KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ročník 8 / 2003

Vážení čtenáři,
REGIZ, ročník 8/2003, vychází již druhým rokem výhradně na internetu. Vedly k tomu důvody ryze ekonomické. Nicméně ochuzeni nebudou ti, pro něž je tištěná verze nezbytností či „pouhou příjemností“. Mohou si vybrané články stahovat ve formátu PDF (v původní tradiční grafické úpravě REGIZu) a číst na monitoru svého (cizího) počítače nebo vytisknout...
Nezanedbatelnou výhodou je možnost stavět časopis postupně; články se zde budou objevovat tak, jak je autoři dodají. Členění bylo obohaceno o AKTUALITY, v nichž Vás budeme informovat o akcích chystaných. Rovněž rubrika Aréna má šanci stát se aktuálním diskuzním fórem, z něhož budou šéfredaktorem vyřazovány jen vyloženě přihlouplé a neadekvátní příspěvky, reakce či dotazy...
Stránky budeme průběžně vylepšovat a zdokonalovat. tento rok by mělo dojít ke kompletnímu doplnění archivu REGIZu od roku 1996.
Veškeré texty a fotografie zveřejněné na těchto stránkách podléhají autorskému zákonu. Pokud je však použijete s uvedením zdroje a autora, je vše v pořádku... :-))

Obsah:

OBRANNÁ ČÁRA NA OHŘI ROKU 1813 / Antonín Hluštík

UBYTOVACÍ PATÁLIE Z NAPOLEONSKÝCH VÁLEK / Antonín Hluštík

SMLOUVA NEBOLIŽTO CONTRACTUM Z ROKU 1768 / Antonín Hluštík

UMĚLECKÉ NAKLADATELSTVÍ – MAPOVÝ ATELIER EDVARD FASTR / Ivo Markvart

RNDr. JAN OTAKAR MARTINOVSKÝ / Naďa Gützerová

ARMÁDA NA POCHODU neboli rušné léto 1813 v Poohří / Antonín Hluštík

(DOKUMENT) – Dobrozdání v příčině škod povodní učiněných / Antonín Hluštík

K POČÁTKŮM MĚSTSKÉ KNIHOVNY V LOUNECH / Antonín Hluštík

KRONIKA

V posledních srpnových dnech letošního roku uplynulo 190 let od pohnutých událostí napoleonských válek, jež provázely bitvu u Drážďan a následné boje na Teplicku. Tyto chmurné předzvěsti tzv. bitvy národů u Lipska se dotkly celých severních Čech a v bojových operacích armád měla sehrát svoji roli také řeka Ohře.

OBRANNÁ ČÁRA NA OHŘI ROKU 1813

Francouzského císaře Napoleona I. potkal v roce 1812 v Rusku neočekávaný a tvrdě zaplacený neúspěch. Ostatní evropské velmoci toho využily a již od počátku následujícího roku podnikaly vojenské i politické kroky, vedoucí nakonec k ustavení v pořadí již šesté protinapoleonské koalice. Jejím členem bylo také Rakousko, jež po nezdařené mírové konferenci v Praze vyhlásilo nenapravitelnému Korsičanovi, válku1).
Válečné přípravy vrcholily v srpnu 1813, kdy se ve Slezsku formovala prusko-rakouská armáda pod velením „starého ďábla“ maršála Gebharda Leberechta Blüchera (1742-1819), v severním Německu tzv. Severní armáda, vedená bývalým francouzským maršálem Jean Baptiste Jules Bernadottem (1763-1844) 2), a v Čechách rakouská armáda polního maršálka Karla Philippa knížete Schwarzenberga (1771-1820), doplněná kontingentem rusko-pruských jednotek carského generála Michaila Bogdanoviče Barclay de Tolly (1761-1818). Stavy znepřátelených armád se odhadují různě, avšak nejčastěji se uvádí asi 400 tisíc mužů Napoleonovy armády, 120 tisíc mužů pod velením Bernadotta a 236 tisíc mužů podřízených Schwarzenbergovi (včetně ruského kontingentu de Tollyho v síle asi 100 tisíc mužů).
Panovníci Rakouska, Ruska a Pruska se dohodli, že v Sasku operujícího Napoleona napadnou masívním útokem od jihu, obklíčí jej v Drážďanech a operacemi Slezské armády Blücherovy i Severní armády Bernadottovy osvobodí střední Evropu. Pro případ, že by se tento záměr nezdařil (následná bitva u Drážďan ukázala, že tomu tak ve skutečnosti bylo!), měla tzv. Hlavní neboli Česká armáda Schwarzenbergova manévrovat přes Krušné hory ve čtyřech proudech tak, aby uchránila Prahu. Tři z ústupových kolon měly zaujmout obranu na Lounsku, čtvrtá pak u Budyně nad Ohří. A právě díky těmto plánům se nejen Louny, ale v podstatě celé severozápadní Čechy staly oblastí rušných válečných příprav.
Základním projevem vojenských aktivit v deštivém konci léta roku 1813 bylo budování obranné linie na dolní Ohři, kde měla být záchytná postavení pro chvíle obávaného ústupu před vítěznými Francouzi. Svědectvím o ženijních pracích v Lounech a nejbližším okolí jsou především zmínky v Notizen über Laun, jež kolem roku 1844 sepsal tehdejší lounský purkmistr Vladyka3), ale také údaje, roztroušené v obecních a farních kronikách okolních vesnic a městeček. To nám poskytuje možnost seznámit se s obrannou čárou na starobylé Agaře trochu podrobněji…

Pozice šance č. 12 nad mostem přes Ohři, vyznačená na podkladu indikační skicy stabilního katastru města Loun (1843). Podle Vladyky (1844) upravil autor.

Na Lounsku se předvoje Schwarzenbergovy armády objevily nejpozději začátkem srpna 1813. Byly z nich vyčleněny pionýrské (zákopnické) oddíly v síle asi 1200 mužů, jež pravděpodobně již od 6. srpna pod vedením plukovníka von Guerlande a hejtmana von Spinetta prováděly rozsáhlé ženijní práce. Nejen v Lounech4) to obyvatelstvu působilo značnou újmu – zejména těm, jejichž nemovitosti byly zahrnuty do zóny polních opevnění. Mimoto armáda povolala civilní pracovní síly. Podle pamětní knihy obce Cítolib pracovalo na výstavbě opevnění asi 120 místních dělníků. Kronika Dobroměřic uvádí, že z Lounska byly vojskem sehnány až 3000 civilistů.
Bašty a zdi severního pásma chátrajícího lounského opevnění byly opravovány, vznikaly na nich provizorní ochozy, schodiště a stanoviště pro střelce, v parkánu pak palposty kanónů. Na pravém břehu Ohře mezi Postoloprty a Vršovicemi uvádí Vladyka nejméně 14 opěrných bodů, patrně dělostřeleckých postavení, propojených soustavou zákopů, náspů a palisád. Jejich úkolem bylo zřejmě palebné krytí levobřežní ploché a níže položené říční nivy, která byla snadno průchodným terénem. A to jak podél ještě nehotové nové teplické silnice, tak lukami od Lenešic a Dobroměřic. Stejný záměr vedl spojenecké velení ke zřízení šancí u nedalekých Postoloprt a Března u Loun, dvou strategických bodů na silnici do Chomutova a Lipska.
Již citovaný Vladyka zaznamenal některá tehdy užívaná topografická čísla pozemků, na nichž se hlavní opevňovací práce v Lounech a bezprostředním okolí konaly. To do určité míry usnadňuje dnes již mnohdy obtížnou identifikaci jednotlivých bodů záchytné linie. Významnou pomůckou jsou šťastně zachované majetkové výpisy, registry a parcelní protokoly z agendy lounského magistrátu, chované ve fondech Státního okresního archívu v Lounech 5). Na rozdíl od vladykova textu budeme při popisu obranné linie postupovat od západu k východu, tedy po proudu Ohře.
Lze jen litovat, že umístění Vladykou zmiňovaných šancí č. 1 – 8, náležejících k postoloprtskému a březenskému úseku, lze identifikovat jen velmi obecně. Část z nich byla zřízena po obou stranách tehdejší erární (lipské) silnice v místech, kde stával mýtní či celní domek (Mauthaus, Zollhaus) a kde se dnes stále ještě říká Celnice, U Celnice či Na celnici. Ani novodobě zpracovaná Monografie města Postoloprt, vycházející ze studia zachovaných historických zpráv, nepřináší o situaci na tomto úseku žádné podrobnosti6).
Nesporně výhodným muselo být umístění baterií v terénu východně Března u Loun, zejména pak na tehdy ještě těžbou nenarušeném a táhlém Březenském neboli Křížovém vrchu (237, 2 m n.m.). Odtud bylo možné postřelovat jak prostor za řekou ( přístupy od Břvan a Lenešic), tak zmíněnou hlavní silnici v okolí komunikační odbočky na Březno, kde donedávna stávala budova školy a kde dnes motoristům slouží čerpací stanice firmy Macháč. Také na vysokém nárazovém břehu Ohře u dnešního archeologického skanzenu a na návrší, tvořícím rozhraní lounského a březenského katastru (vně pozemkové trati Kujmo), mohli zákopnící nalézt dostatek příležitostí k výstavbě obranných postavení7).
V katastrálním území Loun jsme si při lokalizaci šancí mnohem jistější. Na jinak celkem nenápadném návrší Mělce (222, 9 m n.m.) bylo ne-li přímo dělostřelecké stanoviště, tedy alespoň výhodná pozorovatelna širokého záběru, umožňující výhled jak k severu, do meandry členěné nivy severozápadně Velkého (Žateckého) předměstí Loun, tak k jihu, na již zmiňovanou lipskou silnici.
Prvním s jistotou identifikovaným palebným postem je Vladykou zmiňovaná šance č. 9. Byla prý zřízena ve fluře Mašov, na polích top. č. 1144 a 1146, tedy za západním okrajem Žateckého předměstí. V protokole stabilního katastru z roku 1843 jsou tyto zemědělské pozemky označeny čísly 657 - 659 (vlastníkem měšťan Jan Havránek) a 660 - 666 (vlastníkem měšťan Hynek Roháč). Dnes bychom šanci č. 9 mohli umístit několik desítek metrů východně můstku přes Mělecký potok, za rozcestím polní silničky od teplárny v ulici Mělecké do Kujma a cesty k pomníčku sovětských výsadkářů na Mělcích. Jinak řečeno, někde na pravý břeh Měleckého potoka západně areálu jezdeckého oddílu, pod hospodářské budovy někdejšího státního statku.
Šance č. 10 byla údajně na pozemku top. č. 1341, vymezeném korytem Měleckého potoka a meandrem Ohře v místech, kde kdysi bývala v lužním lese obecní bažantnice (Gemeind Fasangarten) a kde se koncem 18. století uvádí název obecní luka (Gemeind Grasserey). Později byla tato velká parcela součástí flury Průhonka, ale dnes tato místa známe především jako areál lounského Výstaviště z roku 1931. Ve stabilním katastru z roku 1843 je plocha uvnitř meandru rozdělená polní cestou ve dvě luční parcely: č. 314 (západní díl) a č. 315 (východní díl). Polní cesta vedla tehdy ze Svatopetrského náměstí k severu, můstkem překračovala Mělecký potok a pokračovala severozápadním směrem do zmíněné flury Průhonka. Pozůstatkem této komunikace je dnešní krátká ulička Ve vísce a živičná silička, vedoucí za Výstavištěm kolem kurtů Tenisového klubu a kolem baseballového hřiště do zahrádkářské kolonie a dále do polí a chmelnic.
Kde přesně v této velké ploše šance č. 10 z roku 1813 skutečně byla, nelze dnes samozřejmě s jistotou tvrdit. Mohla být při zmíněné polní cestě nebo někde za tehdejšími zahradami a za Měleckým potokem. Nejspíše bychom ji však mohli očekávat v severovýchodní části parkového areálu Výstaviště (v okolí pavilonu chovatelů domácího zvířectva?), odkud bylo možné přes vodu bočně postřelovat teplickou silnici, prostor čtvrti Benátky a jižní okraj vsi Dobroměřic. Tedy severní přístupy k dřevěnému mostu přes Ohři. Navíc odtud mohl být kontrolován jakýkoli pohyb po dvou tehdy již existujících polních silničkách, vedoucích loukami záplavové nivy – západně teplické silnice – z Lenešic a Dobroměřic k lounskému mostu.
Podobný úkol měla zřejmě i šance č. 11 „ve štěpnici Marie Glaserové na Velkém předměstí západním“, jak toto místo popsal purkmistr Vladyka. Pravděpodobně se jednalo o parcelu s top. č. 271, později známou jako majetek děkanství při lounském chrámu sv. Mikuláše (ještě roku 1880 je uváděna ve vlastnictví obce jako patrona uvedeného chrámu). Polohu fortifikace č. 11 lze v dnešní zástavbě určit také jen s obtížemi. Nebude však velkou chybou, umístíme-li Schwarzenbergovy kanonýry z roku 1813 někam na začátek ulice Kapitána Nálepky, tj. do její nejvýchodnější části, odkud bylo před 190 lety možné sledovat dění na dlouhé komunikaci, známé dnes jako na sebe navazující ulice Petra Obrovce a Prokopa Holého. Tudy bylo totiž možné mimo jiné očekávat vpád nepřítele po dobytí mostu přes Ohři, případně pokusy o přechod řeky v místech, kde se její tok těsně přimyká k zástavbě severního okraje Žateckého předměstí.

Pravděpodobné a zjištěné umístění 14 opěrných bodů obrany města Loun z roku 1813, jak je uvedl ve svých zápiscích purkmistr Vladyka; otazníky jsou označeny nejisté pozice, šipky zdůrazňují hlavní možné směry útoku, který měla tato část obranné linie na Ohři zachyti a odrazit; tok Ohře zvýrazněn modře. Do dnešní topografické situace zakreslil autor.

