Projíždí-li někdo přes Louny, a nemusí být zrovna věřícím křesťanem, často zavítá do zdejšího kostela, který ho svou vznešeností už z dálky přitahoval. Téměř ze všech stran a z každé cesty vedoucí do města lze totiž vidět chrám s vysokou věží a stanovou střechou. Když host přijíždí od Bíliny po kamenném povodňovém mostě, vyrůstá mu nad starobylými hradbami chrám přímo ze stromů stojících podél řeky. Nebo když se od jihu z Cítolib přicházející rozhlédne, spatří nejen jedinečné siluety kopců Českého středohoří, ale také do nebe se zdvíhající kostelní věže, které jakoby chtěly předstihnout nedaleké vrcholky. Ani vysoké novostavby nemohly mnoho ubrat na kráse této koruny města vévodící nad celým panorámatem Loun. Zvlášť působivé jsou v poslední době i večerní procházky městem, po kterých ještě dlouho zůstává v paměti kouzelně osvětlený kostel vystupující ze tmy.
Stavební dějiny
Původní farní kostel byl postaven snad v polovině 13. stol. někdy kolem doby
založení města.1 Byl v románském2 či ranně gotickém slohu a zasvěcen byl památce
Povýšení sv. Kříže (Exaltatio s. Crucis, 14. září). Farní kostel byl obklopen
hřbitovem a vcházelo se do něj dvěma uličkami.
První zmínka o lounském kostele pochází z r. 1332 (26. dubna), kdy král Jan
Lucemburský svěřil patronátní právo k tomuto kostelu cisterciáckému klášteru
v bavorském Waldsassenu.3 O lounském faráři Bohoušovi se však mluví již r. 1279,
kdy žádal pražského biskupa o dovolení studovat na cizí univerzitě. Dodnes se
nám také zachoval inventář lounského farního kostela z roku 1348, který je vepsán
do první lounské soudní knihy.4
Koncem 40. let 14. stol. byl kostel poškozen požárem, a tak r. 1347 postavil
Pešek Wandy novou věž. Z tohoto období se zachovala její spodní část s úzkými
hrotitými okénky. Současně s přestavbou kostela v 80. letech došlo také ke změně
zasvěcení kostela ke cti sv. Mikuláše.5 Přestavba začala někdy před rokem 1383
a na vnitřním zařízení se pracovalo nejméně do r. 1396.
Roku 1395 dala lounská měšťanka Gutha postavit v novém kostele oltář a v červenci
1396 ještě další oltář, který byl zasvěcen čtyřem sv. doktorům: Augustinovi,
Ambrožovi, Jeronýmovi a Řehořovi a sv. Barboře, na počest Těla Pána Ježíše Krista.
O dvě léta později koupila lounská obec 16 kop gr. pr. ročního úroku na svobodném
statku, ze kterého se má platit náklad na ranní zpívanou mši k poctě P. Marie
slouženou ve farním kostele. V té době (1391-1401) byl zdejším farářem známý
husitský kronikář Vavřinec z Březové.
Malý hřbitov byl roku 1417 s královským svolením rozšířen o pusté prostranství
mezi domy Jana Hynstra a Václava Chana.6 Co se v té době zvonů týče byl jeden
z nich r. 1454 opravován a r. 1469 je znovu na věži zavěsil mistr Ondřej ze
Žatce. Lounský zvonař Prokop slil r. 1456 zvon kostela sv. Mikuláše.7
Ve
středu před Smrtnou nedělí 25. března 1517 Louny vyhořely. Nejbolestivější ztrátou
pro město byla zkáza chrámu. Shořela střecha nad lodí a věž od klenutých sklepů
výše. Klenby spadly a zdi žár rozrušil tak, že oprava se nedala provést. Proto
městská rada ustanovila pro stavbu kostela zvláštní úřad, v jehož čele stáli
čtyři měšťané.8 Ti v Praze vyhledali stavitele mistra kameníka Mikuláše. Ještě
před jeho příchodem Lounští pokryli provizorně starý kostel šindelovou střechou
a začali vyklízet rum, bořit roztrhané klenby, vybírat cihly, kámen a roztavenou
zvonovinu, a jinak připravovali prostor na stavbu nové kostelní lodě. V květnu
již byl stavitel v Lounech a slíbil městu, že postaví nový kostel. Nejprve začal
tesat nové dveře (portál) do věže ke sklepu. Tím začala oprava věže, která nebyla
patrně ohněm vážněji zasažena. V srpnu ale Mikuláš přešel se svou hutí na stavbu
radnice. V prosinci na půl roku nejspíš odešel a pak pokračoval na radnici a
jiných zakázkách. V listopadu 1518 vytesal a vsadil do věže nové dveře. Pak
ale zase pracoval na radnici a až v dubnu 1519 odešel aniž by nový kostel postavil.
V roce 1518 sehnali Lounští pro dokončení kamenických prací na věži kameníka
mistra Šrama z Chomutova, který vytesal krance (ochoz) na věži. Lounský malíř
Vrtílek (Jan Wrtílka je některými ztotožňován se známým žákem Lucase Cranacha
mistrem IW9 ) namaloval krance na věži a zlatem a stříbrem pokryl reliéfy: kalich,
erby a jiné okrasy na nich; nad oltář maloval kortinu (závěs či baldachýn) -ke
které byl v květnu příštího roku 1519 pořízen též rám. Zároveň tesaři připravovali
nový krov na věži. Tvůrcem provedení střechy byl tesařský mistr Heliáš z Loun
(byl zároveň i lounským mlynářem); přidržel se původního tvaru se čtyřmi vikýři.
Makovice, hvězdy a korouhvičky na vížkách pozlacoval pražský malíř Endres. Opravoval
se i orloj na věži, který dostal z Prahy nový cimbál a struny, ale o dva roky
později byl vyměněn za starý orloj z vyhořelé radnice, který v Kadani opravil
tamní mistr orlojník. Zedníci opravili oltář. Lounský kovář a cínař Václav Klatovský
přelil 1518 starou křtitelnici a dodal k tomu ještě svých čtyřicet liber cínu.
Lounští tedy hledali za Mikuláše jiného stavitele, a tak v květnu 1519 Aleš
kožišník a Jiří Nosek (delegace městských radních) navštívili mistra Benedikta
Rejta z Pístova, který jim snad slíbil projekt.10 V té době (1518) se Rejt účastnil
velkého sjezdu středoevropských gotických kameníků v saském Annaberku. Měl rozestavěný
chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, 1523-30 stavěl zámek v Blatné a v letech 1524-32
vedl též stavbu zámku ve slezském Frankenštejně (dnešní Zabkowice). Ačkoliv
na všech stavbách měl spolehlivé políry, přece je musel často objíždět a na
stavbu dohlížet.
