V první polovině 19. století byly Louny navštíveny několika představiteli panujícího habsburského rodu, a to v době ještě takřka idylické, dávno a dávno předbřeznové. Do dnešních dnů se vědomost o těchto událostech dochovala mlhavě, zhusta spíše nikoli.
Prvními, pokud je nám známo, byli císařští manželé František I. (1768-1835),
syn císaře Leopolda II., a jeho třetí manželka Marie Ludovika (1788-1816), dcera
modenského arcivévody Ferdinanda. Stalo se 31. května 1812, cestou z Drážďan
do Prahy. Panovnický pár přijel incognito z Teplic, kde využil pohostinství
Clary-Aldringenů. Zatímco císařovna Marie Ludovika přespala v lounském hostinci
U Tří lip, císař rakouský a král český František I. ujížděl dál do Prahy, hnán
státnickými povinnostmi. Utajení této cesty bylo zřejmě velmi dokonalé, neboť
s výjimkou několika oficiálních dokumentů nemáme o pobytu císařovny žádné pamětnické
zprávy.
Jinak tomu bylo v případě Marie Luisy (1791-1847), dcery zmíněného Františka
I. a jeho druhé manželky Marie Terezie Bourbon-Neapolské (1771-1807). Do Loun
přijela 5. června 1812 dopoledne, aby po krátkém odpočinku pokračovala do Prahy,
kde ji v podvečer přivítal „papá Franz" u kláštera sv. Markéty na Bílé
Hoře.
Marie Luisa nebyla tehdy jen řadovým členem panovnického klanu, ale od roku
1810 chotí Napoleona Bonaparta I. - tedy francouzskou císařovnou. S manželem,
kterému dala vytouženého syna a který nyní spěchal ke své Grande Armée u
ruských hranic, se rozloučila 30. května v Drážďanech. Za pobytu v sídle saského
krále se také rozhodla, že po Napoleonově odjezdu stráví nějaký čas s otcem,
nevlastní matkou a ostatními příbuznými. Volba padla na Prahu, kde skutečně
také pobývala až do 1. července 1813.
 |
|
Portrét francouzské císařovny Marie Luisy z roku 1811 prozrazuje nesporné půvaby, obětované nejistým politickým cílům (dílo malíře F. Gérarda) |
Na rozdíl od snahy vlastní cestu utajit, v případě své dcery císař projevil
přání, aby jí obyvatelé severních Čech projevili náležitou úctu. Dohlíželi na
to jak nejvyšší purkrabí království českého, tak tehdejší krajští úředníci.
Bylo proto přivítání půvabné a stále ještě zamilované císařovny všech Francouzů
v Lounech dobře připravené a proběhlo za plné účasti korporací a občanstva...
Příští návštěva císaře Františka I. nebyla ani incognito, ani jakkoliv idylická.
Odehrála se v srpnu 1813 a poznamenala ji nervozita z válečných událostí před
a po nepříliš slavné bitvě u Drážďan, kde i po neúspěchu ruského tažení Napoleon
dokázal, že si s ním váhavý a ne zrovna vojácký pan tchán nemůže beztrestně
zahrávat. Nicméně, vítězstvím korunovaná ústupová bitva u Chlumce a Přestanova
na Teplicku přinesla významný zvrat na evropském válčišti, neúprosně směřující
k porážce napoleonské armády u Lipska.
V době příprav obléhání a dobývání Napoleonem obsazených Drážďan nebyl rakouský
císař v Lounech tak zcela sám. Po několik dní zde pobývali další dva monarchové:
Hosudar Imperátor čili ruský car Alexander I. Romanov (1777-1825) a Jeho Veličenstvo
Friedrich Wilhelm III. von Hohenzollern (1770-1840), od roku 1797 král pruský.
Jejich pobyt v královském městě Lounech byl však kratší, neboť, na rozdíl od
svého rakouského kolegy, podlehli pokušení a ve zdraví se zúčastnili válečné
vřavy jak u Drážďan, tak u Chlumce...
