V druhé polovině minulého století bývalo královské a okresní město
Louny sídlem stálé vojenské posádky, tvořené zpravidla jednou eskadronou (švadronou)
některého pluku rakouské kavalerie. Ze záznamů lounského městského tajemníka
Jana Haince (1842 – 1889) a s pomocí půvabných kreseb Mikoláše Alše (1852 –
1913) se naskýtá možnost alespoň nastínit události z doby, kdy ulicemi města
zněly podkovy jezdeckých setnin a kdy srdéčko leckteré měšťanské dívky zabušilo
při pohledu na švarného vojáčka s cinkajícími ostruhami...
Někdy kolem roku 1840 se v Lounech objevila eskadrona hulánského pluku Sachsen-Coburg-Gotha,
jejímž velitelem byl c. k. major jezdectva a od roku 1842 čestný měšťan Carl
von Almásy (1797 – 1874). Ten se také roku 1845 v Lounech oženil a po návratu
z Uher roku 1849 zde jako penzionovaný plukovník dožil až do smrti.
Huláni v Lounech pobývali nejméně deset let, ale o střídání jednotlivých útvarů
nemáme zcela přesné zprávy. Jisté je, že přítomnost jezdců v typických splývavých
bílých pláštích, vyzbrojených mimo jiné dlouhými píkami, přinášela městské komunitě
spíše starosti než bezstarostnou idylu.
Týkaly se především ubytování. V září 1850 musela městská rada uzavřít nájemní
smlouvu s měšťanem Štěpánem Heřtem (Erstem nebo též Eřtem), podle níž měl jako
úředně stanovený ubytovatel (Quartiermeister) poskytnout přístřeší 16 příslušníkům
1. hulánského pluku arcivévody Karla v prvním patře svého domu čp. 20 ve Sladovnické
ulici. Tuto provizorní vojenskou ubytovnu, nazývanou kvazikasárnami (něm. Quasikaserne),
byl majitel domu povinen uklízet a vytápět na vlastní náklady, za což ročně
od obce dostával 200 zlatek nájemného. Mimoto potvrzoval a vykazoval počty noclehů,
jež pak byly smluvně vojenským erárem propláceny.
V té tobě také vznikly nové seznamy domů s ubytovacími možnostmi jak pro pobyt
stálé posádky, tak pro průchod armády při manévrech a dalších mimořádných událostech
s asistencí vojska. Zároveň byl obcí jmenován i ubytovatel pro vojsko na pochodu
(tzv. Marsch- und Vorspanns-Kommissar), kterým se stal měšťan Hynek (Ignác)
Rösler z domu čp. 79 na Pražské ulici.
Heřtova kvazikasárna byla rozšířena o prostory sousedního obecního domu čp.
19, kde byly zřízeny také stáje. Přes všechnu snahu nebylo ubytování posádky
asi valné. Když si v srpnu 1851 bekvartýrungmajstr a radní stěžovali na liknavé
placení nocležného, vojenská ubytovací správa odpověděla, že za muže a noc bude
namísto smluveného 1,5 krejcaru platit jen krejcar, protože město projevuje
nedostatečnou a ledabylou péči o c. k. vojsko. Dopadlo to nakonec tak, že majitelé
ostatních domů, u nichž byli na kvartýru další příslušníci posádkové eskadrony,
denně z vlastní kapsy dopláceli 8 krejcarů na hulány u pana Heřta ložírující.
Po hulánech přišli do Loun roku 1852 husaři, pýcha rakouské kavalerie, proslulá
pohlednými mužskými v malebných uniformách, ohnivými koňmi a bojovností. Na
rozdíl od hulánů (něm. Ulanen), vzniklých po vzoru polské jízdy, odvozovali
husaři své tradice od dob uherského krále Matyáše, kdy tvořili elitní tělesnou
gardu panovníka (maď. huszár). Ve druhé polovině 19. století čítala tato rakouská
lehká jízda 16 pluků, rekrutovaných převážně z Uher a jižní Moravy. Pluk míval
6 eskadron po 149 koních, dělených dále na setniny. Když v zimních měsících
přelomu let 1856 a 1857 došlo k dalšímu střídání garnison, přicválala do Loun
část eskadrony 6. husarského pluku z Uher. Znamenalo to ubytovat 46 mužů, včetně
velitele a štábu, a k tomu ustájit 40 koní. Zbytek eskadrony se podle daného
klíče (tzv. Belagsfähigkeit nach dem Fassungraume) rozložil v okolních obcích.
