Čím déle se seznamuji s osudy cestovatelů, tím častěji mne napadá, že se mezi námi občas rodí lidé, kteří přicházejí na svět s představou hvězdné oblohy nad neznámou krajinou, na jejíž obraz se časem rozpomenou a podlehnou touze v ní žít...
Jejich
život je od tohoto okamžiku formován úsilím dostat se do své krajiny snů a
přinést ostatnímu světu důkazy o její životaschopnosti, tajuplnosti a kouzlu,
a to i za cenu obtíží, strádání či utrpení.
Podobnou cestu zvolil ve svém životě i matematik, geodet, astronom a všestranný
lingvista Eduard Glaser, jehož na konci minulého století zlákala tajemná Arabia
Felix, území dnešního Jemene.
Eduard Glaser se narodil 15. 3. 1855 v rodině židovského zemědělce v podbořanském
Rohozci nedaleko Žatce v době, kdy celá tato obec byla výhradně německá. Ještě
v době jeho raného dětství se celá rodina, v níž bylo celkem pět dětí, přestěhovala
do Stránek u Žatce a posléze přímo do Žatce, kde si Eduardův otec otevřel
obchod s obilím. O Glaserově chlapeckých letech toho víme velice málo, snad
jen to, že mu výnos z otcova obchodu umožnil studovat reálku v Chomutově,
kam nastoupil v roce 1868. Bohužel již v prvních letech Eduardova studia se
dostala Glaserova rodina do finanční tísně. Poté, co přišel jeho otec o veškerý
majetek, přerušil Eduard svá studia a začal prodávat v obchodě. Nicméně jeho
touha po vzdělání byla silnější. V roce 1871 se zapsal na vyšší reálku v Praze
a na studium si začal vydělávat kondicemi. Těžko říci, zda jeho existenční
problémy, nedostatek času na učení či výpadek ve studiu byly příčinou, že
jeho první školní vysvědčení v Praze bylo katastrofální. Ze zeměpisu a dějepisu
měl nedostatečnou, z matematiky dokonce propadl. Z mateřského jazyka, kterým
pro něj byla přirozeně němčina, měl prospěch pouze dostatečný. O češtině nenacházíme
na jeho vysvědčení ani zmínky, nikdy ji totiž dostatečně neovládal a nevěnoval
se jí ani jako cizímu jazyku. Nicméně česky rozuměl a občas i hovořil, nikdy
však češtinu neužíval v písemném projevu. Přesto již v tomto období se začal
projevovat jako zřejmý lingvistický talent, učil francouzsky a z tohoto jediného
předmětu měl na vysvědčení výbornou.
Na tvrdé podmínky pražského života si však mladý Glaser postupně zvykl a jeho
prospěch se musel v dalších letech studia na reálce rozhodně zlepšit. Našel
si totiž čas i na studium italštiny, španělštiny a angličtiny, vážně se začal
zabývat matematikou a astronomií.
 |
|
Odjezd z Džiddy. Loď s latinskou plachtou je tzv.
tarrád. Kresba Baurenfeid. |
Zjara 1873 opustil Eduard reálku a vydal se pěšky na cestu do
Paříže. Cestoval sám, denně urazil kolem 80 km, což považoval za vhodný prostředek
k posílení své kondice. V městě nad Seinou si procvičil nejen svou oblíbenou
francouzštinu, ale získal i řadu podnětů k dalšímu studiu.
Do vlasti se vrátil na podzim, dokončil zkoušky na reálce a přihlásil se na
pražské polytechnice ke studiu matematiky, geodesie a astronomie. K jazykům,
které již ovládal, si přidal arabštinu, na kterou docházel na pražskou universitu.
Byl to žák pilný a schopný. V roce 1875 navštívil opět Paříž, tradičně pěšky,
kde se zúčastnil druhého geografického kongresu. Po návratu dokončil v roce
1876 v Praze studia a absolvoval roční vojenskou službu.
Jako místo dalšího profesního působení si vzhledem ke své mateřštině zvolil
Vídeň, kde získal místo asistenta na tamnější hvězdárně a zároveň zde mohl
začít řádné studium arabistiky, která ho stále více přitahovala. Svůj zájem
o arabské země nijak neskrýval a připočteme-li k tomu jeho znalosti geodetické,
astronomické a široké spektrum jazyků, které aktivně či pasivně ovládal, není
divu, že již v tomto období obdržel dvě nabídky k velkým expedicím. O jeho
služby stáli Belgičané, kteří podrobně mapovali celé povodí Konga, a dopisem
se na něj obrátil i dr. Emil Holub, který jej vyzval k účasti na své druhé
africké cestě. Obě nabídky však Eduard Glaser odmítl, tu druhou dokonce se
zřejmou lítostí, byl s Emilem Holubem téměř vrstevník. Nicméně byl přesvědčen,
že je předurčen pro arabský svět, zejména pro tajuplnou jižní Arábii. V jeho
přesvědčení jej utvrzoval i docent vídeňské university D. H. Müller, který
jej zasvětil do studia staroarabské epigrafiky. Na jeho radu se také Glaser
rozhodl pro konfrontaci a zdokonalení v arabštině. S tímto záměrem přijal
místo u tehdejšího rakouského konzula v Tunisu, kde působil jako vychovatel.
