Ivana Martina Jirouse zpovídali Pavel R. Vejrážka a Jakub Noll
(REGIZ č. 2 / 1998)
(aktualizace 18. 3. 2016)
Po
třech letech opět navštívil Louny Ivan (Magor) Jirous. Spisovatel, manažer
skupiny Plastic People, naprosto bezbřehý bohém, vystudovaný kunsthistorik.
Osobnost, kterou si skandály vybraly za blízkého přítele. Přítel prezidenta
Václava Havla. Milovník absintu. Člověk, kterému nakladatelství TORST vydává
sebrané spisy. Předem stačil propít celý svůj honorář. Do Loun vtrhl živel.
V pátek večer měl v (podivuhodném) Mandarinu předčítat ze své poesie. Ti,
kteří ho spatřili téhož dne v poledne, tomu nevěřili. V sobotu odpoledne zazvonil
u nás...
Jak to večer v (podivuhodném) Mandarinu dopadlo?
Představ si, že mě nevypískali, když jsem jim četl svou poesii. Dokonce mi tleskali. Ti servilnější tleskali, i když jsem hrál na klavír. To mě zaskočilo. Nebylo tam příliš mnoho lidí, ale byla pohoda. Zasouložil jsem si s velmi milou slečnou. Není tu něco k pití?! Takhle malý panáky? Že jsou velký? Hovno... Ty sklenice jsou velký...
Zatkli tě někdy střízlivého?
Jednou. Přišli v pět ráno a já si nestačil dát ranní doušek. Většinou mě zatkli, když jsem měl šílenou kocovinu. Nebyl jsem schopnej vůbec ničeho. Brečel bych a prozradil jim cokoliv. Hrozný nutkání dát si skleničku piva...
* * *
Za totáče jsme jezdili na Hrádeček slavit narozeniny Olgy, měla je první víkend... pardon, poslední víkend... hovno, první víkend v červenci (tehdy jsme všichni bohužel museli pracovat). Jednou jsme tam odsud odjížděli v klasicky hrozné sestavě (bylo tam asi šedesát lidí) zpátky do Prahy a Vašek tam zůstal sám. Von je taková pečlivka, rád uklízí (podobně jako já) a tam zbyl pochopitelně obrovsky neskutečnej bordel... – popelníky přetejkaly vajglama... prostě jako doma. Když za námi přijel do Prahy, ptali jsme se ho, jak si s tím poradil. „Vy jste odjeli a já se rozhlíd’, odkud začnu,“ řekl. „Rozhodl jsem se začít ledničkou. Otevřu ji a tam třičtvrtě flašky vína. A protože nemám rád zbytky, tak jsem ji dopil.“ Dál raději nemluvil.
Vídáte se spolu ještě?
Občas na vernisážích a při podobnejch příležitostech. Von má práce dost, furt
ho nějakej vometák votravuje... Ale vztahy mezi námi jsou stále korektně přátelský.
Na své narozeniny mne stále zve... A abyste se mě neptali na stejný věci,
kupte si poslední Sorry, tam je se mnou rozhovor, kde se mě ptají, co říkám
Havlový nemoci a já odpovídám: myslíte Veškrnovou?
Jak jí můžou říkat první dáma? První dáma pro mne byla Olga. Tohle je paní
prezidentová. Když se potkáme, vzdám jí povinnou úctu, ale pro mě to žádná
první dáma není. Je to tragédie.
* * *
Ještě k Vaškovi. Už jsem asi čtyřkrát k vůli němu rozbil někomu držku. I spolužákovi z dětství v Humpolci. Pokud někdo řekne „Ten blbec, proč udělal tohle nebo tamto“, „je to vůl“ a tak, to beru... prosim.... Ale aby někdo říkal, že je hajzl? Tehdy to řekl, já jsem vstal, nakouřil mu ji a on si ustlal. A řekl jsem: V mý přítomnosti ho urážet nebudeš. To je kámoš. Nebo v Dačicích – tam jeden kámoš prohlásil, že Havel je kokot nebo zmrd, už nevím, já jsem vstal a nakouřil mu ji. A jak to vzal vo zeď, tak dostal vlastně dvojkombinaci. A já říkám: Ty zmrde, to nemáš za to, že jsi urazil pana presidenta, ale že jsi urazil mýho kámoše. Kdyby byl metařem, stále je můj kamarád. Pak jsme to zapili a bylo to v pohodě.
Mnoho lidí říká, že se Václav Havel změnil, že už není tím, čím býval.