Temperamentní husaři 6. pluku byli roku 1862 nahrazeni eskadronou 5. husarského
pluku hraběte Radetzkyho, pobývající v Lounech až někdy do začátku rakousko-pruské
války 1866. Po uzavření mírové smlouvy a po odchodu okupačních jednotek vestfálského
Landwehru přijela do válkou vyčerpaného města opět rakouská posádka. Dne 11.
listopadu 1866 za velkého vítání vstoupili do kvartýrů příslušníci 3. pluku
krále bavorského. A nebyli to husaři ledajací. Třetí pluk totiž udatně bojoval
u italské Custozzy, za což dostal právo nosit na čákách bílé fezy. Lounští radní
pro ně připravili oběd, který financovala obecní pokladna...
Nicméně, zdá se, že ani s husary nebylo jednoduché pořízení. Veleli jim zpravidla
řízní a temperamentní rytmistři, kladoucí na městskou radu nesmlouvavé nároky.
Proto bylo nutno najmout další prostory k ubytování jezdců a koní. Stalo se
v případě kupce Karla Aschera (čp. 113), pekaře Liehneho (čp. 114) a také u
Josefa Neuberta v domě čp. 121.
Zejména měšťan Liehne dostal nelehký úkol – ubytovat velitele eskadrony. Ten
prý byl hodně netrpělivý a pohrozil, že v případě liknavého plnění jeho požadavků
rozešle husary po domech. To by samozřejmě znamenalo pro mnohou lounskou domácnost
pohromu. A tak pan rytmistr dostal u Liehnů k bydlení celé první patro.
V srpnu 1852, kdy do města přijeli husaři poprvé, musela obec dokonce vypsat
zvláštní přirážku k daním, aby získala chybějících 2.506 zlatých k úhradě výdajů
za noclehy a péči o koně. Navíc pozdější starosta Adolf Kuchinka v listopadu
téhož roku pronajal posádce stáje ve svém statku čp. 307 na Široké, čímž obci
pomohl splnit požadavky posádkového velitele a ubytovací správy.
Obec se musela postarat také o zřízení cvičiště. Tzv. „rajčůle“ (z něm. Reitschule)
nebo jízdárna vznikla pronájmem pozemků vně Pražské brány, asi tam, kde je dnes
východní trakt 1. základní školy. Později byla přenesena do míst zaniklého opukového
lomu za hřbitovem U čtrnácti sv. pomocníků, kde následně bývalo dobytčí tržiště
a proslulá vagónová kolonie. Dnes zde stojí mazutová kotelna.
Jakkoli život posádky přinášel městu i hospodářský užitek (např. výhodným prodejem
píce a steliva pro koně, využitím některých řemesel apod.), vznikaly i v této
oblasti občas potíže a spory. Tak zrovna v prosinci 1856 muselo město prostřednictvím
strážníků zpřísnit dohled nad porážkou a prodejem masa, neboť husaři vznesli
stížnost na zdravotní závadnost práce místních řezníků. V té době již skutečně
městská jatka pod dnešní synagogou nevyhovovala stejně, jako málem středověký
a nepříliš hygienický prodej v masných krámech na východním konci Radnické (Hilbertovy)
ulice. Ke skutečné nápravě došlo až vybudováním nových jatek v místech dnešního
loutkového divadla.
A konečně je třeba zmínit se ještě o jedné stinné stránce soužití obyvatel s
vojskem, která si postupem doby vynutila rázná řešení. Díky rostoucímu přílivu
nevěstek rostl v posádce počet mužů nakažených pohlavními chorobami, zejména
příjící (něm. Lustsenche). Roku 1859 musel zasáhnout okresní hejtman Ferdinand
Dittl a nařídit městské radě provádění pečlivějších lékařských prohlídek všech
veřejných i tajných prostitutek. V říjnu t. r. již byla situace mezi husary
tak alarmující, že radní museli zajistit nejen nejpřísnější hygienický dohled,
ale provést také registraci, na jejímž základě byly všechny přespolní kněžky
lásky vyhoštěny za hranice katastru města. Po této spíše jednorázové akci následovalo
za starosty a lékárníka Bedřicha Sekery nařízení o pravidelných čtvrtletních
prohlídkách prostitutek, zavedených roku 1861. Městský lékař musel o tom armádě
předkládat přesné záznamy – včetně úhlednou štábní kulturou vyhotovených tabulek.
