Janík ... Tak jasně ho vidím. Míhají se přede mnou řady rozsvěcujících
se obrazů. Vzpomínám, jak po našem bližším seznámení diskutujeme za temných
protektorátních nocí do pozdních hodin o nejrůznějších námětech z „Janíkova
světa“: znamenal pro nás tehdy objevení neznámých pevnin a kontinentů.
– Řekl jsem, že jsme „diskutovali“, ale musím se opravit a říci, že jsem v podstatě
poslouchal a teprve při dalším setkání jsem cosi vyhlašoval o vlastních stanoviscích.
Ano, byly to pro nás objevy. Byli jsme tehdy (po uzavření vysokých škol) absolventy
prvního ročníku, ale nanejvýš tak s lepším středoškolským rozhledem. Jistě,
znali jsme něco, věděli jsme o moderním umění, ale Janík nás naučil zcela
jinému přístupu k celé oblasti duchovní kultury. Dříve jako bychom bývali
vně celé oblasti, ale Janíkovou zásluhou jako bychom se byli dostali přímo
dovnitř aktuálního dění, dovnitř duchovního prostoru celého rozsahu umění.
Janíkovým působením jsme byli přivedeni k bytostnému chápání a prožívání např.
hudby staré i hudby tehdy nejmodernější, poesie od Pasternaka a Rilka k Apollinairovi
a Eluardovi, literatury od Morgana k Joyceovi či Beckettovi, stejně jako k hlubšímu
chápání moderního výtvarného umění ve všech jeho tehdy nám dostupných projevech.
Pro mne osobně byla pak mimořádně důležitá Janíkem mapovaná, suverénně ovládaná
a interpretovaná oblast moderní filosofie. Zde bylo podle mého názoru Janíkovo
těžisko. Základní zaměření a charakter Janíkova životně filosofického postoje
mi byl bytostně blízký a měl pro moji osobní orientaci zásadní význam. Janík
nám ukázal cestu k C. G. Jungovi, Amielovi, J. Wahlovi, K. Jaspersovi, M.
Heideggerovi, O. F. Bolnowovi, G. Bachelardovi, abych jmenoval alespoň některé
z orientačních bodů té cesty.
Užívám-li slov „moderní umění“, moderní filosofie“, musíme si uvědomit, že
moderními a aktuálními byly pro nás tehdy v letech protektorátu. Rozvoj, či
další rozvoj všech těchto oblastí byl v budoucnu před námi. Tím více pak vyniká
Janíkova „jasnozřivost“, s jakou dovedl postihovat vše podstatné a s jakou
dovedl odhadovat a poukazovat na vývojově nosné linie. Dokumentují to jasně
třeba tehdejší Janíkovy konkrétní znalosti a orientace v problematice existencialismu,
o němž v té době vědělo u nás jen málo lidí a který se (jako směr) v příštích
letech teprve rozvinul.
Ale vraťme se do starých dob. Pro nás, jako pro skupinu mladých nadšenců,
byl nejvýznamnější – Janíkem pro nás objevený – svět surrealismu v celém svém
rozsahu – literárním, výtvarném, filosoficko-psychologickém. Byl pro nás výzvou:
stali jsme se surrealisty. Vidím pak Janíka, jak se zúčastňuje nejrůznějších
podniků naší skupiny. Je třeba ovšem říci, že jsme byli jakousi neoficiální,
neambiciosní „soukromou“ skupinou (s odporem k organizování) – byť jsme se
např. s K. Teigem stýkali. Nepotřebovali jsme se organizovat, říkali jsme:
„my surrealismem žijeme“. Surrealistům jsme tehdy „vytýkali“ malé zapojení
konkrétního prostředí, zvláště krajiny – a Janík nás v našich snahách vydatně
podporoval. Vidím jej tedy při nejrůznějších našich akcích po půdách, schodištích
a sklepech, na výstavách obrazů mezi pavučinami, na surrealistických představeních
po bytech a pak hlavně venku, v krajině, na ulicích, v polích, na stromech,
na stráních – při všech oněch našich zvláštních aktivitách, o nichž jsme se
teprve později měli dozvědět, že se jim bude říkat happaning.
