Od počátku roku 1938 se do Loun a okolní krajiny soustřeďovaly některé československé jednotky, jež společně s místní posádkou 4. cyklistického praporu tvořily součást plánovaného systému obrany ČSR, jak jej připravovaly hlavní štáb československé branné moci, ministerstvo národní obrany a jim podřízené orgány. V posledních letech máme možnost dozvědět se něco více o událostech na Lounsku, jež se odehrávaly od konce léta a na podzim roku 1938 a jejichž důsledkem bylo obsazení příhraničních území Československa. Je to možné zejména díky obsažným studiím vojenských historiků ve sbornících Historie a vojenství (HÚČSA Praha, 1990-1998) nebo v monografiích, jakými jsou například nedávno vydané dvoudílné dílo M. Johna Září 1938 (Bonus A, Brno 1997) či sborník Historie okupovaného pohraničí 1938 – 1945 (UJEP Ústí nad Labem 1998) apod. Publikované původní dokumenty, rozbory a úvahy umožňují učinit se alespoň rámcovou představu o záměrech a činnosti armád v době, kdy jejich působení až do zahájení konfliktu podléhalo nejpřísnějšímu utajení.
V plánech vedení naší předmnichovské armády tvořilo Lounsko součást
tzv. Hraničního pásma XI (HP XI), tvořeného dvěma úseky obrany prvního sledu
mezi městy Aš a Teplice, vedenými pod označením 31. a 32. Hraniční oblast (HO
31, HO 32). Jednotky, určené k hájení HP XI podléhaly I.armádnímu sboru pod
velením div. gen. Emila Linharta (krycí označení „Dalibor“, velitelské stanoviště
Praha). Sbor sám pak byl součástí 1.armády arm. gen. Sergeje Vojcechovského
(„Havlíček“, VS Kutná Hora).
Koncem roku 1937 bylo v Lounech kromě posádky 4. cyklistického praporu pod velením
plk. pěch. Vladimíra Procházky jen okresní vojenské doplňovací velitelství,
roku 1938 vedené náčelníkem v osobě škpt. dopl. Jindřicha Vavrušky. Této instituci
pak připadla řada důležitých povinností během obou mobilizačních akcí (květen
a září 1938). Dnem 16.června 1938 začalo v Lounech působit velitelské stanoviště
hraničářského praporu I, který byl pod velením plk. pěch. Viktora Vlka určen
ke krytí československé hranice na hřebenech Krušných hor. Z dokumentů se dále
dovídáme, že také velitelské stanoviště strážního praporu XX s pplk. pěch. Janem
Novákem v čele našlo v okresním městě své útočiště. Prapor měl střežit budované
objekty lehkého opevnění.
Uvedené jednotky však nebyly podřízeny stejnému vyššímu velení. Zatímco například
4. cyklistický prapor byl ve svazku 1. rychlé divize, 1. hraničářský prapor
(„Albín“) podléhal veliteli vojenské skupiny 1 (též Skupina 1 nebo S 1) apod.
Budeme se proto nadále zabývat jednotlivými jednotkami v návaznosti na úkoly
příslušných vyšších, jim nadřízených útvarů.
Pohled na pravou stranu LO vz. 37 u Radonic.
Fotografie zachycuje původní maskování objektu. Tato pevnůstka se zachovala
do současnosti. |
Nejprve si povšimněme působení 4. cyklistického praporu, lounského
posádkového útvaru. Do Loun byl převelen ze Sabinova v roce 1937 a ke dni 22.
září 1938, tedy ještě za mírového stavu československé armády, náležel do sestavy
1. motorizované brigády, zařazené do svazku 1. rychlé divize. Tato divize vznikla
– spolu s dalšími třemi podobnými divizemi – reorganizací původních jezdeckých
brigád, a to dnem 1. ledna 1938, kdy se také dostala do přímé podřízenosti Zemského
vojenského velitelství v Praze. Od září 1938 pak byla součástí ústřední zálohy
hlavního velitelství operujících armád (tzv. ZHVOA).
Stanovištěm velitele 1. rychlé divize div. gen. Emila Fišery byly Milovice,
odkud také svým podřízeným jednotkám 21. května 1938 nařídil stav pohotovosti.
