Po obsazení lounských kasáren 15. března 1939 říšskoněmeckým vojskem
nastala obyvatelstvu okresního města Loun nová situace: bylo nutno se vyrovnat
se vztahem k příslušníkům okupační armády. Pohybovali se po městě, navštěvovali
hostince, konali přehlídky, byli všudypřítomní. Někdo to snášel lépe, někdo
hůře. Někdo měl vztek, jiný se snažil vidět vše z té lepší stránky. Zachovaly
se dokumenty, svědčící o dvou příkladech postojů lounských občanů k vojákům
wehrmachtu (SOkA Louny, Fond MěÚ, sign. Pr, karton 409).
První incident, dnes již zcela zapomenutý, se udál v noci z 31. března na 1.
dubna 1939. Mnoho o něm nevíme, ale z kopie dopisu, který 6. dubna 1939 psal
starosta Josef Fousek okresnímu hejtmanovi Podhajskému, se dozvídáme alespoň
základní údaje: v uvedenou dobu byl u vchodu do kasáren zbit strážný. Městská
rada se celou věcí zabývala a „usnesla se tento skutek odsouditi jako neodpovědný
čin jednotlivce“. Zároveň požádala okresní úřad, aby názor radních tlumočil
veliteli vojenského nebo policejního oddílu říšskoněmecké branné moci v Lounech.
Z listiny nelze vyčíst, kdo byl útočníkem a kdo napadeným, jak probíhalo vyšetřování
a zda došlo k nějakým sankcím. Možná se vše vyřešilo nějakým vězením nebo pokutou.
Německá armáda tehdy ještě měla s obyvatelstvem protektorátu vycházet co nejpřátelštěji,
krmit hladovějící a všemožně pomáhat vzbudit důvěru v užitečnost ochrany, jíž
se nad Čechy a Moravou ujal prozřetelností nadaný vůdce...
O tři roky později už bylo všechno jinak. Na pražském Hradě úřadoval zastupující
říšský protektor Heydrich a nedělal si „o té české pakáži“ žádné iluze. Také
proto byla 12. února 1942 v ulicích vylepena tato vyhláška městského úřadu:
„Dle sdělení pana Oberlandrata v Kladně nebylo zraněnému říšskému vojínu, jenž
v pondělí dne 9. února t.r. upadl mezi 8. a 9. hodinou dopolední v Hrnčířské
ulici, některými mimojdoucími občany přispěno na pomoc, ačkoliv se pomoci dožadoval.
Správní komise města Loun vypisuje na dopadení těchto bezcitných lidí odměnu
v hotovosti K 20.000, jež bude vyplacena tomu, neb těm, jejichž přispěním se
podaří uvedené osoby, které ležícího vojáka viděli a neposkytli mu pomoci, dopadnouti.
Sdělení, jež budou zaručeně zachována v tajnosti, učiňte ihned přímo předsedovi
správní komise.“
Vyhláška byla výsledkem jednání mimořádné schůze městské správní komise ve středu
11. února. Za předsednictví Františka Liehneho se komise narychlo sešla v malé
zasedací síni radnice o deváté večer, aby rokovala až do půl dvanácté. Neboť
na obzoru byly problémy...
Upřímně řečeno, dodnes není zřejmé, co se vlastně „upadlému vojínovi“ stalo.
Nevěděl to zřejmě v Lounech nikdo ani po skončení celé aféry. Velitel lounské
policie Krpal sice obdržel oficiální stížnost velitele posádky (doručil mu ji
dodatečně jistý nadporučík Schidek), ale když chtěl v rámci vyšetřování hovořit
s postiženým, nebylo mu to umožněno. Čtěme tedy oficiální zprávu lounského městského
úřadu, jak byla na základě šetření policie a po výslechu svědků události zaslána
veliteli lounské posádky a kladenskému gestapu. Snad se dobereme vlastního názoru...
Nuže, dle oficiální verze onoho pondělí 9. února, mezi osmou a půl devátou ráno,
upadl před domem čp. 472 v Hrnčířské (v té době již Töpfergasse) zraněný německý
vojín neznámého jména. Nikdo z kolemjdoucích civilních osob údajně vojákovi
nepomohl, ačkoliv o to žádal. Zůstal tedy ležet 8 až 10 minut na zemi, až se
jej ujal starší pán neznámého jména. Starý pán zraněného vojína předal přicházející
jednotce, která postiženého dopravila do Hindenburgových (tedy lounských) kasáren.
Případ nebyl hlášen ani radnici, ani četnické stanici, ani městské policii.
