ZPĚT NA STRÁNKU EMILA JULIŠE

 

Karel Milota - PROMĚNY CEST A STÁLOST BÁSNÍKA

(ze sborníku sestaveného k Julišovým šedesátinám v jediném exempláři, jehož originál je v PNP)

„Dávno, dávno již tomu,“ mohl bych docela dobře začít podle národní básnířky. Opravdu: letos v prosinci to bude už patnáct let, co mi redaktor jednoho tlustého literárního časopisu předal čtyři básnické sbírky, abych o nich napsal souhrnou recenzi, nic moc dlouhého... atd. Přinesl jsem si je domů a začal v nich listovat. Jedna byla bezvýznamná, druhé dvě špatné. (Jen tak na okraj: autor jedné z těch posledně uvedených od té doby dávno přeladil vrkavý lyrický tenorek na dunivý bas společensky objednaného barda, a jako takový dnes... ale to sem nepatří.)
Čtvrtá knížka se jmenovala Progresívní nepohoda a její autor Emil Juliš.
V pohledu z patnáctiletého odstupu lze plně procítit absurditu té situace, koneckonců docela odpovídající tehdejší kritické nivelizaci, se stejnou vážností traktující díla úplných nul jako literární objevy, a literární objevy zase jako nuly... ale nekřivděme nikomu, kdo z nás věděl, kdo je Emil Juliš? Jak to dnes vidím, byl jsem tak asi v postavení recenzentíka před sto lety, kterému redaktor nonšalantně strčil k posouzení nové sbírky pánů Pěnkavy-Heřmanického, Hnáta-Jičínského a Jarabáčka-Králodvorského, a k tomu přidal básnickou novinku od jistého Nerudy. Snad smím uvést na svou obhajobu, že po přečtení Progresívní nepohody mi byl tento fakt jasný, a také jsem se jej pokusil v recenzi (jinak jednom z prvních podstatnějších ohlasů na opožděný oficiální vstup Emila Juliše do české poezie) podle možnosti zdůraznit div ne tesařskou tužkou. Honorář za článek byl královský a neměnil bych jej za nic: seznámení a později přátelství s Emilem.
Bylo později více příležitostí zabývat se jeho poezií, i když nejrozsáhlejší práci na toto téma potkal bohužel podobný osud jako Novou zemi. Ale stále se cítím dlužen, a nejspíš by bylo vhodné oslavit básníkovy šedesátiny nějakou solidní souhrnnou studií o jeho celé dosavadní tvorbě včetně té nepublikované... ano to by bylo jistě ono, jenže... zkrátka a dobře, milý Emile, čím víc tobě přibývá básní a mně let, tím méně se cítím kompetentní k něčemu takovému, tím méně si na to troufám. Naštěstí už tu jsou a budou mladší a schopnější, a já věřím, že se v patřičné době i v běžném povědomí dostaneš na místo, které via facti tak jako tak zaujímáš už od Progresívní nepohody. Literární kritika a historie, která by si dovolila luxus nebrat na vědomí jednoho z nějvětších moderních českých básníků, to by byla pořádně pitomá literární kritika a historie, nehodná toho jména. A zkušenost učí, že podobné aprílové šprýmy dějin nemívají dlouhého trvání.
Přesto bych se však chtěl pokusit napsat pro Emila a o Emilovi aspoň pár slov o jedné věci, která se mi zdá podstatná a dost příznačná, totiž o cestě tohoto básníka do souvislostí takzvané experimentální poezie, a pak zase z těchto souvislostí ven. Abychom postřehli odlišnost větší části Emilových básnických textů z jeho „středního období“ (od Progresívní nepohody a Pohledné poezie až po Novou zemi, od níž se jasná tvář božstev již odvrátila), nepotřebujeme žádnou přesnou definici „básnického experimentu“, ta věc je myslím nabíledni. A není také zapotřebí zvláštního bystrozraku, abychom poznali, že v další - zatím vesměs rukopisné - Emilově tvorbě došlo k vývojovému zvratu, který znamenal odklon od oné odlišnosti předchozích sbírek v porovnání s tím, jak se poezie běžně chápala a chápe. Jak tento vývoj interpretovat, co přimělo básníka, že se od systémově konstruktivních postupů, které si v takové pestrosti vyvinul a ovládl, zase téměř úplně odvrátil? Chtěl bych už nyní předeslat, že nezávisle na autorových subjektivních motivech spatřuji v tomto zdánlivém „ústupu od vydobytého“ další logický stupeň vývoje jeho poezie. Netvrdím, že „další“ musí znamenat „vyšší“ a „logický“ musí znamenat „jedině možný“. Smysl tohoto vývoje se však dá dost pravděpodobně vyložit.
