POVÍDÁNÍ S EMILEM JULIŠEM
Žije v Lounech. Mezi námi. Řada z vás ho často potkává. Hodný, tichý, nenápadný člověk. I ty, kteří ho znají, dnes a denně překvapuje kontrastem projevů skromnosti s burácivým rozletem své tvorby. V těchto dnech slaví Julišovo tělo 71. narozeniny. Jeho myšlení a duch jsou mimo změřitelné dimenze.
Jaký máte názor na zrcadla?
Říkáte to česky. To jsem rád. Špígl nečtu. Jako kluk jsem chodíval do zrcadlového bludiště, které lidi groteskně zkreslovalo; ženy se zrcadla ptají po své kráse; výtvarník Schöffer umístil svůj světelný mobil do zrcadlového prostoru: je to nekonečný otáčející se vesmír; Alenka se ocitá v říši divů a za zrcadlem; můj přítel napsal knihu Noc zrcadel, atd. Jak to, že se vidím tak plasticky na té ploše, zvláště benátské? Jsem to já, kdo stojí proti mně? Zrcadlo je věc tajemná. Hraje v životě i umění mnoho rolí. Bude doba, že až se do něj podívám, neuvidím se, místnost bude prázdná. Uvidím jen věci, tiché, bezhlesé. I náš rozhovor cosi zrcadlí.
Štvou vás zazděná okna vzdušných zámků?
Neštvou, protože přijde-li jejich chvíle, prokouknou.
Míváte nebo míval jste erotické sny?
Míval a mívám, jako snad všichni lidé. Tak jako se lidem zdává, že létají jako ptáci; že jsou ve smrtelném nebezpečí, a když už mají zemřít, vzbudí se zpocení děsem; že chtějí někoho udeřit, zabít, ale jejich úder je pomalý, brání jim v tom jakýsi odpor, a svého protivníka se sotva dotknou. Surrealisté si zapisovali ty sny, které považovali za důležité, osudové. Vycházeli z psychoanalýzy, která tvrdí, že sny vycházejí z prapodstaty člověka a tou že je libido, pohlavní pud, dnes se spíš mluví o egu (pud sebezáchovy se svými průvodci, k nimž patří i libido).
Vyjde vám v dohledé době nějaká knížka?
V nakladatelství nějaké ty knihy mám, i korektury už jsem dělal, mohu tedy doufat.
Současnému vývoji hospodářské situace říkáte ANO nebo NE?
Říkám NEBO. To je slůvko, které jste postavil mezi ano a ne.
Co vás v poslední době nejvíce nakrklo?
Nějaká ta banalita, která je nejvíc pichlavá. Ale žít mezi lidmi a v tomhle prostředí musím. I Bůh existuje vedle ďábla. Ale bude-li chtít, opět ho pozvedne.
Tvoří (tvořilo) se vám lépe v Mostě nebo v Lounech?
V Lounech jsem sázel, v Mostě sklízel. Když se ptáte na tvorbu, ne na psaní, pak se mi tvořilo dobře i v Lomnici nad Popelkou. Kumštýř tvoří pořád, i když nepíše. Sbírá své poklady třeba na cestě a ukládá je v sobě.
Vím, že máte rád hudbu. Kterým autorům dáváte přednost?
Na které jsem právě naladěný. Dnes je člověk schopen vnímat hudbu (a nejen hudbu) všech dob a proveniencí, od gregoriánského chorálu až k elektroakustické skladbě, od hudby gamelánů po orchestrální symfonii. To dříve Evropa neznala, neměla na hudbu paměť. V Evropě jsou velká období a velcí i menší tvůrci, zajímají mě všichni, i když všechny neznám. O přednosti bych raději nemluvil, jde o poznání. A když už mají padnout jména, tak z českých Dvořák, Janáček, Martinů, z mých evropských současníků Olivier Mesiaen, Karlheinz Stockhausen a Pierre Boulez. Ach Bože, jak jsem se musel omezit!
(Dodatek E. J. k otázce z 9. 8. 2004): Dnes se píše rok 2004. Údiv mnou cloumá, jak se u nás situace v hudbě změnila – zbytečně, uplynulo téměř třináct let. Nezměnila se ani tak koncertní scéna, obecenstvo je konzervativní. Vzniklé soubory staré i nové hudby působí spíše bokem. Ale příliv hudebních nosičů, hlavně CD – to je zjevení epochální proměny hudebního projevu. Neoklasicismus, postwebernovské výboje jsou, někdy už delší dobu, za svým zenitem; mluví se o klasicích dvacátého století. A pojednou se vynořila nová jména amerických minimalistů, Steve Reich, Philip Glass a jiní, ze starších solitér John Cage, z bývalého Sovětského svazu kupodivu vyrostli skladatelé zaměření duchovně, Arvo Pärt, Sofia Gubaidulina, Giya Kančeli, dále Alfred Schnittke aj. Z dvacátého století vyrostla a dále se rozvíjí tzv. autentická hudba, historicky poučená a provozovaná na historické nástroje. Byla objevena řada zapadlých skladatelů, ožívají celé epochy hudby, ta se vlastně stává současnou a, jak to vypadá, nadčasovou. Vždycky mě povznese Monteverdi, vždycky se zadumám s Bachovou kantátou, vždycky mě posedne radost s Vivaldim, a to nemluvím třeba o Mozartovi. Ufff... Ještě jenom krátce: Gospel, šanson, World-music, ABBA...Jaký je pocit být dvacet let zakázaným autorem a posléze, takřka přes noc, se stát jedním z nejznámějších a navíc dostat Cenu Jaroslava Seiferta?
Pocit je to dobrý, báječný a hřejivý. Jen to mělo přijít dříve. Ale to zase nemohlo, takže mi zbývá natrpklá radost. Ale jistě mi přiznáte, že jsem nepsal kvůli ceně. Tím větší je to uznání.
Líbí se vám pihovatý holky?
Ano, líbí.
Warum?
Jsou vzácnější než ty bez pih, je to znak mládí (k stáru více nebo méně mizí), má první filmová láska byla pihatá – moje manželka ostatně taky.
Myslíte, že poezie přežije ekonomickou reformu?
Myslím, že ano, i když je dnes nelukrativní, což je tržní pojem. Ukázal se pravý stav věci: čtenářů poezie je málo. To však není rozhodující. Poezie musí překlenout i jiné věci než ekonomickou reformu. Je to kulturní fenomén. Nevím ovšem, jak bude vypadat potom, jakou bude mít formu. Obsah jistě zůstane lidský, esenciálně lidský.
Existuje otázka, kterou vám dosud nikdo nepoložil?
Existuje jich mnoho. Například ty vaše. Pro mě je však důležitější, jaké si kladu sám sobě, jaké si kladu vůbec.
V Literárních novinách jste měl krásný článek o poezii. Dokázal byste velmi stručně definovat, co je poezie?
Velmi stručně: Je to speciální výraz duše, ducha.
Chcete něco vzkázat čtenářům Arény?
Ano. Nedávno jsem byl návštěvou v krásném koutě Čech, u dobrých lidí. Jazýčky vah naděje se pěkně vyrovnaly.
Co byste nechtěl vzkázat čtenářům Arény?
Na tuhle otázku bych neměl odpovídat. Ale budiž: třeba ten zápor NE – nebuďte homo nesapiens.
Rozhovor připravil Pavel R. Vejrážka.
Otištěno v lounské Aréně č. 2, roč. I. / 1991 (vyšlo 16. října 1991, str. 1. Opraven, doplněn a nově autorizován byl básníkem v lednu 2004.)