Obsah:
Antonín Hluštík: NA CESTĚ ZA VÁLKOU
Antonín Hluštík: UDÁLOSTI ROKU 1813 V OBCÍCH OKRESU LOUNY, ZACHYCENÉ V ARCHIVNÍCH PRAMENECH
Karel Vrána: CAUSA JAN KLEPETÁŘ
Lounské zprávy o pohybech některých významných osob v roce 1813
Antonín Hluštík
Jakkoli se vřava bitev na konci válek s Napoleonem odehrávala jinde, zejména
druhá polovina roku 1813 a celý následující rok přinášely obyvatelům královského
svobodného města Loun svízele, trápení a ztráty. Bouřlivé a převratné události
v bližším i vzdálenějším okolí, provázené nekonečnými přesuny vojenských jednotek,
však zároveň nabízely obyvatelstvu setkání s prominentními, proslulými či jinak
pozoruhodnými osobnostmi té doby. Jako jinde, kudy alespoň na chvíli „procházely
dějiny“, i v malém, venkovsky poklidném městě na Ohři se takové příležitosti
naskytly.
Po krytém dřevěném mostě tereziánské vojenské silnice z Prahy do Bíliny, Teplic
a Drážďan i říšskou silnicí na Chomutov a Lipsko se masami vojska proplétali
osamělí, nenápadní jezdci na koních nebo drkotavé kolesky, bryčky či kočáry
s důležitými osobami, naléhavými rozkazy a dychtivě očekávanými zprávami z bojišť.
Korunované hlavy, ministři, vysocí státní úředníci, politici i generálové ve
městě někdy přespali, častěji však jen vyměnili přípřež nebo spěšně projeli,
aby byli včas kdesi tam, kde se odehrávaly závažné události. Louny pro ně byly
nucenou přestávkou, ztrácející na významu úměrně tomu, jak se vzdalovala místa
rozhodujících bojů a vítězství nad armádou Napoleona I. Bonaparta.
Zažloutlé listy tuhého papíru, odpočívající již bezmála dvě století v archívu, ale také kroniky obcí a pamětní spisy současníků o tomto ruchu vydávají svědectví. Při pročítání těchto dokumentů, chovaných ve fondech lounské pobočky Státního oblastního archívu Litoměřice 1), se vynořují některé dnes jen z doslechu známé nebo pozapomenuté postavy závěrečných dějství dramatu, po dvě desetiletí vzrušujícího celou Evropu.
Pobyty panovníků
Soustřeďování mohutné armády, jež začalo již v květnu 1813 v prostoru severních
a severozápadních Čech, události kolem neúspěšných jednání Pražského mírového
kongresu a společný nástup vojsk šesté koalice k útoku na Drážďany přivedly
korunované hlavy Ruska, Pruska a Rakouska do Loun ve druhé polovině srpna 2).
Jejich příjezdu předcházelo společné setkání v Praze. Rakouský císař František
I. (1768 - 1835), který ze svého hlavního stanu v Brandýse nad Labem přijel
do Prahy 14. srpna 1813, následujícího dne přivítal u Nové brány ruského cara
Alexandra I. (1777 - 1825). Oba byli ubytováni na Hradě, zatímco pruský král
Friedrich Wilhelm III. (1797 - 1840), který dorazil až 18. srpna, našel útočiště
v nedalekém Arcibiskupském paláci na Hradčanském náměstí.
Poté, co byl s konečnou platností vrchním velitelem spojeneckých sil potvrzen
polní maršálek Karel kníže Schwarzenberg a byla vyjasněna pozice francouzského
generála Jeana Victora Moreau 3), opustili monarchové Prahu.
Jako první odjel ruský car, a to již 18. srpna, o den později pak i rakouský
císař a pruský král. Setkali se ve čtvrtek 19. srpna při společné snídani u
Katze v Panenském Týnci, kde car přenocoval. Na tamní faře přespal také nejmenovaný
nejvyšší představitel carské kanceláře 4).
Ještě téhož dopoledne se všichni tři panovníci odebrali v kočárech do nedaleké
Peruce, kde je již očekávala spojenecká generalita. Dorazili před jedenáctou
hodinou, aby po krátkém rozhovoru s peruckým farářem Josefem Hauserem nasedli
na koně a u silnice, na půl cesty mezi Perucí a Vraným, vykonali přehlídku Hlavní
neboli České armády 5). Téhož dne po přehlídce byla do Loun
dopravena také zavazadla císaře Františka I., jemuž byly vyhrazeny místnosti
v prvním poschodí domu čp. 36 6). Sám císař se ubytoval
až 20. srpna odpoledne, neboť se nepochybně účastnil porady velení České armády
v Mělníce, svolané 19. srpna polním maršálem Schwarzenbergem. Podobně tomu bylo
zřejmě i v případě pruského krále a cara Alexandra, kteří byli 20. srpna ubytováni
rovněž na náměstí, v měšťanských domech čp. 125 a čp. 48 7).
Krátce nato, patrně ještě téhož dne, odjel do hlavního spojeneckého stanu v
Teplicích Friedrich Wilhelm III. Alexandr I. jej následoval až poté, co se u
tehdy přestavovaného záplavového neboli lučního mostu rozloučil s Františkem
I. Ten zůstal prozatím v Lounech.
Vzhledem k tomu, že na den 24. srpna byla svolána další porada nejvyššího velení
do Chomutova, kterým již procházelo vojsko do Saska, panovníci se opět postupně
sjeli do místa jejího konání. Nejprve 21. srpna přijel ruský car, o den později
pruský král a nakonec, v pondělí 23. srpna, údajně z vojenského ležení u Podbořan
se dostavil i rakouský císař 8). Porada se odbývala příštího
dne a po jejím skončení panovníci odjeli k Drážďanům, kde se rozhodovalo o zahájení
útoku. Ten byl odložen na 26. srpna. Poté, kdy byl na návrší u Röknitz v těsné
blízkosti panovníků a vrchního velitele Schawarzenberga vážně zraněn generál
Moreau, málo bojechtivý rakouský císař a Napoleonův tchán patrně ihned odjel
do Čech.
Zatímco spojenecké vojsko v následujících dnech usilovalo o včasný ústup a
o zabránění vstupu nepřítele do Čech, František I. se zabydlel v Lounech, kde
v nejistotě očekával další vývoj událostí. Ve čtvrtek 27. srpna, kdy bylo již
jisté, že spojenecká vojska překotně ustupují, krátce navštívil Teplice, aby
se ještě téhož dne večer vrátil. V domě na náměstí a uprostřed hloučků vystrašených
obyvatel pak prožil tři dny obav z výsledku následné zadržovací bitvy u Chlumce
a Přestanova 9). Když konečně jezdecká štafeta přinesla
zprávu o vítězství, odjel k ostatním panovníkům do Teplic, aby se účastnil polní
mše a následných porad.
Kdy byly jím obývané místnosti domu U tří lip čp. 36 zcela uvolněny, lounské
zápisy neuvádějí. Avšak došlo k tomu patrně až někdy před 23. září, neboť toho
dne se v U tří lip již ubytoval rakouský generál Kloppstein. Mohl mu být ovšem
poskytnut nocleh i mimo císařovy pokoje, snad někde v přízemí domu, kde pravděpodobně
byly kromě kuchyně, nálevny a jídelny také obytné místnosti,
O uvolnění domů čp. 48 a čp. 125, v nichž měli střežená zavazadla ruský car
a pruský král, rovněž nemáme přesných zpráv. Jisté je, že k Schlossarovskému
domu čp. 48 se vztahuje až zápis ke dni 28. září, kdy zde - patrně z nouze -
byli ubytováni někteří příslušníci jedné setniny zeměbrany od pluku Erbach.
Zmínka o ubytování ve Steffanovském domě čp. 125 se objevuje ještě později,
a to v souvislosti s nejmenovaným plukovním asistentem a jedním mužem, kteří
zde nalezli útočiště 10. října 1813 10). V obou případech
se však jednalo o příklady nepříliš častých výjimek v dodržování výše zmíněného
statutu vyhrazených bytů v domech některých lounských měšťanů.
V souvislosti s ubytováním císaře Františka I. v Lounech je nutné zmínit také dvě osoby z jeho nejbližšího okolí. Jednalo se o císařova osobního lékaře Andrease Josefa Stiffta (1760 - 1836), jinak též vídeňského protomedika, a o císařova pobočníka generálmajora Johanna Nepomuka svobodného pána von Kutschera (1766 - 1832). Oba byli 20. srpna 1813 ubytování u Biennertů v čp. 49 11). Doba jejich pobytu ve městě byla pochopitelně těsně vázána na pobyt císaře 12).
Domněnky a fakta kolem záletů ministra Metternicha
O lounském pobytu Clemense Lothara hraběte Metternicha (1773 - 1859) existuje
několik věrohodných zmínek, k nimž postupem času přibyly i nejrůznější úvahy
a tvrzení, především v souvislosti s ministrovým pozváním Kateřiny Vilemíny
vévodkyně Zaháňské (1781 - 1839) na dostaveníčko do Loun.
V dochovaných dokumentech lounského archívu zatím přímé a jednoznačné odkazy
na Metternichovo působení ve městě nebyly nalezeny. Jak však zaznamenal královský
purkmistr a právník Jan Rafael Wladika 13), ministr přijel
21. srpna a svoji kancelář neboli ministerskou konferenci nechal zřídit ve stejném
domě U tří lip, kde již byl ubytován císař. Z Metternichovy korespondence vyplývá,
že byl neustále na cestách a Louny využíval spíše jen jako zázemí.
Utajované dostaveníčko s vévodkyní Zaháňskou se odehrálo v době od večera 6.
do rána 7. září 1813 14). V životopisné studii o „paní
kněžně“ z roku 1995 je údaj, že záměrem hraběte Metternicha bylo, aby se schůzka
milenců odehrála na lounském zámku 15). Stejné tvrzení
nacházíme i v Pytlíkově publikaci o milenkách králů, císařů a prezidentů, kde
se doslova uvádí:
„ … Vévodkyně se musela zprvu zbavit záchvatů migrény, která ji v té době
přepadla. Pak se dlouho připravovala na cestu, což znamenalo drkotat více než
šest hodin v špatně pérovaném kočáru. Když dorazili do Loun, našli město přeplněné
rotami cizích i rakouských vojáků. K zámku, kde měly být pro ni vyhrazeny čtyři
pokoje, nedorazili. Mezi hloučky vojsk vozka nemohl prorazit cestu. Vévodkyně
musela vzít za vděk místnostmi v zájezdní hospodě, zvané Daliborka …“ 16).
Tato tvrzení zdánlivě odpovídají na otázku, kde k setkání Metternicha a kněžny
Zaháňské, doprovázené Friedrichem Gentzem, v Lounech došlo. Avšak vzhledem k
tomu, že jak H. Sobková, tak R. Pytlík neuvádějí prameny, z nichž čerpali, je
třeba jejich sdělení prozkoumat blíže. Problematickým je především údaj, že
původním záměrem hraběte Metternicha bylo poskytnout vévodkyni ubytování ve
čtyřpokojovém bytě na lounském zámku. Protože takový zámek v Lounech nikdy neexistoval,
do úvahy by v nejbližším okolí města přicházely hned čtyři zámky, shodou okolností
v majetku rodu Schwarzenbergů: Postoloprty (Postelberg), Cítoliby (Zittolieb),
Nový Hrad (Neuschloss) nad nedalekým Jimlínem a snad i renesanční zámek ve Vršovicích
17).
