Dnes se dožívá pětaosmdesáti let „pesimista, který chce být optimistou“
Vyučený cukrář, absolvent střední ekonomické školy, povoláním účetní,
plánovač, prodavač průmyslové vody, redaktor, bytostným určením experimentální
básník.
Narodil se sice 21. října 1920 v Praze, ale celým svým životem i tvorbou se
odevzdal severním Čechám. Mostecko se mu „zadřelo“ pod kůži a stalo se jeho
„černou poezií“. Emil Juliš.
Básnický guru Jiří Kolář mu kdysi u příležitosti budovatelské akce „70
000 z administrativy do výroby“ poradil: „Jdi tam, kde bude aspoň jedna fabrika
a dvě rasy.“ Juliš poslechl - Kolář jej okouzlil sbírkou Limb a jiné básně,
„uhrančivou hvězdou“ svědeckého civilismu Skupiny 42. „Od té doby jsem chápal
poezii opravdově, nahlédl do jejího srdce i mozku -a to jsem ještě netušil,
že to hlavní je nespočinutí, neustálost cesty.“
Touto cestou se Juliš začal ubírat v Kristových letech, tedy na básníka relativně
pozdě. „Seizmický“ zážitek z četby, který ho k psaní přiměl, mu však přichystal
Američan William Faulkner románem Svatyně a k volnému verši ho přivedly překlady:
Eisnerův Walt Whitman a Haukové T. S. Eliot. První báseň Juliš napsal ve vlaku
do „ocelářského, zauhleného, zamlženého a zažraného pachu pohraničí“.
Hra je zápas
Vydání jeho prvotiny pro Spolek bibliofilů bylo v šestapadesátém roce zakázáno.
V témže roce byl zastoupen sedmnácti básněmi a jednou povídkou ve strojopisném
almanachu Život je všude, jejž uspořádali Josef Hiršal a Jiří Kolář a v němž
dále publikovali Václav Havel, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký či Jan Zábrana
(sborník oficiálně vyšel až letos v nakladatelství Paseka). Pět sbírek ze šedesátých
let Juliše zařadilo mezi nejlepší představitele básnického experimentu. Přitom
však: „Intuitivní poezii jsem nikdy nepřestal psát. Psal jsem ji i v době, kdy
mě zaujala experimentální poezie,“ ohlížel se později. „Neřekl bych, že by jeden
postup vylučoval druhý.“ Nevylučovaly se proto, že Juliš ani ve vizuální (Pohledná
poezie, 1966) a systémové poezii (Progresivní nepohoda, 1965, Vědomí možností,
1969) nepřestal ctít význam slova a nerezignoval na emotivní náboj a poetičnost
verše - tedy na účin klasické poezie: „Byla to záležitost akcentu.“ V devadesátých
letech pak znovu sáhl do „chlebníku poezie“ experimentální v bibliofiliích Multitext
A (1992) a Afrikááááá! (1995).
Emil Juliš nazývá formální experiment hrou a ta pro něj je synonymem zápasu
- o pravdivost slova, jeho význam a interpretaci. Úsilí o řád se u něj zhmotňuje
i v častém prověřování formou návratů a variací: „Opakování je matkou hry/ hra
je účast na hře/ účast je aktivita/ aktivita je tvořivost/ tvořivost je duch/
duch je řád.“ Když vyčerpává možnosti experimentu a s principem hry se loučí,
neznamená to tedy, že přestane psát, ani že na premisy svého neoavantgardního
snažení zanevře.
„Báseň je věcí zasvěcenců, tím lépe“
Nejen psal - tvořil a příležitostně vystavoval i malby na kámen, fotografie,
kresby, fototexty, a především koláže. V roce 1966 se stal redaktorem a o dva
roky později šéfredaktorem ústeckého měsíčníku Dialog, který se věnoval stejnou
měrou slovesnému a výtvarnému umění a jejich teorii. Publikovali zde s avantgardou
spojení Julišovi přátelé Milota, Hiršal, Burda, Barborka, Hlaváček. Krátce byl
Juliš činný také ve stejnojmenném mosteckém nakladatelství. Náklad jeho šesté
sbírky -Nové země - byl v roce 1970 zmakulován. Stěžejní kniha české literární
neoavantgardy se dočkala publikace až o dvaadvacet let později.