Není divu, že tyto i všechny další okolnosti vedly lounskou samosprávu i okresní
zastupitelstvo k opakovaným pokusům získat povolení ke stavbě řádných a armádou
samostatně spravovaných kasáren. Roku 1863 obec dokonce zdarma nabídla stavební
parcelu, ale c. k. vojenský erár i tuto příležitost odmítl. A tak v říjnu t.
r. se narychlo upravují objekty obecního (zádušního) dvora čp. 207 na Žateckém
předměstí, aby vznikla další kvazikasárna. Podobně tomu bylo i v případě domů
čp. 303, 305, (Drtinův statek), 247 a 248 (hostinec U Bílého lva). Kronikář
konstatuje, že těmito provizorii bylo ve městě získáno celkem asi 100 lůžek
pro mužstvo a ustájení příslušného počtu koní. Samozřejmě, důstojníci požadovali
a také získávali ubytování lepší, ba nejlepší.
Život husarů v cizí zemi a v cizím městě se neobešel bez radostných i tragických
událostí. V ubytovně U Rybářů (hostinec U Červeného orla, čp. 116 na Pražské
ulici) se 29. května 1872 oběsil husar, protože jej přemohl smutek po domově.
Hýřivost manželky českého strážmistra Jana Vejvalky jej přivedla do dluhů a
k následné zpronevěře erárních peněz. Ze strachu před trestem se 2. listopadu
1874 vlastní zbraní zastřelil. Ale byly i osudy příznivější. Tak třeba 1. února
1876 nechala se devatenáctiletá židovka Hedvika Löwensteinová pokřtít, aby se
mohla vdát za svého milého, uherského nadporučíka Paldta. Podobné sňatky uherských
husarů s českými dcerkami nebyly vzácností i jinde na Lounsku. Jsou známy případy,
že po odjezdu do vlasti bohatí zeťové a jejich rodiny ještě dlouho podporovali
a obdarovávali rodiny svých manželek v Čechách.
Lounští husaři (a později i dragouni) často asistovali při pohřbech významných
osobností a penzionovaných důstojníků, vypomáhali při různých událostech v životě
města a okolí, zvali svoji plukovní hudbu ze Žatce, aby zahrála významným hostům,
atd., atd. Když 26. června 1874 dostala lounská finanční stráž avízo o pašerácích
tabáku, požádala posádku o pomoc. Husaři vskočili do sedel a zakrátko u Chlumčan
zatkli skupinu podloudníků. Našli u nich 3200 saských doutníků! V polovině minulého
století bývalo také pravidlem, že ve středu města bydlíval jeden voják, střežící
v noci pokladnu berního úřadu na náměstí. Samozřejmě na náklady obce. Když roku
1874 vydal císař František Josef I. nová pravidla dislokace vojenských posádek
v monarchii, nastaly významné přesuny. V duchu nejvyšší instrukce totiž měly
být napříště české pluky umisťovány jen do českých posádkových měst, stejně
jako pluky s převahou jiných národností byly odveleny do domovských zemí. Uherští
husaři tedy odjeli z Loun do maďarského Rábu a místo nich 16. září 1878 přijeli
zelení dragouni 1. pluku císaře Františka Josefa I. Velitelem této první dragounské
eskadrony ve městě byl c. k. rytmistr Albert hrabě Nostic.
Mgr. A. Hluštík [REGIZ 3 / 1997]
Uherští husaři tedy odjeli z Loun do maďarského Rábu a místo nich
16. září 1878 přijeli zelení dragouni 1. pluku císaře Františka Josefa I. Velitelem
této první dragounské eskadrony ve městě byl c. k. rytmistr Albert hrabě Nostic.