Metternich ve svém dopise, obsahujícím instrukce pro plánovaný pobyt milenců
ve městě, píše výslovně pouze tolik, že jeho komorník Leiden bude pověřen pronajmout
čtyřpokojový byt a že „…Na poště v Panenském Týnci bude vzkaz od pana Leidena
adresovaný Gentzovi, ve kterém mu sdělí číslo pronajatého bytu…“ 18).
Z formulace tohoto sdělení se zdá, že pisatel hovoří spíše o bytu v některém
domě, jehož číslo bude Gentzovi oznámeno při přepřahání v Panenském Týnci, nikoli
však o zámku. Samozřejmě nelze vyloučit, že ve vojskem přeplněných Lounech se
byt nepodařilo pronajmout a bylo nutné hledat náhradní řešení na některém ze
zmíněných vrchnostenských sídel. Takové řešení, jež by se mohlo objevit v páně
Leidenově zprávě pro Gentze, je však z pohledu situace na Lounsku velmi málo
pravděpodobné. Všechny čtyři zámky byly v té době nepochybně obsazeny vojskem.
V Postoloprtech se nacházely ještě části rakouského generálního štábu, na zámcích
Nový Hrad, Cítoliby a Vršovice se zřizovaly pomocné vojenské lazarety pro raněné
v bitvách 19). Pokud tedy Leidenova zpráva Gentzovi udávala
jako cíl některý z těchto zámků, bez znalosti obsahu vzkazu je dnes velmi obtížné
určit, o který objekt se jednalo. Výše zmínění autoři možná čerpali z dokumentů
v Metternichově archívu nebo z Gentzovy korespondence. V jejich publikacích
však přímé odkazy na takové prameny nejsou uvedeny.
Péče, jakou Metternich věnoval bezpečnému příjezdu vévodkyně do Loun, byla
zcela na místě. V uvedenou dobu skutečně nemohlo být snadné dorazit na místo
určení, ať již to byl domnělý zámek nebo jiná nemovitost ve městě. Z bojišť
u Drážďan, Přestanova a Chlumce začínaly přicházet konvoje raněných a zajatců,
směřujících do lazaretů a táborů zřizovaných na četných místech mezi Louny a
Prahou. Do Loun a dále k hranicím se však zároveň přemísťovaly doplňovací jednotky,
trény, vozy s výstrojí a municí apod., neboť nebezpečí vpádu Napoleona do Čech
nebylo začátkem září 1813 stále ještě zažehnáno. Pokud tedy měl kočár vévodkyně
problémy, bylo nakonec opravdu jednodušší zůstat ve městě.
Možnost, že za této situace bylo nalezeno nouzové ubytování na lounském náměstí
v domě čp. 57, zvaném Daliborka, je tedy velmi pravděpodobná. Ať již byl tento
obytný dům s hostincem (Wohn- und Wirthshaus No. 57) zvolen samotným
Metternichem (dopis z Teplic ze dne 4. září) nebo nouzovým řešením z důvodů,
jež uvádí R. Pytlík, pro rakouského ministra nebylo obtížné vévodkyni Zaháňskou
nenápadně navštívit. V citovaném dopise totiž zmiňuje, že jeho „hlavní zavazadla
jsou stále ještě v Lounech“, tj. v domě U tří lip čp. 36, a že přijede pod věrohodnou
záminkou.
Ohledně dosud zachovaného renesančního domu Daliborky, jenž tehdy patřil měšťanu Ignáci Justovi a v němž dnes sídlí lounský archiv, je třeba upozornit na skutečnost, že mohl po určitou dobu náležet k domům, vyhrazeným pro významné návštěvníky města. Z ubytovacích záznamů je zřejmé, že přinejmenším v době mezi 14. zářím a 5. říjnem 1813 nebyly v tomto domě poskytnuty žádné evidované a tudíž i později zúčtovatelné noclehy. První takový nocleh bylo zaznamenán poprvé 6. října 1813, a to ve prospěch nejmenovaného pruského důstojníka s jedním vojákem 20). Podobně tomu bylo v případě dalších již zmíněných vyhrazených bytů 7). Dočasný zvláštní statut domu čp. 57 tedy mohl komorníku Leidenovi i před 14. zářím poskytnout příležitost získat diskrétní útočiště pro milostné setkání. V případě, že dům nebyl obydlen jiným prominentním návštěvníkem, mohl zároveň posloužit jako náhradní řešení, tj. nouzové ubytování vévodkyně a jejího doprovodu. Z dochovaných záznamů lounského ubytovatele však tyto skutečnosti nelze ověřit. Vévodkyně Zaháňská nepochybně cestovala incognito. Utajení jejího pobytu kdekoli, na zámku nebo v hostinci, vycházelo ze samotné podstaty setkání s hrabětem Metternichem. A ten měl dostatek moci a prostředků, aby si takové utajení spolehlivě pojistil. A tak se zdá, že o tom, jak bylo připraveno a kde se skutečně konalo rendez-vous rozdychtěného hraběte Metternicha s Vilemínou vévodkyní Zaháňskou, stále neexistuje jednoznačný důkaz. Neposkytl jej ani purkmistr Wladika, který byl jinak nepochybně dobře informovaným mužem a ve svých zápiscích z roku 1844 často uvedl podrobnosti, o nichž bychom dnes neměli ani tušení. Pomineme-li jeho loajalitu správního úředníka vůči nejmocnějšímu muži habsburské monarchie, musíme přijmout i fakt, že dostaveníčko bylo skutečně dobře utajené a případní svědci ve Wladikově době buďto již nežili, nebo i nadále raději mlčeli 21).
Cestující politici a diplomaté
Po úvahách o pobytech korunovaných hlav šesté koalice a o tolikrát diskutované
milostné episodě hraběte Metternicha obraťme nyní pozornost k politikům a diplomatům.
Kolik jich Louny roku 1813 projelo celkem, nevíme. Ale o třech z nich se v ubytovacím
protokolu města nacházejí nezpochybnitelné záznamy.
 |
|
Pruský kancléř kníže Hardenberg
|
Snad nejvýznamnějším z nich byl Karel August kníže Hardenberg (1750 - 1822).
Pocházel z Hannoveru a svoji politickou kariéru završil roku 1810, kdy byl jmenován
kancléřem pruského království. V zápisech městského kvartýrmajstra se první
zmínka o nejmenovaném pruském ministrovi objevuje ke dni 29. září 1813 s poznámkou,
že mu byl přidělen byt v již zmíněném domě U tří lip. Zda skutečně šlo o pruského
kancléře nebo jiného politika z okruhu pruského krále, nevíme.
Druhý zápis však již výslovně uvádí, že o týden později, 7. října 1813, byl ve stejném domě skutečně ubytován pruský kancléř Hardenberg, tentokrát v doprovodu pruského státního ministra „Humbuga“, čtyř radů, osmi tajemníků, jedenácti písařů a úřadu neboli bureau. Jméno „Humbug“ je nejspíše zkomoleninou příjmení pruského filologa a diplomata Wilhelma barona von Humboldt (1767 - 1835), bratra o dva roky mladšího přírodovědce a cestovatele Alexandra von Humboldt (1769 - 1859). Wilhelm von Humboldt byl v letech 1813 až 1815 nerozlučným průvodcem kancléře Hardenberga a později pruským vyslancem ve Vídni. Skupina vysokých státních úředníků pruského království podle všeho v Lounech pouze přenocovala a druhého dne pokračovala na cestě za králem Friedrichem Wilhelmem III.
Stejným směrem patrně cestoval také pruský státní tajný rada Küster, nocující
z 9. na 10. říjen v hostinci čp. 71. Jednalo se patrně o Antona hraběte von
Küster (1760 - 1842) z Hardenbergova týmu. Jeho doprovod, tvořený důstojníkem
a vojákem, tutéž noc přečkal v domě Antona Schlossara čp. 117 na Pražské ulici.
Při odjezdu z města jim byl poskytnut povoz s přípřeží. Tajného radu Küstera
v domě čp. 71 ihned vystřídal jakýsi nejmenovaný pruský vládní rada s poddůstojníkem.
Podle zápisu v ubytovací knize strávili ve městě jeden den.
Dva týdny před bitvou u Lipska navštívil Louny sir Charles William Stewart
(1778 - 1854), třetí markýz z Londonderry a nevlastní bratr tehdejšího britského
ministra zahraničí sira Henryho Roberta Stewarta lorda Castelreagh. Stalo se
2. října 1813 a vše nasvědčuje tomu, že přijel poštovním dostavníkem. Zápis
v ubytovacím protokolu totiž uvádí, že pobýval v již zmíněném domě U šífu (též
U Schiffů) čp. 71 v Šatlavní (dnes Hilbertově) ulici, kde byla stanice dostavníkové
pošty a hostinec. Sir Stewart byl v té době plukovníkem britského 25. pluku
lehkých dragounů a zároveň zplnomocněným ministrem britské koruny v Berlíně.
Z titulu této diplomatické funkce byl přítomen uzavření spojenecké konvence
v Reichenbachu a během bitvy u Lipska i později, během závěrečných bojů ve Francii,
působil jako vojenský přidělenec (komisař) u hlavního spojeneckého štábu polního
maršálka Schwarzenberga. Vídeňského mírového kongresu v roce 1814 se - již jako
generál jezdectva - účastnil spolu s nevlastním bratrem a posléze byl jmenován
mimořádným vyslancem v Berlíně a ve Vídni. V politických kruzích té doby se
všeobecně soudilo, že tento poněkud extravagantní šlechtic byl rozhodně lepším
vojákem než diplomatem 22).
 |
|
Wilhelm von Humboldt
|
Do souvislosti s lordem Stewartem snad může být dán starší stručný zápis ze
dne 17. září, zmiňující se o pobytu nejmenovaného „ministra Velké Británie“
v čp. 71. Kdo byl tímto ministrem, nevíme…
Jednou z nejčilejších osobností tehdejší politické scény byl Metternichův tajemník
Friedrich Gentz (1764 - 1832), publicista stranící pruským nacionalistickým
idejím. Jakkoli jeho návštěvy Loun nejsou v ubytovacích knihách jmenovitě zachyceny,
musel zde pobývat nejméně jednou, a to když doprovázel kněžnu zaháňskou. Nelze
ovšem vyloučit, že tudy projížděl i několikrát.
Velící generálové v pohybu
Vojenské přípravy vstupu do Saska i průběh bojových operací, završených říjnovým
spojeneckým vítězstvím u Lipska a následným vstupem na území Francie, byly samozřejmě
spojeny s průjezdy a pobyty představitelů vyššího i nižšího armádního velení.
Pohyb těchto osob byl ve srovnání s panovníky a politiky mnohem častější a čilejší.
