ZPĚT NA ARCHIV REGIZU

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ARCHIV - HISTORIE


OSTUDNÉ CHOVÁNÍ OBYVATEL MĚSTA LOUN

Po obsazení lounských kasáren 15. března 1939 říšskoněmeckým vojskem nastala obyvatelstvu okresního města Loun nová situace: bylo nutno se vyrovnat se vztahem k příslušníkům okupační armády. Pohybovali se po městě, navštěvovali hostince, konali přehlídky, byli všudypřítomní. Někdo to snášel lépe, někdo hůře. Někdo měl vztek, jiný se snažil vidět vše z té lepší stránky. Zachovaly se dokumenty, svědčící o dvou příkladech postojů lounských občanů k vojákům wehrmachtu (SOkA Louny, Fond MěÚ, sign. Pr, karton 409).


První incident, dnes již zcela zapomenutý, se udál v noci z 31. března na 1. dubna 1939. Mnoho o něm nevíme, ale z kopie dopisu, který 6. dubna 1939 psal starosta Josef Fousek okresnímu hejtmanovi Podhajskému, se dozvídáme alespoň základní údaje: v uvedenou dobu byl u vchodu do kasáren zbit strážný. Městská rada se celou věcí zabývala a „usnesla se tento skutek odsouditi jako neodpovědný čin jednotlivce“. Zároveň požádala okresní úřad, aby názor radních tlumočil veliteli vojenského nebo policejního oddílu říšskoněmecké branné moci v Lounech.
Z listiny nelze vyčíst, kdo byl útočníkem a kdo napadeným, jak probíhalo vyšetřování a zda došlo k nějakým sankcím. Možná se vše vyřešilo nějakým vězením nebo pokutou. Německá armáda tehdy ještě měla s obyvatelstvem protektorátu vycházet co nejpřátelštěji, krmit hladovějící a všemožně pomáhat vzbudit důvěru v užitečnost ochrany, jíž se nad Čechy a Moravou ujal prozřetelností nadaný vůdce...
O tři roky později už bylo všechno jinak. Na pražském Hradě úřadoval zastupující říšský protektor Heydrich a nedělal si „o té české pakáži“ žádné iluze. Také proto byla 12. února 1942 v ulicích vylepena tato vyhláška městského úřadu:
„Dle sdělení pana Oberlandrata v Kladně nebylo zraněnému říšskému vojínu, jenž v pondělí dne 9. února t.r. upadl mezi 8. a 9. hodinou dopolední v Hrnčířské ulici, některými mimojdoucími občany přispěno na pomoc, ačkoliv se pomoci dožadoval. Správní komise města Loun vypisuje na dopadení těchto bezcitných lidí odměnu v hotovosti K 20.000, jež bude vyplacena tomu, neb těm, jejichž přispěním se podaří uvedené osoby, které ležícího vojáka viděli a neposkytli mu pomoci, dopadnouti. Sdělení, jež budou zaručeně zachována v tajnosti, učiňte ihned přímo předsedovi správní komise.“
Vyhláška byla výsledkem jednání mimořádné schůze městské správní komise ve středu 11. února. Za předsednictví Františka Liehneho se komise narychlo sešla v malé zasedací síni radnice o deváté večer, aby rokovala až do půl dvanácté. Neboť na obzoru byly problémy...
Upřímně řečeno, dodnes není zřejmé, co se vlastně „upadlému vojínovi“ stalo. Nevěděl to zřejmě v Lounech nikdo ani po skončení celé aféry. Velitel lounské policie Krpal sice obdržel oficiální stížnost velitele posádky (doručil mu ji dodatečně jistý nadporučík Schidek), ale když chtěl v rámci vyšetřování hovořit s postiženým, nebylo mu to umožněno. Čtěme tedy oficiální zprávu lounského městského úřadu, jak byla na základě šetření policie a po výslechu svědků události zaslána veliteli lounské posádky a kladenskému gestapu. Snad se dobereme vlastního názoru...
Nuže, dle oficiální verze onoho pondělí 9. února, mezi osmou a půl devátou ráno, upadl před domem čp. 472 v Hrnčířské (v té době již Töpfergasse) zraněný německý vojín neznámého jména. Nikdo z kolemjdoucích civilních osob údajně vojákovi nepomohl, ačkoliv o to žádal. Zůstal tedy ležet 8 až 10 minut na zemi, až se jej ujal starší pán neznámého jména. Starý pán zraněného vojína předal přicházející jednotce, která postiženého dopravila do Hindenburgových (tedy lounských) kasáren. Případ nebyl hlášen ani radnici, ani četnické stanici, ani městské policii. Teprve 11. února byla skutková podstata činu (!) písemně i ústně sdělena zástupcům města na úřadě kladenského obrlandráta dr. O. Meusela. Při té příležitosti byly předsedovi a několika členům správní komise sděleny také trestní sankce vůči obyvatelům Loun.

