Jestliže se při jakékoliv příležitosti setkávám s výrazem „počátky studia výtvarné výchovy“, automaticky se mi v mysli (jako při asociačním testu) objeví legendární postava profesora Martina Salcmana...
Vidím ho, jak po obnovení našeho studia ještě při Vysoké škole
technické v roce 1945 zahajuje výuku malby: asi dvacet posluchačů prvního
předválečného ročníku žasne nad smělou koncepcí vyučování, kterou před námi
prof. Salcman nastiňuje. Budeme vycházet z úvah o moderním umění v celé jeho
šíři, z filosofie od Sokrata po Husserla, z moderních teorií hudby a literatury,
budeme rokovat o poesii Baudelairově, Apollinairově, Rilkově, moji asistenti
nám budou vařit kávu, oslovovat se budeme po francouzském způsobu pane Salcmane,
pane Kučero, můj plat si samozřejmě rozdělíte mezi sebe. Někteří spolužáci
se strachují – slyšeli mnohá jména poprvé, my se s kolegou Sýkorou radujeme
a těšíme. Dva roky jsme mu pak s jeho asistenty „vyběhávali“ jmenování a plat,
který naléhavě potřeboval. Jinak ovšem princip a metody výuky malby, které
v úvodní přednášce prof. Salcman naznačil, staly se osou koncepce a vlastně
charakteristickým rysem celé naší školy. Mám na mysli Salcmanův zásadní důraz
na význam a uvažování vztahů mezi jednotlivými výtvarnými prvky spojený s
poukazem na relativní platnost jejich hodnoty a účiny. Jde o princip, který
by byl aktuální i v pojetí dnešní postmoderní filosofie. Mnoha Salcmanovým
žákům posloužil i v jejich vlastní umělecké činnosti. Ve spojitosti s tím
musíme ještě připomenout i Salcmanovo výchovné působení jako osobnosti s impozantním
vystupováním, rozsáhlým kulturním rozhledem, statečným občanským postojem
i s celkovou osobní svéráznou životní filosofií.
Na fotografii z roku 1959 zvleva: Kamil
Linhart, prof. Martin Salcman a střílející Zdeněk Sýkora |
A protože, jak říká básník: „Jak hejno křepelek vzlétá pro mne
z každičké brázdy upomínek dav“, z nepřehledného množství půvabných „salcmanovských
historek“ vynořuje se mi vzpomínka na slavné „provedení kritiky v ústavu malby“.
Bylo to v časech tak zvané „studentokracie“, v době, kdy na fakultě i na naší
katedře působily mafie ostrých partajních hochů, napojených na sekretariáty
KSČ a STB. (Svedli např. dát zatknout děkana v Budějovicích, že prý mysleli,
že chce prchnout do Rakouska.) Byl jsem tehdy spolu s Jindřichem Helekalem
a Janem Smetanou Salcmanovým asistentem a měl jsem vedle výuky na starosti
i vedení úřední agendy. Zde je třeba připomenout, že Salcman byl zásadním
odpůrcem úřadování a všeho „lejstrování“. (Po mnoho let neměl např. ani občanskou
legitimaci.) Lejstra však přicházela. Jednoho dne přišel přípis z rektorátu
či děkanství, abychom zajistili a provedli studentskou kritiku vyučujících
a vyučovacích metod našeho předmětu. Chtěli jsme záležitost obvyklým způsobem
zakamuflovat, ale „lejstro“ se nějakou náhodou dostalo do rukou Salcmanovi.
„Ne, ne, pánové, tu kritiku provedeme!“ Říkali jsme si, prokristapána, co
to do něho vjelo, ti kluci nás roznesou na kopytech! Avšak ke kritice skutečně
došlo. Jednoho z dalších dní po zahájení vyučování vstoupil Salcman do učebny
a vyzval asi padesát přítomných posluchačů, aby otevřeně, bez obav a skrupulí,
zkritizovali nejdříve jeho, pak nás asistenty a vůbec celý způsob našeho vyučování.
Viděli jsme, jak našim hrdlořezům zazářily oči a jak už brousí nože. A Salcman
pokračoval. Jak se ukázalo, rozdělil si promluvu do tří částí. V druhé oznámil,
že ovšem předpokládá, že kritika bude věcná a konstruktivní, že bude vycházet
ze znalosti problematiky a odborné fundovanosti atd. V této fázi promluvy
zbraně už tolik nechřestily. A Salcman pak přistoupil k závěrečné, oné slavné,
třetí části. „Abychom si tedy rozuměli, jde o to, aby nějaký smrkáč z vás
tady nevystoupil, plácal tu nesmysly, prokázal, že ničemu nerozumí a nic se
ještě nenaučil, protože takového smrkáče já bych tady rozdupal, že by z něj
třísky lítaly.“ – Po delší chvíli hrobového ticha řekl zaraženým posluchačům:
„Pokračujte klidně v práci!“ Potom oslovil nás: „Pánové, napište jim, že jsme
provedli tu kritiku!“
V době intenzivní kolektivizace zemědělství si mne jednou před vyučováním
Salcman zavolal do svého kabinetu a zeptal se mne: „Pane Linharte, rozumíte
problému našeho zemědělství?“ Odpověděl jsem, že jaksi částečně, že mám dědečka
na vesnici atp. Ale Salcman mi řekl: „Ba ne, nerozumíte tomu, ale já už ano.“
Po mém tázavém pohledu pokračoval: „Byli jsme s Anužkou (Salcmanovou druhou
manželkou) na výletě kdesi na venkově za Plzní. Tam na stráni u veliké louky
seděl nějaký člověk, zřejmě zemědělec, a po louce před ním pobíhalo nádherné
hříbátko. Znáte ženy, pane Linharte, že ano, Anužka se rozběhla a vesele s
hříbátkem skotačila. Potom onoho zemědělce oslovila: ’Vy ale máte překrásné
hříbátko!’ A víte, co ten člověk Anužce odpověděl? Ba ne, nevíte! Řekl: ‘Já
se na ně vyse..!’ A Anužka rozhořčeně zvolala: ‘Jak byste jenom mohl, jak
jste naznačil, na takové krásné zvířátko!’ A víte co ten zemědělec Anužce
na to řekl? ‘Já se totiž, paničko, vyse.. na všechno!’ – A tak jsem, pane
Linharte, porozuměl našemu zemědělství.“ Od té doby se mezi přáteli a známými
ujalo rčení: „A na hříbátko taky!“ Používáme je dodnes.
Kamil Linhart [REGIZ 1 / 1998]
Salcman Martin, * 7. 5. 1896 v Druzdově u Plzně.
Malíř v Praze XVI., žák pražské akademie umění v letech 1914–1918, v letech
1922–1924 u prof. Loukoty, Preisslera a Krattnera. V Paříži prodlel za studiem
v letech 1926–1928. Od roku 1928 vystavuje s U. B. v Praze. Souborně vystavoval
v Alšově síni U. B. r. 1936 a r. 1942 ve Vilímkově galerii v Praze (obrazy
a kresby). ... „Inspirován melodičností Preisslerova odkazu“.
(Dr. Prokop Toman: Nový slovník československých výtvarných umělců, díl
2.)
Prof. Martin Salcman, 1896–1979, český malíř baladicky laděných krajin a figurálních
kompozic a portrétů: profesor Univerzity Karlovy, Zasloužilý umělec (1976),
Řád práce (1966)
(Ilustrovaný encyklopedický slovník, díl 2.)