Od tohoto dne byla divize soustavně doplňována specialisty ze zálohy, což bylo
důvodem, proč tento útvar při vyhlášení mobilizace 23. září povolával jen 2740
záložníků. Z nich však 102 mužů, vesměs etnických Němců, odmítlo dostavit se
do mobilizačního střediska. Bojové nasazení prodělala část jednotek 1. rychlé
divize již v první polovině září 1938. Byl mezi nimi také 4. cyklistický prapor.
V noci z 12. na 13. září 1938 totiž vypuklo v prostoru Kraslic, Chebu, Kadaně,
Falknova (Sokolova) a Karlových Varů povstání sudetoněmeckých bojůvek z řad
FS. Projevovalo se místními vzpourami a pokusy o převzetí moci. Již 12. září
odpoledne proto dostala 1. rychlá divize výzvu heslem „Pokračujte ve výcviku
!“, na což reagovala přesunem částí 1. motorizované brigády (2 motoroty a 4.
cyklistický prapor) na Falknovsko. Druhého dne následoval přesun dalších jednotek
divize z Milovic, směřujících na Karlovarsko.
Stanovištěm velitele 1. motobrigády se stal vojenský lázeňský dům v Karlových
Varech, Nejdek a Kraslice byly obsazeny vždy jednou motorotou, cyklistický prapor
obsadil Starou Roli. Do Karlových Var byly poté umístěny dva tankové prapory,
zatímco dělostřelecký oddíl 81/jezd. (hippotrakce) a ženijní rota s muničním
depem byly odeslány do Olšových Vrat. K masivnějšímu nasazení ovšem nedošlo,
neboť jednotkám ministerstva vnitra se podařilo povstání včas pacifikovat. I
tak však byly ztráty na životech, když byla část 4. cyklistického praporu poslána
15. září do Dvorů. V časných ranních hodinách musela jedna rota zasahovat v Gossengrünu
(Krajkové), kde svojí asistencí posílila četnické hlídky. Během akce jeden z německých
příslušníků roty přeběhl na stranu FS a během nastalé přestřelky zabil velitele
stráže a čtyři příslušníky svého družstva. Po okamžitém zásahu hotovosti se
zastřelil. Jakkoli bylo nasazení 4. cyklistického praporu z Loun omezené, v rámci
1. motobrigády přece jen účinně přispěl k organizovanému odporu vůči místním
projevům zfanatizovaných henleinovců. Významnou roli ovšem sehrála i přítomnost
obrněných divizních jednotek, neboť například ve Staré Roli a ve Dvorech četnictvu
a cyklistickým rotám asistovaly roty tanků.
Vraťme se však opět do dolního Poohří a na Lounsko, kde, jak jsem již uvedl,
byla stanoviště velitelů některých jednotek, náležejících do tzv. Skupiny 1,
což byl jeden z polních útvarů mobilizované 1.armády v Čechách. Tato skupina
byla ke dni 27. září 1938 tvořena 30 jednotkami zbraní, 16 posilovými útvary
a takřka 40 útvary služeb. Její krycí název zněl „Vlastimil“, velitelem byl
ustanoven brig. gen. Václav Petřík, náčelníkem jeho štábu pplk. gšt. František
Kočí. Vzhledem k rozsahu svěřeného úseku obrany v rámci HP XI (Aš – Děčín) bylo
velitelské stanoviště v Rakovníce. Pomineme-li výčet štábních jednotek velitelství,
pak lze ke dni 27.září 1938 uvést následující sestavu hlavních sil S 1.
Pěchota byla tvořena především pěším plukem 46 (plk. pěch. Josef Nosek, posádka
Chomutov, VS Podbořany) a jeho mobilizačním dvojčetem – pěším plukem 96 (Podbořany).
Pěší pluk 46, v roce 1919 vznikající v Lounech z bývalého rakouského pěšího
pluku 92, v době od 21.května do 30.června 1938 obsazoval obrannou čáru Klášterec
nad Ohří – Bílina. Dnem 1.července převzal úsek Kadaň – Chomutov, po přechodu
na nástupní sestavu v září byl zařazen do předsunuté linie lehkého opevnění
v povodí Ohře.
Další dva pluky pěchoty náležely k jednotkám tzv. zajištění lehkého opevnění.
