Obsah:
Antonín Hluštík – O zbořeném domě
Antonín Hluštík – Udělování čestných občanství Loun dříve a nyní
Antonín Hluštík – Dům v České ulici
Antonín Hluštík – Louny a okolí na starých pohlednicích (recenze)
Antonín Hluštík – Hrob plukovníka Giessena
 |
|
1) Část přízemí domu byla po havárii zdiva zcela zasypána troskami z nadzemních podlaží. Foto A. Hluštík 24. dubna 2006 |
Uplynul již více než rok od okamžiku, kdy se masivní rameno demoličního stroje
poprvé dotklo krovu nárožního stavení čp. 72 na někdejší parcele č. 67 v lounské
Hilbertově ulici a započalo opatrnou, leč neodvratnou demolici jednoho z těch
několika malebných měšťanských domů ve městě. Když ve čtvrtek 23. února 2006
ráno přišli k domu dělníci, zjistili, že v něm páchne plyn, teče voda a že ve
střední části budovy jsou až do sklepa propadlé stropy prvního i druhého nadzemního
podlaží (snímek 1). Po místním šetření stavebního úřadu byly vypracovány dva
posudky autorizovaných statiků 1).
Jejich vyjádření se rovnalo vynesení rozsudku. Ve středu 8. března bylo vydáno
rozhodnutí, nařizující stávajícím vietnamským majitelům odstranění stavby 2).
Demolice, prováděná firmou Speciální stavby Most, začala ve čtvrtek 28. dubna
2006 v osm hodin ráno (snímek 2). V polovině května téhož roku již po domě nebylo
ani památky a dnes v tomto místě zeje oplocená, plevelem zarůstající jáma s
ruinami někdejších sklepení (snímek 3). Zahojení jizvy je v nedohlednu…
V dějinách někdejšího královského svobodného města Loun se stávalo poměrně často, že jeho obyvatelé nedokázali zabránit zániku některé stavební památky. V případě domu čp. 72 je to o to smutnější, že šlo o památkově chráněný objekt, spjatý se známými osudy konkrétních lidí. Pokusme se poodhalit alespoň něco z toho, co o původu domu a jeho majitelích vypráví zažloutlé archivní dokumenty.
Jak vypadalo první stavení na stavební parcele č. 67, nevíme. Parcela bývala
posledním stavebním pozemkem v severní stavební čáře někdejší Šatlavní (Radnické)
ulice. A to až do devadesátých let 19. století, kdy tehdejší starosta Petr Hilbert
nechal prorazit propojení do Husovy ulice, čímž vznikla dnešní Hilbertova; na
ní poté pokračovala zástavba až ke zbytku mohutné nárožní bašty proti tzv. dívčím
školám (domy čp. 466, 467 a další).
Parcela domu čp. 72, široká okolo 15 a hluboká 17 metrů končila asi 6 metrů
od nyní již málo zřetelné zdi hlavní středověké městské hradby. Jak naznačuje
povaha klenutého sklepa, stával zde gotický dům s dvorkem, do husitských válek
sousedící s areálem dominikánského kláštera.
Při opravách a rozšiřování hradeb koncem 15. století vznikla nová, severněji
ležící vnější hradba s válcovitou, dovnitř otevřenou baštou za sousedním domem
čp. 71. V té době, patrně po velkém požáru města roku 1517, vyrostlo na původním
půdorysu gotického domu nové jednopatrové stavení v renesančním slohu. O jeho
podobě nemáme zprávy, avšak zdivo a základní dispozice prostor domu se zachovaly
až do doby demolice.
Někdy v průběhu 18. století pak došlo k první výrazné změně v půdorysu: k severní
zdi přibyla asi 7 metrů hluboká barokní přístavba, opírající svoji vnější (severní)
zeď o zbytky již zmíněné hlavní hradby. Východně od domu se prostírala malá
pozemková parcela č. 210, do ulice ohrazená zdí s brankou a sloužící jako zelinářská
zahrada domu čp. 72. Z této parcely bývalo kdysi možné projít malou fortnou
pod hradbu a k řece (tzv. dolejší fortna uváděná počátkem 17. století). Východně
od ní, na stavební parcele č. 68 (v místech dnešního domu čp. 466), pak bývala
jatka, odkud se dodávalo maso do masných krámů, provozovaných mezi ulicemi Pražskou
a Hilbertovou tam, kde dnes stojí domy čp. 464 a 465.
 |
|
2) Poměrně náročná a nebezpečná demolice čp.
72 pokračovala rychle, |
Rozšířený renesančně barokní půdorys domu čp. 72 byl také zaměřen a zakreslen
do indikační skici stabilního katastru z roku 1847, avšak již 6. září 1849 vypukl
v nedalekém domě čp. 68 prudký požár. Ve velmi krátké době zničil 36 domů v
ulicích Šatlavní a Pražské. Dům čp. 72 byl rovněž poškozen, patrně zejména v
krovech a ve stropech místností druhého nadzemního podlaží. Vedlejší objekty
hostince a dostavníkové stanice čp. 70/71 U šífu (na stavebních parcelách č.
66 a 67) však vyhořely do základů. Spáleniště vedle brzy opraveného čp. 72 zelo
prázdnotou až do roku 1871, kdy stavební pozemky č. 66 a 67 zakoupila lounská
židovská náboženská obec, aby zde postavila synagógu.
Poslední stavební změnou domu čp. 72 byla úzká přístavba k severozápadnímu
rohu domu, zasahující až k vnější hradbě a do půdorysu hradební bašty za dnešní
synagógou čp. 70. Tato klasicistní přístavba vznikla pravděpodobně před stavbou
synagógy nebo současně s ní (srovnej plánek).
Výsledkem zde jen zběžně načrtnutého vývoje domu čp. 72 bylo mohutné patrové
stavení na lichoběžníkovém půdoryse s dvěma komíny, vysokým krovem, složitou
dispozicí chodeb a sedmi obytných místností a s převahou těžkého kamenného zdiva
(snímek 4). Již od vzniku barokní části se na konstrukci domu čp. 72 projevovaly
trhliny, svědčící o nestabilitě podloží pod nepříliš šťastně volenými přístavbami
v těsném sousedství hradeb. Zvětralé nasákavé slínovce a staré stavební sutě,
představující prostředí s kolísáním hladiny podzemních vod, byly neúměrně zatíženy,
což se v minulosti projevilo i zhroucením části vnější hradby. Podobná situace
panovala také na jiných místech severního opevnění Loun a dodnes ji lze očekávat
kdekoli po celé délce hradebního zdiva nad pravobřežní komunikací Pod šancemi.
V průběhu osmdesátých a devadesátých let minulého století se statika domu natolik
zhoršila, že po stavebně historickém a inženýrsko geologickém průzkumu byla
navržena sanační opatření 3). Na přelomu století byly
sice práce na zajištění stavby zahájeny, avšak pro nedostatek finančních prostředků
zůstaly nedokončené. V roce 2005 nemovitost změnila majitele a několik následujících
měsíců zůstala neobydlená. Koncem zimy 2005/2006 pak došlo ke zřícení zdiva,
kleneb, komínového tělesa a trámové konstrukce stropů ve střední části domu,
a to až do sklepů.
Jakkoli stavebně historický průzkum koncem minulého století odhalil hlavní etapy
vývoje domu čp. 72 během posledních zhruba pěti století, o majitelích nemovitosti
máme spolehlivé zprávy teprve z druhé poloviny 18. století. S jistotou víme,
že kolem roku 1764 dům vlastnil jistý Kašpar Kokeš. Byl zřejmě příbuzným Matěje
Ignáce Kokeše, hejtmana panství Vršovice. Ten v roce 1738 vlastnil v katastru
Loun pozemky a již rok předtím dosáhl toho, že jeho čtyři synové v jediný den
společně získali měšťanské právo, byť ještě všichni nebyli plnoletými.
