ZPĚT NA HISTORIE - ARCHIV

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ARCHIV - OSOBNOSTI


…Na konci třicátých let se básník Konstantin Biebl seznamuje v kavárně s mladičkou Marií Kvapilovou (1921–1992). Kostýmek-Kostínek ji přejmenuje na Hanu, Hanáka, Pepíka… Rozcházejí se v roce 1951. Padesátka dochovaných dopisů je milostnou korespondencí, v níž množství všedních sdělení (mnohdy až konspirativních) prosvětlí básnivé pasáže. Pár překvapivých údajů zde však najde i literární historik. (Data v hranatých závorkách jsou dodatečně připsána adresátkou.)

...VYTRHÁNO Z DOPISŮ...

Konstantin Biebl Marii (Haně) Kvapilové


16. května 1941

Naše přátelství je mi nejdražší věcí, která stále prodlévá v mém srdci i mozku.

V Praze dne 13. srpna 1941

Drahá Haničko,
přijel jsem předčasně z Náchoda, kde mne tentokrát nic netěšilo. Co je platno člověku stoupat na Dobrošov, když na zpáteční cestě lesem (s veselou společností) není ani jediného rámě, kterého by se chtěl zachytit? Ruce krásných žen, plující ve tmě jako lekníny, nevzbuzují ve mně touhu pro ně utonout. Dávno se nedělo se mnou to co teď. Pravda, dovedu se ovládat, na první pohled vypadá všechno stejné, ale všechno se změnilo. Kdybych popustil uzdu svému stesku po Tobě, bylo by mi velmi zle. Netrpím. Ne! To není to slovo, ale jsem utrmácen čekáním na toho, jenž je příliš dlouho vzdálen ode mne, než abych se mohl utěšit sněním:

Jsi tolik tolik rozcuchána
Má touha v lese svítání
Má touha v lese rozbřesk rána
Na cestě vůz a cikáni

Připadám si stále, jako kdybych přecházel po peroně na Hlavním nádraží. Jako kdybych čekal na všechny vlaky světa, a teprve tím posledním že přijedeš. Je mi tolik třeba Tvé přítomnosti, že mne to někdy až děsí. Je mi tolik třeba Tvé sladkosti, Tvého pohození hlavou, které mne vždycky ovanulo tím, čemu snad lidé říkají štěstí. Mám Tě rád pro Tvé chyby i přednosti i pro Tvé drobné lži, které mne někdy zarmucují.
Nemohu zapomenout na náš „letní byt". Na Tvá krátká, ale tak kouzelná „divadelní představení". Žili jsme tam jako tropická květena ve skleníku. Tu představu zvyšují vzpomínky mých tehdy vysokých horeček. Jak to bylo krásné skoro zmírat vedle Tebe. Raději stůňu s Tebou, nežli jsem zdráv bez Tebe!
Kdybys věděla, jak se děsím vší pomíjejícnosti, tak bys mi zachovala TRVALOST těch chvil, kdy se choulíš a tetelíš v mé náruči jako nějaká Javanka, která se bojí noci, jež ji obklopuje, a hledá teplo na prsou svého Tuana, neboť vesmír zebe i na Jávě a není dobře dívat se hvězdám o půlnoci do očí.
Veškeré mé síly se všemi úponky svých něžností obrůstají jeskyni naší samoty. Oč je to lehčí chvěti se ve dvou, obávati se v modru společného Tajemství, které vždy končí jakousi začínající smrtí, jež se projevuje chladnutím pravé ruky. Mám rád tyto síly, jež vycházejí ze srdce, které přepínáme nad naše síly. Nikdy se nebojím této fysické zimy, mám strach jen z Tvých chladných dopisů a očí zahleděných do jiných zemí, než je naše výtoňské království.
Já ošetřuji v sobě všechny zahrady, které Ti patří, všechny růže a trávy, které volně nechávám se sklonit pod Tvou bosou nohou. Všechno, čeho jsi se kdy dotkla, je mi drahé, i tento pokoj, který mi připadá, jako by byl vymalován Tvýma očima.
Ve skříni odpočívá Tvá nová vesta; někdy mi něco říká, abych ji vyndal, abych se nechal obejmout jejími prázdnými rukávy, ale vhání mi to slzy do očí: není v nich „obsah"! Ne proto, že ji nemáš na sobě, ale proto, že jsi ji ještě nikdy neměla na sobě, leda při zkoušce, ale tato chladně věcná nutnost by nestačila za potravu mému příliš citlivému štěstí.
Doufám, že někdy počátkem února budu volný a že Ty také pak opustíš své sněhy a lesy; myslím, že jedle u vás si šeptají leccos nového a že přinesou na jaře všelijaká radostná překvapení. Perleť na mé mušli, která mi slouží za popelník, se vyjasňuje. Věřím jejím znamením, jako mnozí věří rodinným perlám v ebenové skříňce.


Ve čtvrtek dopoledne [1941–1942]

Je to tam ve mně jako na dně Macochy, a každý loňský polibek ještě stále padá jako kámen, stále padá ve mně a ještě žádný nedopad: bude z toho asi poesie sladkého pádu; připadám si také trochu jako prof. Absolon, pátrám v člověku po dosud neobjevených podzemních krásách; nikde není tolik tajných, skrytých jeskyní jako v nás, jako v nás lidech. Těším se, že i nám se otevrou ještě nepoznané krásy a propasti.

