BÁSNÍK EMIL JULIŠ ŘÍKÁ:
BYL JSEM V LECČEMS TROCHU OPOŽDĚNÝ
Jsem studentkou gymnázia a brzy budu slavit 17. narozeniny. Můžete zavzpomínat, kde jste žil vy jako sedmnáctiletý mladík a kam chodil na střední školu?
K vašim sedmnáctinám vám mohu jen blahopřát – já na ty své už sotva dohlédnu. Ale na to, že jsem žil v Lounech a že jsem tu chodil do gymnázia, na to se nedá zapomenout. Gymnázium jsem ale nedokončil. Byla hospodářská krize, ta světová, zemřel můj otec – matka si přála, abych jí pomáhal v živnosti. Studia jsem doháněl až daleko později na Střední ekonomické škole v Teplicích, kde jsem také maturoval.
To ukončení studia na gymnáziu jsem v pololetí ohlásil řediteli, který to mlčky přijal, ale kupodivu se to dotklo latinářky, která mi v mých vědomostně slabších chvílích říkávala: Juliši, vy se na mě díváte jako raněný jelen. – Jistě by se divila, že si dodnes pamatuju některé verše z klasiků... Moji první básníci...Tedy poezie vás už tehdy zajímala? Psal jste sám verše?
Ne, to ne, já jsem byl v lecčems vždycky trochu opožděný. Na gymnáziu jsem „bral“ poezii a literaturu vůbec jakožto povinnou četbu, a to rozhodně nebyl můj koníček. Ale mimo školu to bylo něco jiného. Chodil jsem do knihovny a pomáhal tam panu knihovníkovi Janíkovi půjčovat knihy dětem, za to jsem si mohl sám půjčovat zadarmo. Když pan knihovník zjistil, že čtu ještě knihy pro mládež a taky nějakou tu detektivku nebo dobrodružnost, přidal mi román, který napsal William Faulkner a který se jmenoval Svatyně. Tenhle, jak se dnes říká, kontroverzní román způsobil, že jsem se vrhnul na „vysokou“literaturu a hltal ji od klasiků až po současnost, později přibral i básníky, a pak, v mých Kristovských letech, se probudilo epicentrum sílící ve mně od dob Janíkových a ze vzniklé trhliny vyšla má první báseň. Stalo se tak ve vlaku. A věříte, že ten vlak jel klidně dál, že se žádné vykolejení nekonalo?
Takže žádný profesor českého jazyka vaši tvorbu neovlivnil ? Jaký máte vztah k rodnému jazyku?
Každý člověk, a zvlášt ten, kdo s jazykem zachází, je jazykově ovlivňován. Počínaje matkou, rodiči, pak školou, četbou a konečně dnes všudypřítomnými masmédii. Pro jazykovou úíroveň pokládám za důležitou dobrou, jazykově, myšlenkově a osobnostně obohacující četbu. V tomhle může profesor mnohé udělat, znal jsem takového, ve vzácných případech může inspirovat i k tvorbě, u mě se tak nestalo. To, aby člověk začal psát básně, vyžaduje určité předpoklady, musí to v něm jaksi být a leccos je ve hvězdách. A neméně složitý je další vývoj takového básníka, pokud vydrží a neskončí svou první láskou. Já začal netypicky mnohem později, ale zato jsem dost rychle našel svou poetiku a v dalším vývoji neváhal ji aktivně a často i experimentálně rozvíjet.
Každý mladý člověk plánuje svůj život. Co se uskutečnilo z vašich cílů?
Myslíte si opravdu, že život se dá naplánovat? Že každý mladý člověk si klade cíle? Asi ano, snad jsem si i já v mládí plánoval, nevzpomínám si. Samozřejmě, že člověk něco chce, vlastně chce něco pořád. Ale říká se: Člověk míní a pánbůh mění. To, co nakonec bilancuju, jsou všemožná chtění i zklamání, očekávání i ztráty, chvíle štěstí atp. Život mě stavěl před tolik problémů, že jsem se sotva stačil rozhodovat. Cílem byl život sám. Ale nakonec si myslím, že jisté cíle mně sudičky daly už do kolébky a já se k nim chtě nechtě prožíval. Jedním z nich byla třeba poezie.
Které události veřejného života nejvíce zapůsobily na sedmnáctiletého Emila Juliše?
Nemohly se mě nedotknout události, které se tehdy dotýkaly celého národa. Atmosféra smrti T. G. Masaryka, fašistických hrozeb, abdikace prezidenta Beneše, mnichovského diktátu, obsazení pohraničí a na konec okupace. Byla to doba tísnivá, plná obav a nakonec tragická. Tehdy jsem poprvé zažil tíhu pocitu nesvobody.
Myslíte si, že se taková válka nebude opakovat? Ze se z ní lidstvo poučilo a že udělá vše pro to, aby se neopakovala? Je vůbec lidstvo poučitelné?
Poučili se lidé z první světové války? Válka vlastně ani nepřestala, zkuste si spočítat, kolik se jich dnes ve světě odehrává. Důvody se vždy najdou: národnostní, etnické, kmenové, náboženské, samozřejmě hospodářské, prostě mocenské. Působí terorismus, kde kdo se vyzbrojuje, formují se vojenské bloky, atomovou bombu mají i státy s osmdesátiprocentní negramotností. Armády jsou začasté profesionální – a to vše se považuje za normální. Nejhorší na tom je, že možná je to normální, že je to v povaze, v genech člověka. Jak se tedy má uskutečnit mír ve světě plném válečnických emocí a mocenských zájmů? Jsem hrozně nerad pesimistou, chci být optimistou, ale řekněte mi jak?
Dokážete se vcítit do problémů dnešní mládeže? Co vzkážete dnešním studentům?
Nevím, jestli mohu dohlédnout na dno studentských problémů, je to přece jen specifická společenská vrstva, mně generačně vzdálená. Ale pokud mě nějaký studentský problém zasáhne, snažím se ho pochopit. A je přece ve světě mnoho problémů tak zásadní povahy, že se týkají nás všech. V tom „mém“století došlo k změně nazírání, chápání existence lidstva. Jeho existence se už nechápe jako neustálý rozvoj a pokrok bez omezení, ale je zřejmé, že zdroje a podmínky jeho trvání jsou vyčerpatelné a zničitelné a že lidstvo, pokud nenajde řešení, má víc než pochmurné vyhlídky na přežití. Zvlášt při své stoupající početnosti. Zrodil se slogan o trvale udržitelném rozvoji. Studentům, ale nejen jim, přeju, aby štastně vykročili do jedenadvacátého století a třetího tisíciletí. Je to sugestivní přlležitost k oslavám, ale také k zamyšlení. A když už jste mluvila o cílech, tedy také k jejich stanovení. A nemusí se tak stát až na Silvestra anebo na Nový rok 2001.
Vážený pane Juliši, děkuji Vám za poskytnutý rozhovor a přeji Vám do dalších let hodně zdraví a dobré životní pohody...
S básníkem hovařila Lucie Tylová, studentka gymnázia V. Hlavatého v Lounech.
Rozhovor vyšel v Salonu, literární příloze deníku Právo, dne 4. března 1999. Pro REGIZ 1/1999 byl básníkem autorizován a nově upraven. Opraven, doplněn a nově autorizován byl básníkem v lednu 2004.