Nejspíše ono uspokojivé zakončení úzkostných dní z konce deštivého léta 1813
způsobilo, že ve středu 7. srpna 1833 se korunovaný český král František I.
dva roky před smrtí do Loun vrátil - tentokrát cestou z Bochova, Vroutku, Žatce
a Postoloprt a v doprovodu své čtvrté choti Charlotty Augusty Bavorské (1792-1875).
Při příležitosti dvacátého výročí spojeneckého vítězství u severočeského Chlumce
a následné porážky Napoleona u Lipska navštívil více měst království českého,
všude prý bouřlivě vítán a uctíván *).
Mohl být spokojen: Bonaparte byl již 12 let mrtev, jeho nadaný, ale nepohodlný
syn, vévoda zákupský řečený Napoleon II. Orlík, zemřel před rokem, a na kancléře
Metternicha bylo spolehnutí**). Nebezpečí zániku monarchie bylo zažehnáno,
nic tedy nebránilo nostalgickému vzpomínání.
Pětašedesátiletý císař k tomu návštěvy v Lounech plně využil. Náležitě uvítán
a doprovázen purkmistrem Josefem Piherou, radními Antonínem Březovským, Jiřím
Jesenským, Emanuelem Ulrichem, policejním radou Antonínem Greifem i dalšími
váženými měšťany, ukázal své podstatně mladší choti všechna místa, kde před
dvaceti lety pobýval, modlil se a vzýval boží prozřetelnost. Nezapomněl prý
na hostinec v domě U Tří lip čp. 36, kde několik dní bydlel, ani na dům rodiny
Rödlingovy, v němž 2. září 1813 dodýchal francouzský generál Jean Victor Moreau,
smrtelně raněný Napoleonovými kanonýry u Drážďan. Jistě také pozdravil příslušníky
c. k. Výsadního ostrostřeleckého sboru, kteří na jeho počest nastoupili s vlastní
hudbou ***). Po ovacích odjel císařský pár do Lovosic a Litoměřic,
aby se již v Lounech nikdy neobjevil...
 |
|
Překvapivě realistický portrét Františka I., císaře rakouského a krále českého, zhotovený F. Tkadlíkem roku 1831 |
O tom, jak takové vítání významných příslušníků panovnické rodiny v Lounech
vypadalo, podává svědectví zápis v pamětní knize měšťanů Jana Havránka a Vojtěcha
Keplera, týkající se návštěvy arcivévody Františka Karla (1802-1878). Tento
poněkud ve stínu žijící muž byl mladším sourozencem Marie Luisy a od roku 1835
panujícího rakouského císaře Ferdinanda V. „Dobrotivého". Jeho největší
zásluhou v dějinách byla skutečnost, že skrze svoji ženu Žofii Bavorskou dal
Rakousku syna a budoucího císaře Františka Josefa I. (1830-1916).
Do Loun přijel osmatřicetiletý arcivévoda František Karel v neděli 20. září
1840. K jeho uvítání byla před Pražskou bránou vystavěna slavobrána s nápisem
Willkommen a na bráně upevněno heslo Glück und Segen zum Geleuten. Domy
ve všech ulicích a na náměstí, včetně radnice, byly vyzdobeny girlandami z listí
a chvojí, květinami, stuhami, prapory atd. Jeho Císařská Výsost přijela mezi
desátou a jedenáctou hodinou dopolední v doprovodu žateckého krajského hejtmana
a guberniálního rady Emanuela Hikische. Městem duněly moždíře a vyzváněly zvony,
kapela na náměstí vyhrávala lidové písně.