Experimentální postupy v Emilově básnické tvorbě se projevily ve dvojím, nestejně zastoupeném a nestejně významném směru. Ta první tendence, kterou reprezentuje sbírka Pohledná poezie, se v dlouhodobém pohledu ukázala jako vedlejší a její význam pro básníka menší, i když by to ani nebyl Emil Juliš, aby i plošným konstelacím a graficky bizarně upraveným textům lineární povahy nevtiskl své vlastní, nezaměnitelné básnické rysy. Hraje se tu hra se zrakem i vědomím čtoucího, grafika ovlivňuje parametry vnímání textu (rychle - pomalu, snadno - obtížně, spojitě - členitě, jednoznačně - nejednoznačně), plošná dispozice navozuje sekundární souvislosti mezi prvky, ale při tom všem tu zůstává pro Emila příznačná expresivita a významová zatěžkanost, žádné prázdné hříčky a žádné náhodné efekty. V Pohledné poezii si básník s texty zahrál (na znamenité úrovni a s patřičnou serózností a úctou ke slovu, jak ani jinak nedovede), vyzkoušel nosnost řady zajímavých variant plošného řešení, v neposlední řadě pak manifestoval tvůrčím způsobem svůj dávný a těsný vztah k výtvarnému umění. Přesto asi sotva může být spor o to, že nikoliv tato, ale druhá ze zmíněných tendencí jeho experimentálního období vyvolala v život jedinečné a ničím nenahraditelné realizace, které trvaly obohatily českou i - nebojme se říci - světovou moderní poezii. Je to soubor básnických technik, jejichž společným znakem je zachování grafické linearity textu a jeho podrobení různým typům omezení a redukce, z nichž nejtypičtější je permutace prvků a jejich obměňování pdole volnějšího nebo přísnějšího programu.
Místo „uvolnění“, o němž bychom mohli mluvit u plošně řešených textů, zde nastupují nová, umělá omezení , překážky, složité problémy, svou obtížností srovnatelné s umělou, komplikovanou stavbou strof a rýmových schémat, na nichž předváděli své umění staří mistři uplynulých století. Emil Juliš si svá omezení a přímo i vlastní nové formy ad hoc tvoří a určuje sám, činí z nich neodmyslitelný základ básnického textu, nikoliv jeho artistní dekoraci; za to, mimochodem řečeno, tak trochu platí, protože málokdo dovede ocenit suverénní mistrovství, s nímž vlastním přísným požadavkům dovede vyhovět. To ale není všechno. Nejen u nás, ale i v mezinárodním kontextu jsou Emilovy permutační a stříhané texty jedinečné spojením náročných racionálních stavebních principů s trvalou, neochabující působivostí básnického slova, s naléhavostí emocí a sdělností myšlenek, srovnatelnou s nejlepšími projevy tradičně koncipované poezie. Kdo v tom spatřuje kompromis, je politováníhodný hlupák; anebo je chytrý, ale zaslepený a neschopný se dopracovat k představě syntézy „umělého“ a „přirozeného“ v básnickém díle. Emil Juliš takovou syntézu dokázal uskutečnit.
