Vypravme se spolu proti proudu času do období Rakouska - Uherska
a nahlédněme prostřednictvím protokolů z porad učitelského sboru lounské reálky
do "hlubin študákovy duše".
Spatříme nejen profesorský sbor, bdící ve dne v noci nad mravy svých svěřenců
(obzvláště pak některé jeho členy prahnoucí po studentském skalpu) ale také
studenty, kteří, stiženi horečkou mládí, se sobě vlastní nerozvážností, bujarostí
a nevázaností, tropí jednu nepředloženost za druhou. V oné době byl ředitelem
reálky poněkud bezmocně liberální Alois Zdrahal. Ten se snažil v rozhodování
o udělování trestů (oproti zastaralému disciplinárnímu řádu) zachovávat systém
demokratického hlasování o každém navrženém postihu. Trest navrhoval třídní
profesor.
Disciplinární řád pro české střední školy byl schválen c. k. ministerstvem
kultu a vyučování výnosem z 9. prosince 1874. Do jednačtyřiceti paragrafů
jsou napěchovány předpisy a ustanovení, jak se mají studenti středních škol
chovat, co je povoleno nebo spíše zakázáno. Některá ustanovení ponechávala
přímo na rozhodnutí ředitele, případně učitelského sboru, zda povolí žákům
určité činnosti - např. návštěvu hodin tance, některých hostinců či divadelních
představení. O tom, jestli povolit nebo nepovolit studentům vyšších ročníků
(VI. a VII.) návštěvu hostinců, jednala také třídní porada učitelského sboru
18. října 1900. Zásadně proti byl profesor Jan Bor. Tvrdil, že "dovolené"
hostince jsou prázdné (k "dovoleným" patřila např. Občanská beseda),
kdežto "nedovolené" hostince jsou naopak žáky vyhledávány. Zastáncem
povolení návštěv jakéhokoliv pohostinství byl prof. Rudolf Urbánek1) "...z
té příčiny, že žáci dospělejší nabývají nových potřeb, kterým je těžko zameziti
a potřebují přečísti si časopisy" , a dále, že "ve Slaném je návštěva
dovolena a osvědčila se". Nakonec se po druhém hlasování, má-li se "povoliti
všem sextánům až do prvního zneužití sedmi proti šesti hlasům návštěva hostinců
zásadně povoluje". Zanedlouho však došlo k zákazu této studentské vymoženosti.2)
Podívejme se na některé přestupky blíže. Dne 22. září 1905 se na poradě učitelského
sboru jednalo o disciplinárním přestupku abiturienta Antonína Procházky. Na
abiturientském věnečku se opil a k ránu, kolem šesté hodiny, pokřikoval pod
okny profesorů Bora a Rybky hrubé urážky. Měl smůlu, protože v letním období
maturitu nedokončil, na podzim měl složit opravnou zkoušku z francouzštiny
a proto ještě podléhal školnímu řádu. Profesor Jaroslav Krátký, jako bývalý
třídní, navrhl "zvrhlíkovi" dvouhodinov ý karcer, což bylo sborem
jednohlasně přijato.
Proti disciplinárnímu řádu se provinil návštěvou přespolního hostince v Cítolibech
i žák III. třídy Jaroslav Štrombach. V protokolu z porady profesorského sboru,
konané 5. dubna 1910, se dále uvádí: "...kdež nemírně požil vína, při
vyšetřování lhal, a přiznal se teprve, když usvědčen byl několika svědky".
Potrestán byl "zostřenou důtkou ředitelskou před docenty třídy, trest
oznámen censurou otci (k tomu se podotýká, že otec syna svého při vyšetřování
brachiálně potrestal v hovorně)".
Další neřest - kouření, mravokárci za tak nebezpečnou nepovažovali. Brali
ji zřejmě jako jistý projev mužnosti. V Domácím řádu se k tomuto praví: "Kouření
zapovídá se žákům čtyř nižších tříd vůbec, žákům tříd vyšších ve stavení školním
a na ulici uvnitř obvodu města", taktéž pak "na veřejných promenádách
za městem, na nádraží, při zábavách neb plesích a na hřišti". Retko za
bukem tedy starším povoleno bylo.
Z častých prohřešků, za něž byly udělovány někdy značně neadekvátní tresty
(ředitelské důtky, karcery3)), namátkou vybíráme: žák byl bez dovolení v divadle
nebo na hodinách tance4); přes zákaz třídního učitele chodil s děvčaty; zanedbal
kostel bez příčiny; cpal do úst spolužáka stonek kosatce; pokřikování ve třídě;
časté napomínání; sahal na promenádě dívce na klobouk; zpíval; povykoval a
naváděl ostatní k témuž; hrál karty v hostinci na Skalce bez sázek (Černého
Petra a dudáka).