Přesto ubytovací protokoly obsahují poměrně málo jmen konkrétních osob. Zápisy
o průjezdu a noclehu tisíců mužů od vojínů po generály se zpravidla omezovaly
na uvedení hodností, počtu osob, koní, povozů nebo noclehů. Také záznamy o poskytnutých
přípřežích a vozech obsahují pouze stručné poznámky k důvodu a cíli cesty žadatele.
Přesto i v této záplavě anonymních účastníků válečné mašinérie nacházíme jména
několika vysokých důstojníků.
Rakouský generál polní podmaršálek Ferdinand Antonín hrabě Bubna z Litic (1768
- 1825) byl patrně prvním z velitelů Hlavní neboli České armády, jehož jméno
je v lounské ubytovací knize výslovně uvedeno. Suita celkem dvanácti mužů na
koních se objevila ve městě 11. června 1813, tedy týden po vyhlášení příměří.
Generál Bubna patřil k významným osobnostem napoleonských válek. Za zásluhy
v bitvě u Lipska byl císařem přímo na bojišti dekorován Řádem Marie Terezie.
To však byla v době lounského zastavení ještě týdny vzdálená budoucnost. O účelu
cesty přes Louny dne 11. června 1813 bohužel záznam nic neříká.
Vrchní velitel generál polní maršálek Karel Filip kníže Schwarzenberg (1771
- 1850) a náčelník jeho štábu generál polní podmaršálek Jan Josef Václav hrabě
Radecký z Radče (1766 - 1858) se v Lounech a okolí pohybovali nejčastěji v červenci
a srpnu 1813. Měli pro to pádné důvody. Bylo totiž třeba provádět rekognoskace
terénu, inspekci polních opevnění na Ohři, koordinovat plánované rozmístění
jednotek statisícové armády a před vstupem na území Saska zajišťovat součinnost
Hlavní armády s pruskými a ruskými kontingenty.
Lounské záznamy však žádné záznamy o ubytování těchto dvou nejdůležitějších
vojenských hodnostářů neobsahují. Je zřejmé, že jejich noclehy byly vázány na
přesuny rakouského generálního štábu a spojeneckého hlavního stanu. Před zahájením
útoku na Drážďany, byl Schwarzenbergův hlavní stan postupně přemisťován z Mělníka
do Slaného a Chomutova, přičemž části rakouského generálního štábu byly pravděpodobně
po nějakou dobu umístěny na zámku v Postoloprtech. Odtud také oba nejvyšší vojenští
představitelé a důstojníci jejich suity vyjížděli. Hospodáři z Lounska jim pro
tyto cesty poskytovali povozy a přípřeže.
 |
|
Metternichův tajemník Friedrich Gentz
|
Kníže Schwarzenberg, doprovázený vojenskými inženýry, vyjel do terénu několikrát.
Již 1. července 1813 muselo být připraveno 6 povozů s přípřeží 12 koní na cestu
z Postoloprt do Budyně nad Ohří, kdy bylo sídlo hlavního spojeneckého štábu.
Další zápis uvádí, že pro rekognoskační cesty, konané 10. a 11. července, vyjely
každého dne z Lenešic celkem 4 povozy s 8 koňmi. O dvanáct dní později za stejným
účelem vypravili z Postoloprt 5 povozů a 10 koní. Polní podmaršálek Radecký,
který se těchto výjezdů vrchního velitele rovněž účastnil, měl 1. srpna pro
vlastní rekognoskační cestu z Loun do vsi Horky připraveny 2 povozy s přípřeží
4 koní.
Největší požadavek na přepravu je zaznamenán ke dni 19. srpna, kdy v souvislosti
s již zmíněnou přehlídkou mezi Perucí a Vraným bylo pro Schwarzenbergův štáb
vypraveno Z Postoloprt a Lenešic celkem18 povozů a 36 koní. V dalších dnech,
kdy se velení hlavní armády přesunulo do Teplic, Louny a okolní obce zajišťovaly
již jen ojedinělé výměny přípřeží nebo noclehy pro štábní důstojníky a kurýry
23).
Ve stejné době se v Lounech objevovali i další vysocí důstojníci, jejichž jména
jsou však uvedena jen zřídka. Již 1. července 1813 použil 4 koně na cestu z
Postoloprt do Žatce generál jezdectva Friedrich Joseph kníže von Hessen-Homburg
(1769 - 1829), jenž o necelé dva měsíce později v bitvě u Drážďan velel jednotkám
pravého křídla Hlavní armády, v roce 1814 pak tzv. Jižní armádě spojenců ve
Francii.
Posledního dne měsíce července 1813 se v Lounech nepochybně alespoň krátce
zastavil generál polní podmaršálek Moritz kníže Liechtenstein (1775 - 1819),
pro jehož potřebu musely být připraveny 4 povozy s 8 koňmi z Cítolib. Tento
kavalerista ze starobylého rodu velel v letech 1799 - 1800 rakouskému 2. hulánskému
pluku Schwarzenberg, za což byl vyznamenán a získal hodnost generála jezdectva.
V bitvě u Drážďan, již jako polní podmaršálek, byl v čele pravokřídelní lehké
divize. Jeho manželkou byla o třináct let mladší Marie Leopoldina kněžna von
Ésterházy-Gálantha (1788 - 1846), která zemřela údajně na zámku Liběšice poté,
co svého manžela přežila o 27 let.
Ve dnech 16. a 17. září projížděl Louny pruský generálmajor von Schaller, jemuž
byly poskytnuty přípřeže z nedalekých Chlumčan a Líšťan. Následujícího dne přijel
jakýsi anglický plukovník v doprovodu tří mužů. Nocleh a stání pro svých sedm
koní nalezli na Dolním neboli Pražském předměstí v čp. 287, známém později jako
zájezdní hostinec U modré hvězdy. Nejmenovaný plukovník nejspíše náležel k britské
vojenské misi při hlavním štábu spojeneckého velení a nelze vyloučit, že se
jednalo o již zmíněného plukovníka sira Charlese Williama Stewarta, jmenovitě
zapsaného až v souvislosti s noclehem 2. října 1813.
 |
| Rakouský maršál Karel kníže Schwarzenberg |
Ke krátké zastávce, spojené s přenocováním, se 18. září 1813 v Lounech objevil
generálmajor Peter August Picot de Paccadue svobodný pán von Herzogenberg (1767
- 1834). Do bitvy u Drážďan vedl pěší brigádu, nasazenou ve svazku řadové divize
generála Nikolause Ungnada Weissenwolfa v levokřídelním sboru generála Ignatia
Gyulaie. Generál Herzogenberg byl ubytován na náměstí, v Löfflerově domě čp.
128, po pozdější přestavbě známém pod názvem U koruny. Jeho doprovod nalezl
útočiště v hostinci U šífu čp. 71 v Šatlavní ulici.
Z příslušníků ruské generality je v ubytovací knize ke dni 20. září 1813 uveden
pozdější čestný rakouský generálmajor pruského původu Hermann Dominik rytíř
Ertel von Krehlau (+ 1847), jeden z vyšších velitelů ruské carské armády..
Dne 23. září 1813 se v hostinci U tří lip ubytoval čerstvě povýšený generálmajor Josef Klopstein svobodný pán von Ensbruck (1763 - 1824), roku 1810 dekorovaný Řádem Marie Terezie. V domě čp. 36 přespal se svým pobočníkem.
Poněkud nejistými jsou údaje z 5. a 6. října. První z nich se týká opět ubytování
U tří lip, kam v té době byli již stále častěji umísťováni nižší důstojníci
i mužstvo. Ve čtvrtek 5. října se zde k noclehu uložili důstojník s jedním vojákem
od rakouského 17. pěšího pluku Reuss-Plauen. Stručná poznámka však zároveň uvádí,
že jejich spolunocležníkem byl „generál Tory“. Je velmi pravděpodobné, že se
jednalo o rakouského generálmajora Franze von Torri (1758 ? - 1826) 24).
Druhý, velmi špatně čitelný zápis ke dni 6. října zmiňuje umístění kanceláře
ruského generála knížete „Revathona“; je pravděpodobné, že se jedná
o zkomolené nebo špatně čitelné příjmení ruského generálmajora jezdectva Vasilije
Vasiljeviče Levašova (1783 -1848), který týden předtím velel v bitvě u Chlumce
a Přestanova druhé brigádě 3. kyrysnické divize generálporučíka Petera Duky
svobodného pána von Kadár. Levašovovi kyrysníci úspěšně zasáhli rovněž do bojů
u Lipska a portrét jejich velitele nechal car po skončení napoleonských válek
umístit v čestné vojenské galerii Ermitáže. Zda byl generál Levašov v uvedený
den v Lounech osobně, není jisté, avšak pravděpodobné.
 |
| Ruský generálmajor Vasilij Vasiljevič Levašov |
O necelé tři týdny později, po bitvě u Lipska, Louny navštívil také rakouský generál polní podmaršálek Josef Johann Friedrich svobodný pán von Mohr (1765 - 1847). Na cestě jej doprovázeli dva příslušníci rakouského 3. švališarského pluku Hohenzollern. Vše nasvědčuje tomu, že noc z 24. na 25. října 1813 tito tři muži přečkali v čp. 273, což býval již dávno zbořený dům měšťana Jana Graase nad dřevěným mostem přes Ohři, v sousedství městského raně barokního měšťanského špitálu čp. 274.
Zranění a zajatci
Často zmiňovaným ale tragickým byl lounský pobyt francouzského generála Jeana
Victora Moreau (1760 - 1813) 25). Tento kolega někdejšího
generála Bonaparte a exulant z vůle císaře Napoleona I. se v polovině roku 1813
vydal na pozvání cara Alexandra I. z Ameriky do Evropy. Do Prahy přijel 16.
srpna a ještě téhož dne byl carovi představen. Ten jej jmenoval svým pobočníkem,
a to i přes určité protesty některých členů nejvyššího spojeneckého velení.
Je takřka jisté, že byl v carově suitě při přehlídce u Vraného, konané 19. srpna
a že tehdy také alespoň letmo navštívil Louny. Do města se vrátil 28. srpna
po amputaci obou dolních končetin, k níž došlo následkem těžkých zranění dělostřeleckým
nábojem v bitvě u Drážďan. Ani péče MDr Josepha Andrease svobodného pána Stiffta
(1760-1836), osobního lékaře císaře Františka I. a šéflékaře (protomedika) hlavního
města rakouské monarchie, nemohla zastavit sepsi. Generál v lounském domě čp.
129 dne 2. září ráno zemřel 26).
