Nedávno jsem se zde zabýval tragicky poznamenaným tříletým pobytem sochaře Josefa Kvasničky v Lounech. Když tento nenápadný profesor lounské reálky opouštěl své místo, aby nastoupil v České Třebové, jistě netušil, že uprostřed I. světové války vytvoří pro město na Ohři sochu kazatele z Betlémské kaple v nadživotní velikosti. Návrh na pořízení reprezentativní připomínky osobnosti mistra Jana Husa podal v ustavující schůzi „Spolku pro postavení pomníků mužům o český národ zasloužilým“ předseda, vrchní geometr J. Karbus. Učinil tak 28. září 1913 a již 30. října byla ustavena tzv. „pomníková komise“ spolku. Doporučila požádat sochaře Paťhu o předložení skicy a definitivního návrhu modelu za honorář asi 300 K.
Záměr se zřejmě nezdařil, a proto úředník městské spořitelny lounské
R. Hák ve výborové schůzi navrhl napsat profesoru Kvasničkovi do České Třebové.
Prostředníkem jednání měl být profesor Krýzl, který zřejmě na přelomu listropadu
a prosince 1913 skutečně nějaká jednání zahájil. V zápisech výborových schůzí
spolku však nejsou zaznamenány žádné podrobnosti o výsledku této korespondence
a zdá se, že s příchodem roku 1914 stále ještě nebylo jasné, jak v celé záležitosti
dále postoupit.
Svědčilo o tom i jednání 6. února 1914, vedené formou podrobné debaty o provedení
záměru, kdy padaly nejrůznější návrhy, často protichůdné. Problém byl například
ve stanovení místa pro pomník, v tom, zda má jít o bystu či postavu, z jakého
materiálu apod. Výsledkem bylo ustanovení druhé „pomníkové komise“, do níž byli
zvoleni ing. J. Nechleba, stavitel a kameník Š. Strachota a ing. O. Polák.
Opakované vypsání oferty na zhotovení návrhu pomníku ukázalo, že zájem není
nijak přehnaný. Byla tedy v červenci 1914 svolána spolková porota. Z dochovaných
dokumentů vyplývá, že v ní zasedal také Kvasnička, pozvaný počátkem školních
prázdnin z východních Čech. Sezení poroty probíhalo dva dny. V úterý 14. července
byly komisionelně otevřeny došlé nabídky. Byly jen tři, zato všechny se sádrovými
modely.
Druhého dne byly návrhy zevrubně posuzovány. J. Kvasnička si nakonec vyžádal
odklad vyjádření s tím, že své připomínky sdělí písemně. Jak jeho posudek vyzněl,
nevíme, ale asi nebyl příliš lichotivý. Nebyl totiž přijat žádný z předložených
návrhů a začalo se dokonce uvažovat o zadání práce přímo Kvasničkovi.
Protože však přece jenom bylo nezbytné vypsat veřejnou soutěž, zvažoval výbor
spolku, jak se s tímto úkolem svižně a přitom korektně vypořádat. Rozhodnutí
padlo 24. července 1914. Byla zvolena vyzvaná soutěž a nabídky byly zaslány
sochařům Rektorovi, Benešovi, Vlčkovi a Kvasničkovi. Ten také jako jediný z
oslovených začal na návrhu pracovat. Během tří měsíců zhotovil skicu bronzové
sochy na žulovém podstavci a zaslal ji „pomníkové komisi“ do Loun. Výbor návrh
posoudil a 16. listopadu doporučil komisi Kvasničkovu práci předložit valné
hromadě spolku i s návrhem, která firma by měla provést odlití v kovu. Valná
hromada se všemi doporučeními souhlasila a schválila záměr zadat definitivní
modelaci sochy J. Kvasničkovi za oboustranně přijatelných smluvních podmínek.
Volba výrobce sochy padla na Srpkovu slévárnu kovů v Brandýse nad Labem.
Vše tedy bylo na dobré cestě. Přesto uplynulo dalších několik měsíců, než byly
sestaveny, prodiskutávány a schváleny jednotlivé body smlouvy o provedení práce.
Kvasnička ji obdržel počátkem druhé poloviny března 1915 s tím, že mu byla poukázána
záloha 1000 K na provedení malého sádrového modelu.
