íPředstavíme-li si středověké hradby, vytane většině z nás na mysli soustava věží, zdí s cimbuřím, bašt a bran, stále připravených odrazit útok protivníka. Před hradbou by se měl rozprostírat hluboký a udržovaný příkop, napuštěný vodou. Střílny bašt by se měly ježit hlavněmi děl a hákovnic. To vše je sice pravda, ale jen částečně. Podívejme se, co o lounských hradbách do roku 1620 vypovídají archivní prameny.
Hradební systém, tak jak jsme ho právě popsali, byl rozsáhlým
a složitým organismem, vzniklým k jednomu jedinému účelu: ochraně obyvatel města
před nepřítelem. Co však s hradbami v době míru? Od vlády Jiřího z Poděbrad
do třicetileté vojny Čechy na svém území válečný konflikt nepoznaly. Sluší se
také dodat, že lounské opevnění vlastně nikdy v historii skutečnou zatěžkávací
zkouškou neprošlo. Není znám případ (a to ani v době husitských válek), že by
město někdo regulérně obléhal a to se pokoušelo o odpor.
Podle Jana Niče měly Louny po roce 1500 v obou hradebních pásech 20-23 bašt.
Co s tolika objekty, které navíc vyžadovaly pravidelnou údržbu? A tak jejich
část město pronajímalo, používalo jako skladiště či stanoviště různých služeb
nebo je rovnou převedlo do soukromého majetku měšťanů. Už v polovině 15. století
mělo několik bašt své obyvatele; například jistému Danielovi v roce 1457 město
zřídilo „světničku“ a v ní kamna. Někdy měšťané dokonce stavěli části fortifikace
vlastním nákladem. To byl případ Jana Špuléře, který v roce 1482 postavil v hradbách
věž a město mu ji dalo do dědičného užívání pod podmínkou, že do ní v případě
nutnosti umožní městské hotovosti přístup. Od počátku 16. století se v městských
účtech začínají pravidelně objevovat příjmy z pronájmu bašt. Lze odhadnout,
že v 16. století jich takto soukromníci využívali asi pět. Někteří z nich v baštách
přebývali, jiní je používali jako skladiště. Tento smluvní vztah byl oboustranně
výhodný: městu odpadly starosti - a hlavně výdaje - s údržbou a měšťané získali
rozlehlý obytný a skladovací prostor.
Pronajata byla i poslední bašta, která se v Lounech postavila. Bylo to v roce
1590. Bašta byla mohutná, stála na severovýchodním nároží hradeb a její část
se dochovala při vjezdu na cyklistickou stezku pod hradbami. Střechu na baště
zhotovil pokrývač Kašpar, který byl v té době zaměstnán na rekonstrukci střech
podsebití na celém hradebním systému. Kašparovi byla bašta pronajata zcela bezplatně
s tím, že případné závady na střešní krytině hradeb opraví na vlastní náklady.
Některé bašty používali Lounští pro potřeby města. Tak např. bašta Beran při
fortně v severním hradebním pásu byla tak říkajíc polyfunkční. V roce 1587 se
používala jako vězení, v roce 1609 se v ní sušil obecní chmel a roku 1618 skladovala
mouka. Jako skladiště městského obilí sloužily průběžně nejméně dvě bašty. V baště
nazvané Tůň byla umístěna prachárna.
Jiné bašty používala rada buď jako stanoviště různých služeb nebo obydlí řemeslníků
zaměstnávaných v městské režii. Tak v Čertově baště sídlili už ve 20. letech
16. století ponocní, v jiné baště zřídilo v roce 1604 město bydlení pro dva
trubače, jejichž působiště bylo jinak na věži svatomikulášského kostela. Baště
se také hned začalo říkat „dům trubačovský“. Nepochybně ale byla většina bašt
udržována v bojeschopném stavu. Každá z nich ovšem dělostřelbou být vybavená
nemohla - děla byla velice nákladná. Snad proto v roce 1598 nařídila městská
rada „kopání v baštách k vyhledání, pokudž by jaká děla v nich od předků zakopána
byla“. Zda tento svérázný archeologický výzkum přinesl nějaké výsledky ovšem
nevíme. Je ale třeba uvést, že pronajímání bašt soukromníkům byla praxe naprosto
běžná a setkáváme se s ní ve většině českých měst.