ZLO pluk 151 vznikl z bílinského 1. praporu, strážního praporu XX (Louny) a
strážního praporu XXI (Budyně n. Ohří). Skupině 1 byl přidělen za účelem obrany
úseku HOP 1 na řece Bílině (západně Mostu). ZLO pluk 152, tvořený původním hraničním
praporem 5 (Cheb) a strážním praporem XIX (Žatec), mobilizoval v Podbořanech
a byl přidělen Skupině 1 jako posila od velitelství HP XI. Jeho úkolem byla
obrana horní Ohře severovýchodně od Chebu.
Němečtí a čeští vojáci na hranici Protektorátu
u Zeměch v roce 1938 |
Do sestavy Skupiny 1 dále patřily dělostřelecké pluky 12 a 32,
smíšený přezvědný oddíl, jednotky služeb a posilové prostředky, tvořené hraničářskými
prapory 1 („Albín“, mobilizace Most), 21 (mobilizace Postoloprty), 5 (mobilizace
Sokolov), 25 (mobilizace Rakovník) a ženijním motopraporem 22.
Původně mělo toto uskupení bránit jen línie lehkých opevnění od Doupovských
vrchů po Louny. Dnem 1.srpna 1938 však byla Skupině 1 svěřena obrana na celé
čáře hranice mezi Aší a Děčínem (viz rozkaz č. 2151 mob. hl. št. 1. odd.), a
to včetně dočasné obrany na hřebenech Krušných hor a na tocích řek Bíliny a
Ohře. V obranném úseku skupiny probíhala nesouvislá linie LO vz.36 a vz.37 HOP
1 (Kadaň – Most – Ústí nad Labem), opírající se pravým křídlem o toky Bíliny
a Labe. Na levém křídle tohoto úseku však již nebylo opevnění dokončováno a
nahrazovalo se u Doupovských vrchů polním opevněním, přecházejícím v tzv. defenzívní
hák.
Je zjevné, že obranná čára svěřená Skupině 1 byla příliš dlouhá a její obrana
na místě již v září 1938 ztrácela smysl. Proto byl úkol skupiny zúžen na dočasnou
obranu průsmyků v Krušných horách, na obranu přechodů přes řeky Bílinu a Ohři
a na zastavování či alespoň zdržování nepřítele, usilujícího o postup ve směru
Louny – Slaný – Praha. V případě mobilizace měla tato specializovaná vojenská
skupina tedy nejprve hájit HOP 1, později se předpokládal spořádaný ústup na
čáru HOP 2, což byla místy zdvojená linie pevnůstek LO v úseku říčka Blšanka
– dolní tok Ohře (na čáře Žlutice – jižně Podbořan – Trnovany – Louny – Libochovice
– Roudnice nad Labem). V týle Skupiny 1 pak byly další jednotky Hraničního pásma
XI včetně osádek LO tzv. vnější obrany Prahy (Kladensko, Slánsko, okolí Velvar
aj.) a hlavních sil mobilizovaných divizí I.armádního sboru div. gen. Emila
Linharta.
V souvislosti s těmito záměry je nutno zmínit se trochu podrobněji o uvedené
linii lehkého opevnění HOP 2, opírající se na Lounsku o přirozenou překážku
toku řeky Ohře. Při projektování bylo pásmo rozděleno na několik stavebních
úseků, jež byly poté ve výběrovém řízení přiděleny jednotlivým stavebním firmám.
Ty pak, vázány přesně stanovenými technologickými podmínkami, prováděly stavbu
objektů lehkého opevnění v počtu, zadaném firmě pro ten který úsek .
Na Lounsku se jednalo celkem o 6 úseků1) s využitím několika typů betonových
pevnůstek LO vz. 372), budovaných ve dvou liniích a na principu krytí boční
palbou. První linie opevnění sledovala břeh Ohře, druhá vedla jen několik desítek
metrů hlouběji ve vnitrozemí tak, aby byla zaručena možnost vzájemného krytí
a postřelování. Pokud se objekty druhé linie nacházely ve větší vzdálenosti
od linie břežní, byly projektovány a budovány vždy tak, aby se neocitly mimo
účinný dostřel nejbližších sousedních pevnůstek.
Dnes víme, že systém dvou linií nebyl všude dodržen. Tak například v části úseku
C-12 (prostor města Loun) vede pouze jediná, pravobřežní linie, vybudovaná přímo
ve strmém břehu Ohře. K dalšímu, tentokrát vynucenému porušení zásady členění
HOP 2 do dvou linií, došlo v katastru obce Pátek nad Ohří (úsek C-11, Libochovice).
