„Radnice je velmi krásné, monumentální stavení, okrasa města, a činí na každého velice dobrý dojem“, napsal koncem roku 1887 do svých pamětí Jan Hainc o novostavbě městského úřadu na lounském Velkém náměstí. Měl jistě pravdu. Mohli jsme se o tom přesvědčit před dvěma lety, kdy nově zazářila radniční fasáda po rekonstrukci. Tak nějak také vypadala, když byla celá stavba v listopadu 1887 úplně dokončena. Letos tomu bude 110 let. A letos také začínají rozsáhlé stavební úpravy vnitřku.
Vítězný projekt záhy nato zemřelého pražského arichitekta Saturnina Hellera,
upravený stavitelem Rudolfem Koukolou a do konečné podoby vystavěný Františkem
Záheským z Loun, řešil fasádu jako členěné novorenesanční průčelí. Osm alegorií
v nikách mezi okny 2. poschodí vypracovali sochaři Antonín Procházka a František
Hergesel. Portál vchodu a některé drobnější sochařské práce byly svěřeny pražskému
kameníkovi Šaldovi, mnohý z detailů výzdoby je dílem jiného pražského odborníka,
štukatéra Hraběte. Poslední úpravou před zpřístupněním budovy bylo položení
širokého chodníku.
To však jsou jen vnější znaky bezmála čtyřicetileté snahy otců města získat
důstojný stánek pro úřadovny a zasedací místnosti městské samosprávy, živořící
od roku 1849 v nevyhovujících prostorách různých domů na náměstí. O vnitřním
členění novostavby se dozvídáme ze starých plánů, neboť za poslední století
došlo k několika přestavbám. Poslední z nich probíhá právě teď s tím, že bude
dokončena v příštím roce, tedy 110 let po zahájení provozu.
 |
|
Architekt Saturnin Heller je autorem projektu lounské
radnice a zpracoval rovněž odborný posudek na původ |
Budova Hellerovy radnice je členěna do čtyř podlaží: suterénu, zvýšeného parteru
a dvou poschodí nad tím, to vše pod rozsáhlými půdními prostorami. Protože šlo
o stavbu nákladnou, bylo již předem rozhodnuto o pronájmu některých prostor
tak, aby se z nájemného umořovaly vložené investice.
A tak se v prosinci 1887 městský úřad nastěhoval jen do zvýšeného parteru, policejní
kancelář, hasičská hlídka a městské vězení se ocitly v suterénu, kde byl také
malý byt domovního správce. Stal se jím bývalý městský strážník Vojtěch Galina,
který městu sloužil již před rokem 1849 jako tzv. magistrátní mušketýr. Ironií
osudu bylo, že tento první domovník v budově radnice také ve věku 73 let zemřel,
a to 31. března 1888, v předvečer slavnostního vysvěcení celého objektu.
Vězení bývalo v přízemí východního traktu budovy, pod dnešní matrikou a salonkem
starosty. Původně to byly tři zaklenuté cely s malými zamřížovanými podstropními
okny a pevnými dřevěnými dveřmi. Ty se otvíraly do úzké průchodní chodby podél
oken do nádvoří. Při skutečném obsazování budovy bylo určeno, že nejsevernější
cela bude sloužit pro vězně okresního soudu (cela č. 1), vedlejší místnosti
pak byly tzv. ženskou (cela č. 2) a mužskou (cela č. 3) šupárnou. Do dnešních
dnů se zachovaly jediné původní dveře od cely č. 3. Na jejich vnitřní straně
lze nalézt monogramy, vročení a další hůře sdělitelné znaky, včetně hlubokých
rýh. Jde o jedinečnou památku na vězněné, na níž lze rozluštit i zápisy některých
občanů, obžalovaných, souzených a odsouzených lidovým soudem po II. světové
válce. Není vyloučeno, že v této mužské šupárně pobýval i nacistický vládní
komisař dr. Heinrich Rochlitzer.
Za zmíněnými celami byl ve dvou místnostech umístěn městský archiv a za ním,
ve sloupové síni přízemí severního křídla, se ocitly sbírky tehdejšího městského
muzea. Dnes, po nepříliš citlivé stavební úpravě z minulých let, je v těchto
prostorách malá zasedací síň městské rady a býval zde umístěn městský rozhlas
až do svého zrušení v roce 1996.
Nad sloupovou síní, která se po začínající rekonstrukci snad opět objeví ve
své původní podobě, byla od počátku hlavní zasedací síň radnice. Od roku 1888
se v tomto prostoru střídavě odbývala zasedání městského a okresního zastupitelstva.