K závažnějším přestupkům, za něž býval hříšníkům udělován trest nejvyšší,
patřilo nošení zbraně a vyhrožování zastřelením spolužákům i profesorům. O
konkrétním případu hovoří protokol mimořádné porady ze dne 31. května 1906.
Uvádí se zde, že viníků bylo sedm, za hlavní aktéry veřejného ohrožování byli
označeni Adolf Merten, Jan Arnošt a Jaroslav Zörner. Přitěžující okolností
byl i fakt, že doma kradli peníze. Konečný ortel - vyloučení ze všech ústavů.
V roce 1907 byl také "...vyloučen ze všech veřejných škol Karel Moravec,
žák VI. třídy, který nemravným chováním přivodil si těžkou nemoc venerickou
(tvrdý vřed)".
Bohatým na přestupky byl rok 1903. "Vyznamenával" se zde tehdy nejen
Arthur Breiský, ale i jiní. Například Oldřich Kadner z Hřivic neopatrnou manipulací
s otcovou puškou zastřelil nechtěně jednoho z čeledínů, stojícího na návsi
před oknem jejich domu, student Bedřich Soukup se zodpovídal za údajně nevědomou
distribuci "Májového čísla Omladiny" a žák Václav Verner vylepoval
na ústavních záchodcích nemravné obrázky.
Neexistovala zkrátka skoro jediná porada učitelského sboru, kde by se neřešily
kázeňské přestupky žactva. Snad to bylo dáno i tím, že ředitel Zdrahal až
přespříliš úzkostlivě dbal, aby nebylo pošpiněno dobré jméno lounského ústavu.
A že bylo mnohdy i "veselo" mezi kantory, kteří si navzájem tropili
kanadské žertíky, dokazují materiály, jimiž se svého času s chutí zabýval
i bývalý ředitel SOkA v Lounech, PhDr. Bořivoj Lůžek.
Ale o tom až někdy příště...
Mgr. Jan Kobližka [REGIZ 3 / 1996]
Poznámky
1) PhDr. Rudolf Urbánek byl významným českým dějepiscem, žákem Jar. Golla,
V. Novotného a J. Pekaře. Na reálce v Lounech učil v letech 1900 - 1901, 1905
- 1910, roku 1916 se stal docentem českých dějin na UK v Praze, od roku 1920
téhož oboru na Masarykově universitě v Brně.
2) V "Domácím řádu obecní vyšší reálky v Lounech" vydaném ředitelstvím
školy a schváleném příslušnými nadřízenými orgány v roce 1902, který obsahoval
"pravidla studentského života mimo školu tak, jak je naznačuje všeobecně
řád kázeňský", již znovu "do hostinců a kaváren docházeti zapovídá
se vůbec, leč by žák šel s rodiči nebo jich zástupci" a povolena je jen
návštěva "ve středu a v sobotu od 2 - 6 odpoledne místnosti Občanské
besedy v hostinci Občanské záložny". Později byl i tento bod z Domácího
ř ádu vyškrtnut.
3) Tresty vymezoval kázeňský řád následovně: V nižších třídách (I. - IV.)
podržením žáka ve škole po skončeném vyučování za náležitého dozoru učitele,
aby se doučil tomu, co zanedbal. Ve vyšších třídách se uděloval karcer (školní
vězení spojené s písemnou prací), který mohl být uložen až na 16 hodin. Za
mírnější trest, než byl karcer, se považovalo udělení třídní či ředitelské
důtky, která mohla být zostřena udělením buď před celou třídou, popř. celým
učitelským sborem či "docenty" ve třídě učícími. Největším a zároveň
nejtvrdším trestem pak bylo vyloučení z ústavu, a to buď místní, nebo ze všech
ústavů v zemi.
Karcery a místní vyloučení podléhaly formálnímu schválení zemské školní rady,
zbavení možnosti dalšího studia na všech středních školách potvrzovalo ministerstvo
kultu a vyučování. Nadřízené orgány však většinou příliš nezkoumaly důvody
udělených trestů, pouze v případě odvolání se rodiny postiženého. Kázeňský
řád v této podobě platil až do roku 1918, kdy byl na základě demokratických
změn v Československé republice částečně upraven.
Podrobněji v článcích Rudolfa Sýkory: Kapitoly ze středoškolské historie I.
- III., Kulturní měsíčník Lounska, září 1970, str. 9-11, březen 1971, str.
10-12, červen 1971, str. 5-8.
4) V jednom z protokolů žádali žáci V. třídy o dovolení, "aby se směli
učiti tanci". Sbor v zásadě věc povoluje, ale žáci musí předložit seznam
zájemců a celý program hodin. "Taneční mistr bude poučen o požadavcích
školy. Žáku Vejšickému", praví se v zápise z porady profesorského sboru,
"se návštěva již napřed zakazuje, jelikož se již naučil o prázdninách".