Slavnostní položení základů v místech kostelního hřbitova se konalo 19. dubna
1520 a stavba probíhala pod vedením políra Pavla z Pardubic (pernštejnský stavitel),
zřejmě žáka Rejtova. Kamenickou huť vedl pak parléř Filip z Wimpfen, Šváb. Stavělo
se kolem zdí starého kostela, které byly bořeny až od 1. června 1523. Na pokrytí
kostelní věže v letech 1520-21 se podíleli mistr Jiřík Plachý z Tábora, pak
mistr Adam, nejvíce vikýřů (tři ze čtyř) však rabštejnskou břidlicí pokryl jeho
tovaryš Mertl. V roce 1524 přijel mistr Benedikt na několik dní do Loun (podle
staré tradice tehdy bydlel v České ulici čp. 154). Roku 1525 bylo dokončeno
obvodní zdivo a parta tesařů pod vedením mistra Heliáše začala v královských
lesích u Řevníčova připravovat trámy pro stavbu krovu nad lodí. Roku 1533 se
hotový krov začal pobíjet prkny a r. 1537 jej pokryl saský Materna z Cvikova
břidlicí (za dvouletou práci dostal od města nejen 400 kop grošů, ale i liščí
kožich). V letech 1537-38 se klenulo a v pátek, den před sv. Markétou (tedy
12. 7. 1538), byla zhruba dokončená stavba vybílena a domalována od malíře Matúše
(na památku této události se v Lounech před Žateckou bránou za bujarého veselí
okázale oslavovala sv. Markéta). Teprve až r. 1540 byla postavena kazatelna
a mistr Jan z Loun dokončil kruchtu. 30. října 1534 zastihla mistra Rejta v
Lounech smrt a byl tedy pochován ve svém kostele sv. Mikuláše (o jeho náhrobku
se zmiňuje ještě v 17. stol. Balbín, který píše, že Beneš byl Lounský rodák).
Ještě v minulém století se mělo za to, že se Beneš narodil v Lounech roku 1451
a zde také zemřel ve svých osmdesáti letech.
Stavba nového kostela je tedy pozdně gotická: síňové stejnolodí, jižní portál
s předsíní zaklenutou baldachýnem, vysoké stanové střechy, kroužená žebrová
přetínavá klenba s vysutým svorníkem nad kruchtou, to vše je charakteristické
pro tuto dobu. R. 1558 mistr Martin Rakovský (v té době rektor lounské školy)
v latinské básni o Lounech popisuje také chrám a říká:
“Blízko u západní brány se stkví pozlacená vysoká střecha chrámu. Tato stavba
byla dokončena teprve nedávno, po osudném požáru města. Kostel je zasvěcen svatému
Mikuláši. Uvnitř nemá žádné sochy. Z hlavního oltáře hledí tvář mocného soudce.
Panna Marie tu kraluje s Ježíškem. Pod chrámovou klenbou visí jen málo korouhví
a vnitřek je plný světla, které bez překážky vniká dovnitř. Jeho přístupu nebrání
klenba ani četné sloupy. Každým oknem plně září dovnitř slunce. Klenba zvučně
přijímá i odráží slova, ať jde o mluvenou řeč, anebo zpěv písní. Různé hlasy
se prolínají a zakřivená kruchta je odráží zpět. Klenby ani rušivá ozvěna neporušují
zvuky, nýbrž se jasně vracejí tam, odkud přišly. V chrámu opřena o prostřední
sloup stojí kazatelna, odkud zaznívá kázání. Výstražný hlas božího zákona odtud
často důtklivě doléhá k sluchu lehkovážných posluchačů, konejší mysli a zbavuje
věrná srdce strachu před smrtí.
Uprostřed chrámu stojí podle obyčeje nepřenosná křtitelnice. Chová svěcenou
vodu a je přikryta věžovitou stříškou. Duch svatý posvěcuje zrozené, kteří jsou
pokropeni její vodou a zve je do svého království. Ve výši visí překrásná kruchta,
na níž působí dvojí pěvecký sbor. Ozývá se odtud zpěv český i latinský, oslavujíc
střídavě boha. Zejména když začnou zpívat měšťané, zkušení zpěváci, dojímají
zpěvem lidi i boha. Pěvecký sbor je početný. Hudba má ve městě významné místo.
Myslím, že tolik zpěváků nemá břeh celého Tibiscu, kolik jich má samotné Selenopolis.
Vysoko nad chrámem se zdvihá mohutná věž, na níž dlí v noci hlásný. Zde bdělý
trubač silným hlasem rohu oznamuje hodiny a příjezd jezdců”.11
V kostele též působil početný pěvecký sbor. Byl dvojí – český a latinský. Jmění
obou kůrů bylo založeno na odkazech a na příspěvcích jednotlivých přijatých
členů. Literátská kniha se u žádného nedochovala, a tak nevíme, jak silné sbory
to byly. Jen M. Rakovský mluví nejen o početnosti sboru, ale i o vysoké kvalitě
zpěvu. Většinou byli voleni 4 muži jako starší literáti kůru českého a 4 starší
kůru latinského. Tento je v Lounech prvně zmiňován až r. 1515. R. 1530 jistý
Ondřej (Rozum) nechal udělat latinským literátům dva na pergameně, ozdobně zlatem
malované a psané kancionály. Vytvořil je Pavel Mělnický a oba jsou dnes v majetku
lounského archivu. Kůr českých literátů byl zde již r. 1541. 1561 obec darovala
tomuto sboru kůr neb kruchtu a 1563 dostali český graduál (podle titulního listu
zvaný též Svatováclavský kancionál). Tento graduál maloval Fabián Puler a dokončil
jej Jan Táborský z Klokotské hory. Také tento kancionál vlastní dnes archiv.
1576 byl ještě českému sboru koupen z Prahy od Jana Hronka kancionál. 1573 zkomponoval
Ondřej Jevíčský latinským literátům officium velikonoční. Z roku 1650 je zmínka
o tom, že lat. literáti mají regal (malé přenosné varhany), křídlo, violu, malé
housle i jiné muzikální instrumenty. Literáti latinští byli zrušeni 1788 a poslední
zmínka o českých je 1792.
