznámý soused z usedlosti č.18; 29.listopadu byl prohlášen za zběha od obce.
BRÁZDA, Matěj – JUDr. Hynek Hohlweg, advokát, který působil rovněž ve Slaném; byl prvním rychtářem Chroustovic (doživotně na usedlosti č.1) a zároveň jedním z prvních výměnkářů; v roce 1899 se oženil s Marií Skotákovou z Kojetic, o čemž byla obec zpravena a dala svůj souhlas.
BRČÁL, Joachym – dosud nezjištěný nositel tohoto sousedského jména (usedlost č.12), o němž je pouze známo, že 5.října 1897 oznámil své vystoupení z obce (patrně z důvodu přeložení z Loun na jiné místo).
BRNKAL, Heřman – Václav Kolařík, učitel hudby a sbormistr; působil nějaký čas jako majitel Hudebního ústavu na Pražské čp. 83, byl na frontě I.světové války, poté učil v Hudební škole v ulici Beneše čp.135; v obci byl váženým provozovatelem hudby (při tanečních večírcích hrával na obecní piano) a dlouholetým sousedem, přijatým do svazku obce 4.října 1904 jako uživatel usedlosti č.2.
BRYNDA, Lazar – MUDr. Josef Frotzel, oblíbený lékař, starosta Loun a později zakladatel a ředitel městské nemocnice v nynějších Holárkových sadech; byl oblíbeným občanem Chroustovic (usedlost č.9) a „nezapomenutelným rychtářem, jenž neduhy hojí“; když ve věku 55 let dne 22.listopadu 1901 zemřel, obec jeho odchodu upřímně želela.
BRYNDAL, Sylvestr – Josef Krolupper, živnostník, u jehož příbuzného Rudolfa Kroluppera se dochovala chroustovická kronika až do roku 1960.
BŘEČKA, Michael – pravděpodobně hostinský Vojtěch Ložan, který provozoval restauraci U tří lip v čp.38 na lounském náměstí; do obce byl přijat v roce 1893 (usedlost č.25), kdy se také v jeho podniku nějaký čas konaly schůze sousedů, za zběha však prohlášen jen o rok později.
BUBLA, Tomáš – nositel tohoto jména nezjištěn, kronika o něm hovoří jako o „obecním trancmajstrovi“, přijatém za souseda roku 1893 (usedlost č.21); s obcí se loučil 12.března 1901.
BUBŘINA, Sylvestr – pravděpodobně František Záruba, zřízenec cukrovaru; pocházel z Líšťan a zemřel na TBC dne 18.května 1915 v ubytovně někdejšího Valterova cukrovaru čp.448.
BZUNDA, Kašpar Goliáš – František David, stavitel, který postavil lounské domy čp.642 a čp.644 v Husově třídě; bydlel v čp.124 na náměstí a za souseda byl přijat v roce 1893 (usedlost č.26).
CEĎÁK, Mikuláš – nositel tohoto jména, přijatý za souseda roku 1894 (usedlost č.6), nebyl dosud zjištěn.
CEJCHA, Erazim – Rudolf Vidmann, c.k. cejchmistr, příslušník významné lounské měšťanské rodiny; sousedem byl v letech 1896-1900 (usedlost č.17), v dubnu 1900 byl přeložen do Pardubic; zemřel 24.prosince 1936 ve věku 72 let.
CICVÁREK, Johannes – Jan Bor, profesor dějepisu a zeměpisu na lounské reálce, kde působil v letech 1897-1927, v roce 1909 je uváděn jako kustod Městského muzea; pocházel z Domažlic a studenti mu podle jedné z postav Kiplingovy Knihy džunglí říkali „medvěd Balú“; brzy po svém přijetí za souseda dne 23.února 1904 (usedlost č.19) se stal dlouholetým kronikářem Chroustovic.
CVOČEK, Spiridion – MUDr. Alois Vais, oční lékař, jeden z prvních sousedů, přijatých do obce roku 1892 (usedlost č.17)..
DALIBOR – toto jméno údajně 2.května 1899 obdržel „krčmář“ Gustav Kudrna, hostinský v Daliborce čp.57 na náměstí, kde se konaly schůze sousedů v letech 1902-1907.
DUSPIVA, Ivan – Antonín Janoušek, c.k. berní asistent, za souseda přijatý 5.listopadu 1907 (usedlost č.19), avšak již 21.listopadu 1911 vyškrtnutý ze svazku obce pro nezájem docházet na pravidelné úterní schůze; ještě roku 1925 je v lounském adresáři uváděn jako vrchní berní správce, žijící v Husově ulici čp.647.
DŽBER – dosud neznámý soused, prohlášený roku 1894 za zběha (přeložen?).
ELIÁŠEK, Bachomír Alexander – Josef Matouš, ředitel Akciového cukrovaru Matěje Valtery; za souseda přijat 14.srpna 1900 (usedlost č.24), za zběha prohlášen v roce 1906 (patrně ze zdravotních důvodů); patřily mu domy čp. 117 na Pražské a čp.586 v České; zemřel 16.dubna 1912 ve věku 60 let, kdy také obec Chroustovice vzdala čest jeho památce; ještě roku 1925 žila v domě čp.117 Emilie Matoušková, vdova po sousedu Eliáškovi.
FIKULKA, David – Antonín Tománek, úředník Spořitelny města Loun (1911-1924), později její ředitel (1924-1925); do Loun přišel v lednu 1910 po předchozím působení ve funkci místoředitele spořitelny v Chrudimi; za souseda přijat v květnu 1912 poté, kdy podal příslušnou supliku a kdy mu byla přidělena usedlost č.4; v květnu 1925 požádal o penzionování a záhy nato odešel na post vrchního ředitele spořitelny v Českých Budějovicích.
FORMULKA, David – František Hájek, profesor matematiky a fyziky na lounské reálce kde působil v letech 1916-1937; pocházel z Rožmitálu a náležel k mladší generaci sousedů; zemřel v roce 1941 ve věku 56 let.
HEJBADLO, Hypolit – (Emanuel?) Housa, syn Emanuela Housy, učitele na lounské obecné a měšťanské škole (z Tábora přišel roku 1893, zemřel v Rokycanech koncem března 1904); Hejbadlo byl přijat za souseda 7.března 1899, kdy mu byla také přidělena usedlost č.10; víme o něm především, že byl nadaným kreslířem, který kroniku obce vybavil několika zdařilými kolorovanými perokresbami; brzy byl patrně přeložen na nové působiště v Kralovicích, odkud oznámil svoji svatbu v roce 1901, což mu obec požehnala; v letech 1900 a 1904 se uvádí Anastázie Housová, choť učitele (Hejbadlova matka?), jako bydlící na lounském Rynečku v domku čp.561.
HEŘMÁNEK, Valerián – PhMg. Rudolf Borovec, lékárník, v roce 1925 uváděný jako provozovatel tzv. Staré lékárny na Pražské čp.117; byl vlastníkem domu čp.597 v Poděbradově třídě, který byl původně majetkem rodiny lékaře MUDr. Otokara rytíře Purkyně; na půdě domu bylo koncem 20.století nalezeno fotoalbum členů spolku Chroustovice; Heřmánek byl přijat za souseda v roce 1912 (usedlost č.9).
HLÍNA, Zebedeus – nositel jména dosud nezjištěn, je však známo, že roku 1896 dostal výměnek na usedlosti č.13; 10.srpna 1897 přišla obci zpráva, že zemřel, avšak není uvedeno kde.
HOMOLKA, Matěj – pravděpodobně František Polák, vážný cukrovaru; zemřel 17.ledna 1915, o dva měsíce později si obec připomenula jeho památku, neboť byl sousedem z usedlosti č.24; jeho synem byl Otokar Polák, stavitel v čp.756.
HUBATKA, Florián – Josef Dovara z Dovarů, c.k. berní správce a ředitel; za souseda přijat roku 1892 (usedlost č.4); členství zrušil 2.června 1902, ale o vstup do obce požádal znovu 21.května 1907. Pocházel z rodiny c.k. dědičného poštmistra Ludwiga Dowary z Dowarů; matka Hubatkova, Karolina Dowarová, byla Ludwigovou snachou a roku 1862 je uváděna jako provozovatelka lounské dostavníkové pošty v bývalém domě čp.70/71 U šífu v Šatlavní, dnes Hilbertově ulici (na místě synagógy); kryptonym Hubatka je možná připomínkou příjmení slánského poštmistra, starosty a zemského poslance Karla Hubatky (1790-1866), který jako provozovatel dostavníkové pošty kdysi s rodinou Dovarů nepochybně spolupracoval; Josef Dovara byl 21.listopadu 1911 s konečnou platností z obce vyškrtnut pro nezájem docházet na schůze.