Nastalo nucené publikační odmlčení. Přerušovaly je pouze samizdatové a exilové
edice. Básník Petr Kabeš se roku 1981 Julišovi postaral o vydání triády sbírek
s titulem Jablko nevrátím květu ve Vaculíkově samizdatové Petlici; týž soubor
později vyšel i v samizdatové Expedici. Autorovu přelomovou sbírku z éry normalizace,
Blížíme se ohni, nejprve publikoval s Kolářovými ilustracemi a bez vědomí autora
v mnichovské PmD (Poezii mimo domov) Daniel Strož. To se psal rok 1987. Následujícího
roku vyšla tatáž sbírka oficiálně, v Severočeském nakladatelství, v rámci všeobecného
publikačního tání. S ročními odstupy pak s touž nakladatelskou značkou následovaly
sbírky Gordická hlava a Hra o smysl.
Juliš v knize Blížíme se ohni přišel s meditativními a vizionářskými texty,
v nichž se po formální stránce vrátil k volnému verši. Básnicky v nich zpracoval
mimo jiné likvidaci starého Mostu a ničení nešťastné severočeské krajiny, která
je jedním z ústředních motivů jeho tvorby. Drastická devastace přírody je v
ní coby metafora drancování duše zobrazením apokalypsy lidské. „Můj pesimismus
nechce být zoufalstvím.“ „Jsem pesimista, který chce být optimistou,“ varoval
Juliš ve své odpovědi na otázku, zda lidstvo spěje ke zkáze. A odpověděl také
ve svých básních: „Smog otevírá cestu k rájům.“
Zkázonosnost v Julišově díle souvisí rovněž s motivemměsta jako takového. Pojímá
je jako protipól přírody a jako zdroj emocí stejnou měrou pozitivních i negativních
- původce zkázy je totiž zároveň nositelem pravdy. Město navíc symbolizuje tvorbu
samu a konkrétní krajina krajinu textovou, básnickou - a tedy duševní a duchovní.
Městští „obyčejní“ lidé jsou zpodobeni jako robotické stroje, ničivé a ničené
mechanismy. Kontrapunktem k této konečnosti je trvalost zastupovaná motivy přírodními,
především stromu a hory. Triáda Blížíme se ohni, Gordická hlava a Hra o smysl
završuje dvacetileté básnické úsilí: reflexe tu střídá meditaci, litanický hymnus
úsečné několikaveršové útvary, formální sevřenost se proměňuje v rozvolněnost,
konkrétní v symbolické.
Natrpklá radost
„Juliš je zcela plebejský, antiaristokratický, naprosto bez výlučnické povýšenosti,
hrdý při absenci pýchy, sebevychovaný,“ charakterizoval ho v roce 1991 básník
Ivan Diviš. „Julišova poezie je především mužná. (...) Možná že, netuše, Juliš
je z rodu vždy neoblíbených proroků, vždy nepohodlných svědků.“
Roku 1996 vyvrcholila publikační rehabilitace Emila Juliše zásadním výborem
Nevyhnutelnosti. Svazek z nakladatelství Torst přinesl i dosud nepublikované
verše a prokázal podivuhodnou jednotu Julišovy tvorby. Druhý oddíl svazku Město
na půlnoci obsahuje i básnické prózy z roku 1973, doprovodné texty k lounským
fotografiím Jaromíra Funkeho, jež zmizely neznámo kde. Samostatnou knihou básnických
próz je až Cesta do města Lawn; vyšla roku 1993, třicet let od doby, kdy na
ní Juliš zahájil práci. Reflektuje opět „vyhlazení“ Mostu a marný úprk jeho
obyvatel z ruinózní Zóny.
V roce 1990 získal Juliš Cenu Jaroslava Seiferta, roku 1996 Státní cenu za literaturu.
„Pocit je to dobrý, báječný a hřejivý. Jen to mělo přijít dříve. Ale to zase
nemohlo, takže mi zbývá natrpklá radost,“ poznamenal k tomu laureát Emil Juliš.
Olga Stehlíková
(Otištěno v MF Dnes 21. 10. 2005, str. 8)
Na stránkách E. J. publikováno se svolením autorky