Vladykou dále zmiňovaná šance č. 12 byla již zcela uvnitř městského jádra, „na stavební parcele Anny Grussové č. top. 29“ ve Sladovnické ulici. Na tomto pozemku později stával (ale již opět dlouho nestojí) dům čp. 23 8). Z vojenského hlediska byla parcela zvolena dobře, neboť se nacházela na vysokém náspu parkánu mohutné hradby. Dala se odtud vést dělostřelecká palba přímo na most přes Ohři, ale i do jeho předpolí a širšího okolí. Dodnes je odtud dobrý výhled do kraje kolem Lenešic, Dobroměřic a Rané, což mohlo být významné pro včasné zpozorování a napadení nepřítele při jeho postupu po teplické silnici k Lounům. V těsném sousedství parcely bývala mohutná nárožní bašta z 15. století, která však roku 1813 mohla sloužit jen pěchotě, postřelující přístupy k mlýnům a prostor pod hradbami. Pro umístění kanónů a následné otřesy při střelbě bylo její zdivo již příliš chatrným.
Šance, označené Vladykou jako č. 13 a č. 14, byly opět mimo tehdejší zástavbu, totiž „na vysokém pobřežním poli, které hraničí s posledními domy Malého předměstí lounského“. Toto pole top. č. 488 bylo součástí pozemkové flury Vršovka a říkalo s tady „vrch vody“. Identifikace obou opevnění dnes nečiní větší potíže, neboť se jedná o místa, na nichž se od roku 1869 rozrůstal původně měšťanský akciový, později Valterův cukrovar a kde dnes podél severního okraje Husovy ulice9) stojí převážná část panelových domů z druhé poloviny osmdesátých let 20. století (sídliště Hrnčířská).
Asi čtvrtstoletí před zahájením stavby cukrovaru byl pozemek top. č. 488 rozdělen na dvě menší parcely stabilního katastru. Západní díl, vedený jako ppč. 1580, patřil původně jisté Karolině Jesenské. Po ní zde provozoval těžbu cihlářské suroviny Jan Hynek, v čemž do konce šedesátých let 19. století pokračoval cihlář Jan Novák. Druhý, východní díl byl ve stabilním katastru označen jako ppč. 1579, náležející významnému lounskému měšťanu Janu Plettingerovi.
V situaci dnešního sídliště Hrnčířská můžeme šance č. 13 a č. 14 umístit do areálu mezi ulicemi Šafaříkovou, U stadionu a Husovou. Vojenský význam této původně výrazněji vyvýšené plochy je dodnes zcela zjevný. Díky tomu, že se zde hluboko dole tekoucí Ohře stáčí širokým meandrem k severovýchodu až severu, bylo možné z hrany vysokého pravého břehu (čili „vrchu vody“) krýt jak teplickou silnici mezi Louny a Dobroměřicemi, tak také prostor tzv. Benátek, Staré Řeky a Losů, včetně polí a luk západně Lužehrad. Musíme si uvědomit, že tehdy nebylo ještě ani stopy po budoucím vysokém náspu s viaduktem Pražsko - duchcovské dráhy (1872) a že tedy z šancí č. 13 a č. 14 bylo možné přehlédnout také přivrácené stráně nižších kopců jihozápadního cípu Českého středohoří, včetně míst, jimiž svažitá silnice od Nečich a Chožova klesala k Dobroměřicím.
Tolik k údajům z Vladykových Notizen über Laun. Dále po toku Ohře pokračovala pravobřežní obranná linie z roku 1813 územím tehdejšího litoměřického kraje, avšak o jejím průběhu máme zprávy nestejné hodnoty. Je nepochybné, že se stále jednalo o řetězec opěrných bodů či polních opevnění s děly, propojených podle potřeby zákopy. Přímo k tomu vybízí terén v okolí Černčic, Obory, Počedělic, Kystry, Radonic a Pátku. A to především všude tam, odkud bylo lze postřelovat mosty, místa možných pokusů o násilný přechod Ohře a levobřežní komunikace podél toku řeky, využitelné jako tzv. rokády. Z tohoto hlediska byly nesporně výhodnými stupňovité svahy pod okrajem perucko-džbánské plošiny, měnící se k východu v soustavu návrší u Budyně nad Ohří, Martiněvsi a Mšeného u Budyně.
Dokladem využití uvedených přírodních podmínek jsou záznamy ve farní kronice Libochovic, připomínající rakouské dělostřelecké baterie v meandru Ohře u Levous, na terénním stupni u vsi Horky, v poloze Šebín a v okolí obce Poplze. Zachovala se také zmínka a jakýchsi blíže neuvedených opatřeních Františka knížete Dietrichsteina, majitele libochovického zámku, jimiž mělo být zabráněno vniknutí vojska do areálu zámecké zahrady a parku.
Podrobnějšími jsou údaje o výskytu dělostřeleckých stanovišť v úseku mezi Libochovicemi a Doksany, tedy vně velkého ohybu Ohře severně Budyně nad Ohří. Byly publikovány v roce 1892 10) a z jejich výčtu je možné učinit si představu o síle palebných prostředků, jimiž obranná čára na Ohři mohla být v roce 1813 vybavena.
V úseku mezi obcemi Písty a Kostelec nad Ohří se uvádí celkem 13 stanovšť (citadel), propojených ochrannými náspy, okopy apod., na nichž údajně od neděle 8. srpna 1813 pracovaly více než 4000 lidí, sehnaných až z Mělnicka (rekognoskaci terénu provedli polní maršálek Schwarzenberg a náčelník štábu Radecký v doprovodu rakouského císaře Františka I. údajně již 5. srpna!).
První objekt byl vybudován nad bažinatou nivou tzv. Malé Ohře v obci Kostelec nad Ohří, kde kolem místního kostela rozestavili 6 děl. Zcela nedaleko byla umístěna další baterie o 6 hlavních, a to „za Roudníčkem na panském poli pod cestou ke Kostelci“ – tedy asi 100 metrů severovýchodně Kostelce nad Ohří. Ještě blíže k Budyni byla „za hrází na panském poli“ třetí šance se čtyřmi děly. Čtvrté stanoviště vzniklo překopáním hráze okolo splavu a úpravou na okopy pro pěšáky a děla.
Dalších šest kanónů bylo umístěno na návrší mezi vodní nádrží v jihozápadní části Budyně a kostelem Matky Boží, kolem samotného kostela bylo rozestaveno sedm hlavní. Sedmým místem bylo návrší „pod Podmoklinou mezi Budyní a Vrbkou“ s osmi děly, další čtyři děla byla „na děkanských polích, kde se křižuje cesta děkanská s kláštereckou cestou“. Nejsilnější palpost (12 hlavní) se uvádí „na budyňském katastru na Brusce“, zbývající čtyři šance byly v okolí Hradčan: dvě před obcí a dvě na návrších za ní. V podobném obsazení obranná linie nepochybně pokračovala až k zemské pevnosti Terezín a dále za hranice Litoměřicka…
Posuzujeme-li budování defenzní linie na Ohři s odstupem času, je zřejmé, že způsob jejího vedení na Lounsku je takřka beze zbytku srovnatelný s projektem 2. obranného pásma lehkých opevnění z konce třicátých let 20. století. Ještě dnes můžeme jednotlivé betonové pevnůstky („řopíky“) nalézt poblíž míst, do nichž velitelé jednotek šesté koalice roku 1813 umístili opěrné body odporu při předpokládané obraně vnitrozemí Čech a hlavního města království. Ne vždy lenivý tok památné Agary je nepochybně od pradávna důležitou vojenskou překážkou – pokud je skutečně využit k obraně. Vývoj událostí v roce 1813 ukázal, že to přes všechna opatření nakonec nebylo nutné, politické kejkle počátkem podzimu 1938 prověření obranyschopnosti této čáry zhatily…
Antonín Hluštík

Poznámky
1) Více např. v publikacích J. Polišenského, Napoleon a srdce Evropy (Svoboda, Praha 1971) aj. Šedivého, Metternich kontra Napoleon (Knižní klub, Praha 1998) aj.
2) Francouzský maršál Bernadotte, kníže z Ponte Corva, byl roku 1810 se souhlasem Napoleona zvolen korunním princem bezdětného švédského krále Karla XIII., který maršála adoptoval; švédským a norským králem Carlem XIV. Johannem se Bernadotte stal roku 1818 a založil tak stávající panovnickou dynastii švédskou.
3) JUDr Jan Rafael Vladyka (psával se Vladika) působil v čele lounského magistrátu jako zkoušený purkmistr od roku 1839 do poloviny srpna 1845, kdy byl přeložen do Tábora jako prezident krajského soudu; jeho zápisky k událostem roku 1813 vydal v českém překladu profesor K. Linhart ve Vlastivědném sborníku okresu Lounského, roč. 4 (1935/1936), str. 2-6 a 19-23 (Louny 1935); před ním použil německý originál R. Tschorn pro beletristicky zpracované vyprávění O veliké vojně, zařazené do Památníku Sboru dobrovolných hasičů v Lounech, str. 128-136 (Louny 1922); mimoto existuje nedokončený německý rukopis s názvem Seine Majestät der Kaiser Franz I. in Laun, v němž neznámý autor popisuje císařův lounský pobyt roku 1813 (SOkA Louny, sign. 50 E 5).
4) Celkové odškodné za obsazení a poškození pozemků, jež posléze vyplatila státní pokladna lounským hospodářům, dosáhlo prý částky 2243 zlatých konvenční měny.
5) Jsem upřímně zavázán řediteli archívu panu PhDr Bohumíru Roedlovi i jeho spolupracovníkům za ochotu, s níž mně opakovaně umožnili studovat dokumenty z městského archívu; stejně tak děkuji manželům Marcele a Jaromíru Tlustým z Chotěšova, kteří vypátrali a zachytili cenné údaje z obecních a farních kronik několika malých obcí dolního Poohří. Problematika ohárecké obranné linie z roku 1813 by si zasloužila podrobnějšího studia, zejména ve vídeňském válečném archívu.
6) Srov. E. Mendel, Monographie der Stadt Postelberg, německý nepublikovaný strojopis z pozůstalosti JUDr Emila Mendela, dokončený roku 1935 (SOkA Louny, inv. č. 20, kart. 5, str. 176, 729 a 730).
7) K Březenskému vrchu se váže ničím nepodložená pověst, že na jeho vrcholu spojenečtí panovníci sledovali počátek bitvy u Chlumce; seděli prý pod borovicí, která v těchto místech stávala až do šedesátých let minulého století; jisté je, že v době příprav na bitvu u Drážďan v Postoloprtech krátce pobyl rakouský císař František I. v zámku, patřícím tehdy Schwarzenbergům, bitvu u Chlumce však doslova přečkával v Lounech, zatímco ruský car Alexandr I. a pruský král Fridrich Wilhelm byli na Teplicku; tím ovšem není řečeno, že by zmíněná borovice nemohla být svědkem nějakých porad spojených s přípravou obranné linie na Ohři.
8) Dnes je v těchto místech dvůr a objekty Provozovny 09 lidového družstva Drutep, sousedící s domem dědiců rodiny Krakešovy, v němž je mimo jiné sklad a prodejna nábytku PRONA (Sladovnická čp. 21).
9) Před vybudováním lounského nádraží a úpravou Nádražní (později Husovy) ulice tudy vedla svažitá, nepříliš udržovaná silnice do Černčic, od níž se v místech Loutkového divadla oddělovala pravobřežní polní cesta do Vršovic; pozemky mezi oběma komunikacemi tvořily fluru Vršovka (prostor dnešního sídliště, úřadoven Policie ČR s areálem Hasičského záchranného sboru, zimního stadionu, autoservisu P. Novotného, západní části drážního komplexu atd.
10) A. Janda, Dějiny města Budyně nad Ohří (Roudnice n. L. 1892).

ZPĚT

Psal se rok 1806. Rakouská říše císaře Františka I. zápasila s pošramocenou pověstí od Slavkova, s hospodářskými potížemi, neúrodou a mnoha dalšími následky neslavně skončené třetí koaliční války s Francií. Přesto harašení zbraněmi pokračovalo, neboť na obzoru byla další konfrontace, známá jako čtvrtá protinapoleonská koalice. Jejími účastníky se měly brzy stát armády Ruska, Pruska a Saska. Nebylo divu, že také v Čechách docházelo k doplňování, docvičování a přesunům jednotek. Nevyhnuly se ani Lounům…

