(včetně dopisu Františka Fajtla autorovi článku)
Patřím ke generaci narozené na počátku padesátých let. Ve věku,
kdy kluci čtou dobrodružnou literaturu, byl jsem fascinován odvážnými dobrodružstvími
kapitánů Nema, Dicka Sanda a i dalších hrdinů světoznámého romanopisce.
Jednoho dne večer jsem však byl velmi překvapen; maminka přinesla z tajné
přihrádky svátečního příborníku knihu, jejíž četba na pokračování byla pro
mne i mého mladšího bratra neočekávaným zážitkem.
Jasně červený, hořící letoun na obálce sliboval vzrušující příběh. Když jsem
směl do obsahu nahlédnout, zjistil jsem, že pod velkým nadpisem SESTŘELEN
je autor vlastnoručně podepsán; měl stejnou hodnost jako hrdinové mé předcházející
četby, a to dokonce vojenskou. Sympatický, smějící se vousáč, dívající se
z fotografie v obrazové příloze, nás pak po několik večerů doprovázel na kutě
líčením svého příběhu. Často jsme s bratrem po přečtení jedné kapitoly nechtěli
ještě spát a maminka musela pokračovat...
Mrzelo mne, že jsem o osudu člověka, do jehož líčení jsem se stále více a více
vžíval, nemohl vyprávět svým kamarádům a ani ve škole jsem se o hrdinovi našeho
společného večerního čtení neměl podle pokynů maminky zmiňovat. Snad i tato
skutečnost pak ovlivnila můj zájem o novodobou historii.
Když jsem v druhé polovině šedesátých let začal studovat SVVŠ v Lounech, měl
jsem již za sebou krátké setkání s hrdinou naší tajné četby – na pohřbu mé
babičky mi otec ukázal člověka přímého držení těla a řekl: „To je Fajtl“.
Prostřednictvím rodičů, paní učitelky J. Dufkové na ZDŠ, pana profesora Fr.
Štvána na SVVŠ, spolužáků J. Šmídla, K. Štěpánka, J. Smollena, Luďka Lůžka
a dalších, jsem blíže poznával osudy legionářů z I. světové války, díky tajně
půjčené knize Za Heydrichem stín období heydrichiády a postupně i osudy našich
vojáků z různých front II. světové války. Po roce 1968 jsem byl na několika
besedách s panem Františkem Fajtlem, četl jeho další knihy, ale SESTŘELEN
zůstala pro mne dílem nepřekonatelným.
V roce 1994 se naskytla příležitost, o níž jsem snil jen jako kluk ve své
fantasii: mohl jsem se totiž při návštěvě Francie pokusit o rekonstrukci cesty
Františka Fajtla přes Pyreneje. Náš cykloturistický zájezd směřoval totiž
do městečka Argčles sur Mer, odkud 3. června 1942 Squadron Leader Frank Fajtl,
číslo 82544, nastoupil cestu za svobodou.
Do výstroje jsem přibalil jako bedekra jeden exemplář knihy SESTŘELEN z roku
1948, který jsem sehnal v lounském antikvariátu; onen signovaný „klukovský“
výtisk jsem z opatrnosti sebou nebral.
Po příjezdu do Argčles jsem již první večer pozoroval na horizontu majestátní
Pyreneje a začetl se do 132. a 133. stránky svého bedekra. Hradba hor se tyčila
nad městečkem a já ve své fantazii hledal odpověď na otázku: Podaří se mi
najít Fajtlovu cestu?
Druhého a třetího dne jsem se seznamoval s rázem krajiny. Podařilo se mi koupit
pohled, jenž mi umožnil učinit si představu o situaci na francouzsko-španělské
hranici.
S přáteli Zdenkem Gabrielem a Karlem Bártíkem, kteří jsou víceméně cyklisty
a o historii se zajímají jen okrajově, projíždíme pobřeží ke španělským hranicím.
Cesta vede příjemnou, na první pohled tajuplnou krajinou; cílem naší expedice
je přístav Port Vendres, odkud František Fajtl v červnu 1940 odjížděl po porážce
Francie do Velké Británie. Druhého června 1942 to pak byla jedna z alternativ
jeho plánu, jak se dostat z Francie do Španělska (viz str. 123 zmiňovaného
vydání).
