Tento rok tomu bude 800 let, kdy bylo poprvé písemně zaznamenáno jméno Pátek.
Stalo se tak v roce 1196. Tvar tehdejšího jména vesnice byl "Patcha"
a byl uveden v listině, ve které kníže-biskup Jindřich Břetislav potvrzuje dar,
který obdržel klášter v Mašťově od šlechtice Milhosta.
Mezi darovanými vesnicemi byl i Pátek. V posledních letech se o této listině
v odborných kruzích vedou spory. Někteří badatelé tvrdí, že se zmíněný Pátek
nalézal jinde a tedy se prý nejedná o Pátek nad Ohří.
Ovšem ještě před tím, než se jméno vesnice Pátek objevilo v listinách, žili
zde lidé. Při výkopových pracích na stavbě železnice v roce 1901 bylo objeveno
paleolitické ohniště se zbytky primitivních nástrojů, vyrobených ze sobích a
jeleních parohů. U ohniště bylo prokázáno jeho opakované používání, což je důkazem,
že místo bylo využíváno v rozmezí před 30-50 tisíci lety.
Ale vraťme se do roku 1196. Protože se nezdařilo založení zmíněného kláštera
v Mašťově, pro který byl Pátek darován, připadla ves jinému církevnímu řádu.
Byl to řád premonstrátů se sídlem v Praze na Strahově.
Strahovský klášter vlastnil panství pátecké až do husitských válek. Za tu dlouhou
dobu zde vybudoval centrum svého panství, pod které spadaly okolní vesnice Radonice,
Stradonice, Volenice, Kystra a další.
O poměrech v samotné vesnici nám vypovídá urbář z roku 1410. Ten obsahuje popis
vesnice. Žilo zde 26 hospodářů s rodinami. Každé hospodářství muselo každoročně
vrchnosti odvést 72 grošů, šest kuřat, 60 vajec, 1 fůru sena a postavit 6 ženců,
4 na žatvu ozimů a 2 na jarní žatvu. Kromě toho musel každý hospodář platit
20 grošů královské berně, dále 33 grošů generální berně a z každého lánu půl
groše.
Urbář povoloval poddaným volnou dispozici s movitým a nemovitým majetkem, pozemky
však nesměli prodat žádnému šlechtici.
V urbáři je dále zmínka o dvou ostrovech na řece Ohři, mlýnském a klášterním,
dále je zde první zmínka o jezu na řece Ohři a o mlýně a také o třech rybnících
u Stradonic.
Jsou zde podmínky pro krčmáře, ten nesměl krátit míru piva, musel mít vždy dostatek
masa a chleba a nesměl trpět hazardní hry.
Osudy Pátku v období husitských válek jsou spletité. Po roce 1421 je uváděn
jako majitel Jakoubek z Vřesovic, který si panství přivlastnil. Král Zikmund
však pátecký majetek nechal připsat Janovi z Vartemberka jako odměnu za jím
poskytnuté služby při bojích proti husitům. Jakoubek ale svůj majetek Vartemberkovi
nevydal. Vlastníkem zůstal i nadále.
V roce 1436 v Žatci přislíbil král Zikmund Jakoubkovi jeho pátecké zboží, ale
jednalo se pouze o ústní slib, žádná listina podepsána nebyla. Proto při revizi
šlechtického majetku v roce 1454 nemohl Jakoubek své vlastnictví nijak písemně
dokázat a musel se tedy majetku vzdát a to ve prospěch Viléma z Konic.
Od roku 1474 je historie Pátku spojena s třemi generacemi Klinštejnů. Jednalo
se o Jindřicha, jeho syny Jana, Čeňka a jeho vnuka Jana. Posledně jmenovaný
dal roku 1523, se svolením krále Ludvíka, opravit páteckou tvrz. Ta byla postavena
již v době, kdy pátecké panství vlastnil řád premonstrátů.
Dcera Jana Klinštejna, Magdaléna, přinesla Pátek věnem svému manželovi Janovi
z Lobkovic. Ten dal přestavět dosavadní tvrz na renesanční zámek. Stalo se tak
v letech 1544 až 1557. Tím stavební ruch na Pátku neskončil. V roce 1567 dal
Jan pod zámkem vybudovat velký renesanční mlýn s bohatými atikovými štíty, ozdobenými
figurálním a ornamentálním sgrafity. Část této výzdoby se dodnes zachovala na
severním a jižním štítu mlýna.
