Minule jsme si připomenuli, že válečné události a politická jednání před bitvou u Drážďan učinily Lounsko středem vojenských operací, s nimiž souvisela zpočátku zejména povinnost obcí ubytovat příslušníky spojeneckých armád.
Ubytování vojska na pochodu bylo i v mírových dobách záležitostí obtížnou a nepříjemnou, ve válečném čase jeho důsledky dosahovaly samotných mezí únosnosti pro většinu obyvatel. Ze soudobých, pečlivě vedených záznamů lze dodnes vyčíst, kdy a kolika mužům z té nebo oné jednotky pruské, rakouské či ruské armády protinapoleonské koalice jednotliví majitelé lounských domů poskytli přístřeší. Péče o přesné vedení této evidence byla nutná z důvodu pozdějšího prokazování nároků na náhrady. Je samozřejmé, že také podléhala až žárlivé kontrole ze strany ubytovatelů, tedy adresátů odškodnění.
Antonín Pankrác, od roku 1813 děkan, první čestný měšťan obce lounské (FOTO archiv Okres. muzea v Lounech) |
V prvních dvou desetiletích minulého století bylo v Lounech 305 domů, označených
číslem popisným (No. Cons.). To představovalo kolem 2000 obyvatel uvnitř hradeb
i na obou předměstích dohromady. Ze zmíněných ubytovacích protokolů vyplývá,
že v měšťanských domech nebylo roku 1813 vojsko na pochodu prakticky vůbec ubytováno.
Tyto domy sloužily k noclehu důstojníků a nejrůznějších štábních služeb či jiných
zvláštních jednotek (např. eskort). Jednotky na pochodu spíše tábořily mimo
zástavbu, na polích a lukách, v okolních vesnicích, ve volné krajině. Později
na podzim téhož roku se v domech velmi často střídali důstojníci a stráže, doprovázející
do vnitrozemí početné skupiny zajatých příslušníků francouzské armády, zvláště
po bitvě u Lipska.
Ne všechny lounské domy však ubytovací povinnosti podléhaly. Protokoly z let
1809-1820 dosvědčují, že musely existovat výjimky, jejichž následující výčet
je zároveň letmou exkurzí do lounského prostředí 1.poloviny minulého století.
V první řadě zcela určitě k ubytování nesloužily všechny budovy v majetku obce.
K nim patřila radnice a šatlava se strážnicí v čp. 1 a 2 na rohu náměstí a dnešní
Hilbertovy ulice. Dále obecní domy čp. 5, 6 a 7 u Žatecké brány, škola v čp.
51, obydlí branného a městského mušketýra (strážníka) v čp. 101 a 102 u Pražské
brány, obecní dvůr, cihelna a ovčín (čp.207, 208 a 213 na Velkém předměstí),
domek mýtného čp. 191 a budova měšťanské opatrovny čp. 274 nad mostem přes Ohři
(dnešní Barokní špitál).
Ve vnitřním městě se výjimka týkala nedávno dostavěného měšťanského pivovaru
v čp. 32 až 34 v Pivovarské ulici, budovy sídla c.k. poštovního úřadu čp. 133
a budovy děkanství čp. 136 v ulici Beneše z Loun, zájezdního hostince s přepřahací
dostavníkovou stanicí v čp. 70/71 (v místech dodnes stojící synagogy) a dvou
výstavných měšťanských domů na náměstí.
Prvním bylo Hauserovo renesanční stavení čp. 36 s hostincem U Tří lip v severozápadním
rohu rynku, druhým čp. 49 uprostřed západní fronty, patřící manželům Bienertovým.
V České neboli Dlouhé ulici byly pardonovány domy čp. 3 (židovský templ před
postavením synagogy) a čp. 172 v majetku Jana Čížka.
Pruský král Fridrich Wilhelm III., roku 1813 spojenec
cara a rakouského císaře |
V protokolech rovněž chybějí jakékoli ubytovací záznamy, u dvorů čp. 226, 230,
232, 234, 237, 239, 248, 263, 269, 281, 282 a 297 na obou předměstích. Podobně
se postupovalo i u dvou malých domků čp. 199 a 280, označených jako „Chaluppa“.
Ani oba mlýny čp. 276 a 277 u mostu, patřící Janu Barchanovi a Josefu Greifovi,
nebyly z pochopitelných zásobovacích důvodů armádou zabrány. Posledními nemovitostmi
tohoto výčtu jsou eremitáž neboli poustevna čp. 200 u hřbitova 14 Sv. Pomocníků
a koželužna čp. 278 u řeky pod severní hradbou.
Celkem bylo z bekvartýrunku vyjmuto asi 39 obytných stavení, což představuje
více než desetinu nemovitostí, opatřených v královském městě Lounech čísly popisnými.
Po bitvě u Drážďan a následném vítězství spojenců u Přestanova a Chlumce se
Louny naplnily velkým množstvím raněných, ležících kdekoli, kde bylo volné místo.
Soudobé zprávy uvádějí, že za této situace se projevila velká obětavost obyvatelstva,
které účinně a soucitně pomáhalo při ošetřování a všemožné péči o nebožáky různých
národností. Duchovní útěchu jim dodával stejně neúnavný mladý kněz Antonín Pankrác,
katecheta při lounské hlavní škole a pozdější dlouholetý děkan, roku 1840 prohlášený
prvním čestným občanem Loun.
A. Hluštík [REGIZ 3 / 1998]