„Nebo tvář krajiny která ve smíchu a krvi rodí jednu divokou šelmu za druhou…“
Pouhá dvě slova – krev a smích – a čteme v nich celý básníkův genotyp:
schopnost, ochotu či touhu vnímat svět jako místo děsné i úžasné, neustálý vjem
pulsování mezi zátěží krve a odpoutáním se, božskou lehkostí „neslýchaných
smíchů“. A vrozenou básníkovu dynamičnost, potřebu pohybu klenoucího se
nad „statickým“ smyslem slov, tají v sobě třetí, okouzlený a strhující pojem:
šelma.
Severočeský básník Emil Juliš (1920) už v druhé polovině 60. let v bouřlivém
sledu za sebou vydal pět sbírek (Progresivní nepohoda, 1965; Pohledná
poezie, 1966; Krajina her, 1967; Vědomí možností, 1969 a navíc
dodatečně vydaná prvotina Pod kroky dýmů, 1969). Šestá sbírka Nová
země už v roce 1970 nestačila vyjít a spatřila světlo světa až o dvaadvacet
let později. Autorský výbor z těchto sbírek (vyjma prvotiny), jenž nyní vychází
pod titulem Svět proměn, je tedy pro mnohé, zvlášť mladší čtenáře dalším
důkazem toho, jak hluboký přeryv v kultuře způsobilo normalizační dvacetiletí.
Výbor znovuobjevuje předního českého experimentálního básníka, vyzrálého a originálního
hráče s jazykem i obrazem, zároveň však i emocionálně vypjatého autora, jenž
během několika krátkých let spontánně přetavil přísný experiment v uvolněnou,
březinovsky monumentální věštbu.
V úvodních oddílech Světa proměn se střetneme s poezií nezakrytě „formalistickou“,
vytvořenou podle předem a zvnějšku naprogramovaných příkazů a pravidel. Juliš
staví své básně většinou na základě permutačního principu, jen občas nalezneme
metodu kolářovské roláže, kdy je báseň vytvořena prokládáním dvou či tří různých,
verš po verši rozstříhaných textů. Z Julišova experimentu čiší zkoumavě analytická,
často však až k neprůchodnosti naléhavá snaha dobrat se podstaty slov a jimi
vyjadřovaných obrazů. S experimentálními principy ovšem Juliš vpouští do díla
i neustálou hrozbu laboratorního chladu, neosobní distance a vnějškovosti. Setkáváme-li
se s těmito verši po třiceti letech od jejich vzniku, neubráníme se dojmu, že
část jejich účinku patří už jiné době, v níž podobný experiment mohl být ještě
pociťován jako aktuální průzkum dosud neznámého poetického prostoru. Máme tedy
dost důvodů k tomu, abychom se nad Julišovým Světem proměn znovu, jakoby
od nuly a mimo čas ptali, v čem vlastně přetrvává smysl tohoto experimentování,
které je i pro básníka samého dnes už dávno uzavřenou kapitolou.
Permutační básně jako by byly vytvářeny jakousi jazykovou emanací. Shromážděný
počáteční materiál (slov, slovních spojení, představ či holých pojmů) nechá
básník postupně vzlínat skrz jazyk, jeho různorodé skladebné a vazebné možnosti.
Významy a důrazy se neustále přesouvají a přelévají, stále týž slovní a představový
materiál pulsuje ve vzájemných proměnách a výměnách. Jako by báseň byla uskutečňována
doslova v „plynném“ skupenství, jako mísivý oblak bez začátku a konce: „Louky
u řeky jsou nasáklé chladnou vodou/ večer jsou lampy obalené chuchvalci mlhy/
mlha večera je nasáklá chladnými chuchvalci lamp/ lampy luk u řeky jsou obalené
chladnými chuchvalci večerní mlhy/ mlha večerní řeky je nasáklá chladnými chuchvalci
vodních lamp…“ Smysl sdělení nám není odhalován postupně, v logickém řádu
řeči, ale vnímáme spíš jeho celkovou rezonanci. Namísto pevnosti a návaznosti
významů a představ samotných sledujeme jejich průlinčitost, směnitelnost, mnohoklannost.
Víc než konkrétní obsah proměn na nás doléhá jejich nekonečně plynoucí dikce.
Báseň jako by tak tajně vystupovala z břehů slovního sdělení; odehrává se sice
jím a v něm, její pravý význam však tkví až teprve v rytmickém dorážení mimoslovního
příboje, příboje za vlastním významem slova. Některé permutační básně širšího
záběru (například Pobřeží) se ve svém principu pozoruhodně podobají minimalistické
hudbě pozdějších 70. a 80. let jak ji známe z některých skladeb Steve Reicha
či Philipa Glasse. Také v nich se často vrství několik málo neustále posouvaných
a drobně proměňovaných melodicko-rytmických motivů, které jako přibývající letorosty
obkružují stále tu samou duši kmene. Hudba zdánlivě bez posunů spočívá sama
v sobě, ve skutečnosti však bují vnitřním pohybem. Julišovy básně mají v sobě
cosi podobně biologického, růstového, molekulárního, letorostného. Jako by spíš
než k soukromé a přímočaré (lineární) četbě vybízely ke skupinovému zaříkávání,
při němž několik hlasů přes sebe odříkává týž řetězec proměn, avšak s různými
– libovolnými – začátky, konci, návraty a repeticemi. Možná že jsme dnes schopni
tuto magickou a rituální podstatu některých Julišových experimentů vnímat dokonce
lépe, než když texty byly cítěny a čteny jako součást určitého dobového trendu.