UBYTOVACÍ PATÁLIE Z NAPOLEONSKÝCH VÁLEK

Na konci října 1806 vyhotovil lounský kvartýrmajstr další z mnoha čtvrtletních účetních likvidací nákladů na dlouhodobé i krátkodobé ubytování vojska v době, kdy ve městě ještě nebyla stálá vojenská posádka. Dokument vyhodnocuje kromě 11denní přítomnosti rakouského 21. pěšího pluku také 51denní pobyt části 10. husarského pluku a několik jednodenních průchodů jednotek a jedinců. *)
I když nejsou ve výkazu uvedeny přesné termíny, je jisté, že z 92 dní, připadajících na měsíce srpen, září a říjen, nejméně 62 dní byly Louny obsazeny vojskem. Bylo technicky nemožné, aby oba uvedené pluky pobývaly ve městě a okolí současně. V Lounech byl totiž sotva dostatek přístřeší pro příslušníky a koně jednoho plukovního velitelství (řadové mužstvo tak jako tak ložírovalo v okolních vsích).
Povšimněme si nejprve zaopatření částí 10. husarského pluku (K. u. k. Hussaren-Regiment GdK Joseph Freiherr Stipsicz von Ternova). Pluk založila Marie Terezie v Uhrách roku 1741. V duchu soudobého členění rakouského jezdectva z počátku 19. století náležel k tzv. lehké uherské jízdě. Za své existence prodělal několik reorganizací, včetně střídání majitelů. Počátkem podzimu 1806 je jako majitel pluku temperamentních husarů uváděn generál jezdectva Josef svobodný pán Stipsitz z Ternovy (jeho příjmení v Lounech různě komolili!). Štáb pluku byl v Žatci, eskadrony se však rozptýlily po celém tehdejším Žateckém kraji. Jejich velitelství byla zpravidla ve větších městech, ale hlavní tíži s ubytováním jednotek nesli na svých bedrech obyvatelé okolních malých obcí.
Podle uvedeného výkazu se zdá, že v případě Loun se jednalo o ubytování velitelů několika eskadron, včetně ustájení 120 koní mužstva a 96 koní plukovního depotu. Důstojníci a jejich doprovod nalezli přístřeší v měšťanských domech, koně podle možností u těch hospodářů, kteří měli dostatečně velké stáje.
Nejvyšší důstojník, kterým byl jistý major Garnika (patrně velitel tzv. majorské eskadrony) byl samozřejmě ubytován nejlépe. Jeho útočištěm se stal hostinec dostavníkové pošty čp. 70/71 „U šífu“ v Radnické neboli Šatlavní ulici (v místech dnešní židovské synagogy v Hilbertově), jehož vlastníkem byl měšťan Josef Graas. Tamtéž byli ustájeni majorovi koně, jichž bylo deset. Dále výkaz uvádí ubytování tří rytmistrů, což v duchu tehdejšího schematismu byli nejspíše velitelé tří eskadron.
Rytmistr Tallherr nocoval ve statku čp. 295 na Malém čili Pražském předměstí. Svých šest koní svěřil do péče v sousedním dvoře čp. 296, patřícím Václavu Hnilicovi. U Hniliců byla také místnost pro ordonančního důstojníka, o němž se dovídáme dále jen to, že měl také šest koní, a to ve stáji měšťana Leopolda Galliny v čp. 96 na náměstí.
Rytmistr Mettner obsadil světnici u Karla Grötschla v domě čp. 113 v Pražské ulici a jeho pět koní se ocitlo v zadním traktu stavení statkáře Václava Valtera čp. 112. Třetí rytmistr, příjmením Schäffer, bydlel rovněž v Šatlavní ulici, u řezníka Josefa Maxanta v domě čp. 69. O jeho pět koní se však staral měšťan Antonín Schmid v Pražské čp. 116 (hostinec U červeného orla, později U Rybářů), kde musel být zároveň držen v pohotovosti jeden volný důstojnický byt. Ten byl například využit generálmajorem pěchoty baronem Josefem von Stutterheimem, který se svojí osobní stráží strávil u Schmidů jednu nedatovanou noc. Druhý volný důstojnický byt připravili na náměstí v čp. 36, což byl hostinec U tří lip v majetku měšťana Georga Hausera. V době pobytu Stipsitzových husarů jej použili generálové von Klenau a Ferdinand hrabě Bubna z Litic.
Z důstojníků pluku je ve výkaze jmenovitě uveden ještě jezdecký poručík Zagali, který stonal u Karla Zirklera v čp. 52 na náměstí (býval zde snad hostinec U červeného jelínka). Jméno furýra neboli zásobovacího důstojníka se nezachovalo, avšak víme, že přespával v domku Josefa Bienerta čp. 173. Služby byly ubytovány méně honosně, avšak účelně. Hlavní stráž se usadila v jedné místnosti dnes již neexistující goticko-renesanční radnice čp. 2, přičemž jejích sedm koní stálo u Vojtěcha Löfflera, v nedalekém domě čp. 128 uprostřed jižní strany náměstí, kde býval později vyhlášený hotel Koruna (též U koruny).
Další stráž, složená z kaprála a dvou mužů, byla v Pražské ulici u Karla Kašpara v čp. 111, kde měli také ustájené čtyři koně. Skladiště materiálu, hlídané pěti husary, se nacházelo u Františka Prokše v čp. 232 na Široké ulici. O koně této skupinky husarů se staral Antonín Höger v nedalekém statku čp. 228. A konečně výstrojní místnost jednotky se nacházela v domě Jana Linharta čp. 29 v Pivovarské ulici. Kromě toho jsou v dokumentu vyjmenovány obce, v nichž Stipsitzovi husaři oněch 51 dní také pobývali: Dobroměřice, Nečichy, Raná, Chraberce, Cítoliby, Brloh, Líšťany a Blšany.
Z počtu důstojníků ubytovaných v Lounech (major a tři rytmistři) lze soudit, že na Lounsku tehdy pobývaly asi 4 eskadrony husarů, což představovalo až 900 jezdců s nezbytným vybavením. Obce se musely postarat nejen o postel pro každého husara, ale také o ustájení a krmení jeho koně. Vyúčtováním nákladů za ubytování ve vsích se dospělo k částce 183 zlatých 62 a půl krejcaru. Jaké bylo vyúčtování ve městě, není z výkazu zřejmé…
Požadavky na 11denní ubytování velitelství 21. pěšího pluku Gemmingova (K. u. k. Infanterie-Regiment Gemming No. 21) nebyly o nic menší. Výkaz uvádí dlouhý seznam osob a služeb, jež měly být v Lounech více či méně pohodlně ubytovány, a majitelé domů se museli ještě více uskromnit, aby husarům v uniformách se žlutými knoflíky a s výložkami barvy „mořské zeleně“ vyhověli.
Vše nasvědčuje tomu, že velitelem pluku byl jistý plukovník (Obrist) Vagrant (či Wagrant), ubytovaný v poštovním hostinci čp. 70/71, kde bylo ustájeno také jeho 8 koní. Dva majoři, Schäffer a Strauss, bydleli na náměstí, a to v čp. 128 (Vojtěch Löffler) a v čp. 125 (vdova Anna Štefanová). Schäfferovi 4 koně stáli u Löfflerů ve stáji, stejný počet koní majora Strausse však odvedli do České ulice, k Václavu Walterovi v čp. 112. U Rödlingů (čp. 129 na náměstí), tedy v sousedství obou majorů, bydlel setník (Hauptmann) Schmied. Své 3 koně musel ustájit opět také České, u Karla Kašpara v čp. 111. Druhý setník Friedrich se ubytoval v Pražské ulici u Václava Dobitzera (čp. 114).
Další nižší důstojníci pluku a členové štábu byli rozstrkáni, kam se dalo. Nadporučík (Ober-Lieutenant) Hanck (či Hauck?) přespával na Malém předměstí ve dvoře čp. 295, jeho kolega nadporučík Verheurath u Václava Maxanta v Šatlavní čp. 69. Třetím nadporučíkem byl jistý Heneberg, přidělený Leopoldu Gallinovi do čp. 96 na náměstí. Blíže neznámý „muž nadporučíka Heneberga“ bydlel na dolním konci Šatlavní u Ignáce Roháče (čp. 83). Na náměstí ubytovali také poručíka (Lieutenant) Gränzensteina, a to u vinárníka Antona Lippe v čp. 52. Další poručík (jménem Kurt von Laubenstein?) získal přístřeší v čp. 305. Jeden nejmenovaný důstojník bydlel u Antonína Štěpána na náměstí (čp. 48).
Plukovního adjutanta Waydu ubytovatel přidělil Františku Horákovi (čp. 96 na náměstí), praporního adjutanta jen o pár kroků dále Antonínu Greifovi do čp. 124 (hostinec u Černého koně), plukovního kaplana Františce Schafrové (čp. 149), plukovního lékaře Brauna rodině Martinovských z Grillové (čp. 139 v Kostelní, dnes Beneše z Loun) a plukovního krejčího vdově Havránkové (čp. 67 v Šatlavní ulici). Nejmenovaný praporčík (Fähnrich) a justiční důstojník pluku (Auditor) bydleli u Antonína Schmida v Pražské čp. 116.
Vrchní plukovní furýr (zásobovací a přepravní důstojník pluku) přespával u Antonína Griespacha v čp. 138 a dalších devět (praporních) furýrů bydlelo po jednom v domech čp. 56 (Josef Kindl), čp. 62 (vdova Langerová), čp. 63 (Václav Jonáš), čp. 65 (Štěpán Růžek), čp. 66 (František Schneider), čp. 78 (vdova Rösslerová), čp. 92 (Václav Knorr), čp. 140 (vdova Franzelová) a čp. 189 (Jakub Schütz).
Velitelství pluku potřebovalo také některé provozní prostory. Místnost plukovního štábu byla zařízena v Pražské ulici čp. 111 a dům Karla Kašpara tudíž dostal název Stabhaus. Plukovní kancelář byla nedaleko, u Karla Schlossara v čp. 117. Plukovní sklad zřídili v hospodářském dvoře Högerově (čp. 302), místnost ordonance tradičně ve statku Václava Hnilici čp. 296 (obojí na Pražském předměstí). Plukovní nemocnice se ocitla u Karla Zirklera v čp. 53.
Summa summarum, jen ve městě bylo ubytováno 29 příslušníků štábu pluku a velitelů jednotek. Uvážíme-li pohyb, který každý den kolem této důležité skupiny panoval, a tehdejší velikost města, v němž nebyly ani 2000 trvale bydlících obyvatel, pak není divu, že z takových návštěv bolela hlava starostu Františka Filzbauera, městskou radu, magistrátní úředníky, kvartýrmajstra, bekvartýrunkem postižené měšťany i většinu zbývající veřejnosti. Radost snad mohli mít jen hostinští, obchodníci a řemeslníci, kterým se patrně trochu „hnuly“ obchody...
Průměrný rakouský pěší pluk se však v té době skládal z šesti praporů po 600 až 700 mužích. To v našem případě představovalo ubytovat možná až 4000 dalších lidí s praporními a rotními službami, trénem apod. Odnesly to opět okolní obce. Stejně jako město musely zajistit ubytování a stravu mužstva, stáje, stelivo a krmení pro koně, nezřídka i přípřeže. To vše stálo peníze, které šly z kapes obyvatelstva a musely být dodatečně vymáhány od vojenské správy.
Ale to nebylo všechno. Výkaz uvádí, že v uvedenou dobu se v Lounech objevily ještě další jednotky na pochodu, zdržující se zde jen jeden den. Bylo tomu tak v případě průchodu 42. pěšího pluku Erbach, pěšího pluku Kolowratova, švališarského pluku generála barona von Klenau a několika dalších jednotek. Kromě toho, jak již bylo uvedeno, přespávali ve vyhrazených bytech nejrůznější vyšší i nižší důstojníci. Patřili k nim mimo jiné ordonanční důstojníci švališarského pluku Rosenbergova, kurýři atd. atd..
Konečný součet všech nákladů za pobyt pěšího a jízdního vojska v Lounech a okolí od 1. srpna do 31. října 1806 činil 708 zlatých a 36 krejcarů. To v čase nezadržitelné inflace, nedostatku potravin a po všeobecné neúrodě v roce 1805 nebyla legrace. Vojenský erár z toho nakonec 12. srpna 1807 poukázal 689 zlatých 21 a půl krejcaru.
Tím účetně skončila jedna krátká a dalo by se říci mírová patálie s ubytováním vojska mezi dvěma válkami Rakouska s Francií…

Antonín Hluštík

*) Autor touto cestou děkuje pracovníkům archívu v Lounech za přístup k dobovým dokumentům, z nichž je zde citován: Vierteljährige Liquidation. Über den nach Vorschrift des Zinscatasters von 1ten August bis 31ten Oktober 1806 Bequartierte Offitiers, und sonstige Partheyen dann Stallungs, Strenstroh und Luster Vergüttungs Forderungen. Podobný, ale rozsáhlejší dokument z válečného roku 1813 byl autorem popsán v 2. a 3. čísle časopisu REGIZ-Lounský kraj v roce 1998.

(Ilustrační doprovod – rakouští husaři a pěšáci z r. 1818 – z knihy Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby, Naše vojsko 1985)

ZPĚT

V roce 1852 potřebovala lounská radnice prozkoumat znění staré kupní smlouvy mezi městskou radou a místním cechem řezníků z roku 1768. I požádalo pana Penížka, takto c. k. správce pozemkových knih, aby pořídil doslovný opis tohoto dokumentu. (doplnit proč)
Jde o zajímavý doklad právní praxe z prvních let vlády císaře Josefa II. Zajímavý je nejen svojí dobovou češtinou a úředním slohem, ale také způsobem, jakým byly „ošetřeny“ podmínky smlouvy mezi obcí královského města, zastoupenou starostou (purkmistrem), radními (konšely), a představiteli místního řeznického cechu. Po malých pravopisných a stylistických úpravách dovoluji si předložit čtenářům celé znění zmíněného opisu, opatřeného kolkem v hodnotě 1 zlatý a založeného roku 1852 pod čj. N.E. 6951. 1)

SMLOUVA NEBOLIŽTO CONTRACTUM Z ROKU 1768

Sub Consulatu Prenobilis ac Consulatissimi Domini Joannis Petri Haintsch die 7. Novembris Anno 1768. 2)
Známo a i vědomostí tímto vůbec, obzvláště tu, kde toho potřeba: že dnes dole postaveného roku a dne, s povolením Vysoce Slavného Císařského a Královského Ouřadu Podkomořského, dle jeden odtrh No. 6 et de recepto 21. Augusti tohoto běžícího 1768. roku sem milostivě dokročené missie mezi purkmistrem a radou, též starších obecních královského města Loun nad Ohří, a to jménem celé obce tohoto královského města jako prodávajícím strany jedné, pak mezi zdejšíma a následujícíma pány sousedy, a to mistrův řeznických, jmenovitě: pána Ferdinanda Kajárka, pána Jana Walíka, pána Jana Trochopeusa, pána Václava Kostky, pána Jana Kostky, pána Jana Kekuly, paní Ludmily ovdovělý Madrový, pána Václava Funka, pána Antonína Drtiny a pána Václava Maxanta, jakož kupujícím strany druhé, následující Emphyteutiss3) zavřený, respective prodej a kupující contract s následujícíma zde dostatečně obmezenýma vejminkama4) smluven a potvrzen jest byl, etc.:
Pro 1o. Prodává předřečený purkmistr a rada, též starší obecní tohoto královského města Luna, jménem celé obce tý, týto obce městský vlastní zdejší městský společný masný krámy i s šlachtou5) v jejich okršleku, dílce a též k tomu patřícím placem, neb místem, kterej z před starodávna až do nynějších časů v provozování řemesla u krámů masných páni kupující nevyhnutedlně zapotřebí měli, a který okršlek pohromadě existující a proti těch domovních a respective dvorních zdech pana Filcbauma a (:titl.:) pána Filippa Benišky jdoucí staré rudera neb gruntovní zdě vykazujou, tak že dle těch gruntovních zděch prodávající masný krámy zase spadnou zdi zavřené, a noční průchod skrze ty krámy (poněvadž od dne začnouc až do večera pohodlený průchod jednomu každému svobodně a nezbranitedlně otevřený býti má) zabaven a zahražen moci bude, a to všechno svrchu nadřečeným pánům kupujícím řezníkům a měšťanům za obostraně dobrovolnou a nikoli nucenou trhovou sumu per šest set zlatých rheinských : id. e. 600 fl. rein.: na nynější a věčný časy, však nejináč, než jedině Emphyteutiss a následujícím spůsobem, by totiž:
Pro 2o. oni páni kupující, jejich dědicové neb věrní cessionáři6) nejenom stavení krámů masných, též taky šlachty i ty dvě běžící strouhy vedle (:titl.:) pana Phillippa Benischky z jedné, a Filcbaumovským domě z druhé strany zdí, a každý čas takto v dokonalém stavu potřebné reparati a s zaopatřením všech k tomu jakkoliv jméno míti mohoucích materiálích, též jiných requisitích na jejich pánino kupujících samo jediné outraty a napořád trvající časy, bezevšeho vyjímání taky v tom příběhu, kdyby potřebnost poukazovala, tyto masný krámy a šlachtu z gruntu (poněvadž nic věčně trvati a skrze všelijaké příběhy do gruntu zkaženo býti může) z nova vystaviti tím víc povinováni byli, jenž za ně daná summa vystaviti z toho ohledu na takové malé quantum připadá, a sice tento contract nikoliv zamlčovanej by byl, nýbrž by z toho se vztahující ročně znamenaté užitky takový vejminky bez toho spravedlivě vyžadují, protož taky
Pro 3o. oni páni kupující a jménem jejich potomkův mimo toho se zavázali z již obmezených příčin a věčné časy od roku k roku, neohlížeje se na obmezenou kupující summu té sice mocně odvedenou za krám masný a šlachtované činži v stejno se per 25 f. 12 x každoročně do zdejšího důchodu městskýho jakožto canonem věčný z příčin těchto Emphyteutiss zakoupených krámů masných a šlachty takto dokonale odvozovati, že pokaždý oni kupující a jejich potomci neb cessionáři na takovou činži v času nezapraviti ….7) by dáti nechali, ipso facto krámy masný s šlachtou slavný obci městské jakožto domino directo, a to sice ex natura Emphiteuseos zase připadnouti mají. Tak jakož ale:
Pro 4o. jure eodem Emphyteuseos ona slavná obec městská vždy první kupec od těch krámů masných a šlachty zůstanouti má, a to sice s tím vyrozuměním, že ego jiný kupec časem za takový masný krámy i s šlachtou trhovou sumu zaplatiti tenkráte povina byla, když ona hned jmenovaného a sobě zanechávajícího práva uživati by chtěla, tak taky nynější páni kupující a jejich potomci neb věrní cessionáři bez vůle a ratificati zdejšího magistrátu a pánův starších obecních ani jeden mastný krám in individuo, tím méně společně masný krámy i s šlachtou jednomu jinému odprodávati právo míti mají, soukromým Attentirung8) způsobu takového Dominium Emphyteuseos zrušujícího příběhu ale má ten celej kupující contract těch clausulích, který snad nynějším kupujícím pánům řezníkům k pohodlnosti bějti moci mohly, null a ničím býti, kterou
Pro 5o. slavnému zdejšímu magistrátu nezabranitedlně zůstane, na zachování a čistotu toho stavení takto invigilirovatý9), že oni kupující a jejich potomci vždy, pokudž by oni v těch krámů masných v stavění něco změniti, ztenčiti a neb strčiti chtěly, to vše nejináč, nežli s vědomím a vůlí zdejšího slavného magistrátu zprostředkovati mají; v protivným příběhu tyto masný krámy ipso facti zase slavný obce, která sice vidí dominium directum10) sobě nejhlavitedlnějc zanechává, připadnouti mají; poněvadž ale kupující smluvenou a zvrchu jmenovanou trhovou summu per šest set zlatých rheynských při zavírání tohoto contractu do důchodu městského pořádně odvedli a zaplatili, protož i páni kupující zde v nejlepším způsobu právem se quitujou a prázdna činějí, a to patrným poznamenáním, že ta trhová summa per šest set zlatých rheynských nikoli z matky pokladnice poctivého zdejšího řeznickýho pořádku vzata byla, nýbrž že jmenovaná summa per šest set zlatých rheynských i s všema nabíhajícíma outraty z vlastního jmění z vrch jmenovaní páni kupující pořádně zaplatili. Protož i taky:
6o. nikde jinde, než v těch vyznačených masných krámech, který se nynčko prodávají, maso, a to nejen hovězí, nýbrž jak koliv jmenovat mohoucí maso na prodej vykládat takto povolený býti má: že když by kdo a kdy koliv nějaký maso v domech neb v městě buď veřejně neb soukromě prodávati neb do města tohoto přinášeti se opovažuje, takový maso ipso facto nejenom confiscirovaný, nýbrž taky pánům kupujícím, jejich dědicům neb nápadníkům in commissum zapadnout má, přes to ale těch účinných outrat povinen a k tomu přidržen býti má: vše věrně a upřímně.
K potvrzení tohož nejenom purkmistr a rada, též společní páni starší obecní tohoto královského města Luna nad Ohří zdejší městskou pečeť vědomě zde přitisknouti nechali a vlastní rukou podepsali, nýbrž takový napřed jmenovaní páni měšťani a mistři řeznický jakozto kupující podobně s vlastním podepsáním potvrdili, a k tomu stejnému však poslednímu bezeškodnému potvrzení dole jmenovaní páni svědky vše možně dožádali s další prosbou: by tento kupující a respective prodávající contract do zdejších kněh městských na samo jediné outraty pánův kupujících vtělen a pojištěn byl.
Jenž se stalo v královském městě Luna na den 15. Octobris 1768.
L.S.