Takhle asi: je to furt charakterní člověk... Dělá denně dvacet – třicet politickejch rozhodnutí. Devětadvacet z nich je správně. O těch se vůbec nedovíte. Pak udělá jeden úlet a vo tom se všichni baví.
Znáš jeho vztah k Václavu Klausovi? Vypadá to, že ho Václav Havel nemá příliš v lásce.
Jednou jsme se spolu bavili v divadle Na zabrádlí, už nevím, co tehdy dávali, já tam byl se svou milenkou a představoval jsem mu ji. Kolem nás stálo dost lidí a Vašek prohlašoval, jakou Klaus dělá ve světě ostudu. Měl na mysli, že si pouští hubu na špacír a tak... Myslím, že je to z jeho strany osobní.
Tvůj názor na Klause?
Vážím si ho, co pro tuhle zemi udělal, udělal víc dobrého než špatného. Ale posral to svojí arogancí. Jeho: „O tom se snad nebudeme bavit... Každý ví...“ – to bych mu ji nakouřil. A nasral, mě jak byl před lety ve Švédsku, šlo o státní návštěnu na vysoké úrovni, dva Češi tehdy dostali Nobelovu cenu. A on ani nepoděkoval. Šlo tehdy o první oficiální návštěvu. Sešel se tam jen s podnikali, s ňákým čurákem vod benzínky a tak... Alespoň formálně poděkovat mohl.
Znáš se s ním osobně?
On ví, kdo sem já, já vím, kdo je on. Mohl bych jít za Vaškem a říct mu, aby nás představil. Ale nestojím o to. I von může zajít za Vaškem a říct to samé. Neudělá to taky. Nemá cenu bavit se o Klausovi. Zbytečně bychom do toho zabředli. Jak říká Ludvík Vaculík v knize Morčata: nebavme se o sračkách, bavme se o zvířátkách.
Vraťme se do lounského (podivuhodného) Mandarinu. Podepisoval jsi své knihy?
Byl tam nějakej starší malej šedivej pán a pár dalších.... Našli se prostě podivíni, kteří chtěli podepsat mé knížky. V případě té poslední se divím. Ta blbost stojí totiž 399 korun. Ale zase je tak tlustá, že se s ní dá podložit třeba skříň... I knížku Magor dětem tam někdo dones.
Když tu byl před lety Frank Zappa, prý jste si spolu zahráli.
Já jsem mu pořádal párty a organizoval to. Hrála tam Půlnoc a on do toho zpíval improvizovanej text. S Půlnocí jsem nikdy nehrál. Jsem manažer a uměleckej vedoucí Plastic People. Půlnoc udělala jeden můj text a jsme kámoši.
Máš období, kdy vůbec nepiješ...
Jednou u mně byla televize a já pil matonku. Jeden idiot se ptal, co s tou matonkou v televizi. Já mu říkám: Ty idote, ty myslíš, že je to kamufláž? Já teď prostě piju matonku. To sem mám nastražit kvůli nějaký image pivo? Teď prostě piju matonku. I tři čtvrtě roku jsem to vydržel. Jednou se se mnou rozešla k vůli chlastu holka. Pak mi volala, abych se rozhodl, zda chlast nebo ona. Řekl jsem: „Ty píčo, to je dávno rozhodnutý!“ a praštil jsem telefonem. Ale doufám, že to spolu zase slepíme. Hele, já si tu prohlídnu obrazy, jo...?
Jako kunsthistorik kupodivu tvrdíš, že umění je k ničemu.
Jasně. Ale jako dekorace, aby nebyly vidět pavučiny po stěnách, to špatný není...
- - - - -
Když návštěva končila, zeptal se Magor: „Ty znáš nějakýho Rudolfa Vejrážku?“ – „To byl můj táta“. – „Ty vole, jak je svět malej! S tím jsem půl roku seděl. Dokonce jsme si pak párkrát psali. Byl bezvadnej člověk. Za totáče jiný skoro ani neseděli...“
„Ostrá verze“
Po třech letech opět navštívil Louny Ivan Martin Jirous – Magor. Spisovatel, manažer skupiny Plastic People, naprosto bezbřehý bohém, vystudovaný kunsthistorik. Osobnost, kterou si skandály vybraly za blízkého přítele. Kamarád prezidenta Václava Havla. Vyhlášený „piják absintu“. Člověk, kterému nakladatelství TORST vydává sebrané spisy a který stačil předem propít celý svůj honorář. Do Loun vtrhl živel. V pátek večer měl v podivuhodném Mandarinu předčítat ze své poesie. Ti, kteří ho spatřili téhož dne v poledne, tomu nevěřili. V sobotu odpoledne zazvonil u nás...