První linie LO vz. 37 vede sice po břehu Ohře na jednom okraji obce, avšak z pevnůstek
nebylo možno krýt palbou linii druhou, vybudovanou na opačném okraji Pátku.
Důvodem byla skutečnost, že mezi oběma liniemi byla značná vzdálenost a obytná
zástavba, clonící výstřel a bránící tudíž bočnímu krytí palbou.
Pohled na levou stranu LO vz. 37 u vršovického mostu. Osádka objektu měla za úkol svou střelbou chránit levou stranu mostu. Objekt je v současné době částečně zasypán v náspu nové komunikace. (C12/42/D2. Foto J. Tlustý, 1997) |
Všeobecně lze říci, že LO vz.37 byly na ohárecké části HOP 2 budovány
tak, aby útočník byl přinucen nejprve překročit řeku a po jejím zdolání vzdorovat
křížové boční palbě v prostoru mezi pevnůstkami. Pouze v okolí Počedělic došlo
k variantnímu řešení: ve směru od Pátku vede první linie až k obci, kde pak
bylo několik pevnůstek umístěno na levý břeh. Za Počedělicemi se linie opět
vrací na břeh pravý.
Stavba objektů LO vz. 37 na Lounsku byla zadána vybraným firmám v květnu, červnu
a červenci 1937. K dostavbě zadaných úseků došlo až v listopadu, kdy byly dokončeny
další, dodatečně projektované objekty. V původních stavebních plánech nebyly
a jejich potřeba se ukázala poté, co byly odhaleny nedostatky ve spolehlivém
krytí pevnůstek. Nicméně, koncem podzimu 1937 bylo již obranné pásmo na Lounsku
vybudované a připravené k použití.
Rozkaz ke krytí hranic dostaly všechny jednotky v Poohří již 22.září, kdy měly
být zaujaty pohotovosti v opevněních obou obranných pásem (HOP 1 a 2). V souladu
s mobilizačními plány byl tento rozkaz splněn během jediného týdne, jakkoli
se vyskytly i obtíže a některé jednotky nebyly na plánovaných stavech. Je známa
tzv. Osobní a tajná instrukce velitele HP XI, vydaná 28. září v Praze pro podřízené
velitele. V době vrcholící mnichovské krize v ní generál Linhart specifikuje
úkoly HP XI během jednotlivých předpokládaných fází nepřátelského náporu v severozápadních
Čechách. Pro Lounsko je zde několik zajímavých postřehů, dokumentujících možné
následky útoku wehrmachtu.
Instrukce především přikazuje hájení severozápadního území tehdy ještě celistvé
ČSR, jak se jeví z pohledu úseku HP XI. Velitel předpokládal, že na HOP 1 by
nedošlo k vážnému boji, zato kladl důraz na včasný, spořádaný a cílevědomý ústup
na HOP 2. Toto pásmo mělo být definitivní zábranou postupu nepřítele. Potvrzuje
se tím původní zásada držení obranné linie LO na čáře Blšanka – Ohře. Pro Louny
by to znamenalo stát se jedním z uzlů obrany severně hlavního města. Dále instrukce
nařizovala, aby v době, kdy říšskoněmecké vojsko překročí československou hranici
a kdy prvosledové jednotky zaujmou obranu na HOP 2, ustoupil také chomutovský
pěší pluk 46 a soustředil se v prostoru Markvarec – Hřivice – Hořany – Konětopy
jako záloha velitele HP XI. V té době by již do bojů nepochybně zasáhly také
další mobilizované útvary, tj. 3.pěší divize (Mšeno), 18. pěší divize (Buštěhrad)
a jednotky vnější obrany Prahy s 1.pěší divizí.
Až dosud jsme se zabývali jen obrannými přípravami československého velení.
Je však nutno alespoň zběžně zmínit také záměry očekávaného nepřítele. Ty byly
obsaženy v tzv. Plan Grün, původně počítajícím s útokem proti ČSR a zničením
její armády. Mnichovská dohoda tyto úmysly pozměnila na „nenásilné“ obsazení
příhraničních oblastí s německou menšinou. Pro vniknutí do prostoru severozápadních
Čech byla určena 8. armáda gen. plk. pěch. Fedora von Bocka. Měla operovat ve
svazku 1. skupiny armád, jejímž velitelem byl opět sám von Bock. Soudobé dokumenty
dosvědčují, že v září 1938 vypadala sestava 8. armády následovně.
