Ve dnech 28.–30. dubna, počínaje Velkým pátkem a konče Božím hodem velikonočním, se v Lounech opět konala evangelizace náboženské společnosti Holy Ghost End Time Ministries Int., v čele s Nigerijcem Festusem Nsohou. Po zvažování, zda se této události vůbec nevěnovat nebo zda o ní přece jen informovat, zvítězila snaha o poznání aktuální činnosti „náboženského sdružení“, které nese jak vnitřní, tak vnější znaky sektářství a s kterýmžto společenstvím právě Louny nemají dobrou zkušenost (zánik pěveckého sboru Kvítek).
V neděli, před jednou hodinou, se domáháme vstupu do Integrované
střední školy technické, která překvapivě poskytla sektě prostory. Chceme
se slušně domluvit na možnosti fotografování, abychom vyloučili trapné dohady
na vlastním shromáždění. Kupodivu se během několika okamžiků setkáváme přímo
s Festusem Nsohou, s nímž pak trávíme téměř půlhodinu v rozhovoru. Festus
se diví, proč nahráváme na diktafon, když nejsme z rozhlasu. Vysvětlujeme,
že chceme být objektivní, protože a dojde--li k citaci, tak pokud možno přesné.
Vyzvídá, z kterých jsme novin. Ukazuji novinářský průkaz...
Jsme zvyklí na negativní postoje novinářů, říká Festus. Noviny neinformují
objektivně. Píší jen o špatném, nikoli o pozitivním. Měl by se dát v novinách
prostor pro propagaci křesťanské víry. Proč neotiskujete třeba křesťanské
okénko? Vysvětlujeme, že neotiskujeme žádná, natož náboženská či politická
okénka. Chceme dát čtenářům prostor, aby si názor udělali sami. Následuje
otázka, zda-li jsme již o něm psali. Za sebe říkám, že ano. A co jste psal?
ptá se. Nic hezkého, říkám po pravdě. Zajímá ho, proč jsem o něm nepsal
hezky, je zvědavý, nakolik si myslím, že mé články ovlivnily čtenáře, a přitom
pravděpodobně přemýšlí, zda nám má dovolit vstup do sálu. Otvírá si zadní
vrátka a tvrdí, že toto setkání jejich křesťanské skupiny zase není až
tak veřejné. Diví se, proč chceme nafotit deset až patnáct jeho fotek.
Když po nějaké fotografii toužíme, tak nám ji pošle. Děkujeme za nabídku.
Raději bychom sami...
Diskuse se dostává do filosofických rovin. V obecných pravdách o svobodě člověka
není mezi námi rozporu. Ten začíná v okamžiku, kdy Festus prohlašuje, že jedině
propagací jeho Ježíše je možné této svobody a tím i štěstí dosáhnout. Nemám
z ničeho strach, jsem svobodný člověk, říká, ale jedním dechem se taktně
zasazuje o to, abychom o něm podali příznivou zprávu. Nemáme strach z novin
a z novinářů, nemáme co skrývat, říká v množném čísle, když je znovu řeč
o reportáži a o focení. Vadí mu prý, že se všude propagují drogy, prostituce...
Ptáme se, zda zná noviny, ve kterých se propagují drogy a prostituce. Říká,
že ne.
Překvapuje nás, že často slyšíme z jeho úst slovo strach. Ale může
to být dílem tlumočnice... Je-li pravdou, že má srdce otevřené a nemá co skrývat,
proč se tu stále bavíme o jakési možnosti přístupu a fotografování na jejich
shromáždění? Na seanci, která byla veřejně prezentována plakáty? Argumentujeme,
že rozhodně nebude pro něho příznivé, když napíšeme, že nám byl zamítnut vstup
a zakázáno fotografování. Funguje to bezchybně... Můžeme vše.
Na závěr naší rozpravy Festus Nsoha mj. říká, že se nedávno vrátil ze světa,
kde komunikoval s ministry a diplomaty. Nechápeme, proč nám to říká a ponecháváme
jeho cesty bez komentáře. Ptá se, zda bychom chtěli, aby jeho věřící kupovali
náš časopis. To necháme na nich, odpovídáme. Diví se, proč nechceme
být úspěšní? My jsme úspěšní, oponujeme. Mohli byste být ale mnohem
populárnější, trvá na svém. Nechceme být populární za každou cenu,
říkáme. Neznám nikoho, kdo by se záměrně zříkal úspěchu a bohatství,
diví se. Uvažujte o tom, zda nechcete propagovat naši křesťanskou víru,
dodává a směje se. Asi mu to samotnému připadá nereálné.
Předběžně se ptáme, zda by našemu časopisu v budoucnu poskytl rozhovor. Opakuje,
že je svobodný člověk a že z novinářů strach nemá. Bereme to jako souhlas.
Loučíme se a společně odcházíme na shromáždění křesťanské skupiny.
Lidé v sále stojí, mávají rukama a s několika muzikanty a zpěváky zpívají
jednoduché a rytmicky odšlápnuté písničky s prostým textem, velebícím Ježíše.
Několik členek starého dobrého pěveckého sboru Kvítek doplnili dva Romové:
houslista a bubeník. Hrají s chutí a dobře. Nohama si dupeme do taktu a registrujeme
poměrně kvalitní zvukovou aparaturu, činely Paiste, bezdrátový mikrofon...
Jen sbor už nezpívá tak dobře, jako kdysi. Většinou suchá unisona... Na oknech
a židlích jsou bible, mísy chlebíčků a termosky s nápoji. Vysvětluje se tím
obsah tašek, se kterými účastníci přicházeli. Víra hladu nezbavuje.
Pouštíme se do fotografování. Rozesmáté romské děti tancují vzadu. Fotíme
dívenku, která si toho všimne a v okamžiku přitáhne všechny své kamarády.
Jsme obklopeni dětmi, žádajícími o snímek. Proto jsme však nepřišli... Sbor
přestává zpívat, slova se ujímá Festus Nsoha a představuje následujícího řečníka,
kamaráda Julka.
Nás to přestává pomalu bavit. Nic velkého se neděje. Srovnávám toto shromáždění
s jinými, které jsem viděl, a konstatuji, že je chudší, učesanější a prostější.
Jako by „guruové“ za ta léta mnohem lépe odhadli českou povahu. Ptám se kolegy
Martina, zda chce zůstat, až se účastníci dostanou do transu. Odmítavou reakci
přijímám s úlevou. Znám to dobře a nemusím to vidět. Vytrácíme se za Julkových
slov, jimiž děkuje Ježíši, že na zem seslal Festa Nsohu. Chlapce dole u vchodu,
který působí jako naháněč, informátor a hlídač v jedné osobě, se ptáme, zda
mu není líto, že z toho „tam nahoře“ nic nemá. Prý má. Střídají se totiž po
půl hodinách... Mám subjektivní pocit, že se mu dole líbí víc. Ale to už je
jen docela osobní poznámka.
Pavel R. Vejrážka