Úvodní odstavec dopisu kladenského obrlandráta Meusela, kterým správní komisi města Loun dne 11. února 1942 oznamuje protektorem Heydrichem nařízené sankce vůči obyvatelstvu města Loun (SOkA Louny)

Předseda správní komise po návratu z Kladna požádal místní četnickou a policejní stanici o zahájení neodkladného pátrání po pachatelích tak hrubého činu, jako jest odmítnutí pomoci vojínu, který byl zraněn a trpěl i za občanstvo protektorátu (!).
Vyšetřování probíhalo v noci z 11. na 12. února, v době, kdy zasedala správní komise. Výsledkem bylo šest protokolů o výsleších těchto svědků události: penzionovaného strojvůdce Karla Davida, technického správce Stanislava Drtikola, technického úředníka Rudolfa Bečváře, profesora Bohuslava Petra, Anny Immrové, manželky strojvůdce, a Anny Vláškové, manželky šafáře z bývalého Glaserova statku v Boženině ulici. Nikdo z těchto lidí neviděl vojáka upadnout, ale vzájemně si dosvědčili, že ten či onen vojákovi pomáhal vstát a organizoval pomoc. Vzato kolem a kolem, ve zprávě není ani slovo o tom, jak k pádu vojáka došlo a co se mu vlastně stalo. Za slovy vyslýchaných svědků, jak je zapsal tehdejší snaživý ale politováníhodný policejní komisař Lambert Krpal, lze však vytušit, že (zraněný a léčený) voják šel z lazaretu (nebo z nedalekého hostince U Modré hvězdy?) po kluzké dlažbě, což mohlo být jednou z příčin jeho pádu na ulici, i když se opíral o hůl s gumovým nástavcem. Na té holi jej pak dva vojáci z kolemjdoucího oddílu odnesli do kasáren...
Kdo byl autorem udání o ostudném chování se části lounského obyvatelstva, není jisté. Nejspíše velitel útvaru, který událost ohlásil úřadu kladenského obrlandráta (a odtud se záležitost dostala na stůl zastupujícího říšského protektora v Praze) nebo přímo vojenskému zplnomocněnci při pražském úřadě protektora, generálu Rudolfu Toussaintovi. V každém případě protektor rozhodl takto: městu Lounům nechť je uložena peněžitá pokuta ve výši 100 000 protektorátních korun a gestapo musí na výstrahu zatknout 30 lounských občanů s tím, že budou drženi v tzv. předstižné vazbě. Což neznamenalo nic jiného, než že budou vězněni, aniž by jim bylo nutné prokázat, že něco spáchali. Čeština má pro takové jednání různé výrazy – mstivost, zvůle, zastrašování, vydírání apod.
S tím si ovšem mocný SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich hlavu nelámal. Zato přesně určil, jak bude předepsaná pokuta vymáhána. Musela být rozepsána na členy bývalého Sokola, na bývalé legionáře, na úředníky a ostatní majetné osoby. Zachovala se potvrzení a soupisy osob, jež musely odvést svůj díl pokuty. V instrukci pro správní komisi města bylo výslovně uvedeno, že pokuta nesmí býti v žádném případě předepisována k náhradě pracujícímu obyvatelstvu.
Nakonec ještě termíny splnění tohoto bizarního úkolu: do 20. února měla být podána zpráva o rozepsání pokuty, celkový obnos však musel být složen již 12. února do 16 hodin v Kladně. Za přesné provedení sankce byli odpovědni všichni členové správní komise osobně!
