Profesor Josef Hlaváček, o němž jsme již několikrát psali
– vždy v souvislostech s vernisážemi výstav většinou lounských umělců – je
nepřehlédnutelnou osobností regionu. Při jmenování profesorů vysokých škol
„se dopustil“ typického projevu, který si jeho kolegové ihned po přednesu
kopírovali. Vy tak činit nemusíte.
Dvacátého června 1996 na návrh ministra školství jmenoval prezident republiky
Václav Havel s účinností od 1. června 1996 nové profesory vysokých škol. Ze
sedmdesáti sedmi nově jmenovaných profesorů jich bylo dvaadvacet jmenováno
Univerzitou Karlovou. Mezi nimi je i lounský rodák prof. PhDr. Josef Hlaváček
CSc, rektor VŠUP, který na závěr předávání jmenovacích dekretů vystoupil jménem
nových profesorů s brilantní úvahou o stavu české inteligence. Tento projev
se nám podařilo získat k otištění. (Pramen FORUM UK, roč. III., č. 1, 27.
září 1996)
Vážený pane ministře,
magnificence,
spectabiles et honorabiles,
vážení hosté,
jmenování profesorů vyso–kých škol nutně sugeruje otázku po tom, co vlastně
takový profesor je a jaké je jeho poslání nejen ve škole, ale i ve společnosti.
Pokud jde o jeho místo ve škole, nenašli bychom asi mnoho důvodů ke sporům;
jistě bychom se brzy shodli na tom, že má svobodně a beze všech překážek hlásat
to, o čem vědecké rady vysokých škol usoudily, že je natolik hodno pozornosti,
aby mu za to byla udělena profesorská hodnost.
Pokud jde o jeho místo ve společnosti, obávám se, že vcházíme na půdu velmi
nejistou, neboť se ukazuje, že takový profesor je vzdělanec a tedy – nedej
Bože – intelektuál. Pamatujeme si všichni, že se o úloze tohoto podivného
lidského druhu zhruba před dvěma lety u nás velice diskutovalo. Vypadalo to
tehdy tak, že vzdělanec je člověk dosti nebezpečný: tváří se, že může přemýšlet
jinak než většina jeho spoluobčanů, a co víc, má tu drzost, že své názory
ostatním přednáší, ba mnohdy i vnucuje. Ukázalo se v té diskusi, že vzdělanec
je často i vinen za všechny společenskohistorické slepé uličky, neboť je autorem
všech ideologií a utopií, a tedy původcem všech katastrof, jež zatím lidstvo
potkaly.
Není tedy riskantní rozmnožovat řady vzdělanců tak, jak to bylo učiněno dnes?
Věřím, že podstupuje-li stát takové riziko, má přece jen trochu odlišný názor
na úlohu vzdělance. Stát asi postřehl, že jsou to zase jiní vzdělanci, kteří
zmíněné vzdělance takto profanují, a že je to zase jen jiná ideologie, která
jim k tomu slouží.
Jaký je to tedy vlastně lidský druh, tento vzdělanec, který neváhá osočit
i sám sebe?
Dovolte, abych si na tomto místě pomohl příkladem ze své disciplíny. Když
jsem se před časem zabýval možnostmi sociologie umění v estetice, narazil
jsem na zajímavou knížku Jeana Duvignauda.
Jako správný intelektuál zavádí Duvignaud do své sociologie řadu nových pojmů
vyhovujících jeho dynamickému pojetí geneze uměleckého díla: tak třeba pojem
dramatu nebo setkání systémů kosmických a společenských. V našich souvislostech
však nás zaujmou především dva pojmy: pojem anomie a pojem atypického individua.
Anomie znamená porušení rovnováhy společenského organismu: akcentuje se tu
moment společenské změny, situace, která je živnou půdou pro atypická individua,
pro vznik nových obrazů světa a člověka. „V průběhu těchto období nepořádku
nebo anomie,“ píše Duvignaud, „se kolektivní a individuální svoboda projevuje
v ’dramatech‘, částečných nebo obecných, a může také vést k chováním dosud
neznámým...“ Umělec, atypické individuum, reaguje na dramatickou situaci anomie
uměleckým dílem, polemickým znakem, který má vždycky dvojí obsah: jednak podává
(zajisté nikoli nezaujatou) zprávu o současné situaci, jednak anticipuje řešení
dramatu.
Myslím, že se nedopustím omylu, řeknu-li, že jen málokdy nebývá společenská
situace anomická, snad jen nazírána ze smiřujícího historického odstupu, a
řeknu-li, že atypickým individuem je vlastně každý vzdělanec, a že právě jeho
atypičnost je tou kvalitou, která mu umožňuje vyslovit polemický názor, který
formuluje popis současné situace a zároveň anticipuje její řešení. A – jak
jsme viděli – někdy to bývá i takový polemický názor, který smetá ostatní
vzdělance – naprosto ideologicky a utopicky – na smětiště dějin, jak to ostatně
říkali a dělali i marxisté.
A tak se dostávám k poslednímu paradoxu vzdělancovy existence, kterého jsme
právě dnes svědky.
Žijeme totiž v okamžiku, kdy se u nás střetávají dvě výrazné ideologie, liberální
a socialistická.
A zároveň žijeme v okamžiku, kdy poslední filosofie hovoří o tom, že všechny
ideologie ztratily důvěru, že všechna „velká vyprávění“, která legitimují
všechna ta odvozená vyprávění dílčí, ztratila platnost; kdybych měl velice
volně parafrázovat Jeana-Francoise Lyotarda, neplatí už nejen měšťanské heslo
„volnost, rovnost, bratrství“, ale ani komunistické „proletáři všech zemí
spojte se“, ale ani ono liberální „všichni zbohatneme“. Všechna ta hesla vedla
nakonec k násilí a hromadné smrti.
Obě ty stránky jediného – přítomného – okamžiku stojí v nesmiřitelném protikladu.
Na jedné straně rozpor dvou ideologií, jak nám jej odkázaly parlamentní volby,
na druhé straně poznání, že všechny ideologie, ta polemická gesta vzdělanců,
zklamaly, a jsou už nedůvěryhodné.
Zdá se, že je tu zase ono drama, ona situace anomie, která čeká na své atypické
individuum, situace, která otevírá prostor právě vzdělancům a jejich polemickým
znakům.
Nuže: vzhůru srdce, paní profesorky a páni profesoři!
Josef Hlaváček