Údaj, že v Lounech byl chirurgicky ošetřen ruský generálporučík pěchoty Alexandr
Ivanovič Ostermann-Tolstoj (1772-1857), v bitvě u Chlumce a Přestanova zasažený
dělostřeleckým nábojem do levé ruky, a že následnou amputaci paže provedl v
Lounech český lékař v ruských službách 27), nelze z dochovaných
dokumentů lounského archívu potvrdit. Patrně jde o omyl, neboť zákroky tohoto
druhu byly zejména významným osobám prováděny pokud možno bezprostředně po zranění
(jako v případě generála Moreau). O tom, že ke zmíněné a poněkud dramatické
operaci došlo v Lounech, se nezmiňuje ani purkmistr Wladika ve svých Notizen
über Laun. Hrabě Ostermann-Tolstoj byl hrdinou zadržovací bitvy a jeho delší
pobyt ve městě by nemohl být utajen. Spíše se zdá, že operaci se generál podrobil
již v Teplicích a jeho urychlený převoz do Prahy, kde se úspěšně vyléčil, proběhl
bez zastávky v Lounech.
 |
|
Francouzský generál Jean-Victor Moreau
|
Nepříjemnými byly nepochybně byť jen krátkodobé návštěvy Loun, jež nedobrovolně
podstoupili francouzští zajatci. Jejich větší skupiny se začaly ve městě objevovat
až po bitvě u Lipska a s koncem roku 1813 jich neustále přibývalo. Zajímavý
zápis lze v ubytovací knize nalézt například ke dni 13. prosince, kdy se uvádí
příchod skupiny sedmi francouzských generálů a dalších 38 důstojníků Napoleonova
štábu, přepravovaných pod stráží do internace v Rakousku.
Mezi prvními francouzskými generály v Lounech však pravděpodobně byli tři velitelé, zajatí 30. srpna 1813 u Chlumce a Přestanova. Nejvýznamnějším byl nesporně generálporučík Dominique-René Vandamme (1770-1830),velitel francouzského I. armádního sboru. Zajat byl při pokusu o útěk údolím Žírnického potoka do Saska. Po krátké internaci v jednom z domů v teplické Kostelní ulici byl 1. září přivezen do Loun, odkud pod eskortou pokračoval do Prahy 28). Jako zajatec ruského cara pak až do roku 1814 pobýval v ruském městě Vjatka (Kirov), ležícím na stejnojmenné řece. Dalšími generály, zajatými v této bitvě, byli Francois-Nicolas baron Haxo (1774-1838), vojenský inženýr u gardových ženistů (dočasně náčelník štábu velitele I. armádního sboru) a brigádní generál Joachim-Jerôme Quiot du Passage (1775-1849) 29).
O tom, zda a kdy poslední dva jmenovaní projeli městem Louny na cestě do internace, však lounské archivní prameny mlčí. Je možné, že byli - podobně jako jejich nadřízený Vandamme - převezeni poštovním dostavníkem 30). Nebyli tedy zahrnuti do soupisu obcemi poskytovaných přípřeží, jež se ve většině případů tak jako tak omezovaly jen na uvedení počtu osob, jejich hodností a cíle cesty.
Šlechtičny a jejich doprovod
 |
|
Ruský generálporučík Alexnder Ivanovič hrabě Ostermann-Tolstoj
|
Jména žen se v ubytovacích seznamech vyskytují jen vzácně a pokud ano, tedy
až v době, kdy pominulo nebezpečí, jež by hrozilo v blízkosti bojiště. To platí
zejména o ženách urozeného původu, pro něž již samotný průjezd územím, obsazeným
vlastním vojskem, znamenal velké riziko. Dobrým příkladem, jak musel být takový
průjezd zajištěn, poskytují zprávy o opatřeních hraběte Metternicha v případě
jízdy Kateřiny Frederiky Vilemíny Benigny vévodkyně Kuronské, od roku 1801 majitelky
otcovského léna Zaháň (Sagan), kterou podnikla z Prahy do Loun.
Především nebylo myslitelné, aby urozená žena jela sama, bez mužského, nejlépe
však vojenského doprovodu. Jízda dostavníkem nebo vlastním kočárem se odbývala
pokud možno jen ve dne, kdy bylo na cestách přeplněných vojskem bezpečněji.
Bylo nutné volit nejprůchodnější trasu, což však nijak nevylučovalo nepředvídaná
zdržení, objížďky a další komplikace. Pokud byla cesta delší, bylo nutné na
jednotlivých zastávkách shánět nebo předem zamluvit vyhovující noclehy a výměnu
přípřeží, případně čekat na příjezd či odjezd dostavníku. Sama jízda v tehdejších
dopravních prostředcích nebyla nijak pohodlná ani pro muže, natož pro křehké
a někdy i pěkně zhýčkané ženy. To sice nebyl tak docela případ jedné z nejpřitažlivějších,
politicky nejvlivnějších a nejodvážnějších žen v Evropě té doby, přesto ani
v jejím případě nebylo nic ponecháno náhodě. Podobně tomu bylo u dvou šlechtičen,
jejichž pobyt v Lounech je doložen zápisy v lounské ubytovací knize.
První z nich se jmenovala Antonie Cecilie Wittgensteinová, rozená hraběnka
Snarská, manželka ruského generála jezdectva Petra Christianoviče hraběte Wittgensteina
(1769 - 1843). Po zprávách o vítězství spojenců v bitvě 16.-19. října 1813 se
vydala z Prahy do Lipska, odtud pak patrně dále do Frankfurtu nad Mohanem. Do
Loun přijela 27. října kočárem a v doprovodu 11 sloužících na koních. Na požadovanou
jednu noc byla ubytována U tří lip, její suita našla nocleh v Jeřábkově hospodářském
dvoře čp. 203 na Žateckém předměstí.
 |
|
Francouzský generálporučík Dominique-René Vandamme
|
 |
|
Francouzský brigádní generál Framcois-Nicolas
baron Haxo
|
Jinou šlechtičnou, o níž se s určitostí dozvídáme ze zápisů lounského ubytovatele,
byla kněžna Rěpninová. Její muž, ruský generál Nikolaj Grigorjevič Rěpnin-Volkonskij
(1778-1845), byl po vítězství spojenců u Lipska jmenován generálním prusko-ruským
guvernérem v obsazeném Sasku. Působil zde od 9. prosince 1813 do 9. listopadu
1814. Cesta jeho manželky, která se měla ujmout role hostitelky v jejich novém
sídle v Drážďanech, vedla z Prahy přes Louny. Vzhledem k postavení manžela ji
na stále ještě nepříliš bezpečné trase doprovázeli dva důstojníci se sluhy a
zavazadly. Do Loun přicestovali 31. října 1813 a kněžna Rěpninová s částí vojenského
doprovodu strávila nastávající noc v hostinci U tří lip, ostatní byli ubytováni
také na náměstí, avšak v hostinci U černého koně čp. 124. Dům patřil lounskému
reprezentantu obce a policejnímu radovi Antonínu Greifovi.
Poněkud stručné zápisy v lounské ubytovací knize naznačují, že Louny projela
také Charlotta vévodkyně von Mecklenburg-Stralitz (1769-1818), manželka vévody
Friedricha vévody von Sachsen-Hildburghausen (1763-1834).
Projektant polního opevnění
Ještě před bitvou u Drážďan byla opevňována některá česká města, a to včetně Prahy. Řetězec palebných postavení pro děla byl vybudován i na pravém břehu Ohře mezi Postoloprty a Budyní nad Ohří. Autorem nebo alespoň spoluautorem této linie byl rakouský vojenský inženýr setník Franz Duhamel de Querlonde (1783-18??) 31). Do Loun přijel počátkem července 1813 a nejméně dva měsíce dohlížel na stavbu polních opevnění, jež měla v případě Napoleonova vpádu do Čech bránit přístupové cesty k Praze. Nevíme, zda měl ve městě stálé bydliště, avšak zdejší ubytovatel jeho pohyb vždy pečlivě zaznamenal a obyvatelstvo Poohří, přinucené k práci na zemních opevněních, se s ním jistě několikrát setkalo při inspekcích. Patřil totiž mezi důstojníky, kteří často doprovázeli náčelníka štábu generála Radeckého i maršála Schwarzenberga na jejich rekognoskačních cestách dolním Poohřím. Zprávy o takových cestách se zachovaly díky požadavkům na větší počet vozů s přípřežemi, poskytovaných městem Louny nebo okolními obcemi.
Přeplněné silnice
Pohyby vojska před bitvou u Lipska a konvoje raněných a zajatců po ní doslova
zahlcovaly jak starou erární silnici z Loun na Chomutov, tak nově upravovanou
komunikaci na Teplice. V této komplikované dopravní situaci bylo nutné zajistit
také
přesuny dalších osob, mezi nimiž byli lékaři, vojenští komisaři, kurýři, polní
pošty, guberniální a krajští úředníci apod. Soupis poskytnutých přípřeží a noclehů
je velmi obsáhlý a obě výše zmíněné ubytovací knihy města Loun budou i do budoucna
cenným pramenem zajímavých údajů o pohybu osob, cestujících za válkou v letech
1813 - 1815.
Poznámky
1) Rozhodujícími prameny jsou dva protokoly města Loun, uvádějící
údaje o poskytnutém ubytování a přípřežích ve městě a v dalších 39 okolních
obcích v letech 1809 - 1815 (SOkA Louny, sign. I G 18 a I G 18/2); poměrně věrohodné
informace k událostem roku 1813 jsou v rukopise Wladika, J.R.: Notizen über
Laun, Louny 1844 (SOkA Louny, sign. Ch 5); český překlad příslušné části Wladikova
rukopisu rovněž in Linhart,K.: Lounské paměti o válce v roce 1813, Vlastivědný
sborník okresu lounského, ročník 6/1935 - 1936, Louny 1935.
2) Základní informace o pobytu jmenovaných panovníků jsou
uvedeny v knize: Hluštík, A.: Tři monarchové v Poohří, Louny 2004; str. 34 -
41.
3) Po svém příjezdu do Prahy v pondělí 16. srpna 1813 byl
Moreau jmenován generálním pobočníkem ruského cara Alexandra I. a až do zranění
v bitvě u Drážďan byl poradcem v jeho štábu.
4) Srov. latinský zápis ve farní kronice obce Panenský Týnec,
SOkA Louny, fond kronik č. F 326/1, folio 42-43.
5) Neudertová, M.: Peruc a okolí v proměnách času, Albi International,
Ústí nad Labem 1998; str. 78 - 79).
6) V tomto domě, kde byl v přízemí byl proslulý hostinec
U tří lip, byl za napoleonských válek tzv.Offitiers Absteigsquartier, tedy „obstavený
byt“, vyhrazený zvláště významným návštěvníkům města.
7) Wladika 1844; v domech čp. 48, 49, 125 a 135 byly v té
době zřejmě rovněž vyhrazené byty, neboť v ubytovacím protokolu města pro období
od 1. června 1813 do 30. dubna 1815 chybějí
jakékoli záznamy o jejich používání; podrobné rozpisy osob na jednotlivá popisná
čísla jsou však v ubytovací knize Einquartierung deren 3 Vereinigten Mächte
von 1tenJuni 1813 uváděny teprve ode dne 14. září 1813 (SOkA Louny, sign. I
G 18).
8) Binterová, Z. a kol.: Dějiny Chomutova, Chomutov 1997.
9) Nálady a pocity rakouského císaře v této době barvitě
a zřejmě podle vzpomínek pamětníků popisuje Wladika; viz též Linhart 1935 a
Hluštík 2004.
10) Wladika 1844.
11) Wladika 1844.
12) Doktor Stifft se počátkem září 1813 na přání rakouského
císaře staral o umírajícího generála Moreau, dopraveného do Loun po zranění
u Drážďan; generál von Kutschera, který pocházel z
pražského Pohořelce, byl známý rozpustilostí mravů, která císaře zlobila; nicméně,
při povyšování, vyvolaném uspokojením z vítězství v bojích u Chlumce a Přestanova,
nepřišel zkrátka; dnem
2. září 1813 mu byla propůjčena hodnost generála polního maršálka.
