„Drahá maminko, tento sešit jsem začal psát v červnu 1940 ve Francii. Není to vlastně můj deník, jsou to poznámky, které jsem si příležitostně udělal. Některé události jsou psány bezprostředně po tom, jak se udály, jiné po delším časovém odstupu. Vrátím-li se domů rád si přečtu vše znovu a poslouží mi to k oživení paměti a vzpomínek. ... Kdyby mi nebylo dopřáno to štěstí, abych se vrátil domů a mohl Ti vše povědět sám, snad se aspoň tyto záznamy dostanou do Tvých rukou.“ Toto jsou úvodní slova deníku letce, poručíka naší zahraniční armády ve Velké Británii za druhé světové války, Antonína Zimmera. Bohužel, maminka, Anna Zimmerová, se svého syna nedočkala; zahynul při náletu na Hamburk v noci z 15. na 16. září 1941. A tak jen stránky jeho deníku mohou vyprávět o cestě, kterou podstoupil, aby se postavil se zbraní v ruce proti okupantům Československa. Po skončení války vydala jeho matka deník jako soukromý a neprodejný tisk věnovaný jeho a jejím přátelům na věčnou paměť, jak je uvedeno na konci této útlé knížky. Díky tomuto činu můžeme i dnes sledovat osudy jednoho z mnoha mladých mužů, kteří v roce 1939 dobrovolně opustili svou vlast a kteří měli vztah k našemu kraji.
Antonín Zimmer. Reprofoto z knihy M. Pajera Křídla míří na Německo |
Antonín Zimmer se narodil 21. ledna 1914 v Třebenicích. Po absolvování obecné
a měšťanské školy studoval na obchodní akademii v Teplicích společně s Františkem
Fajtlem, který na svého někdejšího spolužáka vzpomíná ve své knize Vzpomínky
na padlé kamarády.
V říjnu roku 1935 nastoupil Antonín Zimmer vojenskou presenční službu k 47.
pěšímu pluku v Mladé Boleslavi a od té doby již zůstal československé armádě
věrný. Nejprve absolvoval školu pro důstojníky v záloze v Mladé Boleslavi. V
roce 1936 byl převelen k pěšímu pluku č. 2 do Litoměřic a v roce následujícím
vstoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Tu v roce 1938 absolvoval
jako čtvrtý ze sta posluchačů a zároveň byl z akademie slavnostně vyřazen jako
poručík letectva. Jeho další cesta vedla do Olomouce, kde nastoupil u technické
letky leteckého pluku č. 2.
Zlom v životě Antonína Zimmera a nejen jeho, znamenalo světové dění v letech
1938-39. Jako jeden z mnoha se rozhodl pro útěk z Československa. 21. června
1939 odjel z domova do Prahy a přes Přerov do Frýdlantu nad Ostravicí. Druhý
den se mu podařilo za pomoci místních obyvatel přejít polské hranice. Po několika
dnech se spolu s dalšími českými utečenci dostavil na český konzulát v Krakově;
sám o tom v deníku poznamenal: „Šli jsme na konzulát. ... Vlastně neexistoval,
ale náš konzul pan Znojemský, se svými spolupracovníky úřadoval dál a vedl akci.
Tam ověřili naši totožnost, vyptali se proč jsme přišli, dali nás vyfotografovat,
vystavili pasy, nakrmili a poslali do tábora v Bronovicích.“
Tábor v Malých Bronovicích byl zřízen v červnu 1939 a v něm se shromažďovali
čeští a slovenští uprchlíci. Antonín Zimmer tábor v deníku popsal se smíšenými
pocity: „Náš tábor, kde jsme se soustřeďovali, byl starý zajatecký tábor ze
světové války. Byl v hrozném stavu a naši to dávali jakž takž do pořádku. ....
Kázeň tam byla bídná, protože tam bylo spousty dobrodruhů, kteří nešli za hranice
z vlasteneckého přesvědčení. Bylo také hodně podvodníků, kteří se sami povýšili.
.... Jídla bylo málo. Žold byl týdně 1 zlotý a denně 10 činek (cigarety horší
než Zory). Vždy pro čtyři byl jeden šálek a jedna lžíce.“ Ale jak si A. Zimmer
dále poznamenal: Moje nadšení novopečeného odbojáře však rychle vše překonalo.
Našel jsem spoustu známých a hlavně Fanouše Fajtla.“ Od toho dne se Antonín
Zimmer a František Fajtl setkávali často, ať již je cesty osudu dovedli do Francie
či Anglie.
Zimmer opustil Polsko 29. července 1939 na polské lodi „Chrobrý“ a 1. srpna
téhož roku vystoupil ve Francii. Již druhý den po příjezdu byl převezen, společně
s ostatními Čechy, do kasáren v St. Cyre. Zde 7. října podepsal závazek ke vstupu
do cizinecké legie, což bylo také to jediné, co v tomto táboře uskutečnil. Pocity
své i svých spolubojovníků z pobytu v St. Cyre v deníku popsal takto: „Jsme
zklamáni. Představovali jsme si, že 14 dnů po vypuknutí války budeme na frontě,
protože jsme vycvičeni, ale stále se nehýbeme. Nedělám nic, chodím na ostružiny
do lesa.“
Změna nastala 9. října, kdy byl přidělen do skupiny leteckých pozorovatelů a
převelen na leteckou základnu v Tours. Zde se několik následujících dní učil
francouzštinu a také leteckou teorii. 21. října, poprvé po opuštění své vlasti,
usedl do letadla a ten samý den došlo, k Zimmerově nelibosti, ke změně jeho
zařazení. Do té doby byl veden jako letecký pozorovatel, od toho dne se stal
leteckým střelcem.
