ARTHUR BREISKY - BOŽENA DAPECIOVÁ

téměř veškerý materiál týkající se Arthura Breiskyho a Boženy Dapeciové
vydaný v REGIZu roč. 1996 č, 1 - 6

FRAGMENT ZASTŘENÉHO OSUDU / REGIZ 1 / 1996
Pod stejnojmenným názvem vydal roku 1945 v ELKu Jaroslav Podroužek svou studii životopisu Arthura Breiskyho (závěrem přiznává, že ho nikdy osobně nepoznal). Na téměř stotřiceti stranách rozebírá dodnes záhadnou postavu předčasně zesnulého studenta lounské reálky.
Arthur Breisky je autorem knih s výmluvnými názvy: Triumf zla (Moderní bibliotéka, 1910) a Střepy zrcadel (Artur Novák, 1928), mnohých článků, posudků a zpráv uveřejněných v Moderní revui, ale především je autorem dvou povídek, které drze uveřejnil ve svém překladu Stevensonova Klubu sebevrahů (Mors syphilitica a Zpověď grafomanova), a které byly svého času vyhodnoceny jako nejlepší ze Stevensonovy povídkové tvorby (!), aniž kdo zatím tuší, že autorem je náš Arthur Breisky...
Nezkrotný mladík s výrazem intelektuála, na jehož život měl významný vliv F. Nietzche a Oskar Wilde, maturitu na lounském gymnaziu neudělal. Zkoušku z češtiny absolvoval sice bez problémů, nicméně v dějepise odmítl titulovat Františka Josefa Prvního Jeho veličenstvem císařem a králem prvním... - a bylo hotovo.
Nicméně Arthur tušil, že jeho největším životním dílem bude vlastní korespondence. Máte nyní vzácnou příležitost nahlédnout do nitra mladého genia a skrze milostnou poezii dešifrovat svět snílka a myslitele, který již v sedmnácti letech polemizoval s kritikem F. X. Šaldou, prohlašoval, že vše od Jakuba Arbese není tak dobré, jak se kritika tváří a nemilosrdně odhaloval malíře Úprku jako patlala...
Pavel R. Vejrážka

ARTHUR BREISKY / REGIZ 1 / 1996
Osobnost Arthura Breiského je kontroverzní, jeho život se stal pro většinu historiků záhadou, nejzáhadnější se však jeví jeho smrt... Protože lounský archiv disponuje poměrně ucelenou pozůstalostí Boženy Dapeciové, v níž nalezneme nejen unikátní fotografie, ale především přenádherné Arthurovy dopisy, a jelikož ředitel archivu dr. Bohumír Roedl nám umožnil do této pozůstalosti nahlédnout, máte možnost se v několika číslech REGIZU seznámit s poněkud unikátní postavou (také) lounské historie, na níž s oblibou zapomínají téměř všechny encyklopedie. Dopisy nijak neupravujeme, dokonce ani s ohledem k platnému znění Pravidel jazyka českého.

Milostivá slečno,
dovolte, abych Vám oznámil, že onen skurillní fanatik snu a spasitel lidstva, jenž Vám kdys tolik ublížil, aby toho nikdy nepřestal litovati, již dávno neexistuje. Ano, dávno již zemřel na vlastní bludy, a jediný potomek jejž zanechal, podstatně diferencioval jeho druh. Kdysi, kdy jeho předek dávno již meškal v podsvětí, kamž jej Charon teprve tehdy převezl, když kromě zaplacení obvyklého obolu hradil do Styxe bedny chimaer, jež Charon blasfemicky nazval "zbytečným ballastem", a což se neudálo bez velikého odporu, žebrání a pláče se strany nebohé kořisti smrti, nuže dlouho po jeho zániku, kteréhosi nudného nedělního odpoledne, jeho potomek počal probírati reliquie, jež po něm zbyly. Našel nepřehledné množství dopisů, červených a fialových, růžových a modrých, bílých a žlutých, útržky papírů, fragmenty vějíře, vyšívané šátečky, pentle, uschlé růžičky a větvičky jedlí, podobizny, knoflíky a taneční pořádky, verše a posléze jakýsi rukopis, který počínal "Bylo to za taneční hodiny..." a který přeč etl od A až do Z. A ku podivu, tento ironický potomek tak zcela nepodobný svému hlavu věšícímu předku, za onoho nudného odpoledne, když byl přečetl tento rukopis od A do Z, pojednou se rozplakal bez zřetele k tomu, že jeho slzy smáčí jeho kravatu bleu-morant a jeho diskrétně nalíčenou tvář. A vzpamatovav se, pokračoval v četbě, četl vše, od dlouhých čtyřstránkových dopisů, jejichž zvadlý parfum sladce vzrušoval jeho duši až po útržky psané kdes v příkopě na koleně tužkou, a když dočetl poslední, svítající den jako bledé strašidlo šklebil se do oken, za nimiž seděl ironický potomek melancholického předka, se zvadlým modrým květem v knoflikové dírce smokingu, s duší naplněnou zvadlými vůněmi, melodiemi a obrazy a se srdcem sevřeným neurčitou touhou. A v jeho duchu míjely různé scény tohoto rozkošně smutného, dětinně velikášského dramoletu lásky, jež zažil jeho mladistvě zaniklý předek, slyšel falešné zvonky flašinetu, hrajícího Němou z Portici, cítil vůni sena a květin, viděl padati sníh za měsí cem ozářených nocí v opuštěném parku, slyšel hodiny městské bijící svorně osm, zatímco se snášel májový soumrak, houstnoucí zvolna za posledních výkřiků kukaček. A viděl vlasy ojíněné mrazem, a oči sladce smutné a oddané, a viděl slzy a úsměvy a bolest. A tento skeptik, jenž nikdy nevyhledával žen, z obavy, nezrušily jeho sny, byl pradivuhodně dojat imaginárním obrazem dívky, jež měla proti parfumu jara a snu, a jež štědře a pilně darovala své srdce, důvěřivýma, velkýma, sivýma očima dítěte hledíce do dálky, sbírajíc cestou květy a zdobíc jimi milence, jenž ji krutě zanedbával - k vlastní zkáze ó pošetilče! - pro fantómy, jež vodila jeho obraznost. A co tak seděl, s přivřenýma očima, na nízké stoličce, před ebonitovou skříňkou uzavírající Minulost, zatím co první paprsky slunce počaly pozlacovati okolí, a ptáci rozepěli svou ranní píseň, s hrůzou a sladce zmateným srdcem znamenal, že jeho melancholický mladistvý předek, kterého před dávným časem byl zavraždil, zahlazuje v něm vše, co nejvíce b yť miloval zde na zemi, že tento předek probouzí se v jeho rozmařilé lehce ironické duši viveura, že ji otravuje krásou svých melancholií a marností (kdož ví) lásky, kterou zanedbával, dokud byl živ, a která v něm v plném květu vypučela teprve po jeho zániku. A od této noci obraz této dívky neopouštěl jeho obraznost. Ať to bylo za čtyřmi zdmi jeho pokoje, kam se uchyloval jako marioneta, jež dohrála svou denní roli, aby se odšminkoval a si odpočal od únavné komedie jíž jest život, nebo v podzimních mlhách považské ulice, nebo za monotónního drkotu kol rychlíků, jimiž se tak rád a tak často navracel v noci z víru velkoměst do svých samot, nebo v šumu drážďanského korsa, nebo v meziaktí kterési nudné moderní komedie, nebo na osamělé procházce uprostřed zasněžených hor a lesů malého městečka zapadlého v severních mlhách, se skřehotem havranů nad hlavou, vždycky zase se mu vracel na mysl obraz dívky, která jako Ofelie milovala květiny a milovala lásku. A tento ironický potomek, tak málo se podobající svému předku, jenž vždy skrývá smutek pod úsměv, a do ulice nikdy nevycházel, aniž by před zrcadlem nenaladil svých gest do operetního rythmu, touží ji potkati, potkati se svým snem, kdekoliv, třeba v onom velikém opuštěném parku nad Ohří, v němž se s ní procházel jeho skurillní předek, nebo Drážďanech, nebo v Praze, nebo na parníku kolébajícím se zvolna na vodách labských Českosaským Švýcarskem, kdekoliv. Jaro je ve vzduchu a s jeho vůní oživují vůně dávno již pohřbených krásnějších jar. V úkry tu opuštěných strání pučí první bělostné květiny naděje. Zdaž se mu podaří přenésti jeden z těchto květů do svých opuštěných zahrad?
Jestliže bude tak velkomyslnou a nepřenese svůj oprávněný hněv z neomaleného otroka bludných ideí (- který dávno již neexistuje!) na jeho potomka, jenž jest mu zcela nepodoben (- musila byste se připraviti na zcela novou, neznámou tvář) uskutečníte toužený sen a snad více.
Za potomka Vašeho bývalého Arthura

REGIZ 2 / 1996

Pokračujeme v uveřejňování korespondence Arthura Breiského dopisem z 26. dubna 1903, opět adresovaném Boženě Dapeciové do Loun. Dopis je oproti již tak těžko čitelným rukopisům A. Breiského nečitelný téměř úplně, je zjevné, že Artur jej psal nadmíru rozrušen, čemuž odpovídá i ne vždy brilantní sloh, což je obzvlášť patrné při srovnání s jinou jeho korespondencí. Ostatně sám Breiský se za to v závěru dopisu omlouvá...

Moje nejdražší Bóžo!
Teprve teď dovedu pochopiti hloubku tvého utrpení, má nejdražší, teprve teď cítím tak bolestně intensivně jak jsem byl k Tobě nevděčným a ukrutným. Teprve teď po úplně probdělé noci, jíž se (zřejmě má být jsem) proběhal zpocen, rozeštván a mravně úplně zničen, pociťuji nekonečnost muk uražené lásky. Již večer byl jsem zničen, chtěl jsem učiniti všemu konec, ale neměl jsem k tomu odvahy; vždyť jsem tak mlád, tak krásně jsem mohl svého života upotřebiti, ku tak ideální práci, k níž jsem cítil poslední dny neustále víc a více vloh i síly ... Neodhodlal jsem se tedy. A tak přišel jsem večer s hořkou perspektivou nešťastníka, který (nerozluštěné podtržené slovo) se připravil o to jediné, co tu k realitě poutalo. Byl to takový tichý, ale hluboký, a mohu skutečně doslovně říci srdcervoucí smutek. Dlouho však v tomto stavu jsem nesetrval, brzy se vše provalílo, cítil jsem co v Tobě ztrácím, a proč, kvůli mé nešťastné povaze, tak mizerné, bídné...
Oh věř Bóžo měla jsi pravdu. že srdcem stojíš mnohem výše než já. Oč šlechetnější Jsi byla, cos pro mne již všechno vytrpěla, to všechno samo již postačí, abych Tě nepřestal nikdy milovati. A pak jak statečnou Jsi se mi včera večer projevila, věř Bóžo, teprve teď dovedu si Tebe vážiti, a cením Tě mnohem výše než sebe, jak strašně Tě miluji, tak silně, že (nečitelná dvě slova, zřejmě rozhodně bych) bez Tebe nemohl žíti a na dokončení studií zde nemohl bych rozhodně pomysliti.
Prosím Tebe důtklivě Bóžo, odpusť mi, zapomeň na moji ukrutnost a měj mne ráda jak jsi mne vždycky mívala a nepřerušuj se mnou svých styků! Pevně jsem si umínil, nikdy více Ti ani slůvkem neublížiti, nikdy, protože si Tebe teprve teď dovedu náležitě vážiti. Bóžo, jak směšně jsem mluvil, když jsem Ti řekl, že literaturu miluji více než Tebe!
Věř, nic a nikoho nemiluji tolik, ale Tebe miluji mnohem více, neboť bez Tvé lásky ztratil bych ke všemu chuť!
Co jsem se Ti navyčítal, že se k Tobě snižuji, že nejsi taková, jaká bys měla být, že se k Tobě musím nížiti! Prosím Tě nevěř tomu; taková jaká jsi, tak dobrá a šlechetná, ale zároveň i tak hrdá a silná potom Jsi se projevila býti včera, Jsi mi něčím tak drahým, co mi nic zde nahradit nemůže.
Vždyť Bóžo můžeme spolu býti tak šťastni! Snad se mi podaří letos odbýti maturitu (otci se podařilo získat protekci u inspektora Nečáska) a pak za pět - šest let můžeme býti svoji, navždycky svoji!
Bóžo vkládám všechny své naděje pouze v Tebe. Buď zapomeneš utrpení, které jsem Tobě způsobil a odpustíš mi a budeme se míti tolik ještě více rádi než když jsme četli (nečitelné slovo), anebo ani po tomto dopise, kde Tě tolik prosím, odhazuji svou zpupnou hrdost, mi neodpustíš a pak jsem zničen, pak všechno to co jsem chtěl a dovedl bych provésti, přijde v niveč.
Vím jak jsi šlechetná a dobrá, a doufám, že mi odpustíš. Teď kdy mi v hlavě všechno hučí a praská, kdy jsem rozčilen na nejvyšší stupeň, působí na mne však naděje tak tišivě tak krásně.
Bóžo vidíš z toho všeho jak Tě mám rád? Tolik, že jsem ani sám o tom nevěděl a věř poslední tyto dny, přestojíme-li je šťastně, naučily mne si Tebe ještě mnohem více vážiti.
Odpusť, že píši chaoticky a nečitelně, chvěje se mi ruka a myšlenky nedovedu soustřediti. Dej toto psaní přečíst matce, jíž prosím též za odpuštení, neboť jak jsem jí asi urazil, zasadiv Tobě tak nemilosrdnou a ukrutnou ránu. Napadaly mne večer, jsa na pokraji šílenství, nejbláznivější myšlenky. Chtěl jsem jít dnes k Vám a tam prositi Tvou matku a Tebe za odpuštění a říci Tvé matce jak Tě mám rád a jak vážně to s Tebou myslím. - Ale vzpoměl jsem si na lidi!
Ještě jednou Tě prosím abys mi odpustila a přijď dnes prosím Tě o 5 hodin na obvyklé místo. Kdybys nemohla pošli mi psaní, že mi odpouštíš a že se budeme dál spolu scházeti. Ale přijď!
Nejdu dnes do školy, jsem příliš rozechvěn. Půjdu k doktorovi Veilovi a dám si vystavit osvědčení že potřebuji několik dní klidu.
Líbá Tě