13) Wladika 1844.
14) Miličková, L. - Kyloušek, P.: Bon jour, mon Amie, Bonus
A, Brno 1997; str. 102 - 107.
15) Sobková, H.: Kateřina Zaháňská, Mladá fronta, Praha
1995; str. 134 - 135.
16) Pytlík, R.: Vláda žen, Emporius, Dvůr Králové nad Labem
2007; str. 96 - 97.
17) Zmíněné zámky byly spolu s dalšími severočeskými a středočeskými
majetky českokrumlovské větve Schwarzenbergů součástí tzv. „dolních panství“
rodu o celkové rozloze 20 100 ha; Postoloprty koupil Ferdinand Vilém Schwarzenberg
již roku 1692, Nový Hrad získal Josef I. Schwarzenberg (1767), Vršovice byly
k doméně připojeny za jeho syna Jana Nepomuka (1783) a městys Cítoliby se zámkem
přikoupil v roce 1803 Josef II. Schwarzenberg.
18) Dopis vévodkyni Zaháňské z Teplic ze dne 4. září 1813.
19) Ubytovací protokoly I G 18 a I G 18/2.
20) Ubytovací protokol I G 18; dům byl poskytován k ubytování
vojska častěji.
21) Wladika měl možná k dispozici i některé později ztracené
a dnes neznámé dokumenty, ale nepochybně využil také svědectví některých ještě
žijících pamětníků; okolnosti dostaveníčka
blíže neuvádí ani pozoruhodná studie Metternich kontra Napoleon (Halada 1985,
Šedivý 1998).
22) Plukovník Stewart, nazývaný též Bojovný Karlík, z titulu
svého pověření u Schwarzenbergova štábu velmi otevřeně kritizoval liknavé počínání
švédského korunního prince a velitele Severní armády Bernadotta v bitvě u Lipska,
přičemž mu vyčetl, jak málo se za britské peníze přičiňuje o porážku Napoleona.
23) Ubytovací protokol I G 18.
24) Málo pravděpodobným vysvětlením lakonického konstatování
o „generálu Tory“ je představa, že by se mohlo jednat o britského generálporučíka
sira Jamese Erskina, třetího baroneta Torry (1772 - 1825); záznamy v lounské
ubytovací knize totiž vždy uvádějí údaj o státní příslušnosti cizinců, což v
tomto případě chybí; z rodiny skotských Erskinů pocházelo několik vojáků; například
o dva roky starší Jamesův bratr generál sir William Erskine, druhý baronet Torry,
zemřel počátkem roku 1813 ve funkci jednoho z velitelů Wellingtonových britských
jednotek ve Španělsku.
25) Za svého pobytu v Praze bydlel generál Moreau v tzv.
Vysokém neboli Panském domě čp. 92, dodnes stojícím na rohu malostranských ulic
Míšeňské a U lužického semináře.
26) Srov. Wladika 1844, Linhart 1935, Hluštík 2004.
27) Švankmajer, M.: Čechy na sklonku napoleonských válek,
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, str. 127-128.
28) Hluštík, A.: Tři monarchové v Poohří, Louny 2004, str.
61-70.
29) Příjmení generála Quiota du Pasage bývá nesprávně zaměňováno
příjmením velitele jízdních granátníků Napoleonovy gardy, generála Claude-Etienne
Guyota (1768-1837); ten však ve dnech 29. a 30. srpna u Chlumce a Přestanova
nebyl. Omyl nepochybně vznikl díky podobné výslovnosti obou příjmení; někteří
badatelé soudí, že vinu na tom má historik Agathon-Jean Fain (1778-1837); jisté
však je, že příjmení Guyot je citováno již v bulletinu vrchního spojeneckého
velení, vydaném v Teplicích 31. srpna 1813, tedy bezprostředně po bitvě (Hluštík,
A., Tři monarchové v Poohří, Louny 2004, str.65); čtvrtým vysokým důstojníkem
francouzského I. armádního sboru, zajatým 30. srpna, byl těžce zraněný generál
Friedrich baron Heimbrodt, který však po převozu do Teplic 3. září zemřel. Byl
jedním z 28 generálů německého původu, kteří sloužili během napoleonských válek
ve francouzské armádě.
30) Je pravděpodobné, že generál Haxo, rovněž raněný v bitvě
u Chlumce, byl podobně jako generál Heimbrodt nějaký čas v Teplicích léčen;
do Francie se vrátil až v době první restaurace Bourbonů; generál Quiot du Passage
se po návratu ze zajetí zúčastnil jako velitel brigády v rámci francouzského
I.sboru d´Erlon bojů u Waterlo, kde ve funkci velitele zastupoval velitele 1.
pěší
divize Allix de Vaux.
31) Byl synem generála Claude-Benôit Duhamel de Querlonde
(1721-1808), významného francouzského pevnostního odborníka v rakouských službách,
který se mimo jiné podílel také na
stavbě pevnosti Josefov.
Antonín Hluštík
Děje, provázející na Lounsku tzv. Pražský mírový kongres a bitvy u Drážďan,
Chlumce a Lipska, zanechaly do dnešní doby stopy v podobě původních či zprostředkovaných
zpráv. Není jich mnoho, přesto mají svoji vypovídací hodnotu, neboť se vztahují
ke každodenním starostem a potížím, provázejícím úsilí šesté spojenecké koalice
porazit vojska francouzského císaře Napoleona I. a přivodit jeho konečný pád.
Zmínky o pobytu spojeneckých vojsk, zajatců, raněných a umírajících ve vsích,
městečkách a městech na území dnešního okresu Louny lze nalézt v úředních spisech,
v soukromých pamětech účastníků těchto událostí nebo v později vedených obecních
a farních kronikách, do nichž byly případně zahrnuty vzpomínky pamětníků, opisy
dokumentů apod.
Následující přehled je prvním a jistě nikoli úplným soupisem odkazů na takové
prameny a literární zpracování. Postihuje celou oblast dnešního okresu, ovšem
s důrazem na Louny a nejbližší okolí, odkud se zachovalo nejvíce zpráv. Citace
jejich obsahu jsou zde jen heslovité, avšak s podrobným odkazem na prameny a
jejich případné literární zpracování. Jména obcí v dnešní české podobě jsou
řazena abecedně, s dobovými německými ekvivalenty v závorkách. Na konci je připojen
seznam nejdůležitější literatury.
Použité zkratky:
E 1813-1815 - ubytovací protokol I G 18 (viz níže)
f. - folio
fFK - fond farních kronik
fOK - fond obecních kronik
lat. - latinský text
MB 1809-1820 - ubytovací protokol I G 18/2 (viz níže)
něm. - německý text
rkp - rukopis
SObAL - Státní oblastní archiv Litoměřice, pracoviště Litoměřice
SOkAL - Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Louny, Mírové náměstí 57
SOkAR - Státní okresní archiv Rakovník
str. - strana textu
SÚAP - Státní ústřední archiv Praha, Strahovský klášter
VSOL - Vlastivědný sborník okresu lounského, Louny
W 1844 - Wladikův rukopis Ch 5 (viz níže)
SOUHRNNÉ ARCHIVNÍ PRAMENY
Pro oblast dnešního okresu Louny jsou to především tyto původní protokoly z
období napoleonských válek, vedené lounskými městskými ubytovateli a dochované
ve fondech lounského pracoviště Oblastního archívu Litoměřice:
Einquartierung deren 3 vereinigten Mächte von 1ten Juni 813 (SOkAL, sign. I G 18), končící zápisy dnem 30. dubna 1815 - dále jen pod zkratkou E 1813-1815; kniha obsahuje denní zápisy poskytnutých ubytování a přípřeží v Lounech a okolních obcích, nezřídka s uvedením jmen, hodností, příslušnosti k jednotce, cíle a účelu přepravy; záznamy se týkají také pobytu raněných a zajatců.
Militär Bequartirungs Protokol von Anno 809 bies … (SOkAL, sign. I G 18/2), končící zápisy v roce 1820 - dále jen pod zkratkou MB 1809-1820; kniha obsahuje záznamy o počtech v Lounech ubytovaných osob od 1. února 1809 do 30 července 1814, rozpisy opakovaných ubytování u obyvatel Loun, opakovaných ubytování v jednotlivých lounských domech v letech 1801-1820 (bez roku 1813) a údaje o ubytování vojska v jednotlivých obcích v obdobích 3. únor 1809 - 20. říjen 1813 a 28. říjen 1813 - 31. červenec 1814.
O městě Louny v době bitev u Drážďan a Chlumce lze nalézt podrobné informace
v rukopise lounského královského purkmistra JUDr. J. R. Wladiky z roku 1844,
známém jako: Notizen über Laun vom Bürgermeister Johann Rafael Wladika
(SOkAL, sign. Ch 5), 107 stran (Die Jahre 1812 und 1813 str. 29-52) - dále jen
pod zkratkou W 1844;
Pozn.: český překlad textu o událostech roku 1813 in: K. Linhart (1935).
ODKAZY K JEDNOTLIVÝM OBCÍM OKRESU LOUNY
BEDŘICHOVICE (Bedržichowitz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
BÍTOZEVES (Wittosses) Ubytování vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
BLŠANY U LOUN, též PŠANY (Pschann) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
BRLOH (Brdloch) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
BŘEZNO U LOUN (Priesen) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820; Polní opevnění: W 1844, str. 29-52.
BŘVANY (Weberschan) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
CÍTOLIBY (Zittolieb) Ubytování a pohyby vojska: MB 1809-1820; Průchody
vojsk, rekvizice, práce na polních opevněních: Pamětní kniha obce Cítolib
(SOkAL, fOK č. 19) str. 416-417;
Vojenský špitál: Kronika obce Úlovic (SOkAL, fOK č 125) str. 125; Vojenské
hroby: Pamětní kniha obce Cítolib (SOkAL, fOK č. 19) str.391. Liber
memorabilium parochiae Zittolibensis (SOkAL, fFK Cítoliby 1), fol. 74 a
(lat.); Pamětní kniha obce Počedělic (SOkAL, fOK č. 80) str. 308.
ČERNČICE (Czencžitz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820; Vojenské hroby: Pamětní kniha obce Černčic (SOkAL, fOK č.64); Pamětní kniha obce Počedělic (SOkAL, fOK č. 80 ). Pamětní kniha obce Vršovic (SOkAL, fOK č. 114).
DOBROMĚŘICE (Dobromieřitz) Halík, J., Dobroměřice a děje minulé (SOkAL,
fond 80, celkem 10 rkp sešitů ve 3 kartonech); rozptýlené údaje o poměrech za
napoleonských válek, zejména pak: díl I., str. 119, 162-164, 471; díl II. str.135-139;
díl III.; díl V., str. 555; díl VII., str. 57-59, díl.VIII ., str. 121. Ubytování
a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Vojenské hroby:
W 1844, str. 104-106. Pamětní kniha Dobroměřic (SOkAL, fOK č.82), str.
