V druhé polovině září 1938 doručila pošta do Cítolib u Loun korespondenční
lístek tohoto znění: „Milý tatínku a maminko. Předem přijměte ode mě srdečný
pozdrav a vzpomínku. Jsem doposud zdráv a zrovna zle se mi nevede. Jako všude
tak i zde dělají ti heiláci všelijaké psí kusy. Mrtvých zde prozatím nemáme
na žádné straně. Od dnešního dne zde máme též stanné právo a tak se to tu snad
trochu uklidní. Co jest s Vámi a jak se Vám daří? Zdraví Vašek“
Pisatel těchto řádků jistě nepředpokládal, že jeho jméno s příslušnými životopisnými
daty zaujme první řádku na pamětní desce obětem II. světové války, která je
zasazena do korpusu pomníku, umístěného před cítolibským zámkem. Data narození
i smrti, jméno a příjmení... Poznámka: padl. Nic víc...
Anonymitu jeho osudu dnes již snad mohou poodhalit pouze archivy a vzpomínky
hrstky pamětníků, jejichž počet s přibývajícími léty neustále klesá.
Málokdo z cítolibských občanů asi bude mít ve své knihovně útlou brožurku z
roku 1945 s výrazným názvem Varnsdorfští hrdinové, v níž jsou životní okamžiky
jejich spoluobčana stručně zachyceny.
Kdo byl Václav Kozel, jehož jménem je označena jedna z varndorfských ulic a
jehož osud je společně s Janem Teichmanem a Adolfem Marvanem připomenut památníkem,
odhaleným v září 1945 u křižovatky v Dolním Podluží?
Díky pochopení vedení SOU stavebního v Meziboří u Litvínova jsem vytvořil skupinku
lidí, kteří se rozhodli po událostech, které jako by zavál čas, pátrat. Do práce
se zapojil předeším učitel František Hrbek, pocházející z Lenešic, mistr odborného
výcviku Petr Větrovský, vychovatelka Šárka Trebulová a skupina učňů oboru stavební
klempíř.
Vašek Kozel a Jan Teichman byli členy oddělení FS na celním úřadu č. VII ve
Varnsdorfu. Tamní oddělení tvořené devatenácti muži bylo vedeno inspektorem
Adolfem Marvanem. Vzhledem k meritu věci se soustředím pouze na osudný den 22.
září 1938 a události následující.
Henleinovskou vzpouru ve městě zahájil příjezd dopoledního vlaku ze Žitavy,
z něhož se vyhrnuli ozbrojení ordneři a prvním náporem se zmocnili staniční
budovy. O půl jedenácté spatřili příslušníci Marvanova družstva na nádraží podezřelý
ruch. Dalekohledem viděli, jak ordneři vyvádějí z kanceláří a skladišť české
zaměstnance a jejich rodinné příslušníky a řadí je na nástupišti.
Před polednem se ordneři začali rojit i v okolí celnice. Inspektor Marvan telefonoval
svému veliteli roty nadporučíku četnictva Jansovi. Ten jej ubezpečil, že je
vše v pořádku a že má osazenstvo celnice všemu nechat volný průběh.
Zanedlouho z četnické stanice hlásili, že ordnerům vydali zbraně a odcházejí
do zajetí. Nadporučík Jansa doporučoval totéž i inspektoru Marvanovi. Podobnou
situaci inspektor Marvan zjistil i na druhé celnici Varnsdorf II.
Marvan se pokusil zavolat na velitelství do Liberce. V té době již na komínu
Kunertovy továrny vlál prapor s hákovým křížem, viditelný po celém městě, a
henleinovci měli ve svých rukách státní policejní úřad, obě četnické stanice,
poštu a nádraží.
Velitelství Liberec Marvanovi nařídilo, aby se nevzdával a jmenovalo ho s okamžitou
platností velitelem varnsdorfské roty Stráže obrany státu (SOS) místo nadporučíka
Jansy, který, jak se později zjistilo, zradil. Úkolem nového velitele bylo soustředit
zbývající mužstva SOS – asi 40 mužů – která byla nad hlavním nádražím na úbočí
kopce Finkenhübelu a ustoupit do postavení k Nové Huti, kde bylo opevnění čs.
obranné linie. Krátce po druhé hodině odpoledne Marvanovo družstvo č. 13 zahájilo
odchod z celnice Varnsdorf VII.
U Böhmovy továrny finančníci narazili na početnou skupinu demonstrantů, kteří
na ně výhružně pokřikovali. S revolverem v ruce se jim postavil do cesty místní
lékař dr. Illner a žádal vydání zbraní. Inspektor Marvan požadavek rázně odmítl,
družstvo se zbraněmi připravenými ke střelbě se prodíralo k východnímu okraji
nádraží, kde se spojilo se svým kulometným mužstvem. Finančníci pak nádraží
obešli, navázali spojení s družstvem na kopci Finkenhübelu a všichni společně
pokračovali k nádraží v Dolním Gruntu – dnešním Podluží. U jatek se spojená
družstva ocitla před henleinovskými zátarasy; díky opětnému nekompromisnímu
postoji inspektora Marvana ordérské hlídky, posílené muži SA, nechaly ustupující
projít.
