Již od mládí svého zatoužil jsem a stále si přál, abych přispěl
nepatrnou hřivnou svojí k velikému dílu, jímž má se objeviti a vyzkoumati
Afrika. Když pak jsem se za studijních let čta cestopisy o tmavé pevnině jen
velmi zřídka dočítal jmen rakouských cestovatelů, tu rozvrhoval jsem zevrubněji
a zevrubněji cestu svou, a když se roku 1872 již vyplňovalo mé nejvřelejší
přání, rozhodl jsem se nezvratně. Jižní Afrika byla kraj, v němž doufal jsem,
že budu s to, abych platně posloužil vědě a vlasti své.
Tyto řádky napsal do předmluvy svého prvního cestopisného díla „SEDM LET V
JIŽNÍ AFRICE“, vydaného v Praze roku 1880, největší rakouský a český cestovatel
minulého století, doktor Emil Holub. Muž, který o tmavém kontinentě nejen
snil, ale za cenu strádání, odříkání a nemocí jej pomáhal i objevit. Obtížnost
cesty, kterou si zvolil, snad, tušil. Většina Holubových životopisců se domnívá,
že se na ni připravoval od dětství. ... Emil Holub se narodil 7. října 1847
v Holicích jako prvorozený a jediný syn zdejšího oblíbeného lékaře Františka
Holuba a jeho manželky Anny, rozené Ebertové. O tři dny později, při křtu,
přijal jména svých kmotrů – Karel a Jan, v běžném životě je však nikdy neužíval.
Bez mimořádných událostí a změn žila rodina Holubova v Holicích až do desátého
roku Emilova života. Chlapec zde pochopitelně nastoupil i do obecné školy,
kde si vedl velmi dobře. Ve školní „knize cti“ z roku 1856 existuje jediný
zápis s Holubovým jménem. V přesné citaci zní: „Při školní zkoušce, dne 18.
června držené, se následující žáci, jak ohledně dobrých mravů, též z navštěvování
školy i dobře vynaložené pilnosti za nejlepší uznali a této knihy cti zaznamenány
býti zasluhují: z II. třídy: Holub Emil.“ V pozdějších vzpomínkách i ve vzpomínkách
současníků se zdůrazňuje, že již v tomto věku Emil Holub rád četl a využíval
i možnosti půjčovat si knihy ve školní budově. K pobytu v Holicích se váže
i mnohem pozdější vzpomínka Emilovy matky, která žurnalistům v 80. letech
minulého století tvrdila, že malý Emil začal toužit po Africe již ve věku
tří let, kdy se mu dostala do rukou poprvé kniha s obrázky černochů. Pokud
tomu skutečně tak bylo, udála se tato epizoda opět v Holicích.
Zlom v Emilově životě nastal v květnu roku 1857, kdy se celá rodina přistěhovala
do Pátku nad Ohří. Doktor František Holub, Emilův otec, zde nastoupil na místo
panského lékaře na statku, který náležel premonstrátskému klášteru na Strahově.
K obývání získala rodina domek č. 40 v uličce vedoucí k fořtovně. O působení
dr. Františka Holuba na Pátku se zachovaly jen kusé zprávy. Byl prý oblíbený,
jako lékař zdatný, ale také přísný a spravedlivý. O matce Emila Holuba toho
víme, vyjma konce jejího života, ještě méně. Z nepřímých poznámek současníků
vyplývá, že byla citovější než její manžel a svého jediného syna měla vroucně
ráda.
Většina životopisců Emila Holuba se soustřeďuje především na jeho africké
cesty, význam a dosah jeho objevů a nezáviděníhodný konec jeho života. Na
dobu jeho dětství a mládí pohlíží všeobecně jako na „období přípravy před
velikou cestou“, jak to o sobě ostatně Emil Holub v mužném věku tvrdil. Jednotlivé
impulsy a vlivy, které formovaly Emilovu touhu dostat se do Afriky již v dětském
věku, se dají přesně určit jen stěží. Ať již však byl Holubův zájem o Afriku
probuzen kdykoliv, je zřejmé, že právě na Pátku tato touha zesílila a nabývala
konkrétních rysů. Část badatelů se domnívá, že se na Pátek přistěhoval Emil
Holub již se znalostí Šauderovy knihy „Putování do Afriky“, která snad měla
být pro něj motivující. V každém případě všechny prameny uvádějí, že na konci
padesátých a počátkem šedesátých let minulého století byl Holub zcela uchvácen
zprávami a cestopisy skotského misionáře Davida Livingstona. Ten v letech
1852 – 1856 prošel černou Afrikou od západu na východ, prozkoumal Zambezi,
objevil Viktoriiny vodopády a dostal se až k pramenům Konga. Jeho objevům
se dostalo nesmírné popularity a on sám byl hojně citován na stránkách evropského
tisku.
Zdá se, že od konce padesátých a počátkem šedesátých let začal být Holubův
zájem o cestování tmavým kontinentem skutečně vyhraněný a začal mu podřizovat
i svůj osobní život, který vědomě zaměřoval na cestovatelskou průpravu.