Jan z Lobkovic na svém panství 14.-15. dubna 1586 hostil významné hosty: Viléma
z Rožmberka, nejmocnějšího velmože Čech, a Jaroslava ze Smiřic, presidenta české
komory.
Po smrti Jana získal pátecké panství Kryštof mladší z Lobkovic. Z oné doby se
zachoval popis panství, sepsaný 15. června 1587 na popud Kryštofa. Panství tehdy
obsahovalo: zámek Lusthaus, při témž zámku dvůr s ovčínem, louku, mlýn s pěti
moučními koly, mlýn koreční s 2 koly s pilou, řeku Ohře, potůček z Dýbře, loužek,
les proti Volenicům, dvůr Dýbeř, mlýn s jedním kolem, štěpnice.
Dalším majitelem panství byl Kryštofův syn Jan Kryštof, ten zemřel roku 1614
bezdětný. Majetek proto připadl Alžbětě z Lobkovic, Janu Libštejnskému z Kolovrat
a Vilému mladšímu z Lobkovic. Ti roku 1614 prodali Pátek Jiřímu Štěpánu ze Šternberka.
Po jeho smrti v roce 1633 se o majetek rozdělili jeho synové Jan, Rudolf a Adam,
posledně jmenovanému připadl právě Pátek. Ve stejné době vznesl řád premonstrátů
žádost o opětovné nabytí svého bývalého majetku.
Vdova po Adamovi ze Šternberka, ten zemřel okolo roku 1657, se znovu provdala
za Jana Karla Hložka ze Žampachu. Po jeho smrti připadlo panství opět podruhé
ovdovělé Anně Františce. Ta několik týdnů po smrti manžela prodala majetek Lidmile
Benigně hraběnce Šternberkové. Po její smrti prodal její dědic Václav Vojtěch
hrabě ze Šternberka, roku 1676, panství Gundakarovi z Dietrichsteina.
V době, kdy byl Pátek v majetku Dietrichsteinů, došlo k další přestavbě zámku.
Stalo se tak roku 1693, kdy byl stávající renesanční zámeček, který hrozil zřícením
do řeky Ohře, stržen a na jeho místě byl postaven barokní zámek.
Projektantem a stavitelem byl Antonio Porta, který například stavěl zámek v
Libochovicích a nebo barokní špitál v Lounech.
Rod Dietrichsteinů vlastnil pátecké panství až do roku 1710, tehdy jej znovu
získal řád premonstrátů, který o to usiloval již celé století.
Na začátku 18. století na výzdobě zámku pracoval řádový premonstrátský malíř
Siardus Nosecký. Postupně vyzdobil freskami místnost v přízemí, která tehdy
sloužila jako letní jídelna a také strop zámecké kaple.
V 18. století byl Pátek sužován vojsky, která přes něj táhla. Bylo to v roce
1757, kdy pruské vojsko vydrancovalo okolí a v samotném Pátku se usídlilo na
600 vojáků, kteří požadovali "výpalné". O dva roky později Pátkem
táhlo opět pruské vojsko směrem na Louny.
V roce 1870 bylo na Pátku registrováno 74 domů a 436 obyvatel. Byl zde zámek,
poplužní dvůr, pivovar, mlýn s pekárnou a zahradnictví. Kromě převažujícího
zemědělství bylo na Pátku hodně řemesel a živností: čtyři ševci, dva krejčí,
čtyři švadleny, holič, dva truhláři, sedlář, zámečník, hodinář, dva kováři,
několik tesařů a zedníků, dva řezníci, dva hostinští, tři obchodníci, zahradník,
zelinář.
V 17. a 18. století se na Pátku narodili a nebo žili zajímaví lidé, kteří dosáhli
úspěchů daleko za hranicemi katastru obce. V sedmnáctém století to byl houslařský
mistr Lanz, o kterém se nezachovalo mnoho zpráv. Více víme o další houslařské
rodině z Pátku. Byla to rodina Bendů, jejichž výrobky dosáhli světové úrovně.
Jeden exemplář jejich houslí je uložen v Národním muzeu v Praze.
Na konci 18. století v roce 1791 se na Pátku narodil Bedřich Schnirch, inženýr,
projektant a inspektor c. a k. státní dráhy v Praze. Ten se stal předním evropským
odborníkem na stavbu řetězových mostů. Podle jeho návrhu byl v letech 1823 -
1824 postaven první řetězový most na evropském kontinentu. Spojoval břehy jednoho
z ramen řeky Moravy ve Strážnici. Další jeho projekt byl realizován v Praze.