Podepsáni:

(za stranu prodávající) Bürgermeister und Rath alda: Johann Peter Haintz, p.t. consul, Thomas Johann Vovčička, Johann Anton Schlossar, Johan Wentzl Andreas Teyssig, Bernard Josef Alexius, Johann Josef Matheus Graas, Gottfried Joseph Deboeuffe, Wentzl Joseph Polensky, František Josef Smicheus; Jiří Mates Nýmajer (senator plebis) 11)

(za stranu kupující) Ferdinand Kajárek, Jan Kostka, Václav Kostka, Johann Walík, Johannes Trochopäus, Lydmilla Maderová, Václav Maxant, Antonín Drtina, Václav Funck

(svědci) Jacob Ressner, Augustin Pohl, Antonín Haintz, Frantz Wowčička

Po 260 letech jeví se tento text složitým a jeho čtení obtížným, ba místy dosti málo srozumitelným. Stručně řečeno, město prodávalo emfyteuticky a za podmínky předkupního práva masné krámy řeznickému cechu; jeho členové však museli o objekty pečovat, nesměli bez dovolení nic měnit, nesměli krámy a porážku nikomu prodat, do městské pokladny museli zaplatit kupní cenu 600 zlatých rýnského čísla, odvádět ročně 25 zlatých 12 krejcarů nájemného a zaplatit vklad do pozemkové knihy – to vše za vlastní peníze, nikoli z cechovní pokladny; dále měli za povinnost od rána do večera umožnit v areálu masných krámů volný pohyb, avšak na noc museli zajistit jeho bezpečné uzavření. Za to měli členové cechu, jejich dědicové a cessionáři v masných krámech a pouze tam právo prodeje všech druhů masa, včetně komise masa, které bude prodáváno v rozporu s touto dohodou a zabaveno.
Vše nasvědčuje tomu, že tato smlouva platila s malými změnami až do 24. dubna 1884, kdy masné krámy s ppč. 43 (mezi domy čp. 83 a čp. 84) koupil v dobrovolné dražbě tehdejší notář JUDr. Valentin Stopka. Pamětník uvádí, že masné krámy, v nichž maso tehdy vysekávali a prodávali jen dva až tři lounští řezníci, „hyzdily již po více let nejživější ulici Pražskou“. Stopka, který byl v době dražby čerstvě zvoleným III. radním, získal pozemky za 9700 zlatých a zakrátko na nich postavil dvojitý dům čp. 464 (vchod z Pražské ulice) a čp. 465 (vchod z Hilbertovy ulice). Porážka se tehdy provozovala v Husově ulici u řeky (za dnešním loutkovým divadlem). Teprve roku 1896 byl dostavěn a otevřen za městem na tehdejší dobu moderní areál veřejných jatek lounského Společenstva řezníků a uzenářů. Zde také měl provozovny pozdější Masokombinát Louny…
Antonín Hluštík

1) Opis je uložen v lounském archivu v registratuře městského úřadu, sign. Reg. 1 (1796-1845); text je psán kurentem, cizojazyčná slova latinkou.
2) Za slavné rady jakož i purkmistra Jana Petra Haince, dne 7. listopadu roku 1768.
3) Dědičný nájem na delší dobu, případně navždy.
4) S přesně stanovenými podmínkami.
5) Masné krámy s jatkami, tj. s místem porážky zvířat.
6) Postupitelé pohledávek.
7) Špatně čitelné místo opisu s výčtem sankcí za neplacení nebo zpoždění plateb nájemného.
8) Germanizovaný tvar latinského slovesa attento, -are (resp. attempto, -are) ve smyslu svévolného pokusu
napadnout či rušit přímé vlastnické právo obce k masným krámům.
9) Bděle střežený.
10) Přímý, svrchovaný výkon vlastnických práv k uvedené nemovitosti.
11) Jediný podepsaný obecní starší (nikoli plnoprávný radní!).

ZPĚT

UMĚLECKÉ NAKLADATELSTVÍ - MAPOVÝ ATELIER

EDVARD FASTR

„Pomíjivost, samá pomíjivost,“ praví biblický Kazatel… Edvard (často také Eduard) Fastr patřil k významným osobnostem lounské kultury. Ačkoli zemřel před necelým půlstoletím, zanechav za sebou syna a tři dcery s rodinami, soustavnější informace o jeho osudech se mi scházely z mnoha zdrojů jen zvolna a torzovitě. Četl jsem jen pár jeho dopisů. Z nich jsem si vypůjčil záhlaví do titulu. Vydejme se tedy na cestu po mapě Fastrova přebohatého života.

Začátky
Životopisnou skládačku otevřeme v časopise Knihkupec a nakladatel, kde v roce 1937 vychází s gustem psané blahopřání Edv. Fastrovi k šedesátinám (narodil se 6. 12. 1877). Dozvídáme se tu, že jubilant přišel na svět v oslošachteckém mlýně na Vrchlici u Kutné Hory. Tři roky měšťanky absolvoval v Jindřichově Hradci, kde byla jeho teta učitelkou. V letech 1891-1896 se učí knihařem, pak sazečem v knihtiskárně a knihkupectví kutnohorského Karla Šolce. Po absolvování obchodní školy se stává korektorem a posléze účetním faktorem u firmy Leschinger v Praze (do 20. 12. 1903). Mnohotvárná praxe se bude hodit…

V Jaroměři
V prosinci 1903 kupuje v Jaroměři od Otakara Juliše knihkupectví, „kde nebylo jediné knihy, takže do výkladní skříně musel dát vlastní knihovnu“… Tržba prvního dne prý činila 19 krejcarů. V prvním působišti se v roce 1908 podílí na vydání půvabné knížky se stylovou secesní obálkou. Dočteme se na ní: „Pramen moderních ornamentů na základě geometrickém. Příručka ornamentálních motivů od architekta Václava Jeřábka, c. k. skut. učitele Státní školy řemeslnické v Jaroměři. Nákladem Městského muzea. V komisi knihkupectví Edvarda Fastra. Tiskem Václ. Nejedlého.“
Fastrovo působení v první štaci stručně připomíná v Jaroměřských novinách (1995, č. 11) Jiří Uhlíř. Informuje mj. o dvou vydáních „Fastrova ilustrovaného průvodce po Českém severovýchodě“ (tisk z roku 1911). Zmiňuje též tříbarevný Plán král. věnného města Jaroměře, který byl dílem profesora c. k. průmyslové školy Adolfa Řeháka. Týž autor připravil Mapu okolí Jaroměře a Dvora Králové nad Labem. Ve sbírce Eduarda Paseky se uchovaly též první Fastrovy pohlednice: Škola a sokolovna, Hotel Pretoria a rozmarná Jaroměř dne 18. května 1910 při srážce s kometou.
Další Fastrovu pohlednici zveřejňuje Jiří Uhlíř v článku Z historie aviatiky na Jaroměřsku (Jaroměřské noviny č. 2, 1898). Je zde zachycen „vzlet aeroplanu inž. Kašpara z Pardubic v Josefově“. Na počátku velkolepé akce, kterou 24. června 1910 navštívilo na dvacet tisíc lidí, byl i Edvard Fastr, jenž byl iniciativním členem místního Klubu českých turistů. Přes nepříznivé povětrnostní podmínky odvážný pilot vzlétl. Uhlíř, zřejmě s využitím dobových pramenů, píše: „Vítr stále nemá slitování, s neutuchající sveřepostí bije do křídel. Nicméně statečný pilot vystoupá se svým strojem, který dokonale ovládá, do výše asi 70–80 m. Obletí cvičiště jednou a pokračuje středem letiště do druhé dráhy. Pohled zespoda, ukazující celé rozpětí křídel monoplánu, který nad středem letiště je asi nejvýše, působí nádherně a vyvolává znovu bouři pochvaly. Ing. Kašpar opět zaletí ke Starému Plesu, kde se obrací do dlouhé strany a opětovnou obrátkou u Jasenné se vrací a přistává po letu, který trval čtyři minuty a 50 vteřin. Obecenstvo zahrnuje aviatika spontánním potleskem za jeho znamenitý výkon. Ing. Kašpar stěžuje si přátelům na prudký vítr, jež vyžadoval veškeré fyzické napětí sil, a na zapadající slunce, jež místy ho oslepovalo a ztěžovalo prostorovou orientaci.
Veřejná produkce je skončena, obecenstvo uspokojeno se vrací v jediném slitém davu, v němž jen námahou se prodírají povozy, kočáry, automobily. Lidé živě rokují o krásné podívané. Vždyť byli svědky prvého vzletu člověka na Jaroměřsku.“
Ještě připomeňme jedno podstatné osobní datum – 16. 8. 1904 si Fastr bere za ženu Annu Kubištovou.

V Jilemnici
Nevíme, proč podnikavý knihkupec prodává v roce 1911 dobře zavedený obchod Aloisu Šmahelovi a odchází do Jilemnice. Zde záhadně mizí majitel tiskárny Alois Neubert. Jeho závod kupuje v dražbě tamní Občanská záložna a pronajímá ji Fastrovi. Žižka uvádí: „V krámě holé zdi, v tiskárně hromádky liter a dva tiskařské stroje, spravované provazy. Krušná práce, nesnáze se znovuzřízením tiskárny a knihkupectví a shánění zákazníků podlomilo mu nervy.“ – I v tomto působišti Fastr pokračuje ve vydavatelské činnosti. Nápadité řešení obálky mají „Bucharovy výlety do Krkonoš v barvách a nejnovějším rozhledem se Sněžky. V Jilemnici vydala Severočeská knihtiskárna, knihkupectví a nakladatelství Edv. Fastra“. Dalším titulem jsou „Krakonoš z pouti a jiné povídky z horního Pojizeří“ a Lyžařská a turistická mapa Krkonoš.
Aleš Zach připomíná i umělecké pohlednice (Orlické hory, Krkonoše, Babiččino údolí, Betlém).

V Lounech
V roce 1912 prodává Fastr jilemnický majetek bratřím Baumgartnerům. Nedlouho se zotavuje v Domažlicích. Dvacátého září téhož roku je Fastrovi udělena v Lounech koncese papírnická, jež umožňovala také prodej knih a vydavatelskou činnost. Přebírá zde silně zadlužené knihkupectví Otomara J. Bukače, které sídlilo v rohovém domě naproti Dívčím školám projektovaném v r. 1896 Kamilem Hilbertem. Papírnickou filiálku zřídil v Poděbradové ulici v 636 (též Hilbertův projekt). Sotva se knihkupec v Lounech zabydlí, začína první světová válka. I on je nucen narukovat. Vojenský mundur sundavá až v listopadu 1918.

Starostou
Brzy po válce vstupuje Fastr do obecní politiky. V roce 1919 se stává členem obecního zastupitelstva. Působí v něm až do roku 1932. V roce 1922 je po rezignaci Josefa Fouska zvolen starostou. (Volba proběhla 2. května.) Už v říjnu 1923 však Fastr na starostenství rezignuje. V záznamech městské rady z tohoto krátkého období nalezneme pouze kratičký Fastrův projev věnovaný úmrtí ženy T. G. Masaryka Charlotty.