Jan Kašpar Kokeš, druhorozený z těchto mužských potomků Matěje Ignáce, kolem
roku 1765 dosáhl plnoletosti, složil předepsaný slib věrnosti obci a o dvacet
let později se uvádí jako další vlastník domu čp. 72. Posledními zatím známými
vlastníky domu z rodu Kokešů byly především ženy. Okolo roku 1830 to byla Terezie
Kokešová, vdova po magistrátním úředníkovi (zemřela v únoru 1834), a v roce
1837 pak Anna Kokešová, vdova po měšťanovi. Jako dědici po ní zůstaly děti Johann,
Ignác, Antonie a Terezie. Kdo z nich se stal dědicem a obyvatelem domu čp. 72,
není zřejmé. Jisté je pouze to, že obě vdovy zemřely v domě čp. 197 a že počátkem
čtyřicátých let 19. století byl dům čp. 72 již ve vlastnictví lounské statkářské
rodiny Güntherů.
V parcelním protokolu stabilního katastru Loun z roku 1843 je totiž zapsáno,
že tehdejším vlastníkem domu v Šatlavní ulici byla Barbora Güntherová, vdova
po c.k. rytmistrovi, které (pro nezletilost syna Heinricha) bylo uděleno dočasné
měšťanství již v říjnu 1840. Güntherovi vlastnili rovněž hospodářský dvůr čp.
227 na Žateckém předměstí, avšak bydleli v čp. 72, kde zároveň pronajímali přízemní
bytové i nebytové prostory. V roce 1845, kdy v čp. 72 žil Heinrich Günther již
se svojí ženou Annou a s malým synkem Wilhelmem, byl nájemníkem přízemí kupec
Josef Bouček s ženou Františkou a čtyřmi dětmi a zdá se, že tomu tak bylo již
za Terezie Kokešové.
 |
|
3) Vzhled bývalé stavební parcely č. 67 po dokončení |
Barbora Güntherová zemřela v roce 1846. Jejímu dědici, synu Heinrichovi, bylo
měšťanství v Lounech potvrzeno v březnu 1851. Tehdy ovšem již několik let nebyl
vlastníkem domu čp. 72. Koncem čtyřicátých let jej prodal a usadil se i s rodinou
na statku čp. 227. Jeho syn Wilhelm, voják, se jako penzionovaný c. k. důstojník
za I. světové války nepříliš chvalně proslavil ve funkci předsedy správní komise
města. Ale to je jiný příběh a my se vrátíme k majitelům domu čp. 72. Až dosud
jsme jej nazývali jen pomocí jeho čísla popisného. Od této chvíle však pro něj
můžeme používat název Roháčovský, jak se postupně vžil během druhé poloviny
19. století.
Důvodem je skutečnost, že roku 1849 nemovitost získal Jan Nepomuk Roháč, úředník
lounského magistrátu. Přesněji řečeno, Jan Nepomuk Roháč byl důchodním čili
účetním a pokladníkem na lounské radnici. Roháčové se v Lounech vyskytovali
již v 18. století. Ze záznamů o udělení měšťanského práva se dovídáme, že v
létě roku 1783 bylo po smrti otce toto právo uděleno Ignáci Kašparu Roháčovi,
který se svou ženou Apolonií (Apolenou) žil v domě čp. 83 v Pražské ulici. Vše
nasvědčuje tomu, že měl čtyři syny: Kašpara (*1798), Jana Nepomuka (*1810),
Petra (*1816) a Arnošta (1820). Když jejich otec Ignác v létě 1848 zemřel, nejstarší
Kašpar byl vlastníkem domu čp. 97 na náměstí, Jan Nepomuk koupil dům čp. 72,
Petr žil v otcovském domě čp. 83 a nejmladší Arnošt začínal jako úředník v Praze.
Nás pochopitelně nejvíce zajímá Jan Nepomuk, o němž současníci říkali, že byl
rozvážný, trochu podívínský, ale zámožný a vážený měšťan. Narodil se 17. května
1810 a svoji úspěšnou kariéru začínal na Roudnicku, kde krátce působil jako
vrchnostenský hospodářský úředník. Někdy kolem roku 1837 se však vrátil do Loun,
neboť na zdejším magistrátu získal místo důchodního neboli kasíra. V té době
byl již také ženatý. Jeho žena Terezie v roce 1835 porodila Cecilii, první z
jejich pěti žijících dětí. Do roku 1854 se narodily ještě dcery Blandina (*1843),
Aurea (*1845), Delfina (*1852) a syn Quido (*1854). Již z výběru těchto křestních
jmen cítíme, že Jan Nepomuk Roháč se poněkud vymykal z běžného průměru, neboť
jména jeho dětí byla v prostředí lounského měšťanstva 19. století neprostou
výjimkou a nevyskytovala se ani v rodinách jeho bratrů.
Pokud se týká výkonu funkce na magistrátním úřadě, patřil Jan Nepomuk Roháč
nepochybně k výkonným a spolehlivým úředníkům. Když 15. června 1848 požádal
o udělení měšťanství, byl majitelem domu, požíval důvěry ostatních měšťanů a
jeho žádost byla vyřízena velmi rychle; slib věrnosti obci totiž skládal již
30. června téhož roku. Když byl brzy nato rušen magistrát a vytvářen nový samosprávný
orgán města, byl bez námitek převzat lounskou radnicí opět jako obecní důchodní.
Funkci poté vykonával až do svého odchodu do penze o 25 let později.
Poklidný život Jana Nepomuka Roháče a jeho rodiny v domě na konci Šatlavní ulice
však málem zhatila událost, která mnohým jiným obyvatelům města přinesla ztráty
na majetku a velké trápení. Kolem poledne dne 6. září 1849 vypukl v nedalekém
čp. 68 prudký požár, který se rychle šířil a během neuvěřitelně krátké doby
zachvátil a prakticky zničil 36 domů v ulicích Šatlavní a Pražské. Ironií bylo,
že oheň vyšel z domu rodiny Kokešovy, která kdysi Roháčovský dům nejméně jedno
století vlastnila. Důvod vzniku požáru je dosud nejasný. Po jeho uhašení se
nejčastěji hovořilo o tom, že byl způsoben vzplanutím u Kokešů přepouštěného
másla.
Průběh celé události byl z klimatického hlediska zvláštní. I přesto, že na
Lounsku převládají větry severozápadní, toho dne tomu muselo být jinak, neboť
osa protažení pásma ohněm zasažených domů směřovala od severu až severovýchodu
k jihozápadu, tedy od středu Šatlavní ulice k dnešní ulici Jakoubkově. Pro Roháčovský
dům to bylo velkým štěstím. Sousední objekty renesančního hostince U Šífu čp.
70/71 sice vyhořely do základů, avšak u Roháčů byl ohněm zasažen patrně pouze
krov, který mohl vzplanout nebo doutnat od jisker, nikoli dotykem větrem hnaného
ohně.
Mnohem hůře na tom byly ostatní domy, včetně čp. 97 na náměstí, jehož vlastníkem
byl příbuzný Jana Nepomuka, měšťan Kašpar Roháč. Za zmínku stojí, že požár se
jako zázrakem nedotkl teprve před dvaceti lety dostavěné budovy lounské radnice
čp. 1/2 na rohu Šatlavní a náměstí (díky tomu si ji o rok později mohl na dobu
neurčitou pronajmout okresní soud, sídlící zde až do konce roku 2005). Roháčovský
dům byl patrně brzy opraven, neboť v soupise majitelů lounských domů z let 1850
a 1856 jsou i nadále uváděni vlastnící Jan a Terezie Roháčovi, bydlící zde se
všemi svými dětmi.
 |
|
Poslední pohled na dům čp. 72 před demolicí,
jež začala komínem u horního okraje snímku. |
Demolice Roháčovského domu čp. 72, provedená v měsících dubnu a květnu loňského
roku, naznačila, jaké stavební úpravy byly na této stavbě provedeny po požáru
v září 1849. Především se ukázalo, že východní štítová zeď židovské synagógy
čp. 71 až do výše stropů druhého nadzemního podlaží pevně spojena se západní
štítovou zdí domu Roháčovského. Teprve trojúhelníkové štíty, nesoucí krov obou
domů stály samostatně. To by svědčilo o tom, že během požáru se východní zeď
hostince U Šífu čp. 71 nezřítila a zůstala pevně spojena s domem Roháčovským
(zdivo zde dosahuje síly okolo 0, 9 m!), čehož zřejmě počátkem sedmdesátých
let 19. století využil stavitel synagógy: zachoval společné zdivo do výše stropů
druhého nadzemního patra a nechal vystavět pouze nejvyšší část východní štítové
zdi, oddělené spárou od stejné ale starší západní zdi sousedního Roháčovského
domu.