CHALUPA, Bartoloměj – pravděpodobně některý z berních úředníků, první chroustovický „obecní zpěvák, neboť byl uvyklý na poplatníky roztáhnouti hubu“; obec mu přidělila usedlost č.10; bližší údaje zatím nebyly zjištěny.
CHROUST, Brkoslav – Adolf Kostka, lounský starousedlík a měšťan z čp. 11 v Žatecké ulici, vlastník hostince U tří sedláků a hostinský v čp.240; užíval usedlost č.8; zemřel 23.září 1900 ve věku 40 let, zanechav vdovu Rosalii; byl patrně synem řezníka Jana Kostky z čp.11, který býval radním a v roce 1866 rovněž krátce starostou Loun.
INDYJÁN Z ČIKÁGA, Mates – ing. Lidumil Stopka „z Ameriky a z Loun“, podnikatel, syn notáře a krátce i lounského starosty JUDr. Valentina Stopky, rodáka z Napajedel;
JANEK, Petr – Rudolf Hák, úředník a do německé okupace velmi úspěšný ředitel Spořitelny města Loun.
JIRÁSEK – příjmení nejasného původu a určení.
JŮNA – pravděpodobně krčmářské jméno hostinského Matěje Pleskota, provozovatele hostince v domě Sokolů z Mor.
KAŠKA, Martin – Josef Vilhelm, skladník u dráhy, patrně původem z Rakovnicka; za plnoprávného souseda přijat 12.prosince 1912 (usedlost č.19); bydlel v domě čp.643, jeho žena Marie byla oblíbenou „paňmámou Kaškovou“; zemřela 1.října 1903.
KAZDA, Vendelín – MVDr. H(ynek?) Hanuš, zvěrolékař; sousedem na usedlosti č.18 se stal v roce 1893, avšak brzy odešel z Loun do Mnichova Hradiště, kde působil jako vrchní zvěrolékař.
KECAL, Johannes – Jan Klesal, ve třicátých letech minulého století správce Schwarzenberského pivovaru, jeden z mladších sousedů po I.světové válce.
KECAL, Zebedeus – Josef Hofman, c.k. berní asistent; přijat 11.ledna 1898 (usedlost č.12).
KLADIVO, Felicián – blíže neznámý nositel tohoto jména údajně ze své usedlosti č.6 zběhnul v roce 1901.
KLAPZUBA, Pantaleon – MUDr. Ladislav Brunclík, stomatolog v Lounech; za souseda obce byl přijat 3.července 1900 (usedlost č.17) a rychtářem Chroustovic se stal na začátku roku 1907; ze spolku odešel v roce 1913; o dva roky později byl povolán do války a kronikář zaznamenal, že bývalé sousedy navštěvoval jako „host v mundúru“; v letech 1900-1925 žil ve vlastním domě čp.637 v Poděbradově ulici, přičemž působil jako městský školní a železniční zubní lékař.
KLIČKA, Ignác – pravděpodobně Karel Boháček z Peruce čp.148, roku 1925 zaměstnaný jako dílenský podúředník u ČSD v Lounech;
KLOBÁSEK, Jeremiáš – zakládající člen spolku, zvaný „rytíř Pupkáč seděním na Náběhlicích“, který „zavítal zdaleka“, ale posléze „mnohé pohoršení natropil, frej pěstoval (ač stářím valně zatížen), výstupník a klevetník, ač byl pro zásluhy povýšen do stavu šlechtického“; obec jej ze svého středu vyvrhla, byl vyhnán, pročež se uchýlil do Slaného, kde se stal členem podobného spolku, zvaného Obec Všehlušice.10)
KOLEČKO, Matěj – František Kozel, stavitel, původem z Horního Ročova; v době přijetí do obce (23.února 1904 na usedlost č.6) byl kresličem u lounského stavitele Františka Záheského; byl synem Josefa Kozla, domkáře v čp.288 na Rynečku, v červenci 1914 odvelen na válečnou frontu, kde se podle chroustovické kroniky stal „správcem koňského špitálu“; při mimořádných předválečných obecních volbách byl zvolen lounským starostou, avšak tuto funkci vykonával až od podzimu 1918, kdy se konečně vrátil z armády, do prvních řádných voleb v roce 1919; byl majitelem domů čp.202 v Grillově ulici a čp.1018 na rohu Vrchlického a Na valích.
KOLOMAZNÍk, Barnabáš – ing. Ladislav Baimler, železniční úředník v Lounech; za souseda byl přijat na počátku roku 1915 (usedlost č.10), vzápětí však byl odvelen na frontu.
KOMÁR, Celestýn – MUC. František Sedlmayer, správce Všeobecné veřejné nemocnice v Holárkových sadech čp.511; byl jedním ze zakládajících a doživotních členů spolku již od roku 1892 (usedlost č.16), roku 1900 je uváděn jako oficiální předseda spolku Chroustovice; nedostudoval medicínu a jako takový se oženil s Delfínou Roháčovou, jednou z dcer Jana Nepomuka Roháče, dlouholetého důchodního na lounském městském úřadě; Sedlmayerovi žili v dnes již neexistujícím starobylém měšťanském domě čp.72 (Hilbertova) u Delfínina bratra Quido Roháče; dědičkou domu se později stala Delfína Sedlmayerová; Komár patřil k velmi aktivním občanům Loun; roku 1900 je například uváděn jako předseda Veslařského a bruslařského klubu Ohře, který měl sídlo v hotelu Záložna.
KOVAŘÍK, Pišišvor – Emanuel Šmíd, úředník ČSD, bydlel v Jeronýmově ulici čp.837; jeden ze sousedů mladší generace.
KREJČÍ – blíže nejmenovaný „přespolní soused“, který 21.února 1899 obci oznámil, že se hodlá ženit.
KŘEN, Franc – Josef Jirásek (z Vršovic), skladník c.k. Státních drah v Lounech; přijat roku 1902 na usedlost č.15; obec šla jeho patnáctiletému synu Miroslavovi na pohřeb (zemřel dne 24.ledna 1902).
KŘÍŽALA, Valentin – Dr. (JUDr.?) A. Sem…(příjmení na podobence nečitelné); přijat byl 30.ledna 1900 (usedlost č.20), s obcí se loučil 26.února 1901, neboť odcházel do Prahy.
KUDLÁČEK, Martin – pravděpodobně Gustav Kulhánek, pokladní Občanské záložny v Lounech; přijat 21.listopadu 1899 (usedlost č.18), sousedství i usedlosti se vzdal 17.listopadu 1903; vrátil se 1909 a dostal usedlost č.21; žil v domě čp.892, konečný odchod z obce odůvodnil pokročilostí stáří; zemřel 28.května 1915 ve věku 68 let a v Chroustovicích bylo vzpomenuto jeho skonu v sezení 1.června téhož roku.
KULHÁNEK – nositel tohoto sousedského jména dosud nezjištěn.
LAŠŤOVKA, Fabián – Hugo Beh, úředník Akciového cukrovaru Louny (dříve Matěje Valtery); jeden z prvních členů spolku, přijat v roce 1892 (usedlost č.14), byl prvním obecním poslem a na vlastní žádost odešel z obce v roce 1913, kdy byl odvolán na post vrchního ředitele pražské expozitury; byl synem lounského c.k. poštovního vrchního oficiála Hugo Beha;
LOPATA, Damián – blíže dosud neznámý člen spolku, první „obecní koštéř“ neboli ochutnávač z usedlosti č.7; 2.ledna 1905 sousedům oznámil, že pro neúnosné množství absencí na úterních sezeních z obce odchází.
MALINA, Siromil – Josef Malý, profesor chemie, matematiky a fyziky na reálce v Lounech (1902-1910); přijat 23.února 1904 (usedlost č.13), 31.ledna 1905 prohlášen obcí za zběha; pocházel z Berouna a později snad působil jako školní inspektor.