Mapy
V roce 1929 předává Fastr koncesi Václavu Chloubovi a věnuje se plně nakladatelskému podnikání. Nejdříve v Lounech, poté v Praze. Jako činný turista si uvědomuje, že na trhu chybí pestřejší sortiment kartografických pomůcek. Navazuje na své předchozí vydavatelské počiny, tentokrát ovšem koncepčně a velkoryse. Vytváří si v celé republice tým spolupracovníků, kteří pro něj zpracovávají tituly do mapových řad (turistické mapy, speciálky okresů). V jednom z nakladatelských letáků se praví: „Tisíce silnic naší vlasti se všemi krásnými rozhledy, zrádnými zákruty, stoupáními a spády mají Fastrovy mapy pro automobilisty, motoristy a cyklisty.“ Leták mj. uvádí tituly: Distanční a přehledná silniční mapa ČSR, Přehledná silniční a železniční mapa ČSR, Národopisná mapa Čech, Čechy, Země Moravskoslezská, Slovensko a Podkarpatská Rus, Fastrův obrázkový plán a průvodce Prahou (i v jazykových mutacích), Fastrův plán Velké Prahy, Fastrovy automapy v osmi listech (až příliš přepěchované údaji).
Některé mapy, které se mi dostaly do ruky, jsou výtvarnými skvosty. Patří k nim třeba Fastrova turistická mapa Šumavy, Vyškovský kraj, Přerovský okres, Politický a školní atlas moravskoslezský, Českomoravská vysočina, Správní okres slánský… Co mapa – to jiné grafické ztvárnění…
Vzácností je dnes mapa České středohoří a Krušnohoří. Je zde detailně zachyceno, krom severní části Župy lounské, celé zmizelé Mostecko; zaznamenány jsou tu kapličky, sochy, rozcestní kříže či stromy s obrázkem. Velikost některých údajů je ovšem na hraně čitelnosti. Škoda, že k nejméně zdařilým mapám patří nepřehledná Střední část Župy lounské, zachycená Karlem Novým.

Monografie měst
Znamenitým záměrem byla edice „Fastrovy monografie českých měst“. Vyšly zde tři výpravné publikace, k nimž se dodnes zájemci o historii hojně vracejí. Všechny tři publikace spojuje kromě vydavatele tehdy proslulý malíř Jaroslav Šetelík (1881-1955). Věnoval se téměř systematicky krásám Prahy a starobylých českých měst. V roce 1915 vychází „Královské horní město Kutná Hora, sídlo umění. Album fotografií, akvarelů a kreseb Jaroslava Šetelíka“. Autorem textu byl Alois Till. Na obálce je uvedeno pouze Kutná Hora.
U druhého svazku se zastavme podrobněji. V katalozích knihoven ho můžeme nalézt též na několika místech. Na obálce, jíž dominuje kresba Žatecké brány, najdeme název Louny a Lounsko. Titulní list ale zní odlišně: „Královské město Louny. Kresby a akvarely Jaroslava Šetelíka. Text Vojtěcha Prokše. V Lounech. Nakladatel Edvard Fastr, knihkupec.“ V knize nenajdeme datum vydání. To první bylo vytisknuto v roce 1922, další o deset let později. Šetelíkovy originály vznikaly již před válkou, příprava knihy byla ovšem přerušena. Barevné i černobílé ilustrace vycházejí též v podobě pohlednicových cyklů.
Profesor Prokeš se podrobně prochází lounskou historií, zmapuje i okolí města, zmiňuje se o přírodě a geologických podmínkách. Mistr Šetelík pak obdivně shlíží z věže chrámu sv. Mikuláše, zachycuje Daliborku a další městské scenérie a pamětihodnosti. Dívá se na město jako okouzlený kronikář, neodchyluje se od reality, spíše ji prosvětluje, zvlídňuje… Tomuto tisku neřeknou lounští znalci historie jinak než „Šetelík“…
Třetí monografií, nejméně známou, je titul Domažlice a Chodsko. Textovou část zde připravil romanopisec Jan Vrba. Vedle Jar. Šetelíka ji výtvarně doprovodil Václav Malý. Kniha vyšla s Janem Sladkým Kozinou na obálce v roce 1926.
Ve Fastrově bibliografii se v roce 1922 mihne letáček Jana Niče Co navštívím a čeho si všimnu v Lounech. Knihkupec vydává i půvabné pohlednice s lounskými motivy. Sběratelsky vzácná je např. Vzduchoplavba v Lounech za sto let. Nad inundačním mostem pluje hejno vznášedel.

Knížky pro děti
Jako nakladatel se Fastr specializuje nejen na mapy. Stává se i předním vydavatelem literatury pro děti a mládež. Komerčně úspěšným titulem byli jistě Karafiátovi Broučci vycházející v mnoha vydáních. Na jejich výzdobě se podíleli Josef Wenig, Aloisie Halaburtová (rodačka z Peruce) a Marie Fischerová-Kvěchová. Ta se stává nejčastější ilustrátorkou pohádkových knížek. Tato autorka je v meziválečném období neobyčejně populární. Její baculaté postavičky dětí jsou zbožňovány. I dnes jsou knížky s jejími obrázky hojně vyhledávány sběrateli. Úroveň tvorby Fischerové-Kvěchové, která pro Fastra upravuje na tři desítky knížek, je až dramaticky proměnlivá. Mistrovsky ovládala kresbu ornamentů, dařily se jí i květinové motivy. Postavy obléká do bohatě řasených krojů, holčičky – samá krajka. Lidské tváře jsou ale stereotypně bezvýrazné, jakoby rozteklé, velmi často je zdobí zvednutý nosík… Andělíčkovská baculatost působí mnohdy odpudivě. V leporelu K Ježíškovi potkáme např. tři krále, kteří vypadají jako opilí trotlíci… Mezinárodní uznání si ovšem vysloužila knížka Leontýny Mašínové Od svítání do šera tištěná v Průmyslové tiskárně pod dohledem Methoda Kalába. Výrazným počinem je i Fastrovo vydání Babičky s ilustracemi Kvěchové.
Další desítky dětských knih tvoří pestrá autorská směsice. Snad nejvíc mne zaujaly ilustrace Karla Svolinského v knížkách Násobilce v malé chvilce a O cvrčku Tuláku. Jednoduché, veselé, mistrně provedené. Mezi ilustrátory se objeví i Cyril Bouda (Staré pověsti a legendy, Chodské pohádky). Celý cyklus Jarabáčkových příběhů a pohádek doprovází kouzelné obrázky klasika ilustrace pro děti Artuše Scheinera. Jeden z těchto pohádkových souborů uzavírá doslov Edvarda Fastra, který je podepsán jako „přítel nakladatel“.

Když jste dočtly pohádky své, děti,
vzpomeňte na Jarabáčka šotka.
Náhodou až někdo z vás ho potká,
Můžete mu tohle pověděti:

„Jarabáčku, neposedný hošku,
děkujem ti za pohádky milé,
užily jsme při nich krásné chvíle,
měl jsi jich však přidat ještě trošku!

Z obrázků jsme také měly radost,
vyřiď za ně mistru Scheinerovi
pozdravení srdečnými slovy.
Ví, že pestré barvičky chce mladost.

Na ty krále, víly, čaroděje,
vodníky a princezny a skřítky
vzpomínati budem bez pobídky,
bavily nás velmi jejich děje.“

Jarabáček, dětí přítelíček,
usměje se na vás jistě sladce,
řekne vám, že též jste ve pohádce,
dokud kvetou růže vašich líček!

Loučení
Fastrovo agilní podnikání se uzavírá brzy po roce 1948. Nedokončena zůstala například obsáhlá publikace o růžích ilustrovaná Otou Ušákem.
Podnikavý knihkupec a nakladatel umírá 24. 2. 1955 po těžkém zranění. Spadl ze štaflí, když ukládal knihy do vysokých polic soukromé knihovny. Z té se uchovalo pouze torzo. Všechny Fastrovy tisky nevlastní ani Národní knihovna (má jich 189). V jejím katalogu najdeme i Prozatímní seznam knih a publikací nakladatelství Edvarda Fastra vydaný 1. září 1941. Tento leták se ale nepodařilo najít… Uchovala se ovšem řeč na rozloučenou, kterou L. K. Žižka uzavřel slovy: „Nechť tam, na oné straně, tento plachý pták života zatím odpočine ve věčném míru po díle dobře konaném.“
Ivo Markvart

(Text včetně dalších fotografií vydalo tiskem nakladatelství FABIO ve spolupráci s OS Knihovna třetího tisíciletí jako separát REZIZu roč. 8/2003. Rovněž se stal součástí rubriky Osobnosti lounského antikvariátu v oddíle ANTIKVARIÁT, kde ho naleznete obohacený o některé další ilustrace a odkud si jej můžete stáhnout i v pdf formátu.)

ZPĚT

RNDr. Jan Otakar Martinovský

Troufám si říci, že v každé školní knihovně, nejen v Lounech se nachází kniha Klíč a atlas stromů a keřů. Málokdo však již ví, že její autor pocházel z Lounska a svou odbornou práci zasvětil vegetaci Českému středohoří. A protože v Biografickém slovníku okresu Louny o něm najdeme jen několik strohých a neúplných informací, nezbývá než na úvod připomenout a doplnit jeho biografická data.
Narodil se 24.6.1903 v Počedělicích. Rodiče se však brzo přestěhovali do Chožova a tak vyrůstal v těsné blízkosti kopců Českého středohoří, kterým zůstal věrný již po celý svůj život, i když sem zajížděl jen na kratší či delší návštěvy. Po maturitě na biskupském gymnáziu v Praze-Bubenči studoval v letech 1922-27 na přírodovědecké fakultě UK v Praze obor biologie - zeměpis a získal aprobaci pro učitelství na středních školách. V letech 1927-30 učil v Praze, Jihlavě, Kroměříži, poté zakotvil na delší dobu v Příbrami (1930-1943). V letech 1943-1963 učil na základních a středních školách v Praze: 1943-50 Vančurovo reálné gymnázium v Praze - Smíchově, 1950-54 ZOŠ v Jindřišské ulici, 1954-55 SVVŠ v Karlíně, 1955-59 v Helichově ulici, 1959-63 na Uhelném trhu. Zemřel 2. 4. 1980 v Praze.

ODBORNÁ PRÁCE

V jeho odborné botanické činnosti lze odlišit dvě období. První období věnované studiu morfologie rostlin plynule navazuje na jeho vysokoškolská studia a odráží se v něm vliv jeho učitele prof. J. Velenovského. Studia zakončil dizertační prácí „ Morfologie a biologie rodu Gagea“ (česky křivatec). Dále se věnoval studiu čeledí liliovité a pižmovkovité. Jeho odborný záběr byl poměrně široký, a tak lze v jeho bibliografii nalézt i několik článků mykologických. Především však, v souvislosti s jeho pedagogickou činností stoupá jeho zájem o obecně biologické či filozofické otázky. V r. 1937 vycházejí Základy přírodovědného názoru světového, učebnice pro 8. třídu všech typů gymnázií a 7. třídu reálek, na níž se podílel. Z předválečných prací je zajímavý překlad knihy K. Haserta: Divy světového řádu, která vyšla v r. 1937 v edici Knihy katolického literárního klubu.
Během II. světové války byla jeho publikační činnost minimální. Jednou z mála výjimek je článek v časopise Vesmír (1941-42) Několik přírodopisných zajímavostí ze staré kroniky (města Loun). Z jeho přátelství s filofem a básníkem Emanuelem Fryntou (1923-75) vznikly Přírodopisné omalovánky E. Frynty: Motýli denní (1941) a později i Kalendář pro všechny na r. 1947.
Druhé období jeho odborné práce začíná po odeznění války, jeho první odborné články vycházejí až koncem 50. let 20 století. Odborná práce pak získává na intenzitě po odchodu do důchodu v r. 1963. Toto období je věnováno floristicko-fytogeografickým pracem, z kterých lze snadno vysledovat intenzivní zájem o České středohoří a vrcholí taxonomickými pracemi z rodu Stipa (kavyl, lidově vousy Sv. Ivana), tedy rostlinami, kterou jsou typické pro Středohoří stejně jako oblý tvar jeho kopců. Odbornou práci začal stále více spojovat i s ochranou přírody, opět zejména v Českém středohoří, ale i v Poohří a severní části Středočeského kraje.
Zajímal se především o stepní rostliny a jejich biotop, a odtud se dostal ke studiu problematiky stepí v české kotlině. Jeho práce přesahují regionální rámec nejen Lounska, ale i republiky a mají dodnes evropský význam. Jako první poukázal na podobnost a příbuznost středoevropských stepí se stepmi v evropské části Ruska. Zpracoval monografii evropských druhů kavylů a popsal 30 nových druhů pro vědu, nejen ze střední Evropy, Balkánu, Itálie, Španělska, ale i z Iráku. Těsně před svou smrtí stačil ještě zpracovat rod Stipa (kavyl) pro 5. Svazek Flora Europaea (Květena Evropy).
Kromě čistě odborných prací, publikovaných většinou v němčině a v zahraničí, se podílel na dvou knihách určených studentům. V r. 1959 spolu s J. Přikrylem a R. Pacholíkem připravili Naše rostliny. Klíč k určování. V r. 1974 spolu s M. Pozděnou Klíč a atlas stromů a keřů. Již po jeho smrti, v r. 1983 vyšlo 2. vydání, které se stalo běžnou součástí školních knihoven.

PEDAGOGICKÉ PŮSOBENÍ

Jan O. Martinovský byl bezesporu významným českým botanikem, byl však neméně dobrým pedagogem a jeho působení na tomto poli rozhodně snese srovnání s jeho odbornou botanickou prací. Zanechal za sebou řadu žáků, kteří často šli ve stopách svého středoškolského profesora a věnovali se botanice.
Jedním z prvních, byl jeho mladší kolega Zdeněk Pilous (1912-2000) náš pozdější významný bryolog (odborník na mechorosty) a spoluautor zatím jediného klíče na určování našich mechorostů. Potkali se během působení v Příbrami. Zdeněk Pilous jako učitel na měšťanské škole za ním docházel, aby si doplnil své znalosti z přírodopisu. Právě díky
Janu O. Martinovskému, který mu dlouhodobě zapůjčil dobrý mikroskop, se Z. Pilous začal věnovat studiu mikroskopických hub, lišejníků a mechů. Shodou okolností v r. 1938 našel Z. Pilous exil u svých příbuzných v Brníkově u Libochovic1). Ve volném čase se věnoval sběru mechorostů v Poohří, ale i v Českém středohoří a odkud publikoval řadu zajímavých nálezů.
Během svého působení na reálném gymnáziu na Smíchově byl třídním profesorem pozdějšího docenta botaniky na PřF UK Vladimíra Skalického (1930 - 1994), s kterým především v 70. letech společně publikoval několik odborných prací. Právě vzpomínka doc. Skalického asi nejlépe vystihuje jakým byl pedagogem: „ Při nedostatku učebnic a učebních pomůcek nám dovedl podat základ didakticky pečlivě vybraných faktů a přitom vzbudit hluboký zájem o studium přírodovědných oborů. Nejdříve nás měl na zeměpis, později nás učil geologii a konečně biologii. Ve stejném sledu se měnil i můj přírodovědecký zájem. Měl rozvrženou učební látku tak, že ji vždy celou probral bez jakéhokoliv spěchu, připojil vlastní poutavé poznámky, důležité části zopakoval a pak probranou látku s klidem a přesností zkoušel. Za celou dobu gymnaziálního studia jsem se jen u něho setkal s dobrovolnými přírodovědeckými vycházkami do pražského okolí a v přírodovědeckém kroužku s prvním poznáním odborné práce. Mistrně dovedl využívat vlivu svých starších žáků na nás a stavět nám před oči jejich vědeckou práci jako příklad k následování. Zejména v oktávě vypracovali mnozí z nás drobné samostatné práce, např. z rostlinné anatomie, z pozorování antropofyt, xerotermů atd.“. Vzpomínal na něho nejen jako na dobrého učitele, ale také skromného a tichého člověka.
Během svého působení na Smíchově učil význačného antropologa prof. Emanuela Vlčka (nar. 1925). Na SVVŠ v Helichově ulici učil RNDr. Michaelu Šourkovou (1944-93), později odbornou asistentku botaniky na PřF UK.
V 70. letech aktivně spolupracoval se Severočeskou pobočkou Československé botanické společnosti a své znalosti o stepích a jejich květeně předal mladšímu kolegovi RNDr. Jiřímu Kolbekovi z Botanického ústavu ČSAV.