Václav Kozel, Jan Teichman a Miroslav Bernard doprovázeli své kolegy na motocyklech.
Nikdo z nich netušil, že na ně asi 500 metrů od nádraží v Dolním Gruntu číhá
smrt. Osud cítolibského občana, dozorce FS Vaška Kozla, se začal naplňovat.
Když jsem stál po padesáti letech již s jediným žijícím svědkem těchto událostí
panem Novákem na železničním náspu, vzpomněl si pouze na střelbu a živě měl
v paměti zafixován zvuk kulek, jež zvonily o kolejnice...
Ze svého úkrytu viděl dole na silnici „svalené“ motorky a nějaké ležící postavy.
Nic víc, nic méně. Do bezprostřední blízkosti se vzhledem k okolnostem nedostal.
Spolehněme se tedy na svědectví respicienta FS Václava Chaloupky, zveřejněném
v publikaci Varnsdorfští hrdinové (str. 21-23).
„Asi po 500 metrech od nádraží v Dolním Gruntě přicházíme ma křižovatku silnic,
kde stojí benzinový tank. Naši tři kolegové, Teichman, Kozel a Bernard, kteří
užívají svých motocyklů, chtějí doplniti své zásoby benzinu. Velitel roty dává
rozkaz k zastavení postupu a nařizuje zaujmouti obranné postavení za železničním
náspem, který je od křižovatky asi 60 metrů.
Tímto postavením máme zajistiti své tři kolegy při tankování benzinu. Sotvaže
však docházíme na svoje stanoviště, projíždí po silnici na motocyklu směrem
od Varnsdorfu dva ozbrojení ordneři, z nichž tandemista hrozí našim třem kolegům
ručním granátem. Na tuto okolnost nás rovněž upozorňuje kolega Kozel voláním:
‘Pozor, hoši!’. V témže okamžiku vyráží rovněž z protější strany skupina ozbrojených
ordnerů v počtu asi 30 osob a z bezprostřední blízkosti zcela zákeřně zahajují
na naše tři kolegy palbu z automatických zbraní.
Ti bleskurychle padají k zemi. Nevíme, zda jsou raněni nebo se pouze kryjí.
My pak opětujeme okamžitě palbu a námi překvapení ordneři poněkud ustupují.
Za trvající přestřelky plížím se s kolegou Křížem od železničního náspu až k
okraji silnice. Na její protější straně leží naši kolegové. Kolega Kozel je
poněkud blíže, silně krvácí z prsou a chroptí. Dále vidím Bernarda, který ještě
s jedním ordnerem leží dál, aniž oba jevili jakékoli známky života. Teichmana
jsme vůbec nespatřili. Situace se stává pro nás povážlivou, vzhledem k tomu
dává velitel roty asi po 20 minutové přestřelce rozkaz k dalšímu ústupu a jsme
nuceni nechat oba kolegy na místě.
Při dalším pochodu vběhl nám do cesty jeden ordner, který byl ozbrojen naší
puškou a běžel od místa zákeřného přepadu. Podařilo se nám palbou jej přinutit,
aby pušku odhodil, ale jemu se podařilo utéci. Podle čísla pušky zjišťujeme,
že puška náleží Kozlovi, který byl okraden též o letecké hodinky a hotovost
Kč 600.“
Celá skupina se pak od povstalců odpoutala a postupně v pozdním odpoledni
dosáhla pevnostní linie na Nové Huti. Druhý den zbytek varnsdorfské roty SOS
v čele s inspektorem Marvanem s vojenskou posilou v rámci skupiny Žižka zahájil
protiútok proti henleinovcům ve Varnsdorfu.
V odpoledních hodinách 23. září nalezli finančníci z 13. družstva SOS na místě
včerejší přestřelky v Dolním Gruntu v autogaráži mrtvolu Václava Kozla a jednoho
asi 19 letého ordnera. Václav Chaloupek vydal krátké svědectví: „Kozel byl
strašně zohaven průstřelem v prsou, dostal celou dávku automatické pušky. O
pohřešovaném Teichmanovi a Bernardovi nemáme zatím zpráv. Setkání s Kozlem v
tomto stavu a pohled na něho den před tím zanechal v nás nikdy nezapomenutelný
dojem.“
Varnsdorf byl opětovně získán čsl. brannou mocí v pozdních odpoledních hodinách,
v noci se však opět vzhledem k vyhlášené mobilizaci čsl. armáda z města stáhla.
O osudu Teichmana a Miroslava Bernarda se jejich kamarádi dozvěděli později,
až v novém postavení v Nové Huti.