Pod jeho vedením zde byl postaven řetězový most přes Vltavu. Most byl pojmenován
po císaři Františku I. a byl dostavěn v říjnu 1841.
Část oficiální technické literatury připisuje B. Schnirchovi autorství mostů
v Lokti nad Ohří, Žatci, Poděbradech a Podolsku. U některých z těchto projektů
lze nalézt přímé souvislosti s jeho osobou, u dalších byl pravděpodobně pouze
inspektorem a nebo iniciátorem projektů.
V devatenáctém století byl Pátek spojen s několika cestovateli, kteří se zde
sice nenarodili, ale prožili zde své mládí. Prvním z nich byl Benedikt Roezl,
který se narodil roku 1824 v Horoměřicích u Prahy, kde jeho otec pracoval jako
zahradník na panství Strahovského kláštera. V roce 1829 se Roezlova rodina přestěhovala
na Pátek. Zde mladý Benedikt navštěvoval místní školu; to bylo jediné školní
vzdělání, které získal. Následovaly jen tři roky učení v zámeckých zahradách
v Děčíně.
Po vyučení v roce 1840 odešel z Děčína a několik let praktikoval v známých evropských
zahradách a zahradnictvích. Osudovým rokem pro B. Roezla byl rok 1846. Tehdy
získal místo v zahradnictví L. van Houtteho v Gentu, odkud odcestoval roku 1855
do Ameriky.
V Americe se nejdříve usadil v USA, ale nepříznivé podmínky jej donutily, aby
přesídlil do Mexika. Zde, v hlavním městě, získal se svým francouzským přítelem
L. Chabém hostinec. V té době podnikal první výlety do okolí, na kterých sbíral
rostliny, které posílal do Evropy. To bylo jeho cílem po celou dobu pobytu v
Americe. Tu procestoval i přes to, že si v roce 1868 poranil ruku, která mu
musela být amputována.
Na svých cestách navštívil Kanadu, USA, Střední a Jižní Ameriku. Objevil několik
do té doby neznámých rostlin a stal se ve světě uznávaným cestovatelem. V Čechách
se mu dostalo uznání až po jeho smrti, kdy mu byl v roce 1898 v Praze postaven
pomník. Stalo se tak dříve než měli v Praze pomník jiní čeští velikáni, jako
například Jan Hus, Jan Žižka nebo František Palacký.
Své cesty po americkém kontinentu podnikal B. Roezl v letech 1855 - 1875. Celkem
podnikl tři výpravy, na některých z nich jej doprovázeli jeho synovci Eduard
a František Klabochovi a Bohumil Houda. Když v roce 1875 Roezl opustil Ameriku
a usadil se natrvalo v Čechách, zmínění synovci pokračovali ve sběrech rostlin,
posílali je strýci do Prahy a ten zde organizoval jejich prodej.
Zajímavým dokladem o B. Roezlovi, jeho synovci Eduardu Klabochovi a dalším cestovateli
Emilu Holubovi je část pozůstalosti E. Klabocha, která se nachází v Náprstkově
muzeu v Praze. Jedná se o vzpomínky na mládí, které prožil E. Klaboch na Pátku
u svého dědečka Vincenta Roezla, Benediktova otce. E. Klaboch byl spolužákem
E. Holuba a vzpomíná na Emilovo kresebné nadání, vášeň pro sběr minerálů a archeologických
nálezů a také na mnoho společných příhod.
V Náprstkově muzeu se zachovala i jiná zajímavá listina. Jedná se o překlad
článku B. Roezla, psaný otcem E. Holuba. Dr. Holub starší se totiž zajímal o
Roezlovy cesty a požádal jej, zda by mu neposlal zmíněný článek, který byl psán
německy a on si ho poté přeložil.
Zmíněný cestovatel Emil Holub se narodil v Holicích v roce 1847. Rodina se však
roku 1857 přestěhovala na Pátek. Emil Holub poté studoval na gymnáziu v Žatci
a Praze a dále na lékařské fakultě. V roce 1872 odcestoval do jižní Afriky.
Zde se stal lékařem na diamantových polích nedaleko Johannesburku a odtud podnikal
výzkumné cesty do nitra kontinentu.
Na svých cestách sbíral etnografické předměty, přírodniny a jiné věci. Díky
nim mohl uspořádat přednáškové turné ve Vídni a v Praze a také několik výstav,
kde své sbírky představoval veřejnosti. Pokusil se zorganizovat africké muzeum,
což se mu nepodařilo, své sbírky proto nabídl tehdejšímu Českému muzeu (nyní
Národní muzeum). Tehdejší ředitel A. Frič toto však odmítl, a tak E. Holub několik
tisíc předmětů nabídl některým muzeím v Evropě, která nabídku přijala. Holub
sám se odebral do Vídně, kde rok u 1902 zemřel.