Poznámka
1) V letech 1934-38 působil Z. Pilous na Slovensku.

SKAUTING

Vedle působení ve školství je třeba připomenout i jeho působení ve skautingu, ke kterému se dostal až v dospělém věku, v době svého působení v Příbrami. Působil v katolickém skautingu a v r. 1934 byl jmenován vůdcem a vzápětí i divizním zpravodajem IV. divize českých katolických skautů. V r. 1937 byl zvolen náčelníkem (nejvyšším představitelem) nově ustaveného Ústředí skautů-katolíků v Čechách, které se stalo autonomní organizací Svazu junáků skautů a skautek Republiky československé. V lednu 1939 došlo ke sloučení několika skautských organizací a vytvoření nové jednotné skautské organizace Junák. Na jeho ustavujícím sněmu 22. ledna 1939 byl J.O. Martinovský zvolen místonáčelníkem Junáka. Po II. Světové válce byl na II. Junáckém sněmu zvolen druhým místonáčelníkem, kterým byl až do vzniku Akčního výboru Junáka v r. 1948.
Po obnově organizace Junák v r. 1968 se opět zapojil do činnosti a na III. Junáckém sněmu v listopadu 1968 byl zvolen členem náčelnictva. Kdyby činnost Junáka nebyla několikrát násilně přerušena byl by J.O. Martinovský asi velmi aktivní v této oblasti a asi by se nevěnoval tak intenzivně botanice. Ta se mu zřejmě stala neškodným únikem jak v 50. letech, tak 70. letech 20. století.

Naděžda Gutzerová <gutzer@iol.cz>

Bibliografie významných děl:

1930: Beitrag zur Morphologie, Phylogenesis und Entwiklungsgeschichte der Gattung Gagea
Salibs. - Beih. Bot. Cbl., Dreseden, sect. 1,46: 435-459.
1931: Einige interessante Bläter- und Blütenabnormalitäten an Adoxa moschatelina L. -
Oest. Bot. Zeit. 80: 250 - 264.
Über die Ursprung der Kollateralknospen bei den Allioideen. - Beih. Bot. Obl.,
Dresden, sect. 1, 48: 425-434.
1965: Kavyly serie Pulcherrimae na Slovensku. -Biológia, Bratislava, 20: 498 - 510.
1966: Zwei neue südeuropäische Federgrassipenn. - Feddes Repert., Berlin, 73: 141-152.
1967: Martinovský J.O. et F. Radicz: Bemerkungen über die Phytogeographie und Ökologie
in der Ungarn vorkommenden Stipa-Arten. - Fragm. Bot. Budapest, 5: 23-68.
1968: Martinovský J.O. et H. Scholz: Stipa bavarica - eine neue Federgrasart. -
Willdenowia, Berlin, 4: 317.324.
Federgrasarten des Pannonischen Beckends. - Not. Közl., Budapest, 54: 45-52.
1969: Martinovský J.O. et V. Skalický: Zur Nomenklatur einiger Stipa-Sippen der Pennatae-
Gruppe. - Preslia, Praha, 41: 327-341.
Martinovský J.O. et J. Chrtek: Infraspeziphische Taxa von Stipa parviflora DESF. Und
„Stipa hoggarensis“ CHRTEK et MARTINOVSKÝ sp. nova. - Webbia, Firenze,
24: 391 - 395.
Studien über den Verwandtschaftskreis von Stipa sibirica (L.) Lamk. und Stipa effusa
(MAXIM.) NAKAL. - Bot. Jb., Stuttgart, 89: 335-343.
1970: Beitrag zu kenntnis der spanischen und nordafrikanischen Federgrassippen der Gruppe
Pennatae. - Ann. Inst. Bot. A.J. Cacanilles, Madrid, 27: 55-84.
Stipa smithii, eine neue chinesische Federgrasart. - Svensk Bot. Tidskr., Uppsala, 64:
158-164.
Über drei neue Stipa-Sippen aus dem Verwandtschaftskreis Stipa joannis s.l. - Öst.
Bot. Zeitschr., Wien, 118: 171 - 181.
Zwei neue Stipa-Sippen aus Iraq. - Preslia, Praha, 42: 373 . 376.
1971: Srovnávací fytogeografická studie k problematice středoevropské stepi. - Severočes.
Přír., Litoměřice, 2: 43-107.
Stipa mayeri MARTINOVSKÝ, eine neue balkanische Federgrassippe. - Acta Bot.
Croat., Zagreb, 30: 141-146.
1976: Neue Stipa-arten und einige Ergänzungen der früher beschriebenen Stipa-Taxa. -
Preslia, Praha, 48: 186-188.
Martinovský J.O., Moledno B. et G. Caputo: Stipa crassiculmis P. SMIRNOV ssp.
picetina ssp. N. nel massiccio dei Picentini (Appennino campano). Delpinoa, Napoli,
ser. N., 16-17 (1974-1975): 185 - 191, 2 tab.
1977: Rozšíření kavylů v Českém středohoří a v bližším okolí a jeho význam pro
problematiku vzniku a vývoje středoevropské xerothermní vegetace. - Stipa, Ústí n.L.,
3: 47-57.
1980: Stipa L. - In: Tutin T.G. et al. (red.): Flora Europaea 5: 247-252, ed. Cambridge Univ.
Press, Cambridge.
Martinovský J.O. et B. Moraldo: Studia taxonomica ad taxa sectionis Stipa in regione
mediterranea atque submediterranea occurenta. - Preslia, Praha, 52: 13-34.

ZPĚT

ARMÁDA NA POCHODU

neboli rušné léto 1813 v Poohří

Dnem 10. srpna 1813 skončilo již beztak prodloužené příměří, během něhož od 4. července probíhala rušná jednání, ústící v tzv. Pražský mírový kongres, zahájený 12. července. Skončil neúspěchem, protože Napoleon pro snahy koaličních spojenců (drei vereinigte Mächte) neprojevil zájem, natož porozumění. Jeho záměrem bylo získat čas k doplnění a přeskupení vlastní armády. A tak bylo Rakousko od 11. srpna 1813 opět ve válečném stavu s Francií. Z toho důvodu a na smluvené znamení se armáda, složená z rakouských, pruských a ruských jednotek začala přeskupovat k úderu. Příslušní monarchové se sjížděli do Prahy a hlavní štáb maršála Karla Schwarzenberga1) se pustil do uskutečňování předem dohodnutých operací.
První přijel do hlavního města rakouský císař František I. (1792-1835). Jako korunovaný český král se 14. srpna samozřejmě ubytoval na Hradčanech, kde se následujícího dne objevil také ruský car Alexandr I. Romanov (1777-1825). Pruský král Fridrich Vilém III. Hohenzollern (1797-1840) přijel až 18. srpna; jako přístřeší mu byly poskytnuty prostory nedalekého arcibiskupského paláce.

Jeden ze mírnějších způsobů, jakými si Platovovi donští kozáci počínali při rekvizicích roku 1813 zaznamenal kreslíř H. Grobet (repro autor).

To již události dostával rychlejší spád, neoť ani francouzský císař Napoleon, obývající po dobu příměří Marcoliniho palác (Gartenschloss) v drážďanském Friedrichsstadtu, nelenil. Armádu soustřeďoval na tzv. labské linii a zároveň se snažil nepřítele vyprovokovat ke střetnutí na českém území. Tomuto účelu sloužil také rozkaz, kterým nařídil generálporučíku Dominiku René Vandammovi, aby se svým I. armádním sborem a s polským 8. armádním sborem generála Józefa knížete Poniatowského překročil české hranice a obsadil podještědí, Šluknovsko, Rumbursko a Českolipsko. Oba sbory, sledovány hlídkami 2. lehké jízdní divize rakouského generála Adama hraběte Neipperga, zahájily tuto operaci 18. srpna.
To však již mezi Litoměřicemi, Mělníkem, Slaným a Louny vrcholilo soustřeďování Hlavní neboli České armády, posílené ruským sborem generála Barclaye de Tolly. Ruské jednotky měly prostor soustředění na Mělnicku, Roudnicku a v okolí Budyně nad Ohří, mezi Louny a Budyní byli Prusové, zatímco rakouské jednotky se připravovaly v dlouhém pruhu podél Ohře, mezi Chebem a Louny. Stanoviště vrchního velitele Schwarzenberga bylo nejprve v Mělníku, během přípravných přesunů však bylo přeneseno do Chomutova.
Maršál Schwarzenberg uspořádal na pláních u Peruce a Vraného přehlídku. Pozval všechny tři panovníky, o čemž se díky faráři Josefu Hauserovi dochoval záznam v perucké farní kronice. Vztahuje se ke čtvrtku 19. srpna 1813, kdy kolem osmé hodiny ranní přijely na perucké náměstí nejprve ekvipáže zmíněných tří monarchů, doprovázené generálním ubytovatelem a náčelníkem Schwarzenbergova štábu generálem Radeckým2); o necelé tři hodiny později přijeli v poštovních dostavnících rakouský císař, ruský car a pruský král. Po krátkém oddechu vsedli na připravené koně a přemístili se do prostoru vojenského soustředění mezi Zlonicemi, Vraným a Perucí. Přehlídka za přítomnosti Karla knížete Schwarzenberga, jeho adjutanta podmaršálka Kollera, náčelníka štábu Radeckého a dalších vysokých důstojníků spojeneckých štábů byla zřejmě krátká, protože jednotky ještě v poledne zahájily v kolonách urychlený přesun k saské hranici3).
Proudy prvních spojeneckých jednotek však táhly přes Louny, Postoloprty, Žatec a Chomutov již od 10. srpna. Rozděleny ve dva hlavní proudy, směřovaly ke krušnohorským průsmykům: Prusové táhli do Saska přes Horu Sv. Kateřiny a přes Kalk, Rakušané a Rusové přes Horu Sv. Šebestiána. Poslední porada nejvyššího velení se měla konat v Chomutově. Ruský car s generalitou se ve městě ubytoval 21. srpna, den nato přijel Fridrich Vilém III a první kozácké oddíly z Mělnicka. Rakouský císař František I. se dostavil 23. srpna jako poslední. Porada se odbyla ještě téhož dne a 24. srpna panovníci Chomutov opustili. Kostky byly vrženy…
Pro královské město Louny a okolí nebyly přesuny vojska v srpnu 1813 žádnou novinkou. Jak ukazují soudobé přehledy o ubytování, vedené pečlivým městským kvartýrmajstrem4), Poohřím procházely vojenské kontingenty již od roku 1806 a jejich kolísavý nápor utuchl teprve koncem roku 1820. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že v soupisech evidované noclehy v lounských domech se týkají jen malé části armádních sil - zpravidla jen korunovaných hlav, vysokých důstojníků, štábů, diplomatů, kurýrních služeb, eskort zajatců, sanitních transportů, polních pošt apod. Tyto noclehy musely být poskytnuty pod střechou - byť jen na jedinou noc.
Mnohem větší počet vojáků spal pod širým nebem, na polích, v lukách a ve stodolách kolem obcí. Pásli se tam jezdečtí koně, parkovaly trény, polní lazarety, dělostřelecké baterie, pěšáci, zákopníci i kavaleristé. Zejména v deštivé třetí dekádě srpna 1813 to zřejmě nebyl žádný med, uvážíme-li, že se dolním Poohřím musela přesunout bezmála čtvrtmiliónová armáda…
Nahlédneme-li do přehledu ubytování za období od 1. ledna 1813 do 31. prosince 1814, zjišťujeme, že jenom v samotných Lounech bylo postupně na kratší či delší dobu ubytováno 1478 rakouských, 698 ruských a 119 pruských důstojníků, z ostatních armádních složek a služeb pak celkem 37 896 mužů. Zároveň se město muselo postarat o 7609 koní a přistavit 1264 přípřeží.
V téže době vojsko obsazovalo také okolní obce Dobroměřice, Blšany, Cítoliby, Líšťany, Nové Hrady, Jimlín, Zeměchy a Postoloprty. Podle soupisu se v Lounech i jmenovaných obcích v uvedeném období ubytovalo celkem 3770 důstojníků a 128 521 mužů různých národností, přičemž se obce musely postarat o 5551 přípřeží a 40 688 koní. Máme-li těmto číslům věřit - a není důvod o nich pochybovat - pak to znamená, že během let 1813 a 1814 vyhledalo na Lounsku přístřeší 131 291 příslušníků nejvyššího velení, štábů, armádních služeb a doprovodů významných osob. Podobně tomu bylo i jinde v Žateckém kraji a v obcích sousedního Litoměřicka.

Autentickou scénu, kdy Baškir z ruského sboru generála Barclaye de Tolly učí chlapce v obsazeném městě střelbě z luku, zachytil rytec Kuthbeil (repro autor).