V lednu r. 1625 přišel do Loun se svými oddíly provádějícími tzv. „lichtenštejnské
dragonády“ španělský generál don Martin de Hoeff Huerta. Kromě jiného nechal
v kostele zbořit samostatnou kruchtu českých literátů a starou archu na velký
oltář, na které byly symboly podobojích, nahradil novou, postavenou sochařem
z Mostu. Také byly z chrámu vyházeny kosti „kacířů“ (podle tradice byly mezi
nimi i kosti Beneše Lounského, o němž kolovalo mínění, že byl členem jednoty
Českých bratří;12 v minulém století existovala i pověst, že zlomek kamene v
jižní portálové předsíňce, sloužící tenkrát žebrákům za sedátko, je zbytek Benešova
hrobu. Kousek zachovaného nápisu: Anno domini .... 1525, kde z dvojky byla později
udělána číslice 3, však pověst vyvrací13 ). Dva roky na to zedníci z cimbuří
na věži stesali i reliéfy pozlacených kalichů. Vše se udělalo proto, aby se
vymazala jakákoliv připomínka utrakvistické minulosti chrámu.
Ačkoli byly Louny ve 20. letech drancovány nejprve Valdštejnským vojskem pak
i Poláky a Švédy, nalézalo se ještě r. 1630 v chrámu 35 kalichů a 11 ciborií.
Při visitaci mosteckého děkana Fabricia roku 1631 byly v kostele tři oltáře.
Velký byl zasvěcen Nejsvětější Trojici, jeden postranní oltář znázorňoval nanebevzetí
Panny Marie a druhý sv. Jana Křtitele a Jana Evangelistu. V děkanském chrámu
byly stále pohřbívány významnější osobnosti, jako např. ještě v květnu r. 1767
děkan Josef Urbánek.
Roku 1693 byly do kostela udělány barokní lavice. V letech 1700-08 byly v Praze
zhotoveny a v Lounech sestaveny tři barokní oltáře – hlavní a dva postranní.
Jsou dílem truhláře Marka Nonnenmachera a sochařů Jeronýma Kohla a Františka
Preisse. Obrazy je vyzdobil pražský malíř Jan Jiří Schummer. Zachoval se i model
oltářů, který je nyní v majetku Národního muzea a lze ho vidět ve stálé expozici
v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Oltáře patrně tak vyčerpaly lounskou
pokladnu (stály 6 200 zl.), že už nezbylo na štafírování zlatem a barvami. A
tak všechny tři zůstaly nepolychromovány.
Kostel nebyl dlouho nijak přestavován, až v 18. stol. byly při snižování ulice
prostory mezi vnějšími opěrnými pilíři na jižní straně ponechány v původní výšce
a vyzděny. Před pilíři stávaly také barokní sochy odstraněné při opravách stavitelem
J. Mockerem. Z této doby pochází také 18 reliéfových hlav, rozmístěných na cimbuří,
vytesaných lounským kameníkem J. Vitvarem.14
R. 1838 byla překážející hřbitovní zeď, která chrám hyzdila, odstraněna.15 Počátkem
60. let nechali lounští okna vysázet drahými tlustými skly, které koupili v
cizině. Podle Haincovy kroniky shodil vítr v roce 1866 chrámovou střechu a v
roce 1868 zapálil blesk věž.
V letech 1885-92 prošel chrám opravou, kterou řídil rodák z nedalekých Cítolib,
architekt Josef Mocker. Ten v duchu tehdejšího puristického přístupu k památkové
péči odstranil skoro všechnu barokní a pozdní výzdobu interiéru včetně cenných
barokních soch, které se do kostela vrátily při dalších úpravách v r. 1936.
Již r. 1884 byl kostel vyklizen a po čas restaurace od května do října se služby
Boží konaly v kostele 14 sv. pomocníků. V říjnu pak byly vnitřní opravy dokončeny
a chrám byl zbaven všech zbytečných oltářů a obrazů, přístřešku nad kazatelnou
(v muzeu se kdysi nalézaly dva dřevěné znaky pánů z Bílejova ze 16. stol., které
vysely na sloupech v presbytáři) a do některých oken byla dána barevná skla.
Též byly pořízeny nové pseudogotické varhany. V letech 1898-1902 opravoval chrám
známý lounský architekt Kamil Hilbert. Oba stavitelé jak J. Mocker tak i K.
Hilbert jsou známí především jako vedoucí architekti dostavby pražské katedrály
sv. Víta mezi lety 1873-1929.
Ve
20. letech začaly velké a táhlé spory s nově vzniklou církví československou,
která si činila právo na chrám sv. Mikuláše. Katolická církev soud ve všech
instancích vyhrála a protože používání kostela od obou církví trvalo dále, bylo
1926 docíleno jeho uzavření z bezpečnostních důvodů pod záminkou, že trhliny
v klenbě ohrožují bezpečnost. A tak se katolíci uchýlili do kostela U 14. sv.
pomocníků a čsl. církev do kreslírny dívčích škol. Roku 1928 začala rozsáhlá
oprava střechy a krovů. A pak r. 1936 došlo kvůli červotoči, který napadl oltář
a sochy v chrámu sv. Mikuláše, i k zaplynování kyanovodíkem (co do rozsahu 2.
největší v Evropě). Kostel byl také vymalován, jeho nábytek natřen a mezitím
byly mše svaté na děkanství. 27. 2. 1939 byla v chrámu sv. Mikuláše posvěcená
nová Křížová cesta. Také byl pořízen zvon sv. Matěje.
Na poslední generální opravu chrámu sv. Mikuláše se pomýšlelo již v 60. letech,
ale konkrétní kroky byly podniknuty až v letech 70. Nejkomplikovanější byla
jistě oprava krovu a střechy, kde se musely vyměnit poškozené trámy a složitou
ocelovou konstrukcí přenést váhu z popraskaných sloupů na obvodové zdi kostela.
Tehdy se i původní hrotnice střední sanktusové věže dostala do lounského muzea.
Nejvíce práce se udělalo v 80. letech, kdy na zdejším děkanství působil P. Milan
Bezděk, který má i výrazný podíl na návrhu moderní úpravy presbytáře a kaple.
Na opravě se podíleli zejména kameník Jiří Rusý, malíř prof. Vladislav Mirvald
a řezbář František Andrys. Oltář byl opravován v letech 1984-1989. V roce 1990
byla položena nová dlažba, zhotoven obětní stůl, lustr, topení, ... . Prostor
pod kůrem byl oddělen skleněnou stěnou a proměněn v kapli Nejsvětější svátosti
se svatostánkem.
Vnější popis chrámu
Kostel sv. Mikuláše se skládá ze starší, západní věže a pozdně gotického trojlodí
s neodsazeným trojchórovým závěrem. Prostorový typ lounského kostela opakuje
sasský prostor kostela sv. Wolfganga v Schneebergu (založen 1516 Hansem von
Torgau), který má krátký a široký prostor dokonale prosvětlený. Jižní předsíň
svým půdorysně vypnutým průčelím upomíná na podobné předsíně z doby Václava
IV. v Chrudimi, Stettheimerovy v Landshutu i Jakuba z Landshutu ve strassburské
katedrále, západní portál přebírá myšlenkou Heilmannovskou profilaci z Mostu,
avšak mnohé portály jsou již opatřeny nemotornou renesanční profilací.