Zajímavé je, že poměrně rozsáhlé sklepy Roháčovského domu byly spojeny průchodem
se sklepy hostince U Šífu. Po postavení synagógy však byly a dodnes jsou tyto
staré podzemní prostory pod čp. 71 a 72 přístupné pouze ze sklepů u Roháčů.
Při opravě střechy jejich domu po požáru došlo k dalšímu zajímavému řešení.
Jak ukázaly destrukce po zřícení vnitřní části domu, ve stropech druhého nadzemního
podlaží byly použity po jedné straně ohořelé trámy, pocházející z konstrukce
krovu, zasaženého v září 1849 ohněm. To by nasvědčovalo tomu, že z úsporných
důvodů byl výběrově použit i starší, jen mírně poškozený materiál z renesančně
barokní stavby.
Další zvláštností úprav po požáru bylo, že Jan Nepomuk Roháč získal úzký pruh
pozemku na východní straně dlouho opuštěného zbořeniště čp. 70/72, na němž vystavěl
ohradní zeď, sahající až do prostoru velké válcovité bašty vnějšího opevnění
(proto se této baště také říkalo Roháčovská). Získal tak místo k výstavbě úzkého
dvoupodlažního přístavku, zasahujícího k vnější hradbě 4).
V posudcích stavebních odborníků je zdivo tohoto přístavku považováno za stylově
klasicistní a vše ukazuje na to, že přístavek, nazývaný někdy též jako "věž",
vznikl před stavbou synagógy nebo současně s ní, tj. krátce před rokem 1871
nebo kolem tohoto data. Jedním z důkazů pro tento závěr je mj. půdorys domů
čp. 70/71 a čp. 72 na skici stabilního katastru z roku 1847, kde hranice mezi
oběma stavebními parcelami (č. 67 a 68) běží k východnímu okraji hradební bašty
a po přístavku "věže" zde není ani stopy.
Z uvedeného je zřejmé, že při opravě svého domu po požáru roku 1849 Jan Nepomuk
Roháč využil příležitosti a objekt čp. 72 také stavebně rozšířil do podoby,
jak jsme ji znali dnes. Mohl si to zřejmě dovolit, avšak dnes víme, že již barokní
přístavby byly příliš těžké a jejich podloží příliš nestabilní. Nedůsledné opravy
během posledních 150 let a nedokončené kroky na záchranu stavby nakonec vedly
ke zkáze.
Jan Nepomuk Roháč zemřel 27. května 1875, tedy jen deset dní po svých 65. narozeninách.
V domě zůstala vdova Terezie Roháčová, její svobodný jednadvacetiletý syn Quido
a nejspíše nějací nájemníci. K dědicům však patřily také žijící Quidovy sestry,
o nichž mnoho nevíme. Nejstarší z nich byla Delfína, provdaná za Františka Sedlmayera,
o níž ještě bude řeč. Když v roce 1897 zemřela matka Terezie Roháčová, vlastníkem
domu se stal stále svobodný Quido Roháč, uváděný až do své smrti 8. října 1914
jako soukromník a majitel realit. Měšťanství mu bylo uděleno v květnu 1900 a
kromě domu čp. 72 měl ve vlastnictví také dvůr čp. 297 na Pražském předměstí.
Některé místnosti v rodinném domě, jichž bylo obytných sedm, pronajímal. Tak
například v roce 1900 zde žil krejčí Václav Velebil a v letech 1905 až 1909
se zde uvádí MUC František Velebil, správce Všeobecné veřejné nemocnice na Královské
třídě, po nějaký čas předseda Veslařského a bruslařského klubu Ohře. Jeho ženou
byla právě již zmíněná Quidova sestra Blandina. Roku 1925 je jako majitelka
domu uváděna Delfina Sedlmayerová, rozená Roháčová. Když převzala dědictví,
také ona poskytovala v domě nájemné ubytování 5).
 |
|
Půdorysný plánek zachycuje hlavní etapy vývoje
domu |
Pozdější majitelé a obyvatelé domu již pravděpodobně prováděli jen drobné udržovací
práce, jež sice podloží domu více nezatěžovaly, ale také nezastavily vývoj havarijní
situace. K jejímu rychlému zhoršení nepochybně přispěly nedokončené sanační
práce ve sklepních a přízemních prostorách a několikaměsíční opuštěnost domu
po prodeji vietnamským majitelům. Únik vody z poškozeného vodovodního potrubí
a podmáčení stavby byly pravděpodobně pouze posledními impulsy k sesutí zdiva.
Prapříčinou havárie ovšem bylo neúměrné zatížení podloží v pruhu tzv. parkánu
mezi hlavní a vnější hradbou, způsobené severními přístavbami z 19. století.
Město Louny jako vlastník opevnění tyto přístavby tolerovalo, aniž byly vzaty
v úvahu možné následky. Varováním měla být občasná zřícení tělesa severní hradby,
k nimž docházelo po celé 19. století a nedaleko Roháčovského domu i v polovině
20. století. Neutěšená situace v severním parkánu panuje nadále, a to zejména
v případě domů na východním konci Hilbertovy ulice. Sanace v sedmdesátých letech
minulého století sice přispěla ke zpevnění a zlepšení vzhledu hradebního zdiva,
avšak nijak nesnížila zátěž jílovitých a slínitých zvětralin a navážek za hradbou.
Ty jsou díky často hlubokým sklepům a starým kanalizačním trasám prostředím
pro nekontrolovaný pohyb podzemní vody, pro niž je hradba překážkou v odtoku.
Při nadměrném zvodnění pak zatížení v parkánu může vést ke vzniku kluzných ploch
ve zvětralých sedimentech. Jejich působením se milimetr po milimetru podloží
staveb posunuje, tlačí na těleso hradby a vede ke vzniku podmínek pro sesuv.
Lze říci, že demolice Roháčovského domu čp. 72 by měla být varováním a podnětem
k zamyšlení, jak situaci stabilizovat. Vzorem by mohlo být řešení, k jakému
přistoupil stavitel synagógy v letech 1871 - 1874, který nepřipustil, aby půdorys
stavby překročil linii hlavní hradby. Jiným příkladem je dnešní novorenesanční
radnice z osmdesátých let 19. století, u níž projektant akceptoval možné riziko
a vnější zeď severního křídla budovy zajistil hlubokým základovým zdivem. Podobně
postupovali stavitelé pravobřežních mlýnů, měšťanského pivovaru a budovy dnešní
České spořitelny, kde však jistou výhodou bylo dobré ukotvení základů někdejší
Hilbertovy vodárenské věže z roku 1896. Její torzo dnes pravděpodobně přispívá
ke stabilizaci tamního svahu.
I přes všechna důmyslná a nepochybně velmi nákladná opatření, čelící následkům
zástavby parkánu v minulosti, nejjednodušším řešením by bylo odstranění příčin.
A těmi jsou právě ony letité přístavby. A to je slovo do pranice stejně, jako
snaha stanovit, kdo je za dnešní stav odpovědný a kdo je vlastně majitelem a
správcem historického opevnění města Loun…
Antonín Hluštík (fotografie a plánek poskytl autor)
1) Autory statických posouzení stavu domu byli ing. Jiří Špelina (27.
února 2006) a ing. Jan Kuncl (březen 2006).
2) Vlastníky domu byli v té době Ngo Nguyen Van a Quy Le Thi Kim z Kutné
Hory, kteří jej získali koupí od manželů Budových.
3) Nejnovější průzkumy pocházejí z druhé poloviny devadesátých let 20.
století; stavebně historický průzkum prováděla ing. arch. Zdislava Kubálková
z Prahy (1996, 1999), geotechnický průzkum doc. ing. Vlastimil Konečný, CSc.
z Mostu (1999) a inženýrsko-geologický průzkum byl zadán firmě DOS - Vrtný a
geologický průzkum Osek (1999).