ARTHUR BREISKY / REGIZ 3 / 1996

Životní pouť nadaného literáta, překladatele a esejisty Arthura Breiského nebyla dlouhá. Zemřel za podivných okolností v New Yorku ve svých 25letech. Avšak i tato krátká doba stačila k tomu, aby nejen mnohým profesorům lounské reálky, ale později i literárním vědcům a historikům zamotal hlavu.
Osudu Breiského a hned po literatuře jeho velké lásce, Boženě Dapéciové, jsem věnoval "několik" stránek své diplomové práce, "něco" jsem o nich publikoval i ve čtvrtém lednovém čísle třetího ročníku Promenády (26. 1. 1995) v rubrice KDYŽ SE RYJE DO HISTORIE. Velice mne potěšilo, že se o Arthuru Breiském znovu píše a že se mohou čtenáři REGIZu z uveřejňované korespondence dozvědět něco více o Breiského smýšlení a životních postojích, zvláště když svoji pozornost věnoval bezesporu jedné z nejkrásnější ch dívek Loun, co jich jen promenáda po Pražské ulici nosila. Jelikož jsem slíbil dodat příspěvek o A. Breiském již do prvního čísla REGIZu, což se z mnoha důvodů nestalo, plním tak dluh nejen vůči vydavateli, ale zejména vůči Arthurovi, Božence a váženému čtenářstvu až nyní.
Světlo světa spatřil Arthur Breiský čtrnáctého května 1885 v Roudnici nad Labem. O jeho dětství se toho z pramenů, uložených ve Státním okresním archívu v Lounech, z literatury (Jaroslav Podroužek - Fragment zastřeného osudu, ELK 1945) či z novinových článků publikovaných ve 20. a 30. letech nebo v letech 60. (kdy se rozpoutala vlna hledačů původu záhadného B. Travena a Breiského podivná smrt zavdávala příčiny k domněnkám, že B. Traven je vlastně "new Arthur Breiský" 1), nedozvíme téměř nic. Snad je n to, že pocházel z rodiny komisaře finanční stráže a že od útlého dětství znal poměrně dobře německy, neboť jeho matka byla původem Němka.
Arthur začal studovat reálku na Malé Straně v Praze. Vzhledem k tomu, že byl otec Breiský přeložen do Slaného a finanční situace rodiny nebyla nejrůžovější, žádal živitel, aby mohl syn od školního roku 1899 - 1900 navštěvovat obecní reálku v Lounech (dnešní Gymnasium V. Hlavatého).
Arthur byl jako mnozí jiní povinen složit na novém ústavu postupovou přijímací zkoušku do vyššího ročníku. Bez větších problémů ji vykonal a stal se "řádným" žákem lounské "obecné školy realné" 2). Patrně až zde, v tom "barrésovsky laděném městě nad Ohří", se začala projevovat jeho jedinečnost. Poznámka, vložená do životopisu Dapéciové, naznačuje jeden z důvodů zvratu v nitru budoucího skvělého překladatele, esejisty a prozaika. "Ve čtrnácti letech onemocněl těžkým tyfem. Z nemoci se pozdravil. Ale nastala s ním změna. Z průměrného povrchního chlapce, který předtím ani nečetl, jen se zajímal o hry a chlapecké bujnosti, přetvořil ho osud v myslitele, který mozkem pokročil brzo o celé desítiletí vpřed. Znal pak jen cestu k vědě a umění". Vliv na duši a chování Arthura měla i atmosféra přelomu století, politické ovzduší Rakouska - Uherska a s tím související atmosféra na malém městě, potažmo i na reálce, ale hlavně literatura a filosofie - Breiského životní poslání.
Arthur nebyl dobrým žákem, i když studoval ve dne v noci. Nikoliv však to, co se od něj žádalo. Patřil k těm typům studentů, kteří odmítají memorovat naučenou látku z knih, aniž by problematice porozuměli, jenom proto, že tento způsob studia považuje většina učitelského sboru za jediný správný. Arthur raději věnoval maximum svých sil četbě literatury. Školní učebnice považoval za zbytečně popsané stránky papíru. Jeho oblíbení autoři ("prokletí básníci" - P. Verlaine, Ch. Baudelaire, angličtí umělci paradoxu a skvělí mystifikátoři - W. Pater, R.L. Stevenson a Oskar Wilde, z filosofů F. Nietsche) se mu stali přirozenými autoritami, vychovateli a učiteli, nikoliv profesoři na reálce, vynucující si respekt používáním nátlakových prostředků, které jim poskytovaly rakouské osnovy a zastaralý kázeňský řád, schválený výnosem c.k. ministerstva kultu a vyučování ze dne 9. prosince 1874.
Breiský poté, co se "probudil" do nového života umělce a myslitele, to neměl na reálce jednoduché. Problémy s matematikou a spory s profesorem francouzštiny Jindřichem Vodákem, pozdějším velice obávaným literárním a divadelním kritikem, mu znesnadňovaly "hladké spojování semestrů". Ani ostatní členové učitelského sboru (kromě mladých, pokrokově smýšlejících filologů, Jaroslava Krátkého a Václava Čermáka, kteří byli nadšeni z jeho znalostí a bystrých postřehů) jej neměli příliš v lásce. Většina z nic h totiž patřila k "měšťácké, rakouské, až na paty fousaté profesorské kohortě", jejímž typickým reprezentantem byl Jan Bor. Arthur totiž nikdy neváhal vystoupit proti nespravedlnosti a riskovat tak kázeňský postih nebo i vyloučení ze školy.
Projevilo se to u případu zemřelého sextána Josefa Sůvy. Souchotinář a nadaný student Sůva, podporovaný na studiích Spolkem pro podporování chudých studujících, navštěvoval s přítelem Ambrožem Lehmanem, též nemajetným, hodiny tance, ač jim to bylo ředitelem i třídním profesorem z důvodu osvobození od tělocviku zakázáno. Že se jich zúčastňovali, zjistil po šesti nedělích od ukončení kurzů Jan Bor. Na mimořádné třídní poradě dne 19. ledna 1903 pro oba viníky žádal tříhodinový karcer (školní vězení spojené s písemnou prací; karcer mohl být podle
kázeňského řádu uložen až na 16 hodin maximálně dvakrát v jednom školním roce a maximálně 8 hodin v jednom dni a musela ho schválit zemská školní rada) i přesto, že se jednalo o žáky "hodné a zatím netrestané". Bor, jenž byl proslulý navrhováním nejtvrdších postihů pro studenty, kteří se něčím provinili, argumentoval tím, že "jsou to žáci dospělí, kteří již mohou a mají takovému jednání rozuměti" a mají být proto potrestáni "na výstrahu ostatním". Ani obhájce z řad profesorů, Jaroslav Krátký, nic nezmohl,
když rozumně tvrdil, že v jejich jednání spatřuje spíše dětinství, než Borovu domnělou zpupnost a že za polehčující okolnosti je třeba považovat touhu, jež je tam vedla, "zvlášť když jejich spolužákům bylo to dovoleno a viděli je tam i kantoři, kteří je však neznali, a žáci si tudíž myslili, že se jim návštěvy trpí". Fyzicky slabý Sůva, který prožíval traumata po udělení karceru, zhoršené známky z mravů a zbavení finanční podpory na studia, osmnáctého března 1903 zemřel. Breiský na jeho smrt reagoval v dobovém místním tisku, podle J. Podroužka pod novinářskou zkratkou -bič-. Ve Stráži na Oharce, Lidovém listu okresu lounského, roč. I, č.3, z 24. března 1903, v nekrologu pod názvem "JOSEF SŮVA, žák VI. třídy realné školy v Lounech" autor kritizuje a obviňuje učitelský sbor: "Jedním z podobných politováníhodných skutků profesorské 'spravedlnosti', který svědčí o velké necitelnosti a mravní neušlechtilosti, byl onen, který uspíšil, ne-li zavinil smrt chudého studenta..." a neodpouští si ani přímý výpad proti hlavnímu viníkovi: "Ale jistý profesor, známý svou slídivostí a policajtskou vlohou, hledě z mnohých důvodů příštímu sestátnění zdejší realky s obavami vstříc, činí se co může, aby se zalíbil a ten slídil, až se zas jednoho 'zločinu' dopátral...". Pod článkem však zkratka -bič- není3). Jisté však je, že zveřejněné skutečnosti měly na reálce a ve městě (doposud bylo zřizovatelem a provozovatelem ústavu město, zestátněna byla reálka až v roce 1904) velkou odezvu a mnoho tehdejších lounských pohlavárů, včetně ředitelství školy a potrefeného Jana Bora, by rádo zjistilo, kdo byl jejich autorem. Jen díky mlčenlivosti redaktorů se jeho jméno nikdo nedozvěděl. Snad ani profesoři Krátký a Čermák. Znamenalo by to okamžité vyloučení Breiského z ústavu, ne-li zákaz dalšího studia vůbec.
Arthurovo absolutní ignorování disciplinárního řádu dokladují i další zápisy z vyšetřovacích protokolů a porad profesorského sboru. Z protokolu z 22. května 1903 se v odpovědi třídního profesora na dotaz ředitele Aloise Zdrahala, který se pídil po příčinách slabšího prospěchu žáků VII. třídy, dozvídáme: "Žák Brejský (často mu v zápisech komolili jméno) jest sláb v deskriptivě, protože zabýval se dříve básněním a nyní má mezery a vázne následkem toho při zvýšených nyní požadavcích". Ani ne o týden později, 27. května, byl Breiský vyslýchán kvůli návštěvě
zakázaného hostince v Daliborce (studenti vyšších ročníků měli ve výjimečných případech povolenu návštěvu jen Občanské besedy, byla-li zde pořádána nezávadná přednáška, a to jen za doprovodu rodičů nebo jejich zástupců - "odpovědných dozorců"). Hájil se slovy: "Zabývám se již čtyři roky literárními studiemi. Studoval jsem francouzské romantiky, zvláště Viktora Huga, četl jsem Musseta, Balzaka, Sandovou... (většinu knih četl v originále! - pozn. aut.). Naši studenti si přáli slyšet mou přednášku o V. Hugovi a vyzvali mne, abych ji jim přednesl v Daliborce. V Daliborce proto, poněvadž bylo to v zimě, nemohli jsme v přírodě venku trávit a nebylo vhodného soukromého bytu. Šlo se nahoru do prázdné místnosti v tom mínění, že to není hospoda a že to tedy nebude trestné". Kromě tohoto prohřešku se Breiský a jeho spolužáci zodpovídali také ze styků s nestudenty. K tomu Arthur podal vysvětlení, že "Pinkava, Niederle a Žáček nedělají nic zlého, zajímají se pouze o literaturu. Žáček proto, že je u knihkupce. Pinkava není socialistou ve špatném slova smyslu, jemu se jedná o vzdělání sobě rovných, totiž dělníků. Niederle čte většinou krásnou literaturu, ač má k tomu málo času, má mnoho řezbářské práce...". Toto zdůvodnění většina profesorů akceptovala, a tak při hlasování na poradě byla většina sboru pro návrh třídního učitele Drdy ztrestat viníky udělením "jen" ředitelské důtky (11 hlasů), proti notorickému navrhovateli karcerů Janu Borovi, jenž tentokrát prosazoval školní vězení "pouze" dvouhohodinové (4 hlasy). Nejvíce strachu však profesoři měli z ideologické nákazy od nestudenta - anarchisty Groschupa, který děsil počestné občany Loun rudým pásem uvázaným místo vesty a který se nakonec zastřelil.
Svými výstřelky, "popularitou" na poradách sboru a celkově se zhoršujícími studijními výsledky si však Breiský dobrou půdu pro zdárné ukončení studia nepřipravoval. Jemu samotnému to však vadilo ze všech nejméně. Zoufalí byli rodiče (o "rozsudcích" a zhoršeném prospěchu byli vždy informováni dopisem od ředitele). Otec chystal synovi úřednickou kariéru, pro niž považoval maturitu za nezbytnou. V dopise Dapéciové z 26. dubna 1903 (uveřejněn v REGIZU č. 2) není zřejmě náhodou zmínka o protekci u inspektora Nečáska, jíž si chtěl otec Breiský synovu maturitu "posichrovat". Také Boženka se strachovala o výsledek Arthurovy závěrečné zkoušky. Místo přípravy na maturitu ji totiž nutil ke schůzkám v parku, kde se věnovali literárním rozpravám (zda jen jim, anebo i milostným hrátkám, není nikde v korespondenci či vlastním deníku Dapeciové psáno, podrobněji o tom v pokračování v dalším čísle - pozn. aut.), a nepochlubil se jí ani s tím, že měl "pro naše schůzky karcer" (škola šla ve snaze uchránit své žák y před mravním úpadkem tak daleko, že se v mnohých případech licitovalo, zda byla či nebyla procházka studenta se slečnou "marná" - v tom smyslu, zda dotyčný neměl mít na práci důležitější činnost).
K maturitě přistupoval Breiský naprosto klidný. Na rozdíl od rodičů a Dapéciové mu na ní vůbec nezáleželo, což dal také najevo při odpovědi na otázku z dějepisu, kde odmítl uvést celou titulaturu "Jeho veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.". Nereagoval ani na opakované důrazné připomenutí zkoušejícího. Vnucované autority zkrátka neuznával. Než aby se pokořil, raději od maturity odstoupil. Sám profesor Krátký, jemuž na Arthurovi záleželo, se ho ještě snažil přesvědčit, aby se vrátil, že se v šechno urovná. Breiský mu však odpověděl, že bude mít alespoň více času věnovat se spisovatelství, žurnalistice a překladům a že má již slíbené místo v redakci S. K. Neumanna.
Jan Kobližka

Pozn. redakce: V dalším vydání REGIZu - Lounského kraje se budeme věnovat Breiského vztahu s Dapéciovou a jeho postředoškolskému životu celního úředníka a neopomineme ani jeho literární tvorbu.
Pozn. 1) Jedním z hledačů byl i Ivan Růžička. Právě on rozpoutal horečku domněnek, když v článku Traven demaskovaný, Kulturní tvorba, roč. II., č. 4 z 23. ledna 1964, publikoval odvážnou hypotézu o Travenově pseudonymu jako o anagramu: RATVEN, ARTVEN, EVRANT, NEVART, na jehož konec přiřadil iniciálu "B". Po přeskupení hlásek a slabik slova základního Traven a po rozčlenění nově vzniklého slova NEV ART B pak domýšlel, kdo by se pod pseudonymem mohl skrývat - NEW ARTHUR BREISKÝ, tedy nový A. Breiský. Nutno podotknout, že tento poněkud chabý argument o totožnosti Breiského a Travena nebyl jediným, na němž Růžička svoji teorii zakládal (blíže v pokračování v dalším čísle - pozn. aut.). Pozn. 2) Zemská školní rada (nadřízený orgán tehdejších reálných škol) hleděla s nelibostí na časté přestupy žáků z ústavu na ústav, a tak již 15. 3. 1894 vydala nařízení, podle něhož byli otcové povinni v žádostech udávat důvody přestupu svých potomků. Ti se pak na novém ústavu museli podrobit přijímací zkoušce do vyššího ročníku. Pozn. 3) Jaroslav Podroužek zřejmě vycházel z poznámky v dopisu A. Breiského z roku 1903, v němž píše Božence: "Dvě zprávy jsem odeslal o Sůvovi a jeho dobrodinci. Do 'Studentských směrů' a 'Stráže na Oharce' pod pseud. Bič!"

ARTHUR BREISKY / REGIZ 4 / 1996
První milostný dopis. Máme na něj většinou příjemné vzpomínky. Ne však každý byl psán s grácií a umem, prozrazujícím obdivuhodný literární talent. Přetiskujeme psaní, které, doručené „do dlaně“ počátkem prosince 1902 Boženě Dapeciové, otevírá neuvěřitelný příběh. Nikdo tehdy ještě netušil, co se stane...

„Žena usmrcuje Muže“ – Joséphin Péladan.