Nebezpečí je tu ovšem neustále: především v přílišné mechaničnosti podobného
básnění. Několik uvozovacích hracích kamenů se často až příliš předvídatelně
či pedanticky začne přesýpat a přesouvat, rovnoměrně, suše, bez vrcholů a zlomů,
až do postupného vyčerpání všech možných kombinací. Mechanika experimentu jako
by měla svůj neúprosný vlastní život. Rozehrají-li báseň pojmy či obrazy příliš
obecné, ploché či dokonce patetické, permutační princip rychle vyjeví svou zatuhlost
a neživost a báseň zůstane jen podivuhodným experimentálním ornamentem. Někdy
se ovšem zdá, že Juliš chce experimentovat přímo se samou přepjatostí či vysokou
abstraktností monumentálních pojmů a vytvářet tak zvláštní, odosobněné, pateticko-ironické
shluky: „ta hora tak mocně ční jak slovo klasické/ A příroda je obraz skutý
z masa hlín a z kostí skal/ Skály tak mocných slov jak hory klasické a skutá
příroda/ jsou jako z kostí hlín, z masa skal obrazy…“ a tak dále. Ozvěna
„neslýchaných smíchů“ je u Juliše stále kdesi přítomná, i v jeho nejvážnějším
úsilí, jen málokdy si však jsme básníkovým ironickým úmyslem opravdu jisti.
Je-li ovšem permutační víření uvedeno do pohybu představou, která už je sama
o sobě dostatečně básnicky nabitá, experiment se změní ve strhující síť do sebe
smyslově, významově a vztahově vpletených záblesků, švů a hran, jako například
v závěru básně Obracím se k tobě. I tady se sice představa rozsvíceného,
nocí letícího vlaku permutačně rozvíjí až do vypjatých básnických klišé („vlak
nezaměnitelného osudu“; „ vlak současnosti“; „vlak rodné paměti“
atp.), samo dunění do sebe vřícených, bezohledně patetických (ironických) vizí
je tu však už natolik nezadržitelné a nespoutané, že zcela přehluší dílčí „frázovitost“;
překoná ji ne myšlenkou, ale jakýmsi myšlenkovým pulsem, vyzvedajícím
jednotlivé částice básně k vyššímu celkovému významu. Obraz, vize nočního vlaku,
se jaksi přehrne sám přes sebe, zbaví se – alespoň na určité úrovni – své konkrétnosti
a magicky se přerodí ve svůj čirý niterný rytmus. Úžasný závěr básně Obracím
se k tobě na sebe skutečně vezme podobu jakési letící šelmy, jejíž sebemenší
sval vidíme napínat se, povolovat, mizet pod srstí a opět se pružně vynořovat,
vše v němé součinnosti, motorika pohybu i rytmus dechu, let významu, svištivé
míhání abstraktního v konkrétním, prožitého v odtažitém, krve v smíchu a naopak.
Dlouhé a hutné básně-texty z posledního oddílu Volné moře, tvořeného převážně básněmi sbírky Nová země, pak nezadržitelně přerůstají v uvolněnou, širokodechou věštbu: ještě v nich cítíme skrytý experimentální rodokmen, po vnějškovosti, sešněrovanosti anebo chladu však už ani stopy. Je přitom zvláštní, že extatická vypjatost se realizuje formou vlastně docela statickou, totiž výčtem. Brzy pochopíme, v čem tkví jeho závratná, monolitická dynamika: pomocí výčtu chce básník už otevřeně a bez okolků, bez pomoci zvnějšku aplikovaných „chladných“ principů a mimo jakoukoli modalitu zachytit vše, postupně vyjmenovat a vypsat totalitu celého „světa proměn“, jedním obrovským chrlením zachytit výslednou, nikdy nespatřenou a k spatření neurčenou metafyzickou „tvář tváří všech“. V posledním oddílu knihy s úžasem odhalíme, že Juliš není jen originálním experimentátorem 60. let, ale mnohem více nadčasovým extatikem. Z velké dálky historické i stylové se nám ohlásí jiný velký český extatik Otokar Březina (názvuky výčtů v básni Ruce!) anebo Jakub Deml (celá báseň Pravda ze Zapomenutého světla je extatickým výčtem), z úplně jiného literárního konce se pak vynoří překvapivý, městsky ironický extatik Bohumil Hrabal (a jeho uhranuté výčty dětských hraček a figurek v povídce Kafkárna!). Experimentální pohrávání si s částečkami nezměrnosti světa z počátečních sbírek dotáhl Juliš v Nové zemi až po mez, za níž se zkoumavá a tázavá hra rozevře ve spásné, přitakávající podlehnutí, kdy už „není možné vzdorovat světu“, a tedy ani hrát, kdy se ze hry rodí hlas věštby, strhující, protože strhávaný.
Jan Štolba (autor je básník, literární kritik a hudebník), 1995 – Přetištěno s laskavým svolením autora