56 a 171-175;
DONÍN (Donin) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
DRAHOMYŠL (Drahomischl) Tutte, K. (edit.), Die Geschichte der Stadt Saaz (Saaz 1904) obec utrpěla značné, avšak blíže nespecifikované škody (něm.).
HŘÍŠKOV (Hřischkow) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820
CHLUMČANY (Klumtschan) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820; Vojenské hroby: Neumann, V., Rusové v Chlumčanech, VSOL 1 (1930/1931), str. 115-116.
CHOŽOV (Koschow) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
CHRABERCE (Chrabržetz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
JIMLÍN (Imling) Viz Nový Hrad.
LENEŠICE (Leneschitz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820; Šubrt, J., Lenešice (Louny 1928), zejména str. 30-31, 87, 106; Tvrzník, J., Soupis místních jmen…obce Lenešice (Louny 1946), str. 29.
LEVONICE (Lewonitz) Průchody vojsk, ležení, rekvizice, škody: In: Tutte, K. (edit.), Die Geschichte der Stadt Saaz (Saaz 1904), kapitola o obci Lewonitz (něm.).
LÍČKOV (Litschkau ) Francouzští zajatci, ruské jednotky: Tutte, K. (edit.), Die Geschichte der Stadt Saaz (Saaz 1904), kapitola o obci Litschkau.
LIPENEC (Lippenz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
LÍŠŤANY (Lischtian) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Pobyty a chování vojska: Pamětní kniha obce Líšťan (SOkAL, fOK č. 127, autor Erazim Mecker), o napoleonských válkách a roce 1813 v sešitě II.
LOUNY (Laun) Ubytování vojska, přípřeže, průchody zajatců: E 1813-1815,
MB 1809-1820. Události ve městě, polní opevnění: W 1844, str. 29-52. Seiner
Majestät der Kaiser Franz I. in Laun (rkp. SOkAL, sign. 50 E 5, č. 10, neznámý
autor). Vojenské hroby: Gedenk-Buch der königl. freyen Stadt Laun anfangend
vom Jahre 1837 (SOkAL, sign. CH 12, autoři Jan Havránek a Vojtěch Kepler).
W 1844, str. 29-52. Úmrtí civilistů: Matrika zemřelých obce Loun 1811-1840
(SObAL, sign. Laun 100/17), 1813, f. 5 a 7.
MALNICE (Malnitz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
MNICHOVSKÝ TÝNEC (Steinteinitz) Ubytování vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
MRADICE (Mraditz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
NEČICHY (Netschich) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Vojenské hroby: Pamětní kniha obce Nečich (SOkAL, fOK č. 144), str. 22-23.
NOVÁ VES (Neudorf) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
NOVÝ HRAD (Neuschloss) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Vojenské hroby: Štětina, Š., Zdravotnictví u nás a na venkově dříve a nyní, VSOL 3 (1932/1933), str. 7, Louny 1932. Choceňský, Stopy napoleonských válek v našem okrese, VSOL 3 (1932/1933), str. 75, Louny 1933.
OBORA (Wobora) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Průchody vojska, polní opevnění: 1834. Poznamenání dějících se věcí od roku 1778, pro mě, Augustina Kalacha (SOkAL, sign. I G 14, tiskem Robek (1979). Škody na lovné zvěři: Pamětní kniha obce Obory (SOkAL, fOK č. 7), str. 161. Zmínka o raněných: Pamětní kniha obce Vršovice (SOkAL, fOK č. 114) str. 125.
ODOLICE (Wodolitz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
OPOČNO (Opotschen) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
PANENSKÝ TÝNEC (Jungferteinitz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Pobyt spojeneckých panovníků: (SOkAL, fFK č. 326/1) f. 42-43 (lat.).
PÁTEK (Patek) Vojenské hospodářské záležitosti, dodávky, odškodnění, skladiště, stav úrody: SÚAP, fond Premonstráti Strahov, karton 2132-2134 (léta 1808-1813).
PERUC (Perutz) Neudertová, M., Peruc a okolí v proměnách času, Ústí n. Labem 1998 (zejména str. 78-79). Průtahy vojsk, přehlídka: Perucká farní kronika (SOkAL).
PODBOŘANY (Podersam) Jen stručné zmínky k období napoleonských válek před rokem 1813: Liber memorabilium spectans ad ecclesiam parochialem Podhorsamensis (SOkAL, fFK č. 286/12) str. 47-48 (lat.).
POSTOLOPRTY (Postelberg) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Monographie der Stadt Postelberg (SOkAL inv. č. 20, karton 5, něm. rkp., autor JUDr. Emil Mendel, 1935), str. 176, 729 a 730.
RANÁ (Rannay) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
SINUTEC (Sinutz) Ubytování a pohyby a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
SKUPICE (Skupitz) Ubytování vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
SLAVĚTÍN (Slawietin) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
Průchody vojsk: Liber parochio Slavietinensis (SOkAL, fFK č. 325/22)
str. 121-123 (lat.). Hanuš, O., Slavětín (SOkAL, rkp., 68 stran, Praha
1962) str. 35.
SMOLNICE (Smolnitz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
Pobyty vojsk a zajatců: Pamětní kniha obce smolnické (SOkAL, fOK č. 169)
str. 47-48.
Vylidnění obce: Novostrašecká kronika Václava Preinheltra 1801-1834 (SOkAR,
Preinheltr Václav - osobní fond, karton č. 1), str. 73.
STAŇKOVICE (Stankowitz) Všeobecná zmínka: Liber memorabilium parochiae Stankovicensis (SOkAL, fFK č. 300/1) str. 36.
STRÁNKY (Tronitz) Všeobecná zmínka: Obecní kronika (SOkAL, fOK č. 128) str. 43 (něm.)
STROUPEČ (Straupitz) Vojenský hrob: Tutte, K.(edit.), Die Geschichte der Stadt Saaz (Saaz 1904), kapitola o obci (něm.).
SULEC (Sultz, Sulz) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
TOUŽETÍN (Tauschetin) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Vojenští zajatci: Obecní kronika (SOkAL, fOK č. 20) a průvodce Okres Louny (Okresní úřad Louny 1999) str. 144.
ÚLOVICE (Aulowitz) Pobyt vojska, ranění, drahotní poměry: Obecní kronika (SOkAL, fOK č. 125) str. 2.
VIDOVLE (Widowl) Ubytování a pohyby vojska: MB 1809-1820.
VLČÍ (Wltschy) Ubytování vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820.
VOJNICE (Wünitz) Pobyt vojska: Tutte, K.(edit.), Die Geschichte der Stadt Saaz (Saaz 1904), kapitola o obci (něm.).
VRBNO NAD LESY (Wrbno am Walde) Ubytování vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Obsáhlý popis událostí v obci roku 1813: Liber parochiae Wrbnensis ad Sylvas (SOkAL, fFK č. 329/1) str. 36-37 (lat.).
VROUTEK (Rudig) Průchody a pobyty vojska: Gedenkbuch der Stadtgemeinde Rudig begonnen im Jahre 1836 (SOkAL, fOK č. 109) str. 53-55 (něm.).
VÝŠKOV (Wischkowa, Wischkau) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820. Pobyty vojska, rekvizice: Gedenkbuch der Gemeinde Wischkowa (SOkAL, fOK č. 163) str. 11-15 (něm.).
ZEMĚCHY (Semich) Ubytování a pohyby vojska: E 1813-1815, MB 1809-1820; Viz též Nový Hrad.
Děkuji řediteli Státního okresního archívu v Lounech PhDr. Bohumíru Roedlovi
a jeho spolupracovníkům Mgr. Janu Marešovi, Mgr. Janě Kuprové, paní Zdeně Patrovské
a panu Bábovi za účinnou pomoc radou i skutkem. Díky jejich zkušenostem, porozumění,
ochotě a trpělivosti jsem mohl po léta studovat velké množství pramenů, přímo
i nepřímo se vztahujících k událostem roku 1813 na Lounsku. - Antonín Hluštík
VÝBĚR LITERATURY A EDIC PRAMENŮ:
Černý, J. (edit.) 2008: Novostrašecká kronika Václava Preinheltra z let 1801
- 1834 a další písmácké texty z přelomu 18. a 129. století v regionu, Město
a SOkA Rakovník, 250 stran, Rakovník.
Gojda, M. 2005: Překvapení v české krajině Letecká archeologie objevuje fragmenty
vojenských památek, Dějiny a současnost 12/2005, str. 18-20, Praha.
Hluštík, A. 2000: Vojska v Lounech, Bull. Čs. napoleon. spol. 13, str. 115-117,
Brno.
- " - 2001: Zapomenutý pomníček, Bull. Čs. napoleon. spol. 17, str. 119-121,
Brno.
- " - 2004: Tři monarchové v Poohří, 90 stran, Louny.
Choceňský, J. 1935: Stopy napoleonských válek v našem okrese, VSOL 5 (1934/35),
str. 75, Louny.
Linhart, K. 1935: Lounské paměti o válce z roku 1813, VSOL 6 (1935/36), str.
2-6, 19-23, Louny.
Lůžek, B. 1978: Louny v roce 1813, Kulturní měsíčník (listopad), str. 11-12,
Louny.
- " - 1980: Polní pošta v napoleonských válkách, Filatelie, Praha.
Mareš, J. 2000: Historie a současnost obcí Chlumčany a Vlčí, Fabio, 37 stran,
Louny.
Neudertová, M. 1998: Peruc a okolí v proměnách času, Albis international, 186
stran, Ústí nad Labem.
Neumann, V. 1946: Rusové v Chlumčanech, VSOL 1 (1930/31), str. 115-116, Louny.
Nič, J. 1980: Zemřel v Lounech, Kulturní měsíčník (únor), str. 9-10, Louny.
Pacák, J. 1979: Postoloprty, Ústí nad Labem.
Polišenský, J. 1972: Napoleon a srdce Evropy, Svoboda, 275 stran, Praha.
Robek, A. 1979: Lidové kronikářství na Lounsku, Prameny lidové provenience 3,
ČSAV, Praha.
Roedl, B. (edit.) 1999: Okres Louny (průvodce s mapou), Fabio, 174 stran, Okresní
úřad Louny.
Roedl, B. 2003: Cítoliby, Louny.
Roedl, B. (edit.) 2005: Louny - historie, kultura, lidé, Lidové noviny, 442
stran, Praha.
Růžička, L. 1963: Bitva u Chlumce 1813 a Louny, týdeník Hlas, roč. 13, č. 32,
str. 3, Louny.
Tvrzník, J. 1946: Soupis místních jmen obce Lenešic, Louny.
Smrž, Z. - Hluštík, A. 2008: Polní opevnění z roku 1813 mezi Postoloprty a Budyní
nad Ohří: výsledky letecké prospekce a historického bádání, AR 59/2007, 4, str.
713-746, Praha.
Štědrý, F. 1920: Zeměchy v okresu Lounském, str. 28, Praha.
Štětina, Š. 1932: Zdravotnictví u nás a na venkově dříve a nyní, VSOL 3 (1932/33),
str. 7, Louny.
Šubrt, J. 1928: Lenešice, Svaz dobrovolných hasičů, 134 stran, Lenešice.