Po návratu z přístavu jsem se znovu začetl do stránek 134 a 138. Zajímala
mne věž, která mi mohla při rekonstrukci Fajtlovy cesty výrazně ulehčit orientaci.
Při pohledu do mapy i při své cestě do Port Vendres jsem si všiml, že v blízkosti
Argčles jsou věže dvě; obě měly v době středověku za úkol avizovat nebezpečí,
přicházející především z moře.
Nejprve jsem se s přítelem Bártíkem vydal na kótu Vermeille, trasou označenou
jako Tour de Madeloc. [Odtud jsme pozorovali druhou věž, mapa ji označovala
jako La Massane. Tyčila se v pozadí v mlžném oparu a já si byl jist, že je
to místo, které hledám.
Později v kempu se opět vžívám do Fajtlovy situace, opět pročítám stranu 134
a opakuji si spolu s ním: „Úvozová cesta, vidlice, vinice a zámek. Od zámku
po cestičce, směr sever...“
S napětím čekám do příštího rána a starostlivě sleduji počasí. Sluneční paprsky
naznačují, že se mohu vydat na cestu za dobrodružstvím. Chci se pokusit o věrnou
rekonstrukci a ověřit věrohodnost líčení na stranách 135 – 144. Všichni mi
přejí úspěch, a tak se po deváté hodině vydávám realizovat klukovský sen.
Opouštím městečko Argčles sur Mer a na svém horském kole ANSELMA vyjíždím
zcela sám do hor. Mám před sebou asi 15 km v hornatém terénu a na rozdíl od
svého předchůdce před 52 léty se nemusím bát vojenských hlídek.
Po půl desáté jsem minul zámek a dal za pravdu tvrzení na straně 136: „Nyní
začaly nesnáze... Celé pohoří bylo porostlé jakýmsi bodláčím, které mi sahalo
po pás a píchalo. V pěšinách se tu vyzná jenom domorodec. Napínal jsem zrak,
abych se v nich vyznal i já.“
Terén, který jsme překonávali roku 1942 i v roce 1994 můžete porovnat na fotografiích.
Volil jsem trasu po souběžném hřebenu s Fajtlovou cestou a dalekohledem jsem
se pokoušel vyhledat uhlířovu chatu, kde se můj literární hrdina posilnil
před výstupem k věži (str. 138-142). Ke svému překvapení jsem náhle uviděl
stoupat kouř z hořících milířů; čas jako by se zastavil... Osobní automobil
na dvoře uhlířovy chalupy mi však připomíná, že jsem skutečně v roce 1994.
Ačkoli je konec září, sluníčko pere do zad, jakoby chtělo evokovat situaci
z 3. června 1942. Podléhám emocím a pomalu se hustým porostem, stezkou, jež
je pro moji ANSELMU nesjízdná, probíjím k mohutnému korpusu věže. Řine se
ze mne pot, vzpomínám na Fajtlovu propocenou košili a postupně se ocitám u paty
kamenné stavby.
V jejím stínu opět otevírám Fajtla, pročítám stranu 143, nasedám na kolo a sjíždím
po cestičce k balvanům, ze kterých můj předchůdce pohlížel s pocitem svobody
vpravo k moři – bráně k Anglii; pode mnou se bělalo Argčles sur Mer a já se
znovu začetl do pocitů štvance, jenž po 29 dnech svízelného putování okupovanou
i neokupovanou částí Francie prožíval ohromující pocit svobody, člověka, který
unikl Němcům, vojáka, jenž se chtěl znovu zapojit do světového zápasu, po
kterém zde, na vrcholu majestátných Pyrenejí, na střeše Francie, v horkém
červnovém slunci onoho válečného roku nebylo nikde ani stopy. Ale přesto,
ač bezprostředně v tomto okamžiku nepociťován, zuřil dál...
Cítil jsem v těchto místech radost ze života, z přírody, radost ze sportovního
úspěchu, radost, že jsem objevil Fajtlovu cestu.
Pomalu jsem se pak vracel k úpatí věže a připomínal si uhlířova slova: „...
obejděte věž a tutesvito jste v lese, který jsem najal a v kterém se pasou
krávy. Pak narazíte na uno grande riviera a tutesvito jste na španělských
hranicích.“ (strany 138 – 139)
Nechal jsem věž – podle uhlířova doporučení – po pravé straně a hledal stezku
k jeho grande riviera. Projel jsem část po zalesněném hřebenu, který vedl
ke španělské hranici.