Jak to večer v (podivuhodném) Mandarinu dopadlo?
Představ si, že mě nevypískali, když jsem jim četl svou poesii. Dokonce mi tleskali. Ti servilní tleskali i když jsem hrál na klavír. To mě zaskočilo. Nebylo tam příliš mnoho lidí, ale byla pohoda. Zasouložil jsem si s velmi milou slečnou. Není tu něco k pití?! Takhle malý panáky? Že jsou velký? Prdlajs. Ty sklenice jsou velký...
Byl jsi mnohokrát zatčen. Zatkli tě někdy střízlivého?
Jednou. Přišli v pět ráno a já si nestačil dát ranní doušek. Většinou mě zatkli, když jsem měl šílenou kocovinu. Nebyl jsem schopnej vůbec ničeho. Brečel bych a prozradil jim cokoliv. Hrozný nutkání dát si skleničku piva... Myšlenky na nic jinýho...
* * *
Za totáče jsme jezdili na Hrádeček slavit narozeniny Olgy, měla je první víkend... pardon, poslední víkend... hovno, první víkend v červenci (tehdy jsme všichni bohužel museli pracovat). Jednou jsme tam odsud odjížděli v klasicky hrozné sestavě (bylo tam asi šedesát lidí) zpátky do Prahy a Vašek tam zůstal sám. Von je taková pečlivka, rád uklízí (podobně jako já), a tam zbyl pochopitelně obrovsky neskutečnej bordel... – popelníky přetejkaly vajglama... no prostě jako doma. Když za tejden přijel do Prahy, ptali jsme se ho, jak si s tím poradil. „Vy jste odjeli a já se rozhlíd’, odkud začnu,“ řekl. „Rozhodl jsem se začít ledničkou. Otevřu ji a tam třičtvrtě flašky vína. A protože nemám rád zbytky, tak jsem ji dopil.“ Dál raději nemluvil.
Vídáte se spolu ještě?
Občas na vernisážích a podobných příležitostech. Von má práce dost, furt ho nějakej vometák votravuje... Ale vztahy mezi námi jsou stále korektně přátelský. Na své narozeniny mne stále zve... A abyste se mě neptali na stejný věci, kupte si poslední Sorry, tam je se mnou rozhovor, kde se mě ptají, co říkám Havlový nemoci a já odpovídám: myslíte Veškrnovou? Náš přátelskej vztah s Václavem možná potom trochu ochlad’, nevím, ale co se dá dělat... Je to taková píča, že...
Ty jí nemáš moc rád, co?
Jak jí můžou říkat první dáma? První dáma pro mne byla Olga. Tohle je paní prezidentová. Když se potkáme, vzdám jí povinnou úctu, ale pro mě to žádná první dáma není. Je to tragédie. Ten Vašek je takovej blbec... U mě by takováhle píča – já bych si jí teda nevzal – měla životnost pět minut. Než by votevřela hubu a něco kvákla.
Václav Havel se s ní zná dlouho?
Jo... von jí píchal už před lety... ale ať si vomrdá třeba Marii Pujmanovou, to mi nevadí... To tam klidně nechte, mě je to jedno.
Ještě k Vaškovi. Už jsem asi čtyřkrát k vůli němu rozbil někomu držku. I spolužákovi z dětství v Humpolci. Pokud někdo řekne „Ten blbec, proč udělal tohle nebo tamto“, „je to vůl“ a tak, to beru... prosim.... Ale aby někdo říkal, že je hajzl? Tehdy to řekl, já jsem vstal, nakouřil mu jí a on si ustlal. A řekl jsem: V mý přítomnosti ho urážet nebudeš. To je kámoš. Nebo v Dačicích – tam chodím do hospody Pod věž , ta zavírá teoreticky v jedenáct, ale někdy jsme tam taky do rána. Když se skončí, přechází se do casina, kde je herna, kulébr a mají nonstop – a tam jeden kámoš prohlásil, že Havel je čurák nebo zmrd, už nevím, já jsem vstal a nakouřil mu jí a jak to vzal vo tu zeď, tak dostal vlastně dvojkombinaci. A já říkám: Ty zmrde, to nemáš za to, že jsi urazil pana presidenta, ale že jsi urazl mýho kámoše. Kdyby byl metařem, stále je můj kamarád. Von jen koukal. Pak jsme to zapili a bylo to v pohodě.