Věž je čtvercového půdorysu, 9,30 m široká, 61,5 m vysoká, rozdělená z vnějšku
třemi gotickými římsami na čtyři patra, uvnitř je bez dělení. Celá je zbudovaná
z opukových kvádříků a pískovcových nárožníků bez kamenických ozdob. Vstup má
pouze kostelem.
Okna dolních pater věže jsou malá, neozdobená, na severní straně v přízemí a
v prvním patře původně polokruhem zakončená (lomený oblouk dolního okna byl
později vtesán). Hořejší dvě severní a tři západní okénka jsou obdélníková.
V nejvyšším patře jsou čtyři velká gotická okna s lomeným obloukem v ostění
profilovaná oblounem a žlábkem.
Cimbuří má slepou kružbu na poprsnici ochozu a reliéfy kalichů na středním a
zemských i městských znaků na krajních zubech. Z ochozu vystupuje nízké patro
s bytem hlásného. To nese vysokou štíhlou sedlovou střechu se čtyřmi nárožními
jehlanci a třídílným vikýřem, ve kterém byl umístěn orloj (cimbál či cimbály
někdejších hodin bylo tam možno vidět ještě r. 1873). Z ochozu věže kontroloval
trubač město i jeho okolí. Při zpozorování požáru dával znamení trubkou a vyvěšoval
červený prapor. Lounská obec mu nechala na věži postavit i kamna a dodávala
dřevo nebo uhlí; komín vystupující ze střechy věže bylo možno vidět ještě před
Mockerovou rekonstrukcí. Hlásný míval na věži snad i kozu, neboť jejím mlékem
r. 1645 jakýsi hospodář Václav horko těžko uhasil oheň u věžních hodin zapálený
bleskem, který do kostela udeřil.16
Ve věži bývalo v minulém století zavěšeno pět zvonů, Matějka r. 1897 však zná
už jen čtyři. Po dvou válkách byla však většina zvonů postupně zrekvírována
(1917, 1918, 1942). Ještě v 70. letech zůstaly dva nejstarší zvony v lucerně
střední stanové věže. Ale do r. 1994, zavěšen v hlavní věži, zbyl z původních
zvonů už jen Mariánský (průměr 730mm, výška 730mm, ladění D2). Na horním okraji
nese nápis: AVE MARIA GRACIA PLENA DOMINVS TECVM BENEDICTA TV IN MVLIERIBVS
a na plášti má dost nezřetelný reliéf světce (snad s mečem). Podle stejného
písma je tento zvon asi současný s cínovou křtitelnicí z r. 1518.
Další dva menší zvony se do našeho chrámu dostaly už dříve nejspíš ze zrušených
kostelů v severočeské uhelné pánvi. Nejmenší z nich, sv. František (473mm, 465mm,
G2), nese nápis: FRANCISCUS IOSEPHUS KUHNER ME FUDIT PRAGAE 1810. Pod ním je
reliéf sv. Václava a sv. Jiří. Větší zvon, nazvaný sv. Valentin (562mm, 540mm,
F2), je s nápisem: VALENTIN LISSIACK GOSS MICH IN DER KÖNIKL KLEINEN RESIDENTZSTAT
PRAG. Pod reliéfem sv. Mikuláše se píše ANNO 1748 a pod reliéfem ukřižovaného
Ježíše s Marií a Janem po stranách nápis: A FULGURE ET TEMPESTATE LIBERA NOS
DOMINE ! Oba zvony jsou barokně ozdobeny a r. 1925 je v Chomutově přelil R.
Herold. V roce 1994 byly opět zavěšeny všechny tři zvony ke kterým byl přidán
elektrický pohon.
A konečně 2. července 1996 přibyly do kostelní věže další dva velké zvony, větší
Václav a menší Zdislava. Oba ulil pan Manoušek ve své zvonařské dílně v Praze
na Zbraslavi. Menší sv. Zdislava byla hotova již v říjnu předchozího roku, průměr
má 800mm, váží 325kg, je vyladěná na tón H1 a chrámu ji věnovali manželé Zdeněk
a Lenka Sýkorovi. Svatý Václav, největší zvon na věži, váží 640kg, jeho dolní
průměr činí 960mm, naladěn je na G1 a byl pořízen výhradně ze sbírek lounských
občanů. Na celkové ceně zvonů včetně elektrického pohybového zařízení belgické
výroby, časového spínače, dopravy a zavěšení, která přesahovala 500 000 Kč,
se významnou měrou podílel ČEZ Počerady.
Přízemí věže slouží dnes za kostelní skladiště, byla zde zřízena i toaleta.
Kdysi tu mohla být sakristie. Do místnosti silně zúžené tlustými zdmi se vchází
východním portálem, který je nehoře ozdoben štítkem s písmenem W (Wladislav
Jagelonský). V prvním patře se nachází místnost, která se nazývá klenotnice.
Vstup z kůru je trojími původními železnými dveřmi. Zde se v truhlách uchovávala
městská privilegia, vzácné knihy, kostelní poklady (uloupené Švédy r. 1639),
chudinské a obecní peníze i cenné věci některých měšťanů. Modřínová truhla s
kováním, do které se cennosti ukládaly, pochází ze 17. stol.
Západní průčelí přiléhající k věži obsahuje portál, který byl již v polovině
minulého století zazděn. Nad středem se vypínal velký květ, po stranách vysoké
fiály. Nad portálem je třídílné okno, jehož kružba jako u všech ostatních oken
kostela má uprostřed, mezi ostatními tvary pozdní gotiky, obrácenou lilii. Po
pravé straně vystupuje z průčelí šestihranná věžička na vrchu ozdobena měsícem
a hvězdou, jejíž točité schodiště vede na kruchtu a na kostelní půdu. Vchází
se do ní jednak zvenčí po krátkém, novou stříškou krytém schodišti, jednak z
kaple.
Jižní strana je rozdělena šesti opěrnými pilíři, z nichž oba krajní jsou šikmo
postaveny. Jejich ústupky jsou ozdobeny římsami, vršky trojhrannými štítky a
kytkami. Jediný rohový pilíř při presbyteriu má výklenek s architektonickým
baldachýnem a s kamennou soškou sv. Mikuláše (na přelomu 19. a 20. stol. byla
soška ztracena). Mezi opěráky je pět velmi vysokých, tři metry širokých oken,
která jsou stejná jako okno západní.