Ubytování vojska na pochodu bylo i v mírových dobách jevem obtížným a nepříjemným, ve válečném čase však jeho důsledky pro obyvatelstvo dosahovaly samotných mezí únosnosti. Nešlo je o fyzické obsazení domů, stájí či o rekvizice. Docházelo i ke škodám na majetku, k požárům, k ničení polních kultur apod. V této souvislosti je zajímavé, že ústní tradice a pamětní zápisy nejčastěji a takřka výhradně zmiňují škody, způsobené oddíly ruského sboru. Tak například v pamětní knize Cítolib se uvádí, že kozáci za svého táboření v obci vyhubili všechny bažanty, chované v místní panské bažantnici. V Lenešicích zase neopatrností ruských vojáků vyhořela stodola u Šmídhausů čp. 13, v Brozanech měli hospodáři potíže s kozáckou vybíravostí v jídle a vyskytly se i projevy vojácké svévole. V Budyni a v Žabovřeskách nad Ohří se dlouho tradovaly neblahé vzpomínky na pobyt donských kozáků atamana Matvěje Ivanoviče Platova, který 20. srpna 1813 přivedl od Náchoda a Mělníka asi 5000 mužů a zanechal zde část jednotek s týlovými službami5).
Také v již zmiňované kronice perucké fary se uvádějí škody, odhadované až na 800 zlatých. Vznikly údajně ušlapáním úrody na farních polích během přehlídky 19. srpna. Výslovně jsou v tomto případě jmenovány pruské pluky a některé národnostní skupiny příslušníků ruské armády: Kozáci, Tataři, Baškirové, Kalmukové, Kirgizové, Mandžuové, Mongolové a Kamčaďané. Evidence poskytnutých noclehů, rekvizic a škod byla vedena velmi pečlivě, avšak pozdější prokazování nároků na náhrady bylo záležitostí mrzutou, vleklou a nezřídka i neúspěšnou.
Vraťme se však do Loun druhé poloviny srpna 1813. Ve městě bylo 305 domů, označených číslem popisným (No. Cons.), což představovalo kolem 2000 stálých obyvatel uvnitř hradeb a v obou předměstích. Z ubytovacích protokolů víme, že v měšťanských domech skutečně řadové vojsko na pochodu ubytováno nebývalo. Domy sloužily k přespávání a ukládání majetku štábních a jiných vyšších důstojníků, úředníků dvora a diplomatů; později, především po bitvách u Drážďan a Lipska, se zde často střídali důstojníci, sanitní transporty a eskorty zajatců.
Ne všechny lounské domy však ubytovací povinnosti podléhaly. V první řadě zcela určitě k ubytování nesloužily veškeré budovy v majetku obce: radnice a šatlava se strážnicí v čp. 1/2 na rohu náměstí a dnešní Hilbertovy ulice, dále obecní domy čp. 5, 6 a 7 u Žatecké brány, škola čp. 51, obydlí branného a městského mušketýra (strážníka) čp. 101 a 102 u Pražské brány, obecní dvůr, cihelna s vápenkou a ovčín (čp. 207, 208 a 213) na Žateckém předměstí a budova měšťanské opatrovny (Armeninstitut) čp. 274 u mostu přes Ohři (dnes tzv. Barokní špitál).
Ve vnitřním městě se výjimky vztahovaly na nedávno dostavěné objekty měšťanského pivovaru (čp. 32, 33 a 34) v Pivovarské ulici, na sídlo poštovního úřadu čp. 133 a na děkanství čp. 136 v Kostelní ulici (dnes Beneše z Loun), na zájezdní hostinec s přepřahací dostavníkovou stanicí čp. 70/71 v místech dnešní synagógy a na dva či tři další měšťanské domy na náměstí, o nichž bude ještě řeč.
V Dlouhé (Židovské, dnes České) ulici byly pardonovány domy čp. 3 (obydlí chráněné židovské rodiny Tausigů) a čp. 172 v majetku měšťana Jana Čížka. Jakékoli ubytovací záznamy z té doby chybějí také u hospodářských dvorů s čp. 226 (Antonín Lippe), 230 (Jan Drtina), 232 (Josef Čížek), 234 (Adalbert Löffler), 237 (Anna Steffanová), 230 (Barbora z Grillové a Antonín Holý), 248 (Jan Hüttig), 269 (Donat Höger), 280 (Walterova chaluppa), 281 (dědici Eliáše Kobalty), 282 (Jan Biennert) a 297 (Jan Plettinger) - tedy vesměs stavení na obou předměstích.
Také oba mlýny pod mostem přes Ohři, označené čp. 276 (Jan Barchan) a čp. 277 (Josef Greif), nebyly do bekvartýrunku zahrnuty. Posledními nemovitostmi tohoto výčtu výjimek - samozřejmě kromě děkanského chrámu sv. Mikuláše a tří hřbitovních kostelíků - byla poustevna neboli eremitáž čp. 200 u měšťanského hřbitova 14 Sv. Pomocníků a koželužna čp. 278 na břehu řeky pod severní hradbou (Antonín Lippe). Úhrnem se tedy jednalo o bezmála čtyřicet obytných a účelových budov, což představovalo asi patnáct procent všech stavení ve městě.
První mohutný průtah vojska městem zažili Lounští údajně ve středu 18. srpna 1813, kdy od Cítolib a Chlumčan měl přijít celý kozácký jezdecký sbor. Kronikář uvádí, že jednotky přenocovaly na pozemcích ve Vésce - tedy v lukách severozápadní části Žateckého předměstí, odkud následujícího dne časně zrána pokračovaly k saské hranici.
Pohyby vojenských kolon před bitvou u Drážďan byly zcela pochopitelně provázeny výskyty nejrůznějších nehod, úrazů a onemocnění, včetně transportů raněných do českého vnitrozemí6). V ubytovacích soupisech o tom nacházíme stručné zmínky, vztahující se k přenocování postižených, převážených do větších lazaretů a nemocnic. Tyto zastávky byly nutné nejen na aktuální stav nemocných, ale zejména kvůli ztíženým podmínkám dopravním.
I když hlavní nápor transportů raněných začal teprve několik hodin po zahájení bitvy, zdravotní služba byla v provozu již několik týdnů předtím. Tak například 5. srpna byli do Loun převezeni tři nemocní příslušníci 4. husarského pluku Hessen-Homburg, následujícího dne převezení do špitálu v Žatci, a 10. srpna dva nemocní pionéři (ženisté), kteří měli být léčeni v Praze. Z doby masových přesunů do Saska se pochopitelně zachovalo záznamů více. V pondělí 23. srpna v Lounech nocovalo třináct nemocných z pěšího pluku Zachov, vezených na dvou vozech do Slaného. Tamtéž bylo určeno 24. srpna dalších osm nemocných, 25. srpna dvanáct nemocných z pluku Bellegarde a 26. srpna čtyři nemocní pluku Gradisan.
Armáda samozřejmě zřizovala v každém větším městě obvaziště a polní lazarety, podle místních podmíněk mobilizovala i obecní nemocnice a špitály. To bylo provázeno přesunem zdravotnického materiálu, ošetřovatelů a lékařů. Tak například víme, že již 19. července 1813 přijel do Loun Unterarzt Wolak od 7. mysliveckého pluku, aby po přespání pokračoval do Žatce. Ze soboty 7. na neděli 8. srpna v Lounech nocoval jeho kolega Schneider od stejné jednotky, jedoucí s dvěma vozy do Panenského Týnce. Ve středu 25. srpna přijel z Postoloprt vůz s nejmenovaným pruským Oberarztem (šéflékařem), cestujícím do Mostu. Přespal v Lounech i následující noci, kdy se zřejmě z Mostu vracel, aby 27. srpna pokračoval ke své armádě do Chomutova.
Z dochovaných dokumentů se zdá, že v Lounech byla zřízena nejméně jedna vojenská nemocnice. Nacházíme totiž zmínky o lazaretu č. 11, působícím ve městě nejspíše až do zimních měsíců7). Jeho perzonál měl jistě plné ruce práce po bojích u Drážďan a Teplic, kdy se na Lounsko dovážely stovky raněných vlastní i nepřátelské armády. Podobně tomu bylo například na sousedním novohradském panství, kde se uvádí lazaret v Jimlíně.
Neblahým průvodnímjevem válečného stavu jsou zběhové a skutečně či jen domněle nemocní vojáci, často úmyslně se zpožďující za svými jednotkami. Tito tzv. marodéři se živí pleněním a záškodnictvím, což postihuje především již tak dost zkoušené civilní obyvatelstvo. Vrchní velitel Schwarzenberg proto již záhy po zahájení přesunů Hlavní armády do Saska zřídil zvláštní útvary, složené z jednotek různých zbraní a národností, jež, vybaveny zvláštními pravomocemi, marodéry vyhledávaly a trestaly. O účinnosti těchto pořádkových a trestních oddílů na Lounsku však zatím nemáme věrohodná svědectví
Antonín Hluštík

Poznámky:
1) Karel Filip kníže Schwarzenberg (1771-1820), český šlechtic, rakouský polní maršál a schopný diplomat; vrchním velitelem koaličních vojsk byl v letech 1813 - 1814 a jako šéfa svého štábu si na císaři vymohl schopného a oblíbeného válečníka Radeckého.
2) Český hrabě Jan Josef Václav Radecký z Radče (1766-1858) měl v té době hodnost polního podmaršálka, což odpovídá úrovni divizního generála nebo generálporučíka; Jeho úkolem bylo organizovat Hlavní (Českou) armádu, v níž tvořili převahu vojáci z českých zemí; projevil při tom své již několikrát osvědčené schopnosti vojsko vybavit, připravit a vést a měl rovněž lví podíl na plánování, prosazení a provedení operací válečné kampaně 1813 - 1814 (srov. např. P. Havel - A. Romaňák: Maršál Radecký - vojevůdce pěti císařů, Praha - Litomyšl 2000).
3) M. Neudertová: Peruc a okolí v proměnách času (Ústí nad Labem 1998).
4) SOkA Louny: Bequartierungs-Protokollen, sign. I G 18 a I G 18/2.
5) srov. SOkA Louny, fond kronik č. 19 (Cítoliby, dále J. Šubrt: Lenešice (Louny 1928), Vlastivědný sborník Podřipsak, roč. 3 (1925/1926), č. 10, str. 156-157, též A. Janda: Dějiny města Budyně nad Ohří (Roudnice nad Labem 1892), V Job: Stručné dějiny obce Žabovřesky (Libochovické noviny 1990, č. 1, str. 16; zde citované kronikářské záznamy jsou jistou protiváhou zpráv o českém a slavjanofilském nadšení z pobytu ruské armády, zdůrazňovaných některými staršími badateli - viz např. V. A. Francev: Rusové v Čechách za válek napoleonských v Čas. Mus. Král Čes., roč. 72, str. 39-60 (Praha 1898) nebo J. B. Novák: Války osvobozovací a naše obrození, tamtéž, roč. 88 (Praha 1914) a jinde.
6) Až do uzavření příměří v Poischwitz (4. června 1813) se odehrálo několik pro Napoleona těžkých, ale převážně vítězných bitev (Weissenfels, Gross Goerschen, Budyšín, Zhořelec, Haynau); ranění byli zčásti převáženi také do Čech, jak o tom svědčí známý transport pruského generála Gerharda von Scharnhorsta, raněného 2. května v bitvě u Gross Goerschen a 1. června převezeného do Prahy, kde po čtyřech týdnech dalšího neúspěšného léčení ve věku 58 let zemřel.
7) Viz citované Bequartierungs-Protokollen; zmíněný lazaret byl pravděpodobně v místech dnešní lounské ulice Prokopovy, kde se ještě počátkem devadesátých let 19. století říkalo Lazaret či V lazaretu (zkomoleně Nazaret!).

ZPĚT

Dobrozdání v příčině škod povodní učiněných

Mezi archivovanými dokumenty městského úřadu v Lounech1) se zachoval rukopis neznámého autora, který - patrně na objednávku majitelů pozemků v nivě Ohře - vypracoval posudek o potížích, jež působí při povodni vysoký násep železniční trati Pražsko-duchcovské dráhy z roku 1872. Poměrně podrobný rozbor příčin hromadění vody před tímto náspem je zajímavým dokumentem z doby, kdy vylití Ohře bylo zcela běžným jevem a kdy panovaly oprávněné obavy, že teprve nedávno dokončená dopravní stavba podstatně zhorší již tak špatný odtok povodňových vod. Po malých pravopisných a stylistických úpravách má text následující podobu:
Město Louny stojí na vrchu, jenž se rozprostírá na pravém břehu Oharky. Břeh pravý jest obrouben vysokou strmou strání, která pro svoji pevnost poškozena býti nemůže. Na břehu levém rozprostírají se v nížině přes hladinu řeky málo vystupující luka a zahrady2).
Aby tyto pozemky byly chráněny před škodou, kterou je ohrožuje Oharka, jest břeh levý opatřen nasypanými hrázemi, které přesahují obyčejnou výši řeky rozvodněné; a když také vody při povodni vystoupila, odtekla volnýma lukama.
Nyní však jest za městem a mezi Bužehrady vystavěn most a přes luka vystavená hráz, ve které se nalézají dva otvory po 20 metrech široké3). Otvory tyto však nestačí, aby jimi protekla veškerá voda, kterou otvory pojmouti nemohou; přirozeným způsobem se (voda) tlačí na jih, k břehu levému, nížeji ležícímu.
Návalem tímto ze severu a množstvím vody od západu byla – z té příčiny, že také otvor na počátku hráze železničné a hráze na levém břehu řeky se nalézající jest příliš malý - hráz na levém břehu na způsob jezu jest prolomena, a nejen hráz sama, ale i ornice pozemků za ní se nalézajících odplavena. Že touto škodou jsou vinny toliko ouzké průplavy vysvítá také z toho, že voda průplavem vyrazivší ihned násilím se rozprostírala na obě strany od průplavu.
Voda na luka se vylévající má přirozený odtok dvojím směrem – zahradami na jih do řeky hned pod městem a lukami proti Vršovicům do spodního dílu řeky. Tím, že přes luka vystavěna hráz železniční, zamezen částečně odtok směrem poslednějším; a voda takto zastavená soustřeďuje se v úhlu (rohu) mezi hrází železničnou a hrází pobřežní, kterážto poslednější – jsouce slabší hráze železničné – tlaku na ni oučinkujícímu ustoupiti musela.

Tolik dobrozdání, jehož závěry se při následných povodních plně potvrzovaly a město bylo nuceno nechat vykopat hluboké strouhy, jimiž je povodňová voda z okolí železničního náspu dodnes odváděna. Také sypané hráze na levém břehu Ohře se do značné míry zachovaly, i když o jejich údržbu a neporušenost zjevně nikdo příliš nepečuje. Studium stavební dokumentace trati Pražsko-duchcovské dráhy mezi Louny a Mostem by snad prokázalo, nakolik si byl tehdejší projektant vysokého náspu mezi pravým břehem Ohře a Dobroměřicemi vědom povodňových rizik. V každém případě se zdá, že obloukový kamenný most teplické silnice z doby po napoleonských válkách byl stavbou promyšlenější. Je zajímavé, že ani v dnešní době nejsou povodně zcela neškodné, jakkoli je průtok Ohře od konce šedesátých let 20. století regulován Nechranickou vodní nádrží. Inu, živel je živel…
Antonín Hluštík

Poznámky
1) Tužkou psaný koncept ve SOkA Louny, fond Registratura MěÚ, karton 191.
2) Míněn areál tzv. Losů s pronajímanými zahradami a dalšími mimořádně úrodnými pozemky.
3) Autor dobrozdání má na mysli Lužehrady a dva přemostěné propustky náspu severně od železničního mostu, jež dále v textu nazývá rovněž průplavy.