Poezie tohoto básníka nikdy nevznikala jako suchý laboratorní experiment (čímž nemluvím proti takovým experimentům), rodila se především z potřeby vyslovení, z nadbytku a tlaku zážitků, zkušeností, emocí a reflexí; ale vnitřní bohatství básníkovy osobnosti „svědecky“ neházela na váhu gestem prodavače syrového masa. nýbrž je v tomto „systémovém“ období učinila východiskem složitého procesu, na jehož konci byl účinek básnického textu, emocionálně i myšlenkově často velmi vypjatého, umocněn působením poznatelného, dokonale fungujícího objektivizovaného řádu. Už na začátku své tvorby, ale nyní ještě důrazněji povstává Juliš proti tyranii náhodného, amorfního blábolení ve volném verši, které lze v naší době podle libosti prohlásit za poezii; ale je to vzpoura, která na druhé straně ani na okamžik nerezignuje na trvalé, byť stále se obměňující a obnovující zdroje a hodnoty básnické tvorby, jež nedokáže sama o sobě nahradit žádná racionální konstrukce. Řád a inspirace, tak by mohlo znít heslo této poezie. S důrazem na jedno i na druhé.
Nebudeme se zde zabývat typovou klasifikací Emilových experimentálních textů permutačního, modelového a stříhaného či simultánního typu; může to být ostatně stále jen klasifikace pracovní a samorostlá, protože literární teorie dosud podobný způsob básnické práce podrobněji neanalyzovala a nepopsala. Ale i když žádné třídění nepostihne bohatství struktur a odstínů systémových básní ve sbírkách od Progresívní nepohody po Novou zemi, i ono naznačuje, jak široký byl záběr a variabilita Emilova básnického experimentu, a texty samy ukazují, jak mnohotvárných účinků dovedl básník těmito technikami docílit. Dvě z nejtypičtějších a nejsilnějších stránek jeho tvůrčí osobnosti, smysl pro lyrický dramatismus a mužná, trochu trpce zabarvená meditativnost, tu nacházejí nové prostředky pro přímou komunikaci se čtenářem, přímé navození slovem-objektem, nikoli jen prostředkem pro sdělení o něčem. Dramatičnost je posilována prudkými, často nečekanými konfrontacemi (permutace) i významovými prostupy (stříhané texty - viz například báseň „Výspa“ z Progresívní nepohody), anebo vzbuzována řízením textu jakoby v reálném čase dramatického děje (procesuální text - viz „Nebezpečí“ z téže sbírky), meditativnost navozována charakteristickým opakováním a variacemi, litanickým kroužením, sugestivním pohybem řeči, nutícím vnímatele „cvičit“ spolu s básníkem a vpravovat se do žádoucího rozpoložení mysli, ať už máme na mysli texty s „velkou permutací“, namnoze monumentálně rapsodického zabarvení (tak četné básně v Krajině her, cyklus Lásky pozemské ve Vědomí možností), nebo přísnou řeholi gramatických modelů „malé permutace“ (nejvíce ve Vědomí možností).
To všechno, co jsme řekli o Emilově experimentální, programované poezii, jistě platí, a ještě mnoho jiného. Ale... projdeme-li si v duchu celý vývoj jeho tvorby až podnes, bude nám patrně nápadná jedna věc: jak málo se v průběhu let tento básník měnil a změnil. Začal, pokud vím, soustavně psát poezii až ve věku osobní zralosti, kdy mnozí naopak přestávají; a už ve svých mnoho let starých verších ve sbírce Pod kroky dýmů projevuje téměř ihned i překvapující zralost básnickou. Podivuhodné bohatství racionálně organizovaných forem a metod, jež rozvinul ve svém experimentálním období, nám nesmí zastínit skutečnost, že jako málokterý básník zůstává Emil vytrvale, nezvratně sám sebou, že jeho poetický svět, jeho postoje, cítění, ba i dikce se neliší znatelnější měrou ani při porovnání starších a novějších textů, ani básní „experimentálních“ s „tradičními“. Všechno to je jediný impozantní monolit mohutné a stabilní osobnosti, a tento monolit může sice mít některé plochy jinak strukturované, jeho kámen je však stále týž a jediný. Je ostatně příznačné, že v jeho „experimentálních“ sbírkách jsou systémově organizované básně zcela přirozeně prokládány texty tvořenými intuitivně, kdežto v nejnovějším „tradičním“ Mramoru na pálení vápna se zase zcela bez problémů najednou vyskytne báseň modelově-permutačního typu. Vezmeme-li v úvahu, jako odvahu a jakou míru originality básník osvědčil ve své systémové tvorbě, je až překvapující, jak nepatrná je jeho závislost na těchto postupech, jak podobně nás oslovují „systémové“ i „nesystémové“ básně jednotlivých sbírek, přestože jedny jsou přísně konstruovány podle předem zadaného programu, kdežto druhé nikoliv, a celá mechanika jejich vnímání by měla být zásadně odlišná.