Ani ne za týden, totiž 21. března, přišly do Loun fotografie Kvasničkova modelu
ve čtvrtinové velikosti. Po nových debatách bylo rozhodnuto toto pojetí pomníku
přijmout a nechat vypracovat konečný model pro odlití o celkové výšce postavy
2,3 metru. Již 14. července 1915 zástupci spolku hotové dílo převzali a nechali
sádrový kolos odvézt do Prahy. Citlivou kovoliteckou práci totiž nakonec měla
provést pražská firma Barták. Sochaři bylo poukázáno druhých 1000 K jako doplatek
smluvené odměny za návrh.
Jenomže to už byla válka a začaly potíže. Uplynul rok a v úterý 24. října 1916
přichází spolku zpráva, že majitel zvolené firmy slévač Barták byl povolán do
činné vojenské služby a nemůže tudíž na soše pracovat. Válka se stupňuje a situace
v monarchii podle toho také vypadá. Když 16. května 1917 členové spolku schvalují
kontrolu účtů, zjišťují, že při současných cenách nemají dostatek finančních
prostředků na zakoupení potřebného množství bronzu. Starostí přibývá i v jejich
soukromí a nelze se tedy divit, že horlivost činovníků i řadových nadšenců opadá.
Následující zápisy ze spolkových schůzí jsou nanejvýš lakonické. Jeden z nich
konstatuje, že 18. září 1918 byl zaslán písemný dotaz panu Bartákovi, zda opět
provozuje živnost. Pak následuje dlouhé ticho...
K obnovení života spolku došlo totiž asi až 1. července 1921. Teprve v listopadu
se však výbor znovu vrací k Husově soše. Peníze ovšem stále nejsou a také je
obtížné sehnat kov. Z Loun odchází dopis na pražské ministerstvo obrany se žádostí
o poskytnutí nepotřebné děloviny...
Ani tento pokus nevyšel, ale vytrvalost spolku nakonec přinesla úspěch. Roku
1923 je totiž obnoveno jednání s bratry Bartáky, kteří společně znovu rozjeli
firmu a zaručili se, že sochu, jejíž sádrový model byl v jejich dílně stále
v pořádku uložen, odlijí, upraví, zabalí a dopraví do Loun za 39 tisíc korun.
Valná hromada spolku tuto nabídku 17. září 1923 s ulehčením přijala. V červnu
1924 je Kvasničkův Jan Hus konečně hotov.
Tím končí stručný výčet událostí kolem vzniku sochy pro lounské náměstí. Bylo
by však možné ještě podrobně vypisovat takřka mravenčí úsilí o získání dostatku
financí, o němž je účetní kniha spolku výmluvným svědectvím (SOkA Louny, fond
38, č. 53). Navíc, jedenáct let po přijetí záměru pomník zřídit měl spolek sice
hotovou sochu, ale další jednání a výdaje byly nabíledni. Nastalo totiž vyjednávání
o nejvhodnějším úmístění postavy. Zvoleno bylo prostranství horního konce lounského
náměstí před domem čp. 49. Po souhlase obce byla zasypána nefunkční studna a
odmontován litinový stojan z roku 1879. Nato byly zadány projekty a dokončovací
práce na úpravě okolí pomníku, což si vyžádalo další čas a peníze.
Shrneme-li všechny náklady, zjišťujeme, že 2.000 rak. korun dostal autor sádrového
modelu J. Kvasnička, 39.000 K bratři Bartákové, dalších 1.800 architekt A. Dryák
z Prahy za návrh podstavce z hlazené a leštěné žuly, 37.000 kameník V. Novák
z Loun za výrobu tohoto podstavce a konečně 4.627 korun kameník Š. Strachota
z Loun za žulovou obrubu záhonu pod sochou. Celkem tedy nejméně 84.427 korun!
Do tohoto součtu nejsou ovšem zahrnuty náklady zrušení studny, které uhradilo
město, a další menší výdaje. Snad nebudeme daleko od pravdy, když částku zaokrouhlíme
na 90.000 korun...
Tomu všemu vděčí Louny za to, že Jan Hus stojí tam, kde dne 18. října 1925 došlo
k odhalení sochy. Ta je prý o 30 cm vyšší než bylo původně spolkem roku 1915
schváleno...
Za 2. světové války byla socha z rozhodnutí přecitlivělých protektorátních úřadů
odstraněna. Na rozdíl od pomníku T. G. Masaryka se dochovala a mohla být prostřednictvím
kamenické firmy J. Fiedlera z Černčic v červnu 1947 na původním místě opět vztyčena.
Znovuodhalení postavy muže se vztaženou pravicí se odbývalo 6. července téhož
roku. To byl autor J. Kvasnička již celých 15 let mrtev...
Antonín Hluštík [REGIZ 2 / 1998]
Foto: archiv redakce