4) Dvojdům čp. 70/71 U šífu s přilehlými pozemky prodal roku 1844 dosavadní
majitel Ignác Rössler dědičnému poštmistrovi Ludvíku Dovarovi z Dovarů; po požáru
6. září 1849 patřila parcela s ruinami Karolině Dovarové, rozené Grohsamové;
z ní pak přešlo vlastnictví na černčického poštmistra Jiřího Grohsama; jeho
příbuzný Adolf Grohsam prodal spáleniště roku 1861 lounskému důchodnímu Janu
Roháčovi, od něhož pozemek za 1048 zlatých odkoupila židovská náboženská obec
v Lounech, aby zde krátce nato vystavěla synagógu; při uzavírání prodeje si
Jan Roháč vymínil, že si ponechá část parcely za bývalým domem čp. 71; úzký
pruh pozemku byl oddělen protažením stávající západní stavební čáry domu čp.
72 až k přilehlé baště vnější hradby; v baště měli Roháčovi zahrádku.
5) V roce 1920 zde například zemřela Valerie Vohánková, svobodná dcera
c. k. berního správce Eduarda Vohánky.
Nejdůležitější prameny
1) Geometrische Beschreibung zu der über der königl. Stadt Laun anghehörig
und Anno 1738 ausgemessene Realitaeten…, SOkA Louny, sign P 1 (evidence
pozemkové držby v rámci tzv. upraveného Catastrum rollare z let 1684-1748).
2) Rollar extract für Laun 1748, SOkA Louny, sign P 2.
3) Fasse josefinského katastru města Loun z roku 1765, SOkA Louny, bez
sign.
4) Indikační skica katastru města Loun z roku 1765, SOkA Louny, fond
map, č. 4.
5) Alphabetisches Register sammtliche Hausbesitzer - Laun, SOkA Louny,
bez sign. (seznam vlastníků domů z doby okolo roku 1820.
6) Verzeichniss uiber die Jahren 1822 der Verzuchtung übergeben obrigkeitlichen
Felder… (1822-1831), SOkA Louny, bez sign.
7) Kolorovaná indikační skica stabilního katastru města Loun (1847),
SOkA Louny, fond map, č. 1.
8) Výtah dominikálního majetku města Loun 184, SOkA Louny, bez sign.
9) Grund Parzellen Protocoll der Gemeinde Laun 1843, SOkA Louny, sign.
P 4.
10) Seznamy vlastníků a obyvatel domů v Lounech z let 1846 a 1852, SOkA
Louny, bez sign.
10) Parcelní protokol z roku 1875, SOkA Louny, sign. P 5.
11) Adresáře města Loun a lounského okresu z let 1900, 1905, 1909 a 1925.
Původní studie vycházela svého času na pokračování v týdeníku Svobodný hlas. Zde uvedená práce je autorsky upravena a značně faktograficky rozšířena
Tradice této pocty má kořeny v 19. století, kdy byl - jak se tehdy říkalo – „mužům o blaho obce obzvláště zasloužilým“ udělován titul čestný měšťan neboli Ehrenbürger. Dělo se tak zpravidla na mimořádném zasedání představitelů správy a veřejného života města, formou zdobně řešeného diplomu se stručným ale výstižným výčtem oslavensových zásluh. Po oficiálním proslovu a předání diplomu z rukou představeného obce se nezřídka konal banket v některém z lepších lounských hostinců.
Po 1. světové válce, kdy pojem měšťan byl pouze vyhasínající připomínkou zaniklé
habsburské monarchie a nahradil jej šířeji chápaný a nám bližší název občan,
tradice pokračovala udílením čestných občanství. Na základě usnesení městského
zastupitelstva a na jeho slavnostním shromáždění býval opět předán diplom, avšak
honosný oficiální banket se zpravidla již nekonal. Doba samostatné republiky
totiž vnesla do udělování čestných občanství novou filozofii. Původní záměr
zdůraznit a ocenit zásluhy v obci uznávané osoby se proměnil ve snahu oslavit
jednotlivce takříkajíc celostátního významu. Dotyčný přitom nemusel mít k městu
přímý vztah a většinou nebyl udílení pocty ani osobně přítomen.
Od roku 1919 bylo v Lounech tímto způsobem uděleno čestné občanství několika
politikům nejrůznějšího zaměření a významu, kteří přičiněním té či oné politické
strany nanejvýš jednou či dvakrát město navštívili. Od konce II. světové války
se díky tomu dostalo čestného občanství pouze dvěma místním starostům, tedy
osobnostem, jež měly na rozvoj obce přímý vliv.
První čestné měšťanství tehdy ještě královského svobodného města Loun bylo uděleno
před 166 lety lounskému rodákovi, římskokatolickému knězi a děkanovi při chrámu
sv. Mikuláše Antonínu Pankrácovi. Od oné neděle 25. subna 1841 do dnešního dne
získalo stejnou poctu dalších 58 osob. Je příznačné, že mezi nimi nacházíme
jen jedinou ženu – dvojnásobnou olympijskou vítězku a několikanásobnou mistryni
světa v gymnastice Věru Čáslavskou.
Takřka čtvrtinu z uvedeného počtu čestných občanů Loun tvoří výtvarně, literárně, hudebně nebo vědecky činní muži a zhruba stejně velkou skupinu tvoří ti, kteří poctu získali za své působení v armádě – a to jak v rámci povolání, tak v odboji.
Z hlediska postavení ve veřejném životě je mezi dosud poctěnými pět lounských
starostů, čtyři státní nebo vrchnostenští úředníci, dále šest poslanců zemského
nebo říšského sněmu, čtyři ministři, tři hlavy státu, dva šlechtici, dva lékaři
a dva sportovci, ale jen jediný podnikatel. V letech 1945-1994 bylo uděleno
sedm čestných občanství in memoriam těm, kteří se ocenění svých zásluh již nedočkali.
Dalších nejméně deset čestných občanství získaly osoby některým z totalitních
režimů postihovaných, donucených k emigraci či dokonce zbavených života.
K pravomocím městského zastupitelstva však náleželo a náleží titul čestného
občana odejmout. Stává se to zřídka a v posledních 60 letech tomu tak bylo celkem
čtyřikrát, z toho ve třech případech nejspíše jednou provždy. Prvním postiženým
byl druhý československý prezident Edvard Beneš, jemuž bylo na nátlak protektorátních
úřadů čestné občanství v prosinci 1939 odňato, avšak již v září 1945 potvrzeno
a vráceno. Další tři osoby byly zbaveny této pocty po roce 1989 proto, že jejich
činy představovaly nejkřiklavější výsměch demokratickým tradicím i suverenitě
našeho státu.
Díky událostem II. světové války však také víme, že do roku 1939 nebylo v Lounech
uděleno čestné občanství žádné osobě židovského původu nebo vyznání. Dokazuje
to sdělení městské rady, reagující v prosinci 1941 na přípis nacisty dirigovaného
okresního hejtmanství, požadující takovým osobám titul okamžitě odebrat. Na
jedné straně je tato skutečnost odrazem společenských poměrů v 19. a počátkem
20. století, na straně druhé tím byla od lounské samosprávy odvrácena potupná
povinnost podrobit arizaci také minulost města.
V budoucnosti bude snad sčestné občanství udělováno opět především ženám a mužům
"o obec obzvláště zasloužilým" a nebudou mezi nimi účastníci či oběti
válek, samozvaní vůdcové politických totalit a lidé těmito režimy nespravedlivě
postihovaní. Je potěšitelné, že po roce 1989 se také v zastupitelstvu Loun našla
vůle udělovat skutečně zasloužená čestná občanství. Mimo jiné to posiluje vědomí
vzájemného propojení minulosti a současnosti obce.