MASTIČKA, Heřmánek – František Neuman, lounský obchodník materialista v čp.114 na Pražské ulici; za souseda přijat 28.února 1899 s tím, že mu byla přidělena usedlost č.3.
MAZAL, Kazimír – Josef Jakubka, malíř, žil v domě čp.782 na Vrchlického ulic; patřil ke generaci sousedů, přijatých patrně až po I.světové válce.
MAZANEC, Kajetán – Antonín Kosina, kontrolor cukerní daně v Lounech a člen mladší generace sousedů (usedlost č.27).
MEDVĚD, Bručislav – Josef Macourek, účetní v cukrovaru Matěje Valtery na Husově třídě; přijat 14.srpna 1900 (usedlost č.25), obec pro nemoc opustil a 2.října 1908 ve věku 58 let zemřel; říkalo se mu také „obrfořt“.
MIKŠOVIC, Pavel – JUDr. Antonín Krbec, rada c.k. zemského soudu neboli „pan rada nad apelacemi“, později c.k. vrchní soudní rada, původem ze Slaného; za souseda do obce přijat 2.května 1905 na usedlost č.13; z obce pro nemoc vystoupil 17.listopadu 1908; žil ve vlastním domě čp.68 v Hilbertově ulici, kde také 27.března 1914 ve věku 68 let zemřel; obecní kronikář zapsal, že Mikšovic byl „soused převýborný a všemi údy společnosti ctěný“; místo věnce obec dala nějakému chudému děvčeti darem 10 korun na ošacení.
MRKVANEC, Liguriáš – Gustav Feltl, vrchní účetní a komerční kontrolor v cukrovaru Matěje Valtary; za souseda přijat roku 1894 (usedlost č.22), obec opustil až 7.října 1913; žil v domě čp.49 na náměstí; zemřel 2.ledna 1918 ve věku 72 let.
NEBESKÝ, Augustýn – pater Gustav Adolf Procházka, římskokatolický kněz, katecheta a 1900- 1904 lounský kaplan při chrámu sv.Mikuláše; žil v kaplance za děkanstvím čp.136 v ulici Beneše z Loun; za souseda přijat 6.listopadu 1900, na „obecního faráře“ v Chroustovicích slavnostně instalován 15.ledna 1901 na chroustovickou faru (usedlost č.28); za církev byli obřadu přítomni lounský děkan pater Antonín Stejskal, katecheta pater Josef Komeda, domoušický farář a postoloprtský kaplan; Nebeský 24.ledna 1905 obci oznámil, že odchází do Jenišovic u Turnova „pod horami jizerskými“, kam byl ustanoven kaplanem; rozloučení se sousedy, při němž byl prohlášen „čestným děkanem obce chroustovické“, se konalo 30.ledna.
NEDOMA, Pantaleon – JUDr. Josef Kroulík, c.k. místodržitelský rada v Praze; za souseda prohlášen v roce 1893, avšak s Louny se loučil již 7.srpna 1894; prohlášen „výměnkářem na usedlosti č.22“.
NEHET – člen spolku s občanským příjmením Laštovička (?), který byl 12.července 1900 na návštěvě v obci jako „bývalý soused“; není však zřejmé, na které usedlosti.
NEKŇUBA, Daniel – člen spolku s občanským příjmením Brodský, blíže neznámý, za souseda přijat v roce 1896 na usedlost č.25.
NEPIVODA, Matěj – člen spolku s občanským příjmením Bouček, adjunkt na některém lounském úřadě; vlastnil usedlost č.20; 28.dubna 1908 byl z Loun přeložen do Mladé Boleslavi.
NEUMANN – není jisté, zda šlo o sousedské příjmení, jeho nositel nebyl zjištěn.
NEZBEDA, Zachariáš – Ladislav Branžovský, c.k. berní oficiál v Lounech žil zde určitě v letech 1900-1925); přijat snad před rokem 1900 (usedlost č.2), je však zaznamenáno jen jeho loučení 21.října 1903 (přechodné přeložení do Prahy ?).
NITKA, Serapion – dosud nezjištěný člen spolku; do Loun přišel roku 1893 (usedlost č.27), s obcí se loučil 12.února 1895, neboť byl přeložen do Zdic.
OPATRNÝ, Václav – pater Josef Komeda; do obce přijat a na chroustovickou faru (usedlost č.28) dosazen 2.května 1905; od roku 1900 je uváděn jako katecheta na dívčí (později chlapecké) obecné a měšťanské škole v Poděbradově ulici čp.640 (dnes Gymnázium V. Hlavatého), v letech 1905-1906 a 1912-1919 také na reálce; v obci se mu říkalo někdy „jemnostpán“, jindy „jednostpán“; obci daroval výše zmíněné album fotografií; bydlel v domě čp.624 na Komenského náměstí u kupce Jana Gregra, který prodával také zbraně a střelivo.
PAŘIBOK, Jeremiáš – Čeněk Halík, emeritní technický úředník Rolnického akciového cukrovaru a později soukromník v Lounech a v Praze; zajímavá postava mezi členy obce; za souseda byl přijat 11.února 1898 (usedlost č.13), avšak 3.února 1903 oznámil zběhnutí (přeložení do Prahy); na vlastní žádost znovu přijat 31.ledna 1905 (usedlost č.7), což je v kronice komentováno slovy: „…větší plesání jest nad jedním hříšníkem, pokání činícím, nežli na 99 spravedlivými…“; dne 25.června 1907 byl nejmenovaným četnickým nadporučíkem údajně jmenován „ chroustovickým arcidrábem“. O půl roku později však sám, nepochybně ze zdravotních důvodů, opět vystoupil 11) a v obci se 18.února 1908 objevila zpráva, že umírá.
PENDREK, Cyprián – Lambert Krpal, komisař městské policie v Lounech; patřil k nejmladší generaci členů spolku, kteří jej poněkud ironicky nazývali „obecním pytlákem“.
PEROUTKA, Sylvestr – Ervin Vohanka, knihkupec a papírník na náměstí; sousedem se stal 4.října 1904 (usedlost č.10), odstěhoval se 29.listopadu 1910; v obci znám jako „prodavač lejster a fasciklů rozličných“, prodával také kolky a jiné potřeby; ještě roku 1909 bydlel v domě čp. 629 na Vrchlického ulici, patřícím Hugo Steinovi.
PÍSKÁČEK, Kuba – jeden z dosud neodhalených sousedů z usedlosti č.15, který se v obci pohyboval krátce po roce 1892 a v roce 1894 byl prohlášen za zběha (viz též Vomastek).
POČETNÍK, Brkoslav – Karel Němec
PONDRAVA, Blažej – blíže neznámý člen spolku, který přišel v roce 1893 (usedlost č.20); pro nějaké nedorozumění s rychtářem dne 17.srpna 1897 oznámil své vystoupení, které obec nepřijala; přesto se údajně již nikdy na schůzích sousedů více neukázal.
PRÁŠEK, Jonáš – Jan Lemberk, účetní v Akciovém cukrovaru Matěje Valtery; za souseda byl přijat v roce 1908 (usedlost č.30); zpočátku bydlel v domě čp. 586 v Dlouhé třídě, který vlastnil ředitel uvedeného cukrovaru Josef Matouš, dožíval jako soukromník v Boženině ulici čp.705.
PŘETRHDÍLO, Zebedeus – Jaroslav Hynek, c.k. profesor matematiky a geometrie na lounské reálce v letech 1909-1922; pocházel z České Rybné; za souseda byl přijat v roce 1909 (usedlost č.25); jeden z členů spolku, kteří prožili I.světovou válku na frontě.
PUCHEJŘ – v obecním albu se zachovala podobenka s jeho vcěnováním: „Vysoko vyčnívající rychtě Chroustovické od vejminkáře Puchejře, svéčasného hosta z Peruce. Nazdar obci a všem sousedům“; podobenka byla zhotovena ve Vídni.
PULEC, Symplicius – muž příjmením Rublič z Lenešic, který „uměl zpívcat kuplety“; do obce byl přijat 9.února 1897 (usedlost č.13); více oněm zatím neznámo.
PUŠKVOREC, Onufrýn – v kronice uveden jen jako „občan Tesař“, patrně z Loun, přijatý za souseda 16.října 1896 (usedlost č.25); Chroustovice opustil 15.června 1897.