Po dvou letech pak odjel na několik měsíců do Alexandrie, kterou opustil až
v okamžiku, kdy mohl odcestovat do Arábie, za lidmi a kulturou, která byla
jeho snem.
Území, které Glaser tolik toužil osobně poznat, bylo až do 18. století krajinou
prakticky nepřístupnou a nepoznanou. V literatuře žila pod názvem autorů klasického
starověku jako bájná Arabia Felix. S tímto jménem se pojilo i povědomí o zemi
nesmírného bohatství vonných látek a koření, které kdysi dopravovali Jemenci
na svých lodích Rudým mořem a karavanními cestami přes Petru a Palmyru do
Středomoří. Byla to také země biblického příběhu z Knihy králů o královně
ze Sáby. Jak byly krásné tyto příběhy, tak byla odlišná skutečnost denního
života Jemenců v 19. století.
 |
|
Mědirytina I. F. Clemense podle Baurenfeindovy
kresby: rybář z Džiddy. |
Zlatý věk Arábie byl zavát stoletími, její výstavná města zpustla,
vodní díla zchátrala, nedostatek vody a postupující poušť přinutily obyvatelstvo
k návratu ke kočovnému způsobu života. S úpadkem centrální moci se posiloval
vliv místních vladařů a šejchů, kteří zde budovali své drobné dynastie. Ani
velmocenské plány osmanských Turků v 16. století, ani samostatný imámát ve
století následujícím neměnil nic na životě lidu v poušti; kočovní beduíni
ctili svůj morální kodex, podřizovali se zákonům pouště a respektovali své
náčelníky. Vše ostatní jim bylo vzdálené a cizí. Cizinec byl v jejich světě
vetřelcem a zprávy z jejich země byly pro Evropany vzácností.
Průlom do tohoto izolovaného a svébytného světa přinesla až pětičlenná dánská
královská expedice z let 1761-1767, kterou přežil jediný účastník výpravy,
jenž o ní také vydal svědectví. Carsten Niebuhr potvrdil, že beduíni kočují
po území kdysi vzkvétající kultury a zaznamenal existenci četných staroarabských
nápisů v poušti. Popsat a sbírat je sem přišel pak o čtyři desítky let později
ruský badatel U. J. Seetzen, který sice našel několik kusů v okolí Sanaá a
odeslal je přes Mekku do Evropy, výklad k nim však nepodal. Zmizel v poušti
beze stopy. Desetiletí se pak do této bájné země žádný cestovatel neodvážil.
Až Britové v souvislosti s připravovanou anexí Adenu vyslali roku 1836 do
Sanaá dva důstojníky. Gruttender a Hulton se však soustředili na zmapování
jižního pobřeží Jemenu a do vnitrozemí se neodvážili.
A tak zásadní průlom v znovuobjevení Jemenu se podařil až britským konkurentům,
Francouzům. Díky šťastné shodě byl francouzský lékárník T. Arnaud osobním
lékárníkem imáma ze Sanaá a k tomu ještě nadšeným amatérským badatelem. Pod
imámovou ochranou se mu podařilo dostat se k troskám metropole sabejské říše.
Třicet jihoarabských nápisů publikoval v Evropě orientalista De Fresnil a
francouzská Akademie věd vypravila do Jemenu významného orientalistu J. Halévyho,
aby v okolí Sanaá sbíral staroarabské nápisy.
Ten v přestrojení za jemenského žida cestoval na severovýchodě od Sanaá a
objevil zde ruiny Nadžránu, bývalé metropole minejské kultury. Čtyřicet jedna
nápisů, které zde našel, v letech 1872-73 publikoval.
Téměř v současné době se vypravili do Jemenu i Ch. Millinger, antikvář Šapira
a Ital Mazoni, který zmapoval celou oblast, jíž se kdysi zmocnili osmanští
Turci. A konečně v roce 1882 se vypravil do vnitrozemí Jemenu i první Rakušan
S. Langer. Ten sice došel do Sanaá, zprávy o bojích mezi vnitrozemskými kmeny
však podcenil. Neposlechl ani varování osmanského guvernéra a vkročil do pouště,
kde byl zabit. Jeho smrt však byla pro Glasera další výzvou.