Antonín Hluštík
Šedivá a nevzhledná fasáda domu čp. 3 v České ulici jakoby již při prvním pohledu sama upozorňovala, že se za ní skrývá špatně udržovaný obytný prostor. Z novin jsem se dozvěděl, že zadní trakt je na tom ještě hůře; zkrátka, celé stavení, zaklíněné v jižní frontě ulice, není v pořádku a uvažuje se o jeho demolici…
Když v roce 1770 došlo z vyššího nařízení k číslování neboli konskripci lounských domů, dostal dům číslo 3, hned po radnici. To již asi devadesát let byla nemovitost, o jejímž tehdejším vzhledu nemáme povědomost, výlučným majetkem jedné jediné rodiny lounských židů. Neboť podle tzv. familiantského zákona z roku 1726 bylo čp. 3 v České ulici jediným stavením ve městě, kde směli izraelité trvale žít.
Posledním takto chráněným židem (Schutzjude) byl obchodník Jakob Tausig, syn Leopolda a a Esther Tausigových. Jako nejstarší syn se po dosažení dospělosti stal novým familiantem, převzal dům a založil vlastní rodinu. Jeho žena Amálie porodila celkem třináct dětí, z nichž nejstarší syn Anton Karl měl po otcově smrti opět zaujmout místo dalšího familianta v řadě lounských chráněných židů.
Až do roku 1849, kdy byla konečně zrušena nejtrpčí diskriminační opatření vůči náboženským menšinám, konávala se v domě čp. 3 zřejmě náboženská shromáždění a modlitby. Ještě do poloviny 19. století je totiž v soupisech lounských domů uváděn nejen jako židovský dům (Judenhaus), ale také jako modlitebna (Judei templus, Templ apod.).
Jakob Tausig se uvolnění náboženských poměrů dožil. Zemřel v roce 1861 ve věku 71let a byl tak posledním lounským chráněným židem. Jeho syn Anton Karl Tausig se však usadil ve Slaném jako notářský písař a až do své smrti byl zřejmě členem tamní židovské náboženské obce. Lounští židé, kterých po roce 1849 ve městě valem přibývalo, založili také vlastní náboženskou obec, získali rabína a po roce 1870 vystavěli synagógu. Tím v podstatě historie domu čp. 3 v bývalé Židovské, České, Dlouhé neboli Valterově ulici končí. Stalo se z něj ničím neupoutávající přikrčené stavení, jež nikoho nezajímá. Jeho zdi však pamatují kus lounské historie. Budou-li zbourány, zmizí i poslední památka na „přednorimberské“ zákony, jimiž se panující členové rodu habsbursko-lotrinského chtěli vyrovnat s jednou náboženskou a etnickou skupinou svých poddaných…
Antonín Hluštík
Pod tímto názvem se nedávno na pultech knihkupectví objevila publikace nakladatelství
DIGON s.r.o., představující výběr z rozsáhlé sbírky starých pohlednic neúnavného
lounského patriota Jaroslava Rychtaříka. Na 207 stranách křídového papíru se
podařilo celkem slušně reprodukovat vývoj vzhledu a náplně poštovních celin,
znázorňujících proměny města a okolních obcí v období mezi prusko-rakouskou
a druhou světovou válkou. To vše s doprovodným textem incistního malíře Jiřího
Menouška a pod rozvážnou patronací ředitele lounského archívu PhDr. Bohumíra
Roedla.
Nejsem povolán, abych hodnotil typografickou úpravu knihy. Ta je na první pohled
poněkud uvolněná a zejména ve vztahu textů k ilustracím občas i matoucí. Kvalita
reprodukcí pohlednic se mi však jeví jako velmi uspokojivá a sám výběr je, zdá
se, reprezentativní. K členění souboru do kapitol je sice možné vznést některé
výhrady, zejména tam, kde se témata kříží či opakují, ale myslím, že není snadné
v tak různorodém materiálu hledat nějaký všem vyhovující systém členění. Koneckonců,
jde především o znázornění pestrosti stylového, technického a námětového ztvárnění
pohlednic.
Méně tolerantním jsem ovšem k textům. Pomíjím někdy poněkud dětinské či dokonce
lehce demagogicky laděné komentáře k jednotlivým pohlednicím, jež jsou licencí
autora (a každý ať si je přebere sám!). Velmi mne však mrzí, že v celém textu
není alespoň několik hřejivých slov o zmíněném majiteli skutečně pozoruhodné
rodinné sbírky. Skromnost pana Rychtaříka není pro mne neznámou, ale snad by
se někde mezi nezřídka mnohomluvnými odstavci nebo na překvapivě prázdných plochách
některých stránek našel kousek místa pro seznámení s jeho osobou.
Podobně je tomu podle mého názoru i s některými jinými osobnostmi. Tak například
na straně 6 se sice uvádí, že jde o reprodukci soudobé rytiny, avšak nechápu,
proč se zde tají, že autorem litografie je slavný Vincenc Morstadt. Na stranách
8 až 10 se dovídáme leccos z dějin staré lounské architektury, nikoli však velmi
podstatnou informaci, že původcem kreseb je Jaroslav Šetelík, autor zobrazení
pohledů na některá česká města, který své bravurní výtvory na téma Louny zhotovil
podle starých předloh. Navíc se domnívám, že uvedené ukázky Šetelíkových kreseb
nepocházejí z původních pohlednic, ale jsou jen upravenými výřezy grafických
listů tiskárny Unie, pocházejících ze správně citovaného Fastrova vydání publikace
"Královské město Louny" od středoškolského profesora Vojtěcha Prokeše.
Přitom právě v této knize se nachází také reprodukce Šetelíkova akvarelu, jež
má zjevně pohlednicový formát. Nejsem znalcem, ale vím, že existuje více takových
akvarelových pohlednic Loun s nezaměnitelnou signaturou autora, který si pro
svoji práci pořizoval fotografické předlohy. Všechny podle mne pocházejí z doby
před začátkem první světové války a snad by bývalo bylo vhodnější použít právě
tento materiál, který je navíc zajímavý i barevným pojetím. Mlčením je spíše
více než méně zahalena postava několikrát zmiňovaného (i nezmiňovaného) secesního
pražského malíře A. Körbera.
O fotografii západní části lounského náměstí z roku 1869 (strana 7) platí,
že jednak není nejstarší fotografií, jednak neznázorňuje jen tak "nějakou
obrozeneckou akci". Známe totiž o rok starší fotografii ze slavnosti Božího
těla (je na ní kromě početného davu a oddílu ostrostřelců zachycena také část
dnes již neexistujících domů jižní fronty náměstí). Pokud se týká události na
fotografii z roku 1869, víme zcela jistě, že se jednalo o shromáždění, na němž
lounský rodák Karel Svoboda proklamoval požadavky na zavedení české odborné
(učňovské) výuky, a že řečníkem zde byl také Karel Sabina. V několika ohledech
jde tedy skutečně o snímek jedinečný, avšak stejné kopie se zachovaly například
ve sbírkách Oblastního muzea a Státního okresního archívu v Lounech.
Nemám v úmyslu zde probírat všechny faktografické prohřešky v textu. Není jich
ostatně tak mnoho a navíc nejsem znalcem situace v obcích kolem Loun. Přesto
ještě musím zmínit několik nepřesností v komentářích k fotografiím z města.
Především není pravda, že trojdílný pohled na Louny, vydaný O. Mužíčkem roku
1929 a reprodukovaný na dvoustraně 26 /27, byl "pořízen z lokality Na spravedlnosti".
Fotograf nepochybně umístil svůj stativ na jižním okraji starého lomu, nedaleko
místa, kde dnes na hranici katastru města stojí vodárenská věž z roku 1936.
K místu, kde se říkalo a říká Na spravedlnosti, tj. k silnici z Loun do Cítolib,
je to vzdušnou čarou dobrých 600 metrů - a to už by odtud i ve dvacátých letech
minulého století pohled na město vypadal jinak.
Na straně 36 dole je pohlednice, zachycující ústí západního konce dnešní Husovy
ulice do Hilbertovy. Jiří Menoušek soudí, že je zde koloristou něco přimalováno.
Myslím, že jde o omyl: fotografie totiž zachycuje severovýchodní část tehdejšího
trojstranného Oldřichova náměstí, kde se od Husovy třídy odpojovala a dodnes
odpojuje původně polní komunikace do Vršovic. Také interpretace snímku na straně
41 dole se mi zdá zavádějící. Nepochybně zde nejsou zachyceny bryčky, ale formanské
povozy. Při pravém okraji snímku je totiž vidět zájezdní hostinec U Modré hvězdy
čp. 287.