PYTEL – muž, který patřil mezi zakládající členy spolku Chroustovice, blíže však neznámý; byl prvním obecním drábem (usedlost č.8), avšak „po Hodu Božím Velikonočním 1892“ se odstěhoval (přeložen mimo Louny ?).
RAMPOUCH – o tomto sousedu víme pouze tolik, že zřejmě patřil k prvním členům spolku (usedlost č.7).
SIBIRJAK, Miťa – ing. Bohumil Ron, železniční rada v lounských dílnách ČSD; zachovala se (mimo jiné) jeho podobenka v ruské papaše; nejspíše patřil k československým legionářům v Rusku; patřil k nejmladší generaci spolku.
SOJKA, Peregrin –pravděpodobně Josef Fridrich, truhlář u c.k. státní dráhy, pocházel z Loun, kde s manželkou Marií bydlel v čp.320; za souseda přijat v roce 1893 (usedlost č.28), avšak s obcí se z blíže neznámého důvodu loučil již 23.ledna 1896; zemřel 14.prosince 1904 ve věku pouhých 48 let, čehož obec vzpomenula o týden později.
SOUHRADA, Kilián – je o něm zatím známo jen tolik, že do obce přišel v roce 1893 a užíval usedlost č.23.
STRUNA – pod tímto jménem byl v kronice několikrát zmíněn Eduard Tregler, známý varhaník, skladatel a učitel hudby, pocházející z Loun ; nebyl pravděpodobně plnoprávným sousedem Chroustovic, avšak hrával na spolkových akcích na piano, když nebyl přítomen soused Brnkal; zachovala se zmínka, že 12.prosince 1914 navštívil schůzi sousedů jako host; zemřel 6.srpna 1932 v Bystřici pod Hostýnem ve věku 64 let.
ŠÍPEK, Pankrác – vrchní poštovní správce Dolanský; za souseda přijat obcí 2.března 1915 (usedlost č.14).
ŠKRALOUP, Cyprián – jeden z prvních členů spolku dosud nezjištěné totožnosti; sousedem se stal roku 1892 (usedlost č.19), ale o dva roky později byl prohlášen za zběha.
ŠKRHOLA, Bartoloměj – Theodor Roule, po I.světové válce kancelářský ředitel okresního soudu v Lounech; žil ve Vladislavově ulici čp.716 a ještě roku 1933 byl účastníkem letních zahradních sezení obce.
ŠLAPÁK, Filip – pravděpodobně Vilém Dvořák, lounský fotograf, který měl ateliér nejprve v čp. 285 na Komenského náměstí (1900), později v čp.185 na náměstí (1905) a kolem roku 1910 v tzv. Schindlerově domě čp.87 na Pražské ulici; datum přijetí za souseda je nejisté, určitě však byl usazen na usedlosti č.25.
ŠMŮLE, Isidor – Adolf Šaroch, obchodník v Žatecké ulici čp.6 a čp.8, lounský měšťan, člen zastupitelstva a od 28.srpna 1911 do 3.června 1912 úřadující radní; po volbách 4.června téhož roku byl zvolen starostou Loun; funkci vykonával do 12.srpna 1913, kdy bylo lounské zastupitelstvo rozpuštěno a nahrazeno jmenovanou správní komisí. Byl synem krejčího a měšťana Hynka Šarocha, usazeného v domě čp.253; sousedem chroustovickým snad již od roku 1892 (usedlost č.11) po Pytlovi byl dlouholetým obecním drábem a podílel se také na sepisování kroniky obce. Zemřel 24.prosince 1924 ve věku 65 let.
ŠPINHEKTOR, Vendelín – František Žofka, c.k. berní inspektor, později finanční tajemník c.k. berního inspektorátu v čp.17; za souseda přijat 23.února 1904 (usedlost č.4), zběhnul 20.listopadu 1906; sousedy označován titulem „císařský dozorce nad berněmi“; roku 1909 je uváděn jako předseda lounského Klubu velocipedistů; bydlel v domě čp.117 na Pražské ulici, kde se říkalo U Valbinerů (patřil řediteli cukrovaru Josefu Matoušovi neboli Bachomíru Alexandru Eliáškovi.
ŠTÍREK, Jeremiáš – patrně jistý Mikšíček, který byl za souseda přijat 10.prosince 1895 a dosazen na usedlost č.19; již o necelé dva roky později odcházel údajně do Švédska a obec se s ním rozloučila 1.června 1897.
TOPŮRKO, Prokop – dosud nezjištěný muž, který své vystoupení ze svazku chroustovických sousedů ohlásil v říjnu 1897 (užíval usedlost č.28 po zemřelém Peregrínu Sojkovi).
TRNKA, Šebestián – Alfréd Dorn, první soused na usedlosti č.24; v roce 1894 byl povolán k vojenské službě; zachovala se jeho podobenka v uniformě ; „bývalý soused a výměnkář“ Trnka zavítal do Loun jako host dne 7.srpna 1900.
VEJRAVA, Kleofáš – blíže neznámý soused z usedlosti č.30, který do obce přišel v roce 1893 a 8.července 1902 se s ní rozloučil; v kronikářských záznamech se objevuje také tvar Vejvara, což je možná omyl. Ale kdoví, jak to příjmení doopravdy znělo…
VOKŘÁL – známe pouze sousedské příjmení, nikoli jeho nositele; jisté je, že 5.října 1897 ohlásil svůj odchod z obce.
VOMASTEK, Donát – první obecní pastýř na usedlosti č.6; prý „měl k ruce pacholíka Kubu Pískáčka“, jehož s sebou do obce roku 1892 přivedl; blíže zatím neznámá osoba, která byla v roce 1894 prohlášena za zběha od obce.
VORNÁT, Kuba – ing. Oldřich Fiala, strojní inženýr aspirant v dílnách c.k. státních drah na hlavním nádraží v Lounech; za souseda přijat 5.listopadu 1907 na usedlost č.12, z obce vyloučen pro nezájem o pravidelnou účast na obecních schůzích.
VOŘECH, Václav – ing. Jan Hübner, úředník c.k. státní dráhy, původem z Plzně; jako soused byl prvním uživatelem usedlosti č.3, dne 5.dubna 1898 se však s obcí loučil (přeložen ?); zemřel v Lounech 18.května 1904 ve věku 28 let, což si příštího dne sousedé připomenuli smuteční vzpomínkou.
VRABEC, Makarius – Jaroslav Frühauf, c.k. soudní adjunkt u okresního soudu v Lounech (uváděn tamtéž roku 1909); za souseda byl přijat 11.ledna 1898 (usedlost č.18).
VRÁNA, Tadeáš – blíže neznámý soused, do obce přišel roku 1892 (usedlost č.18), o dva roky později byl prohlášen za zběha (přeložení ?).
VYZUNA, Ivan – pravděpodobně někdo s občanským příjmením Mika (D. Mika ?), za souseda přijatý v roce 1894 (usedlost č.15 po Kubovi Pískáčkovi) a ještě téhož roku z důvodu přeložení opouštějící Louny i chroustovickou obec.
ZÁBRANSKÝ, Kašpar – Karel Kučera, učitel; z Bilichova přišel jako podučitel do Panenského Týnce (1894-1899), poté učil v Toužetíně a v Lounech; roku 1909 učil také na Obchodní pokračovací škole v Poděbradově čp.640; sousedský slib složil v roce 1908 a získal chroustovickou usedlost č.24.
ZÁRUBA, Tomáš – František Tobek, účetní v Rolnickém akciovém cukrovaru v Husově ulici čp.551, přijat za souseda byl pravděpodobně 3.července 1900 (usedlost č.23).
ZELENKA, Makarius – ing. Jindřich Grüner, architekt, pravděpodobně syn lounského měšťana a truhláře Antonína Grünera z České čp.155; do obce přijat 14.srpna 1900 a přidělena mu usedlost č.27; byl dlouholetým členem obce a vlastníkem domů čp. 155 v České a čp.709 Na valích.
ŽBER, Ondřej – uváděn jako „první obecní berník neboli výběrčí poplatků a pokut“ jinak též jako „ obecní kontribuční“ obce Chroustovic (usedlost č.12); patřil k zakladatelům spolku, ale o jeho osobě dosud nevíme nic bližšího.