Hlavní portál mezi druhým a třetím opěrákem tvoří malou předsíňku s bohatou
síťovou klenbou, jejíž žebra sbíhají po stranách bez konzol do zdí. Celek zakončuje
mohutný oblouk v podobě oslího hřbetu. Nad portálovou předsíňkou byla dříve
komůrka s dvěma okénky (prý pozdější přístavek), ve které se uchovávaly hudebniny;
r. 1899 však byla přestavěna na stříšku se třemi stanovými věžičkami.
Severní strana se svým vzhledem podobá jižní. Její portál leží proti jižnímu,
je polokruhový a velikostí i profilováním s ním totožný. Postrádá však podobné
výzdoby a předsíňky. Na této straně byla v baroku přistavěna nízká sakristie
obdélníkového půdorysu.
Střecha kostela je rozdělená po délce na tři stany. Na tuto konstrukci krovu,
oblíbenou Benediktem Rejtem, bylo třeba daleko méně dřeva, než na obvyklou sedlovou
střechu. Velice složitá vazba je označena na trámu nápisem: “ANNO DOMINI 1533.
KROW POSTAWIL I. H. z P.” Tato střecha možná symbolizuje stany z proměnění Páně
na hoře Tábor (Mk 9,2-13). Učedníkům se tu zjevuje Ježíšova skrytá sláva a Petr
chce uchovat tento zážitek stavbou tří stanů pro Krista, Mojžíše a Eliáše, tak
jako po zjevení Boha na Sinaji byl postaven stan smlouvy (Ex 25-27; 36-38).
Autorem pseudogotického vikýře na východní straně je pravděpodobně architekt
Mocker; menší západní vikýř zmizel při pozdější přestavbě.
Vnitřní popis chrámu
Vnitřek kostela, který je plně osvětlen sedmnácti vysokými okny, působí jako
prostorný sál. Tři okna jsou vyzdobeny barevnou vitráží. Kratší okno nad jižním
vchodem nese nejstarší vitráž z r. 1901, jejíž autorem je moravský malíř Jano
Köhler (1873-1941), který na přelomu století v Lounech působil. Pod Madonou
a klečícími světci Václavem a Mikulášem je krásná silueta města s dominantou
chrámu. Pseudogotickou vitráž na vedlejším okně věnoval průmyslník M. Valtera
r. 1912. Zobrazuje Ježíše na kříži mezi Marií, Janem, Magdalénou a sv. Longinem.
Poslední vitráž na okně vedle severního okna s Marií, sv. Antonínem a sv. Václavem
byla vsazena k miléniu knížete 1929. Lomený oblouk oken může symbolizovat jakoby
sepnuté ruce k modlitbě směřující k nebi.
Hladké stěny lodě byly roku 1538 vymalovány mistrem Vamšou, později však byly
obíleny. K levému prostřednímu sloupu je přistavěna opuková kazatelna z roku
1540. Je konstruovaná do nepravidelného pětihranu, jehož jednu hranu tvoří sloup.
Spočívá na štíhlém pilířovitém svazku, který prohnutými trojúhelníkovými výplněmi
přechází ke stranám. Schody s podobně článkovanou stěnou uzavírá portálek s
obloukem tvaru oslího hřbetu v renesančním slohu. Je ozdoben rozetami a soškami
dvou sedících postaviček kameníků. Před gotizující úpravou kostela mívala kazatelna
i dřevěnou střížku, byla ozdobena čtyřmi figurkami a sloupek dole jako otep
objímal vzpřímený bílý lev ze dřeva. Na kazatelně, více než na kružbě oken,
je patrný motiv jetelového trojlístku, který je už od dob irského sv. Patrika
symbolem Boží Trojice. Ačkoli je rostlinka jedna, přece má tři lístky.
Podle projektu Benedikta Rejta byla na šesti pilířích a na konzolách při zdi
vztyčena pozdně gotická kroužená přetínavá (síťová) klenba. Tato klenba je poslední,
kterou stavitel Rejt projektoval. Žebra vybíhají přímo z pilířů a ze stěn a
setkávají se v každé lodi ve čtyřech kruhových hladkých svornících. Pouze nad
kruchtou se sbíhají do visutého svorníku, jehož nynější ze dřeva vyřezané květy
a lupeny (bývali barevné) zakrývají starší opukový svorník. Klenební žebra tu
už nemají význam hlavně opěrný a technický, jak je tomu v raně gotických chrámech.
Ale spíše představují Petrovu síť – církev připravenou pojmout všechny lidi,
podobně jako učedníci ulovili 153 tehdy známých druhů ryb (Jan 21,1-14).
Kruchta z roku 1540 zaujímá prostor na západní straně vedle věže. Podél ní a
na začátku hlavních zdí kostela pokračuje kůr pavlačovitě. Jeho poprsní zeď
zdobí uprostřed slepé kružby městský znak. Na úzké pavlači krovu bývala sedadla
literátů ozdobená rozličným malováním. V těchto dřevěných lavicích vepředu sedávali
latinští zpěváci, kdežto na kamenných sedadlech v pozadí mívali místo čeští
literáti. (Možná tři části dřevěných středověkých lavic, tradičně připisovaných
našemu kostelu, které je možno vidět ve stálé expozici lounského muzea, jsou
jedinou dřevěnou gotickou památkou zařízení chrámu.) Dnes na kůru stojí pouze
novogotické varhany, které tu koncem roku 1887 postavil známý pražský varhanář
Emanuel Štěpán Petr. Romantický nástroj má sice jen dva manuály a 20 rejstříků,
ale disponuje měkkým, širokým zvukem, který odpovídá tehdejšímu ceciliánskému
pojetí chrámové hudby. První varhany do kostela zakoupil Jan Dlouhý r. 1593.
Pak byly r. 1642 (či až 1664) od Enocha Jáchymstálského pořízeny velké barokní
varhany.17
Nad východem z kruchty do schodišťové vížky (za varhanami) stojí na omítce velký
gotický nápis:
Anno Dominice nativitatis
1520 ff V ante Reliquiarum
Posita sunt fundamenta huius templi
parochialis Et consummatum est omnes
aedificium 1538 ff VI ante Margarete
opera et impensis Civitatis huius.18
Renesanční portál, který kdysi vedl z presbyteria jižní lodi na ulici přes
nevelkou dřevěnou předsíňku mezi opěrnými pilíři, je zazděn. Na širokém vlysu
pažení vycházejí italizující rozviliny z dvou dračích hlav. V něm je zazděn
jediný zachovaný náhrobek v kostele (dva kamenné bývaly ještě v lapidáriu svatopetrského
kostelíka). Je složen ze dvou bronzových desek zapuštěných do mramoru. Patří
pánu Janu Hruškovi z Března a je dílem pražského zvonaře Brikcího z Cimperku.