A ještě něco: na straně 49 nahoře je sice zachyceno severní průčelí lounského
raně barokního špitálu, avšak jen těžko můžeme tuto budovu nazývat prvním "medicínským
lůžkovým pracovištěm" ve městě. Jednalo se totiž o tzv. Armenistitut, tedy
chudobinec, do nějž byli podle regulí nadace Elišky Pšanské přijímáni ani ne
tak nemocní, jako spíše staří, zchudlí a opuštění měšťané, kteří zde dožívali.
Doufám, že jsem si nerozhněval jinak mně dobře známého pana Menouška, který spolu s ostatními, kdo se podíleli na vzniku knihy, odvedl velký kus práce. Na rozdíl od možných jiných (a samozvaně povolaných) kritiků není mým záměrem nemilosrdně strhat něco, co bych sotva dokázal lépe. Jen upozorňuji na některé příliš okaté omyly a zavádějící informace. Kniha se mně jinak líbí a po Mirvaldově hnědobílé publikaci z roku 1988 (Almanach Okresní knihovny) je pro Louny prvním skutečně pozoruhodným dílem svého druhu.
Antonín Hluštík
(Kniha „Louny a okolí na starých pohlednicích“ vyšla v září
roku 2004, o čemž jste byli informování v naší Kronice.
Upřesnění Antonína Hluštíka vyšlo svého času v regionálním týdeníku Svobodný
hlas.
Text byl do konečné podoby upraven v říjnu roku 2005. Zveřejňujeme ho zde jako
reakci na občasné dotazy „... o jakéže to opravy a doplnění vlastně šlo...“
Na přelomu léta a podzimu 1813 bylo Poohří v centru evropského dění. Snahy
signatářů Šesté protinapoleonské koalice se nesly v duchu plánu na vojenský
vpád do Saska a následné zničení armády císařské Francie a jejích spojenců.
V památné bitvě u Drážďan ve dnech 26. a 27. srpna se však tento záměr nenaplnil.
V následujících týdnech bylo třeba vyvinout ještě mnoho úsilí a obětovat mnoho
životů, než Napoleon po bitvě u Lipska opustil území tehdejšího saského království
a dalších německých států a státečků Rýnského spolku.
V té době podél jižní hradby Loun procházela strategicky důležitá silnice z
Prahy a Slaného, jež se nad mostem přes Ohři dělila ve dvě větve. Západní byla
pokračováním říšské silnice na Chomutov a Lipsko, severní pak starou vojenskou
silnicí na Bílinu, Teplice a Drážďany. Ve válečném roce 1813 se po těchto trasách,
překračujících hřebeny Krušných hor, přemísťovaly desetitisícové kolony vojsk,
určených k ofenzívě v Sasku. Stejně tak ovšem po nich vzápětí v opačném směru
táhly zástupy zajatců a povozy s raněnými do českého vnitrozemí. Mnohý z účastníků
tažení z té či oné strany bojové linie pak strávil delší či kratší dobu léčením
na Lounsku. Nebylo málo ani těch, kteří svým zraněním podlehli a jejichž těla
musela být uložena do půdy, na míle vzdálené jejich rodnému kraji.
Jednou z obětí válečných událostí, jejíž životní příběh skončil v Poohří, byl
i velitel (Obrist-Commandant) rakouského 35. pěšího pluku 1).
Jmenoval se Adam Giessen von Giessenburg, měl hodnost plukovníka (Oberst)
a v bitvě u Drážďan byl 26. srpna 1813 raněn. O povaze zranění nic bližšího
nevíme, avšak vzhledem k tomu, že plukovník byl údajně schwer verwundet, mohlo
jít o zásah dělostřeleckou koulí, střepinou nebo šrapnelem.
 |
|
Obr. 1. Kostel sv. Matouše v Dobroměřicích,
pohled od severu. |
Protože se jednalo o štábního důstojníka, byl nepochybně ihned odnesen z bitevní
čáry a přemístěn do týlu, kde mu bylo poskytnuto ošetření. Pokud šlo o zranění
končetin, bývalo takové ošetření zpravidla spojené s amputací 2).
Plukovník von Giessenburg se po několika dnech převozu po zmíněné teplické vojenské
silnici ocitl v Dobroměřicích, tehdy malé vsi severně Loun. Podle kusých zpráv,
jež se z té doby dochovaly, byl umístěn do obytného stavení v panském dvoře,
kde také údajně 8. října 1813 následkům zranění podlehl. Tělo bylo uloženo do
hrobu v rohu místního hřbitova u kostela sv. Matouše (obr. 1) 3).
O tom, kdo byl Adam Giessen von Giessenburg, víme jen velmi málo. Podle pamětní
desky, jež byla krátce po jeho skonu umístěna do zdi kostela, se narodil 1.
června 1763 v porýnském městečku Kirchheim-Bollanden (dnes Kirchheimbollanden),
ležícím na území lantkrabství Hessen-Darmstadt (původně Nieder Hessen), dnes
součásti spolkové země Rheinland-Pfalz 4). Příjmení
Giessen navozuje spojení se stejnojmenným hessenským městem v Porýní, avšak
predikát von Giessenburg ukazuje spíše na rodové kořeny v oblasti dnešního Nizozemského
království 5).
Vojenská kariéra Adama Giessena rostla takříkajíc od píky. V roce 1804 byl
setníkem (Hauptleute) u rakouského 1. řadového pěšího pluku Kaiser Franz
I., o osm let později pak již plukovníkem u 42. pěšího pluku Erbach-Schönberg.
Velitelem 35. pěšího pluku Argenteau se stal v roce 1813 a jako takový s ním
v rámci Schwarzenbergovy Hlavní (České) armády odešel bojovat do Saska.
O soukromém životě tohoto vojáka víme zatím jen tolik, že se oženil s Elise
Anderstovou z Heidelbergu, dcerou některého z příslušníků zdejší měšťanské rodiny
6). Ona sama pak v epitafu, který nechala umístit
na dobroměřickém hřbitově, uvedla, že její muž byl "nezapomenutelným manželem"
(unvergesslicher Gatte) 7).
Jak již bylo zmíněno, plukovník von Giessenburg se roku 1813 stal velitelem
rakouského 35. pluku Argenteau, k čemuž došlo v souvislosti s povýšením dosavadního
velitele plukovníka Josefa Schäffera von der Mulda na generálmajora 8).
Lze tedy předpokládat, že nový velitel prodělal s plukem vše, co souviselo s
přípravami útoku na Francouzi obsazené Drážďany. Garnisonou pluku byla Plzeň,
kam jednotka již natrvalo přišla z Přerova, doplňovacím obvodem byl Plzeňský
kraj, zejména Klatovsko.
Podle nepříliš spolehlivých zpráv o sestavě spojenecké armády v bitvě u Drážďan
víme, že 1. a 2. prapor pluku byly společně s dvěma prapory terezínského 42.
pěšího pluku Erbach-Schönberg (pod velením plukovníka Franze Abele von Lilienburg)
součástí pěší brigády generálmajora Antona svobodného pána von Drechsler, a
to v rámci 1. řadové divize podmaršálka Hieronyma hraběte Colloreda-Mansfelda
9). Tato divize zaujala 25. srpna 1813 postavení
ve středu spojenecké sestavy, na svahu táhlého návrší nad vsí Räcknitz; nedaleko
odtud bylo příštího dne zřízeno stanoviště spojeneckých panovníků, vrchního
velitele generála polního maršálka Karla knížete Schwarzenberga a jejich štábů.