To však již okresní výbor a lounští radní dohlíželi na stavbu nedávno povolených
stálých kasáren. Práce začaly roku 1875 přestavbou stávajícího provizória v
Drtinově dvoře čp. 305, rozšířenou na další sousední pozemky podél chomutovské
silnice. Po pěti letech, kdy byla stavba dokončena, dosáhly celkové náklady
106 tisíc zlatých. Výsledek prý však byl dosti bídný, hlavně proto, že projekt
a jeho uskutečnění byly dílem lounských mistrů Teutschera a Taibla.
Pravdou je, že ubytování vojska v nových kasárnách nechtěly orgány vojenské
správy vůbec připustit – pro naprosto nevyhovující dispozici a vybavení. Po
četných, až na ministerstvo vedených přímluvách nakonec armáda přiznala čp.
305 statut nouzových kasáren. Jejich zbytky můžeme dnes vidět v sousedství novostavby
Telecomu na ulici Osvoboditelů.
Rakousko-uherští dragouni (něm. Dragonen) vznikli – jako ostatně i jinde v Evropě
– z tradice původně francouzských oddílů těžké jízdy, bojující za krále pod
praporci s vyšitými draky. Roku 1893 existovalo v našich zemích celkem 15 dragounských
pluků, vytvořených počátkem 60. let reorganizací již přežitých oddílů těžké
kyrysnické jízdy. Každý pluk měl opět 6 eskadron po 149 koních. Příslušníci
zmíněného 1. pluku si oblékali zelenou uniformu, což zanechalo trvalou vzpomínku
na jejich pobyt v Lounech v textu známé písně. Jejich působení bylo ukončeno
roku 1897, kdy byl Lounům dokonce odňat statut posádkového města. Císařští zelení
dragouni odjeli a po nesnázích s využitím kasáren se nakonec v části objektu
usadilo doplňovací těleso 13. dragounského pluku Eugena prince Savojského z
postoloprtské posádky. Tvořilo je 62 mužů a 60 koní, sloužících převážně k výcviku.
Velitelem tělesa byl rytmistr, nadřízený dvěma nižším jezdeckým důstojníkům.
V Husově ulici, v bývalém hostinci U Slovanské lípy čp. 570, byla zároveň zřízena
stanice, kde příslušníci doplňovacího tělesa pečovali o 7 hřebců ušlechtilého
plemene. Stanice bývala v provozu od počátku února do konce června. Kolem roku
1905 měl hřebčín i svého zvěrolékaře a v obydlené části kasáren přebývalo asi
70 můžů a 60 koní.
S počátkem I. světové války byla většina bojeschopných jednotek 13. pluku odvelena
do Polska. Znovu opuštěná kasárna začala roku 1916 sloužit jako ubytovna pro
jednu až dvě setniny opěšalých dragounů s 9 kulomety, převelených z náhradní
eskadrony téhož 13. pluku v Postoloprtech. Jejich úkolem bylo udržovat klid
a pořádek v okresním městě. Dá se tedy říci, že šlo o jakousi exekuční posádku
k zastrašení nespokojeného a válkou ožebračeného obyvatelstva. Velitelem byl
reaktivovaný c. k. major jezdectva Vilém Günther z Loun, od rozpuštění městského
zastupitelstva roku 1913 stojící v čele vládou jmenované správní komise.
Ještě 28. října 1918 tito dragouni, vesměs údajně Němci, pomýšleli na nějaké
akce ve prospěch rozpadlé monarchie, ale 31. října již byla lounská kasárna
v rukou českých příslušníků zanikajícího rakouského 92. pěšího pluku, vracejících
se z fronty domů. Tato jednotka byla po doplnění a stabilizaci poměrů přejmenována
na československý 46. pěší pluk, odvelený do stálé posádky v Chomutově.
Louny tím s konečnou platností a na dlouhá léta pozbyly výsad i trápení s vojenskou
posádkou, neboť pacifikace německy mluvícího a smýšlejícího pohraničí měla přednost.
Vytrucovaná jezdecká kasárna se stala soukromým majetkem a když později přišla
nová posádka, vojenská správa zahájila stavbu jiných kasáren, podle svého rozumu
a za svoje peníze...
Mgr. A. Hluštík [REGIZ 4 / 1997]