ŽEJDLÍK, Vacek – JUDr. Václav Seidl, advokát, původem z Klatov; sousedem od léta 1912 ve funkci obecního šenkýře (usedlost č.7), přičemž 30.červencem s konečnou platností prohlášen „definitivním šenkýřem“; obec zřejmě po nějaké době opustil, neboť zemřel 16.ledna 1920 v Liberci ve věku 54 let.
Z uvedeného seznamu je zjevné, že občanská jména některých starších a krátce pobývajících chroustovických sousedů bude obtížné zjistit. Aniž bychom se nyní zabývali důvody udělování či vlastní volby sousedských jmen, můžeme konstatovat, že se v tomto ohledu projevují dva základní znaky.
Příjmení jsou vždy česká, a to jak v historicky zažité, „seriózní“ podobě (např. Bárta, Homolka, Peroutka, Trnka, Záruba), tak ve tvarech posměšných, ironizujících či karikujících, převzatých z hovorové češtiny (např. Ceďák, Břečka, Bzunda, Vejrava, Vyzuna apod.). Je nepochybné, že příjmení byla často volena s ohledem na určité osobní vlastnosti, povolání, schopnosti nebo libůstky z občanského života sousedů, dnes již obtížně rozšifrovatelné. Naproti tomu například jméno Miťa Sibirjak má původ ve skutečnosti, že jeho nositel byl příslušníkem československých legií v Rusku, nebo že Heřmánek Mastička byl drogistou, Cyprián Pendrek policistou, Valerián Heřmánek lékárníkem atd. Zajímavými jsou tvary příjmení Formulka, Hejbadlo, Mrkvanec a Špinhektor.
V souboru jmen křestních můžeme pozorovat směsici jmen biblických (např. Kleofáš, Jeremiáš) nebo řeckých a latinských (např. Isidor, Makarius, Onufrius, Sulpicius, Serapion, Zebedeus), což patrně nebyla jen libůstka, ale spíše odraz vzdělání, jakého se sousedům v mládí dostalo. Nacházíme ovšem i tvary ryze české jako Habakuk (!), Jonáš, Kuba, Matěj, Ondřej, Vacek, Vendelín nebo Brkoslav (!). Z okruhu německého jazyka se vyskytuje pouze počeštěné Franc.
Velmi málo zpráv máme o činnosti spolku po roce 1914, neboť hlavní kronika obce končí v půli věty a zachovaný koncept zápisů nepřesahuje rok 1915. Z dochovaných fotografií je však zřejmé, že členové spolku se scházeli ještě v letech 1933 a 1934. Vzhledem k tomu, že na těchto fotografiích, volně vložených do fotografického alba spolku, je vždy zachycen Alois Landfrass (Sulpicius Bezinka), lze jej považovat za nejstaršího žijícího souseda, aktivně se účastnícího života spolku až do vysokého věku (* 12.11.1859 Sedmihradsko + 13.12.1940 Louny). Dlouholetými věrnými členy byli také Jindřich Grüner (Makarius Zelenka) a Hugo Beh (Fabián Lašťovka), jejichž postavy jsou na zmíněných fotografiích z první poloviny třicátých let nepřehlédnutelné.
Poněkud nedostatečné jsou zprávy o místech, kde se konaly úterní schůze sousedů. Vždy se údajně jednalo o „mázhauzy“ lounských hostinců nebo restaurací, o datech „překládání obce do krčem“ však existují jen neúplné záznamy. Následující přehled je tedy jen nedokonalou rekonstrukcí těkavých pohybů obce na mapě lounských osvěžen.
Předjaří a jaro 1892 / Hostinec v domě Sokolů z Mor čp.189 v Pivovarské ulici (dnes výstavní objekt s expozicemi Oblastního muzea Louny), kde došlo v tzv. gotické síni k založení obce Chroustovice; kolem roku 1900 hostinec provozoval Matěj Pleskot, na nějž se možná vztahovalo označení „krčmář Jůna“. Později byl dům v majetku Adolfa Fišera.
Zbytek roku 1892 / Ještě téhož roku se údajně obec přestěhovala do hostince „vedle radnice“; nejspíše se jednalo o hostinec U tří lip v domě čp.38 na náměstí; hostinským byl Vojtěch Ložan (sousedské jméno Michael Břečka ?). 12)
1893 / V průběhu tohoto roku obec patrně přenesla své působiště do hostince Daliborka v renesančním domě čp.57 (dnes sídlo lounského archívu); majitelem domu byl měšťan Karel Liehne.
1894 / Toho roku se sousedé odebrali do hotelu Koruna čp.128 na náměstí; majitelem zařízení byl tehdy již Jan Adolf kníže Schwarzenberg, provozovatelem pak hoteliér Josef Štrupl.
1895 / Podle zápisu v kronice byla 30.června „obec přeložena do krčmy bývalého krčmáře Břečky“, tedy zřejmě opět do hostince U tří lip. Avšak ke dni 1.října téhož roku se objevuje zápis, že se konalo „první zasedání v Daliborce“, u hostinského Gustava Kudrny.
1907 / Někdy po roce 1900 se spolek přestěhoval z Daliborky do hostince v hotelu U města Prahy v domě čp.646 na Komenského náměstí; majitelem byl stavitel František Záheský, nájemcem hotelu Rudolf Zdráhal. Vše nasvědčuje tomu, že toto místo zasedání obce určitě používali v roce 1907.
1914 / Nová místnost pro sezení obce byla údajně získána v hotelu Záložna čp.423 Na valích, kde se odbývala první schůze 14.července 1914.
1933 a 1934 / Společné snímky členů spolku z těchto let a popisy fotografií dokládají, že alespoň některá (výroční ?) setkání se odbývala na zahradě Schwarzenberského pivovaru.
Pátrání bude pokračovat ?
Jen opravdu letmo jsme si všimli jednoho z aspektů spolku s názvem Obec Chroustovice. Je toho ještě mnohem více, co přitahuje pozornost k této zvláštní skupině nezřídka jen dočasných obyvatel města Loun. Pátrání by mělo dále pokračovat, protože chroustovičtí sousedé mají co říci i době, v níž se stále častěji objevuje „blbá nálada“. Ostatně, nebylo by dobré uvažovat o obnovení spolku ?
Poznámky
1) Touto událostí bylo otištění studie P. Paterové Obec Chroustovická – spolek pro pobavení těla i ducha (In: Havrlant, J. - Mareš, J. - Vostřel, M. (2011): Poohří. Sídla-Správa-Společnost, Sborník konference 13.-14.května 2010, str.202-209, Louny); autorka se fenoménem Chroustovice zabývala již jako studentka lounského Gymnázia Václava Hlavatého. V dubnu roku 2005 předložila velmi zdařilou písemnou práci s názvem Paměti obce Chroustovic, přihlášenou do soutěže v rámci středoškolské odborné činnosti (obor 16 - historie). Článek v citovaném sborníku je rozšířenou verzí studie a představuje vůbec první regionálně historickou publikaci o obci Chroustovicích.
2) Dnes je uložena v depozitáři lounského pracoviště Státního oblastního archívu Litoměřice (dále jen SOkA Louny), fond kronik č.23.
3) Oba sešity se společnou fotografií (1905) a výtiskem časopisu Chroust (roč.3, č.3, 15.února 1902) jsou uloženy v SOkA Louny jako položky 2, 3, 4 a 5 samostatného fondu č.118 (spolek Chroustovice).
4) Album je ve vlastnictví antikváře Pavla R. Vejrážky z Černčic. Získal je při probírání starých věcí, knih a památek na půdě domu čp. 597 v Poděbradově ulici. Dům původně patřil rodině lounského lékaře MUDr. Otokara rytíře Purkyně, pozdějším majitelem byl lounský lékárník Rudolf Borovec, ve spolku známý pod jménem Valerián Heřmánek. Album fotografií, jež měl zřejmě ve svém držení, se po jeho smrti ocitlo mezi odloženými věcmi v podkroví domu. Autor touto cestou upřímně a vděčně děkuje panu P. R.Vejrážkovi za laskavé zapůjčení alba.
5) Míněn rok 1892; text vznikl pravděpodobně kolem roku 1907, kdy spolek slavil 15.výročí založení.