Žena usmrcuje Muže dí Péladan. O kéž nikdy nepotká Muž, který směřuje k vytknutému cíli, Ženy! Láska zabíjí Myšlenku – Tělesné ničí Duševní. Jen ten je silný, kdo sám jest.
Mé dny plynuly jednotvárně. Tak šedé byly a tak bezradostné . . . Plul jsem jimi sám a sám zoufalý nudou a Všedností. Má duše to byla, která byla nespokojena tím prázdným životem a nemoha najíti v něm život, dle svých snů, uzavřela se v sebe.
Vytkl jsem si Cíl. Cíl k němuž vede strmá cesta plná úskalí a skrytých nebezpečí. A řekl jsem si: buď dojdeš a dosáhneš toho co chceš a budeš Velikým, anebo padneš, zhyneš a bude ti lépe, než bys se měl plaziti jako tuctový člověk tímto životem. Neboť duše má se hrozí Prostřednosti. A půjdu k tomu cíli silou drtivou. Neohlížeje se ani v pravo, ani v levo. Nedbaje úšklebků lidských, ni bolestí a utrpení těch, kteříž mnou budou strženi. „Buďte tvrdi“, řekl Nietzche.
Leč máš tu sílu, máš tu tvrdost, dovedeš v sobě utlumiti ten planý soucit, tak vrostlý v tvé povaze? Ty otázky kladl jsem si často, a mučily mne. Cítil jsem, že budu příliš slabý, abych drtil, příliš měkký, abych neplakal, když budu svědkem první rány mým nejmilejším zasazené. A což kdyby jsi se v sobě mýlil, což podnikáš-li to vše nadarmo. Ty otázky mne mučily a týraly. Dlouho jsem s nimi zápasil, než jsem je utlumil.
A dal jsem se na cestu. Pracoval jsem, pracoval jsem se zimničnou pílí a mohu věru dnes, po nedlouhé ještě cestě se sobě hrdě podívati do očí. Cítil jsem v sobě tolik síly, tolik schopností, že nezdál se mi Cíl tak těžký a daleký . . .
Tu poznal jsem Tebe. Dívku, Ženu! Věř, cítil jsem strach, jakýsi neuvědomnělý instinktivní strach před Ženou. Proto jsem se vždy tak úzkostlivě vyhýbal její společnosti, cítil jsem, že by mohla býti mým prvním úskalím.
Tys zajímala mne již dávno . . . Ty Tvoje snivé, temné oči byly mi tak milé, Tvůj jemný profil mne tak dojímal . . .
Ač jsem se bránil, přece jsem neodolal touze s Tebou se seznámiti. Slyš, jak ohlušil jsem své svědomí! – Jaký jsem slabý! –
Řekl jsem si: Promluvíš s ní, poznáš, že to hezká loutka a nabudeš zase klidu. Ale mýlil jsem se . . .
Když tak večerem sedám k práci, dříve tak milované, cítím, že nemohu své myšlenky soustřediti. Kdykoli po delší námaze utvořím si logický řetězec myšlenek, zamyslím se a vidím v dýmu papyrusy – Tvé oči . . . Je po práci. Nemohu vážně mysleti, neboť jsem nepokojný, neklidný. A bez klidu nemožno opravdově pracovati.
Musím tomu učiniti konec – Nebo mám již teď opustiti svou dráhu, protože jsem se setkal s dívkou, která mne snad nechápe, které nic snad neznamenám? Klid potřebuji a ten mohu nabýti pouze dvěma případy.
Buď mne chápeš a pak nepochybuji, že mne máš ráda a půjdeme spolu, anebo ne, pak přerušíme svoje styky vůbec. Několik dní v tomto druhém případě ztratím, ale přece se zase vzpamatuji a budu moci pracovati dále. Odpověz upřímně pouhým slovem.
Pakliže dojde k případu druhému, uschovej si tento list v upomínku na duši buď Velikou, anebo Nešťastnou.
Známý – 4. XII. 1902

ZBORCENÉ HARFY TÓN / REGIZ 5 / 1996

In memoriam Arthur Breiský
Ve všedním maloměstském prostředí města Loun rychle se vyvíjely neobyčejné schopnosti studenta reálky Arthura Breiského. Narodil se v Roudnici roku 1885, počal studovat v Praze, a když jeho otec, komisař finanční stráže, se dostal do Slaného, přišel do čtvrté třídy reálky v Lounech.
Byl vášnivý čtenář a zajímala ho hlavně literatura a filosofie. Naučil se francouzsky a anglicky, od matky znal z domova německy.
Starší lounští občané žili na počátku 19. století ještě v názorech obrozeneckých, jak je líčí Karel Konrád v „Postelích bez nebes“: „Bylo to jakoby celé městečko žilo pod stěží průhledným poklopem, ukovaným ze směsi stejných dílů starostí, předsudků, neznalosti, slůvek kazatelny, závisti a poctivé práce“. Obzor města, dlouho takřka odříznutého od vývoje, se úžil a ústil do šosáctví v době nástupu moderního technického podnikání a rozvoje světových přírodních věd vytlačoval i zde idealismus obrozenecké doby.
V době založení lounské reálky roku 1896 měnil se nejen směr vzdělání, ale i názor na svět. Což se ovšem neobešlo bez srážek a sporů mezi vrstvami obyvatel, zvláště když se i zde začalo organisovat dělnictvo. Na školách se projevovala pokrokovost z počátku více po linii literatury než přírodních věd a politiky, která z nich úředně byla vůbec vyloučena.
Arthur Breiský byl z dětí generace, jež opustila domnělou jistotu starých tradic. Vřadil se vlastním úsilím do životního typu duševních dobrodruhů a bouřliváků, jak je zrodila podle cizích vzorů česká dekadence z konce 19. století. Živil v sobě touhu pozdních romantiků uniknout z jednotvárnosti střízlivého života, ke kterému ho chtěla vést rodina, škola a měšťácká společnost. Jeho vlastními učiteli byli francouzští „prokletí básníci“ Ch. Baudelaire, P. Verlaine, angličtí umělci paradoxu, skvělí vyprávěči duševních dobrodružství a mystifikací, Walter Pater, R. L. Stevenson a známý tehdy svým tragickým osudem básník, dramatik Oscar Wilde. Tento tvůrce knihy „Umění lháti“ ho učil, že umění je nezávislé na skutečnosti a že spíše život napodobuje umění než umění život.
Breiský byl záhy duševně neobyčejně vyspělý, vžil se hluboce do svých vzorů, z nichž mnoho četl a překládal. Vžít se do maloměstských způsobů myšlení a jednání se mu nemohlo podařit. Ve studiích na reálce měl průměrný prospěch. Ale stykem se studenty i nestudenty ve schůzkách mimoškolních vyvolal si srážku se školním řádem. Obžalován, dobře a pravdivě se hájil a chránil spolužáky. Vyšetřovací protokol reálky v Lounech prozrazuje, že už ve studentských letech myslil podvědomě dvojím způsobem. Tehdy se formoval jeho krajní individualismus vlivem četby knih oblíbených dekadentních autorů souběžně se sociálním cítěním z protikladů skutečně prožívaných. Byl rozpolcen jako mnozí literáti z Moderní revue.
Nadanému hochu nedalo mnoho práce dokončit studia na reálce. Až maturitní zkouška byla prvním konkrétním střetnutím neústupného bouřliváka se střízlivou skutečností. Odepřel odpověď, jakou si přál zkoušející profesor na otázku ze současných rakouských dějin. Byl odsunut ke zkoušce po prázdninách, ale nedostavil se. Byl posedlý touhou být spisovatelem. Ale uživit se jen literární prací bylo tehdy nemožno. S pomocí otcovou stal se celním úředníkem v pohraničí, nejdéle v Děčíně. Ale ještě dříve ztratil přízeň školního úřadu v Lounech, když se byl ujal chudého nemocného spolužáka útočným článkem v místních novinách. Obvinil městskou společnost a školní úřad ze spoluviny na jeho smrti. Jen mlčenlivost redaktorova ho zachránila od vyloučení ze školy. (Stráž na oharce. Lidový list okresu lounského roku 1902).
Neobyčejný byl i jeho příběh lásky v maloměstském prostředí. Bylo mu sedmnáct let, když se seznámil v tanečních hodinách se svou Beatricí, jak nazvali spolužáci jeho oblíbenou tanečnici, dceru chudé měšťanské rodiny, Boženu Dapéciovou. Breiského nazvali Dantem, když tento pár potkávali v lukách kolem Ohře. Breiský se vymykal běžné představě studentského milence. Beatrice si sama o něm napsala: „V páté hodině se tu objevil nový student. Byl zcela zvláštní, hrdý a vážný, tak zcela jiný v názorech, hovorech a vědomostech, než všichni ostatní... Jednou při tanci vtiskl mně do ruky napsané vyznání, jež končilo: Klid potřebuji a ten mohu nabýti pouze dvěma případy: Buď mne chápeš a pak nepochybuji, že mne máš ráda a půjdeme spolu, anebo ne, pak přerušíme svoje styky vůbec. Odpověz upřímně pouhým slovem. Pakliže dojde k případu druhému, uschovej si tento list v upomínku na duši velikou anebo nešťastnou.“ Zůstala při něm, chodívali spolu do malebných luk podél Ohře. Tam měli klid ke studování a úvahám. Nosil jí knihy, učil ji vykládat si je. Je zachována sbírka knih, které jí přinášel a které spolu čítali v tom tehdy idylickém koutě „flaubertovského městečka“. Je v ní i Hamsunův „Hlad“ i „Pan“, Němcové Pohádky, Sovův „Soucit i vzdor“, básně německého novoromantika C. Hoffmanna „Adagio stiler Abende“, z nichž překládali. A měli pozorné posluchačstvo. Neobyčejné. Beatrice o tom vypravuje ve svém životopise: „Zde děti Loun prožívaly chvíle mladých radostí. Po několika procházkách znaly nás tam lázeňské děti z nejchudšího proletariátu, bosé a rozedrané. Čekávaly na nás a obklopily. Všichni jsme usedli do trávníku, rozdali jim knížečky, obrázky a jablka. Arthur jim vyprávěl pohádky, někdy vlastního výmyslu. Beatrice jim zpívala písničky. Jak poslouchaly děti s otevřenými ústy o šťastném princi, o Sobeckém obru!“
Jejich setkání bylo protikladem k banalitě prostředí. Beatrice ho chápala, i když více srdcem než silou rozumu. Psala sama básně a Breiský jí byl přísným kritikem. Společná četba a láska k umění je sblížila. Vytušil v ní nevšední příbuznou duši. Vyzval ji ke společné pouti za vidinami. Vyslyšela ho. Záliba v duševních dobrodružstvích je poutala a krášlila jim jaro ve všedním toku městečka. Když pak se po nezdařené maturitě rozešli, horlivě si dopisovali. Déle než rok trvala vzájemná korespondence. Na 60 jeho dopisů obsahuje přehled soudobé literatury české, francouzské a německé, vynikajících autorů se stručným výkladem a souhlasem nebo nesouhlasem Breiského a jen macešského údělku v nich se dostalo jeho citovým projevům a radám milence, ale i mystifikacích, které si začal oblibovat zprvu jako zkoušku milenčiny lásky, po přerušení styků pak v době spolupráce s časopisem Moderní revue, jako projevu svého klamného dandysmu a pokusu z wildeovské školy „Umění lháti“.
Osudným se stal dopis ze dne 15. února 1904. Byla v něm báseň v prose o nevěstce Martě a dostal se do rukou matky, která žádala přerušení styků s Boženkou. Breiský napsal své Beatrici: „Souhlasí-li Boženka s psaním své matky, jak předpokládám, pak po přečtení toho listu, který je v tomto případě poslední, prosím, aby byl dán paní matce.“ A končil: „Prosím, abyste dovolila napsati dvě tři řádky, v nichž definitivně přerušuje se mnou svůj styk“.
Zatím se Breiský stal spisovatelem. Začal referáty v „Přehledu“, ale brzo se objevovaly jeho práce v Moderní revui. Psal tam studie o francouzských a anglických dekadentních a novoromantických básnících a vydával v Hilarově Moderní bibliotéce překlady jejich spisů nebo je doprovázel úvody jako Symonsova „Duchovní dobrodružství“ z roku 1908.
Únik ze šosáctví nepředstavoval si po odchodu z Loun jako mnozí tehdy mladí spisovatelé přimknutím se ke kolektivním snahám tehdejší dělnické sociální demokracie. Přetvářkou a mystifikací chtěl zesměšňovat maloměšťáckého ducha. Neváhal přitom obětovat vlastní životní zájem a prospěch. Ale spojení osobní revolty s revolučním hnutím nebylo tehdy ještě myslitelné. Záliba v dekadentním vnějšku byla odrazem anarchistického smýšlení. Poznal je ve styku s hnutím, které pronikalo k němu do maloměstského ovzduší za studentských let z hornického severozápadu tím, že se v Lounech tiskl list „Severočeský dělník“.
V době své úřední činnosti z nouze v pohraničí klamal i svou dekadentskou společnost v Praze mystifikacemi a přetvářkou. Oklamal i českou literární kritiku. Do překladu Stevensonových povídek „Klub sebevrahů“ vsunul dvě vlastní zdařilé povídky jako práce anglického spisovatele k nepoznání, „Zpověď grafomanovu“ a „Mors syphilitica“. Ale bylo by klamné domnívat se, že pohrdal skutečným životem, že neměl zájem pro sociální skutečnost. A měl pro to silný vzor. Členem kruhu Moderní revue byl tehdy nejen syn proletářské rodiny Karel Hlaváček (1874 – 1898), básník „Mstivé kantilény“, ale i Stanislav Kostka Neumann. Dekadence odvrácená od života způsobila v části literární mládeže protitlak, který volal po vášnivém životě a po skutečnosti. „Literární levičáctví Moderní revue přitahovalo básnickou mládež s instinktem poloměšťanského buřičství“. Tak vystihl Jiří Taufer rozpory generace na rozhraní dvou století v knize „S. K. Neumann, básník, jeho podoba a odkaz“. Neumann měl na Breiského velký vliv. Opsal pro svou Beatrici nezvyklé tehdy milostné básně z jeho vězeňského deníku „Nemesis bonorum custos“ z roku 1895. Napsal jí v dopise do Loun, že ho Neumann přijme do redakce. Znal jeho „Sen o zástupu zoufajících“ z roku 1903. Stýkal se s ním v době jeho kulturně politického časopisu „Nový kult“ (1897 – 1805). Tehdy Neumann byl účasten anarchistického hnutí severočeského dělnictva a byl jeho přesvědčeným stoupencem. Breiský byl celním úředníkem v Děčíně.
Když byl Breiský žil několik let dvojím životem, jednak skutečným chudého úředníka, jednak smyšleným svých snů jako domnělý dandy, který stylisoval sebe a mystifikoval své okolí, nezbavil se přec „inspirace svého teskného mládí“. Po sedmi letech setkal se opět s Beatricí studentských let. Bylo to v dubnu 1910. Ohlásil se jí svou právě vydanou knihou „Triumf zla. Esaye a evokace“. Mladický titanismus vyprchal v nerovném zápase kultu krásného okamžiku s realitou života. Kniha smyšlených životopisů, kterou mu vydal Hilar ve své Moderní bibliotéce, spadá do vyvrcholení názorového zvratu Breiského. Tento triumf byl vrcholem msty za zklamané iluse z doby bezmocného odporu. Byla to jeho negace měšťácké společnosti, ale i jeho procitnutí a poznání. Útěk z této společnosti, který brzo nato uskutečnil, třebas nezkušeně a nešťastně provedený, byl projevem touhy po životním kladu, hledaném teď v práci, lásce a společenské vzpouře. Bylo to dědictví styků s myšlením S. K. Neumanna, jeho „Snu o zástupu zoufajících“.
Dokladem tohoto názorového zvratu Breiského je v jeho „Triumfu zla“ smyšlený životopis slavného francouzského malíře Antoine Watteau. Od S. K. Neumanna se naučil vracet se pro protiklady ke starému světu, i když neměl nakonec čas – nešťastná náhoda mu v tom zabránila, aby v příštím svém díle vyznal víru v to, co přicházelo nové a mladé a bylo protikladem k starému světu. V životopise Watteauově vyzdvihl protiklad zhýčkaného života společnosti před katastrofou revoluce. Rozkošné obrazy smyslných žen rokokové doby postavil proti postavě chudého, tělesně ošklivého geniálního malíře, který zemřel ve světnici souchotináře. Čtenář cítí, že básník stojí na straně umělce v bídě umírajícího.
Tento obrat není vystižen v knize Jaroslava Podroužka „Fragment zastřeného osudu“, která vyšla roku 1945 v Praze v Elku. Cíl své knihy vyjádřil Podroužek v dopise Boženě Dapeciové ze dne 21. 6. 1943 těmito slovy: „Stavím především životní paralelu Arthur-Wilde, myslím to paterovské hyperestéctví, dandysmus, avšak nikoli brumelovský, nýbrž dandysmus literární výlučnosti, stopuji ho po autostylisačních cestách esayů... Hlavním argumentem však pro pochopení životního postoje Arthurova je mi má znalost jeho literárních lásek“. Jaroslav Podroužek poslal svou knihu Boženě Dapeciové s věnováním „Hrdince této knihy, bez níž by nikdy nemohla být napsána.“
V dopise, jímž obnovil styk s Boženkou Dapeciovou, napsal o sobě: „Dovolte, abych Vám oznámil, že onen skurilní fanatik snu a spasitel lidstva, jenž Vám kdys tolik ublížil, aby toho nikdy nepřestal litovat, již dávno neexistuje. Ano, dávno již zemřel na vlastní bludy... Jestliže budete tak velkomyslnou a nepřenesete svůj oprávněný hněv z neomaleného otroka bludných ideí – který dávno již neexistuje – na jeho potomka, jenž jest mu zcela nepodoben, (musila byste se připravit na novou, zcela neznámou tvář) uskutečníte toužebný sen a snad i více. Za potomka Vašeho bývalého Arthura A. Breiský“.
Byl obnoven styk mezi nimi, pak schůzka v Praze a výměna dopisů. Beatrice studentských let napsala mu nejvroucnější dopis. Dopis se vrátil s poznámkou „Úplně zmizel, nikdo nemůže podat zprávu kam“. O měsíc později napsal jí pohlednici z Ameriky, ale o týden později dočetla se v novinách, že Arthur Breiský zahynul v Novém Yorku úrazem jako obsluhovač výtahu v tamní německé nemocnici. Zemřel dne 10. července 1910. Bylo mu 25 let.
Lež ho zabila. A to právě, kdy opustil hry s chimérami dekadentů a chtěl se vrátit k lidské skutečnosti. Žel, že neměl již čas, aby změnu názoru potvrdil novým literárním dílem.
Arthur Breiský byl neobyčejně nadaný a na své mládí neobyčejně literárně vzdělaný. Jeho dílo je torso, ale dosvědčuje, že už byl poučený literární kritik. Dějepisci české literatury neměli by ho pomíjet beze zmínky.
Jaroslav Krátký

