ZPĚT NA ARCHIV REGIZU

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ARCHIV - RECENZE


Nutno uznat, že rok 1997 byl v množství vyprodukovaných historicko-regionálních publikací vážících se k lounskému okresu velmi bohatý. Ostatně čtenáře REGIZu jsme o těch nejzajímavějších – doufejme, že dostatečně – informovali. Tou poslední (nikoliv však kvalitou) je studie Bohumíra Roedla Žatecká rodina Hošťálků z Javořice (FABIO pro Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci, 1997). S některými partiemi této knihy se měli možnost předem seznámit čtenáři REGIZu, Dějin a současnosti či Svobodného hlasu.

ŽATECKÁ RODINA HOŠŤÁLKŮ Z JAVOŘICE

Práce není jen biografií Maxmiliána Hošťálka a jeho předků, ale v prvním díle, nazvaném Žatec a jeho obyvatelé, jsou nastíněny některé problémy (život ve městě, Češi a Němci, Žatečtí židé), které zasazují Hošťálky do prostorově širšího dějinného kontextu. Přiznávám, že tato část – ovlivněná modernějšími historiografickými metodami francouzskými – je mi zpracováním i tématikou bližší, protože není tak stereotypní, jako oddíl druhý – Hošťálkové. A přivítal bych býval plánek Žatce (třeba současný); jako nezběhlému v žatecké topografii a k tomu se sníženou představivostí mi dělá skutečné problémy orientovat se v „renesančním“ Žatci tak, jak je nastíněno v kapitole Tvářnost města a okolí. Mimo „každodenních“, „mentalitních“ a „historickodemografických“ kapitol, které záslužně laického čtenáře alespoň trochu uvedou do modernějších koncepcí studia dějin, oceňuji nejvýše minibiografii Pavla Skály, orientovanou na dobu jeho působení v Žatci. Z hlediska národních dějin je jeho význam určitě širší a kritický rozbor jeho působení v tomto městě byl již skutečně zapotřebí. A konec konců přinesl i několik vyjasnění.
Neodpustím si však osobní poznámku, týkající se dobového žateckého „ovzduší“. Neustálé opakování toho, jak byla žatecká škola na vysoké úrovni, mi nakonec silně lezlo krkem. Může jít o iluzi, ale rovněž třeba i o poplatnost pramenům, případně o autorův silný a neskrývaný patriotismus. Když skomírající pražská univerzita měla jedinou filozofickou fakultu, jaká potom mohla být kvalita městských škol? Lze však namítnout, že žatecká škola byla výjimkou...
Po přečtení druhého dílu knihy jsem nenabyl dojmu, že Maxmilián Hošťálek byl tak výraznou osobností, za jakou se – hlavně v Žatci – považuje (jeho poněkud alibistické chování za stavovského povstání o tom mnohé vypovídá). Získal jsem naopak dojem, že jeho největším činem bylo, že skončil na popravišti. Ale klidně může být využit – jako zástupná postava – pro analýzu svého stavu a vrstvy. Je nakonec pochopitelné, že díky omezeným možnostem pramenů je velká část popisu dějin rodiny věnována ekonomickým aktivitám, které však jsou po delší době celkem nudným čtením. Rovněž orientace v narůstajícím množství příbuzenstva, pokrevního i vyženěného, se časem ztěžuje. Tím nechci říci, že zde nejsou pasáže plastické, dokreslující všední život hrdinů (např. kontroverzní manželství Maxmiliána a jeho ženy). Mám dojem, že se celkem povedly i psychologizující nástiny.
Osobně jsem rád, že z práce vysvítá složitost doby a poměrů po Bílé hoře: manželka Maxmiliána, Dorota, se vrací z emigrace znovu provdána, dva synové umírají v cizině, třetí, Jan Zikmund, působí v císařských službách, je povýšen do rytířského stavu a jeho rod existuje ještě v 18. století (je možná škoda, že historie rodiny není sledována až do svého konce, jak by bylo logické podle názvu; autor se pouze odvolává na zjištění Antonína Patejdla a končí vlastně Janem Zikmundem).
Nic není jednostranné. A protože mnoho historických faktů má svůj druhý život (viz. např. Čornejovy Lipanské ozvěny), je připojen pod názvem Legenda i stručný rozbor novodobé literatury, zobrazení, názorů a pověr o dávném primátorovi, po němž v Žatci pojmenovali náměstí. Pro mě za mě by zrovna této problematice mohl být dán ještě důraznější akcent, přesto doufám, že se alespoň část „romantiků“ odchovaných českým školstvím vrátí na zem. Stejně jako nejvydařenější části celé žatecké rodiny Hošťálků z Javořice.

Pavel Straka [REGIZ 6 / 1997]


ZPĚT NA ARCHIV REGIZU