„Lidé jsou různé: blbé a pitomé“, řekl jakýsi filmový klasik.
Nic jiného mě nenapadlo při pročítání Lounského Pressu č. 50 z 13. prosince
1996. Stačilo zahlédnout titulek. Hned jsem věděl, že bude průšvih. Byl.
V Luně funguje od dubna roku 1996 rockový klub (podivuhodný) MANDARIN, kde
se scházejí převážně mladí lidé. Ve vzájemné symbioze zde společně žijí máničky
a pankáči a rockeři a bigbíťáci a nezávisláci a skejtaři a skini a další týpci.
Ke klubu si vytvořili osobní vztah. Není divu, že jedna z partiček požádala,
zda by si v těchto prostorách mohla udělat vlastní oslavu konce roku. Nejlépe
v uzavřené společnosti. Kluci měli na hlavě ježky, a mně to bylo jedno. Můj
názor na člověka neovlivňují vlasy do pasu ani lysá lebka.
Dohodli jsme se okamžitě. Kluci totiž patřili mezi ty, kteří nám se vším nejvíc
pomáhali. Pan V. Roflík, redaktor týdeníku Lounský Press, však usoudil, že
kluci jsou potencionálně nebezpeční skinheadi a vstoupil se svými novinami
do záře reflektorů. To aby bylo vidět, že je tzv. v obraze, neboli in.
Uvnitř hnutí skinheads existuje množství rozličných frakcí, stojících radikálně
i proti sobě. Naši skini jsou tzv. kališníci. Jejich předseda a organizátor
setkání v obsáhlém rozhovoru, který zveřejnil deník Lučan dne 25. 11., doslova
uvádí: Bojujeme za udržení národní hrdosti a proti fašismu, komunismu, anarchii
a kriminalitě. Jsou členy Vlastenecké ligy, řádně registrované u ministerstva
vnitra. Ve svých stanovách uvádějí, že chtějí bránit neoprávněnému zvýhodňování
některých skupin obyvatelstva, využíváním ustanovení o nutné obraně a krajní
nouzi důsledně bránit narůstajícímu primitivismu, násilí a kriminalitě, upozorňovat
na všechno, co pošlapává národní a občanskou čest, hrdost a důstojnost. Nemyslím,
že by proti takovému programu bylo třeba vystupovat s negativní předpojatostí.
Tohle všechno pan Roflík jistě ví a přesto, ačkoli naopak nevěděl vůbec nic
o tom, jak je oslava naplánována či kolik lidí se má dostavit, od stolu zplodil
článek s bombastickým titulkem Sraz holých lebek: POTÁHNOU SKINI MĚSTEM?,
což, odhlédneme-li od dalších nepřesnosti, kterých se na 18 řádcích dopustil,
na Louny zcela stačilo. Panika zachvátila radnici, policii, prosté občany
i číšníky, byť tato reakce byla naprosto neúměrná významu celé akce a v důsledku
polekala i její organizátory.
Roflík ve své vášni pro velkohubé titulky a v chorobné touze po senzaci udělal
z komára velblouda. Státní mašinerie se vinou této novinářské kachny rozjela
jako za starých časů (a že o tom něco vím!): organizátoři srazu byli předvoláni
k výslechu, potažmo za nimi byla policie ve škole. Já musel vysvětlovat, co
se za vším skrývá a majitel celého objektu byl připravován na nejhorší – včetně
požáru a mrtvých. Sami policisté měli pocit, že to není tak úplně v pořádku,
ale když se o tom psalo v novinách... Navíc to četli i ti nahoře, čili befel
je befel a o rozkazu se nediskutuje... Přes vlastní důkladná opatření a ujišťování
ze strany pořadatelů si toto setkání lounských kališníků vyžádalo na místní
poměry nepředstavitelné nasazení policejní síly, a to, pěkně prosím, státní,
městské i železniční. Policisté čekali na nádraží, jezdili ve vlacích, seděli
ve vozech před Lunou a ve městě, šesti až osmičlenná hlídka korzovala po vestibulu
restaurace a perlustrovala příchozí. Kdo se jim nelíbil, případně neměl OP
či mu ještě nebylo 18 let, nebyl vpuštěn dovnitř. Navíc v záloze bylo na 200
policistů všech možných specializací, včetně zásahových a protiteroristických
komand, a to i v Mostě či Chomutově. Toto vše kvůli zhruba patnácti klukům,
kteří si chtěli pustit svoji oblíbenou hudbu a mezi přáteli pozdravit odcházející
rok.
V pátek zela Luna prázdnotou, majitel přišel o tržbu, muži zákona v krutých
mrazech absolvovali zbytečné pochůzky, policejní vedení bylo opět v terénu
i na noc, kriminální policie se v restauraci nenápadně zahřívala kávou, několik
mladých lidí přišlo o ideály a starší vzpomínali, jaké to bylo žít v policejním
státě. To vše jen díky Roflíkovu přesvědčení, že všemu rozumí, o všem ví a
že takhle se dělají noviny. Mohu čtenáře ujistit, že jedině názor na osobu
pana Roflíka a jeho žurnalistiku byl toho večera společný pro všechny zainteresované
strany...
Výše popsaná záležitost je pro mě poučná nejméně ze dvou důvodů: a) kolik
dokáže jeden nezodpovědný redaktor v touze po senzaci zmobilizovat úředníků
a veřejných činitelů, kteří v případech podstatně aktuálnějších či ožehavějších
zůstávají v klidu a teple domova; b) že stačí hodit na papír něco vlastních
úvah, promísit je s pocity, zahustit polopravdami a domněnkami a ačkoli redaktorský
patlal může žít v bludné jistotě o svém patentu na rozum a doufat, že po něm
snad jednou pojmenují ulici rodného města, dopustí se ve skutečnosti obyčejné
(netvrdím, že úmyslné, ale o to amatérštější) dezinformace a nezodpovědnosti
vůči lidem, jichž se celá věc osobně dotýká.
Z celé příhody však vyplývá ještě jedna stará moudrost – že chytrost nejsou
žádné čáry. Ve světle těchto informací však bohužel všichni zúčastnění zjistili,
že pan Roflík je spíše než cokoli jiného pouhý čaroděj. I když pokus – estéti
prominou – uplést z hovna bič mu tento večer kardinálně nevyšel.
Po akci sice následovala ještě drobná přestřelka na stránkách deníku Lučan,
ve které pan Roflík reagoval na moje argumenty v duchu objektivních informací
a zjištěných fakt. Zdá se mi přitažené za vlasy jeho tvrzení, že věc jsem
měl ohlásit a konzultovat na policii a městském úřadě (na vlakové nádraží
zapomněl). Proč? Že si kluci chtěli udělat mejdan? Zajímalo by mě, kolik organizací
a podniků by v předsilvestrovské době mělo konzultovat s policií oslavu svých
zaměstnanců? Nebo zajde-li někdo pravidelně v pátek na karty a na pivo, zda
to hlásí Městskému úřadu. Z Roflíkova vysvětlení vyplývá, že by tak činit
měl... A jeho tvrzení, že informace měl přímo od předsedy lounských kališníků?
Pavel Řehák, který jím skutečně je, pana Roflíka vůbec nezná.
Vladimír Drápal - „mánička“
dramaturg RC (podivuhodný) Mandarin
[REGIZ 2 / 1997]