V pátek večer [1942]

Drahá Haničko,

Právě jsem dokončil jednu ze svých básní, která se obrací do minulosti a vyhrabává hlínu starých hrobů. Mám v prstech ještě pocit marnosti a honem spěchám, abych se zahřál na Tvém živém srdci.
Hrnu k Tobě oceán všech svých pocitů, buď hodně šťastna v této mocné koupeli!
Vždy Tvůj Kostýmek

[1942]

Nikdo s takovou něhou a láskou, s takovou závratí v duši nepřivine k sobě Tvou hlavu jako já. Rok 1941 nikdy docela neopustí Tvé vzpomínky; až bychom se rozešli, až bychom jeden druhého zcela ztratili, pak bychom teprve pocítili, jak v nás narůstá smutek a stesk. (…) Přece jenom přijde ta hodina, kdy ucítíš z dálky bombardování, pocítíš, že Tě to nepřekonatelně přitahuje, protože my jsme to, čemu se říká OSUDOVÁ LÁSKA.

V Libniči dne 8. července 1943

Netěším se na ničí příjezd, jen na ten Tvůj. Už jsi asi zapomněla na ty řeky něhy, které plynou stále za Tebou. Když Tě musí hledat má touha v neurčitu a ve snění, je to krásné, ale jen krátký čas, pak potřebuji skutečnost, Tebe, Tebe z masa a krve, i s tím bolavým zubem, když se nemůžeš odhodlat se ho zbavit.
Drahoušku, Ty jsi mé osobní štěstí, zachovej mi křídla svých pohledů, zlaté dno věčně chvějících se zorniček, ať tam nikdy ty drahé svatojánské mušky nepohasnou, je to vše, vše na čem ještě lpím, jak se tak brodím bahnem tohoto století.

9. září 1945

Venku bylo krásně, tak rád bych zůstal zalezlý v lesích a pracoval na svých básničkách, bohužel to nejde. Tento týden budeme mít pravděpodobně první zasedání naší rady, nevím, jak tam obstojím, mám daleko ke všem realismům a zde je musíme (přeškrtnuto budem nuceni — pozn. I. M.) propagovat. Já to chápu, surrealismus se pro výchovu davu nehodí. Za revolucí stojím jinak celým svým srdcem a své individuální choutky si musím nechat zajít.

20. listopadu 1945

Rozhodl jsem se, že ještě jednou podniknu zápas s tím, čemu se říká svět a život, musím však mít jistotu, že toto počínání je kamsi zaměřeno a má smysl, byť by jen ten, že má holá existence sama o sobě je někomu ještě milá, že ještě někomu na mně záleží… a já se domnívám, že ano! Napiš mi, chceš-li u mne setrvat a jsi-li rozhodnuta zůstat růžičkou na mém srdci! Na mém srdci, jež je rozbitým cikánským stanem uprostřed civilizace!

 

V úterý dne 12. února 1946

Hlavičko večer u lampy, hlavičko za dne v kanceláři, nebuď smutná! Tvá láska mi pomáhá k tomu, že tu vydržím žít, zde, na malém městě [Louny], které mne nenávidí a já zas je. Nevycházím vůbec ven, čtu, píšu, studuji, a než usínám, vybavuji si některý z těch krásných dnů, o kterých dobře vím, kde jsou, kde je najít.

V Slavětíně dne 5. srpna 1950

Teď Ti posílám druhou mírovou báseň, jsem zvědav, bude-li se Ti líbit.

V Karlových Varech dne 31. října 1950

Celý pobyt mi přijde asi na deset tisíc, je to přece jen moc, a z filmu mi nic neposílají. Patrně to tam mám špatné, má dlouhá nemoc a nepřítomnost asi způsobily, že mi zarazili plat — nedovedu si to jinak vysvětlit. Rád bych věděl, co se tam o mně mluvilo u prověrky. (…) Nějak to spolu dožijem na tomto světě, viď, Pepíku! Ničeho se neboj. Když mi u filmu mou nemoc neodpustí, a kdyby byly kolem toho nějaké řeči, tak bych odešel sám. Snad bych se nějak protloukl.

V Karlových Varech dne 11. listopadu [1950]

Pepíku, Pepíčku, Konrád mi napsal potěšující dopis, budu prověřen dřív, než se vrátím, a kladně. Už se vzal zřetel na mou nemoc a verše, které jsem napsal.

V Karlových Varech dne 20. listopadu 1950

Zkoušky na pankreas i krevní cukr dopadly dobře. (…) Dnes zde byli mládenci od Borových a uzavřel jsem s nimi smlouvu, jež je pro mne opravdu výhodná — přibližně takové podmínky, jaké si klade Nezval. (...) Dostanu za knihu nejméně 100 táců, tak přijeď, můžem si to dovolit.

Uspořádal a fotografie zapůjčil Ivo Markvart [REGIZ 2/2001]


ZPĚT NA HISTORIE - ARCHIV