ARTHUR BREISKY / REGIZ 6 / 1996

Čtyřstránkový dopis z roku 1903 je jedinečným důkazem o pochybných spekulacích a zároveň o vzájemném opisování různých publicistů a životopisců. Téměř všichni uvádějí, že článek o žáku Sůvovi od Arthura Breiského ve Stráži na Oharce byl podepsán pseudonymem Bič. Nebyl. (Viz REGIZ č. 3/96)

Bóžo!
Nejsa tyto dny schopen studia školního, nořil jsem se zase do svého studia soukromého v němž jsem došel jakéhosi uspokojení. Navečer byl jsem v lázních, děti se po Tobě ptaly, a těší se na brzké Tvé uzdravení; dlouho jsem však s nimi nepobyl, rozdal jsem jim knížky a pokoušel jsem se ohlušiti své rozčilení až v nervosu se stupňující rychlou chůzí a nemyšlením. Věř, dobře si dovedu psychologisovati toho1), ale jedině upřimného člověka na světě Stirnera, sedícího v koutě hospody a pohrouženého v křečovité čtení novin, aby unikl svým myšlenkám, které v něm budily záchvaty zuřivosti. Cítil jsem touhu jen jediného, ohlušiti se, hleděti zapomenouti na okolí i na život, cítil jsem touhu onoho Baudelairovského výkřiku: „Opíjejte se.“ A opil jsem se tento večer poesií. Baudelaire, pí Ackermanová, Viliers de L’isle Adam, Verlaine, Poe, Barbeille de Aurevilly, Rollinat. Četl jsem typické básně těchto umělců a pohroužil jsem se v četbu tak, že doba od osmi do půl jedné mi uběhla vůbec bez vzpomínky na něco těchto poesií se netýkajícího.
V půl jedné vstal jsem od knih skutečně omámený od nevyčerpatelné studny poesie Baudelairovy, od těch neznámých, anebo opuštěných chodeb kde dlí nemoci a poblouzení, mystické tetamy, horká zimnice a vilnost, krev i slzy, nadšení i skepse, zločin i láska, sen i opojení, k těžkému pessimismu pí. Ackermanové, k hravým realitou opovrhujícím snům originálního Viliers de L’isle Adama, k hudebním, nadechnutým, asociačním písním Verlainovým, k bizzarním zjevům choroblivé psychologie, k tvorům staženým křečovitě dědičnými nervósami, ztřeštěnými duchovními pavučinami, k osobám žijícím pouze nervy, přerafinovanou filosofií kabalistických tajemství starého východu Edgara Poea, k děsně rozepjatým, horečně zkypělým pracím Barbeille d´Aurevilly, v nichž duše exaltovaná neustálým zápasem a kolísáním mezi ďáblem a Kristem, rozpálená sliby i hrozbami oddává se konečně onomu, jehož pronásledování bylo vytrvalejším. A četbu zakončil jsem významnými verši Rollinatovými, které Ti zde překládám pro nedostatek času doslovně:
Ty doufáš v život? Ha! Ha! Jak směšné!
Ti lásku otráví chuť ku práci i přátelství
na podlost, hlupáctví a obmezenost všude narážíš
Pak teprve uzavřeš se v ochranu své duše!
neb ony, tuchy duchů, říší neznámých a děsných Tajemství,
životem náhradu dát za všechnu tu bídu. –
Jak pozoruješ četba jednostranná, poesie vážná, snů, nálad a stínů. Po 1/2 hodinové přestávce dovedl jsem se jakž takž vymaniti z dojmů této četby, takže Ti mohu napsati těchto řádků. Teď teprve pustím se do své studie o Stirnerovi a do Hemegrimea2) a četby časopisů, kterých se mi tu za několik těch dnů mého literárního odpočinku nahrnulo až po krk.
– – –
Z procházky jsem přišel dnes již druhý večer neobyčejně rozčilený. Zdrchán teď ze samoty, neboť ji nemohu teď snad poprvé v životě snésti a uchyluji se v proudění obecenstva, do sadu a na promenádu, kdež alespoň mám příležitost rozptýlit své myšlenky pozorováním hlupáků. Pověst o Tvém „sebevražedném úmyslu “ je již všobecně po městě rozšířena a všechny paničky i slečinky si mne s ohromnou zvědavostí prohlížejí. Směji se jim do očí, víš, tím svým „drzým“ „samolibým“ „neskromným“ atd. úsměvem. Dráždí je to a mně to nesmírně rozveseluje.
Prozatím musím býti tak, za dva měsíce však ukáži těm hloupým, tupým, a ve své podlosti i nečistotě mravokárným, k maloměstským buržoům, kdo je to Breiský. Pak s tím zatočím, ukážu jim jich hnisavé rány, jich hloupost a pokrytectví, zatím jen brousím drápy.
Dvě zprávy jsem odeslal o Sůvovi a jeho dobrodinci. Do „Studentských směrů“ a „Stráže na Oharce“ pod pseud. Bič.!
Teď Ti ještě napíši něco, co Tě bude asi zajímati z celého dopisu nejvíce. Bóžo, po Tobě mi bylo včera (dnes již je sobota 3/4 1) tak smutno, že jsem hledal zapomenutí, mám Tě tak rád, že jsem se násilím vytrhl ze svých myšlenek a píši Ti toto psaní a Těším se tak na Tebe, že se nemohu dočkati chvíle, ve které mi Tvá sestra řekne „Bóže je dobře, dnes příjde“.
Odpusť, že dopis jsem logicky nesrovnal a slohově nevypracoval; je již pozdě a čeká mne ještě práce.
Vzpomínej na neveselého Arthura.

1) nerozluštěné slovo; 2) bez záruky; 3) datum nečitelné;

A PŮJDU K TOMU CÍLI SILOU DRTIVOU... / REGIZ 6 / 1996

Následující text byl nalezen v pozůstalosti Boženy Dapeciové a týká se jejího vztahu s Arthurem Breiským. Nejprve, po přečtení první strany, jsme nad naivitou dokumentu mávli rukou. Další řádky však obsahovaly takové zhuštěné množství zajímavostí a faktů, že jsme se odhodlali jej uveřejnit. Dvanáct stran strojopisu jakéhosi rozhlasového pásma neuvádí autora ani účel, pro který byl sepsán. Nevíme také, zda byl realizován. V SOkA je dokument uložen pod signaturou F 9 i. č. 6. V pravém rohu značka strojem: VZ/pův. Fond 86 6/9. Díky podrobnostem, které text uvádí, není neoprávněná domněnka, že jeho autorem je sám Jaroslav Krátký (viz. REGIZ č. 5/96 a předcházející čísla) nebo Bořivoj Lůžek.