6) Název Chroustovice nemá pranic společného s městysem stejného jména, nacházejícím se v okrese Chrudim (Pardubický kraj) a honosícím se zajímavým zámkem i dalšími pamětihodnostmi (první zmínka o této obci pochází z roku 1349); název spolku je odvozen od pojmenování brouka chrousta obecného (Melolontha melolontha LINNÉ), dnes již poměrně vzácného jarního škůdce na listoví stromů a keřů. Zakladatelé spolku volbou názvu i příslušných insignií jasně deklarovali svůj vztah k jídlu, připomínající apetit chrousta; dokazují to ostatně i četné popisy kulinárních událostí (kolací) v kronice Chroustovic. Zajímavým jevem bylo, že při debatách během sezení nebyly nijak hluboce probírány politické události, jakkoli se ve zvláště křiklavých případech objevovaly i aktuálně zaměřené narážky Vtipkování na toto téma připomínalo tanec mezi vejci, což zejména před rokem 1918 bylo pochopitelné.
7) V kronice spolku se však několikrát objevuje zmínka o tom, že Chroustovice ve skutečnosti leží mimo katastr Loun a že Louny jsou z pohledu sousedů chroustovických „sousední obcí“. Zjevně tím měla být podtržena odlišnost a svébytnost spolku, vyčleňujícího alespoň jednou týdně členy z prostředí okresního města.
8) Kromě pravidelných schůzí, každoročních voleb rychtáře a dalších činitelů obce spolek pořádal divadelní představení, taneční a hudební večery, výlety do přírody a podobné, zpravidla dobročinné akce; jejich výtěžek byl ukládán do fondu místního odboru Ústřední Matice školské a byly z něj podporovány nadané školní děti a studenti; z kroniky Chroustovic lze vyčíst, že během existence spolku bylo vybráno a uloženo několik tisíc korun (předsedou lounského matičního odboru byl až do své smrti notář JUDr. Valentin Stopka) . Při každé schůzi byly také vybírány drobné finanční příspěvky a pokuty, ukládané do dvou dřeváků, ležících na stole před rychtářem. Bylo by chybou domnívat se, že členové spolku holdovali toliko jídlu a pití, nevázanému vtipkování a více či méně podařeným žertíkům na svůj účet. Přes všechnu recesi a někdy i hrubší humor členové spolku projevovali až překvapivou sociální vnímavost a pochopení pro potřebné.
9) V případě některých zakládajících nebo nejstarších členů spolku jsou v dochovaných dokumentech citována pouze sousedská příjmení.
10) Baráčnická obec Všehlušice byla ve Slaném založena 3.prosince 1899; sousedé a tetičky se tehdy scházeli v hostinci U Vašírovských; Klobásek byl zřejmě členem této obce po svém odchodu z Loun.
11) Pařibok údajně při svém loučení s obcí 25.ledna 1908 prohlásil: „Der Mohr seine Schuldigkeit gethan, der Mohr kann gehen.“ (Mouřenín splnil povinnost, mouřenín může táhnout).
12) Jak správně upozorňuje P. Paterová (2011), lokalizace hostince „vedle radnice“ není snadná, neboť na severní straně lounského náměstí bývalo podobných podniků několik. Hostinec U tří lip však byl budově městského úřadu nejblíže.
Vojenští historikové a spisovatelé se shodují v názoru, že bitva u Drážďan byla posledním výrazným vítězství Napoleona a že následná bitva u Chlumce a Přestanova představovala předzvěst osudového obratu ve válce evropských monarchií s Francií.
Za významný faktor, vedoucí k porážce napoleonské Francie a k pádu císaře, se považuje především strategická iniciativa početně silnějších spojeneckých armád, vycházející z promyšleného operačního plánu. Jeho provádění, jakkoli zpočátku ne vždy důslednému a beze zbytku zdařilému, napomáhala skutečnost, že po ruském tažení neměl již Napoleon v roce 1813 k dispozici onu zkušenou, jednotnou, zcela oddanou a houževnatou armádu, jako dříve.
K méně uvažovaným příčinám Napoleonových potíží v druhé polovině roku 1813 patřilo zřejmě i počasí. Jakkoli se nejednalo o jev prvořadého a rozhodujícího vlivu, postihující ostatně obě válčící strany stejnou měrou, velmi špatné povětrnostní podmínky v srpnu a září toho roku průběh operací ovlivňovaly. 1)
Tato zdánlivě zanedbatelná okolnost, provázející zejména saskou kampaň, je v popisech vojenských akcí zmiňována jen okrajově, spíše jako doplněk celkového koloritu bojů. Vzpomínky současníků a zápisy v dobových kronikách však naznačují, že počasí nebylo až tak zanedbatelným činitelem operací.
Významným ukazatelem vývoje počasí v průběhu roku 1813 je křivka průměrných měsíčních teplot ve srovnání s křivkou chodu dlouhodobých průměrů (viz tabulka). Teploty v prosinci 1812 a v lednu 1813 byly několik stupňů pod dlouhodobým průměrem, v únoru 1813 se však náhle výrazně zvýšily a způsobily oblevu, provázenou povodňovou situací na Vltavě a Labi. Nepříliš agresivní povodeň na Vltavě vrcholila 21. února a průtok vody korytem se postupně a rovnoměrně snižoval na hodnoty blízké normálnímu stavu (menší výkyv se projevil až v září).
 |
Srovnání průběhu křivky průměrných měsíčních teplot v roce 1813 (tučně) s průběhem křivky dlouhodobých průměrů měsíčních teplot. Dolní plochá křivka znázorňuje měsíční průtoky vody ve Vltavě během téhož roku. Oba vrcholy křivky představují únorovou povodeň (tavné vody po oblevě) a v září (po deštích v třetí dekádě srpna). |
Mírně nadprůměrné teploty se vyskytovaly i v měsících dubnu, květnu a červnu. Počátkem července se pozvolna vracely k dlouhodobému průměru, avšak v následujících týdnech začaly citelně klesat, aby v průběhu srpna dosáhly minima. A právě tato srpnová anomálie roku 1813 byla průvodním jevem svérázného vývoje počasí v celé druhé polovině roku.
První nepříjemnosti se objevily asi deset dní po skončení příměří. Na počátku třetí srpnové dekády začaly deště, provázené prohlubujícím se poklesem denních a nočních teplot. Ty se v průměru dostaly až o více než jeden stupeň pod dlouhodobý průměr. Nástup deštivého počasí předznamenával nečekanou a významnou srážkovou anomálii, zasahující do právě začínající operace v Braniborsku, Sasku a Pruském Slezsku.
Příchod vydatných dešťů 20. srpna 1813 byl zaznamenán také v Čechách. Ve farní kronice obce Peruce se uvádí, že všechno spojenecké jednotky, shromážděné 19. srpna k přehlídce u Vraného, již od následujícího dne velmi trpěly vytrvalým deštěm a špatnými cestami. Zhoršující se počasí tak ovlivňovalo přesun Schwarzenbergovy Hlavní armády z výchozích prostorů na Slánsku a Lounsku i následný průnik krušnohorskými průsmyky do Saska.
Srážková aktivita stoupala. Již 22. srpna doslova lilo jak v oblasti Krušných hor, tak na území německých států. Vytrvalý dvoudenní déšť provázel bitvu u Gross Beeren a pamětníci uvádějí, že od 22. srpna dešti trpěla jak tzv. Berlínská armáda maršála Oudinota, tak jednotky spojeneckého Bernadottova IV. sboru a pruské oddíly pod velením von Bülowa, chystající se k obraně Berlína. Déšť je zastihl u Juhnsdorfu, naplno pak 23. srpna u Ahrensdorfu a Blankenfelde. Bitva u Gross Beeren začala za deště, provázeného nízkou oblačností a mlhami. Pruské vítězství v této bitvě dalo vzniknout ironickému pojmenování „die Sonne von Gross Beeren“, parafrázujícímu Napoleonem tak oslavované a dodnes nesčíslněkrát opakované „le Soleil d´Austerlitz“ z roku 1805.