Švankmajer, M. 1955: Bitva u Přestanova a Chlumce 29. - 30. srpna 1813, 85 stran,
Ústí nad Labem.
- " - 1957: Napoleonská armáda v severních Čechách roku 1813, Historie
a vojenství, č. 2, str. 258-272, Praha.
- " - 1958: Čechy a příprava Rakouska k válce roku 1813, Historie a vojenství,
č. 5, str. 586-606, Praha.
- " - 1964: Bitva u Chlumce 1813, ONV Ústí nad Labem.
- " - 2003: Čechy na sklonku napoleonských válek. 1810-1815, 263 stran,
Lidové noviny, Praha.
Tschorn, R. 1922: O veliké vojně. Kus historie města Loun počátkem 19. století,
Památník sboru dobrovolných hasičů, str. 128-136, Louny.
Tutte, K. (edit.) 1904: Die Geschichte der Stadt Saaz, Bezirkslehrerverein,
918 stran, Saaz.
Wunš, R. 1868: Dějiny svobodného královského města Loun od počátku až do dob
nynějších, F. Skrejšovský, 164 stran, Praha.
Pozn.: Citace většiny novinových článků o této problematice (Deník
Lučan, Svobodný hlas) a článků v periodiku REGIZ-Lounský kraj
(www.vejr.cz/regiz/) in: Hluštík (2004), Smrž
- Hluštík (2008).
Miloval Dostojevského. Stejně jako jeho ruský vzor skončil v kriminále. Obdivoval Nietzscheho a chtěl se stát nadčlověkem. Jeho rozloženou mrtvolu ale našla policie v pražském bytě v roce 1978 téměř vpitou do koberce. Po nadějném prvorepublikovém literátovi zůstal pouze soudní spis v němž figurují známé postavy tehdejšího veřejného života, heslo v literárním lexikonu a dodnes nevyjasněná vražda Margity Vorosmartyové.
Koncem května roku 1928 plní stránky československého a maďarského tisku zprávy o procesu s trojlístkem údajných vrahů někdejší služky a později společnice bohaté americké bankéřské rodiny Wertheimů Margity Vorosmartyové. Před soudem stojí Mikuláš Sikorski, redaktor časopisu Slovák, Ján Michalko, redaktor na volné noze a Jan Klepetář - čerstvě vystudovaný lékař, přispívající do Lidových novin, Přítomnosti a časopisu Gentleman. A v neposlední řadě také autor poněkud schematické divadelní hry Zlato, básník a tvůrce skandální knihy „Prostitutky, jak žijí, milují a umírají“. Obžaloba třem bohémům klade za vinu, že se spikli a se zištným úmyslem Vorosmartyovou brutálním způsobem sprovodili ze světa. Zašmodrchaný kriminální příběh z dnešního pohledu působí jako barvotiskový morytát o chudé dívce, která zbohatla a následně k neštěstí přes sňatkového podvodníka přišla. Jaká byla role jednoho z hlavních obviněných, Klepetáře, který celý život svou účast na vraždě popíral? A kdo vlastně Jan Klepetář byl?
Klepetář se narodil ve ctihodné pražské měšťanské rodině v Karlíně
16. listopadu 1902. Jeho otec byl váženým C a K železničním inženýrem. V Karlíně
Jan vychodil základní školu. Své spolužáky údajně předstihoval bystrostí. Sám
později vzpomínal, že „nečtl dětských knih“, ale spíše ho už v útlém
věku zajímaly otázky „filosofie, života a smrti“.
Poté, co jeho otce rakouské dráhy poslaly pracovat do severočeských Loun jako
přednostu zdejších železničních opraváren a strojíren, nastoupil Klepetář na
tamní reálku. Tady se začal ve studentském časopisu Cíl projevovat jeho literární
talent. Intenzivně si jako šestnáctiletý prožil převrat roku 1918, v čele studentů
se účastnil protirakouských demonstrací
V městě na Ohři se seznámil s budoucími literárními hvězdami - Karlem Konrádem
a Konstantinem Bieblem. Přesto k maloměstu nepřilnul. Ve svém článku, nazvaném
„Hrst vzpomínek na převratovou dobu v Lounech“ nenahlíží na své studentské
působiště příliš shovívavě. Gymnázium nazývá blbárnou, tvrdé odsudky se dotkly
i mnoha členů profesorského sboru. Přesto však v závěru stati uvádí, že Lounům
patří jeho dík, neboť: „odtud, kde jsem začal postrádati kulturu, jsem
vyšel“.
Po ukončení gymnázia se Klepetář vrací zpět do Prahy. První republika a její
otevřenost vůči všemu novému mladému literátovi přeje. Klepetář, který začíná
studovat medicínu, nabízí své články do různých novin. Poměrně úspěšně. Začíná
v revue Ruch , posléze se uplatňuje ve Studentovi a v roce 1924 již publikuje
vedle Vítězslava Nezvala v Apollónu. Tady se také seznamuje s Karlem Poláčkem
a Ferdinandem Peroutkou, do jehož Přítomnosti později přispívá. Na Peroutkův
popud také pod pseudonymem Jaromír Novák sepisuje knihu „Prostitutky, jak
žijí, milují a umírají“. Úzce spolupracuje s tehdejším Prolekultem, kde
získává první cenu za divadelní hru Zlato pojednávající o rejdech bohatých imperialistů,
kteří chtějí vyvolat světovou válku. Proti jejich záměru se ale postaví dělníci
a jajich nekalé plány překazí. Jako básník debutuje vitalistickou sbírkou „Bílý
okamžik“.
V polovině dvacátých let potkává svůj osud v podobě Mikuláše Sikorského
a Jána Michalka. S duem slovenských novinářů žijících v Praze. Kde se s nimi
seznámil, není dodnes zcela jasné. Pravděpodobně se tak stalo na jednom z jeho
bohémských tahů noční Prahou. „Pověsti nepožíval špatné, až na to, že se
dosti často věnoval nočnímu životu a chodíval v pozdních nočních hodinách domů,“
popsala Klepetářův život jeho domovnice do soudního spisu.
Klepetář byl z tria štědře si uživajícího života nejmladší. Jeho dva kamarádi
už měli leccos za sebou - nevydařená manželství, údajnou spolupráci s maďarskými
komunisty z Republiky rad, ba dokonce i domnělou špionáž pro horthyovské Maďarsko.
Co však bylo nejdůležitější: Všichni tři se rádi blýskli svými (třebas i domnělými)
společenskými vztahy. Ještě radši navštěvovali drahé podniky, kde utráceli velké
peníze a rozdávali vizitky se smyšlenými funkcemi. V Michalkově bytě se navíc
odehrávaly divoké večírky. Klepetář na ně zval mladé herečky. „A tam jsme
s nimi s Klepetářem souložili,“ vypověděl později Sikorski. Snad právě
na jednom z těchto dýchánků se mladý literát nakazil kapavkou.
Co rozházeli po barech a s dámskou společností, to chybělo na běžné výdaje.
Sikorski zůstal dlužen své bytné „za 3 měsíce a snídaně“ 900 korun.
Z dnešního pohledu je ještě úsměvnější, že si nechal ušít oblek pod jménem Ivan
Jovanovič, za nějž nezaplatil. Pod stejným jménem přespal a nezaplatil v několika
pražských hotelech.
Michalko zase zneužíval své tváře sňatkového podvodníka. Půjčoval si od naivních
slečen, kterým psal tklivé dopisy. Až se objevila Margita Vorosmartyová.
A Klepetář? Občas si půjčil od některé ze svých milostnic, ale spíše se snažil
publikovat, kde to jen šlo. Když byl hodně zoufalý, založila ho sestra Máňa,
toho času učitelka. Klepetář ji za to do smrti zbožňoval.
Margita Vorosmartyová se stala Klepetářovým prokletím. Původně chudá dívka
z Košicka odešla jako mladá do Spojených států amerických. Tady prožila americký
sen. Jako služebná se dostala do bankéřské rodiny Wertheimových. Rodina si Margitu
natolik oblíbila, že jí věnovala velké peníze. Vorosmartyová již v roce 1922
zakoupila na východním Slovensku obrovský dům a o tři roky později se jako finančně
zajištěná vrátila do Československa. „Markéta Vorosmartyová u mě sloužila
14 let. Opouští místo a odjíždí do Evropy. Jest velmi schopná služebná, čistotná
a poctivá. Mohu jí vřele doporučiti,“ charakterizovala ji v září 1925 Janeta
Wertheimová.
Díky své sestře Jolaně provdané za Sikorského se seznámila s Jánem Michalkem.
Fešný novinář horující pro slovenskou autonomii a přitom plynně hovořící maďarsky
stárnoucí Margitu okouzlil. Psal jí dopisy začínající oslovením: „Má nejdražší
Margitko.“ Přitom z ní pomalu lákal peníze. Tu na zařízení budoucího rodinného
hnízda, tu na založení vlastního časopisu nebo na nákup nábytku. „Mnoho
myslím na vás, vždyť na nás čeká ten velký úkol, aby jste mě učinila šťastným.
Sňatek jest velká věc. Hlavní jest porozumění. A to vím, u nás jest,“ napsal
Michalko v jednom z dopisů, v němž po Margitě žádal peníze.,
„Margitka“ poměrně rychle přišla o sto tisíc prvorepublikových korun.
Což se jí pochopitelně nelíbilo. Proto se odebrala na policejní stanici v Košicích
a tam Michalka udala, že z ní za účelem sňatku vylákal nemalý obnos.
Michalko si pak písemně nasypal popel na hlavu a Margita mu kupodivu odpustila.
S tím, že sňatek proběhne co nejdřív.
Na konci června 1926 se v klubovně českých spisovatelů Máj v Pštrossově ulici
uskuteční podivný obřad. Oddávající čtyřiadvacetiletý obrýlený muž s trikolórou
přes plece se zeptá Margity Vorosmartyové a Jána Michalka, milují-li se, a pak
jim po americkém způsobu sváže ruce trikolórou, kterou právě sňal z prsou. Při
tom pronáší: „Prohlašuji vás za manžele a přeji vám mnoho štěstí.“
Když se Margita zeptá, zda musí za obřad něco zaplatit, oddávající s úsměvem
odpoví: „Milostpaní, znám se dobře s panem redaktorem, my se již nějak
dohodnem,“ Oním oddávajícím nebyl nikdo jiný, než Jan Klepetář a svatba
byla fingovaná. Falešný úředník se později hájil tím, že celou záležitost bral
jako terapii pro vdavekchtivou hysterickou Margitu. Soud mu nicméně neopomněl
přitížit za to, že zneužil úřední trikolóru.
Margita je v sedmém nebi. Jenže haškovská taškařice, která proběhla v Máji,
má další svědky a ti nemlčí. Už o pár dní později se v novinách objevují články
o falešném oddávajícím a vypečeném ženichovi.
Michalko se opět před Margitou kaje a dostává poslední šanci. Církevní sňatek
na Slovensku. Slibuje, že že se polepší. Na cestu do Tater sebou bere kamarády
Sikorského a Klepetáře. Co se šestnáctého července 1926 odehrálo poblíž Štrby
na břehu Vážce dodnes zůstává tajemstvím. Zřejmě ale nešlo o nic pěkného.