Na horní obdélníkové desce leží nahoře rytíř v brnění mezi dvěma svícemi, pod
ním v pásku: HODIE MICHI. CRAS TIBI. (Dnes mně, zítra tobě). V širokém ornamentálním
orámování nápis: LETA 1568. TEN AVTERY PO PAMATCE ROZESLANI XII APOSSTOLV. DOKONAL
SWVG CZASNY ZIWOT, VROZENY WLADYKA PAN YAN HRVSSKA Z BRZEZNA EC. GEHOZTO TIELO
WTOMTO MISTIE ODPOCZIWA, OCZEKAWAGE WESELEO ZMRTVYCH WSTANI. AOSLAWENI SWEHO.
PAN BVOH RACZ DATI DVSSY GEHO WIECZNY ZIWOT. AMEN. V dolním okraji: BRYCCIVS
PRAGENSIS AVXILIO DIVINO FECIT ME. Dole visí z orámování festony a dva emblémy
s lebkami, hnáty, kosou, lopatou a křížem. Na spodní desce je znak pana Jana
hrušky z Března. Tento náhrobek byl do roku 1884 položen v dlažbě v dnešní kapli,
potom našel místo v zazděném vchodu do schodišťové vížky a do tohoto portálu
byl zazděn až r. 1989.
Východní stěnu kostela vyplňují tři barokní oltáře. Celé jsou ze dřeva a nepolychromované.
Jsou dílem sochařů Jeronýma Kohla a Františka Preisse a truhláře Marka Nonnenmachera.
Jeroným Kohl (1632 či 35 – 1709) pochází ze Slavkova u Karlových Varů, vyučil
se u Heidelberga, ale živě vnímal i Bendlovu tvorbu. Hlavní figurální části
oltářů už přenechal svému žáku F. Preissovi (1660-1712) a sám se spokojil s
méně namáhavou dekorační prací. Z Kohlovy dílny jsou přesto čtyři sochy světců
v horním patře hlavního oltáře. Pražský dvorní truhlář Marek Nonnenmacher (1653-1720)
vyrobil nejen dřevěnou architekturu oltářů, ale podílel se i na jejich řezbářských
ozdobách. Obrazy pro oltáře namaloval Jan Jiří Schummer (1669-1719), malíř inspirovaný
vlámskou malbou. Ten převzal zakázku po Christianovi Dittmannovi, který se ještě
roku 1700 podílel na zhotovení modelu oltářů, ale v prosinci téhož roku zemřel.
Schummer dodal nejprve skicu pro Klanění pastýřů na hlavním oltáři (Praha, Národní
muzeum) v kompozici inspirovanou Hansem von Aachen. Vlastní oltářní obrazy dodal
roku 1704. Čerpal ze starší domácí tradice, v obraze Nanebevzetí z malby Škrétovy,
figurální typy apoštolů a svatého Mikuláše připomínají Petra Brandla.
Hlavní oltář, vysoký asi 17 m, tvoří dvoupatrovou architekturu na dvojnásobném
podstavci, který je ozdoben festony i andílky v četných orámovaných výplních.
Mezi vysokými točenými sloupy ovinutými listím stojí na ozdobných konzolách
ve výklencích nadživotní sochy sv. Vojtěcha a Mikuláše. Socha sv. Vojtěcha jen
úsporným gestem žehná, jak měl Preiss ve zvyku znázorňovat tohoto světce. Uprostřed
je veliký obraz Narození Páně. Druhé značně menší patro tvoří rám obrazu Nanebevzetí
sv. Mikuláše. Po jeho stranách stojí sochy sv. Kateřiny a Barbory a sv. Václava
a Leopolda. Svatostánek, dnes postavený před oltářem, není původní, ale na své
místo se dostal někdy v 19. století.
Oba postranní oltáře, o trochu nižší (asi 12 m), mají na svou dobu velice moderní
ztvárnění: andělé stojící na nich drží dva ohromné akantové rámy, do jejich
přebohatých rozvilin se vplétají menší andílci. Na jižním oltáři stojí po stranách
sochy sv. Jáchyma a Alžběty, ve výklenku je Ecce Homo a obrazy Kázání sv. Jana
Křtitele a obraz sv. Jana Evangelisty. Na severním oltáři stojí sochy sv. Josefa
s Ježíškem a Anny s Pannou Marií, ve výklenku Pieta a obrazy Nanebevzetí Panny
Marie a Nejsv. Trojice. Všechny obrazy jsou původní, kromě medailonu sv. Jana
Evangelisty, který je kopií zničeného díla z minulého století (či snad starší
obraz téhož svatého19 ). Tyto dva vedlejší oltáře patří mezi největší a nejstarší
akantové oltáře v Čechách. Jsou dokladem slohově pokročilé tvorby Preissovy
dílny.20
Před oltáři je barokní kamenná ohrádka, za kterou se dá projít třemi zamřížovanými
vrátky. Mezi ohrádkou a oltáři stojí při stěnách dvě barokní zpovědnice.
Radikální přestavba interiéru kostela architektem Mockerem odstranila r. 1884
i 7 postranních oltářů.21 Nejkrásnější a největší, zasvěcen sv. Šebestiánovi
a sv. Rochu, stával poblíž sakristie; byl černě natřený s bohatým zlacením.
Lounští ho nechali postavit r. 1682 od rakovnického truhláře Jana Otty na poděkování
za odvrácení moru, který před dvěma lety sužoval město.22 Naproti stával bohatě
pozlacený oltář sv. Anny z r. 1644 umístěný ke stěně u hudební kruchty. Patřil
českým literátům a nesl latinský nápis, uprostřed kterého byl znak faráře Marcusa
Fabera a křižovníka Compo Nigro. Na pravé straně kůru latinští literáti měli
nevelký renesanční(?) oltář s obrazem sv. Cecilie, který byl později přesunut
na stranu hned vedle severní apsidy. Byl ozdoben Janem starším Kostkou, neboť
nesl nápis: Johannes senior Kostka, civis ac senator civitatis hujus ornare
curavit anno 1651 X. Januarii (Jan starší Kostka, občan a radní tohoto města
se postaral o ozdobení roku 1651 10.1.) Známe také oltář P. Marie bolestné vedle
či naproti oltáře sv. Jana Nepomuckého.23
Aspoň některé sochy z těchto oltářů se dostaly z lounského muzea zpět do kostela
v r. 1936. Při jejich navracení byly sousoší Nejsvětější Trojice a plastika
sv. Anny Samotřetí polychromovány, ostatní jen opraveny a napuštěny hnědou barvou.