Nikdy neobjasněná Langerova smrt v poušti mezi beduinskými kmeny v roce 1882
neodradila Glasera od úmyslu do Jemenu přijet a prozkoumat jeho vnitrozemí.
Nicméně počátek jeho první jemenské výpravy byl více než problematický.
 |
|
Eduard Glaser |
Po vylodění v Hodejdě onemocněl Glaser tropickou horečkou, a
když se zotavil, odmítl jej osmanský guvernér Izzet Paša pustit do pouště
s odvoláním na rozhodnutí osmanského sultána, který cesty cizinců do vnitrozemí
zakázal. Až po soustavném naléhání mu povolil Izzet Paša přesídlení do Sanaá,
kde čekal jako soukromá osoba téměř rok na vydání fermánu se sultánovým souhlasem,
aby mohl pokračovat v cestě. Čekání to bylo o to trpčí, že si nesměl do Sanaá
převézt své geodetické měřící přístroje a řadu dalších pomůcek. Nicméně díky
pokoře, s jakou přijímal rozhodnutí osudu, se Glaserovi nakonec podařilo obrátit
svůj nucený pobyt v tomto městě ve svůj prospěch. Dokonale se seznámil s místní
kulturou, intenzivně studoval jazyk, stýkal se s předními znalci islámské
literatury a kultury a konečně byl představen i šejchům nejbližších kmenů.
Neustálá přítomnost v blízkosti Izzeta Paši, u jehož dvora se neustále musel
hlásit, nakonec přerostla v oboustrannou náklonost obou mužů a vytvořilo se
mezi nimi zajímavé přátelské pouto. Guvernér Glaserovi často vypomohl při
řešení obtížných situací a posléze jej podporoval i finančně.
Zatímco Izzetova přízeň otvírala Glaserovi dveře příbytků v Sanaá, komplikovala
jeho pobyt za hranicemi města. Tam byl Glaser zpočátku považován za tureckého
špeha. Jen jeho trpělivost, vynikající znalost jazyka a schopnost vnímat a
respektovat podněty okolí mu posléze získaly jinou pověst. Na svých pozdějších
cestách mezi beduiny jej provázela pověst islámského učence, která mu pravděpodobně
i několikrát zachránila život.
V roce 1883 obdržel konečně Glaser sultánův souhlas se svou cestou do vnitrozemí.
Nechal si tedy přivést své geodetické přístroje a rozhodl se zmapovat oblasti
jihozápadně od Sanaá, kde jej zaujaly především archeologicky bohaté lokality.
Měřil, kreslil, popisoval a po celou dobu pobytu se snažil komunikovat i se
svým okolím; běžně kupoval od beduinů jejich výrobky a věci denní potřeby.
Znalost minulosti i současných životních podmínek obyvatel pouště pokládal
za stejně důležité.
Poté, co uložil své první sběry v Sanaá, podnikl počátkem roku 1884 další
cestu, tentokrát došel až do Arhábu a Hašídu. Během ní rozšiřoval své kartografické
záznamy, archeologické i etnografické sběry. Z cesty se vrátil však zcela
finančně vyčerpán. Na živobytí si pak vydělával v Sanaá obchodem a na návrat
do Čech mohl pomyslet až tehdy, kdy mu pomohl Izzet Paša, který uhradil nejen
jeho osobní přepravu, ale také přepravu jeho sbírek, včetně 276 nápisů a 20
arabských rukopisů.
Na rozdíl od Emila Holuba, který své sběry koncipoval velice široce s cílem
uchovat je v jediném celku a představit tak různorodost afrických populací
i přírody, zaměřil se Glaser pouze na určité lidské artefakty, které dokládaly
vyspělost civilizací ve starém Jemenu a jejich přínos k rozvoji klasických
vědních disciplin. V jeho pojetí převážila touha tyto památky objevit, popsat
a svým způsobem zpřístupnit veřejnosti, neuvažoval o tom, že by je osobně
dlouhodobě vlastnil, naopak... Převážnou část svých sbírek po návratu do Evropy
Glaser prodal předním vědeckým institucím a získané prostředky investoval
do své další jemenské výpravy, kterou zahájil v dubnu 1885.
Tentokrát se vypravil ze Sanaá prozkoumat její jižní a jihovýchodní okolí.