Divize Colloredo-Mansfeld se již prvního dne bitvy u Drážďan účastnila průzkumu
bojem na jižním okraji města. Spolu s divizí podmaršálka Chastelera vyrazila
k útoku na drážďanské reduty č. IV a č.V, ale obě kolony byly napadeny boční
palbou. Krátce nato se v Drážďanech objevil Napoleon, který ihned organizoval
posílení pozic obránců města. Rakouské jednotky byly staženy z dostřelu nepřítele,
avšak od čtvrté hodiny odpolední útok na město pokračoval a divize Colloredo-Mansfeld
se dále pokoušela o dobytí opevnění čtvrtí Blindeschlag a Dohneschlag. Intenzívní
palba obránců města postup takřka znemožňovala a jednotky divize Colloredo-Mansfelda
se musely zastavit. Ohrožovala je zejména palba děl z nedaleké reduty č. III.
Když tamním kanonýrům došla munice a reduta byla dobyta, útok pokračoval. Byl
však i nadále alespoň zčásti pod palbou děl z redut č. IV a č.V.
Zlom nastal kolem šesté hodiny večerní, kdy Napoleon dal francouzským jednotkám
povel k vyražení z města. Útok, vedený na obou křídlech, byl prudký a úspěšný.
V jeho průběhu část tzv. mladé gardy pod velením maršála Neye zaútočila podél
jižních obranných postavení města a znovu ovládla reduty č. III, IV a V. Rakouské
jednotky byly zatlačeny za čáru Plauen-Räcknitz-Mockritz-Reick a Francouzi plně
ovládli jižní předpolí Drážďan.
Je velmi pravděpodobné, že někdy v průběhu těchto událostí dne 26. srpna byl
plukovník Adam Giessen von Giessenburg raněn a přepravován do zápolí. Velení
pluku snad dočasně přešlo na podplukovníka Franze Ruebera von Ruebersburg, který
zřejmě velel pluku také v bitvě u Chlumce 10).
Podle dodatku armádního schematismu z října 1813 byl von Ruebersburg ještě před
vydáním této příručky povýšen na plukovníka, zatímco úmrtí von Giessenburga
bylo uvedeno až v almanachu pro rok 1814.
O léčení, smrti a pohřbu padesátiletého plukovníka Adama Giessena se zachovaly
kusé a povýtce jen zprostředkované zprávy 3). Jedná se většinou o citace německých
nápisů na dvou pamětních deskách, jež bývaly vsazeny do vnější zdi starobylého
kostelíka sv. Matouše v Dobroměřicích. Ani jedna z těchto památek se do dnešních
dnů na původním místě nezachovala a o jejich osudu zatím nic nevíme. Navíc se
ukázalo, že přesné opisy nápisů nebyly vždy nejsilnější stránkou autorů vzpomínek.
Patrně nejspolehlivějším a zároveň nejstarším opisem je ten, který královský purkmistr Loun Jan Rafael Wladika roku 1844 zařadil do svých rukopisných Notizen über Laun. Dobroměřice byly v té době spolu s nedalekými vesnicemi Ranou a Nečichami poddanskou obcí královského města Loun, přičemž v Rané a v Dobroměřicích měla obec lounská zádušní dvory a patronát nad tamějšími kostely. Vzhledem k tomu, že Wladikův záznam textu na pamětní desce pochází z doby pouhých třicet let po událostech roku 1813, lze purkmistrovo sdělení považovat za autentické a přesné 9). Dozvídáme se z něj, že na dobroměřickém hřbitově byla ve vnější kostelní zdi deska z černého mramoru, nesoucí ve volném překladu tento nápis:
Pro svého panovníka a vlast ve velké válce národů za svobodu Evropy padl
Adam Giessen z Giessenburgu,
císařsko-královský rakouský plukovník a velitel 35. řadového pěšího pluku,
narozený 11.června 1763 v Kirchheimu Bollanden.
Těžce zraněn 26.srpna u Drážďan, zemřel 8. září 1813.
Tento pomník a lásky jeho odpočívajícímu popeli vsadila jeho manželka
Elisa, rozená Anderstová z Heidelbergu
jako upomínku prokázaných ctností věrného služebníka státu,
vojáka i nezapomenutelného manžela.
Slavná smrt šlechtí život a naše ctnosti zdobí náhrobní kámen více,
než nejkrásnější mramor.
Deska, umístěná do opukové zdi kostela sv. Matouše z vůle plukovníkovy manželky
v blíže neznámé době po jeho smrti, nepřinášela žádný údaj ani o místě a délce
době pobytu raněného v Dobroměřicích, ani o umístění jeho hrobu.
Upřesnění nacházíme teprve zhruba o devadesát let později v Pamětní knize Dobroměřic,
začínající v roce 1930 zápisy učitele Bohumila Lůžka. Ten v úvodních kapitolách
kroniky jen letmo poznamenává, že plukovník "zemřel zde ve dvoře v léčení"
(str. 56) a že je pochován na zdejším hřbitově v koutě (str. 175). Pramen těchto
sdělení však nezmiňuje.
Další zprávou z přibližně stejné doby je zápis v rukopisných zápiscích s názvem
Dobroměřice kdysi a dnes; pocházejí z pera Jana Halíka, který uvádí český
překlad části německého textu a upozorňuje na to, že deska byla "v pravo,
vedle vchodu do kostela".
Oba pisatelé z první poloviny minulého století se shodují v tom, že před I. světovou válkou byla původní deska nahrazena jinou s nápisem odlišného znění, avšak v podrobnostech se dopouštějí matoucích nepřesností. Zatímco Jan Halík píše, že v kostelní zdi zasazená "obdélníková deska z bílého mramoru … byla v roce 1913 nahrazena deskou poněkud větší z černého hlazeného mramoru", Bohumil Lůžek tvrdí, že byla "v kostelní stěně v pravo od předsíně vsazena sienitová deska se zlaceným nápisem německým", přičemž připojuje vlastní překlad tohoto nápisu:
Ve válce národů pro svobodu Evropy
těžce raněn u Drážďan 26./9. a následkem poranění zemřel 8./10. 1813
c. k. Obrist a komandant 35. pěšího pluku
Adam Giessen z Giessenburku.
Obnoveno od sboru důstojnického c. k. pěšího pluku č. 36 roku 1910.
Bohužel, dnes můžeme jen těžko posoudit, které z protichůdných údajů citovaných
autorů jsou pravdivé a které jsou důsledkem jejich nepozornosti při opisu starších
předloh nebo autentických desek. Důvodem je skutečnost, že "vpravo od předsíně
kostela" pod gotickým oknem dlouho zela (od roku 2006 již zazděná) dutina,
původně sloužící k zasazení desek, dnes patrně nenávratně ztracených (obr. 2).
 |
|
Obr. 2. Kostel sv. Matouše, pohled na jižní stěnu; vpravo od původního vchodu byla ve zdivu kostela do roku 2006 dutina po pamětní desce. Foto autor (duben 2005) |
Zarážející je měsíční posun v datech plukovníkova zranění a smrti, uvedený
Bohumilem Lůžkem na 56. straně Pamětní knihy Dobroměřic. Vznikl nejspíše špatným
překladem textu z novější desky, neboť omyl ze strany důstojníků 35. pěšího
pluku je málo pravděpodobný. I přes uvedené nejasnosti a nedostatek podrobností
lze z dochovaných údajů učinit několik závěrů, týkajících se dobroměřických
památek na plukovníka Adama Giessena von Giessenburg.
Především lze věřit Wladikově zprávě, že původní deska od vdovy po plukovníkovi
byla z černého mramoru a že na ní byl vytesán Wladikou citovaný německý nápis
11). V jeho době byly vzpomínky na události roku
1813 stále ještě živé a také deska byla nepochybně na původním místě.
K výměně desek, tj. ke vsazení nové desky (z tmavého syenitu ?), došlo skutečně
nejspíše v roce 1913, kdy v celém Rakousko-Uhersku probíhaly vzpomínkovém akce
ke stému výročí bitev u Drážďan, Chlumce a Lipska. Je celkem pochopitelné, že
důstojnický sbor plzeňského 35. pěšího pluku při této příležitosti nechal zhotovit
desku, připomínající zranění a smrt jednoho z někdejších velitelů jednotky.
Zda byla při této příležitosti vyjmuta deska původní nebo zda nová deska měla
nahradit desku zcizenou, nelze zatím z dochovaných zpráv posoudit. V každém
případě je známo, že v prvním desetiletí minulého století probíhaly opravy vnějšku
i vnitřku kostela sv. Matouše, což mohlo vést k vyjmutí a ztrátě původní desky
a k jejímu nahrazení novou.