Na základě změny vojenské specializace byl převelen a postupně navštívil několik
výcvikových středisek pro výcvik palubních střelců. Na většině letišť byla stále
stejná situace, výcvik postupoval pomalu a bezúčelně. Někdy bylo na vině počasí,
většinou však přístup francouzských velitelů a instruktorů. V květnu 1940 si
do deníku o tomto stavu poznamenal: „Výcvik neděláme vlastně žádný. Ráno jezdíme
na letiště, ale nelétá se. V hangárech je plno letounů, ale žádný není schopný.
Francouzi jsou velmi nepořádní a nic nedělají.“ O měsíc později byl vůči Francouzům
ještě kritičtější: „Z fronty chodí jedna zpráva horší druhé. Němci jsou pány
vzduchu a létají si jak se jim líbí. Francouzi nastupují službu u protileteckých
kulometů v 8 hodin ráno a končí v 5 hodin večer a to v době, kdy je vidět od
4 hodiny ranní do 10 hodiny večer.“
Situace se pro české letce a vojáky ve Francii postupně zhoršovala a mnohým
hrozilo, že budou zajati postupující německou armádou. Prvořadým úkolem se tedy
pro ně stalo co nejrychleji odjet z Francie. V podobné situaci byl i A. Zimmer,
který společně s ostatními opustil 18. června 1940 leteckou základnu v Tarbes.
Cílem jejich cesty byl přístav Bordeaux, kde se nalodili na holandskou nákladní
loď Ary Scheffer. A odtud 19. června odpluli do Anglie, kam loď doplula za dva
dny.
Antonín Zimmer se ocitl v neznámé zemi, jejíž řeč neovládal, ale zároveň po
zkušenostech z Francie cítil, že Britové nerezignovali a mají vůli bojovat.
V deníku tyto své pocity popsal takto: „Obyvatelstvo nás přijalo velmi přátelsky
a s velkým zájmem. Na rozdíl od Francie se zde setkáváme s dobrou organizací
a všude je vidět horečné přípravy k pokračování ve válce.“
Ani A. Zimmer nestál stranou válečných příprav a byl 2. srpna 1940 přijat do
řad RAF (Royal Air Force - Královské vzdušné síly Velké Británie). Po absolvování
radiotelegrafického výcviku byl přidělen k právě vzniklé 311. československé
bombardovací peruti. Svůj první bojový let provedl v červnu 1941. V deníku si
poznamenal: „11. června v noci jsem vykonal první svůj válečný nálet na Boulogne
sur Mer (Boulogne). Let nám trval 3 a půl hodiny. Bombardovali jsme přístav.“
A. Zimmer (vpravo) společně s Františkem
Fajtlem (na snímku v uniformě RAF). Reprofoto z knihy F. Fajtla Vzpomínka na padlé kamarády. |
Potom následovalo několik bojových letů. V deníku jsou v červnu roku 1941 zmíněny
ještě čtyři vzlety nad nepřátelské území. Dramatický průběh měl poslední z těchto
čtyř: „25. června letíme opět na Bremen. Všechny předešlé lety jsme absolvovali
celkem hladce. Tentokráte jsme však nad Holandskem vletěli do veliké bouře.
Blesky bily kolem nás až jsme byli oslepeni. V tom uhodilo těsně vedle nás,
blesk způsobil krátké spojení v elektrickém zařízení v letounu. Oba motory vysadily.
Cítili jsme, jak se řítíme dolů a v okamžiku jsme spadli ze 14 000 stop do 8 000.
Odhodili jsme rychle pumy a motory zase pomalu zabraly. Když vybuchly pumy,
zahájili na nás Němci silnou palbu. Museli jsme tedy znovu stoupat do bouřky,
abychom unikli palbě.“
Celkem je v deníku zmíněno nebo popisováno čtrnáct letů nad nepřátelské území,
kterých se A. Zimmer účastnil. Mnohé z nich měly dramatický průběh, především
nad cílem náletu prožívali letci těžké chvíle. Bylo tomu tak i 14. srpna 1941.
A. Zimmer si poté do deníku poznamenal: „14. srpna opět Hanover (Hannover).
Tentokráte nás chytilo do palby těžké protiletecké dělostřelectvo. Všude kolem
letounu se tvořily četné obláčky od vybuchujících granátů. Palba byla tak přesná
a tak blízko, že jsme slyšeli výbuchy přes hluk motorů. Letoun se zmítal jak
ve vichřici tlakem vzduchu z granátů. Byla to nejhorší palba, jakou jsem zatím
zažil. Šťastně jsme se z toho dostali.“
Bohužel štěstí se k Antonínu Zimmerovi obrátilo zády již zmíněné noci z 15.
na 16. září 1941; tu noc se jeho letoun nevrátil z náletu na Hamburk. Dodnes
nebyly příčiny havárie letounu, ve kterém A. Zimmer letěl ve funkci radiotelegrafisty,
vyjasněny. Úkolem posádky letounu bylo bombardovat ponorkové doky v Hamburku.
Trasa letu vedla nejkratší cestou přes území Holandska nad Německo, kde v prostoru
města Lingen byl letoun sestřelen. Příčinou zkázy stroje a jeho posádky byla
buďto německá stíhačka a nebo pozemní protiletadlová palba.
Ostatky všech šesti členů posádky byly pohřbeny 18. září 1941 na vojenském hřbitově
v Liegen-Ems. Po skončení války byly exhumovány a pietně přeneseny do lesního
hřbitova v Reichswaldu, v Severním Porýní-Westfálsku.
Jaromír Tlustý
Prameny a literatura:
Fajt František: Vzpomínky na padlé kamarády. Praha 1991
Pajer Miloslav: Křídla míří na Německo, 1994
Zimmer Antonín: Deník / soukromý tisk rodiny
Soukromý archiv Josefa Hirschorna