Jenomže tentokrát, uprostřed letního měsíce srpna, se žádné slunce neukázalo. Již několik dní bylo zataženo a srážky pokračovaly i v následujících dnech. Výrazně ovlivňovaly především rychlost a plynulost přesunu Hlavní armády k Drážďanům. Jednotky se tam dostávaly v několika proudech po namáhavém přechodu deštěm a větrem bičovanými krušnohorskými cestami. Na mírnějších svazích jižně Drážďan se však tato mocná ale dozajista unavená armáda zastavila a poskytla Napoleonovi celý den ke konsolidaci situace jak v ohroženém městě, bráněném poměrně slabou posádkou maršála císařství Gouviona Saint-Cyr, tak v jeho širším okolí.
Mnozí autoři, popisující průběh drážďanské bitvy, upozorňují na to, že okamžitý útok z chodu by spojencům zaručil rozhodující vítězství již 25. srpna, čímž by se také významně změnila situace na středoevropském válčišti. Vrchní velitel polní maršálek Schwarzenberg si toho byl dobře vědom, avšak podvolil se nátlaku cara Alexandra I. a důstojníků jeho štábu. Zda ruský postoj k zahájení plánované operace vycházel také z (pochopitelného!) fyzického a psychického vyčerpání jednotek, není zcela zřejmé. Jako jeden z argumentů bývá uváděna snaha ruské strany počkat, až dorazí všechny síly Hlavní armády, potýkající se s nepřízní počasí. Odklad útoku na saskou metropoli na den 26. srpna však tak jako tak vystavil již shromážděné a na boj čekající jednotky neutuchajícím přívalům deště a nočního chladu.
Počasí se nezměnilo ani v čase bitvy. Často bývá citována vzpomínka nejmenovaného příslušníka spojenecké armády, který vyprávěl, jak v noci na 27. srpna „vítr skučel strašlivě a pral deštěm o shluklé řady“, přičemž některé jednotky celou noc stály po kolena ve vodě a v blátě. Ani na francouzské straně nebylo lépe. Dokládá to zmínka gardového kapitána Jean-Baptiste Barrèse z VI. sboru maršála Marmonta o dvoudenním neutuchajícím lijáku, v němž bitva probíhala.
Nakolik významně podmínky, za nichž se odehrálo neúspěšné spojenecké dobývání Drážďan, ovlivnily výsledek bitvy, nelze změřit ani spočítat. Zachovaly se však zprávy, že některé spojenecké jednotky nemohly použít ruční střelné zbraně, protože promočeným pěšákům zvlhly pánvička na mušketách. Toho si byli velitelé některých francouzských jednotek dobře vědomi a celkem snadno tak získávali zajatce.
Také rychle nařízený a nepříliš jednotně pojímaný ústup spojenců byl vyčerpávající. V Krušných horách, jejichž hřebeny, rokle a průsmyky stály v cestě do severních Čech, se obtíže opakovaly. I když zrovna nepršelo, terén byl nasáklý vodou, cesty rozježděné, plné hlubokého, ulpívavého a studeného bahna nebo po spádu se řinoucí vody. Pro dělostřelectvo, trény i jezdectvo to byly podmínky velmi obtížné, o únavě pěšáků ani nemluvě.
Obtíže se projevovaly i na jiných místech. Jako příklad může posloužit počasí v průběhu bitvy u Katzbachu, jež se odehrála mezi obcemi Dunino a Lehnicí. Dne 26. srpna se ukázalo, že již čtyřiadvacet hodin nepřetržitě prší, což zvedlo hladinu řeky Katzbachu (Kaczawy) a jejího pravostranného přítoku Divoké Nisy (Nysy Szalóne). Kolem poledne se rozpoutala bouře, došlo k vylití vody z koryt a brody se staly neprůchodnými. Most přes Divokou Nysu u Nieder Cray (Krajówa) byl až po zábradlí pod vodou. Při marných pokusech překročit rozvodněné toky mnoho francouzských vojáků utonulo (Marbot). 2)
Také generálporučík Vandamme se pravděpodobně setkal s potížemi. Jeho I. armádní sbor měl během bojů u Drážďan ohrožovat pravé křídlo spojenců a od Pirny je napadnout. Po silném několikadenním dešti dosáhlo Labe 26. srpna vysokého stavu vody. Také následujícího dne pršelo a Vandammovy jednotky teprve 27. srpna s obtížemi a se značným zpožděním dokončily u Königsteinu přechod vzedmutého Labe. Díky tomuto zdržení do bojů u Drážďan již nezasáhly.
Nepřízeň počasí v druhé polovině srpna 1813 jistě netrápila jen řadové příslušníky
armád. Zajímavým dokladem, jak počasím u Drážďan trpěl sám Napoleon, je jímavé líčení jeho stavu v podání oddaného císařova komorníka Louise Constanta Wairy.3) K událostem prvního dne bitvy (26. srpna) uvádí:
„… toho prvního dne se Císař nenavrátil do zámku (Marcoliniho paláce - pozn.A.H.) a strávil všechen čas diktováním rozkazů, přičemž neustále přecházel sem a tam. Když na konci dne nasedl na koně, počasí bylo příšerné, silný déšť trval celý den. Večer byl nepřítel poražen na hlavu a teprve potom se Císař obrátil k paláci, jsa ve strašném stavu. V sedle byl od šesti hodin v dešti, který neustal ani na okamžik. Z toho důvodu byl tak promočený, že by se bez přehánění dalo říci, že mu za límcem kabátu teklo až do bot a ty byly zcela naplněné vodou.
Klobouk z jemné bobří srsti byl tak znetvořený, že jeho cípy pleskaly o Císařova ramena. Také jeho kožený opasek byl vodou zcela nasáklý. Zkrátka – člověk právě vytažený z řeky nebyl mokřejší než Císař…
… Saský král (Fridrich August I. – pozn. A.H.), který na něj čekal, vida jeho stav, objal jej jako syna, který právě unikl velkému nebezpečí. Tento výjimečný kníže měl v očích slzy, když tiskl spasitele svého hlavního města k srdci. Po několika povzbudivých a laskavých slovech Císař vstoupil do svých komnat, zanechávaje za sebou loužičky vody, kapající ze všech částí oděvu. Svlékal jsem jej s obtížemi a věda, že Císař po lopotném dni miluje lázeň, připravil jsem ji. Jeho Veličenstvo však pociťovalo velkou únavu, provázenou prochlazením, dalo proto přednost odchodu na lože, jež jsem v rychlosti ohřál…“.4)
Později však Napoleon přece jen připravenou koupel použil. Po několika minutách jej však přemohly bolesti, následované vzápětí záchvaty zvracení. To jej donutilo vrátit se do postele se slovy, že „potřebuje malý odpočinek“. Constantovi přikázal, aby jej nikdo nebudil, jedině v případě nejvyšší nutnosti.
Druhého dne ráno (27. srpna) byl Napoleon údajně zcela svěží. Přesto přiznal, že měl v noci dosti vysokou horečku. Constant k tomu ve svých vzpomínkách poznamenává, že se jednalo o jediný případ, kdy u Císař zaznamenal výskyt horečnatého stavu.
Jakkoli možná pečlivý komorník některé body svého líčení mírně přibarvil, je nesporné, že jádro této epizody ze života císaře všech Francouzů je pravdivé. Ani druhý den bitvy u Drážďan nebylo počasí lepší a Napoleon, který po skončení boje projížděl bitevním polem, mohl své prochlazení z minulého dne obnovit. Kapitán císařské gardy Jean-Roch Coignet totiž zaznamenal k 27. Srpnu, že „déšť lil tak silně, až se klobouk Císaři ohýbal až k ramenům“. 5) Jaké následky Napoleonovo prochlazení u Drážďan mělo, není zcela zjevné. Lze se však domnívat, že mohlo císaře do určité míry ovlivnit při rozhodování v nejbližších hodinách po skončení bitvy. 6)
Historická klimatologie vysvětluje nepříznivé meteorologické podmínky v předmětném období roku 1813 tím, že ve třetí srpnové dekádě se nad Evropou vytvořily dvě hluboké tlakové níže, z nichž jedna směřovala od Severního moře k východu a druhá od Středozemního moře k severu. Jejich postup se zastavil nad střední Evropou. Dne 25. srpna došlo ke kolizi obou níží a k jejich spojení mezi obloukem toku Dunaje a horním tokem Visly, přičemž oba útvary společně postupovaly dále k severu. Tato situace byla provázena vydatnými dešti, jež způsobily povodně v Haliči, na západním Slovensku, na východní a severní Moravě, ve Slezsku a v jižním Polsku. Postiženy byly zejména obce v povodí řek Váhu, Bečvy, Visly, Desné a Opavy, ve dnech 26. až 28. srpna vznikl povodňový stav také na severomoravských říčkách Bělé a Branné.