Po příjezdu před radnici arcivévoda vykročil z kočáru a provedl přehlídku nastoupených
ostrostřelců. Poté byl ve vchodu do radniční budovy přivítán purkmistrem Vladykou
a čekajícími radními, úředníky magistrátu a zástupci duchovenstva. Po vstupu
do zasedací síně městské rady mu byli představeni jednotliví členové městské
rady a kněží, „s nimiž přívětivě pohovořil", aby se vzápětí odebral do
kanceláře berního úřadu. Tam si vzácný host prohlédl archiv berních knih, nechal
si vyložit způsob výběru a výnos daní, poptal se na stav obecních příjmů a vyslechl
purkmistrův výklad o možnostech obživy, obchodování a zemědělské činnosti obyvatel
města a okolí.
Na závěr prohlídky radnice Jeho Císařská Výsost projevila radostné uspokojení
a uznání, načež ještě téhož dopoledne - opět za znění zvonů a oslavné střelby
- odjela do Prahy. Zápis končí konstatováním: „Škoda jen, že deštivé počasí
toho dne zabránilo lidem z okolních vesnic v účasti na této radostné události!".
 |
|
Před vjezdem do Žatecké brány vítala 7. srpna 1833 císařský pár slavobrána (soudobá litografie) |
 |
|
Švihácký zjev arcivévody Štěpána v době, kdy byl již místodržícím a palatinem uherským (soudobá litografie od J. Bekela). |
Posledním Habsburkem, který Louny navštívil před rokem 1848, byl arcivévoda
Štěpán Viktor (1817-1867), syn uherského místodržitele a palatina arcivévody
Josefa Antonína, vnuk císaře Leopolda II. Opět zněly zvony a duněly výstřely,
když ve čtvrtek 22. července 1841 vjížděl do města, opět zněla na náměstí hudba
ostrostřelecké Musikbande. Arcivévodův kočár zastavil před hostincem
čp. 36, kde jej očekávala posádková eskadrona 1. hulánského pluku Sachsen-Coburg-Gotha
s plukovníkem Adolfem baronem von Mengen a majorem Carlem von Almási v čele
+) a kde před vyrovnanou jednotkou ostrostřelců stál jako strunka vypjatý
Schützenhauptmann Jan Bienert. Samozřejmě nechyběli ani představitelé obchodních
a řemeslnických spolků a zvědaví občané.
Uvítání vzácné návštěvy se ujal starosta JUDr. Jan Rafael Vladyka, který arcivévodovi
představil své magistrátní kolegy - prvního zkoušeného radu Vojtěcha Lippeho,
nezkoušené radní Bernarda Glasera a Karla Anderleho i oba tehdejší reprezentanty
obce, kterými byli měšťané Jan Růžek a Jan Jiří Hauser. Poslední jmenovaný byl
v té době majitelem renesančního domu čp. 36 s několikrát zmiňovaným hostincem
U Tří lip, kde hodlal arcivévoda Štěpán přenocovat. Když skončily oficiality
a host se odebral na lože, ještě dlouho bylo slyšet před hostincem vyhrávající
kapelu...
Arcivévoda Štěpán byl tehdy čtyřiadvacetiletý křepký mladík se slibnou kariérou. I když to ještě v Lounech ani jinde v Čechách nikdo netušil, měl o tři roky později vystřídat velmi schopného nejvyššího purkrabí Karla hraběte Chotka. Ovšem nikoli ve funkci purkrabího, ale jako Landes-Chef neboli místodržící či náměstek českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého. Během výkonu funkce českého místokrále si zejména v Praze získal velké sympatie nejširších vrstev české společnosti, která do něj vkládala jisté naděje. Roku 1847 byl jmenován místodržícím a palatinem v Uhrách...
V pátek 23. července arcivévoda vstal velmi časně a již v půl šesté ráno si nechal ukázat lounskou radnici, aby poté ráčil navštívit také děkanský chrám sv. Mikuláše, přičemž jistě vlídně pohovořil i s děkanem a čestným měšťanem Antonínem Pankrácem. V osm hodin vyrazil i s doprovodem na další pouť, která vedla do Mostu. Až na hranice Žateckého kraje jej doprovázel nám již povědomý krajský hejtman, guberniální rada Emanuel Hikisch, zanedlouho rovněž prohlášený čestným měšťanem Loun.
A. Hluštík