EMIL JULIŠ – KRAJINA HER

Nesetkáváme se tak často s poezií tak záměrnou, cílevědomou, jakou je poslední sbírka Emila Juliše. Básník sám v doslovu „ČtenářiŤvysvětluje svůj záměr: vytvořit model, padle (podle) kterého je uzpůsoben nejen svět básně, ale svět vůbec. Tímto modelem je časoprostorové kontinuum, proud, v němž pozorovatel „teče“ s pozorovanou věcí. Odstup do statického, od času odděleného prostoru je abstrakce, neexistuje ve skutečnosti. Neexistuje ostrá hranice mezi subjektem a objektem, kartesiánský dualismus ducha a hmoty. Odtud třeba chápat Julišův básnický experiment: pokus o současné konkrétní vnímání světa ne už z odstupu, z kterého věci myslíme, ale z proudu časoprostorového kontinua, v němž svět prožíváme. Co je věčným problémem ve filosofii, to v umění je nespornou hodnotou, nesporným obohacením života: vystihnout nekonečnou proměnlivost, čistou hru konkrétních představ, přecházejících z jedné do druhé, navzájem se poznávajících a obohacujících, unikajících jako smrti své totožnosti; tj. zastavenosti, kdy bychom mohli ukázat: toto jest. Není, děje se. Každá věc je kratičkou událostí (světobodem ve světě Minkcwského) v řadě – či básnicky viděno: ve hře – nekonečného tvoření, nikdy netotožného, nezastaveného, nehotového, nestvořeného světa.
„… není žádný kruh, není žádná lampa, není žádné světlo, je pouze jeho zadržování … Nestůj tedy.“(Jarní krajina.)
Proto Juliš miluje krajiny předjarní, kdy „sklovina rampouchů se rozpouští a mění v potůčky křišťálových crkotů“; nebo podvečerní krajiny, kdy „vyvstávájí na obloze obrovité mraky“ – a ta nádherná konfrontace tvárného pohybu s nehybností, proudu s nehybným (relativně nehybným) splávkem rybáře; nebo krajiny pozdního podzimu, z nichž zvláště dušičkově laděný Podzim patří mezi nejlepší básně.
Čtenář, pokud se dovede vnořit v básnický tok představ, prožije řadu sensací visuálních a sluchových – a co hlavního: ztráceje se v nich, nalézá s věcmi sebe. Objektivizuje, konkretizuje se, sbližuje se s věcnou podstatou věcí stejně jako s duchem jejich hry. Slovem: přemáhá osudnou osamělost a s ní spojený strach lidského ducha, zbaveného kartesiánským dualismem jakékoliv korespondence s vnější skutečností. Za hrou představ se skrývá básníkův prožitek a poněvadž naše prožitky jsou vázány strukturou prostředí, v němž žijeme – tedy i prožitky, zkušenosti celého lidského rodu. V tomto smyslu mluví Juliš o významu, řekli bychom obsahu poezie.
Zde také leží kritérium básníkovy tvorby: do jaké míry se mu podařilo navenek čistou, nezávaznou hru představ spojit s vnitřním všelidským obsahem. Neboť za vším tím časprostorovým proudem stojí přece jen člověk, ne jako neúčastný divák, či proudem stržená věc, ale spolutvůrce a ručitel. A to, tuším, je také básníkův záměr. Proto v závěru „Čtenáři“ říká: „jediným předpokladem hry je, aby čtenář měl v ní důvěru“. Dodejme: důvěru, že je v ní obsažen a že se hraje o něj.

Vladimír Vokolek [Dialog, 1967, č. 11, str. 43]