Citované dobové záznamy uvádějí, že v Německu a v Čechách došlo ke zvýšené srážkové činnosti již 20. srpna. Všechny spojenecké jednotky, přesunující se do Saska, velmi trpěly vytrvalým deštěm ve dnech, následujících po skončení přehlídky u Vraného 19. srpna, účastníci bitvy u Grossbeeren zmiňují zhoršení viditelnosti, mlhu a hustý déšť ve dnech 22. a 23. srpna. V den začátku bitvy u Drážďan se díky vydatnému dešti v kraji rozvodnily místní říčky a potoky, následujícího dne prak z nízké oblačnosti dále silně pršelo.
Popsaná situace je srovnávána s vývojem, který měl ve dnech 5. až 16. července 1997 za následek povodně ve východních Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v jižním Polsku, na západním Slovensku a v severním Rakousku. Příčinou byla tlaková níže, jež se postupem cyklóny ze severní Itálie dostala nad střední Evropu. Její směřování k severu zpomalilo pole vyššího tlaku vzduchu mezi Azorskými ostrovy a Skandinávií a střed níže se zastavil nad jižním Polskem. Toto zpomalení a zablokování postupu cyklóny způsobilo zvýšení a prodloužení vydatné srážkové činnosti. Povodeň zasáhla třetinu území Moravy a Slezska, přičemž dosáhla úrovně až 200leté, místy dokonce 500leté vody.7)
Situace v roce 1813 se zlepšovala jen zvolna, deštivý a teplotně mírně podprůměrný byl celý podzim, zvýšené stavy vodotečí se snižovaly pomalu. Je jisté, že počasí druhé poloviny roku 1813 působilo na jednotky protivníků stejnou měrou a těžko rozhodnout, kdo trpěl více. Vývoj situace na válčišti však prozrazoval, že císaři Napoleonovi teklo do bot nejen u Drážďan, ale - obrazně řečeno – i v následujících týdnech a měsících…
Antonín Hluštík
Poznámky
1) Nepříznivé povětrnostní podmínky provázely několik kampaní napoleonských válek; připomeňme například zimní tažení 1806/1807, potíže s přechodem rozvodněného Dunaje před bitvou u Wagramu v létě 1809 aj.
2) O situaci u Lehnice se zmínil také generálmajor August Gneisenau v dopise pruskému státnímu kancléři Karlu Hardenbergovi; byl datován 28. srpna 1813 v Goldbergu (Złotoryja v Dolnoslezském vojvodství) a náčelník Blücherova štábu mimo jiné psal, že u Katzbachu bylo bouřlivé počasí a cesty se zdály být bezedné.
3) Memoirs of Constant, Volume IV, Chapter 8 (anglické vydání v překladu Elizabeth Gilbert Martin), The Century Company, New York 1907.
4) Volný překlad A.H.
5) Tento výrok je shodný s formulaci, kterou použil Constant a nemáme důvod nevěřit, že je pravdivý a že se vztahuje na situaci 27. srpna, kdy počasí bylo v podstatě stejné, jako předchozího dne.
6) Někteří historikové vyslovili podiv nad tím, jak Napoleon pomalu reagoval na ústup spojeneckých jednotek, jež mohly být energickým pronásledováním velmi postiženy; dosud ne zcela objasněnou záhadou jsou také okolnosti okolo nesplněného císařova slibu, že Vandammův I. armádní sbor, vyslaný do Čech, bude posílen dalšími jednotkami; i přesto, že Vandamme nebyl zrovna Napoleonovým oblíbeným generálem, takové „opomenutí“ nebylo v císařově stylu. Kdoví, možná pečlivě skrývané zdravotní obtíže byly tím, co ovlivnilo císařovu schopnost rychle a účinně reagovat na situaci a cele jí využít.
7) Zmíněné teplotní a srážkové anomálie v roce 1813 nepochybně souvisely také s erupcemi sopky La Soufrière na ostrově sv. Vincenta v Karibském moři a vulkánu Awu na ostrově Sangihe v Indonézii (1812). Zvýšený obsah sopečného prachu v atmosféře, jenž se projevuje po velkých erupcích, způsobuje výkyvy v chodu teplot a zvýšení srážkové činnosti. V Evropě se to projevilo také v mrazivých zimách 1812/1813 a 1813/1814. Naproti tomu například silná tropická cyklona v srpnu 1813 na Martiniku zabila několik tisíc lidí.
Literatura
Horváthová, B., 2001, Historické povodně v auguste a septembri 1813 na Slovensku a východnej Morave, Meteorologické zprávy 54 (2001), 1, Praha.
Kotyza, O. – Cvrk, F. – Pažourek, V., 1995, Historické povodně na dolním Labi a Vltavě, Okresní muzeum Děčín, 169 stran, Děčín.
Munzar, J., 2001, Letní povodně ve střední Evropě v roce 1813…, Moravian Geographical Reports 9, 2001, str. 29-40, Brno.
Svoboda, J. – Vašjků, Z. – Cílek, V., 2003, Velká kniha o klimatu zemí Koruny české, Regia, 655stran, Praha.
Vašků, Z., 2000, Vážské povodně 1813 a František Palacký, Vesmír 79 (2000), str. 286-287, Praha.
Osm let poté, kdy se na pultech knihkupectví objevila kniha Louny - Historie - Kultura - Lidé, vydaná péčí pražského nakladatelství Lidové noviny a představující po mnoha desetiletích první uceleně pojatou monografii, přišlo v roce 2011nakladatelství Paseka s útlou leč obsažnou publikací o urbanistickém vývoji tohoto města. Mladý historik Martin Vostřel, absolvent a nyní doktorand Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, již několik let pilně shromažďuje k tomuto tématu materiál. Okolnost, že od roku 2006 je také kurátorem Oblastního muzea v Lounech, mu zajisté usnadnila mj. i přístup k jedinečným fondům lounského pobočky Státního oblastního archívu Litoměřice. Vše podstatné, co jako badatel zjistil, představil nejen na několika muzejních výstavách, ale také zpracoval do zajímavé zprávy o osudech četných a nejen veřejných historických staveb, jež bývaly ozdobou zástavby někdejšího královského svobodného města Loun.
Nakladatelství Paseka vydalo text s bohatým ilustračním doprovodem jako 55. publikaci ediční řady Zmizelé Čechy. Knížka má celkem 72 stran; z toho jen 42 stran obsahuje svižně psaný text, zbytek tvoří soubor 175 černobílých fotografií. Jak sám autor přiznal, fotografií se zachovalo mnohem více a výběr nebyl lehký. Přesto dlužno uznat, že jde o kolekci reprezentativní a i pro mnohého lokálního patriota objevnou.
Literární část knihy je rozdělena do tří kapitol. Prvních patnáct stran je věnováno stručnému výkladu dějin města, následuje sedmnáct stran o urbanistickém a stavebním vývoji. Posledních deset stran textu je svědectvím o ničení často cenných stavebních památek. Zmíněné fotografie, tvořící čtvrtou část knihy a poutavý doplněk předchozího textu, pocházejí z doby od druhé poloviny 19. století do současnosti. Snímky dokládají, kolik toho během posledních 150 let z historické zástavby Loun nenávratně a nezřídka i trestuhodně vzalo za své. Na druhé straně však autor upozorňuje na urbanistické zvláštnosti novodobé zástavby, pocházející z projektů takových architektů, jakými byli např. Kamil Hilbert, Jan Kotěra, Antonín Pfeiffer, Jindřich Grüner, Jindřich Freiwald a někteří další.
Knížka je to čtivá, zajímavá a poučná. Její pojetí prozrazuje zaujetí tématem a vyplňuje bolestnou mezeru, jež v tomto ohledu vznikla po vydání posledních podobných publikací v období první republiky. Lze si jen přát, aby mladý historik neochabl. Město Louny, mnohdy přehlížené, si takovou pozornost zaslouží stejně, jako dnešní generace jeho obyvatel, ve změti supermarketů tápavě hledajících ozvěny dějin jednoho z významných sídel na severozápadní hranici jazykově ryze českého území české kotliny. (-nH-)