Dnes si snad jen někteří pamětníci vzpomenou na někdejší kyvadlovou
přepravu přes Ohři, zajišťovanou přívozem lužehradského hostinského Oldřicha
Ibla. Zařízení bylo instalováno počátkem května 1928 a ještě koncem roku 1936
bylo určitě v bezchybném provozu. Svědčí o tom přípis okresního hejtmanství
v Lounech, adresovaný místnímu velitelství četnické stanice 3. listopadu téhož
roku.
Nejvyšší orgán okresní politické správy v něm urgoval provedení revize a odstranění
závad páně Iblovy přidružené činnosti. Již 13. listopadu dostává okresní hejtmanství
vyrozumění, v němž velitel stanice sděluje:
"Oznamuji, že na loďce, sloužící k převážení osob přes řeku Ohři v Lužehradech,
nejsou dosud přidělány předepsané ponorné laťky a tabulky, udávající přípustné
zatížení. Rovněž nejsou na břehu umístěny značky vodních stavů..."
Majitel přívozu a nájemce hostince dle přípisu přislíbil tyto nedostatky ihned
odstranit.
Jak vlastně toto zařízení vypadalo? Dopravu zajišťovala 7 metrů dlouhá a 1,4
metru široká loď s nejvyšším přípustným zatížením 35 osob. V roce 1936 - osm
let po zřízení přívozu - se loď údajně nacházela v dobrém stavu, byla vybavena
háky a její pouť napříč říčním proudem zajišťovalo drátěné ocelové lano s vodícím
řetězem. K přístavním můstkům vedly udržované přístupové cesty. V místech přepravy
byla řeka v té době bez výrazného proudění a za normálního stavu její hloubka
nepřesahovala 2 metry.
Obsluhu pramice zajišťovali 47letý majitel a 24letý výpomocný číšník Antonín
Tesařík, zaměstnanec výletní restaurace. Podle vyjádření četnického velitele
byli v době revize "oba fyzicky schopní, s praksí; na jejich práci si
zatím veřejnost nestěžovala a loď sama se nacházela v dobrém stavu a vyhovovala
provozu...".
Ovšem - chybička se najde vždycky. Podle předpisů měly být na obou koncích přívozní
dráhy, tj. na pravém i levém břehu, umístěny značky vodních stavů. Pan Ibl jejich
nedostatek ospravedlňoval tím, že převáží jen za normálního stavu vody. Dále
přiznal, že používá pramici, která není cejchována výrobcem, a že ani po 8 letech
provozu nemá na přívoz příslušné povolení. Uvedl však vzápětí, že plavidlo opravoval
naposledy v květnu 1936 a že plně odpovídá jak za jeho stav, tak za ukotvení
a stav lana i vod ícího řetězu. V příslušném dotazníku je výslovně zdůrazněno,
že "lano nebylo nikdy přetrženo".
Jiným zajímavým (dnes poněkud humorně působícím) zjištěním revize bylo konstatování,
že "možnost srážky s jinými plavidly" je vyloučena a že "tarif
za převoz není určen". Byl totiž zcela libovolný.
Co s výsledky revize dále učinil okresní úřad v Lounech a sám provozovatel,
dochovaná složka fondu okresního archívu neprozrazuje. Od té doby uplynulo 60
let, restaurace zanikla a s ní také přívoz. Na levém břehu, přímo proti kaštanové
aleji, nacházíme dnes jen žulové schůdky s plošinkou, opatřené datem 1969. Na
kmeni jednoho z kaštanů jsou čtyři hluboké zářezy s ocelovými dráty, zarostlými
do kůry - možná zbytky ukotvení vodícího lana. Z utváření svahu protějšího břehu
se zdá, že dráha přívozu šla kose ke směru proudění vody tak, aby při pouti
z pravého na levý břeh bylo využito síly vodního toku.
Ještě za II. světové války bylo prý možné - po nedělní vycházce z města do Lužehrad
a po kávě ve stínu kaštanů - využít přívozu k přepravě na druhou stranu řeky
a vrátit se další procházkou kolem jatek a Malým předměstím domů. Zdá se, že
tomu tak bylo i po válce, ale to není pro tuto chvíli důležité. Chtěl jsem pouze
upozornit na skutečnost, že četníci a okresní hejtmanství roku 1936 celkem benevolentně
tolerovali provoz nepřihlášeného, ale užitečného zařízení. Možná proto, že i
pan okresní hejtman JUDr. Podhajský občas, po nedělním "špacíru",
využil vynalézavosti lužehradského Cháróna...
Mgr. Antonín Hluštík CSc. [REGIZ 3 / 1996]