Miroslav Bernard byl těžce zraněn, zasažen byl v okamžiku, když vyrovnával účet
za natankovaný benzín. Zůstal ležet na místě a později byl odvezen do varnsdorfské
nemocnice. Po poskytnutí první pomoci však zůstal ležet na nemocničním lůžku
bez dalšího řádného ošetřování, mladí henleinovští lékaři ho odmítali ošetřovat
a jedině zákrokem německého primáře MUDr. Feista nebyl raněný odvlečen do Německa.
Díky obětavosti a odvaze jeho mladé manželky a zákroku 22 dobrovolníků, kteří
25. září podnikli výpad do nacisty obsazeného Varnsdorfu, Miroslav Bernard své
zranění přežil.
Osud respicienta Jana Teichmana však byl tragický; z přestřelky u benzinové
pumpy vyvázl nezraněn, ale záhy byl bezbranný zastřelen varnsdorfským henleinovcem
Hansem Stennerem.
Stigma tragického 22. září 1938 jsem v srdci paní Marie Teichmanové cítil i
více jak půl století od události. Posuďte sami: „Tenkrát začalo nejtěžší
období mého života. Ve městě už byla dlouhou dobu napjatá atmosféra. 22. září
jsem se s manželem loučila jako obvykle. Měl starost o moje staré rodiče, ale
hlavně o mne. Byla jsem tenkrát v jiném stavu. Tak nějak smutně řekl: ‘Třináct
let čekáme na rodinu a zrovna teď...‘.“
Později šel otec nakupovat, ale velmi brzy se vrátil se zprávou, že zastřelili
Jendu. Přišel ještě nějaký civilista s kusem košile a říkal, že ho viděl na
hřbitově s jeho mrtvým kolegou Kozlem. Manžel že má průstřel srdeční krajiny,
ten druhý že je hrozně zřízený... Bylo těžké tomu všemu uvěřit.
Příští den byl pátek, šli jsme manžela hledat do márnice, ale tam už jeho tělo
nebylo... Pohřeb byl šestadvacátého. Zařizovala jsem ho pro oba, i pro Václava
Kozla. Tomu na pohřeb nepřijel nikdo. Kousek opodál se nám vysmívala skupina
ordnerů a provokovala.“
Zpráva o smrti Václava Kozla se dostala na Lounsko již 23. září, jeho sestra
paní Marie Fůsová mi po létech vypravovala: „Já sama jsem jet nemohla, manžel
byl narukovaný, musela jsem se starat o děti a hospodářství. Rodiče chtěli jet
nejprve autem, ale když se taxikář dozvěděl, kam by měl jet, odmítl. Tak jeli
vlakem. Dostali se do Podmokel a dál už ne.“
Pohřeb obou finančníků se konal za velmi vyhrocené situace. Po Janu Teichmanovi
a Václavu Kozlovi ordneři shodou okolností pohřbívali ještě jednoho svého mrtvého
– Franze Jakobiho, jenž padl 23. září. Všichni tři byli po sobě vystaveni ve
stejné kapli, všem třem hrál na harmonium poslední píseň tentýž člověk, všichni
tři byli pochováni do hrobů vedle sebe...
Po obsazení Varnsdorfu německým vojskem (2. 10. 1938) připravili henleinovci
svým padlým pompézní tryznu, hroby Václava Kozla a Jana Teichmana měly upadnout
v zapomenutí. V roce 1945 bývalí příslušníci Marvanova družstva vytvořili dobrovolný
fond, určený pro vybudování pomníku a osazení prostého hrobu Václava Kozla náhrobním
kamenem.
Oslav odhalení se zúčastnil i legendární generál Karel Klapálek. Tehdy Teichmanův
syn obdržel po svém otci Čsl. válečný kříž 1939. Stejné vyznamenání obdrželi
i rodiče Václava Kozla.
Když jsem přišel v září 1988 na varnsdorfský hřbitov, rozpadávaly se tam svorně
vedle sebe dva hroby – jeden český s ještě čitelným nápisem Václav Kozel a druhý
německý s nápisem už dávno nečitelným, v němž odpočíval Franz Jakobi. Všude
kolem jen tráva, křoví a žahavé kopřivy...
V mysli se mi náhle vybavila melodie a pak slova světoznámé písně Marlene Dietrichové;
vzpomene si snad ještě někdo ve Varnsdorfu nebo u pomníku v Cítolibech na „Sag
mir, wo die Männer sind? a nebo chcete-li: „Řekni mi, kde ti muži jsou?“
Mgr. J. Líšťanský [REGIZ 5 / 1997]
Prameny a literatura: Chaloupek, V.: Varnsdorfští hrdinové, Varnsdorf 1945; Steinert, K.: Unter der Schöberlinie, Varnsdorf 1939; Holub, O.: Rovnice řešená zradou, Praha 1983; Líšťanský, J. a Hrbek, F.: Sag mir, wo die Männer sind..., Meziboří 1990 (scénář videopořadu); Vzpomínky pí M. Teichmanové, M. Fůsové, sourozenců Marvanových, J. Kunovjánka, J. Nováka, K. Líšťanské – magnetofonové záznamy z let 1988-1990 a písemné materiály poskytnuté autorovi z jejich soukromých archívů