Ve zvýšeném parteru, kde jsou dnes kanceláře evidence obyvatel, odboru sociálních
věcí a obřadní síň, bývaly místnosti městského úřadu – čekárna, hlavní úřadovna,
kancelář starosty a další místnosti úředníků radnice.
Nad městským úřadem, v I. poschodí, sídlila Spořitelna města Loun, v té době
organicky spojená se samosprávou obce. V nové budově začala působit již dnem
1. ledna 1888, a to za roční nájemné 2000 zlatých. Nájemné mělo být spořitelnou
placeno 34 let. Tedy tak dlouho, dokud těmito anuitami nebudou umořeny stavební
náklady na celou budovu.
Nad spořitelnou se téhož dne usadilo okresní zastupitelstvo, onen dnes tak pracně
hledaný orgán nižších územně samosprávných celků. Na Lounsku bývali v čele okresního
zastupitelstva právě někteří lounští starostové. Také tato instituce platila
městu nájem, stanovený částkou pouhých 500 zlatých ročně. Na činnost okresního
zastupitelstva (obdoba dnešního okresního shromáždění) přispívaly obce celého
okresu a platily si nejen okresního starostu, ale také okresního hygienika,
stavebního inženýra a další odborníky včetně zástupců řemesel a malých obcí.
První oficiální zasedání městského zastupitelstva lounského v nové budově se
konalo 27. února 1888. Sešlo se v již zmíněné velké zasedací síni a tehdejší
starosta JUDr. Petr Hilbert je takto oslovil:
„Vítaje vás vřele, pánové, zahajuji tuto první schůzi naši v zasedací síni nové
radnice. Nečiním tak nějakou slavnostní řečí, jak by se snad slušelo; děje se
to jedině proto, že v měsíci dubnu zamýšlím uspořádati slavnostní otevření,
kde pro příležitostné řeči takové místo bude vhodnější. Přesto však dovolím
si něco podotknouti, v čem zajisté všickni souhlasiti se mnou budete. Jest to
vřelé přání, aby sochy, průčelí naší nové radnice zdobící, nebyly nám pouhými,
umělým dlátem umělce zhotovenými předměty, na nichž oko rádo spočine, ale aby
nám i našim nástupcům byly symbolem, ozdobou všeho jednání, kteréž vždy a ve
všem provázeti má moudrost, spořivost, spravedlnost a statečnost národní!“
Jak tvrdí pamětník, řeč Hilbertova byla přijata s nadšením a jeho hlas zanikl
ve volání „Výborně, sláva, atd. atd...“. Jásající nemusíme podezřívat z pokrytectví,
neboť měli mnozí v dobré paměti potíže z let minulých. Více jak 15 let se potýkali
s otázkou, jak naloží s chátrajícím domem U Tří lip, koupeným obcí roku 1869
jako nové sídlo obecního úřadu a nakonec z důvodu ohrožení bezpečnosti zbořeným.
 |
 |
|
Nerozlučná dvojice Antonín Procházka a František Hergesel. Jejich sochařskému umění vděčí lounská radnice za alegorie v nikách novorenesančního průčelí (Foto: archiv autora) |
|
Byl to právě starosta Hilbert, kdo přes všechny výhrady, pochyby a váhavosti
novostavbu dnešní lounské radnice prosadil a také dovedl do konce. Vyřešil tím
provizórium z roku 1849, kdy jediná použitelná radniční budova z roku 1826 byla
pronajata okresnímu soudu a rada i zastupitelstvo se scházely v nevyhovujících
prostorách obytných domů.
Slavnostní otevření, slibované Hilbertem v únoru 1888, se konalo již 1. dubna.
Toto datum nebylo zvoleno jako aprílový žertík, ale v souvislosti s 25. výročím
založení Spořitelny města Loun. Akce se měly účastnit všechny místní spolky.
Odřekli prý jen Sokolové, kteří údajně ze zásady chyběli na oslavách s účastí
církve. Občané jim to vyčítali už proto, že Sokol býval značně závislý právě
na finančních dotacích obce a spořitelny.
Program oslavy byl stanoven takto: před 9. hodinou ranní se pozvaní hosté sejdou
v zasedací síni, kam přesně o deváté starosta uvede představitele duchovenstva,
aby společně vyslechli kantátu. Po této produkci přítomné osloví starosta a
kněží vysvětí zasedací síň. Proslovy uzavře řeč vikáře Patera Říhy z Hřivic
a druhá kantáta. Uniformované spolky byly požádány, aby před zahájením svěcení
zaujaly místa před vchodem radnice a aby po skončení obřadu odvedly všechny
hosty do chrámu sv. Mikuláše, kde se konala slavná mše svatá.