A tak Emilův vývoj po roce 1970, kdy svůj bohatě rozvinutý a suverénně zvládnutý instrumentář konstruktivních, programových postupů opouští, postrádá dramatičnost esteticko-technologické konverze, jakou už předvedl užaslému obecenstvu nejen moderní poetický mág. Prostředky, které si během let vyvinul, jsou stále tady, tvoří nedílnou součást jeho díla a jeho umění, nebyly odvrženy, nýbrž prostě - aspoň prozatím - využity a nahrazeny jinými, méně nápadnými; ale v poměru ke změně techniky se účinek změnil nesouměřitelně málo.
A řekl bych ještě víc. Myslím, že jakýmsi zvláštním, těžko postižitelným způsobem jsou tyto prostředky zažity a sublimovány v Emilových novějších, „nesystémových“ básních, že bez této zkušenosti by například některé básně Mramoru na pálení vápna nevypadaly tak, jak vypadají. Dokonce by bylo možno si je představovat jako svého druhu kondenzáty pomyslných programových textů, třeba permutačních, které nevznikly, protože toho už nebylo zapotřebí. Protože intenzity básnického vyslovení je tu docilováno jinými, nesnadněji popsatelnými a měřitelnými prostředky, a členitý mechanismus systémového textu by svou objektivizovaností a nezbytnou mírou redundance spíše rušil. Jestliže jsem řekl, že básník Emil Juliš se za léta své tvůrčí cesty změnil jen velmi málo ve své podstatě, přirozeně to neznamená, že se za tu dobu nezměnil člověk Emil Juliš. Drsná, častými trpkými a tragickými akcenty poznamenaná moudrost básní z posledního desetiletí není podle mého názoru jen plodem tohoto vývoje a zážitků, jež jej spoluvytvářely. Nebyla by dobře myslitelná také bez veliké a vzrušující zkušenosti systémové tvorby, kterou Emil prošel jako cílevědomý, nekompromisní budovatel novátorských poetických struktur. Neboť právě tato zkušenost rozhodující měrou rozšířila pole jeho „vědomí možností“; a zcela ve shodě s jeho někdejší variační poetikou není ani zde tak rozhodující, která z možností je právě aktuální, jako skutečnost, že možnosti existují a že si jejich existence jsme vědomi. Je věcí názoru, zda litovat básníkova téměř úplného odvratu od systémové výstavby textu, nebo zda jej považovat za nutný. Já osobně se přiznávám, že ve skrytu duše věřím v nějakou formu opětného zhodnocení tohoto potenciálu v Emilově budoucí tvorbě, třeba formou docela jinou a nečekanou. Ale nemyslím, že by tato otázka měla dnes prvořadý význam.
Jeden článek, zabývající se Emilovou proměnou z „tradičního“ v „experimentálního“ básníka, se kdysi jmenoval „Proměna a stálost Emila Juliše“. Dnes vím, že by to nebylo přesné, a tak mi dovol, milý Emile, abych se v nadpisu tohoto povídání aspoň po letech opravil. Proměňují se cesty, kterými chodíš a nacházíš, ale ty sám zůstáváš jasnou a nenahraditelnou stálicí, ať extenzivně dobýváš novou zemi či intenzívně, tiše nasloucháš hlasu, který si netroufám triviálně a levně pojmenovat. Zdravím tě, skláním před tebou své rezavé a otupené kritické brčko a přeji tobě, sobě a nám všem ještě hodně a hodně tvého velkého a nesmírně lidského umění, jemuž je dokonalé řemeslo zlatým dnem.