Když v listopadu 1869 propukly v okresním městě noční demonstrace
proti jmenování lounského děkana Františka Linharta okresním školním inspektorem,
povolal hejtman baron Ludwig Malowetz půl švadrony postoloprtských a půl švadrony
chudeřických husarů.
Přijelo tehdy celkem 185 jezdců, aby na přání pana místodržitelského rady pod
velením poručíka Marka vykonávali exekuční neboli trestný dozor nad pořádkem
ve městě.
Protože odpor obyvatel neutuchal, požádal okresní hejtman o další posily. Tentokrát
to bylo šest četníků z Prahy.
Příčinou bouří byla skutečnost, že i přes zemským zákonem (z 2. února 1869)
zrušený povinný dozor římskokatolické církve nad školami zastupitelstvo souhlasilo
s rozhodnutím okresních úřadů jmenovat zmíněného děkana vlivným školdozorcem.
Snad by to u jiného kněze veřejnosti tolik nevadilo, ale k osobě pátera Linharta
bylo příliš mnoho a snad i oprávněných výhrad, pramenících z minulých zkušeností.
Mezi největší buřiče patřil PhC. Karel Svoboda, první cvičitel nedávno zrušeného
lounského Sokola a v listopadu 1869 zastupitelstvem propuštěný prozatímní učitel
tělocviku. Patřil ke skupině pokrokově a protirakousky smýšlejících lounských
intelektuálů, většinou studentů pražských vysokých škol, kteří spolu s mladočeskými
měšťany usilovali o důslednější prosazování samostatnosti Čechů v habsburské
monarchii a o modernizaci školství. Právě ve výchově dětí a mládeže spatřovali
záruku národního sebeuvědomění. Děkana Linharta považovali za představitele
přežilého a zkostnatělého školského systému. Dle svědectví současníků dokonce
Svoboda připravoval vydání pamfletu o životě a skutcích svatomikulášského duchovního
pastýře. Svědčily o tom na nárožích vylepované výzvy, žádající spoluobčany o
spolupráci na takovém asi nepříliš lichotivě koncipovaném životopise.
Demonstrace probíhaly zejména v noci. V ulicích, na náměstí i před samotným
děkanstvím, do jehož oken nezřídka vlétl i nějaký ten dlažební kámen. Lounští
radní nebyli pochopitelně nadšeni, ale možná tajně doufali, že celá aféra časem
utichne. Zaskočil je iniciativní a neoblíbený státní úředník, povolávající do
města vojsko a požadující co nejpřísnější vyšetřování nepokojů.
A tak se celou věcí chtě nechtě muselo zabývat i městské zastupitelstvo, váhající
mezi loajalitou a porozuměním s demonstranty. Na schůzi 16. prosince oznámil
starosta Antonín Vidman kolegům, že z důvodu posledních událých se v městě zlomyslných
a hnusných demonstrací nočních přišla před dvěma dny již zmíněná husarská exekuce,
ubytovaná v domech na náklady obce. Znepokojení otcové města k tomuto sdělení
museli zaujmout stanovisko. Přijali tedy usnesení, že v souhlase s panem purkmistrem
a ostatními členy městské rady vyslovují opovržení nad nepokoji, přičemž má
se 100 zlatých tomu dáti odměny, kdo vyzradí obci původce oněch nočních výtržností
a škůdce města.
Zřejmě to nebylo nic platné. Udavač se prý nenašel a vyšetřování nikam nevedlo.
Zato rostly náklady na pobyt husarů. A to nebylo také dobře. Proto o 14 dní
později zastupitelstvo přistoupilo ke zřízení měšťanských nočních hlídek pod
vedením ostrostřelců. Snad v naději, že exekuční jednotka odejde a obecní pokladna
neutrpí další ztráty. Okresní hejtman Malowetz totiž nebyl po chuti ani některým
členům městské samosprávy, zejména když svou horlivostí (nikoli poprvé!) přidělával
městu spoustu starostí. Navíc všechny protesty i smířlivé žádosti o odvolání
vojska a četníků tvrdošíjně vetoval.
Vydala se tedy do Prahy deputace městské rady. Tvořili ji starosta Vidman a
první radní Havránek. Navštívili c. k. místodržícího barona Kollera a ke své
velké úlevě si odvolání exekuce nakonec přece jen vymohli. Stalo se počátkem
ledna 1870, pročež po Třech králích mohlo začít počítání finančních ztrát. První
účet za 22 dní pobytu 185 husarů vypadal takto:
za oves - 276 zl.
za seno - 286 zl.
za chléb - 55 zl.
za uhlí - 27 zl.
za byt a stravu - 718 zl.
za různé další potřeby - 32 zl.
celkem - 1394 zl.