(Hudba jemná, tklivá) Mé dny plynuly jednotvárně. Tak šedé byly a tak bezradostné... Plul jsem jimi sám a sám, zoufalý nudou a všedností. Má duše to byla, která byla nespokojena s tím prázdným životem, a nemohouc najíti naplnění snů, uzavřela se v sebe... Tu jsem poznal tebe, dívku, ženu... Věř, cítil jsem strach, jakýsi neuvědomělý, instinktivní strach před ženou... Potřebuji však klid a toho mohu nabýti jen dvěma případy: buď mne chápeš a půjdeme spolu, nebo přerušíme styky vůbec. Odpověz upřímně pouhým slovem. Pakliže mne odmítneš, uschovej si tento list v upomínku na duši buď velikou nebo nešťastnou... (poslední slova do hudby)
A: Tento list dostala Beatrice, když jí bylo 16 let, v tanečních hodinách v Lounech. Autor byl žákem tamější reálky a byl o rok starší. Jmenoval se Arthur Breiský. Beatrice se jmenovala Boženka Dapeciová. Beatricí ji nazývali Arthurovi spolužáci, když jeho nazvali Dantem...
B: Boženka Arthura vyslyšela. Od toho dne očekával podmračený Dante za lounskou branou na úsměvnou, milostnou Beatrici. Pod paží měl vždy několik knih: Hamsuna, Baudelaira, Schopenhauera, Nietscheho, Neumanna... (předěl)
Art.: Dobrý večer, Boženko...! Jak se ti líbil Neumann? Máš vypracovanou kritiku na něj...?
Bož.: Písemná kritika vypracována. Je v knize. Moc se mi líbil. Je skvělý, útočný až rvavý, nekompromisní...
Art.: Takhle by to řekla i naše babička...
Bož.: Arthure...! A kam půjdeme...?
Art.: Na lázeňská luka, moje Beatrice. Tam, kde se vine zelená cestička podél potoka pod hustými korunami lip, jilmů a olší... Tam bude klid pro naše studium a úvahy...
(Hudba: Barcarola z Němé z Portici. Nejdříve jemně, později zesílit...)
Art.: Je takový vlahý májový večer plný kouzla. Slyšíš, Betarice, jak hrají Němou z Portici? Zní stále silněji, bouřlivěji, to není hudba, to je vichr, uragan, smršť...
Bož.: Ale Arthure, vždyť to hraje kolovrátek, tesklivě, monotonně...
Art.: Chtěl bych recitovat Máchu, jeho Máj plný hořkosti a žalu, odporu a bouře. Ale ne, nemohu... Dnes ne... Mám se, Boženko, sejít v lázních s Niederlem, Pinkavou a Fouskem. Chceme uspořádat schůzi v Daliborce...
Bož.: Arthure! Lázně jsou čtvrtí nejchudších. A Pinkava, Niederle a Fousek... znáš maminku...
Art.: Zase ta maminka – a co řeknou lidé! Neohlížím se na ně, je mi jedno, co si o mně myslí... Jsou brzdou mého rozletu, měšťáci... Jak jiné jsou proti nim děti, které nám támhle běží vstříc... Jdi a vypravuj jim pohádku... Zajdu k Pinkavovi. Vrátím se brzy. (předěl)
Art.: Halo, Boženko, hotovo...? A co bylo dnes za pohádku?
Bož.: Sůl nad zlato od Boženy Němcové...
Art.: Dobrá pohádka, poučná! Ale já bych potřeboval, abys místo pohádky promluvila v neděli na Střelnici k ženám ze čtvrti Lázně. Víš, bojovně, silně, aby se napřímily, aby si věřily...
Bož.: Arthure, vždyť neumím mluvit a ... ani nevím co ... Proboha!
Art.: Musíš mluvit! Není možná žít v takové nevědomosti jako tady... Není vůbec možná žít stále podle dogmat, která se vytvořila během staletí. Všechno dnešní je staré, prohnilé, zvetšelé, nedá se tu dýchat... Víš, líbí se mi Neumann divokostí svých útoků, jeho nekompromisní duch a úderná prudkost dialogu... Proto mým přítelem je i Grošup, který děsí poklidné lounské občany rudým pásem ovázaným kolem vesty. Mám konflikty s profesory, protože mám skepsi k jejich kvalifikaci, protiví se mi zchátralost jejich učebních osnov. Prozatím musím však být tich, ale potom ukážu těm hloupým, tupým a ve své podlosti a nečistotě mravokárným, maloměstským buržoům, kdo je to Breiský. Pak s nimi zatočím. Ukáži jim jejich hnisavé rány, jejich hloupost a pokrytectví. Zatím jen brousím drápy...
Bož.: Já tě chápu, Arthure! A chci ti pomoci. Půjdu mluvit na schůzi. K ženám a dělníkům...
(Hodiny odbíjejí v dáli osm hodin – oba na okamžik zmlknou)
Bož.: Atrhure, probůh, osm hodin... musím domů... co by řekla maminka...
Art.: Tak tichý, modravý večer plný vůně bezu a vláhy z Oharky, moje Beatrice, milostná... sladká... a my se musíme loučit...
Bož.: Dobrou noc, Arthure!
Art.: Dobrou noc, moje Beatrice!
(Hudba)
1. hlas: Vážený učitelský sbore, zahajuji dnes 8. června 1903 za přítomnosti patnácti členů, poradu. Předmětem jejího jednání je disciplinární řízení se žáky: Arthurem Breiským a Jindřichem Sedláčkem ze septimy a Stanislavem Valdou ze sexty. Slovo má pan profesor Bor.
2. hlas: Studenti Arthur Breiský a Jindřich Sedláček dopustili se porušení ústavní discipliny tím, že chodili do hospody a to Daliborky nebo ke Grošupovi, navštěvovali nedovolené schůze a byli viděni jak se procházejí s dívkami. Navrhuji pro každého karcer v trvání deseti hodin...
3. hlas: To je příliš! Navrhuji karcer v trvání šesti hodin!
1. hlas: Pan profesor Krátký...
4. hlas: Nemohu souhlasit s navrhovaným trestem! Oba studenti se přece nemohli dopustit deliktu, který prostě neexistuje, totiž nedovolené schůze, protože se nikdy neodbývala. Z protokolu s žáky jasně vysvítá, že se sešli v hospodě z nedostatku jiných místností, a to ještě v oddělené místnosti hostince Daliborka. Tam jednali vždy jen o věcech literárních, tedy morálně povznášejících, k nimž jsou profesory nabádáni...
2. hlas: Já naproti tomu uvádím tato fakta: není prokázáno, že by se žáci vzdělávali literárně, poněvadž se těchto schůzí zúčastnili lidé, kteří se studenty neměli nic společného: Niederle, holič, nyní písař, Pinkava řezbář, Fousek, pomocník natěračský a mnozí jiní. Připomínám, že Niederle byl vypovězen policií vídeňskou z Vídně jako nebezpečný anarchista a jak mi bylo z kompetentních míst od samého pana okresního hejtmana sděleno, patří ten člověk mezi nejobávanější anarchisty. O něm, jak mi bylo napovězeno, musí být každého měsíce podávána zpráva direktně velitelství c. k. místodržitelství... Pinkava a Fousek jsou nejhorlivější zdejší socialisté. O literaturu, myslím, nemají valný zájem. Pochybuji proto, že ony schůze by byly rázu literárního...
1. hlas: Pan profesor Čermák...
3. hlas: Já však mám za pravděpodobné, že schůze byly rázu literárního. Přednášku Breiského o Jaroslavu Vrchlickém, kterou jsem měl ve škole, jsem uznal za zdařilou. Žáci mne žádali, abych jim zapůjčil knihy a spisy Macharovy, ale já jim řekl, že jsou příliš moderní a že by jim nerozuměli, a proto aby se raději spokojili s tím, co jim skýtá školní knihovna.
5. hlas: Pokud se týče žáků Breiského a Sedláčka, musím dle pravdy konstatovat, že se až příliš literaturou zabývají. V případě Breiského o tom není vůbec pochyb. Sedláčka jsem pak potkal před písemnou maturitou v parku. Četl Confiteora od Machara a já mu proto důtklivě domlouval. Byli s ním Niederle, Pinkava a Fousek, ale to byla myslím spíše náhoda než záměr...
2. hlas: Pánové, nezapomeňme, že Breiský a Sedláček mají další delikt. Byli viděni na procházce s dívkami, což je proti školskému řádu...
1. hlas: Správně! Ale pánové, musíme už hlasovat o vině a trestu studentů Arthura Breiského a Jindřicha Sedláčka. Kdo je pro trest: 10 hodin karceru. Jeden, dva... osm hlasů proti sedmi, které jsou pro karcer šestihodinový... A nyní přistoupíme k případu žáka Stanislava Valdy. Pan profesor Bor...
2. hlas: Žák Valda se dopustil neslýchaného přestupku tím, že odevzdal českou úlohu, ve které snižuje sbor učitelský a nešetrným způsobem skoro posměšným se dotýká obřadů náboženských. Přečtu odstavec úlohy, aby pánové mohli rozhodnouti, jak má býti žák potrestán. Téma úlohy znělo: Kořen učení hořký, ale plod sladký. Po úvodu přešel žák do polemiky, která, jak se zdá, je sebrána ze socialistických časopisů druhu Červánky, Záře, Rašple a podobných... Představte si, pánové, co se ve své úloze odvážil napsat:
Avšak myšlenka Isokratova stala se prostředkem, metlou zástupcům hnisající společnosti lidské, její výchovy, aby přinutili tvrdohlavé kandidáty akademického vzdělání jít tou cestou, kterou i oni byli nuceni jíti, aby každého, kdo nehodí se jim do žádné škatulky své blahodárné činnosti přizpůsobili, přistřihli, aby vyvedli ho z bludů, hrozících záhubou byrokracii, zděděných tradic a podrývající svaté a jediné zákony... K poslušnosti mají býti donuceni ti, kterým se zhnusila plesnivá moudrost, ukrytá pod pleší a copy, aby se vzdali všech tužeb, které nejsou němčeny paragrafy, a přijali ten hořký kalich utrpení a trpkou, nemastnou, neslanou, placatou hostii a těšili se sladkým pocitem, že i jim bude dopřáno státi se úředními osobami, že i jim bude poskytnuta možnost zasívati zděděné símě jasné vědy do tupých lebek generací příštích... Co říkáte, pánové, této drzosti!? Dostal za to právem: zcela nedostatečnou! Prosím o rozpravu, pánové! Nikdo se nehlásí... Navrhuji tedy, aby byl z ústavu vyloučen...
1. hlas: Pánové, hlasujeme pro vyloučení. Osm hlasů je pro... sedm vůbec nehlasovalo...
5. hlas: Ale, pánové, vina je přece jasná! Proč jste tedy nehlasovali?
2. hlas: Ano, ano, žák tím přece myslí, že učení jest tak hloupé a protivné jako hostie, nemastná, neslaná, placatá. U něho je hostie něco placatého, nemastného, vůbec něco, k čemu nehledí s úctou...
3. hlas: Nezapomeňte, pánové, že bylo dáno volné téma.
2. hlas: Bude nejlépe, pánové, když se úloha v originále předloží c. k. zemské školní radě. Také proto, že žák Valda navštívil dvakrát hostinec Daliborku a Grošupa. Dopustil se urážky církve katolické, dotknul se nešetrně obřadů a opovážil se stav učitelský uváděti školní úlohou v posměch. Navrhuji, aby žák Valda byl vyloučen.
4. hlas: Nesouhlasím s navrhovaným trestem. K nápravě mu bude stačit 16 hodin karceru. Jako polehčující okolnost pro můj návrh uvádím, že v části, kde se hovoří o hostii, nespatřuji urážku církve katolické, protože žák užil tohoto obratu jako metafory, jako se užívá přirovnání kalich hořkosti...
1. hlas: Pánové, kdo je pro návrh na šestnácti hodinový karcer... osm hlasů proti sedmi, které jsou pro vyloučení...
2. hlas: A vy, pane profesore Krátký, zdá se, že se příliš těchto nezdárných a rebelantských studentů zastáváte. Je to asi tím, že jste příliš mlád a máte málo životních zkušeností...
(Hudba)
A: Maturita Arthura Breiského byla historií nad pomyšlení krátkou. Zkoušku z češtiny u mladého profesora Františka Čermáka složil na výbornou. Druhá zkouška byla z dějepisu u profesora Bora, který ho ve škole nemilosrdně stíhal...
2. hlas: Žák Arthur Breiský...
1. hlas: Prosím, jsem připraven, páni profesoři...
2. hlas: Posloupnost osvíceného rodu Habsburků... Co o tom víte?
1. hlas: .... potom se ujal vlády František Josef První.
2. hlas: Jeho Veličenstvo císař a král František Josef První, studente.
1. hlas: ... potom se ujal vlády František Josef První.
2. hlas: Je-ho Ve-li-čenst-vo císař a král František Josef první, Breiský.
1. hlas: (unaveně) František Josef První... Sbohem, pánové! (Bouchnutí dveřmi)
Sbor: Drzé! Zarážející! Neslýchané!
A: Breiský skutečně nematuroval. Byla to věc na tehdejší poměry neslýchaná. Sedl si do parku plného horké letní vůně a zpěvu ptáků a zahleděl se na oblaka svobodně a volně plující na vysokém letním nebi. Sem za ním přišel mladý profesor Jaroslav Krátký, dodnes žijící v Lounech...
Krát.: Pane Breiský, měl byste se vrátit a maturitu dokončit. Bylo to přece jenom nedorozumění z vaší strany, no – řekněme ukvapenost.
Breis: Nevrátím se tam nikdy! Jsou mi protivní ti žalářníci lidských duší. Mám jich dost a na maturitě mně nezáleží. Není přece důležité mít zkoušky. Důležitější je mnoho znát a to přece mohu i bez maturity. Budu studovat. Horečně, hladově, nekompromisně. Budu se rvát sám se sebou! Chci mnoho vědět, mnoha věcem rozumět a k tomu cíli půjdu silou drtivou. Tyto dny měním program: ve dne budu spát, v noci pracovat, neboť v noci se dovedu lépe koncentrovat. Chci tvořit a tvořivost nemá slabikářů. A mne jiného nezajímá.
Krát.: Přeji vám, pane Breiský, aby se vám váš cíl podařilo brzy dosáhnout...
Breis.: Děkuji vám, pane profesore, zatím však musím odpovědět slovy básníka Máchy: Cesta daleká... (Hudba)
A: Arthur se rozešel se svou Beatricí. Prvními pocity z tohoto rozchodu je tupá zmámenost, skepse nad zbytkem čistého citu, jenž ho v minulosti vedl k víře v lásku...
B: Za měsíc odjíždí do Teplic, aby nastoupil místo celního úředníka. Cítí se tu však sám, opuštěn, bez víry v lásku a ideály a hledá únik v umění. Jeho prvním věřícím je mladší bratr Rudolf, studující práva v Praze.
A: Rudolf se mu stává spolehlivým zpravodajem pražského literárního života. Chodí do knihoven, čítáren, čte literární časopisy, ke kterým nemá Breiský v Teplicích přístup, a pořizuje četné výpisky. Listy mezi Teplicemi a Prahou jsou stále častější a jejich obsah je nesen tónem vášnivých dialogů...
B: Z Teplic je však blíže do Drážďan než do Prahy. A Breiský nalézá v Drážďanech nové literární středisko, poznává nové moderní německé autory, zdá se mu, že je to středisko pro jeho cíle příznivější...
A: Ale to je jen krátké bloudění. Později se přesvědčí, že Praha ho vábí víc a on vděčně podléhá...
B: A tak je ho možno jedné soboty vidět vystupovat z pražského nádraží v pečlivém oblečení „dandyho“...
A: Pozorně vybírá kočár a když ho nalezne, uloží monokl do kostkované vesty, narovná maličko vypůjčený cylindr a projíždí zvolna ulicemi. Rozhlíží se jakoby tu jel poprvé.
B: Pro Arthura Breiského je to významný den: veze první příspěvek do Moderní revue, časopisu, který je tehdejší velmi náročnou tribunou nejpokrokovějších literátů...
A: Vůz míjí muzeum, Breiský si srovnává v klopě bledězlatou orchideji a rozvírá listy své první esseje nazvané: Baudelaire demaskovaný...
B: Toho dne seděl literární kritik Arnošt Procházka velmi dlouho do noci ve své pracovně nad essejí Arthura Breiského. Znovu a znovu jí pročítal a udiveně vrtěl hlavou:
A: Ten kluk to někde ukradl. Ale je to dobré...
B: Dnes víme, že Arthur Breiský essej neukradl. Snad s odstupem let už není tak skvělá jako tehdy. Ale pro dvacetiletého Arthura to byla maturita. Větší než ta, od které musel v Lounech pro Veličenstvo císaře Pána a jeho rodinu – odstoupit...
A: První literární pevnost byla tedy ztečena. Nyní bylo potřeba navázat další literární styky. Velké slovo mezi literárními kritiky tehdy měl – Jiří Karásek ze Lvovic. Arthur Breiský mu píše ve svém chudičkém bytě v Teplicích dopis, v němž prosí o rozmluvu.
B: Dopis píše francouzsky a dostává na něj kladnou odpověď. Aby významného kritika oslnil, přichází Breiský nápadně oblečen podle poslední módy, s nezbytným monoklem na oku. Na vzorně sehraném výrazu nezájmu se mu mihne překvapení nad rozlehlostí bytu a jeho zařízením...
A: Neřekl bych, že lze tak vkusně bydlet v městském domě v Praze...
B: A kde bydlíte vy, příteli?
A: Mám dům v Teplicích. Žiji v něm docela sám se starým sluhou...
B: Nejezdíváte tedy často do Prahy?
A: Ne. Jezdím raději do Drážďan. Mám tam svou intelektuální společnost...
B: Drážďany, skvělá galerie, což...?
A: Slušná!
B: Mají tam přece pravé Velasquezy, Rafaela...
A: Rafael! Toť neodpustitelný kýč!
B: Ale nyní mi dovolte, blíží se druhá hodina, musím do úřadu.
A: Do úřadu? Vy? Pán ze Lvovic...?
B: Jsem poštovním asistentem...
A: Breiský nevycházel tehdy z údivu. Pak se setkal s Karáskem ještě jednou. Kráčel po Smíchově a na poště spatřil Karáska za prázdnou přepážkou razítkovat dopisy... Až dosud nevěřil, že tak velká literární hvězda se může živit obyčejnou, všední prací... Od této chvíle získal u něj literární kritik Jiří Karásek ze Lvovic novou cenu...
(předěl)
A: Arhur Breiský čte, kritizuje, studuje Wilda, Rebella, Byrona, Stendhala, Stevensona... Zúčastňuje se anonymní soutěže o českou hru. Drama, nazvané Kulturní konec, odevzdal jeho bratr Rudolf Vinohradskému divadlu. Bylo prý to největší dílo Arthura Breiského...
B: Hra, podle slov přátel, cenu nedostala, zato se však ztratila. Marně ji žádal autor zpět, když pro ni nalezl překladatele a cizího nakladatele...
A: Nikdy se už neobjevila a zmínka o její existenci padla teprve o pětadvacet let později v soudním sporu o hru Národního divadla, která měla být originálem hry Breiského...
B: Arthur Breiský se ponořil znovu do své práce a brzy na své drama přestal myslet. Věřil, že jeho hra je příliš nová a nebývalá než aby měla úspěch...
A: A co budeš dělat, když lidé nepochopí, cos chtěl svou hrou říci? zeptal se ho jednou bratr Rudolf.
B: Řeknu si totéž, co si řekl Rebbel, když byla jeho hra vypískána: Dnes publikum zcela propadlo... (Hudba)
A: Z Teplic se Arthur Breiský stěhuje do Děčína, kde pracuje na celním úřadě. Tady překládá pro Moderní bibliotéku Stevensonovu knihu: Klub sebevrahů. Ponoří se na týdny do četby Stevensona, poznává ho od essejí až po dramata a romány pro chlapce. Sám o něm píše dlouhou úvodní studii...
B: V únoru 1909 překlad Klubu sebevrahů vyšel. Uvítalo ho několik nadšených posudků. Zejména dvě poslední povídky: Zpověď grafomanova a Mors syphilitica byly úspěšné...
A: Ke kritickému posudku dostal překlad i jeho literární odpůrce a bývalý profesor na lounské reálce Jindřich Vodák. Arthur Breiský věděl, že mu v kritice nadržovat nebude...
B: Vodákova kritika vyšla v časopise Čas. Kniha byla přijata kladně, ale Breiskému bylo vytýkáno, že nevolil dobře. Povídka Klub sebevrahů totiž nemá úroveň dalších dvou: Zpověď grafomanova a Mors syphilitica...
A: O několik dní později se sešli Arthur Breiský s Jiřím Karáskem ze Lvovic.
B: Pane Breiský, doufám, že jste četl kritiku profesora Jindřicha Vodáka v Čase na váš překlad Stevensonovy knihy: Klub sebevrahů? Co říkáte těm dvěma posledním povídkám... Kouzelné, sensační... což?
A: Ty povídky jsem, pane Karásku, napsal já...
B: Dnes už to bezpečně víme, že Arthur Breiský podvrhl své dvě povídky: Zpověď grafomanova a Mors syphilitica do svazku Moderní bibliotéky, které česká kritika, tehdejší i dnešní, současná, uznává jednohlasně za nejlepšího Stevensona...
A: Třiadvacetiletý Čech, Arthur Breiský, překonal mistrovství samého Stevensona... (Hudba)
A: V roce 1910 vychází Breiskému první kniha: Triumf zla. Kniha má zvláštní význam i v jeho citovém životě. Byla cestou k Beatrici...
B: Po sedmi letech dostává Boženka Dapeciová od Arthura Breiského balíček a v něm vázaný výtisk Triumfu zla s věnováním:
A: Slečně Boženě Dapeciové, jež byla inspirací mého teskného mládí v tom barrésovsky melancholickém městě nad Ohří. S pozdravy plnými vzpomínek připisuje Arthur Breiský. Děčín, 5. března 1910.
B: Jakoby se vrátily chvíle toulek s Hamsunem a Neumannem po lounských lukách. Boženka pod jejich dojmem odepsala:
A: Gratuluji k vašemu úspěchu. Slova věnování přivála ke mně parfém chvil, kdy milovala jsem addagia tichých večerů, bolest a krásu, utrpení a sny, a nekonečné výhledy do tajemných, mysteriósních dálek, kdy vroucně jsem si přála být Dantemu světlou Beatricí...
B: Šestého dubna se lounský Dante setkává v Praze na Petříně se svou Beatricí. Poprvé po sedmi letech. A také naposled...
(Předěl)
Art.: Boženko, vzpomínáš na podvečerní schůzky za lounskou branou? Na bílou cestu lázeňskými lukami, na děti z Lázní, na pohádky, které jsi jim vyprávěla, na písničky, jež jsi jim zpívala, na rozladěný flašinet, který hrál Němou z Portici, a já slyšel místo toho koncert. Divoký a krásný až jsme ztráceli dech...?
Bož.: A pak městské hodiny odbíjely osmou a já se lekala jejich zvuku a utíkala se strachem domů...
Art.: Jak jsem dostal karcer, protože jsem chodil na schůze s Pinkavou a Niederlem, nectil Boha a císaře pána, a miloval svou sladkou Beatrici...
Bož.: Sedm let – a nás nerozdělily. Jsi pro mne stále ten zamilovaný blázen z lounských luk, s duší naplněnou až po okraj fantastickými sny, anarchista a tulák ideálů...
Art.: Chtěl jsem ti, Boženko, mnoho říci. O tom, jak jsem byl po celá ta léta sám s obrazem tvým v bolavé duši, jak jsem si do snů přivolával vůni sena a květin, jak jsem viděl padati sníh za měsícem ozářených nocí v opuštěném parku, slyšel odbíjet městské hodiny osm, zatím co se snášel májový soumrak, houstnoucí zvolna za posledních výkřiků kukaček, viděl jsem tvé vlasy, ojíněné mrazem, a tvoje oči sladce smutné a oddané, viděl jsem tvé slzy, úsměvy i bolest... A přece dnes neumím říci nic, co by nás znovu navždy spojilo... (Předěl)
A: Neuměl říci, kromě vzpomínek nic, co by je znovu spojilo... A nedovedla to říci ani Boženka, a tak se mezi oběma položil stín nedorozumění, které vedlo Arthura Breiského k tragickým závěrům jeho života...
B: Boženka se bála přiznat k velikosti své lásky. Arthur se domníval, že Boženka nemá zájem o jeho návrat, že chce jen vzpomínat. Do jeho rozkolísanosti přicházejí literární starosti. Krize vrcholí...
A: Začátkem května 1910 opouští Arthur Breiský tajně svou vlast a nasedá na loď, která jej má dovézt do svobodné země – Ameriky.
B: Je 10. červenec 1910. Pozdě k ránu stoupá obsluhovač výtahu newyorské nemocnice, Arthur Breiský, zdviží naposled... Roztažené ruce se drží otevřených dveří stoupající zdviže, hlava se vykloní jakoby nahlédala někam daleko... do neznáma. Za chvíli je rozmačkána k nepoznání...
A: Bylo mu pouhých 25 let...
B: Zemřel nejnadanější z pokolení, zemřel dříve než mohl dosáhnout své velikosti, do níž nezadržitelně rostl...
A: Zvolil sebevraždu, onemocněv bolestmi metafysickými. Byl větším Don Quijotem než onen španělský blahé paměti, neboť za svého soupeře si zvolil osud... (Hudba)

ARTHUR BRESKÝ [REGIZ 1 / 1997]
Arthur Breiský byl nejen obdivovatelem Boženy Dapeciové, ale také jejím učitelem. Doporučoval jí různou četbu, překládal pro ni závažné pasáže méně dostupné literatury. Knihy jí samozřejmě také půjčoval, občas i daroval. Při této příležitosti do knih vpisoval věnování, případně vlastní názory na obsah nebo spisovatele. Jedním z titulů, který Arthura ovlivnil a který Božence daroval, je Belkiss od Eugenia de Castra, vydaný v Moderní revui v Praze roku 1900. Obsahuje do knihy vlepenou, poměrně dlouhou kritiku, psanou Arthurovým typickým rukopisem.