Jak tehdy bývalo zvykem, slavnost skončila banketem a večerním divadelním představením.
Tentokrát to byla hra J. K. Tyla Strakonický dudák, odbývaná v sále Občanské
besedy Na valích.
 |
|
Jeden z návrhů nábytku pro zasedací síň
nové radnice od nábytkáře |
Ve státním okresním archivu se zachovaly původní návrhy nábytku pro obecní
úřad, purkmistra, radní, zastupitelstva i spořitelnu. Z větší části je vypracovala
nábytkářská dílna Jana Navrátila z pražského Karlína, některé náčrty pocházejí
od firmy Kramlík a synové. Vyhovující návrhy byly schvalovány přímo starostou,
ale dnes jen těžko ověříme, jak skutečně vybavení prostor nové radnice vypadalo.
Soudě podle zmíněných náčrtů, jednalo se o nábytek dobově bytelný, jehož design
osciloval mezi c. k. byrokratickou účelností a renesančně--barokní zdobností.
Však také položka za truhlářské práce činila slušnou sumičku – nejvyšší mezi
platbami za ostatní řemeslné práce.
S konečnými náklady za novostavbu se členové zastupitelstva seznámili až 26.
července 1889, kdy byli informováni, že proti původnímu předpokladu 60.000 zlatých
bylo nutno zaplatit 74.600 a nějaké krejcary navíc. Znění závěrečného účtu se
do dnešních dnů zachovalo a můžeme se tedy s jeho hlavními položkami seznámit
i přesto, že jen těžko srovnáme výši tehdejších nákladů s těmi dnešními, rozpočtovanými
na radikální rekonstrukci.
– odměny za zhotovení plánů 1200 zl.
– stavební dohled 2500 zl.
– zednické práce 51134 zl.
– klempířské práce 1958 zl.
– štukatérské práce 3427 zl.
– sochařské práce 1200 zl.
– truhlářské práce 4116 zl.
– zámečnické práce 1529 zl.
– sklenářské práce 1076 zl.
– malířské práce 1185 zl.
– kamnářské práce 1977 zl.
– různé jiné výdaje 3375 zl.
celkem 74675 zl.
Aby bylo možné všechny ještě dlužné částky splatit, rozhodlo zastupitelstvo
o dodatečné půjčce u Hypoteční banky království Českého, která činila 15.000
zlatých. Celkem se tedy s původním úvěrem 60.000 město zadlužilo na 75.000 zlatých.
Doba Hilbertova purkmistrování v Lounech představovala 18 let velkých projektů.
Jedním z nich byla i nová radnice, dlouho soupeřící svojí výškou jen s chrámem
sv. Mikuláše. Přes všechny možné výhrady k slohovým eklektikům nutno uznat,
že novorenesanční řešení Hellerovo stále zůstává dominantou náměstí a na své
monumentalitě ani po stu letech nic neztratilo. Však si toho i tehdy byli občané
Loun dobře vědomi. Již počátkem roku 1888 proběhlo místním tiskem několik podrobných
zpráv jak o připravovaném slavnostním otevření, tak o samotném architektonickém
řešení budovy. O první schůzi zastupitelstva referoval Lučan již 3. března v
pravidelné radniční rubrice. Nejobsáhlejší zprávy však přinesly tytéž noviny
31. března 1888. Na titulní straně bylo vyobrazení průčelí radnice od grafika
a ilustrátora Josefa Mukařovského, původně zhotovené pro pražský Světozor a
Lučanem v poněkud méně čisté podobě přetištěné. Podkladem pro xylografii byla
fotografie, pořízená v Lounech někdy koncem roku 1887. Součástí obsáhlého článku
byl také poprvé a naposled v celku zveřejněný rozbor bývalého renesančního domu
čp. 35 U Tří lip, jehož nepopiratelná ale poničená krása musela roku 1886 ustoupit
dnešní budově. Autorem rozboru nebyl nikdo jiný, než Saturnin Heller, který
se již realizace svého projektu nedožil, ale který zároveň do fasády novostavby
vložil mnohé z původního dekoru staré lounské památky.
O vlastním aktu vysvěcení radnice pak Lučan otiskl podrobnou reportáž 7. dubna
1888, kdy si Lounští začínali zvykat na novou tvář severozápadního rohu Velkého
náměstí. Doufejme, že dnes již neméně památná budova radnice modernizací neutrpí
a že ve starém hávu bude teprve nedávno obnovená demokratická samospráva pulzovat
stejně zdařile, jako tomu bylo za časů Hilbertových.
Antonín Hluštík [REGIZ 6 / 1997]