Stejně tak vidím Janíka při setkáních s celou naší skupinou (já, J. Mrnka,
F. Fast, F. Chaun, J. Navrátil), jak třeba ležíme na polštářích v našem pokoji,
popíjíme námi vyráběné „modré opojení“, diskutujeme, posloucháme muziku, připravujeme
nový projekt – a Janík nám radí, vysvětluje, vypráví nebo nás se shovívavým
úsměvem kritizuje či povzbuzuje. Při tom všem byla přímo zázračná Janíkova
schopnost přiblížit se nám, rozumět si s námi a sblížit se s námi tak, že
jsme si ani neuvědomovali generační věkový rozdíl, který mezi námi byl. Při
veškeré vnitřní úctě a vážení si jeho přátelství, přijímali jsme ho jako jednoho
z nás, jako normálního člena party.
Všechny Janíkovy udivující znalosti a vědomosti, všechny jeho lidské vlastnosti,
zvláště jeho schopnost porozumění a pomáhání druhým, se uplatnily i v jeho
působení na jednotlivce či skupiny (na jejich zvláštní okruhy), ať už byl
Janíkův vliv na ně přímý nebo zprostředkovaný. Obdobně tomu bylo i po Janíkově
návratu do Kolína, kde se jeho blahodárné působení uplatnilo v nejrůznějších
modifikacích v řadách starších i mladších Janíkových přátel a známých – jak
o tom sami vypovídají nebo vypovídali.
V mozaice obrazů, které se mi skládají, překrývají, proplétají a splývají
(vedle obrazů již uvedených), vidím Janíka v lounské knihovně, na procházkách
v okolí města, u Janíků s paní Janíkovou (jejíž obraz se mi nerozlučně spojuje
s mnoha obrazy Janíkovými), s Míšou nebo při křtu malého Járy, při návštěvách
J. Chalupeckého a Jiřího Koláře u nás, při Funkově fotografování Loun, při
Janíkově týdenním bezvědomí v lounské nemocnici a pak po odchodu z Loun při
svých – nebo svých a Mrnkových – návštěvách v Kolíně, na procházkách s Míšou
a Járou, v Tatrách, kam jsme jednou s Mrnkou Janíka unesli, v Praze s V. Navrátilem,
při návštěvách u Funků, u Medřických, ve společnosti s novými Janíkovými přáteli
B. Kutilem, Hnízdem, Čechem, Mudr. Medřickým stejně jako i ve společnosti
s nejmladšími členy Janíkova okruhu J. Kubíčkem a J. Balcarem.
Žel, objevují se i obrazy Janíka v nemocnici a nakonec i obraz těžce nemocného
Janíka v křesle, obklopeného knihami a časopisy, které do posledních chvil
dokázal sledovat. Bylo to obdivuhodné: tělo už vzdávající se a odcházející,
duch vzdorující a odolávající. Nelze zapomenout na okamžiky, kdy (při našich
návštěvách) nebyl už prakticky schopen hovořit, jenom pozorně naslouchal našim
zprávám o životě kolem nás a pak – lehkým pokynem či náznakem, nepatrným,
avšak výrazným gestem, pozdviženým obočím a (s obtížemi) pozvednutým prstem
– nám doporučoval významné publikace nebo nás upozorňoval na závažné texty
či části materiálů z odborné literatury. Jako dříve dovedl rozpoznat fundamentálně
nové a podstatné...
Nakonec se všechny obrazy a vzpomínky spojují a skládají v jediný obraz: v laskavou
a moudrou Janíkovu tvář, rozumějící, chápající, nabádající – a vlastně už
to není obraz s reálnými obrysy, je to spíše nesmírně harmonický pocit vděčnosti
zaplavující celé vědomí a přesahující běžné dimenze. Je to pocit čehosi dobrého,
vzácně darovaného, co se klene nad vším nepodstatným a pomíjivým.
Své vzpomínání na Janíka nemohu zakončit jinak než podnětem z „Filosofie naděje“
Gabriela Marcela – kterého pro nás Janík také objevil. Jestliže je v naší
duši obraz nám blízkého a milého člověka opravdu hluboký a živý, pak – i když
nás opustil – může v nás jeho život pokračovat, žije v nás dál svým životem,
vyvíjí se podle svých životních souřadnic v naší představě – souběžně s námi.
Mohu se proto oprávněně ptát, co Janík říká té či oné události, tomu či onomu
objevu, té či oné nové knize, tomu či onomu problému (mému či obecnému). Ano,
mohu se ptát a mohu dostávat odpovědi – rozhovor pokračuje.
Kamil Linhart