Tobě, Bóžo!
Když poprve jsem přečetl toto dílo, bily hodiny dvanáct, půlnoční dvanáctka spojila rafije a úsečný tikot hodin dráždil a týral mou rozechvělou fantasii až k šílenství. Těch dvanáct odměřených úderů probudilo mne ze sna a připamatovalo mi skutečnost. A let mých myšlenek zcela logicky spojil tuto skutečnost s minulostí. Jsou ještě jiné Belkidy kromě té nádherné, tak subtilní ve své prudké vášnivé lásce, královny sábské, jsou ještě jiné kromě té lidské bohyně, jak nám ji minulost v paměť vepsala, kromě té krásné, bohatstvím oplývající, neobmezené vládkyně svého okolí. Jsou to Belkidy snů, Belkidy nikdy neukojených touh, jsou to Belkidy slabé, .... 1) surovým, všedním okolím, jsou to Belkidy jichž tváře nesou nesmazatelnou pečeť subtilního smutku nikdy nezažitých krás a nikdy zrealisovaných snů.
Belkiss, svěží a vonná a růžová, s prsty plnými rubínů, s vlasy postříkanými zlatým práškem, prochází se v stinných, ztemnělých hájích a zahradách, sledujíc melancholický let ibisů, nebo usedající za soumračných večerů v stinný kout své zahrady a naslouchající vzdáleným, ztlumeným zvukům melodických harf. Ale i Belkiss zmítaná horečnými sny na lůžkách nachových, diamantovým třpytem prosvítajících, Belkiss neukojenou láskou sžíraná, ale bičovaná nemilostnými slovy starého skeptika Zophesamina, Belkiss šílená touhou po polibcích a objetích onoho hrdého, krásného a moudrého umělce Šalamouna, před nímž všechny dívky s prosebnými zraky padaly na kolena, rozkoší naplněny, když se mohly dotknouti lemu jeho roucha.
Belkiss, jíž šílenctví vášně a děsný nepokoj a strach budoucího neštěstí vyhání do onoho strašného lesa, kam nikdy neprosvitl luny svit, kde řev divé zvěře kosti proniká, kde kolem bezedných, v rákosích ztulených jezírek přibíhají divoké ženy děsem posedlé. Konečně Belkiss zničená ukojenou vášní, umírající přesvědčivši se o pravdě Zophesaminových2) slov: „Tož dobře, sni dále o této slasti, ale nechtěj jí nikdy utrhnouti. Skutečnost jest trpčí než čemeřice. Je sladkým toužiti... ale uskutečniti touhu je zabíti touhu tu...“ (str. 30)3)
To je Belkiss, nádherná květina, jedné z těch tak řídkých lidských epoch, kdy bohatství pojí se s klidem uměleckých zážitků, žena jež svou vášeň žila, jež vzdala se snů a touh, aby je realisovala.
Dnešní Belkidy jsou květiny choré a daleky života, toužící, ale nedocházející, sžírané ne láskou, od níž nic neočekávají, ale sny, které jich oči tak často obracejí k té mystické zelené hoře, jež vtiskla jim ssinavost svého světla ve tvář, a vlila zelený svůj přísvit do podrážděných, široce rozevřených zřítelnic.
My, kteří jsme již pozbyli všech nadějí v realisaci svých snů, jsme nuceni uspokojiti se polouměním, vykoupeným řadou probdělých nocí, spijeme se krásou podobných děl, ale mocí vytrhneme se z tohoto „poblouzení“, nechceme-li, aby nám příští den poskytl hodin smutných a podrážděných a zoufalých. A usmějeme se chladně, – pohádce.
Arthur Breiský
5. 4. 1903
1) nerozluštěné slovo; 2) Zophesamin – postava z Belkiss, rádce a moudrý stařec / pozn. redakce; 3) citát ze str. 30: dle srovnání s originálem knihy vypadlo Breiskému v poslední větě citace slovo – Je sladkým toužiti... ale uskutečniti nějakou touhu je zabíti touhu tu... / pozn. redakce.

Dopisy Arthurovi psala samozřejmě také Boženka Dapeciová. Na ukázku otiskujeme její typicky poetické psaní z přelomu roku 1904 – 1905. Jedná se o dvou a půl stránkový dopis bez obálky, nedatován, tužkou dopsán r. 1905, nekončí podpisem ani tečkou.

Milý příteli –
Hluboká hvězdnatá noc dýše mrazivě na okna. Hodiny žalostně vnáší sonorní své údery do zmrzlého vzduchu – A duši je tak strašně úzko, když tuší kolem sebe unikati poslední chvíle roku – Roku, který měl tolik hořkých dnů – který rozdával s bezohlednou ironií bolest a zklamání – který napsal smutné verše do memoirů našich duší . . . A přece toužím mocí zadržeti poslední jeho prchavé chvíle, v nichž mohu ještě říci: letos to bylo, kdy jsem Jej viděla, kdy spolu jsme hovořili, spolu vzpomínali na prvé úsměvy v jaru života, odvážné plány, rozkošné cíle – Hle, co na dávné sny odpověděl život! –
Onoho večera, kdy celý svět plá v moři světel a lásky a v rodinných kruzích tolik je intimního tepla a štěstí, velmi jsem na Vás vzpomínala. Ničím nelze vyplniti místo, které tu zůstalo po drahé bytosti. Jak bolelo Vás as vše, co působilo kdysi nejvíce jásotu a veselí? – Pro mne byl onen večer řadou přesmutných vzpomínek, při nichž záře světel tlumila se závojem slzí a rty lomila bolest do trpkého úsměvu – A v duchu zřela jsem pustou, opuštěnou mohylu, v níž zasypán poklad všech mých pohádkových illusí.
Děkuji Vám za navrácení oněch dopisů – již jsem se obávala, že snad ocitly se v cizích rukou a jsem ráda, že není tomu tak. Děkuji též za upřímný Váš list, v němž vysloveny společné naše zájmy a smutný fakt osudu drahé nám duše. – A dostaví-li se Vám chvíle těžkého osamění – vzpomeňte na mne. Věřte, že každý Váš list vítám s opravdovou radostí

V příštím čísle REGIZu se budeme více zaobírat Boženou Dapeciovou, která patřila mezi pilíře kulturního dění v Lounech. Ačkoli by se mohlo zdát, že jméno B. Dapeciové je známo jen díky její známosti, přátelství a lásce s Arthurem Breiským, není tomu tak. Nejen literární a výtvarná činnost, ale také aktivní podíl na významných akcích se téměř nikdy neobešly bez její účasti.

Arthur Breský [REGIZ 1 / 1997]
Čtyřstránkový dopis bez obálky a data je dalším z korespondence Arthura Breiského, nedoceněného spisovatele, bohéma a nekonvenčního člověka. Na vedlejší stránce najdete více podrobností o Boženě Dapeciové, kterou jsme zatím poněkud opomíjeli.

Moje nejdražší Bóžo!
Věříš-li, že je-li mi smutno nedovedu přečísti ani řádky? Zejména ne v Tvých dopisech a je v nich přece mnohem více upřímnosti než v mých rozervaných. Mému smutku vyhoví jedině samota. Vzpomínám si na několik těch vrcholících okamžiků bývalých mých úzkostí, kdy právě bolestné a hořké výlevy Leopardiho nebo Musseta ještě více jitřily moji bolest. Tyto dny zabýval jsem se jen Tebou, má nejdražší. V úterý odpoledne, po odeslání dopisu Tobě až do hustého soumraku prodlel jsem ve svém pokoji nad papírem a přemýšlel jsem o práci, která mne již straší déle než rok. Několik stránek jsem již definitivně fixoval a zašlu Ti je s jinými věcmi již brzy. – Toho večera nebyl jsem nikde, dlouho jsem tak o lecčems snil, a zejména o Bóže. Ve středu dopoledne pracoval jsem o své přednášce ( jejíž první část jsem šťastně ve svém stolku nalezl) a odpoledne zašel jsem do knihovny a pak k Scheinpflugovi. Přednáška je již na programu a zrealisuje se buď o některém z vánočních polosvátků, a nebo v prvních dnech ledna. (–7) Několik dní napřed dopíše matka milostpaní a poprosí aby Tě k nám dovolila. Doufám, že Tě pak sem milostpaní pustí. Alespoň se brzy uvidíme, viď Bóžo? Večer napsal jsem ony glossy ke knihám jež Ti zasílám. Včera zrána přečetl jsem d´Aurevillyho Pomstu ženy a pracuji na věci, kterou brzy poznáš. Odpoledne jsem četl smutnou, krvavou knihu o Arnoštu Hellovi, kdež mne dojal zejména jeden dopis adresovaný d´Áurevillymu.
. . . „Ruka moje se třese, když vám píšu. Bylo by možno byste mne opustil jako ostatní? Učiniti jako ostatní, toť věc ošklivá a sprostá, tento zločin boržoasní, činiti jako druzí opustiti toho, jehož vše opouští, zapomenouti vzdáleného, zapomenouti vyhnance, plivati na toho jenž jest beze zbraní a bez obrany“. –
Pak dostal jsem Tvůj teploučký a roztomilý dopis (až na tu prosaickou zmínku o hladu), který mne tak poněkud probudil z onoho lethargického smutku, který mi po rozloučení s Tebou zbyl. Byl jsem toho večera navštíviti Krecara, načež jsme si vyšli na háje. Večer četl jsem Verlaina. Hleď, opisuji Ti zde smutnou báseň, která je snad z nejsubtilnějších, které od tohoto „chorobného dítěte se zázračným darem zpěvu“, od tohoto pauvre Léliau, jak sám sebe nazval, znám:
(Báseň ve francouzštině)
Napiš mi evokovala-li báseň ta v Tobě podobně intensivní dojem smutku. Já ji alespoň považuji za nejkrásnější, kterou jsem kdy četl. Chceš-li sledovati mou četbu a myšlenkovou práci, oznam mi to. Vždyť víš, že všechny mé dny nejsou než studiem, myšlením a sněním. – Nenazývám Tě Bóžo rozhodně božkou hlouposti a banality. Vždyť – přečti si ještě jednou onen verš. Stylisoval jsem to snad dosti jasně. Vysvětlím to tedy ještě srozumitelněji. Když Ji opustil pocítil teprve nějakou velikou a osudnou ztrátu. Bylo mu úzko a litoval svého činu. Chtěl se vrátiti. Namlouval sám sobě, že se vrací aby se přesvědčil o jejím poklesnutím v banálnost a hloupost, o jejím zapomenutí, aby tak byl o zkušenost bohatější. Ale ve skutečnosti omlouval tím jen svoji touhu po ní. Vždyť je to obvyklá klička skeptiků! – Nemrzí Tě to tedy již, má Bóžo? – Pěkně jsi zachytla náladu díla Lotiho, které nám může býti symbolem našeho poměru. Je to právě to, co mi činí dílo Lotiho tak sympatickým, ten jeho drtivý, temný a studený pessimismus, který dovede tak lidsky vyjádřiti. Chvilka rozkoše, lásky a pak smutné loučení, strádání, muka nejistoty a konec tragický. Neníliž to nejtypičtější formule života? –
Na onu Verlainovu báseň nemohu zapomenouti, umím ji nazpaměť a stále zvučí mi v uších. Bóžo pokus se o takové nějaké chansony, vždyť vidíš, jak zde primitivními prostředky hluboká emoce může býti způsobena. Jest třeba jen voliti taková typická slova, která mají svůj tón a náladu. Napiš mi alespoň jednu, dvě ukázky. Učiníš mi tím takovou radost, jako já Tobě svým pokusem.
Teď došel mne mezi ostatními dopisy poštou první sešit nové ženské revue „Ženské směry“ redakcí Lierové. Celkem se mi representuje první číslo dosti uboze. Staví se sice nad orgán Krásnohorské, Novákové a p., jinak však jeho úroveň je méně než prostřední. Fangličkářství emancipantek. „Ženský obzor“ stál výše.
Věř mi, drahoušku, že je mi po Tobě stále smutno. Těším se jen nadějí na naše brzké shledání při přednášce, s kterou si dávám docela jinou práci, vím-li, že mne bude poslouchati Bóža! Docela ji přepracuji a z toho těžkopádného dosti neztravitelného traktátu učiním pokud možno poetický essay. Vždyť mne bude poslouchati Bóža!
Piš mi moje nejdražší co nejdříve a tak jak Jsi mi byla slíbila. Co čteš? A po nějaké té nové Tvé básni taktéž již toužím.
Líbá Tě kolikrát chceš a ještě více Tvůj Arthur.
– Líbám ruku milostivé paní a sestry uctivě pozdravuji.
–––
Maličká anekdota. Jistý poeta nepochopený a zneuznaný, dlouhovlasý a dekadentní, zeptal se mne ironicky je-li pravda, že má slečna se rozhněvala na Baudelaira? V rozpacích podíval jsem se k oblakům. (v rozpacích proto, že jsem měl hájiti naivnost, proti naivnímu.) Najednou mne něco napadlo: Hleďte tam v dálce ty zářivá blata – ty miluju. Stáváte se nějak sentimentálním, napomenul mne přítel. – Ine, docela ne, příteli ale chtěl jsem vám jen dokázati, že zastáváte se krásy, kterou neznáte. Byl to jen citát z Baudelaira, jehož neporozumění jste se prve divil, jako já se nyní divím vaší nevědomosti. – To se mu povedlo, zabručel přítel a zahalil svůj stud do svých dlouhých vlasů. (Netřeba snad připomenouti, že to byl Krecar, jemuž Vitner o té naivnosti s Baudelairem neopomenul referovati.) –
Při psaní odpovědi sleduj všechny otázky o jejichž zodpovědění Tě prosím.
Sděl mi laskavě adresu p. Vaňáče.
Těší se na hodně obšírné Tvé psaní ještě jednou Tě líbající Arthur.