Teprve 11. února byla skutková podstata činu (!) písemně i ústně sdělena zástupcům
města na úřadě kladenského obrlandráta dr. O. Meusela. Při té příležitosti byly
předsedovi a několika členům správní komise sděleny také trestní sankce vůči
obyvatelům Loun.
Úvodní odstavec dopisu kladenského obrlandráta Meusela, kterým správní komisi města Loun dne 11. února 1942 oznamuje protektorem Heydrichem nařízené sankce vůči obyvatelstvu města Loun (SOkA Louny) |
Předseda správní komise po návratu z Kladna požádal místní četnickou a policejní
stanici o zahájení neodkladného pátrání po pachatelích tak hrubého činu, jako
jest odmítnutí pomoci vojínu, který byl zraněn a trpěl i za občanstvo protektorátu (!).
Vyšetřování probíhalo v noci z 11. na 12. února, v době, kdy zasedala správní
komise. Výsledkem bylo šest protokolů o výsleších těchto svědků události: penzionovaného
strojvůdce Karla Davida, technického správce Stanislava Drtikola, technického
úředníka Rudolfa Bečváře, profesora Bohuslava Petra, Anny Immrové, manželky
strojvůdce, a Anny Vláškové, manželky šafáře z bývalého Glaserova statku v Boženině
ulici. Nikdo z těchto lidí neviděl vojáka upadnout, ale vzájemně si dosvědčili,
že ten či onen vojákovi pomáhal vstát a organizoval pomoc. Vzato kolem a kolem,
ve zprávě není ani slovo o tom, jak k pádu vojáka došlo a co se mu vlastně stalo.
Za slovy vyslýchaných svědků, jak je zapsal tehdejší snaživý ale politováníhodný
policejní komisař Lambert Krpal, lze však vytušit, že (zraněný a léčený) voják
šel z lazaretu (nebo z nedalekého hostince U Modré hvězdy?) po kluzké dlažbě,
což mohlo být jednou z příčin jeho pádu na ulici, i když se opíral o hůl s gumovým
nástavcem. Na té holi jej pak dva vojáci z kolemjdoucího oddílu odnesli do kasáren...
Kdo byl autorem udání o ostudném chování se části lounského obyvatelstva, není
jisté. Nejspíše velitel útvaru, který událost ohlásil úřadu kladenského obrlandráta
(a odtud se záležitost dostala na stůl zastupujícího říšského protektora v Praze)
nebo přímo vojenskému zplnomocněnci při pražském úřadě protektora, generálu
Rudolfu Toussaintovi. V každém případě protektor rozhodl takto: městu Lounům
nechť je uložena peněžitá pokuta ve výši 100 000 protektorátních korun a gestapo
musí na výstrahu zatknout 30 lounských občanů s tím, že budou drženi v tzv.
předstižné vazbě. Což neznamenalo nic jiného, než že budou vězněni, aniž by
jim bylo nutné prokázat, že něco spáchali. Čeština má pro takové jednání různé
výrazy – mstivost, zvůle, zastrašování, vydírání apod.
S tím si ovšem mocný SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich
hlavu nelámal. Zato přesně určil, jak bude předepsaná pokuta vymáhána. Musela
být rozepsána na členy bývalého Sokola, na bývalé legionáře, na úředníky a ostatní
majetné osoby. Zachovala se potvrzení a soupisy osob, jež musely odvést svůj
díl pokuty. V instrukci pro správní komisi města bylo výslovně uvedeno, že pokuta
nesmí býti v žádném případě předepisována k náhradě pracujícímu obyvatelstvu.
Nakonec ještě termíny splnění tohoto bizarního úkolu: do 20. února měla být
podána zpráva o rozepsání pokuty, celkový obnos však musel být složen již 12.
února do 16 hodin v Kladně. Za přesné provedení sankce byli odpovědni všichni
členové správní komise osobně!
Pokuta byla složena a třicet lidí zatčeno. Nic se nevyšetřilo, vojenská správa
nevysvětlila, co se vlastně vojákovi stalo. Vše nasvědčuje tomu, že „skandalöse
Verhalten“ v Hrnčířské ulici přežil, což už neměl zaručené, pokud jej po vyléčení
poslali kamsi na frontu dál udatně bojovat. Ze zatčených 30 lounských občanů,
kteří se ocitli na celé měsíce v terezínské Malé pevnosti, se nevrátil učitel
Otakar Beran.