Bez
stálých obyvatel nebyly ani brány. Od založení města ve 2. polovině 13. století
stály v Lounech dvě: Žatecká a Pražská. To bylo dáno jednak konfigurací terénu,
na němž město vzniklo, jednak faktem, že městem procházela královská cesta z Prahy
do Bavorska a Saska. Jejich stavební vývoj byl velice složitý a není proto možné
se jím na tomto místě zabývat.
Lidé období raného novověku nevnímali bránu stejně jako my. Pokud o bráně hovořili
nebo o ní psali, tak většinou v množném čísle, např. „v branách Pražských, mezi
branami Žateckými“ apod. Bylo to proto, že bránu netvořila jenom věž s průjezdem.
Obě lounské brány představovaly od poloviny 15. století složitý a rozlehlý komplex
tří průchodů a nejméně dvou věží, v každé z nich byl kamenný dlážděný most a
před nimi ještě padací přes příkop. Prostor uvnitř Pražských bran mohl v roce
1620 pojmout kolem tří set osob. Právě do těchto míst totiž v listopadu svolala
městská rada plnou obec, která měla rozhodnout, zda se Louny bez boje poddají
Albrechtovi z Valdštejna. V každé z bran také bylo množství kamenných krámků
a dřevěných bud. Řemeslníci v nich dílem bydleli, dílem jen prodávali své výrobky.
Převažovali puškaři a zámečníci, písemně doloženi jsou ale také ševci a pekaři.
Protože poloha krámu v branách byla nesmírně výhodná, museli řemeslníci platit
vysoké nájemné.
Stálými obyvateli bran byli branní. Jejich zaměstnavatelem bylo město. Plat
neměli vysoký, ale měli legální i nelegální možnost si přivydělat. Navíc každoročně
dostávali zdarma obilí jako kompenzaci za to, že jim jejich povolání neumožňovalo
obhospodařovat vlastní pole. Legální možnost příspěvku byla umožněna faktem,
že se čas od času čistily žumpy v šatlavě a ve škole. Z hygienických důvodů
se jejich obsah za město vyvážel v noci, a tak museli branní ponocovat, za což
ale dostávali příplatky. Kromě toho patřilo mezi jejich povinnosti vybírání
cla a při této příležitosti mohlo ledacos zůstat za nehty. Branní také zodpovídali
za technický stav všech zařízení spojených s provozem bran a za jejich včasné
uzavírání. V roce 1589 vydala městská rada nařízení, že se brány, jinak uzavírané
hodinu nebo dvě po západu slunce, musí zavírat také v době bohoslužby a oběda.
Zdůvodnila to tím, že během kázání by nepřítel mohl nepozorovaně vniknout do
města a uzavřít většinu obyvatel v chrámu; v době všeobecného jídla pak bylo
město obzvlášť zranitelné.
Někteří branní s branami spojili celý život a tak nebylo divu, že jejich pobyt
v branách připadal současníkům jako věčnost. Kronikář Pavel Mikšovic například
napsal, že branný v Pražské bráně Václav Švec, který zemřel v roce 1618, sloužil
na stejném místě šedesát let. Z pramenů přitom jednoznačně vyplývá, že to nebylo
víc než pětatřicet. I tak to bylo dlouho.
Prostor brány patřil spolu s radnicí a kostelem k místům, jimž právní vědomí
věnovalo daleko větší pozornost než jiným ve městě. Proto byly přečiny a zločiny
spáchané v branách posuzovány daleko přísněji. Několik dokladů pro to máme i
v Lounech. V roce 1576 jezdili lounští konšelé do Prahy, zřejmě k apelačnímu
soudu, v záležitosti Jana Vlka a Nathaniela Kopala, kteří „vybíjeli“ městské
brány.