Zajímavou charakteristiku A. Breiského a názor na vztah k Božence podává ve své soukromé korespondenci B. Dapeciové dr. Loubal, primář z Moravské Třebové:
... Fakt, který jsem si ověřil, je zvýraznění Vaší osobnosti, která v Podroužkovi (míněna kniha Fragment zastřeného osudu – pozn. red.) je zcela potlačena a jistě neprávem. Dospěl jsem k názoru, že Jste ve Vašem vzájemném vztahu v době duševního zrání Arthurově nehrála tak pasivní úlohu, jak by se z Fragmentu dalo soudit. Právě naopak. Mám za to, že v mnohém si Arthur v diskuzích s Vámi ověřoval svoje životní a umělecké názory a že přitom jste působila jako činitel vysoce aktivní. ... (28. 9. 1955)
... Nemůže být dnešním posuzovatelem pokládáno literární dílo Breiského za přežité, kuriosní a výlučné, protože je pro svou dobu dokumentem skutečného literárního génia. Genia neobyčejně eruptivního, lačného a vnímavého, vysoce inteligentního a sensitivního, bohužel však pronásledovaného návaly melancholie, beznaděje a bezvýchodnosti. Breiský bohužel neměl možnost dočkat se dozrání svého uměleckého a tím i životního názoru, říkám bohužel, protože každé dozrání nese sebou větší životní elán, sebejistotu a tím i optimističtější vztah k životu. Tragedie Breiského vlastně spočívá v tom, že chtěje se dostat do nadoblačných výšin, zabloudil v mraku beznaděje a ztratil vůli najít cestu dále ve strachu, že by sešel místo nahoru dolů... (17. 8. 1956)

ARTHUR PROLÍT
Jen s minimálními úpravami zveřejňujeme vzpomínku B. Dapeciové na maturitu A. Breiského, zapsanou na volných lístcích a zařazenou později dle jejího přání (v době její choroby) profesorem J. Krátkým na patřičná místa jejího životopisu. Vzpomínka byla nalezena ve spoustě jejích rukopisů, psaných pro lounské spolky v době první republiky. Nyní je uložena v lounském archívu. Připojujeme zároveň krátký životopis B. Dapeciové.

K maturitě přicházeli studenti v těch dobách v černých šatech, čamara dávno ustoupila tak zvanému kaiserrocku. Kabát sahal daleko pod kolena. Arthur Breiský dostal z domova takový slavnostní oblek. Nebyl malicherný, dodnes nevím, z jaké příčiny si tento oblek oblékl tři dny před maturitou, jen tak na procházku. Pamatuji se jak zvláštně vypadal, když jsme spolu kráčeli přes vršovická luka, plná kopretin, s procesím starých vrb. Jako prorok nebo hlasatel připadal mi, když gestikuloval pravou rukou, levou za zády, a jeho obličej pod širokým černým kloboukem udržoval přísný výraz. Přešli jsme most, kousek vesnice a prošli zámeckou zahradou do parku. Lidé civěli na nás jako u vytržení, kudy jsme šli. Dnes se nedivím, podívanou jsme asi poskytovali groteskní.
Vršovický park byl pro naše romantické sklony jako stvořený. Zabíral daleko levý břeh řeky Ohře, která tu tekla tiše, široce; oba břehy v zrcadle vody měly temnou zeleň s pěšinkou modré oblohy jen uprostřed proudu. Rozčilen blízkým termínem maturity, k níž pro svou osobní práci vůbec nebyl připraven, nebyl v nejlepší náladě. Cupitala jsem vedle něho jako pípavý konipásek, nešťastna jeho netrpělivostí. Přátelé šli za námi. K tomu jsem doma řekla, že jdu do parku a zatím jsem se vzdálila 4km od města. Ida měla více odvahy a vesele mne těšila. Usedli jsme na veliké pařezy. Všecko tu bylo tak neskonale krásné kolem nás, drozdi zpívali a na březích bujely květy. Arthur četl verše dosti monotonně a za chvíli mi vytknul, že ho vůbec neposlouchám. Snad to byla pravda. Chtěl, abych řekla obsah toho, co četl. Dala jsem se do pláče. Hrdlo se mi stáhlo. Všecka přísnost mého preceptora se rozplynula, přiskočil ke mně, hladil mne po vlasech, utíral oči, prosil, abych se nehněvala. V záchvatu pozornosti běžel namočit šátek k řece pro mé uplakání. Vypadalo to, že se dlouho nevrátí. Šla chvíle ticha.
Najednou vidím člověka v jakémsi blýskavém šatě. Při namáčení kapesníku ujely mu nohy a upadl hluboko přes pás do bahna, které bylo vysoko naneseno hned u břehu. Stěží se ubohý vydrápal na břeh. Arthur byl jako vymodelován z lesklé hnědé hmoty. Přestal můj pláč, přestalo jeho komando, byly jen jalové rady našich známých. Hrozně střízliví museli jsme čekat až se setmí. To bylo zlé. On měl před sebou problém – úpravu svých šatů, já přísný pohled své maminky. Oba nás čekal boj. Nakonec vše dobře dopadlo.
Ale ta maturita ne. Odstoupil od ní. Od stolu komise se rozběhl rovnou do parku. Tam za ním pospíšil mladý profesor K. a domlouval mu, aby se vrátil, všecko že připočte na vrub rozčilení a zítra nastane náprava. Ale domluvy nezvítězily. Arthur přiběhl k nám do bytu, poprvé co jsme se znali, hrdě a s úsměvem oznámil, že od maturity odstoupil a vesele, skoro rozpustile přiskočil k útržkovitému kalendáři na zdi a k datu 7. VII. napsal Arthur prolít, což doslovně pravda nebyla. Ten lístek jsem tam nechala nevím ani do kdy. Arthur hned domů nejel, teprve za tři dny. Dočkal se matčina dopisu, který ho téměř odprošoval. Setkání s otcem bylo asi vážnější. Ale hoch se těšil na volnou literární práci.

ŽIVOTOPIS BOŽENY DAPECIOVÉ
Božena Dapeciová se narodila v Lounech r. 1884. Otec (1843 – 1888) byl úředníkem záložny v Lounech, matka Marie, rozená Frenzlová, dcera lékaře z Horažďovic (1854 – 1930), se dokázala o svých pět dcer dobře postarat. Oba rodiče B. Dapeciové jsou pochováni v Lounech na starém hřbitově U čtrnácti pomocníků.
Božena byla nadaným dítětem, k jejímu žalu však lékař pro všeobecnou slabost nedoporučoval studium. Mnoho četla, psala básně, věnovala se hudbě a malířství. Později překládala z francouzštiny a němčiny, psala básně, její příspěvky otiskovaly nejen regionální noviny a časopisy, významnou měrou se podílela na kulturním životě v Lounech. Životní dráhu a vlastně celý osud jí určil v sedmnácti letech Arthur Breiský, v němž získala obdivovatele, kritika, učitele světové literatury.
Přestože jejich známost a nepochybně i láska trvala po relativně krátkou dobu (1902 – 1903) a jejich zpočátku častá korespondence po Arthurově odchodu z Loun pozbývala na intenzitě, ovlivnil tento mladý muž celý její život. Nikdy se nevdala, z jejích poznámek, deníkových zápisků a osobních vzpomínek je sice zřejmé občasné citové zabarvení vůči několika mužům, v porovnání s občasnými plamennými vzpomínkami na Arthura jde však o chladné konstatování kdo a kde se jí dvořil, zda na ni působil příjemně či naopak.
Jsou často chvíle, kdy bývám zmítána touhou, tak neurčitou, tak nemožnou, že pro ni neznám jména. ... Bývají to oblaka a hvězdy, nebo kraje tak nesmírně vzdálené s nedostupnými vrcholy hor, anebo neznámé cesty. Kdesi u obzoru mizící – tam nastává tajemství. A ono tajemné neznámo je celou mojí touhou. Zírám roztouženě za ptákem, který vysoko ulétá, za kotoučem lehkého dýmu – A chtěla bych být větrem, který přeletí v mžiku lán světa a každý list na stromech, prach na cestách i oblaka. Tam ve výši otřesou se jeho prudkostí a mocí. – Podobně zapisovala do svého deníku své pocity téměř pravidelně. Zmiňuje-li se zde o Arthurovi, tedy nikdy jménem. Je pro ni On, Přítel nebo se ocitá v Jeho moci. Nikdy jméno, vždy však velké písmeno...
Každé prázdniny tráví v Kozlově u České Třebové, ve světě umělců a vzácných osobností (seznámila se zde např. s Maxem Švabinským, Bohuslavem Martinů, V. V. Štechem a s mnoha dalšími). Rod Dapeciů je totiž provázán s rodem Veyrichů a posléze se Švabinskými. Hudebníci, umělci, spisovatelé... Na Kozlov vzpomíná ve svých povídkách, uveřejňovaných převážně v Ženských listech, ale i v krajanských časopisech v Americe.
V době první světové války vykoná státnice z němčiny a francouzštiny a stává se učitelkou těchto jazyků na měšťanských školách. Později je vyučuje soukromě. Zbývá čas i na cestování po světě. Sedmkrát navštěvuje Paříž, dále byla v Itálii, Rumunsku, Jugoslávii, Belgii, Anglii a na Podkarpatské Rusi.
V roce 1941 se seznámila s Jaroslavem Podroužkem a spolupracuje s ním na knize o Arthuru Breiském s názvem Fragment zastřeného osudu.
S přibývajícím věkem se jí zhoršuje zrak, přibývají zdravotní potíže. O svém trápení (od mládí trpí srdeční vadou) se rozepisuje poměrně často v dopisech dr. Loubalovi, který je velkým obdivovatelem A. Breiského. B. Dapeciová mu půjčuje jeho korespondenci, v dopisech si vzájemně poskytují řadu informací. Poskytuje dr. Loubalovi dokonce i svůj deník, fotografie a filmy, z nichž si Loubal dělá kopie (v pozůstalosti nejsou). Podle reakcí dr. Loubala lze předpokládat, že mu B. Dapeciová sdělila řadu podrobností o své známosti s Arthurem Breiským, se kterými se nesvěřila ani J. Podroužkovi. (Proč ne, i na nás Loubalovy dopisy činily dojem serióznosti a promlouvaly o skutečném zájmu tohoto primáře o Arthurovu osobnost.) V této korespondenci se také nachází zmínka o divadelní hře Zločin Alberta Klase, o jejíž autorství se vedl spor tehdy a o jejíž existenci se vede spor dnes. Velká část Arthurových dopisů se zřejmě poztrácela, půjčoval si je nejen dr. Loubal (který však vše vracel!) a J. Podroužek (pokud je nevracel, jsou většinou k dispozici v PNP v Praze), ale i Rudolf Breiský, bratr Arthura (v roce 1929 společně s dr. Prokopem Tomanem bibliofilsky vydal Breiského knihu Triumf zla ve 300 výtiscích, s portrétem A. B. ve frontispice od Fr. Koblihy) a několik dalších lidí. Snad i proto se začátkem devadesátých let část Breiského korespondence nabízela (draze) v jistém pražském antikvariátu.
Božena Dapeciová odchází do pražského ústavu Palata (pro slepce) v Praze. Umírá dne 19. 3. 1959 v Motolské nemocnici.
Pavel R. Vejrážka

ARTHUR BREISKY [REGIZ 3 / 1996]
Podařilo se nám získat k uveřejnění úvahu Arthura Breiského nad úlohou ženy v literatuře, která dosud nikde nebyla publikována a nachází se v soukromé sbírce. Majiteli který nechce být jmenován, tímto děkujeme za zaslanou xerokopii originálu sedmi lístků notesového formátu.

Je charakteristické pro naši dobu, že žena v literatuře buď vůbec neexistuje, buď zaujímá velice podružné postavení, buď je pouze symbolem ženství, na němž se demonstrují sociální problémy žen, výjimek, kde žena vystupuje bez jakéhokoli ideového studia, bezprostředně, životně, rovnomocně s mužem je v moderních literaturách relativně velice málo. Většina moderních umělců, jež nejlépe representuje Péladan a Przybyszewski jsou přesvědčeni, že umění basuje na pohlavních instinktech, které jsou buď úplně obnaženy, a vylévají se v reálných výšlezích vášně, anebo jsou skryty a to buď vydestillovány v nejjemnější sublimáty erotických citů, tlumočené vášně okem, stiskem ruky, sugescí těla, anebo neuvědoměle kombinovány a přerývány osudovým zatížením jednotlivců. Dnes, v době abnormalit a duševní deprimace, po ohromujícím poznání erotický problem stal se uvědomnělým, přestal býti záhadným, stal se brutálnou prudkostí dekadentním a přicházíme tak k dekadentnímu pojmu lásky. Nejpodstatnější příčinu dlužno tedy hledati v onom osudném poznání, že láska zdánlivě nejplatoničtější je pouze neuvědomnělým surogátem pohlavní žádosti, jež psychologie motivovala z poznatků vědy. Dnes nalézáme buď erotiku neuvědomnělou, erotickou všednost, anebo abnormálnost, zvrácenost, která vidí v ženě ďábelský svůdný nástroj vášně.
Ohnivý kult ženy ve středověku musel vyvrcholiti v těchto extremech, bylť náhlý a nedostatečně podepřený, takže skepsi víry musila následovati skepse lásky.
Moderní umělec chápe ženu tak, jak působí na jeho esthetické instinkty; což je věc zcela přirozená. Dojem však kterým naň ona žena působí je pouze prvopočátečný, jediný, pak již vidí ženu úměrně se silou onoho esthetického citu, což jest čistá láska k formě, láska k vnější harmoničnosti celé bytosti. A teprve pak vzniká v něm jiný cit, cit vděčnosti k oné bytosti, která ho dovedla inspirovati, není však stálý a jest pouze složkou toho co nazýváme láskou. Jest to jeden z nejopakovanějších erotických momentů moderního umělce. A ježto dnes nacházíme málo žen, které by vyhovovaly našim esthetickým požadavkům, málo žen jichž vnější vystupování by bylo prokrásněno noblesou duše, symbolicky: z jichž krásných očí by nezela prázdnost a všednost, ale vůle a cit, prcháme od ženy, abychom trávili život asketicky, jako mágové, jsme-li dosti silní a šlechetní, anebo uzavírajíce duši spojujeme se se ženami pouze tělesně a chvilkově, bez přátelství, bez citu. A všechen hnus, který se z tohoto života v naší duši nalézá stále víc a více se kondensuje, až konečně žena stává se nebezpečnou nepřítelkyní naší duši, Obludou, před níž se chvějeme, neboť kalí náš cit blátem a špínou tohoto hnusu. Jest to hlavní proud v moderní erotice, na němž se pak s nesčetnými variacemi charakterů a prostředí, přičleňují proudy vedlejší. V podstatě jest to proud dekadentní, přenášíme-li slovo to z příčiny na účinek a rozbíhá se dvěma směry, k naprosté pohlavní askesi, a k pohlavní dekadenci par excellence, k výstřednosti těl přerafinovaných a nervósních.
Mohli bychom nyní snadno škatulkovati. První erotický směr dostatečně charakterisuje Péladanova La decadence latiné druhý Przibyszewski a tzv. dekadenti v poesii. Svrchovaně zajímavý je Baudelaire, který kolísá neboť ztratil rovnováhu, utvořiv si ve své delikátní duši příliš ideálním obraz lásky, příliš subtilní a vznešený! Jeho lásky jsou fluidní, hledá v zelených hlubinách očí duši, hledá ji v gestech, v stisknutí ruky, ale bizarním kontrastem vidí jen záblesky vášně a všude jen hmotu, krvavou, ohnivou, rozdrážděnou hmotu.
Baudelaire měl příliš rafinovaný umělecký instinkt, než aby se dovedl uspokojiti tím, co nalézal.
A tak vidíme v moderní literatuře ženu jako záhadnou Sfinx, jako nebezpečnou smyslnou Obludu, démonický nástroj ďábla, zbudována vždycky její postava problematicky a ideově. V ní dlužno hledati hlavní klíč k dnešní všeobecné rozladěnosti a deprimace.

Dosud zřejmě nikde nepublikovaná báseň, kterou jsme kromě jiných materiálů získali ve formě xerokopie od jiného pražského sběratele jako údajný dík za to, „že jste osobnosti Arthura Breiského věnovali tolik času i místa“.

Arthur Breiský
VZPOMÍNKA

Jít sester dvé vždy spolu,
jsem vídal naší ulicí,
ty oči jedny plné bolu,
ty druhé jasné, zářící.