V rámci celé aféry bylo také vydáno důrazné provolání k lounskému obyvatelstvu,
jež vzešlo ze správní komise (v té době měla již velmi přizpůsobivé složení!)
a z něhož snad lze ocitovat dva opravdu „řízné“ odstavce:
„...Německý voják, bojující za krutých podmínek na všech evropských frontách
proti barbarství a hyenismu zvrhlého bolševismu, podporovaného nositeli starého,
na sobectví jedinců založeného řádu, přináší ve prospěch lidstva ty nejtěžší
oběti. Pod ochranou jeho vítězných zbraní žije obyvatelstvo Protektorátu v klidu
a správní komise, jsouc si vědoma své odpovědnosti, nepřipustí, aby rušivé živly,
poštvané zahraniční propagandou zkrachovalých politiků, mařily výsledky práce
poctivých a upřímných Čechů, věrných Říši a svému národu...
Občané! Nová Evropa rodí se za těžkých obětí, které přináší v prvé řadě národ
německý, jehož vojákům přísluší proto naše veškerá úcta a pozornost. Dokažte,
že pochopili jste význam dnešní doby. Dokažte, že kamarádská spolupráce na výstavbě
nového řádu jest pro Vás samozřejmou radostnou povinností, která zajistí též
našemu národu čestné místo mezi národy evropskými!...“
Nepřipomíná to něco jiného, něco, k čemu se o pár let později připojovalo heslo
„Se Sovětským svazem na věčné časy“?
Ale vraťme se k tomu, čím jsme vyprávění o vojínovi v Hrnčířské ulici začali.
Totiž ke zprávě, vypracované městským úřadem pro německé protektorátní instituce.
V jejím závěru nacházíme pozoruhodné sdělení: „Že však lounské obyvatelstvo
vždy ochotně vychází vojínům vstříc a má tyto rádo, prokázalo občanstvo již
několikráte.“ Následují příklady takové ochoty, vztahující se k období let 1941
a 1942. Jedna samaritánská příhoda se odehrála dokonce šest dnů po incidentu
v Hrnčířské ulici. Správní komise zřejmě chtěla poněkud vylepšit „kádrový profil“
spoluobčanů, ovšem ve svém důsledku tento alibismus ústí spíše ve frašku. Posuďte
sami.
Poštmistr Tyrner uvedl, že v květnu 1941 zvedl vojína, který upadl za jízdy
na motocyklu v ulici Českých bratří. Dle poštmistrových slov prý byla jeho pomoc
natolik účinná, že voják sám opět odejel do kasáren. Antonín Tichý, majitel
autodopravy v Lounech, prohlásil, že majitelé autodrožek a automobilisté vždy,
vidí-li pěšky jdoucího vojína a mají-li volné místo, tohoto vezmou sebou. Na
Štědrý den 1941 se ocitl na lounské policejní strážnici nejmenovaný vojín, jemuž
strážmistr Kratochvíl ochotně ošetřil zranění pravé ruky. V sobotu 31. ledna
1942 byl jiný nejmenovaný vojín, jdoucí z dráhy ulicí Elišky Pšanské, stižen
náhlou nevolností, čehož si neprodleně povšimli občané Anežka Danielová a Josef
Čapek. Postiženému pomohli údajně tím, že přinesli židle a opatřili koňak. Marie
Eichlerová zatím běžela do kasáren pro posilu, zatímco vojín děkoval za tak
ochotnou pomoc.
|
Náčrt situace při a po pádu německého vojáka u domu čp. 472 na rohu ulice Prokopovy (Prokopgasse) a Hrnčířské (Töpfergasse), jak je převzat z policejní zprávy (SOkA Louny): G – ozdravovna v kasárnách Gneisenau (dívčí školy); H – kasárna Hindenburgova; 1, 2 a 3 – pozice hlavních svědků události (s použitím starého plánu města zpracoval autor) |
Velmi zajímavý případ se vyskytl jednoho dne v lednu 1942, kdy hostinský Emil
Somol ve 20 hodin uviděl v chodbě svého hostince německého vojína. Ten podle
jeho slov zůstal ležeti v záchvatu patrně epilepsie. Stáli nad ním i jiní dva
vojíni, které hostinský žádal, aby svého druha odnesli do lokálu, což však nehodlali!
Nakonec přece jen nešťastník spočinul na pohovce v kuchyni a přivolaný lékař
MUDr. Lehký mu poskytl první pomoc. (Mimochodem, zmínka o tomto humánním činu
nic nezměnila na tom, že pan Somol se nakonec při zátahu gestapa ocitl mezi
oněmi třiceti zatčenými občany a naprosto nevinně strávil několik měsíců v terezínské
věznici!)