Mnoho lidí říká, že se Václav Havel změnil, že už není tím, čím býval.
Trochu se změnil, to jo. Ale takhle asi: je to furt charakterní člověk... jak bych to řekl... dělá prostě úlety, které si ani neuvědomuje. Možná jinak: Dělá denně dvacet – třicet politickejch rozhodnutí. Devětadvacet z nich je správně. O těch se vůbec nedovíte. Pak udělá jeden úlet a vo tom se všichni baví.
Znáš jeho vztah k Václavu Klausovi. Vypadá to, že ho Václav Havel nemá příliš v lásce.
Jednou jsme se s Vaškem bavili v divadle Na zabradlí, už nevím co tehdy dávali, já tam byl se svou milenkou a představoval jsem mu ji. Kolem nás stálo dost lidí a Vašek prohlašoval, jakou Klaus dělá ve světě ostudu. Měl na mysli diplomatické faux pax... že si pouští hubu na špacír a tak... Myslím, že je to z jeho strany osobní. Rád ho nemá.
Tvůj názor na Klause?
Vážím si ho, co pro tuhle zemi udělal, udělal víc dobrého než špatného. Ale posral to svojí arogancí. Jeho: „O tom se snad nebudeme bavit... Každý ví...“ – to bych mu jí nakouřil. A nasral mě jak byl před lety ve Švédsku, šlo o státní návštěnu na vysoké úrovni, dva Češi tehdy dostali Nobelovu cenu. A on ani nepoděkoval. Šlo tehdy o první oficiální návštěvu. Sešel se tam jen s podnikali, s ňákým čurákem vod benzínky a tak... Myslím, že alespoň formálně poděkovat mohl.
Znáš se s ním osobně?
Známe se, ale nikdy nás nikdo osobně nepředstavil. On ví kdo sem já, já vím kdo je on. Mohl bych jít za Vaškem a říct mu, aby nás představil. Ale nestojím o to. I von může zajít za Vaškem a říct to samé. Neudělá to taky. Nemá cenu bavit se o Klausovi. Zbytečně bychom do toho zabředli. Jak říká Ludvík Vaculík v knize Morčata: nebavme se o sračkách, bavme se o zvířátkách.
Vraťme se do lounského (podivuhodného) Mandarinu. Podepisoval jsi své knihy?
Byl tam nějakej starší malej šedivej pán a pár dalších.... Našli se podivíni, kteří chtěli podepsat mé knížky. V případě té poslední se divím. Ta blbost stojí totiž 399 korun. Ale zase je tak tlustá, že se s ní dá podložit třeba skříň... I knížku Magor dětem tam někdo dones. Prakticky všechno, co mi minulý rok vyšlo, se tam objevilo.
Když tu byl před lety Frank Zappa, říkalo se, že jste spolu hráli.
Já jsem mu pořádal párty a organizoval to. Hrála tam Půlnoc a on do toho zpíval improvizovanej text. S Půlnocí jsem nikdy nehrál. Jsem manažer a uměleckej vedoucí Plastic People. Půlnoc udělala jeden můj text a jsme kámoši.
Máš období, kdy vůbec nepiješ...
Jednou u mně byla ňáká televize a já pil matonku. Jeden idiot se ptal, co s tou matonkou v televizi. Já mu říkám: Ty idote, ty myslíš, že je to kamufláž? Já teď prostě piju matonku. To sem mám nastražit kvůli nějaký image a kvůli tobě pivo? Teď prostě piju matonku. I tři čtvrtě roku jsem to vydržel. Ale to je období. Jednou se se mnou rozešla k vůli chlastu holka. Pak mi volala, abych se rozhodl, zda chlast nebo ona. Řekl jsem: „Ty píčo, to je dávno rozhodnutý!“ a praštil jsem telefonem. Ale doufám, že to spolu zase slepíme. Hele já si tu prohlídnu obrazy, jo...?
Jako kunsthistorik kupodivu tvrdíš, že umění je k ničemu.
Jasně. Ale jako dekorace, aby nebyly vidět pavučiny po stěnách, to špatný není...
- - - - -
Když návštěva končila, spatřil Magor v předsíni křestní list. Zarazil se. „Ty znáš nějakýho Rudolfa Vejrážku?“ – „To byl můj táta“. – „Ty vole, jak je svět malej! S tím jsem půl roku seděl. Dokonce jsme si pak párkrát psali. Byl bezvadnej člověk. Ostatně za totáče jiný skoro ani neseděli...“