Roku 1862 se na Pátku narodil další významný člověk, malíř Václav Březina. Vystudoval
pražskou Akademii, byl žákem slavné Mařákovy krajinářské školy. Jeho dílo je
možné zhlédnout v Národním divadle,na jehož výzdobě se podílel. Další jeho obrazy
zobrazují krajinu jeho rodného Poohří a krajinu z okolí Jindřichova Hradce,
kam se odstěhoval a kde si otevřel malířskou školu. Zemřel roku 1906 a je pohřben
v Bělohradě.
Jaromír Tlustý [REGIZ 4 / 1996]
* * *
V první části jsme se věnovali historii Pátku až do poloviny 19. století, včetně
významných osobností. Nyní se budeme zabývat událostmi posledních 150 let.
V roce 1866 táhla Pátkem baterie pruského dělostřelectva, která se usadila v Košticích,
a setnina pěchoty, ta zůstala v Radonicích. Ve vesnici tyto vojenské jednotky
nenapáchaly větší škodu, ale po jejich odchodu vypukla v obci epidemie cholery.
Nebyl to však první doložený případ cholerové epidemie, ta zde řádila již v letech
1831 a 1851.
V druhé polovině devatenáctého století došlo na Pátku k několika významným událostem.
Bylo to založení hasičského sboru v roce 1883 a divadelního spolku, majícího
jméno „Čtenářsko – ochotnický spolek Karel Havlíček Borovský“ v roce 1899. Nejvýznamnější
událostí v životě vesnice však byla v letech 1858 – 1860 stavba první obecní
školy. Do té doby se vyučovalo vždy v domech, kde bydlel učitel. Písemné záznamy
se nám o tom dochovaly jak z roku 1699–1703, tak i z pozdějších let, od roku
1789 je můžeme sledovat nepřetržitě až do současnosti.
Roku 1855 bylo na veřejné obecní schůzi rozhodnuto, že bude zřízena škola, a to
jednopatrová. C. a k. okresní úřad však stavbu schválil s podmínkou, že se bude
jednat o přízemní budovu.
V červnu roku 1858 byl slavnostně položen základní kámen nové stavby. Ta byla
dostavěna v květnu roku 1860 a tehdy byla také slavnostně vysvěcena.
V té době byla pátecká škola obecním majetkem. V listopadu roku 1860 však podepsala
obec Pátek dohodu s opatem strahovského kláštera, podle které patronát nad školou
přebral řád premonstrátů. To například znamenalo, že řád měl právo dosazovat
učitele. Tak tomu bylo až do roku 1869, tehdy opět škola přešla do správy obce.
Nová školní budova sloužila až do roku 1904, kdy byla postavena škola nová.
O této stavbě se začalo uvažovat již na konci 19. století. Stávající budova
již totiž nestačila pojmout školní děti, kterých bylo některé roky až sedmdesát.
Zajímavá je rychlost práce na stavbě školy. Jednopatrová budova byla postavena
za šest měsíců. Stavba, která stála na pozemku budoucí školy, byla bourána v březnu
a již v září byla nová škola vysvěcena. Celý následující školní rok však trvalo
její úplné zařízení, chyběly totiž tabule, katedry, židle a jiné věci.
Na začátku našeho století proběhla nedaleko Pátku ještě jedna velká stavba.
Byla to stavba železniční tratě spojující Louny a Libochovice. Se stavbou se
začalo roku 1901 a příští rok byla bez velkých oslav otevřena.
Do osudu Pátku pak nepříznivě zasáhla první světová válka. Postupně bylo do
války odvedeno asi 100 mužů. Z nich 12 padlo a 7 vojáků vstoupilo do legií.
Obec postihly i nucené rekvizice a poukázkový výdej potravin.
Konec války a vznik republiky v roce 1918 byl oslaven všeobecným nadšením.
V meziválečném období byl Pátek klidnou vesnicí, která si žila svým vlastním
životem. Zlom nastal okupací Čech německou armádou. Ta změnila poklidný ráz
Pátku.
Ve zmíněném období byli dva zaměstnanci velkostatku, příslušníci německé národnosti,
povoláni do německé armády. Jeden pátecký občan byl umučen v koncentračním táboře
Osvětim.