Přes Zafár se dostal až k ruinám bývalé metropole himjárské říše a poté pokračoval
dále k Adenu. Jeho archeologické nálezy byly opětovně velmi bohaté, získal
125 převážně minejských nápisů a na 250 arabských rukopisů, které posléze
získalo Britské muzeum. Koupil také řadu náčiní beduinů, jejich šperky a přivezl
i zajímavé mince. I tentokrát návrat do Evropy znamenal pouze technickou přestávku
pro naplánování a finanční zabezpečení třetí výpravy, kterou zahájil Glaser
v říjnu 1887. Před odjezem do Arábie však stihl ještě v Praze vydat dvě své
významné práce Miteilung über einige aus meiner Samlung stammende sabäische
Inschrichten (1886) a Südarabische Streitfragen (1887).
Narozdíl od předchozích expedic, kdy svou cestu započal v Hodejdě, vylodil
se Glaser při své třetí expedici až v Adenu, odkud se vydal k Sanaá a dále
k Ma’ribu. A jako vždy byly v centru jeho zájmu staroarabské nápisy a rukopisy.
Když se v září 1988 opět z důvodů finanční tísně vracel do Evropy, měl ve
svých zavazadlech 632 nových nápisů a 346 arabských rukopisů, což byla vůbec
největší sbírka, která kdy byla z jižní Arábie vyvezena. Stejně jako předchozí
nálezy i většina těchto unikátů skončila v muzeích a univerzitách celé Evropy.
Část z nich však Glaser nejen popsal, ale i vědecky zpracoval. V roce 1890
vyšla v Berlíně další z jeho významných prací s jihoarabskou problematikou
Skizze der Geschichte und Geographie Arabiens vor Muhammed, která si získala
vysoké uznání odborníků.
Jedním z ohlasů byla i skutečnost, že čtvrtou vědeckou expedici zahájil Glaser
v lednu 1892 s podporou Společnosti pro německou vědu v Praze, která mu umožnila
setrvat v Jemenu přes dva roky. V tomto období se pohyboval mezi Adenem, Ta’izzem
a Sanaá a provedl při tom zaměření lokalit popsaných arabským geografem al-
Hamdáním v 10. století. Nejdůležitějším objevem této expedice byla lokalizace
katabánské říše, o jejíž existenci se vědělo z arabských rukopisů, jejíž poloha
však nebyla známa. V dané oblasti také Glaser objevil desítky katabánských
nápisů, které identifikoval. Dále zde nasbíral množství lingvistického materiálu
ke své práci o arabských dialektech mehri a šauri.
Po návratu z této cesty bylo Glaserovi téměř čtyřicet, uvažoval o důkladném
zpracování svých materiálů a o publikaci svých prací a také o změně svého
života. Trvalé bydliště měl v Žatci, publikoval v Praze a Berlíně a toužil
po tom získat odpovídající společenské postavení. Marně se však ucházel o
profesuru na našich univerztitách a i v zahraničí byl zdvořile odmítnut. Čestnou
výjimkou byla universita v Greifswaldu, která mu roku 1890 udělila doktorát
honoris causa. Nakonec přesídlil v roce 1895 do Mnichova, kde se mu zdálo,
že pro svá orientální bádání má přece jen více možností.
Nicméně právě zde se zatrpklý Glaser uzavřel širším kontaktům s veřejností.
Horečně zpracovával dovezené nápisy, třídil numismatickou sbírku. V roce 1895
vydal Die Abessinier in Arabien und Afrika a o rok později vyšla jeho práce
Punt und die südarabische Reiche. Vlastní rodinu si Glaser nezaložil, na své
žatecké příbuzné však nezapomínal. Pokud mohl, Žatec navštěvoval.
Počátkem tohoto století se u něj projevily následky z útrap cest, sužovala
jej záducha. V roce 1906 se připomněl světu sbírkou Altjemenische Nachrichten
a o rok později obdržel nabídku, aby vedl do Jemenu bohatě dotovanou expedici.
Sám cítil, že ji již nemůže přijmout. Eduard Glaser skonal v Mnichově počátkem
května 1908 a je tam také pochován.
– – –
Eduard Glaser, od jehož úmrtí uplynulo letos 90 let, patří bezesporu
mezi největší evropské orientalisty a arabisty přelomu století, jeho život
a dílo je však v Čechách nadále připomínáno velice zřídka. Po zdařilé výstavě
měsíce ZA HVĚZDAMI ARABIE FELIX, kterou v dubnu 1984 uspořádalo Náprstkovo
muzeum v Praze, se v současné době můžete s touto mimořádnou cestovatelskou
osobností seznámit v Regionálním muzeu K. A. Polánka v Žatci. Výstavu EDUARD
GLASER A ŠTASTNÁ ARÁBIE zde otevřeli v neděli 4. října a přístupna bude do
konce roku.
Marie Imbrová [REGIZ 5 - 6 / 1998]
(Zpracováno s použitím odborných slovníků a materiálů Náprstkova muzea
v Praze a Státního okresního archivu v Lounech.)