Po příjezdu na Slovensko se Klepetář, Sikorski, Michalko a Vorosmartyová vydávají
na procházku kolem Vážce. Vorosmartyová se cítí unavena. Klepetář jí údajně
do kalíšku s vodou nasype nějaký prášek. Když sedativum začne působit, Michalko
se na ní vrhne a začne jí škrtit .Margita prý maďarsky volána Klepetáře: „Jano,
pomoz mi!“ Když se přestane hýbat, Klepetář ji podle Sikorského ještě pro
jistotu praští kamenem do hlavy. Mrtvolu pak společně odstrojí, zahrabou do
bahna na břehu Vážce a nad tělem navrši mohylu z kamenů. Klepetář je prý v extázi
volá. „Ach, že jsem se toho dožil! Já jsem kolísal mezi bestií a nadčlověkem.
Co jsem nyní? Teď jsem poznal život. Člověku stačí jeden den, aby poznal veškeré
štěstí života.“
Klepetář se potom prvním vlakem ze Slovenska vrací do Prahy. Oba kumpáni ho
následují druhý den. Poté společně odjíždějí do Paříže, kde, podle soudního
protoklu „pumpli“ několik krajanů. To, že jim peníze nehodlali vrátit,
se jim stává osudným.
Do zahraničí prý odjela i Vorosmartyová. Měly to dosvědčovat její dopisy. „My
jsme stále ještě ve Francii. Není vyloučeno, že bych se nevrátila do Ameriky
a Jana vzala sebou… V Americe jest lepší život a já po něm toužím,“ psala
domnělá Margita. Později se ukázalo, že korespondence byla zfalšovaná. Četnická
stanice v Košicích na popud Vorosmartyových a Wertheimových proto po nezvěstné
nevěstě vyhlásila pátrání a první na řadě byl samozřejmě podvodný ženich Michalko.
Pátrání přece jen chvíli trvalo. To Michalkovi umožnilo zlikvidovat část důkazů.
Na jaře roku 1927 se na místo činu vrátil a mrtvolu Margity vyhrabal: „Přistoupil
k rozkládající se, uchopil ji za nohy a po způsobu trhání slanečka jí odtrhl
nohy od trupu,“ konstatoval svědek Sikorski. Zbytky hnijícího těla pak
Michalko prý naházel do řeky. Četníci později na místě vraždy našli pouze několik
pramenů vlasů, americké vlásenky a dvě lidské stehenní kosti.
V květnu 1927 skončil Michalko ve vazbě. Zatím nikoli zatím kvůli vraždě, ale
kvůli nespláceným dluhům. Brzy ho následoval kumpán Sikorski a nakonec i Klepetář,
v té době čerstvý absolvent lékařské fakulty.
Ve vazbě již všichni tři zůstali. K podvodům a dluhům se logicky připojilo podezření
z vraždy Margity Vorosmartyové.
Klepetář zuřivě zapíral, že by mě s vraždou Margity Vorosmartyové cokoliv společného.
Tvrdil, že onoho osudného dne na Slovensku vůbec nebyl. „Pamatuji se, že
toho dne jsem byl v Praze, protože jsem byl na hotelu s jistou slečnou Kovářovou,
která měla buď první nebo poslední den periody… Při svém naléhání jsem jí roztrhl
živůtek, podle čehož si vše dobře pamatuji,“ upozorňoval Klepetář. Ani
svědectví dotyčné slečny mu nebylo nic platné, protože, po soudním dožádání
se zjistilo, že slečna Kovářová nepožívá v místě bydliště dobré pověsti. K ničemu
mu byla také výpověď režiséra Gustava Machatého. Pro soud nebyl světoznámý režisér
důvěryhodný, protože podle svědků byl v té době „ve finanční tísni.. a
byl též soudně exekvován“. Machatý navíc celé dny „vysedával v kavárnách
a vracel s v pozdních nočních hodinách domů a vyhledával společnost herců obou
pohlaví.“
Spisovateli a lékaři přitížil psychologický posudek, v němž se píše: „Jan
Klepetář miluje mnoho věcí, ale ze všeho nejvíce miluje život v jeho mnohotvárnosti,
šířce a nesmírnosti. A jeho největší radostí jest vychutnávat život ve všech
jeho projevech. Klepetáře karakterisuje také jeho záliba v illustracích sadistického
zbarvení… Obviněný
Klepetář jest sám povahy výstřední a literárně fantastické.“
Soudního procesu probíhajícího na sklonku května 1928 zneužily noviny k vyřizování
účtů mezi levicovými a pravicovými intelektuály. I kvůli němu a jeho známostem
s Ferdinandem Peroutkou a dalšími měl proces obrovský ohlas. V Lidových novinách
dokonce vyšlo toto vyjádření bratří Čapků: „Když byl loni zatčen dr. Klepetář,
psal ovšem Večerní list, že dr. Klepetář patřil do kruhu bratří Čapků. Dobrá,
i když je to lež, nezáleželo by tak dalece na tom, ale protože přátelé bratří
Čapků měli jak známo, častěji příležitost posedět s panem prezidentem a protože
jak známo, některé noviny by měly mimořádné gaudium z toho, kdyby snad prezident
republiky seděl pod jedním stropem s člověkem obviněným z vážných věcí (kteréž
to gaudium je československá, jinde nemožná
zvláštnost), tedy z těchto důvodů publikovali bratři Čapkové skrze Četku prohlášení,
že se s Klepetářem nikdy nesetkali..“ Sám Klepetář do protokolu uvedl:
„Ostatně s drem Čapkem jsem vůbec neměl osobních, a pokud se pamatuji,
jenom jednou jsem s ním snad mluvil v redakci Lidových novin, když jsem v místnosti
pro návštěvy očekával redaktora Peroutku, ale dru Čapkovi jsem se ani nepředstavil,
vyměnili jsme si jen několik běžných frází a myslím, že ani dr. Čapek nevěděl
kdo jsem.“
„Můj život patří tobě, tobě jen - a otce šedinám a potom Bohu - životní
cíl je pevně ukotven - pro tě, co učinit mohu.“ Tyto verše napsal Klepetář
své milované sestře Marii z kriminálu. Nedlouho poté, co je odeslal, soud vynesl
verdikt. Ján Michalko se odsuzuje k trestu smrti, změněném později na doživotí,
Jan Klepetář na doživotí a Mikuláš Sikorski vzhledem ke kajícnému doznání na
15 let těžkého žaláře. Klepetáře a spol dostaly na kolena nepřímé důkazy. Tělo
Margity se sice nikdy nenašlo, ale na místě údajného činu se našly kosti a vlasy.
Stejné vlasy se našly i v kufru s Margitinými věcmi, které - světe div se -
skladoval Klepetář doma. Obžalovaného navíc jako cestujícího z vlaku z inkriminované
doby poznal jičínský zubní technik Egon Exner. Spisovatel měl smůlu v podobě
výrazné spodní čelisti, kterou si zubní technik - fachidiot - vryl do paměti.
Klepetář nicméně jako jediný z trojlístku neustále žádal o obnovu procesu. Jako
svědky navrhoval Ferdinanda Peroutku, Zdeňka Nejedlého, Josefa Kodíčka, Ference
Futuristu či Josefa Svatopluka Machara. Na druhé straně pak herečku malých rolí
Annu Novákovou přezdívanou „Malé Pivo“ a spolužáka z lounské reálky,
toho času redaktora Gentlemana Quido Paličku. Na nebohého Paličku pátráním v
jeho minulosti praskly prohřešky z dob studií na gymnáziu. Například to, že
se pokusil ze školních sbírek zcizit růži z Jericha.
V roce 1937 při amnestii nově zvoleného prezidenta Edvarda Beneše Klepetáře
podmíněně soud propouští z vězení. V témže roce si žádá na přejmenování z Jana
Klepetáře na Jana Karstena a je mu vyhověno. Karsten - Klepetář opět neúnavně
bojuje o obnovu procesu a očištění svého jména. Nutno dodat, že ne vždy použivá
čistých metod. Například v žádosti z roku 1940 používá vůči korunnímu svědkovi
Exnerovi námitku, že „je to Žid“. V roce 1949 zase píše Klementu Gottwaldovi:
„Vážený pane presidente, v roce 1928 jsem byl odsouzen třídní buržoasní
justicí.“
Případ táhnoucí se nekonečné roky končí oficiálně v roce 1952. Přesněji řečeno
4. června tohoto roku. Jedna z mnoha Klepetářových stížností je uznána za neplatnou,
neboť „dotyčný v lednu 1950 s chotí Marií uprchl do ciziny:“
Klepetář, nebo spíše úředník Karsten, nejpve žije v Západním Německu, posléze
ve Švédsku. Tady s pomocí České kulturní rady v zahraničí vydává útlý svazek
„Zapomeň, můžeš-li!“.
V roce 1964 získává státní občanství USA, kde se živí jako psychiatr. Počátkem
70. let ho ale pojme stesk po staré vlasti. Na ambasádě si upravuje vztahy a
v roce 1974 se vrací se domů jako penzista s americkým důchodem. „Asi se
mu muselo stýskat po americkém zásobování. Hlavně v té šedi sedmdesátých let,“
vzpomíná nynější ombudsman Otakar Motejl, kterého v polovině sedmdesátých let
Klepetář oslovil kvůli obnovení téměř padesát let starého procesu.
Motejl si vybavuje ještě jednu zajímavou historku svědčící o někdejší Klepetářově
proslulosti. Když spolu šli vyjednávat do kavárny Slávia o Motejlově zastupování,
u šatny je potkal postarší pár. „A ta paní zašeptala svému společníkovi: „Koukni,
to je ten vrah Klepetář.“ A do třetice Otakar Motejl: „Z jednání s
Klepetářem jsem měl pocit, že je velice lakomý. Chtěl sice obnovit proces, ale
nehodlal do doho příliš investovat.“
Konec někdejší naděje české literatury byl smutný. V roce 1977 byl při návratu
z prázdninové cesty zatčen v Kanadě za finanční podvod - za pokus zaplatit zfalšovaným
šekem - a ve špatném zdravotním stavu byl převezen do Prahy. Tady také 10. srpna
1978 zemřel. Protože žil v podstatě osaměle, jeho rozkládající se mrtvolu objevila
až policie.
A jeho dva kumpáni? Michalko zmizel z věznice v Leopoldově během spojeneckého
náletu v roce 1945, Sikorski si ještě stihnul díky milosti Klementa Gottwalda
v roce 1949 nechat zahladit zbytkový trest a pak se nad ním zavřela voda.
„Téměř nic se neví o Shakespearovi, ale mnoho praví jeho dílo. Dnes se
však mnoho ví a autorech ale málo o díle. V tom se musíme vrátit zpět a musíme
začít dělat poctivou literaturu. Dostojevský deset let přemýšlel, než sedl a
napsal první řádky Zápisků z mrtvého domu,“ napsal v jednom z dopisů z
vězení Klepetář. Netušil, že po osmdesáti letech nebude téměř nikdo vědět o
jeho vlastní osobě a díle. Že zbyde jen nálepka „ten vrah Klepetář“.
Karel Vrána / Reportéři ČT