***
Bouřlivě prožívali pátečtí první květnové dny roku 1945. V zámku na Pátku byla
ubytována malá německá posádka – 47 důstojníků a mužstvo. Ta byla 5. května
místními obyvateli odzbrojena a společně s německými uprchlíky byla internována
v místním hostinci. Pravděpodobně z důvodů jejich osvobození a dopravení do
Loun přijela na Pátek 7. 5. 1945 tři nákladní auta s německými vojáky. Po jejich
příjezdu byli zadržovaní Němci osvobozeni.
V té době byli v mlýně zajati dva příslušníci odboje Ing. Vratislav Voral a Karel
Strejc, kteří byli posléze zastřeleni. Po obsazení Pátku německá armáda hlídkovala
po obci. Došlo dokonce k několika incidentům, při kterých němečtí vojáci zahájili
palbu na obyvatele. Ale v samotné obci již ke ztrátám na lidských životech nedošlo.
Jinak to dopadlo při přestřelce, která se rozpoutala na poli mezi Pátkem a Strádonicemi.
Zde šlo několik občanů z Peruce na pomoc Pátku. Narazili však na německé vojáky,
kteří jejich postup zastavili palbou z pušek a kulometů. Na místě zůstalo šest
mrtvých Čechů. Po tomto incidentu Němci odjeli zpět do Loun. V okolí vesnice
se ještě několikrát v následujících dnech objevili ustupující němečtí vojáci.
Vše skončilo příchodem Rudé armády 10. května.
Další poválečné dění v obci bylo poznamenáno událostmi celostátního charakteru.
Majetek premonstrátského velkostatku byl vyvlastněn a rozparcelován. Jednotlivé
části byly rozděleny malorolníkům a sousedním obcím.
V samotném zámku byla umístěna Okresní politická škola, následoval Oblastní
zemědělský archív, jehož jednu část tvořil bývalý rodinný lobkovický archiv.
Od roku 1961 byla v zámku úřadovna MNV, knihovna a vývařovna JZD. O několik
let později zde byla umístěna mateřská školka.
Jednotné zemědělské družstvo bylo na Pátku založeno v roce 1951, ale i přestov obci
zůstalo několik soukromých zemědělců. V letech 1955 – 1956 ze zemědělského družstva
vystoupilo několik členů, protože nebyli spokojeni s jeho hospodařením. Po několika
letech však většina z nich opět do družstva vstoupila.
Následně bylo družstvo sloučeno s okolními družstvy v Radonicích a ve Strádonicích
a takto vzniklý celek byl o několik let později připojen k zemědělskému družstvu
na Peruci.
Podobný osud měl i Místní národní výbor. Nejprve byl Pátek samostatnou vesnicí,
později k němu byly připojeny Radonice, Strádonice. Dnes spadá pod Obecní úřad
Peruc.
Spolková činnost v poválečném období postupně upadala. Do počátku 90. let zůstal
činný Sbor dobrovolných hasičů, Tělovýchovná jednota a několik menších zájmových
organizací.
Do školy, která byla v určitém období centrem života obce, dnes dochází jen
dvanáct dětí. Část mladých rodin v uplynulých letech Pátek opustila a k začátku
roku 1996 uváděla matrika na Pátku 223 trvale hlášených občanů s poměrně vysokým
věkovým průměrem. Převážná část z nich jsou bývalí i současní členové zemědělského
družstva. Svým charakterem se Pátek neliší od okolních vesnic.
Jaromír Tlustý [REGIZ 4 / 1996]
AD: OSM SET LET PÁTKU NAD OHŘÍ [REGIZ 1 / 1997]
Ke článku Jaromíra Tlustého, uveřejněného v REGIZu č. 3 a 4 / 1996 mám několik
poznámek. Pátek nad Ohří zaujímá klíčové postavení v životě a vývoji našeho
prvního a největšího cestovatele po Africe, dr. Emila Holuba. Víc si ho sice
přivlastňují východočeské Holice, ale tam byl Holub jenom do svých deseti let.
Pak se otec lékař přestěhoval s rodinou (manželkou a jedináčkem Emilem) do Pátku.
