Ve starých dobách byly živelné pohromy považovány za tresty,
které Bůh sesílá na hříšné lidské pokolení. Mezi takové rány boží byly počítány
především zemětřesení, požáry a povodně, vedle nich i morové rány, turecké nebezpečí
a kupodivu i vysoké daně; z posledního lze jen soudit, že naše pokolení je obzvlášť
hříšné.
Předpokládám, že ještě dnes slovo povodeň nažene strach ledaskomu, kdo žije
v blízkosti Ohře. Tu se sice podařilo zklidnit vystavěním vodního díla Nechranice,
ale lidé sídlící při řece si „užili“ dobrodružství s velkou vodou i v tomto
století. Jakým způsobem však Ohře ovlivňovala život lidí – a myslím tím především
prostřednictvím svých extrémních projevů – v minulosti?
Je pochopitelné, že jedním z prvních kroků k moderní regulaci řeky je pravidelné
pozorování vodního stavu. V Lounech k tomu došlo až v r. 1884, přístroj pro
časové určení kulminace povodní (limnigraf) byl instalován teprve v roce 1901.
Exaktní údaje máme tedy pro zhruba jedno století. Povodně však byly dávno předtím
metlou nejen pro žatecké a lounské měšťany, ale i pro poddané obyvatelstvo.
Jejich příčinu musíme hledat především ve skutečnosti, že dosti prudký spád
horního toku (5 ‰) se pod Žatcem zvolňuje a u Loun dosahuje hodnoty 0,6 ‰. Tok
se tu pak rozlévá do širokých meandrů. Hledání nových řečišť v extrémních podmínkách
je proto přirozeným jevem a rekonstrukce podoby starých koryt tak patří mezi
důležité úkoly historického a historickogeografického bádání. V minulosti se
Ohře vylévala ze břehů téměř každoročně. Jako o samozřejmosti psal o tomto jevu
již v polovině 16. století humanista Martin Rakovský v Descriptio urbis Lunae
Boiemicae. Pavel Mikšovic, lounský kronikář, zachytil dokonce 6 povodní za rok
1618, strahovský premonstrát a inspektor na Pátku P. Emmerich Petřík zapsal
na okraj svých pravidelných meteorologických pozorování 5 povodní v r. 1839.
Povodně trvaly většinou několik dnů, výjimečně voda setrvala na některých pozemcích
10 týdnů. Nejčastěji docházelo k povodním za jarního tání sněhu, provázeného
např. odchodem ledů, ale můžeme doložit i časté dešťové povodně.
Abych se vrátil k počátku předcházejícího odstavce: jak můžeme získat informace
o historických povodních a podobě řečiště Ohře? Pochopitelně především průzkumem
v písemných pramenech a prostřednictvím archeologického výzkumu. Z písemných
pramenů se pro takovou rešerši hodí nejrůznější kroniky a farní pamětní knihy,
tedy prameny vyprávěcí, dále staré mapy, tedy kartografické prameny, a v neposlední
řadě i další historické dokumenty, které nás informují o povodních bezděčně.
Mezi ně patří i knihy počtů města Loun, které zachycují obecní hospodaření a
kde se dočítáme o vynášení vody ze sklepů či o tom, že pro velkou vodu nemlely
mlýny. Podobně se dozvídáme o škodách z berní ruly, prvního českého katastru,
kdy při ocenění některých vesnic byl úředníky předpokládán malý výnos právě
díky jejich „zruinýrování“ při velké povodni v r. 1655. Důležitým pramenem jsou
také listiny, ve kterých můžeme najít informace o podobě krajiny a sídel v souvislosti
s udílením práv nebo pohybem nemovitého majetku, či zprávy o náhradě za škody
způsobené živelnými pohromami. Archeologický průzkum pak zkoumáním hmotných
pramenů vynáší na světlo původní podobu sídel a zachycuje a interpretuje změny,
ke kterým došlo v minulosti. Pokud chceme, aby měl výzkum svou cenu, dříve či
později musíme oba přístupy vzájemně doplňovat, pokud možno v kombinaci s historickou
klimatologií či meteorologií.
V současnosti evidujeme pro období od 14. do 19. století zprávy o 222 povodních.
