ZPĚT NA ARCHIV REGIZU

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ARCHIV - RŮZNÉ


Kterak uplést z hovna bič, aneb jak se také dají dělat noviny

„Lidé jsou různé: blbé a pitomé“, řekl jakýsi filmový klasik. Nic jiného mě nenapadlo při pročítání Lounského Pressu č. 50 z 13. prosince 1996. Stačilo zahlédnout titulek. Hned jsem věděl, že bude průšvih. Byl.
V Luně funguje od dubna roku 1996 rockový klub (podivuhodný) MANDARIN, kde se scházejí převážně mladí lidé. Ve vzájemné symbioze zde společně žijí máničky a pankáči a rockeři a bigbíťáci a nezávisláci a skejtaři a skini a další týpci. Ke klubu si vytvořili osobní vztah. Není divu, že jedna z partiček požádala, zda by si v těchto prostorách mohla udělat vlastní oslavu konce roku. Nejlépe v uzavřené společnosti. Kluci měli na hlavě ježky, a mně to bylo jedno. Můj názor na člověka neovlivňují vlasy do pasu ani lysá lebka.
Dohodli jsme se okamžitě. Kluci totiž patřili mezi ty, kteří nám se vším nejvíc pomáhali. Pan V. Roflík, redaktor týdeníku Lounský Press, však usoudil, že kluci jsou potencionálně nebezpeční skinheadi a vstoupil se svými novinami do záře reflektorů. To aby bylo vidět, že je tzv. v obraze, neboli in.
Uvnitř hnutí skinheads existuje množství rozličných frakcí, stojících radikálně i proti sobě. Naši skini jsou tzv. kališníci. Jejich předseda a organizátor setkání v obsáhlém rozhovoru, který zveřejnil deník Lučan dne 25. 11., doslova uvádí: Bojujeme za udržení národní hrdosti a proti fašismu, komunismu, anarchii a kriminalitě. Jsou členy Vlastenecké ligy, řádně registrované u ministerstva vnitra. Ve svých stanovách uvádějí, že chtějí bránit neoprávněnému zvýhodňování některých skupin obyvatelstva, využíváním ustanovení o nutné obraně a krajní nouzi důsledně bránit narůstajícímu primitivismu, násilí a kriminalitě, upozorňovat na všechno, co pošlapává národní a občanskou čest, hrdost a důstojnost. Nemyslím, že by proti takovému programu bylo třeba vystupovat s negativní předpojatostí. Tohle všechno pan Roflík jistě ví a přesto, ačkoli naopak nevěděl vůbec nic o tom, jak je oslava naplánována či kolik lidí se má dostavit, od stolu zplodil článek s bombastickým titulkem Sraz holých lebek: POTÁHNOU SKINI MĚSTEM?, což, odhlédneme-li od dalších nepřesnosti, kterých se na 18 řádcích dopustil, na Louny zcela stačilo. Panika zachvátila radnici, policii, prosté občany i číšníky, byť tato reakce byla naprosto neúměrná významu celé akce a v důsledku polekala i její organizátory.
Roflík ve své vášni pro velkohubé titulky a v chorobné touze po senzaci udělal z komára velblouda. Státní mašinerie se vinou této novinářské kachny rozjela jako za starých časů (a že o tom něco vím!): organizátoři srazu byli předvoláni k výslechu, potažmo za nimi byla policie ve škole. Já musel vysvětlovat, co se za vším skrývá a majitel celého objektu byl připravován na nejhorší – včetně požáru a mrtvých. Sami policisté měli pocit, že to není tak úplně v pořádku, ale když se o tom psalo v novinách... Navíc to četli i ti nahoře, čili befel je befel a o rozkazu se nediskutuje... Přes vlastní důkladná opatření a ujišťování ze strany pořadatelů si toto setkání lounských kališníků vyžádalo na místní poměry nepředstavitelné nasazení policejní síly, a to, pěkně prosím, státní, městské i železniční. Policisté čekali na nádraží, jezdili ve vlacích, seděli ve vozech před Lunou a ve městě, šesti až osmičlenná hlídka korzovala po vestibulu restaurace a perlustrovala příchozí. Kdo se jim nelíbil, případně neměl OP či mu ještě nebylo 18 let, nebyl vpuštěn dovnitř. Navíc v záloze bylo na 200 policistů všech možných specializací, včetně zásahových a protiteroristických komand, a to i v Mostě či Chomutově. Toto vše kvůli zhruba patnácti klukům, kteří si chtěli pustit svoji oblíbenou hudbu a mezi přáteli pozdravit odcházející rok.
V pátek zela Luna prázdnotou, majitel přišel o tržbu, muži zákona v krutých mrazech absolvovali zbytečné pochůzky, policejní vedení bylo opět v terénu i na noc, kriminální policie se v restauraci nenápadně zahřívala kávou, několik mladých lidí přišlo o ideály a starší vzpomínali, jaké to bylo žít v policejním státě. To vše jen díky Roflíkovu přesvědčení, že všemu rozumí, o všem ví a že takhle se dělají noviny. Mohu čtenáře ujistit, že jedině názor na osobu pana Roflíka a jeho žurnalistiku byl toho večera společný pro všechny zainteresované strany...
Výše popsaná záležitost je pro mě poučná nejméně ze dvou důvodů: a) kolik dokáže jeden nezodpovědný redaktor v touze po senzaci zmobilizovat úředníků a veřejných činitelů, kteří v případech podstatně aktuálnějších či ožehavějších zůstávají v klidu a teple domova; b) že stačí hodit na papír něco vlastních úvah, promísit je s pocity, zahustit polopravdami a domněnkami a ačkoli redaktorský patlal může žít v bludné jistotě o svém patentu na rozum a doufat, že po něm snad jednou pojmenují ulici rodného města, dopustí se ve skutečnosti obyčejné (netvrdím, že úmyslné, ale o to amatérštější) dezinformace a nezodpovědnosti vůči lidem, jichž se celá věc osobně dotýká.
Z celé příhody však vyplývá ještě jedna stará moudrost – že chytrost nejsou žádné čáry. Ve světle těchto informací však bohužel všichni zúčastnění zjistili, že pan Roflík je spíše než cokoli jiného pouhý čaroděj. I když pokus – estéti prominou – uplést z hovna bič mu tento večer kardinálně nevyšel.
Po akci sice následovala ještě drobná přestřelka na stránkách deníku Lučan, ve které pan Roflík reagoval na moje argumenty v duchu objektivních informací a zjištěných fakt. Zdá se mi přitažené za vlasy jeho tvrzení, že věc jsem měl ohlásit a konzultovat na policii a městském úřadě (na vlakové nádraží zapomněl). Proč? Že si kluci chtěli udělat mejdan? Zajímalo by mě, kolik organizací a podniků by v předsilvestrovské době mělo konzultovat s policií oslavu svých zaměstnanců? Nebo zajde-li někdo pravidelně v pátek na karty a na pivo, zda to hlásí Městskému úřadu. Z Roflíkova vysvětlení vyplývá, že by tak činit měl... A jeho tvrzení, že informace měl přímo od předsedy lounských kališníků? Pavel Řehák, který jím skutečně je, pana Roflíka vůbec nezná.
Vladimír Drápal - „mánička“
dramaturg RC (podivuhodný) Mandarin
[REGIZ 2 / 1997]


ZPĚT NA ARCHIV REGIZU