Roku 1997 byly z prostoru před oltářem přemístěny a zavěšeny na podstavce mezi
okny v lodi chrámu 4 sochy nejspíše od Rottera z Loun (1717-1776).24 Je na nich
patrný vliv Matyáše Bernarda Brauna, který v letech 1718-19 působil v nedalekých
Cítolibech. Na jižní zdi stojí sv. Anna se sv. Simeonem a na severní straně
sv. Zachariáš a sv. Alžběta s malým Janem Křtitelem.
Autorem velké dřevěné Madony u pravého prostředního sloupu je J. Hubáček (1934)
U jižní stěny kostela uprostřed stojí cínová křtitelnice (1518). Je vysoká 1,10
m a stojí na třech rovných nohách s hlavami vousatých mužů a s pětiprstými kopyty.
Na obou stranách pláště 0,55 m širokého kotle jsou zapuštěny tři stejné reliéfy:
světce s mečem, světce s kalichem a mezi nimi malá postava honce se zvěří; po
stranách jsou lví hlavy s kruhy pro přenášení. Na horním okraji je nápis: ISTVD
OPVS PERACTVM EST PER MANVS WENCESLAI GLATOVIENSIS ANNO DOMINI MILLESIMO CCCCCXVIII
(Toto dílo zhotoveno jest rukou Václav Klatovského léta Páně 1518), který pokračuje
na dolním okraji: OST FESTVM GEORG S DOMINO CLEM SIMO ET FINITVM(. Na novém
cínovém víku z r. 1951 je na špičce dřevěné sousoší Křtu Páně.
Kostelní lavice pocházejí z roku 1693. Jejich Barokní výzdobu tvoří rostlinné
ozdoby, čela předních lavic jsou dělena sloupky. Na postranicích je půlměsíc
ze znaku města Loun. V rohu u severního portálu kostela stojí skleněná zástěna,
která odděluje zpovědní prostor. Uvnitř je dřevěná barokní zpovědnice. Vedle
zpovědní síňky je zavěšen tmavý dřevěný kříž s Kristem v nadživotní velikosti.
Křížovou cestu posvěcenou r. 1939 tvoří čtrnáct dřevěných reliéfů 14 cm hlubokých.
Ty vyřezal v roce 1937 sochař František Charvát z Kutné Hory podle obrazů malíře
Feuersteina. Rám a pozadí reliéfů jsou z tmavého dřeva a vlastní postavy ze
dřeva světlého.
V roce 1995 byl nahrazen provizorní procesionální kříž novým. Podle návrhu sochařky
a výtvarnice Barbory Marie Šupitarové – Brig ho zhotovila firma Monstranz z Turnova
pod vedením Milana Zdeňka a Art Glass Schovánek – Semily. Kříž je vyroben ze
skla a pozlaceného kovu, aby znázorňoval mnohostrannost duchovního pojetí. Jen
geometricky načrtnutý pozlacený Kristův korpus ani tak nepředstavuje Ježíše
trpícího, ale oslaveného a vzkříšeného. U paty kříže je umístěn relikviář s ostatkem
sv. Zdislavy, patronky naší litoměřické diecéze. O rok později přibylo ke kříži
od stejné autorky ještě šest svícnů, které jsou rovněž skleněné. Kříž a svícny
společně s moderním lustrem (1990) nad oltářem spolu dobře korespondují právě
pro onen materiál – sklo a pozlacený kov.
Nejnovějším přírůstkem lounského kostela je dřevěný betlém mladého sochaře Tomáše
Zedníka z Vyškova. Nahradil tak již dost poškozený a nekompletní kašírovaný
betlém z papíru a sádry. Nový betlém už nemá barevné figurky, ale skládá se
ze tří skříněk v lomeném oblouku. Ze 120 cm vysokého tmavého rámu vystupují
světlejší postavy sv. Rodiny ve střední části a tři králové s pastýřem v postranních
užších částech. Svou nebarevnou povrchovou úpravou souzní betlém nejen s oltáři,
ale hlavně s reliéfovou křížovou cestou.
Západní prostor vedle věže pod kůrem je oddělen od prostoru lodí skleněnou stěnou
a byl tak při poslední opravě kostela proměněn v kapli Nejsvětější svátosti
se svatostánkem. Tabernákl je zazděn, ze stěny vystupují jen kovová dvířka zdobená
zlatými klasy. Svatostánek i dřevěný obětní stůl v této kapli jsou u západní
zdi. Dřevěné jednoduché lavice z roku 1887 jsou obráceny směrem ke svatostánku.
Vedle tabernáklu je pozdně gotický vchod do schodišťové vížky. Po pravé straně
nad harmoniem visí polychromované sousoší Nejsvětější Trojice z 1. čtvrti 18.
stol. Na levé stěně visí polychromovaná socha svaté Anny Samotřetí od Fr. Preisse
a u svatostánku bývá soška Panny Marie.
Na jižní straně je k hlavnímu vchodu připojena skleněná předsíňka pro umožnění
prohlídky kostela. Hned za ní stojí kamenná kropenka s dvěma erby Fictumů z Fictum
a Štensdorfů ze Štensdorfu. Částečně poškozený nápis zní: [EUNTES ERGO DOC]ET[E
OM]NES GENTES ET BAPT(I)ZATE EOS [IN NOMINE PAT]RIS ET FILLII ET SPIRITUS SANCTI.
(Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Mt 28,19) Q[U]I C[R]EDID[ERIT] ET BAPTIZATUS FUERIT SALVUS ERIT [QUI] VERO NON
CREDIDERIT CONDEMNATR (správně -BIRUT). (Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen;
kdo však neuvěří, bude odsouzen. Mk 16,16). Tato původně renesanční křtitelnice
pochází z jiného kostela (snad z Černčic).
U vchodu do přízemní místnosti ve věži našel provizorně místo dobroměřický zvon
(průměr 765mm, výška 820mm, D2) z roku 1481. Nese nápis: anno domini m Cccc
lxxxi ad laudem dei homnipotentis Et beate marie virgini.
Barokní čtvercová sakristie přilepená ke kostelu ze severu je s pilastry a obdélníkovými
okny. Ukončená je atikovým pásem s oválnými okny a plastickými štukovými poli.
Vejít se do ní dá jednak z kostela, jednak z ulice východními dveřmi. Uvnitř
je vybavena původním barokním nábytkem, na cínovém umyvadle označeným letopočtem
1765 (mezi číslicemi je vyryt i znak našeho města).
Závěr
Když návštěvník neodolá a váben hlasem poledních zvonů konečně vejde do posvátných
prostor chrámu, jeho okouzlení většinou neuhasne. Nevkročí totiž mezi ponuré
a chladné zdi, ale octne se ve sluncem prozářené síni s obdivuhodnou šířkou
i výškou, v síni s nádhernou klenbou nesenou štíhlými sloupy. I laik může obdivovat,
jak se tu harmonicky snoubí pozdní gotika s barokními oltáři a nově upraveným
presbytářem. Jak moderně na člověka působí střídmá barevná kombinace žlutého
pískovce, červených koberců a odstínů dřeva. Jak je vše dokonale prosvíceno
vysokými okny.