Velitelství armády bylo v saském Freibergu (náčelníkem štábu byl gen. mjr. Hans
Felber) a jejím úkolem bylo překročení Krušných hor s následným obsazením severozápadu
republiky v součinnosti s 10. armádou gen. děl. Waltera von Reichenaua ( velitelské
stanoviště Schwandorf) jako pravým sousedem a s 2. armádou gen. pěch. Gerda
von Rundstedta (Cosel) jako levým sousedem. Ve svazku 8. armády pak byly na
ne zcela úplných stavech III. armádní sbor (III. AK) generála von Witzlebena
(dvě pěší divize), VI. AK (tvořený zatím pouze plánovanou ale nesoustředěnou
16. pěší divizí), XI. AK (v podstatě zatím jen 20. pěší motorizovaná divize
generála Schwandnera ve Freibergu) a příslušné posilové prostředky (spojaři,
ženije, těžké a protiletadlové dělostřelectvo, přezvědný oddíl apod.).
Posuzujeme-li dnes možnosti 8. armády, pak lze konstatovat, že v roce 1938 pro
nějaké bojové akce v Krušných horách přicházely do úvahy jen tři divize wehrmacht.
V rámci III. AK to byla 23. pěší divize generála Busche (Potsdam), dokončující
soustředění v prostoru severozápadně Dresden (pravý břeh Labe), dále 14. pěší
divize generála von Kressensteina z Frankfurtu nad Odrou (velitelství Leipzig)
a konečně již zmíněná 20. pěší motodivize z Freibergu (XI. AK).
LO vz. 37 mezi Černčicemi a Vršovicemi. Pohled na levou stranu, kde je patrná zabetonovaná střílna. (C12/40a/A-160. Foto J. Tlustý, 1997) |
Před plánovaným útokem na ČSR byl 8. armádě v září 1938 úkol upřesněn
asi v tomto smyslu: do útočných akcí se zapojit až později, pak překonat hřebeny
Krušných hor a překročit řeky Bílinu a Ohři, vázat co největší počet československých
jednotek a při úspěchu sousední 10. armády v jihozápadních Čechách vyvíjet tlak
na ustupující obránce opevněných linií. Cílem těchto operací bylo prolomit opevněné
obranné linie na severočeských řekách a postupovat ve všeobecném směru Chomutov
– Louny – Kladno – Praha. Z této instrukce vyplývá, že si velení wehrmacht bylo
dobře vědomo nevalné síly 8. armády. I přesto, že proti ní byly slabé jednotky
Skupiny 1, obtíže se daly očekávat v těžko prostupném pohoří a na dvou pásmech
opevnění pod ním. Nepochybně se počítalo s těžkými a tvrdými boji (zejména na
čáře HOP 2! ), jež měly spíše síly obránce vázat a usnadňovat tak úkol sousední
10. armádě, postupující na Prahu delší trasou od jihozápadu, přes Český les
a Šumavu (HO 32).
Mimo uvedené jednotky 8. armády však za severní českou hranicí dokončovala přípravy
samostatná operační skupina (označena jako IV. AK), tvořená 4. a 24. pěší divizí
(posádky Dresden a Chemnitz), jež spěšně doplňovaly plánované stavy. IV. AK
působil v rámci 1.skupiny armád na rozhraní mezi 8. a 2. armádou. Není jisté,
jakou by byla jeho hodnota v případě válečných událostí, avšak v době říjnového
záboru našeho pohraničí již vystupoval jako okupační jednotka a v březnu 1939
měl hlavní slovo při obsazování Prahy. Zajímavé je, že 24. pěší divize generála
Kienitze se původně soustřeďovala v prostoru saského Aue, v září však byla již
v blízkosti šluknovského výběžku. To by mohlo rovněž svědčit o záměru soustředit
síly v prostupnějších oblastech severní česko-německé hranice, kde mohl být
útok rychlejší a účinnější než na hřebenech Krušných hor.
Neklamné známky ohrožení suverenity Československa v září 1938 se ani v Lounech
neobešly bez vzrušení a napětí, stupňujícího se již od květnové částečné mobilizace.