Živoucím příkladem uskutečněného snu pak pro něj byla mimo jiné i osobnost
Benedikta Roezla, lovce orchidejí, jehož otec žil v té době na Pátku a k němuž
se roku 1862 přistěhovala ovdovělá Anna Klabochová i se svými dětmi. A právě
se synovci Benedikta Roezla, Eduardem Klabochem (nar. 1852) a jeho bratrem
Františkem (nar. roku 1856) byl mladý Emil Holub v neustálém kontaktu. Z poznámek
Eduarda Klabocha vyplývá, že se Emil Holub zajímal nejen o Roezlovu korespondenci,
ale vyžádal si i jeho cestopisné poznámky určené pro Regl Garten Flora (podrobněji
viz. REGIZ, ročník 1/1996, číslo 3).
V každém případě byl v polovině minulého století naplněn Holubův život tolika
zájmy a rozptýleními, že si možná ani neuvědomoval svou odpovědnost za své
budoucí vzdělání. Na přání rodičů vykonal roku 1858 v Rakovníce zkoušku z
němčiny, jak to tehdy bylo nutné, a zapsal se na malostranské gymnázium v
Praze. Jeho první studijní výsledky však byly nevalné a po několika měsících
přestoupil z prvého ročníku na osmileté gymnázium v Žatci. Přestože i na této
střední škole patřil ke studentům spíše průměrným, ve většině předmětů byl
hodnocen „genügend“, tj. dostatečně, a pouze z dějepisu, přírodopisu a zeměpisu
měl známky lepší, vykonal zde ve dnech 25. –28. června 1866 maturitu a opustil
žatecké gymnázium s výsledkem „reif“, tj. dospělý. Jak dalece převažovaly
jeho osobní cestovatelské plány nad studijními povinnostmi nepřímo dokládá
i Holubovo vyznání v článku „A scientist in Afrika“ uveřejněném v „Ilustr.
Christian World“ 1. července 1869. Anglickým čtenářům v něm dr. Emil Holub
sděluje: Za svých studií na gymnásiu v Žatci v západních Čechách a později
jako student na pražské universitě jsem byl velkým ctitelem přírodních věd
a archeologie. Na svých prázdninových toulkách jsem sbíral materiál, hmyz,
rostliny, zkameněliny, předměty z předvěké dílny, zhotovené rukama prvních
obyvatelů severozápadních Čech, vykopával jsem je z bahna a oblázků údolí
řeky Ohře. Byla to část mého výcviku na výzkumnou cestu do jižní Afriky.
Své poznatky o geologických, archeologických, zoologických a botanických poměrech
dolního Poohří si zapisoval do pečlivě vedených deníků, které doplňoval vlastními
nákresy a mapami. Kromě Pátku věnoval Emil Holub svou pozornost i Slavětínu,
Chrastínu, Vrbičanům, Radonicím a Strádonicím. Pod dozorem otce se učil kreslit,
preparovat, popisovat a třídit sbírky. V roce 1866, kdy maturoval v Žatci,
obsahovala jeho sbírka 300 archeologických předmětů získaných z 80 lokalit
v údolí Ohře, asi 2 500 zkamenělin, na 800 anatomických a patologických preparátů,
1000 kusů nerostů a hornin a 3000 kusů hmyzu.
Zajímavé je, že tyto skutečnosti a fakta o rozsahu sbírky uvádí většina oficiálních
Holubových životopisců a pravděpodobně jde o tradování vlastní Holubovy informace,
nijak se však neodrážejí v kronice fary Radonice, která je významným zdrojem
informací o životě na Pátku v druhé polovině minulého století. Bohužel oba
zápisy, které se osobně týkají Emila Holuba, jsou zapsány s mnohaletou časovou
prodlevou a druhý z nich dokonce přináší mylný údaj o hrobech rodičů Emila
Holuba. Jediný zajímavý údaj, který tyto zápisy přidávají k portrétu Emila
Holuba je skutečnost, že „se i na havranech cvičil ve střelbě před nastoupením
prvé cesty do Afriky“.
Než se tak však stalo, rozhodl se Emil Holub vystudovat lékařskou fakultu
pražské univerzity, neboť se mu zdálo povolání lékaře pro nebezpečnou cestu
do nitra Afriky více než vhodné. Učinil tak v souladu i s přáním obou rodičů,
zejména otce, který se snažil synova studia zabezpečit. Jakým způsobem se
podařilo získat Emilu Holubovi stipendium ve výši 120 Fl. již od prvního ročníku
studia, zatím nevíme.
Podle zápisů jednotlivých přednášek u příslušných profesorů však víme, že
mu během čtyř let přednášeli přírodovědci zvučných jmen – např. Purkyně, Stein,
Kostelezky, Zepharovich. Jejich přednášky Holub skutečně navštěvoval a zdá
se, že v tomto období byl studentem výjimečně pilným.