Jen těžko lze uvěřit, že za tu nevšední krásu, lahodící i kritickému oku současného
člověka, vděčíme kromě zručnosti umělců vlastně i dávnému požáru, nedostatku
peněz na polychromování oltářů a v neposlední řadě i radikální úpravě puristického
architekta, při které kostel přišel o řadu barokních a negotických doplňků interiéru.
Poslední generální oprava chrámu, před deseti lety skončená, nám tak zachovala
skutečný skvost českého stavitelství a sochařství. Právem dnes turisté řadí
lounský kostel sv. Mikuláše k těm nejhezčím v naší zemi. Kéž by tito návštěvníci
mohli poznat také duchovní hloubku umělců, kteří si při práci na kostele jistě
uvědomovali, že jejich dílo směřuje ke slávě a chvále toho největšího Architekta,
stvořitele vesmíru, který lidem dovolil, aby s ním v chrámě mohli přebývat.
Jaroslav Havrlant
Autor (*1976) je studentem 4. ročníku KTF UK v Praze. Článek je přepracovanou
seminární prací.
Poznámky:
1 “Datum 1253, které uvádí většina vlastivědné literatury, nemá historické opodstatnění.
Uvedl ho ve svém spisu o Hájkově kronice v 18. století piarista Gelasius Dobner
s odkazem na ústní sdělení jiného mnicha; žádná taková listina však není známa
ani z opisu.” Bohumír Roedl, Stručné dějiny města do roku 1849. Louny 1995,
s. 8.
2 Tak František Štědrý, Královské město Louny a jeho duchovní správa. in Sborník
historického kroužku (dále jen SHK) XXV. Praha 1924, s. 1.
3 Codex juris municipalis regni Bohemie II, ed. Jaromír Čelakovský, Pragae 1895,
č. 164, s. 278.
4 Jaroslav Vaniš, K otázce patrocinia děkanského kostela v Lounech. in Sborník
Okresního archivu v Lounech I (dále jen SOAL). Louny 1985, s. 40, 42; OAL, sign.
I C 1, fol. 6 v. a fol. 7, s. 16 a 17; Fr. Štědrý, Z inventáře kostela Lounského.
in Method XVIII. Praha 1892 s. 131.
5 Jaroslav Vaniš, K otázce patrocinia děkanského kostela v Lounech. SOAL I.
1985.
6 Jaroslav Vaniš: Kniha počtů královského města Loun z let 1450-1472 a 1490-1491,
Praha 1979, s. 17, OAL, fond Listiny a listy, č. 27.
7 František Štědrý, Zvonaři – Campanarum Fusores – v Lounech. in SHK XXXII.
Praha 1931, s. 44.
8 Průběh stavby pozdněgotického chrámu je podrobně popsán v práci Bořivoje Lůžka:
Stavitelé chrámu sv. Mikuláše v Lounech, Louny 1968.
9 Karel Chytil, Kdo byl mistr I.W.? in Památky archeologické a místopisné (dále
jen PAM) XVI, Praha 1895, str. 555-558; Ladislav Kesner st., Mistr IW. Galerie
výtvarného umění, Litoměřice 1993.
10 Podle PhDr. Bořivoje Lůžka však chrám projektoval samostatně Pavel z Pardubic
a Benedikt mu při svých návštěvách poskytoval jen cenné rady a připomínky. Viz
pozn. č. 8. K tomu Bohumír Roedl, Benedikt Rejt a Louny – mýty a skutečnosti.
in Kulturní měsíčník Louny č. 11-12 1984.
11 Popsání českého města Lúny od Martina Rakovského Panonského z Turce. Almanach
Okresní knihovny v Lounech č. 6. překlad D. Martinkové upravil a doslov napsal
Dr. B. Lůžek. Louny 1983?
12 Vojtěch Prokeš, Královské město Louny. Louny do r. 1914.
13 K. Vl. Zap, Děkanský chrám sv. Mikuláše v Lounech. in PAM VI. Praha 1865,
s.141.
14 B. Lůžek má možná namysli Antonína Vytvara (1858-1927) nebo jeho syna Viléma
(1887-1936).
15 Adolf J. Klíma, Děkanský chrám sv. Mikuláše v Lounech. in Světozor VII.,
Praha 1873, s. 54.
16 Srovnej: Jan Mojžíš, Letopisy města Lúna. ed. B. Lůžek, Praha 1970, s. 127.
Rukopis je v Okresním archívu v Lounech, sign. CH 3.
17 Tamtéž, s. 124.; Adolf J. Klíma (Děkanský chrám sv. Mikuláše v Lounech. in
Světozor VII., Praha 1873, s. 54) však uvádí jiný letopočet 1664 se stejnou
celkovou cenou varhan 301 zl. 28 kr.
18 Léta od narození Páně 1520 ve čtvrtek před dnem svátostí položeny jsou základy
tohoto chrámu farního. A dokončena je celá budova 1538 v pátek před sv. Markétou.
Prací a na náklady tohoto města.
19 Bohumil Matějka, Hlavní oltáře děkanského chrámu v Lounech. in Časopis Společnosti
přátel starožitností českých III., Praha 1895, s. 65.
20 O celém oltářním komplexu obšírně pojednává: Václav Vančura, Barokní oltáře
kostela sv. Mikuláše v Lounech. Sborník Okresního archivu v Lounech V., Louny
1992, s. 49-64. V Knize: Emanuel Poche a kol., Umělecké památky Čech II., Praha
1978, se uvádí chybné určení soch patrně podle Matějkova Soupisu. Místo Leopolda
má sv. Floriana, Alžbětu považuje za sv. Annu a Annu s malou Pannou Marií za
Marii s Ježíškem. Já jsem se držel posledního Vančurova určení.
21 K. Vl. Zap, Děkanský chrám sv. Mikuláše v Lounech. in PAM VI. Praha 1865,
s.142; Adolf J. Klíma, Děkanský chrám sv. Mikuláše v Lounech. in Světozor VII.,
Praha 1873, s. 54; Vojtěch Prokeš, Královské město Louny. Louny do r. 1914,
s. 21.
22 Jan Mojžíš, Letopisy města Lúna. ed. B. Lůžek, Praha 1970, s. 137.
23 Mezi nimi byl r. 1708 pochován ještě mladý děkan Václav Opelt.
24 Oldřich J. Blažíček, Sochařství Baroku v Čechách (Plastika 17. a 18. věku).
Praha 1958, s. 258.