Pak jsem objevil ve skrytu porostu uhlířův potok, kromě šumění a bublání vody
mi pomohly stejné indicie jako mému předchůdci (str. 143). Voda byla ledově
studená a přestože bylo horko, neodvážil jsem se do potoka ponořit, přeskakoval
jsem z kamenu na kámen a rychle jsem postupoval ke hřebenu, jenž se přede
mnou tyčil – k vytoužené francouzsko-španělské hranici.
Oněch asi 300 metrů jsem již zdolal hravě, na vrcholu jsem se nemusel obávat
ani vojáků ani četníků. Vystoupil jsem na předěl mezi dvěma státy, skaliska
vydechovala příjemné teplo a důstojný klid byl jen chvilkami rušen klinkáním
zvonců několika zvědavých, hnědých kravek.
Zde na vrcholu se naše cesty rozdělily, pohledem i objektivem jsem pohlédl
do údolí; tam se rozkládalo Španělsko. Tam někde se krčila vesnička Espola,
tam někde se odvíjel památný dialog z 3. června 1942: „Espaňa, seňore?“ –
„Si, si“, zazpíval vytáhlý voják a namířil na mne pušku přesněji, než předtím.
Nezbylo nyní, než použít rady, dané nám v Anglii zpravodajskými důstojníky.
Vzpažil jsem tedy a řekl: „Prisonero de la guerra Britannica.“
Slunce se pomalu začíná klonit k západu, naposledy pročítám stránky 144 –
147 a pak pomalu sjíždím po hřebenu do údolí, k pramenům uhlířova potoka.
Fajtlova touha po svobodě a moje klukovská představa literárního hrdiny, zde,
na vrcholku Pyrenejí, získaly své pevné kontury.
Mgr. Jiří Líšťanský [REGIZ 5 / 1996]
AD: FAJTLOVA CESTA
Získali jsme možnost otisknout dopis pana Františka Fajtla, týkající
se článku Mgr. Líšťanského a jeho znovuobjevené „Fajtlovy cesty“.
Vážený pane Líšťanský
S velikou radostí jsem přivítal Váš dopis. Už jsem přestal doufat, že Vás
můj dopis našel, protože jsem neznal přesně Vaši adresu.
Především děkuji za Váš první hezký pozdrav na pohlednici z města Argeles–Plage
s nádherným záběrem na moje putování přes Pyreneje.
A nyní jste mi napsal podruhé s podrobným sledováním mé cesty a pěkně s líčením
Vaší cyklistické krkolomné jízdy. S ohromným zájmem jsem sledoval stopu po
stopě podle číslovamých pohledů a fotografií. Byl to pro mne zážitek k nezapomenutí.
Dokonale jste se vžil do mé situace a věřte ani sám bych nedokázal avantgardu
lépe popsat než Vy. Jestliže jste nemohl někdy doslova kopírovat terén, je
to pochopitelné. Vždyť od té doby uplynulo již plných 54 let. Co se za tu
dobu všechno změnilo! Stromy, porost, cesty, budovy atd. Je obdivuhodné, že
jste podle mé knihy vystopoval pečlivě to podstatné a já Vám za to moc děkuji.
Dopis si dobře uložím a když dovolíte, ponechám si jednu xeroxovou kopii mapy
s označeným místem mého přechodu do Španěl. Má pro mne velkou dokumentární
cenu.
A nyní k Vaší prosbě. Lituji, že jí nemohu vyhovět. Po tak dlouhé době už
bych nedokázal identifikovat trasu mého putování a proto odpusťte, že na fotografiích
a pohledech nebudu nic psát a značit. Vy jste všechno trefil výborně.
Děkuji Vám, že mi nabízíte kopie fotografií nebo dokonce sehnat některé pohledy.
Stačí mi pohled Argeles–Plage a proto Vám všechny vracím a nežádám žádnou.
Nechť slouží za doklad k Vašemu vyprávění o „Fajtlově cestě“, jak jste ji
tak hezky nazval.
Kdybyste snad při Vašem povolání i jinak chtěl něco použít z mých knížek,
máte mé trvalé povolení.
Pane magistře, přeju Vám dobré zdraví a hodně úspěchů při Vaší práci s naší
mládeží.
S upřímným pozdravem Váš
František Fajtl [REGIZ 5 / 1996]