V této souvislosti je třeba si položit otázku, zda Lůžkův údaj o roce 1910 jako
datu vzniku nové desky je správný. Nelze totiž vyloučit, že oba autoři pamětních
rukopisů mají pravdu: deska mohla být zhotovena v roce 1910 (ukončení oprav
kostela), ale z nějakého důvodu vsazena až v roce 1913 (výročí plukovníkovy
smrti). Kronikáři B. Lůžek a J. Halík patrně desku ve zdi kostela ještě viděli.
Místem, kde byl plukovník necelé dva týdny neúspěšně léčen, byl údajně lounský
obecní dvůr. Jak léčení probíhalo, nevíme, avšak vzhledem k dobovým okolnostem
byla naděje na zhojení ran po případné amputaci a při vysoké pravděpodobnosti
následné sepse velmi malá. Raněný velící důstojník byl jistě umístěn do zvláštní
místnosti, k čemuž se prostory správní budovy obecního statku čp. 31 hodily
nejlépe.
 |
|
Obr. 3. Situační plánek hřbitova kolem kostela sv. Matouše v Dobroměřicích. Podle Stabilního katastru upravil autor |
Poslední otazník visí nad místem, kam byl plukovník pohřben. Je jisté, že pokud
to okolnosti umožňovaly, byl muž jeho postavení a vyznání pohřben na římskokatolickém
hřbitově. V Dobroměřicích byl tehdy jen malý hřbitůvek kolem již několikrát
zmiňovaného kostela sv. Matouše. Z jeho nepravidelně mnohostranného půdorysu,
zachyceného na indikační skice Stabilního katastru z doby Wladikových záznamů,
vyplývá, že o umístění hrobu do "kouta hřbitova" lze uvažovat snad
na severozápadní straně hrobového pole (obr. 3).
Hřbitovní zdi, vedené po severní a západní hranici ppč. 24 zde totiž svíraly
pravý úhel a vytvářely tak dodnes zachovaný kout. Na nedávno parkově upravené
ploše někdejšího hřbitova nelze již obrysy většiny hrobů rozpoznat, což platí
také místě plukovníkova místa posledního odpočinku. Do značné míry k tomu přispělo
nejen to, že se jednalo o hrob cizince bez vazby na komunitu obce, ale také
skutečnost, že pohřbívání u sv. Matouše bylo zastaveno roku 1906, kdy na jiném
místě založili obecní hřbitov nový. Pokud na starém hřbitůvku nějaké známky
plukovníkova hrobu byly, během následujícího století jistě vzaly za své a hrob
upadl v zapomenutí.
Antonín Hluštík
Poznámky:
1) Jednalo se o rakouský Linien-Infanterie-Regiment No. 35, jehož majitelem
byl od roku 1809 rakouský generál polní zbrojmistr (FZM) Eugen hrabě Argenteau
(? 1743 - 1819), v době bitvy u Drážďan již penzionovaný.
2) Po bitvě u Drážďan byli podobně ošetřeni například francouzský generál
Jean Victor Marie Moreau (+ 2. září 1813 v Lounech) nebo ruský generál Alexandr
Ivanovič hrabě Ostermann-Tolstoj, raněný u Chlumce (Kulmu) do levé ruky.
3) Jan Rafael Wladika, Notizen über Laun 1844, SOkA Louny, sign
Ch 5; Pamětní kniha Dobroměřic, SOkA Louny, fond kronik, inv. č. 82, str. 56,
171-175); Dobroměřice a děje minulé, rukopis Jana Halíka, SOkA Louny,
fond 80, Dobroměřice kdysi a dnes, kniha 3.
4) Lantkrabství Hessen-Darmstadt bylo původně součástí Svaté říše římské
národa německého a od 12. července 1806 jedním ze států Rýnského spolku pod
protekcí císaře Napoleona I.; mladý ale patrně chudý šlechtic (baron ?) von
Giessenburg vstoupil do armády nejspíše kolem roku 1780 a svojí vojenskou kariérou
zůstal Habsburkům zůstal věrný až do smrti.
5) Předkové plukovníka Giessena von Giessenburg mohli pocházet z jižního
Holandska (provincie Zuid Holland), kde se nachází území nazývané Giessenland,
nazývané podle říčky Giessen; ta u města Hardinx-Giessendam vtéká do jednoho
z ramen delty řeky Vaal; výše proti proudu Giessenu, asi 6 km západně Gorinchem,
leží Giessenburg. K tomuto místu se vztahuje historie starého šlechtického rodu
d´Ablaing van Giessenburg. Plukovník mohl být potomkem některé z větví tohoto
rodu, žijící v Německu.
6) Svědčí o tom i to, že roku 1805 se jistá Susanna Karolina Anderstová
z Heidelbergu provdala za tamního lékárníka Ludwiga Posselta (1782-1845); pokud
bylo možné ověřit, většina jejich dětí se narodila rovněž v Heidelbergu; zdá
se, že Susanna Anderstová byla mladší příbuznou manželky našeho plukovníka.
7) Srov. níže uvedený citát epitafu z doby okolo roku 1813.
8) V rakouském armádním schematismu je plukovník Schäffer uváděn jako
velitel 35. pěšího pluku Argenteau ještě roku 1812; 27. dubna 1813 však byl
povýšen na generálmajora a v bitvě u Drážďan velel jedné z pěších brigád 2.
řadové divize armádního sboru generála jezdectva Jana hraběte z Klenové.
9) Údaje jsou převzaty z poměrně velmi podrobně zpracovaného Ordre de
Bataile, publikovaného P. Donovanem (Battle of Dresden, http://homepages.uel.uk/);
jinou sestavu 1. řadové divize Colloredo-Mansfeld uvádí J. Kovařík (Napoleonova
tažení III, 2004); zmiňuje čtyři brigády, ovšem bez čísel pluků; v této
souvislosti je příznačné, že 35. pluk Argenteau a 42. pluk Erbach-Schönberg
spolu bojovaly také v bitvách u Chlumce a Lipska. Svoji roli zde možná hrála
skutečnost, že v letech 1810 a 1811 měl 35. pluk Argenteau garnisonu v Terezíně
a že plukovník Giessen von Giessenburg přišel ze štábu 42. pluku Erbach-Schönberg,
tradičně dislokovaného v terezínské pevnosti.
10) Ze zpráv o zadržovací bitvě u Chlumce a Přestanova ve dnech 29. -
30. 8. 1813 je zřejmé, že 35. pěší pluk Argenteau zůstal v sestavě divize Colloredo-Mansfeld,
avšak jako součást pěší brigády plukovníka Franze svobodného pána Abele von
Lilienburg, 2. září 1813 povýšeného na generálmajora; v této sestavě se nejspíše
účastnil také zářijových bojů u Varvažova; v bitvě u Lipska byly dva prapory
pluku, spolu s dvěma prapory 42. pěšího pluku Erbach-Schönberg a dalšími jednotkami,
zařazeny do pěší brigády generálmajora Josefa Czerwinky (Czerwenky) von Tomba,
a to jako součást divize polního podmaršálka Maxe von Wimpfen v rámci I. armádního
sboru Colloredo-Mansfeld.
11) Nápis zněl: Für seinen Monarchen und das Vaterland sank im grossem
Wölkerkriege für Europa´s Freiheit Adam Giessen von Giessenburg, k.k. österreicher
Obrister und Commendant des 35. Linien-Infanterie-Regiments, geboren im Jahre
1763 den 11. Juni zu Kirchheim Bollanden, schwer verwundet bei Dresden am 36.
August, und in Folge dessen gestorben am 8. September 1813. Dieses Denkmal der
Ttreue und Liebe setzte seiner hier ruhenden Asche seine Gattin Elise geboren
Anderst aus Heidelberg zum andenken seiner bewiesenen Tugenden als treuer Diener
des Staates, als Soldat und als unvergesslicher Gatte. Ein ehrenvoller Todt
adelt das Leben, und unsere Tugenden verherrlichen den Grabstein mehr, als der
schönste Marmor.