ZPĚT

K počátkům městské knihovny v Lounech

Bylo pondělí 4. listopadu 1867 a pátý radní Rudolf Wunš konečně odložil pero, aby si naposledy přečetl text svého návrhu slovutné městské radě v Lounech. Na dvou stranách docela úhledným písmem a na tehdejší lounské poměry velmi slušnou češtinou vypsal vše, co mu leželo na srdci1). Začal trochu ze široka, ale jistě upřímně…
„K posloužení všeobecnému dobru náleží nepopíratelně na prvním stupni poskytnutí pomůcek obecenstvu k všeobecnému vzdělávání. Jak rád by se leckdo duševně vzdělával - než nemá prostředků, nemá pomůcek, a tu obyčejně pak touha jeho utlumena bývá přesvědčením, že nikdy nasycena býti nemůže, pročež vzešlá u něho jiskra k domáhání se oněch prostředků zcela uhasíná. Každá obec, v popředí tudy každá městská obec má své knihovny, tyto mohutné páky k pěstování vědy, k vzdělanosti občanské tak velepotřebné, jenom bohužel v městě našem dosud o podobné krásné podniknutí se nikdo nepokusil.“
Ať řemeslník, ať měšťan, ať dělník, ať čeládka, každému zajisté poslouží dobrá kniha nejen ku poučení anobrž připravuje mu zábavu velmi lacinou, které by si zajisté vážiti naučil obzvláště tenkráte, když by starostlivý hospodář neb mistr pracovníky své ku čtení vybízel, čímž by nejen neděle a zasvěcené svátky křesťansky zasvětili, anobrž i na účet ušlechtění mravů, promrhání týdenní mzdy a darebnostem nejrozmanitějším z policejních ohledů již by se předcházelo.“
Po tomto všeobecném úvodu se stručnou ale zasvěcenou úvahou o užitečnosti četby pro povznesení ducha a mravů (pramenící nepochybně z autorovy znalosti způsobů trávení volného času a úrovně sečtělosti tehdejších obyvatel města) oslovuje Wunš konečně také kolegy radní.
„Z těchto ohledů a naznačenými zásadami jsouc vedena, měla by snad slavná městská rada v nastávající zimě již dosti příležitosti o zdaru podniknutí tohoto se přesvědčiti, a proto činím návrh: slavná městská rado, račiž uzavříti (usnésti se), že v záležitosti zaražení (založení) městské knihovny nic k namítání není, že rada městská návrh na zařízení knihovny schvaluje a že podniknutí to všemožně podporovati bude.“
Jak vidno, již před 140 lety bylo zcela běžné, že ten, kdo přišel do rady města s nějakým nápadem, musel vymyslet také návrh usnesení. Neboť radní zde byli vždy od toho, aby se radili, nikoli aby něco vymýšleli. Nejinak tomu bylo, je a bude, má-li se najít někdo, kdo návrh převede v čin. Pan radní Wunš to věděl a rozhodl se pro vstřícnost.
„Provedení podniku samého vyžaduje mnoho času, jakož i znalce, který by se s úkolem zařízení knihovny obíral. Kdyby slavná městská rada úlohu tu mě svěřila, milerád bych ji na se vzal, a ubezpečuji, že bych k zvelebení podniku vší silou pracoval. Neváhal bych ani v kruhu přátel svých síly sobě získati, které by mne v práci zajisté národním nadšením podporovali.“
Aby rozhodování rady ještě více usnadnil, předestřel navrhovatel promyšlený plán zřízení a vedení knihovny, aniž by prozíravě požadoval nějaké finanční prostředky.
„Nelze upříti, že počátek náš by chudičký byl, než knihovna zroste (se rozroste) délkou času a udrží se sama sebou. Nežádal bych obětí hmotných od slavné městské rady za tímto účelem, avšak jedno by k podniku tomu zajisté neodepřela, a sice nějakou, když i pro začátek dosti skrovnou síň, jichžto v školní budově dosti máme2). Osměluji se plán knihovny v následujícím podati:
1. nejprve sbírati budu od přátel literatury naší dárky, pozůstávající buď v užitečných zábavných knihách, aneb v penězích;
2. za došlé dávky na penězích zakoupím knihy opětně a rozřadím je v následující oddělení: a) knihy pro nedospělou mládež, b) knihy pro dospělou mládež, c) knihy zábavné a d) knihy poučné pro dospělé atd.;
3. jakmile as 50 svazků pohromadě bude, otevře se knihovna jistý den v týdni, i vydávati se budou spisy proti vkladnému 50 krejcarů co rukojemství (kauce) za udržení knihy v čistotě, pak proti placení skrovné částky za půjčku;
4. vkladné jakož i krejcary za půjčení knih účtovati se budou a předloží se počet (vyúčtování) vždy slavné městské radě co ochránci knihovny ku zkoumání;
5. za došlé příspěvky opět se knihy zakoupí tak, že knihovna sama sebou udržovati se bude.
Schválí-li slavná městská rada návrh ten, ubezpečuji, že i hned s prací tou započnu a od času k času o stavu městské knihovny zprávu podávati budu.
V Lounech dne 4. listopadu 1867 Wunš.“
Jakkoli nemáme doklad o tom, jak v této věci proběhlo jednání městské rady, z pamětí tehdejšího obecního tajemníka Jana Haince vysvítá, že krátce po sepsání rada návrh doporučila. Ostatně, je celkem pravděpodobné, že navrhovatel, vlastenecky usilovný a činorodý člověk, jistě celou záležitost předem konzultoval alespoň s některými členy rady a zastupitelstva.
Po souhlasném vyjádření rady bylo nutné, aby celou záležitost projednali a schválili také členové zastupitelstva, čili, jak se tehdy říkalo, obecní výbor města. Radní Wunš tedy 24. listopadu, nejspíše po nedělním obědě, opět zasedl ke kalamáři, aby sepsal novou a pokud možno ještě přesvědčivější zprávu pro valnou hromadu. Úvodem zopakoval v jen nepatrně pozměněné podobě své předchozí zdůvodnění užitečnosti veřejné knihovny, přičemž ještě důrazněji poukázal na šlechtění mravů, zabraňujícímu „promarnění týhodní (týdenní) mzdy jakož i daremnostem a prostopášnostem jiným“. Z dalšího textu vysvítá, že již podnikl některé kroky a že jejich výsledky neváhá použít k přesvědčení zastupitelstva.
„Nebude snad nikoho, kdo by účel knihovny zde vytknutý neschvaloval a jemu se na odpor stavěl; byla by tudy otázka tato brzce rozluštěna. Jiné tváře nabývá však podnik (při) provedení toho, aby se i u nás knihovna zařídila. Znaje předobře pěněžné rozpaky důchodu našeho (městské pokladny), neosmělil bych se návrh ten na účet důchodu města učiniti; abych tudy věci posloužil způsobem příhodnějším, zavedl jsem sbírku knih u přátel pokroku, i povedlo se mi brzce již 70 svazků knih sebrati, k čemuž štědře přispěli pánové Havránek, pater Pelc, Petříček, Jan Roháč, děkan Daneš, Karel Svoboda, Hainc, Cepl, Drtina, Šleger, Flösl, Vatky, David, Orlt, farář Pletinger, Maxant a Jedlička; začež tudy šlechetným dárcům tímto veřejné své nejvřelejší díky vzdávám. Mimo toho slíbili ještě příspěvky: pan Penížek, pan soudce Wagner, pan náměstek Greif, pan Šmádl a jiní více, a lze se tudy nadíti, že brzce naše knihovna laciným způsobem rozkvete. V nastávající zimě kyne nám již vhodná příležitost k otevření knihovny, kdež bude možná za 2 neb 3 krejcary knihy půjčovati a tím čtenářům lacinou a ušlechtilou zábavu připraviti.
Dnešním dnem odevzdávám sebrané knihy slavnému zastupitelstvu co opatrovníku knihovny, jižto městskou nazvati chceme, aby totiž měla svého pána, a aby nepřišlo někdy na zmar to, co pečlivé ruce a upřímnost šlechetných dárců k veřejnému dobrému účeli poskytly.“
Závěrem Wunš shrnul zásady vedení knihovny takto:
„Poněvadž však celé zastupitelstvo knihovnou obírati se nemůže, činím návrh, aby slavné zastupitelstvo ze svého středu jmenovalo jednu osobu co správce knihovny, jehožto věcí bude: 1. vedení inventáře všech kněh, 2. zúčtování příspěvků a peněz za půjčení kněh a 3. podávání zpráv zastupitelstvu o stavu knihovny a o naložení s vybranými penězi.“
Nelze si nepovšimnout, že před zastupitelstvem se sám již jako správce knihovny nenabídl (jakkoli mu to při jednání v radě jistě nikdo nevymlouval!). To lze chápat tak, že on sám i jeho okolí již považovali za samozřejmé, že se toho ujme. Zbývalo ještě dohodnout, kam bude knihovna umístěna.
„Při této příležitosti však nemohu opomenouti slavné zastupitelstvo snažně žádati, aby v školní budově nějakou třeba sebe menší světničku knihovně věnovalo, kdežby se času zimního jednou za týden při vydávání knih aspoň na čas dvou hodin zatopiti mohlo. V Lounech dne 24. listopadu 1867. Rudolf Wunš, radní.“
Zastupitelstvo svobodného královského města Loun se sešlo již následujícího dne, tedy v pondělí 25. listopadu 1867. Jednání předsedal náměstek starosty Alois Greif, který byl hned v úvodu zvolen novým starostou3). Návrh na zřízení veřejné knihovny byl projednáván jako osmý bod programu a vše nasvědčuje tomu, že Wunšem přednesený referát a sdělení, že rada města tento počin doporučuje, nevyvolaly v zastupitelstvu žádné protesty. Formulace vzápětí přijatého usnesení ukazuje, jak pozorná příprava návrhu, vedená snahou, aby se zastupitelstvo pokud možno co nejméně duševně namáhalo, již z poloviny zaručuje úspěšné přijetí. Že tomu tak bylo i tentokrát, dosvědčují následující věty z protokolu jednání:
„Návrh jest jednohlasně schválen a povolena k tomu cíli jedna menší místnost v nové školní budově. Knihovna nazývati se bude městskou a obecní zastupitelstvo bude jejím opatrovníkem. Zároveň zvolen jest jednohlasně pan radní Wunš co správce knihovny, jehožto povinností bude: 1. vedení inventáře všech kněh, 2. zúčtování příspěvků a peněz za půjčení kněh a 3. podávání zpráv zastupitelstvu o stavu knihovny a o naložení s vybranými penězi.“
Co dodat? Snad jen tolik, že Rudolf Wunš (1839-1907), ač ne původem z Loun, byl (jako mnozí jiní před ním i po něm!) zajímavou a nepřehlédnutelně aktivní osobností zdejší společnosti šedesátých let 19. století a nepochybně by si zasloužil samostatnou biografii4). Zmíněným rozhodnutím zastupitelstva se ke všem svým funkcím stal skutečně i správcem městské knihovny, kterou otevřel v jedné z místností nové školy již 21. prosince 1867.
Stál v jejím čele až do 31. srpna 1868, kdy správcovství předal tajemníkovi městského úřadu Janu Haincovi. Již 10. září t.r. však byl zastupitelstvem jmenován nový knihovník v osobě Antonína K. Vitáka, učitele právě otevřené hlavní školy. Ten však dostal na starost nejen knihovnu městskou, ale i vznikající knihovnu školní.
Obě byly v té době společné, což Vitáka vedlo nakonec k rozhodnutí roztřídit stávajících 600 svazků do dvou oddělení. Se souhlasem starosty a ředitele školy shromáždil zvlášť knihy pro školní mládež (oddělení A, 120 svazků) a zvlášť knihy pro dospělé (oddělení B, 110 svazků), přičemž se v obou případech jednalo o spisy v českém jazyce. Mimoto oddělil zvlášť spisy vědecké, jež měly být základem knihovny učitelské (290 svazků), a knihy v němčině (80 svazků)5).
Ke konečnému oddělení městské a školní knihovny došlo na žádost části učitelského sboru hlavní školy dne 21. prosince 1869. Za přítomnosti c. k. školního inspektora a lounského děkana patera Františka Linharta, školního referenta městské rady Jindřicha Günthera, ředitele školy Emila Jeřábka a obecního tajemníka Jana Haince bylo 300 evidovaných tiskovin školní knihovny přemístěno do jiné místnosti školy. Knihovníkem městským zůstal nejspíše Jan Hainc, školní knihovnu nadále spravoval učitel Viták6). Tímto činem se městská veřejná knihovna s konečnou platností osamostatnila. Její další vývoj šel vlastní cestou. Ale to je již jiný příběh…
A. Hluštík

Poznámky

1) SOkA Louny, fond Registratura městského úřadu, karton č. 201.
2) V té době se již dokončovala stavba budovy nové školy v Pražské ulici čp. 101/102, dnešní Základní školy J. A. Komenského; výuka v ní byla zahájena školním rokem 1868/1869.
3) Po obecních volbách v srpnu 1867, kdy byl starostou opět zvolen lounský měšťan a řezník Jan Kostka, došlo v části zastupitelstva k výpadům vůči jeho osobě; krize vyvrcholila v říjnu t.r. Kostkovým odstoupením ze všech veřejných funkcí a nakrátko byl starostou zvolen jeho zástupce Alois Greif, potvrzený také v nových volbách v lednu 1868; vzápětí se však situace obrátila a Greif 30. srpna 1868 v emočně vypjatém ovzduší zasedání zastupitelstva resignoval; zdá se, že ve všech uvedených případech hrál významnou roli také radní Wunš, jenž patřil mezi odpůrce konzervativního a váhavého Kostky.
4) Až dosud jen J. Tvrzník, Jubileum Wunšových Dějin města Loun, Lounský kraj (Vlastivěd. Sbor. okresu Lounského), 14 (1948/1949), str. 32-34 (Louny 1949); k peripetiím Wunšova působení v Lounech viz též např.: V. Trávníček, První založení Sokola v Lounech (SOkA Louny, rukopis z let 1971-1972), J. Hainc, Paměti (SOkA Louny, sign. Ch 6), noviny Národní stráž (1939), Protokoly usnesení zastupitelstva města Loun (SOkA Louny, sign. A 141) aj.
5) Věstník hlavní, nižší realné, vyšší dívčí a průmyslové školy v královském městě Louny za II. půlletí školníhoc roku 1868, str. 10 a 11 (Louny 1869).
6) Věstník hlavní, nižší realné, vyšší dívčí a průmyslové škol v královském městě Louny za školní rok 1869, str. 24 a 25 (Louny 1870).

ZPĚT