První pochází z 1. září 1359, kdy povodeň odnesla dřevěný lounský most. Řeka
Ohře prostřednictvím větších i menších povodní po staletí vykonávala tlak jak
na podobu zástavby vesnic na jejích březích, jak o tom již před lety psal v
Lounsku O. P. Hanuš, tak na administrativní členění kraje, a pochopitelně i
na krajinu. V Žatci dvě povodně v polovině 16. století (1542, 1551) pobořily
na předměstí 150 domů. Mezi nejhorší historické povodně patří povodně z r. 1655
a 1685, které kromě několika domů a kostela zcela zničily ves Oboru, takže stavení
musela být oborskými poddanými vystavěna ve vyšší poloze. V r. 1744 zaskočila
obyvatele Počedělic jiná povodeň, ves byla zcela obklíčena vodou a lidé přežili
jen na půdách a střechách. V minulém století postihly Lounsko dvě těžké povodně.
Při první, která byla mimochodem součástí celé série povodní, byly velmi postiženy
Radonice. Obyvatelé domů v nižších polohách se museli při odchodu ledu v r.
1839 vystěhovat, louky a farní pole byla vymleta a zanesena pískem. Hráz při
starém řečišti za radonickým mostem se protrhla v délce 8 sáhů, tedy něco přes
15 metrů, a voda se hnala nazpět k Volenicím, takže s touto vsí bylo přerušeno
na 3 týdny spojení. O dalších 23 let později, na přelomu ledna a února 1862
dosáhla voda po deštích výšky 506 cm. Celé Lenešice byly zaplaveny, takže po
návsi bylo možné jezdit na loďkách. Silnice k Postoloprtům se tehdy ocitla hluboko
pod vodou. Zahynulo obrovské množství drůbeže a dobytka a hospodářské budovy
hrozily sesutím, hráze se protrhly a lidé v některých vsích museli bydlet na
loubí.
Vliv záplav se projevil i v církevní správě. Některé vsi, např. Kystra, byly
na konci 18. století přifařeny k jiným farnostem, neboť k nim často nebyl přes
zaplavená území nebo rozvodněnou řeku přístup.
Nejpodstatnější proměnu však zaznamenalo koryto Ohře. Pokud srovnáme jeho současnou
podobu pod Lounami až ke Košticím se stavem ve 14. století, nestačíme se divit.
Ve Vršovicích již neexistuje vodní příkop, který vlastně dělal z tamního hrádku
vodní tvrz, ani druhé rameno, které opisovalo vnitřní oblouk v zátočině řeky
pod tvrzí. Stejně tak zanikl ostrov u Obory. Pod Počedělicemi řeka vytvářela
k jihu oblouk, který šel až k hranici údolní nivy, tj. až k Dolejšímu Mlýnu.
Meandr u Kystry byl v polovině minulého století napřímen prokopáním nového koryta
směrem na Orasice. Zbytek původního ramene je ještě dnes patrný. Největší změny
však můžeme pozorovat v oblasti od Orasic po Želevice. Tam Ohře původně tvořila
spleť ramen. Původní hlavní tok se ubíral od Orasic přímo k Radonicím a pokračoval
do Volenic a z nich do Želevic. Pátek a Koštice ležely na vedlejších ramenech
řeky.
Z pramenů víme, že už na přelomu 17. a 18. století se hospodáři některých panství,
jimiž Ohře protékala, zabývali vodohospodářskými úpravami: stavěním strží, čili
speciálních hrází, přes které při extrémních stavech voda přepadla do luk, což
bylo lepší, než kdyby bývala vnikla do vsi. Strže byly využívány i pro zavlažovací
práce. Stavění hrází bylo od poloviny 18. století podporováno státem, a to jak
prostřednictvím daňových úlev, tak přímou pomocí. Později byly vybudovány u
Vršovic, Obory, Orasic a Pátku zábrany proti vylitým vodám řeky. Pozemky kolem
Ohře byly však stálými záplavami znehodnocovány. Snaha Schwarzenberků o vysušení
směsi luk, pastvin, vlhkých dolíků, jam, kaluží a močálů počátkem minulého století
a přeměnění těchto močálovitých lokalit pomocí hatí v louky byla úspěšná jen
zčásti. Meliorace však nebyla dokonalá a stáda importovaných ovcí byla zdecimována
motolicí. Výsledek ale nebyl zcela marný, protože krajina kolem Ohře dostala
svou nynější podobu a tok řeky zůstal již nezměněný. Vliv civilizace se bohužel
projevil i na vegetaci: lužní les, který byl nepochybně neoddělitelnou součástí
prostředí, postupně zmizel.
Ohře a její povodně už tedy nepředstavují hrozbu jako kdysi. Ale jak bylo řečeno
na počátku, za své hříchy můžeme být trestáni prostřednictvím jiných – a kdoví
jestli ne horších – trestů.
J. Pařez [REGIZ 5 / 1997]