Protože od roku 1866 Emil Holub v Praze žil, získal zde časem i přátele, a
to zejména v řadách muzejních pracovníků. Pevné a trvalé pouto jej vázalo
k Vojtovi Náprstkovi, který jej ostatně v jeho plánech podporoval a sháněl
mu odbornou cestovatelskou literaturu, a jeho rodině, stejně jako ke známému
pražskému konzervátorovi Františku Benešovi. Kromě toho, že se u něj Emil
Holub zdokonalil v preparování a ošetřování přírodnin, dopomohla mu Benešova
přímluva ke členství v muzeu a tím také k přístupu do jeho knihovních fondů.
Přes tyto přátelské vztahy a poměrně klidný život v Praze Holub svá studia
nijak neprodlužoval. Naopak, ukončil je řádně a počátkem roku 1872 získal
titul doktora mediciny. Již na své promoci 24. února 1872 věděl, že se může
vypravit za svým africkým snem. Odmítl místo praktického lékaře, které mu
nabídli přátelé, a připravoval se na odjezd. Bylo mu pouhých dvacet pět let,
uměl německy, pouze částečně anglicky a holandsky. Když se 18. května 1872
vydal k jižnímu cípu Afriky, měl u sebe pár osobních věcí v jediném zavazadle,
několik receptů, tři kompasy, teploměr a pár šilinků z daru Vojty Náprstka.
S tímto jměním se také vylodil 1. července 1872 v Kapském městě.
Marie Imbrová
Citace ze životopisné literatury
Na Pátku neznal Holub jiné zábavy, nežli sbírati zkameněliny, hmyz, prokopávati
pohanské hroby, preparovati kostry a pracovati do únavy. Pamáhalť i na poli,
dláždil dvůr, vzdělával řípu a pod.
Že býval druhdy ve škole roztržit, není divu: učitelé jeho nemohli tušiti,
že doma při matném světle dlouho do noci sedá, a po odbytí nejnutnějších školních
věcí o svých plánech do budoucnosti přemítá.
Jak matka jeho tvrdila, myslil na Afriku již od svého třetího roku, když jako
dítě dostal do rukou knížku s vyobrazenými černochy. Když mu bylo 13 let,
spatřil ve výkladní skříni cestopis Livingtonův. Aby si jej mohl koupiti,
vyučoval menší děti jisté vdovy. Cestopisné knihy byly pak hlavní jeho četbou,
nic mu nebylo za těžko vykonati, jen aby získal peněz na zakoupení těchto.
Bohumil Bauše Život a cesty Dra. Emila Holuba, Praha 1907
Malý Emil rád poslouchal, jak nadšeně a zajímavě dovedl vykládat
jeho tatínek o všech těch věcech. Vzdělaný otec jako příkladný milovník přírody,
dovedl vždy po své práci, věnované péči o zdraví bližních, nalézti dosti času,
aby se věnoval chlapci, když zjistil, že upoutal jeho zájem.
František Holub byl čestný a poctivý muž, který požíval ve svém působišti
vážnosti a obliby. I když se svým přičiněním domohl později dosti slušného
postavení, toužil, aby jeho syn dokázal v životě daleko více. V hloubi svého
srdce si přál, aby jeho dítě splnilo mu jednou všechny tužby a sny, jimiž
se kdysi mlád zabýval sám.
Emilek vyrůstal a vyvíjel se pod bedlivým dohledem svého rozšafného otce a
citově přístupnější matky. Jejich vliv a příklad působil na vnímavou mysl
chlapcovu, zejména když brzy též poznal, že rodiče neoplývají statky pozemskými.
Toto vědomí působilo, že nevydával zbytečně ani haléře, ale naopak, vynasnažil
se, aby rodičům ulehčil.
Jindřich Dlouhý Dr. Emil Holub - africký cestovatel, Praha 1947
Krajina je malebná, vesnička se choulí k Ohři. Na stromech u
řeky hnízdí havrani, po lukách a přes cesty běhají v létě střevlíci, ve vzduchu
nad nedalekým Hazmburkem krouží poštolky. K Debeřskému potoku za čolky je
co by kamenem dohodil. Pak vzhůru na stráň pod zříceniny Šebína. Jak krásná
je česká země! Vůně střemdav omamuje. Rozechvělá ruka utrhne překrásný střevičník,
dá ho do lisu, uchová a opatří nápisem českým i latinským. Z opuky při Ohři
vytlouká mladý Emil zkameněliny, u Křesína prokopává mohyly a nachází kostry
i žárová pohřebiště dávných lidí.
Do Slavětína, tam, kde žil nebojácný lešetínský kovář, je kousek cesty. Dojde-li
se až za Panenský Týnec, narazí chodec v lesích na sluji, kde trávil jako
poustevník poslední roky svého života popravčí jedenadvaciti českých pánů,
strašlivý pražský kat Jan Mydlář.
Kolikrát Emil zaskočil k Boženině studánce, odkud prý kníže Oldřich přivedl
prostou dceru českého lidu Boženu na vladařský stolec! Jak často obdivoval
krásné lesy, které vroubí po obou stranách Debeřský potok a potom i některé
úseky Ohře! Dlouze vzhlížel ke kupám a kuželům Středohoří, které se zdvíhají
vysoko nad český kraj.
Ctibor Votrubec Jihoafrické cesty Emila Holuba, Praha 1954