Dle mého názoru akci vymyslela, zajistila a realizovala cestovatelova matka,
jíž patřil dům Na Pohořelci č. 8 (dnes Archív Národního muzea) a která pracovala
pro premonstráty, kterým patřil i Pátek. Ti nabídli cestovatelovu otci výhodné
místo a tak Holubovi v roce 1857 přesídlili. Emilovi bylo v té době, jak jsem
již říkal, deset let. Bydleli v neoznačené uličce, lidově zvané Kozí. K řece
Ohři to bylo tři minuty, k zámku, kde otec ordinoval, deset. Malý Emil za ním
chodíval, cestou se toulal podél řeky, obdivoval velké kolonie vran (jež tam
dodnes přežívají) a samozřejmě slavný mlýn. Pátek byl tehdy silnou obcí. Holubovi
zde bydleli již tři roky, když při sčítání, roku 1870, zde bylo zaznamenáno
74 domů, 436 převážně v zemědělství pracujících obyvatel, ale i výjimečně řemeslníků
a živnostníků: 5 ševců, 4 švadleny, 3 obchodníci, několik tesařů a zedníků,
po dvou truhlářích, kovářích, hostinských, řeznících. Dále tu žil holič, sedlář,
zámečník, hodinář, zahradník a zelinář. Dětí zde bylo sto. Holubovi se samozřejmě
také často stýkali i s geniálním projektantem a stavitelem mostů Beřichem Schnirchem,
který sem dojížděl.
Dvaadvaceti řádková charakteristika Emila Holuba v článku J. Tlustého je podána
vcelku dobře. Citelně tu však chybí, případně nedostatečně je vylíčeno, že lovil
africkou zvěř, jakož i jeho ohromná přednášková činnost po mnohých evropských
městech (přednáškové pražské a vídeňské turné) stejně jako jeho činnost výstavní
(rozhodně ne jen „několik výstav“). Mezi zajímavosti patří také obrovská, donedávna
nepřekonaná africká výstava, která byla do Prahy dopravena v sedmdesáti (!)
železničních vagónech. Emil Holub ji posléze nabídl Národnímu muzeu, jehož představitel,
prof. Antonín Frič, ze řevnivosti Holubův dar odmítl s tím, že pro něj v Praze
není místo. Poněkud zkreslující je také tvrzení J. Tlustého, že Holub několik
tisíc předmětů nabídl některým evropským muzeím. Ve skutečnosti největší část
svých sbírek Emil Holub rozdal. Dost jich obdržela nejen zmíněná muzea, ale
i školy a města, která ho finančně podporovala při jeho cestách do Afriky.
Holub ze svého platil i zásilky a jejich dopravu, a na vídeňská nádraží je vozil
koňským spřežením, které si k tomuto účelu opatřil. Poněkud scestně vyznívá
i věta: „Holub se pak sám odebral do Vídně...“ – vždyť ve skutečnosti tam byl
již mnoho let, od návratu z první cesty, tedy od roku 1879. Stěží dát Jaromíru
Tlustému za tyto řádky absolutorium, nicméně unzávám, že Holub je pro badatele
těžkým oříškem.
Po Holubových cestách jsem se sám vydal při psaní své první knihy Jihoafrické
cesty Emila Holuba, která vyšla v Mladé frontě roku 1956 a o rok později slovensky
v bratislavských Mladých letách. Tím jsem podnítil i pracovníka a nynějšího
ředitele holického Afrického muzea a Památníku dr. Emila Holuba, pana Pavla
Hladíka, k podobné cestě, jakož i ke korekci tvrdošíjně přežívajících názorů
na vztah Holice – Holub. V Holubových stopách na Lounsku a Žatecku jsem se vydal
opakovaně, nicméně o tom, o mé velké lásce k Lounsku, jež stále roste a sílí,
ale i o dalších „objevech“ až v některém z dalších čísel REGIZu.
RNDr. Ctibor Votrubec
Roztoky u Prahy
Autor dopisu, doc. RNDr. Ctibor Votrubec (*8. 6. 1925), je významným afrikanistou, geografem, geologem, etnografem, atd. V Africe strávil téměř čtyři roky, z toho ponejvíce jako Lecturer in Geography na univerzitě v Ghaně (Legon). Napsal o Africe několik knih, včetně šestisetstránkové vysokoškolské učebnice. Afrika je jeho láskou – podle jeho slov – stejně jako Lounsko. Vzpomíná, jak navštívil lounský antikvariát ihned po jeho otevření a za dnes již směšnou cenu koupil první anglické vydání Livingstonových cest. Má v Lounech řadu přátel, zná plno výborných lidí. Poslední dva roky je těžce nemocen, nesmí opustit nemocniční pokoj, ale je ochoten si s kýmkoli popovídat, případným zájemcům snad i předat řadu neocenitelných zkušeností. Zájemci, kontaktujte naši redakci, velmi rádi vám předáme adresu.