Spád událostí poněkud zastínil výsledky komunálních voleb, v nichž opět jako
starosta zvítězil Josef Fousek. Ten byl ve funkci potvrzen ministerstvem vnitra
až v době mnichovské krize, kdy již nejen starosta ale i městská rada a zastupitelstvo
měli spoustu jiných starostí, na hony vzdálených povolebnímu jásotu. Lidé se
jakoby více přimykali k sobě, byli vážnější a obětavější. Odborové sdružení
československých hudebníků uspořádalo 4. září na Masarykově (dnes Mírovém) náměstí
koncert, uvedený tehdy populárním skladatelem a předsedou sdružení Václavem
Vačkářem. Výtěžek byl věnován na konto Jubilejního fondu obrany státu. Tentýž
fond získal v Lounech celkem 380 tisíc korun, z čehož 100 tisíc věnovala městská
spořitelna.
Označování objektů lehkého pevnění |
Na Masarykově náměstí se také 8. září konala mohutná manifestace
obyvatelstva, svolaná všemi politickými organizacemi ve městě. Záštitu nad touto
akcí převzala městská rada a hlavní projev přednesl plukovník Kolínský, takto
představitel Národní rady československé. Dojatý ale povzbuzený dav zazpíval
národní hymnu a po krátké zdravici z úst starosty se rozešel...
Tak jako jinde na území republiky, také na Lounsku proběhla v září 1938 mobilizace.
A stejně jako v jiných okresech, zaznamenal i lounský okresní úřad některé nedostatky
v průběhu této závažné akce. Týkaly se zejména povinného evidenčního odvodu
koní a vozidel z civilního sektoru. V Cítolibech například k evidenci přišlo
900 koní najednou, ale příslušná odvodní komise se nedostavila včas. Z toho
důvodu se nepodařilo odvod zvládnou za jediný den, jak bylo plánováno, a koně
i se svými průvodci stáli bez krmiva až 4 dny pod širým nebem. Obtíže způsobila
rovněž skutečnost, že členové komise neměli naprosto žádné zkušenosti s armádní
mobilizační evidencí a s odvodem zvířat. To vedlo ke zmatkům a nedorozuměním
– nebylo zcela neobvyklé, že 2 různí koně měli stejné evidenční číslo apod.
Jinde byly zase potíže s rekvizicí automobilů, jež jejich majitelé nepřistavili
nebo tak činili až na několikeré urgence, pozdě a neochotně. Přesto se znovu
ukázalo, že naprostá většina českých mužů povolávaných ročníků nastoupila včas
a s odhodláním. Absence záložníků z německých menšinových oblastí byla ovšem
dosti běžná, ale za tehdejší situace nijak překvapující...
Po podepsání mnichovské dohody a godesberském dohadování o rozsahu záboru československého
pohraničí probíhalo také na Lounsku, Žatecku a Podbořansku obsazování území.
Okupace začala 3. října 1938 v 8 hodin ráno překročením naší hranice po obou
stranách ašského výběžku. Současně započal ústup československých jednotek do
vnitrozemí. Dne 5. října bylo obsazeno okolí Maštova a Podbořanského Rohozce,
8. října „padly“ Podbořany a Žatec a 10. října bylo říšskoněmecké vojsko na
čáře jižně Jesenice – Postoloprty – Litoměřice, později byly v rámci kompenzací
obsazeny také Hořesedly, Václavy, severozápadní část Břvan a část obce Raná.
Zábor prováděly jednotky tzv. Heeresgruppe 4 (HGr 4) generála Waltera von Reichenau,
a to v úseku III (západní a severozápadní Čechy) a v úseku V (dodatečně zabraná
území). Velitel von Reichenau vykonával dočasně správu vojskem obsazených území.
Šéfem civilní správy byl nato jmenován vládní prezident Bachmann ze Schneidemühle,
zvláštním pověřencem pro hospodářství se stal ministerský rada Plodeck. Dnem
4. října 1938 byl v uvedené oblasti jmenován okresním hejtmanem v Děčíne landrat
dr. Ender. Civilní správa se ujala svých povinností dnem 21. října, kdy již
skončila pravomoc vojenského velitele této oblasti.
Podle původního znění mnichovské dohody měly pohraniční kraje s převahou německy
mluvícího obyvatelstva připadnout říši v rámci tzv. sudetské župy (Sudetengau).