To byl výsledek teprve prvního zběžného vyčíslení. Obecní tajemník Jan Haic
ve svých pamětech totiž uvádí sumu 1640 zlatých, což byl patrně další mezisoučet,
vzniklý dodatečným shromažďováním nových účtů z rodin, poctěných třítýdenním
husarským kvartýrováním.
Výše údajů rozhodně nikoho z radnice neuváděla v nadšení. Už proto, že ve městě
byla stálá husarská posádka, která také něco stála a jejíž platby za noclehy
a ustájení koní byly jen chabou náplastí za celou řadu problémů v každodenním
životě. Mimoto se konaly občasné manévry, při nichž městem procházely nebo zde
rovněž ložírovaly armádní jednotky na pochodu. Není proto divu, že radní a měšťané
vůbec byli rozezleni. Na jedné straně (asi trochu méně) na hnusné buřiče, na
straně druhé (asi více) na problematicky konajícího okresního hejtmana. Rozpočet
města sám o sobě nebyl tehdy důvodem k velkému optimismu, proč tedy vydávat
další peníze za poměrně rychle utichlou aféru kolem okresního školního inspektora?
Dalo se sice uvažovat a také se uvažovalo o vypsání mimořádné 10% přirážky k
řádným daním, ale k tomu zřejmě zastupitelstvu chyběla odvaha. Když pro nic
jiného, tedy určitě z obav před dalšími bouřemi nebo protesty majetných sousedů.
A navíc, přes všechnu loajalitu, svoji roli sehrálo i špatné svědomí. Vždyť
svým souhlasem při jmenování děkana do významné, obecnímu školství možná škodlivé
funkce si obecní představitelé nadrobili sami.
V rozpacích, jak s vyúčtováním naložit, zrodila se nakonec myšlenka požádat
o refundaci výdajů státní pokladnu. Pokus byl samozřejmě krajským i okresním
úřadem odmítnut. Po měsících dalšího chození kolem horké kaše, hledání přímluv
a zastání se na zasedání zastupitelstva 21. srpna 1870 pekařský mistr a vážený
měšťan Josef Liehne zeptal, kolik že vlastně celá ta slavná exekuce doopravdy
stála. Uspokojivou odpověď zřejmě nedostal, jinak by v protokolu nebylo usnesení,
že starosta má do příští schůze přesnou cifru oznámit...
Učinil tak až 18. prosince 1870 (!), kdy konstatoval, že obec by měla zaplatit
celkem 2001 zlatých, neboť do nákladů bylo nutno započítat také výdaje za pobyt
oněch šesti pražských četníků. Z následné rozpravy vzešlo rozhodnutí zažalovat
pana okresního hejtmana a požadovat po něm zaplacení celé uvedené částky. Zastupitelstvo
se totiž shodlo na tom, že husarská asistence na konci roku 1869 nebyla vůbec
nutná, neboť situace ve městě se dala zvládnout i jinak. Opatrní měšťané však
zároveň prosadili, aby si městská rada nejprve vyžádala stanovisko svědomitého
advokáta, než se pustí do soudního sporu s okresním hejtmanem.
Oním svědomitým advokátem byl zřejmě JUDr. Petr Pavel Hilbert, od roku 1868
působící v Lounech. A byl to také on, kdo po všech možných i nemožných právnických
pokusech, žádostech, stížnostech a poradách předstoupil 28. srpna 1871 (!) před
zastupitelstvo s trochu zoufale znějící radou: sepsat a zaslat císaři Františku
Josefu I. petici, na jejímž základě by se cestou milosti vymohla úhrada oněch
dvou tisíc zlatých ze státní pokladny.
Vzhledem k tomu, že jak kronikář Hainc, tak zápisy z jednání zastupitelstva
o celé záležitosti nadále nepřinášejí ani zmínku, lze mít oprávněné pochyby,
zda byla petice vůbec odeslána, natožpak vyslyšena. Ostatně, baron Malowetz,
neblahé paměti okresní hejtman v Lounech, byl tou dobou již dávno z města pryč.
A to bylo možná to nejlepší rozuzlení...
A. Hluštík [REGIZ 2 / 1997]