Roku 1592 ztloukl místní měšťan Jan Želivský v Žatecké bráně sekerou Václava
Říhovic. Protože šlo o místo „vejsadní a privilejní“, propadl hrdlem. Při vyšetřování
zločinu si královský rychtář Jakub Sokol z Meziklas vzpomněl, že někdy ve 40.
letech jeden pacholek Beřkovských z Libčevse v téže bráně koněm dotíral na kolemjdoucí.
Brannému, který ho napomenul, nacpal do úst motyčku. Byl odsouzen k pokutě jednoho
sta kop. Protože je neměl, byl prý sťat. Želivský ale dopadl lépe. Odsoudili
ho k pokutě padesáti kop, které ani on nesložil a raději si šel sednout do šatlavy.
Nakonec vyvázl s trestem dvaceti míšeňských kop, použitých na dláždění Pražského
předměstí kolem kostela Matky Boží. Přece jen byl lounským měšťanem.
Roku
1588 byli údajně sťati dva děčínští poddaní. Osudným se jim stalo, že za dne
močili v jedné z městských bran. Branný je napomenul, načež byl zbit a poraněn
kordem. Historku zapsal až po dvou stech letech místní kronikář Jan Mojžíš,
a tak je třeba brát ji s určitou rezervou.
V análech, z nichž pro starší období čerpal Mikšovic, byla zpráva, že se v roce
1554 v Žatecké bráně poprali žáci zdejší školy a místní mladíci. Domácí si studenty
vyčíhali, když se vraceli z pohřbu. Takových pranic se ve městě odehrálo každý
rok na tucty. Pro analistu v polovině 16. století i pro Mikšovice někdy o padesát
let později však měl tento incident význam hodný zaznamenání: bylo to proto,
že se odehrál v bráně.
Každé pravidlo však mělo výjimky. Obzvlášť při udílení milosti při spáchání
hrdelního zločinu postupovaly městské soudy v raném novověku často dost voluntaristicky.
Názornou ukázkou je případ bečvářského tovaryše Matěje Franka z Jáchymova. Ten
25. května 1589 tasil v jedné z lounských bran a napadl jakéhosi sedláka. Branného,
který přispěchal sedlákovi na pomoc, zranil. Na přímluvu starších bečvářského
cechu a Jiřího z Humburka (asi vrchnosti tovaryše) byl Frank podmínečně propuštěn
na hrdelní revers.
I příkopy před hradbami byly ve městech specificky využívány. V Lounech se v nich
skladovalo obecní dříví a pracovali tam tesaři. Také máme zprávy, že se v nich
pěstovala jablka. Příkopy byly oblíbeným místem, kde se cvičili měšťané ve střelbě.
Nejinak tomu bylo i v Lounech. Roku 1590 povolila rada měšťanům cvičit se každou
neděli „v příkopích mezi zdmi městskými“ ve střelbě. Jeden týden se měla provozovat
střelba z ručnic, druhý z kuší. Dobově charakteristický je dovětek, že se střelci
při této činnosti neměli opíjet. Toto povolení se opakovalo i v roce 1597. A
také sloužily příkopy jako skládka, jako oblíbené místo, kam se přes opakované
zákazy vedení města házelo vše nepotřebné.
Je patrné, že městské hradby zdaleka nebyly jen hrozivým, odosobněným architektonickým
systémem, který měl symbolizovat stavovskou příslušnost městské obce a chránit
její bezpečnost. Prostor hradeb byl permanentně zalidněn a tvořil nedílnou součást
městského organismu.
dr. Bohumír Roedl (ředitel SOkA Louny) [REGIZ 6 / 1998]
Na reprodukcích neuskutečněné návrhy na rekonstruování Pražské brány krajského architekta Müllera z roku 1833 (SOkA Louny)