V neděli 15. února 1942 dopravil pan Karel Reith, vrchní oficiál v.v., do hotelu
Union německého vojína, který měl záchvat epilepsie. Poté, co se díky personálu
hotelu vojákovi udělalo lépe, sám odešel do kasáren. Pan oficiál se brzy vydal
za ním, aby odevzdal vojákovy rukavice a čepici, zapomenuté v hotelu. A nakonec
ještě jeden příběh. Blíže neuvedeného dne poskytla Anna Mědílková z Hrnčířské
ulice (!) první pomoc s kola spadlému vojínu tím, že mu utrženou ránu vyčistila
a ovázala...
Zkrátka a dobře, aniž bych se chtěl jakkoli plést do lékařských diagnóz, musím
konstatovat, že ve východní části Loun (Českých bratří, Elišky Pšanské a Hrnčířská)
němečtí vojíni nejčastěji padali z kol, motocyklů či jen tak, sami od sebe,
zatímco kolem náměstí řádila v jejich řadách epilepsie. Laskavý čtenář si jistě
sám přebere, jak to myslím a jak to možná myslel i autor oné zprávy pro gestapo
a posádku. Ve správní komisi totiž nebyli jen kolaboranti, náckové a vlajkaři.
Na druhé straně ne všichni příslušníci wehrmachtu byli nadšenými stoupenci nacismu
a násilného rozšiřování „životního prostoru“, při němž měli hrát roli kanonenfutru.
V chlumčanské kronice se zachoval zápis o raných dezercích německých vojáků,
na což reagovaly vojenské úřady již 15. července 1939 (!) nařízením, že občané
musejí okamžitě hlásit nálezy odhozených německých stejnokrojů a součástí výstroje.
Frontový voják umí mnohdy velmi vynalézavě ovlivňovat svoji bojeschopnost. Nejčastěji
pobytem na marodce, i za cenu sebepoškození, jen aby nemusel být zpátky v ohni...
O
tom, že by někomu v Lounech byla vyplacena slíbená odměna 20 tisíc protektorátních
korun za udání pachatelů ostudného chování se v Hrnčířské ulici, se v dokumentech
neříká nic. Ostatně, nebylo zjevně komu. Oficiálně byla celá záležitost uzavřena
5. března. Při zasedání správní komise její člen Karel Hausenblas vyjmenoval
všechny kroky, které byly a kým podniknuty, předseda František Liehne poděkoval
každému, kdo se o vyšetřování události zasloužil. Požadovaná zpráva o šetření
byla zaslána okresnímu úřadu, obrlandrátovi v Kladně i protektorátnímu ministru
vnitra Richardu Bienertovi v Praze.
Zajímavá je zmínka o tom, že komise intervenovala také u představitele říšské
branné moci při úřadu zastupujícího říšského protektora. Skutečně se v dokumentech
zachoval strojopisný náčrt německy koncipované zprávy o návštěvě několika členů
správní komise u již zmíněného generála Toussainta, a to údajně na radu tehdejšího
protektorátního ministra Emanuela Moravce. Pan generál byl podle všeho dobře
naladěn, delegaci z Loun uvítal přívětivě a omluvu přijal stejně jako dar 2000
říšských marek pro německý Červený kříž. Při tehdejším kurzu protektorátní koruny
je zjevné, že tato částka ve prospěch raněných německých vojáků odpovídá právě
oněm 20 tisícům, určeným původně radnicí pro udavače. Po hektických dnech zděšení
a obav nastal relativní klid...
Avšak netrvalo dlouho a došlo k závažné změně. Ve čtvrtek 26. března se ve 12.
schůzi správní komise její členové dozvěděli potvrzení toho, co již nějakou
dobu asi „viselo ve vzduchu“: okresní hejtman jim vzkázal, že 2. dubna bude
ve velké zasedací síni radnice předána správa města do rukou čerstvě jmenovaného
vládního komisaře JUDr Heinze Rochlitzera. Jeho uvedení do funkce proběhlo za
přítomnosti zástupců všech úřadů ve městě a občanstva, zejména však pod bdělým
dohledem kladenského obrlandráta Meusela. Komise byla tímto aktem rozpuštěna
a nacisté si konečně zajistili plnou kontrolu nad správou obce. Zatímco si na
frontě raněný a (možná) opilý německý voják (možná) jen zlomil nohu, Louny musely
odvést neúměrnou pokutu, třicet lidí bylo svévolně zatčeno a uvězněno (jeden
z nich to zaplatil životem!) a obec ztratila na další tři roky poslední zbytek
již tak okleštěné samosprávy...
A. Hluštík