Pokuta byla složena a třicet lidí zatčeno. Nic se nevyšetřilo, vojenská správa nevysvětlila, co se vlastně vojákovi stalo. Vše nasvědčuje tomu, že „skandalöse Verhalten“ v Hrnčířské ulici přežil, což už neměl zaručené, pokud jej po vyléčení poslali kamsi na frontu dál udatně bojovat. Ze zatčených 30 lounských občanů, kteří se ocitli na celé měsíce v terezínské Malé pevnosti, se nevrátil učitel Otakar Beran.
V rámci celé aféry bylo také vydáno důrazné provolání k lounskému obyvatelstvu, jež vzešlo ze správní komise (v té době měla již velmi přizpůsobivé složení!) a z něhož snad lze ocitovat dva opravdu „řízné“ odstavce:
„...Německý voják, bojující za krutých podmínek na všech evropských frontách proti barbarství a hyenismu zvrhlého bolševismu, podporovaného nositeli starého, na sobectví jedinců založeného řádu, přináší ve prospěch lidstva ty nejtěžší oběti. Pod ochranou jeho vítězných zbraní žije obyvatelstvo Protektorátu v klidu a správní komise, jsouc si vědoma své odpovědnosti, nepřipustí, aby rušivé živly, poštvané zahraniční propagandou zkrachovalých politiků, mařily výsledky práce poctivých a upřímných Čechů, věrných Říši a svému národu...
Občané! Nová Evropa rodí se za těžkých obětí, které přináší v prvé řadě národ německý, jehož vojákům přísluší proto naše veškerá úcta a pozornost. Dokažte, že pochopili jste význam dnešní doby. Dokažte, že kamarádská spolupráce na výstavbě nového řádu jest pro Vás samozřejmou radostnou povinností, která zajistí též našemu národu čestné místo mezi národy evropskými!...“
Nepřipomíná to něco jiného, něco, k čemu se o pár let později připojovalo heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy“?
Ale vraťme se k tomu, čím jsme vyprávění o vojínovi v Hrnčířské ulici začali. Totiž ke zprávě, vypracované městským úřadem pro německé protektorátní instituce. V jejím závěru nacházíme pozoruhodné sdělení: „Že však lounské obyvatelstvo vždy ochotně vychází vojínům vstříc a má tyto rádo, prokázalo občanstvo již několikráte.“ Následují příklady takové ochoty, vztahující se k období let 1941 a 1942. Jedna samaritánská příhoda se odehrála dokonce šest dnů po incidentu v Hrnčířské ulici. Správní komise zřejmě chtěla poněkud vylepšit „kádrový profil“ spoluobčanů, ovšem ve svém důsledku tento alibismus ústí spíše ve frašku. Posuďte sami.
Poštmistr Tyrner uvedl, že v květnu 1941 zvedl vojína, který upadl za jízdy na motocyklu v ulici Českých bratří. Dle poštmistrových slov prý byla jeho pomoc natolik účinná, že voják sám opět odejel do kasáren. Antonín Tichý, majitel autodopravy v Lounech, prohlásil, že majitelé autodrožek a automobilisté vždy, vidí-li pěšky jdoucího vojína a mají-li volné místo, tohoto vezmou sebou. Na Štědrý den 1941 se ocitl na lounské policejní strážnici nejmenovaný vojín, jemuž strážmistr Kratochvíl ochotně ošetřil zranění pravé ruky. V sobotu 31. ledna 1942 byl jiný nejmenovaný vojín, jdoucí z dráhy ulicí Elišky Pšanské, stižen náhlou nevolností, čehož si neprodleně povšimli občané Anežka Danielová a Josef Čapek. Postiženému pomohli údajně tím, že přinesli židle a opatřili koňak. Marie Eichlerová zatím běžela do kasáren pro posilu, zatímco vojín děkoval za tak ochotnou pomoc.