Německo získalo právo toto území ihned obsadit. O dalších případných nárocích
na jazykově smíšená území měl rozhodnout plebiscit. Plebiscit se ovšem nakonec
nekonal a severočeská demarkační čára Sudetengau se přiblížila Lounům. Říši
kromě Podbořanska a Žatecka připadly Postoloprty, Ranská hora a jihozápadní
výběžky Českého středohoří (Lounské vrchy). Říše postupně zhltla také katastry
obcí Libčevsi, Židovic a Hnojnic, dále celou obec Raná a část lenešického katastru.
Do nově stanovených hranic okresu Louny byly zahrnuty obce Jimlín a Opočno,
původně náležející okresu Žatec. Těmito změnami se pochopitelně změnila územní
působnost lounského okresního úřadu a také ostatní státní orgány se musely urychleně
přizpůsobit situaci.
Osudy lehkého opevnění na Lounsku |
Blízkost říšskoněmecké hranice si vyžádala mimo jiné například
vybudování nových stanovišť finanční stráže a celnic, což se samozřejmě odehrávalo
na obou stranách demarkační linie – ovšem ke škodě okrádaného československého
státu. Od 10. října byly české celnice na silnici z Loun do Postoloprt a v Dobroměřicích.
Pohraniční prohlídky osobních vlaků se konaly na nedostatečně vybaveném nádraží
v Lenešicích, železnicí přepravované zboží bylo kontrolováno a proclíváno až
na lounském hlavním nádraží. Finanční stráž zřídila zcela nová stanoviště v Dobroměřicích,
Domoušicích, Hřivicích, Chrabercích, Lenešicích, Lounech, Markvarci, Mnichově
Týnci, Opočně a Pnětlukách.
Obrovskou zátěží pro život města a jeho okolí však byl příliv českých i německých
uprchlíků z obsazovaného území. Kritickou byla situace zejména v prvním týdnu
října, kdy městská rada musela zajistit ubytování a stravování i pro celé rodiny,
přicházející beze všech prostředků a majetku. Také bylo třeba přestěhovat a
umístit státní úřady z pěti sousedních okresů – duchcovského, chomutovského,
mosteckého, teplického a žateckého. Lounské školy byly přeplněny zoufalými utečenci
a proto bylo třeba učinit mnoho nouzových opatření, jimiž by byla udržena alespoň
minimální, zpravidla střídavá výuka na školách. Podstatnou měrou se změnil také
provoz na tzv. moldavské dráze (železniční trať Praha – Louny – Moldava), prodělávající
až dvojnásobnou provozní zátěž při dopravě severočeského uhlí ze zabraných dolů
na Mostecku a jinde v Podkrušnohoří.
Vše se najednou změnilo, politické hašteření, vlastenčení a prosperita předmnichovské
republiky se zdály být nyní idylou, která jako mávnutím proutku zmizela v nenávratnu.
Obdivovaný nástupce Tomáše G. Masaryka, prezident dr.Edvard Beneš, abdikoval
a emigroval, ponechávaje reprezentaci státu na schopnostech rychle stárnoucího
a později již zcela nemohoucího muže – dr.Emila Háchy. Území, které tvořívalo
sever Čech, se smrsklo na nepatrný proužek, náležející nyní k tzv. Republice
Česko-Slovenské, zvané též „druhou“. Její podivná několikaměsíční existence
byla jen intermezzem k poslednímu dějství dramatu – vzniku Protektorátu Čechy
a Morava v březnu 1939...
A. Hluštík – J. Tlustý
Poznámky: 1) L. Aron ve své knize Československé
opevnění uvádí následující přehled stavebních úseků a firem, jež na Lounsku
budovaly LO vz. 37: západní část úseku C-11 (Libochovice, 84 objekty), V. Hieke
Slaný, od 14. 6. 1937, úsek C-12 (Louny, 74 objekty), V. Hieke Slaný, od 7.
6. 1937, úsek C-13 (Postoloprty, 49 objektů), F. Hieke Louny, od 19. 7. 1937.
Spolu s zbývajícími třemi úseky (C-14 Měcholupy, C-27 Lišany a D-15 Blšany)
mělo zdvojené pásmo mezi Libochovicemi a Blšany celkem 337 objektů LO vz. 37
(bez východní části úseku C-11 Libochovice).
2) Jednotlivé typy objektů tohoto pásma jsou popsány J. Tlustým v REGIZu 1/1998,
str.19