Já neznal proč mne jaly,
ty oči smutně hledící,
kams snivě v šerou dáli,
v své touze teskně .....cí*.

Až jednu z nich pak samu
jsem uzřel jít zas ulicí,
ty oči plné světla, planoucí,
teď vlhké byly, slzící.
Jich četl jsem dnes v hledu
že zhasly sestry tesknící
když poznat daly všechnu bídu
té duši smutně toužící.

Dnes daly v zem ji dolů – – –
Zas v duchu zřím ji, světici,
a chápu pohled plný bolu,
vstříc jiným světům letící...

* = nerozluštěné slovo

Nakladatelství Thyrsus započalo s vydáváním souborného díla Arthura Breiského, pověstmi opředeného dekadentního esejisty. Jako první vyšel svazek č. II pod názvem Střepy zrcadel. Korespondenci Breiského s Dapeciovou bude obsahovat svazek č. I. (V království chimér).

ZAVLEČENÁ PRINCEZNA

Byla nesmírně krásná, měla literární talent, smysl pro krásno a společenské dění. Právě proto o ni muži tak usilovali, avšak ONA zůstala navždy slečnou. Boženka Dapeciová.
Kořeny rodu Dapeciů sahají do slunné Itálie. Praděd, válečný vysloužilec, vybral si pro založení rodiny a nového domova zemi v „srdci“ Evropy. Příbuzenstvo rozselo se v nastupujících generacích po Čechách i Moravě.
Matka Boženčina otce Čeňka, Josefa Dapeciová, žila v letech 1819 až 1906 v Podmoklech na Moravě. Její dcera Josefa, sestra Čeňka Dapeci (podle Boženky velice krásná žena, která po mnohých stránkách připomínala Boženu Němcovou) se provdala za drážního úředníka Rudolfa Veyricha. Z četných dětí vyrostly jim jen tři, vesměs však umělecky nadané. Karel Veyrich byl vynikající hudebník. Studoval ve Výmaru a v Paříži, podnikl několik turné s hudebníky světového jména, aby se nakonec usadil coby profesor hudby na konzervatoři v ruském Kišiněvě. Rudolf Veyrich vynikl svými portréty a krajinomalbami a dcera Eliška (Ela) se provdala za akademického malíře Maxe Švabinského. Letním sídlem Veyrichů byl Kozlov, kam se velmi často sjížděli umělci zvučných jmen.
Boženčin otec, Čeněk Dapeci, se po studiích na technice v Brně a po svatbě s Marií Frenzlovou usadil v Lounech. Zemřel zde poměrně mlád (ve svých 45 letech) a zanechal v zármutku šestičlenou rodinu – manželku a pět dcer. Božence (druhé nejmladší) byly v té době pouhé tři roky. Na otce si podle zápisu ve vlastním životopise moc nepamatovala, znala jej spíše jen z vypravování.
Matce nastaly starosti jak uživit početnou rodinu, neboť tenkrát vdovy po soukromých úřednících nepobíraly pense a tatínek byl zakladatelem Občanské záložny a vedoucím úředníkem jen 8 let. Roční příspěvek 200 zl. na děti, který Marie Dapeciová obdržela, nestačil. Rodina se musela přestěhovat z prostorného domu Na valích do menšího domku v Šatlavské (dnes Hilbertově) ulici a přivydělávat si pronajímáním pokojů děvčatům z německých obcí, která navštěvovala nedalekou měšťanskou školu, aby se naučila česky.
Již od raného dětství se Boženka ráda toulala přírodou za doprovodu maminky, oblíbila si loutkové divadlo, po nástupu do školy pak hodiny zpěvu. I mimo školu byla velice agilní. Malá a droboučká jako skřítek, naučila jsem se sama plovat, v zimě bruslit na tůni. Jednou jsem se trochu probořila a pan Polívka mě přísně hnal domů, ale já i s rampouchy kolem sukně bruslila dál. Ať si nikdo nemyslí, že jsem „cimprlína“, napsala o sobě. Ve čtvrté třídě se objevily počáteční básnické pokusy, jejichž prvním čtenářem byl katecheta Šimon. Říkal Božence „broučku“, a když se dozvěděl, že píše básně, projevil o ně zájem: „To mi je musíš dát přečíst, broučku.“ Velmi nerada jsem mu notýsek půjčila. V příští hodině mi řekl: „To jsem si na tebe nemyslel, broučku, že mne takhle obelžeš. Vždyť si to někde opsala.“
Literární talent a vztah k umění se nadále prohluboval horečnou četbou, velkou rozkoší a koníčkem se Božence stalo divadlo, které navštěvovala ráda nejen jako divák, ale které s neskrývanou radostí také hrála. Láska k divadlu byla tak silná, že se chtěla stát profesionální herečkou. Utvrdilo ji v tom i několik zhlédnutých představení Národního divadla, které do Loun čas od času zavítalo. Moliérova Lakomce jsem viděla s Mošnou, Cyrana s Vojanem, Paní z Námoří s Hanou Kvapilovou.
Boženka dostala do vínku nejen nadání, ale i nevšední ženskou krásu. Snad právě proto jí ještě jako malému poupěti svěřila sestra Juža, které věřila jako evangeliu: „Ty nejsi naše, rodiče Tě našli pod oblouky, jak tě tam světáci opustili“. Plakala jsem hořce ... „Neplač, mamince je o tebe líto, proto je na Tebe tak hodná, všechno jídlo máš lepší než já. Možná, že jsi nějaká zavlečená princezna.“ Jak dále Dapeciová ve svém životopise uvádí, dlouho toto „tajemství“ nikomu neprozradila a nakonec byla zklamána, že tomu tak není. První princové však na sebe nedali dlouho čekat. Již ve 13 letech hrála jednu z hlavních rolí ve školní divadelní hře, v pohádce Tři halíře – vílu Narcisku. Chlapci z reálky je pak začali (Boženku a její maminku) na promenádě zdravit a nosili v klopě symbol Boženčiny role – narcisku. Nastalo první nesmělé koketování.
První hubička přišla na svatbě Ely Veyrichové s Maxem Švabinským (foto viz. REGIZ č. 4/96, str. 9), kde byla Boženka jako hlavní družička (tehdy čtrnáctiletá), a musela mládenci dát výkupné za věnečky, které sebral od oltáře. Ale já mu výkupné dát nechtěla. To byla pro mne hrůza. Ale přece ta hrůza nadešla. Chlapci se smluvili, jeden, druhý, třetí snímek... a já mám první hubičku vyfotografovanou. Záhy jí domů přicházely ručně malované pohlednice s textem, kterému jsem nerozuměla, s básničkami, jež končily třeba: „a tak odešlo všechno veselostí až na mne jen, mně v srdci uváz šíp.“
Na podzim přišly taneční hodiny a setkání s Arthurem Breiským. Velká a rozporuplná láska, která naplnila Boženčinu duši a zanechala v ní nesmazatelné stopy až do konce jejího života. Přehlušila všechno doposud prožité, a tak i mládenec ze svatby – můj věrný malíř přišel o poslední cit, který jsem pro něho v duši měla. Neskončilo to jen tak hladce, přijel do Loun. Ujela jsem před ním do Solopysk a u známých se tam skrývala. Kdyby můj budoucí tehdy švagr Otakar Vaňáč se byl neujmul kamarádsky přítele, byl by určitě provedl nějakou nepředloženou věc.
O Boženčině vztahu s Breiským toho již bylo napsáno nemálo, přesto si však neodpustím několik charakteristických a doposud nepublikovaných poznámek. Breiský například při jejich literárních toulkách za městem (o tom, zda byly jen literárně-lyrické nebo i intimní, nikde není ani nejmenší zmínka, ba ani Boženka ve svém životopise nic nenaznačila) v nadšených plánech do budoucna říkal: „Budeme společně vždy psát jednu knížku, já ta místa filosofie a rozumu, a Vy ty lyrické“. Dokázal však být k jemnému stvoření, jakým Boženka dle již otištěných fotografií bezesporu byla, i hrubý ironik, kdy na některý názor, vyslovený Dapeciovou, opáčil: „Naše babička to taky tak řekla“. O postoji k Breiskému a o tom, co se dělo v srdci šestnáctiletého děvčete, nejlépe vypovídá Boženčin zápis: Pro mne bylo všechno, co řekl, evangeliem štěstí, že to byl jinak tak čistý, charakterní hoch. Měl na mne takový vliv, že kdyby mi byl dal dýku do ruky a poslal mne vraždit, byla bych šla.
Studium Dapeciové k jejímu žalu pro vrozenou srdeční vadu rodinný lékař, dr. Taussig, nedoporučil. Pomýšlela tehdy na učitelský ústav. Začala tedy docházet na soukromé hodiny ve škole řečí u paní Paličkové, ručním pracím jsem se učila u paní Neubergové, zpěvu u slečny Woltnerové, bývalé operní pěvkyně... na zpěv jsem chodila do Hlaholu a na kůr.
Po Breiského smrti v Americe, které nechtěla stejně jako profesor Jaroslav Krátký dlouho věřit, však její život běžel dál. I přes lékařsky potvrzené zdravotní potíže vykonala státní zkoušky z francouzštiny a němčiny a začala oba jazyky vyučovat při měšťanských školách i soukromě. Aktivní byla nadále i v literární činnosti. Prázdniny trávila v Kozlově, kde se seznámila krom jiných i s Marií Majerovou (foto viz. REGIZ č. 4/96, str. 9), která jí uveřejňovala články v Ženských listech, z francouzštiny pro ni Boženka přeložila též Zolův román „Nana“ či Margueritovy „Růže na zříceninách“, s dr. Boreckým, žákem a přítelem Jaroslava Vrchlického, který si vybral některé její básně do Topičova Sborníku. V Lounech se pak spolu se studenty reálky ( např. Karlem Konrádem) a jejich profesory (zejména Josefem Fischerem) oddávala ochotnickému divadlu a pomáhala pořádat literární a společenské sedánky.
Ani o další nápadníky neměla nouzi. V Praze na plese Moravanů o ni projevil zájem mladý inženýr Jaroslav Polívka (...ze všech nejvíce mně padl do oka krojovaný šuhaj, se kterým jsem se pak vídávala v Praze), a stačilo málo a mohla být paní ministrovou. Do Kozlova si navykl chodit člen tehdejší vlády. Měl v Třebové vilu s velikou zahradou a často tam býval... Brzy všichni uhodli, že návštěvy patří hlavně mně a dost jsem za to zkusila vtipů a ouštěpků. Děti již dospívající, ale tím rozjívenější mu říkali plavmistr (to podle obleku ze surového hedvábí – pozn. aut.). Jednalo se o ministra školství Rudolfa Bechyně, který za Boženkou přijel dokonce i do Loun. To, že nakonec přímou nabídku odmítla, vysvětlila tím, že bylo vše notně zesměšněno a také mne asi obestřel stín Arthura Breiského, který se objevil pokaždé, když bylo třeba.
Snad proto se Dapeciová nikdy nevdala.
Jan Kobližka
Uvedené citace pocházejí ze životopisu Boženy Dapeciové a z jejího deníku. Tyto dokumenty jsou uloženy v SOkA Louny.

ARTHUR BREISKY [REGIZ 4 / 1996]

Arthur Breisky
A DOSUD ČEKÁ – – –

Kdys smavé dítě s ohněm v oku,
své lásky snilo luznou báj,
však život ve svém rmutném toku –
ten navždy stopil její ráj.
Hoch ...... ...... zašel v dáli,
jí srdce, duši ale vzal, –
když v žlutém poli máky plály – – –
Ty žluté listy, čte je stále,
pak v dáli teskní, má ji rád. –
Ba život vzít si chtěla v ......
když potom navždy přestal psát...
A prchla léta – mnoho času – – –
Na schodech krok ji stále leká –
neb s žloutnou růže v šedém vlasu
jej ona přec jen dosud čeká – – – –

Arthur Breisky
STESK NOCI PODZIMNÍ
Na nebi ztemnělém již jasné hvězdy plály, / a stesky zšeřilé v svůj zvaly stín,
zde bílé lavičky se milencům vstříc smály, / již s láskou utekli se v parku klín.
A měsíc ubledlý tvář svoji v řece koupal, / jež jak by umlkla již v šumu svém
jen žaluplný pláč ji ze zhlubin výš stoupal / kraj celý

Pohled z Ameriky, odeslán z New Yorku 1910, JUN, 3.30 hod odpoledne – (údaje z poštovního razítka). Poslední známý dokument Arthura Breiského. O sklonu k mystifikaci hovoří i téměř bezpečně zjištěná skutečnost, že Arthur pracoval nikoli u velké nakladatelské firmy, ale jako obsluha hotelového výtahu v jednom hotelu...:

Drahá přítelkyně, opustil jsem Čechy definitivně, abych se tam vracel jen ve velkých časových intervalech návštěvou. Vy víte, že již od mládí potřeboval jsem více vzduchu a více volnosti. Mé poměry byly příliš stísněné, abych v nich mohl déle žíti: Nejvíce mne bolí, že jsem se s Vámi nemohl rozloučiti. Mám zde u veliké nakladatelské firmy místo francouzského a německého korespondenta, s platem měsíčně 100 doll., což je skorem trojnásobně více, než jsem měl jako rakouský státní úředník. Kdybyste pro mne chtěla opustiti Čechy, přijal bych Vás s láskou. Než nastoupím místo jsem u příbuzných v Chicagu. Má prozatimní adresa: Chicago, Ill., 1753–47 Street, u Plocka.
1. jun 1910

V SOkA Louny zachovaný dopis matky Breiského, odeslaný ze Slaného 24. 10. 1910 jako reakce na Boženčinu vyjádřenou soustrast k tragickému úmrtí Arthura Breiského:

Slané 24. 10. 1910
Milá slečno Boženko,
příjměte můj nejúpřimnější dík, za soustrast Vaši, která kéž mohla by zmírnit zármutek můj. – Ač mnohé okolnosti lámou křehká stébla naděje mé, přesto nemohu stále ještě věřiti hrozné té pravdě, zvláště, když ve zprávě z konsulátu též jméno nešťastného Arthura správně psáno nebylo. Jest v těžkých těchto chvílích alespoň malá tato naděje mojí útěchou – kéž ne marnou.
Upřímně Vás zdraví Božena Breiska

KONČÍME
Dnes končí seriál o Arthuru Breiském. Mnozí si budou jistě myslet, že je to škoda, mnozí naopak, že nic lepšího jsme udělat nemohli. Považujeme alespoň za částečně splacený dluh osobnosti, která pravděpodobně mohla – nebýt tragického konce – velkou měrou zamíchat kokteilem osobností literárního světa. Může to však být i odhad mylný, nepřesný, vždyť všechny naše vědomosti o tajemstvím obestřeném Arthurovi a jeho osudu jsou torzovité, z velké části zprostředkované. Nepatrná část autentického díla Arthura Breiského však dává spíše za pravdu teorii o nesmírně nadaném a osvíceném člověku, plném ideálů a snů, který zůstal svou dobou nepochopen, nedoceněn a posléze téměř zapomenut. Když jsem se při 95. výročí lounského gymnázia ptal několika lidí, proč v tehdejším sborníku není alespoň zmínka o Breiském, slýchal jsem až paušální protiotázky: A kdo to vůbec byl? Uměl bych na prstech spočítat a díky své profesi antikváře i vyjmenovat lidi, kteří znali jméno Arthura Breiského. Dnes se po něm dokonce jmenuje ulice v Lounech. Chystá se třísvazkové vydání sebraných spisů tohoto autora. A nemálo čtenářů, kteří Breiského neznali a jež posléze uchvátil, ho nakonec mají plné zuby... Upřímně přeji všem, jak nekritickým obdivovatelům, tak rezolutním zatracovatelům, aby dokázali – stejně jako Arthur – po sto letech vyvolat u tolika lidí tolik emocí. Jejich život by pak nebyl zbytečný...
Pavel R. Vejrážka

ZPĚT NA ARCHIV REGIZU

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ARCHIV - OSOBNOSTI

ARTHUR BREISKY - BOŽENA DAPECIOVÁ