Náčrt situace při a po pádu německého vojáka u domu čp. 472 na rohu ulice Prokopovy (Prokopgasse) a Hrnčířské (Töpfergasse), jak je převzat z policejní zprávy (SOkA Louny): G – ozdravovna v kasárnách Gneisenau (dívčí školy); H – kasárna Hindenburgova; 1, 2 a 3 – pozice hlavních svědků události (s použitím starého plánu města zpracoval autor)

Velmi zajímavý případ se vyskytl jednoho dne v lednu 1942, kdy hostinský Emil Somol ve 20 hodin uviděl v chodbě svého hostince německého vojína. Ten podle jeho slov zůstal ležeti v záchvatu patrně epilepsie. Stáli nad ním i jiní dva vojíni, které hostinský žádal, aby svého druha odnesli do lokálu, což však nehodlali! Nakonec přece jen nešťastník spočinul na pohovce v kuchyni a přivolaný lékař MUDr. Lehký mu poskytl první pomoc. (Mimochodem, zmínka o tomto humánním činu nic nezměnila na tom, že pan Somol se nakonec při zátahu gestapa ocitl mezi oněmi třiceti zatčenými občany a naprosto nevinně strávil několik měsíců v terezínské věznici!)
V neděli 15. února 1942 dopravil pan Karel Reith, vrchní oficiál v.v., do hotelu Union německého vojína, který měl záchvat epilepsie. Poté, co se díky personálu hotelu vojákovi udělalo lépe, sám odešel do kasáren. Pan oficiál se brzy vydal za ním, aby odevzdal vojákovy rukavice a čepici, zapomenuté v hotelu. A nakonec ještě jeden příběh. Blíže neuvedeného dne poskytla Anna Mědílková z Hrnčířské ulice (!) první pomoc s kola spadlému vojínu tím, že mu utrženou ránu vyčistila a ovázala...
Zkrátka a dobře, aniž bych se chtěl jakkoli plést do lékařských diagnóz, musím konstatovat, že ve východní části Loun (Českých bratří, Elišky Pšanské a Hrnčířská) němečtí vojíni nejčastěji padali z kol, motocyklů či jen tak, sami od sebe, zatímco kolem náměstí řádila v jejich řadách epilepsie. Laskavý čtenář si jistě sám přebere, jak to myslím a jak to možná myslel i autor oné zprávy pro gestapo a posádku. Ve správní komisi totiž nebyli jen kolaboranti, náckové a vlajkaři. Na druhé straně ne všichni příslušníci wehrmachtu byli nadšenými stoupenci nacismu a násilného rozšiřování „životního prostoru“, při němž měli hrát roli kanonenfutru. V chlumčanské kronice se zachoval zápis o raných dezercích německých vojáků, na což reagovaly vojenské úřady již 15. července 1939 (!) nařízením, že občané musejí okamžitě hlásit nálezy odhozených německých stejnokrojů a součástí výstroje. Frontový voják umí mnohdy velmi vynalézavě ovlivňovat svoji bojeschopnost. Nejčastěji pobytem na marodce, i za cenu sebepoškození, jen aby nemusel být zpátky v ohni...

O tom, že by někomu v Lounech byla vyplacena slíbená odměna 20 tisíc protektorátních korun za udání pachatelů ostudného chování se v Hrnčířské ulici, se v dokumentech neříká nic. Ostatně, nebylo zjevně komu. Oficiálně byla celá záležitost uzavřena 5. března. Při zasedání správní komise její člen Karel Hausenblas vyjmenoval všechny kroky, které byly a kým podniknuty, předseda František Liehne poděkoval každému, kdo se o vyšetřování události zasloužil. Požadovaná zpráva o šetření byla zaslána okresnímu úřadu, obrlandrátovi v Kladně i protektorátnímu ministru vnitra Richardu Bienertovi v Praze.
Zajímavá je zmínka o tom, že komise intervenovala také u představitele říšské branné moci při úřadu zastupujícího říšského protektora. Skutečně se v dokumentech zachoval strojopisný náčrt německy koncipované zprávy o návštěvě několika členů správní komise u již zmíněného generála Toussainta, a to údajně na radu tehdejšího protektorátního ministra Emanuela Moravce. Pan generál byl podle všeho dobře naladěn, delegaci z Loun uvítal přívětivě a omluvu přijal stejně jako dar 2000 říšských marek pro německý Červený kříž. Při tehdejším kurzu protektorátní koruny je zjevné, že tato částka ve prospěch raněných německých vojáků odpovídá právě oněm 20 tisícům, určeným původně radnicí pro udavače. Po hektických dnech zděšení a obav nastal relativní klid...
Avšak netrvalo dlouho a došlo k závažné změně. Ve čtvrtek 26. března se ve 12. schůzi správní komise její členové dozvěděli potvrzení toho, co již nějakou dobu asi „viselo ve vzduchu“: okresní hejtman jim vzkázal, že 2. dubna bude ve velké zasedací síni radnice předána správa města do rukou čerstvě jmenovaného vládního komisaře JUDr Heinze Rochlitzera. Jeho uvedení do funkce proběhlo za přítomnosti zástupců všech úřadů ve městě a občanstva, zejména však pod bdělým dohledem kladenského obrlandráta Meusela. Komise byla tímto aktem rozpuštěna a nacisté si konečně zajistili plnou kontrolu nad správou obce. Zatímco si na frontě raněný a (možná) opilý německý voják (možná) jen zlomil nohu, Louny musely odvést neúměrnou pokutu, třicet lidí bylo svévolně zatčeno a uvězněno (jeden z nich to zaplatil životem!) a obec ztratila na další tři roky poslední zbytek již tak okleštěné samosprávy...

A. Hluštík


ZPĚT NA ARCHIV REGIZU