Ve své nové básnické sbírce má Petr Kabeš jedno „těžítko“z Johna Steinbecka:
Po letech zápasu poznáme, že se nepouštíme na cestu; cesta se pouští do nás.
Tento výrok by mohl dobře být motem jiné knize, souboru lyrických próz EMILA
JULIŠE Cesta do města Lawn.
Básnické dílo Emila Juliše nikdy nezapřelo surrealistická východiska, i jeho
experimenty jako by vedle své hravosti, ironie, sarkasmu, černého humoru, jak
jej známe i z díla Jiřího Koláře, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové anebo
Ladislava Nováka, Julišových souputníků, inklinovalo k temnotám podvědomí a
jasu snu, těch neznámých mocností, z nichž řeč artikuluje jen nepatrný zlomek.
Jako by Julišovo básnické dílo bylo – v různých formách – neustálými návraty
do této říše jiného vědomí. I jeho postavy, témata, objekty pozorování a reflexí,
motivy, které spouštějí proud asociací či analogií z jeho souboru lyrických
próz a záznamů na Cestě do města Lawn, se pohybují v tom tak trochu náměsíčném
pohraničí skutečnosti a snu.
Nemylme se ovšem. Emil Juliš není ani fantastik a literatura mu ani není příležitostí
vysnít po romantickém způsobu jinou, pestřejší i dramatičtější, natož pak krásnější
realitu.
Juliš je analytik skutečnosti, umělec v odkrývání jejích vrstev a odtud si bere
i způsob řeči, v které ztvárňuje její méně zjevné či nevšímané podoby. Jestliže
například v experimentálních variacích a permutacích jako by nechal promlouvat
samu řeč a číhal na trhliny, které otevřou jiné úhly pohledu na věci, v jeho
prozaických příbězích jsou to opět předměty, sama „objektivní realita“, ze které
se vynořují nové souvislosti, vztahy mezi věcmi, postavami vydávajícími se za
svými příběhy. Že jsou utvářeny jakoby z látky snu a podobně, „skoky představivosti“,
se odvíjejí, patří k tak málo u nás zmapovanému, přestože stále frekventovanějšímu
žánru lyrické prózy.
V Cestě do města Lawn sleduje Juliš cestu, nic méně, nic více. Očima oproštěnýma
od konvenčních vztahů věcí sleduje událost, chce se řící, událost samu o sobě,
v kulisách, v níž ji zastihl, a této události během času vytvoří souvislosti,
děj. Jako by to byl sám krok a nikoli „autorské Já“, které otáčí předměty tak,
aby se předváděly z různých úhlů pohledu, jako by to byla sama cesta, která
se předvádí.
A přece si Julišovy prózy ponechávají značnou dávku exprese, dramatického tónu,
o to možná důraznějšího, že právě stojí v kontrastu k dějům tak ztěžka se odvíjejícím:
vždyť nejenže si každý předmět musí nejprve vybudovat svou síť vztahů, než je
uveden v děj, ale „motorem“tohoto typu vyprávění jsou lyrická pole, jejichž
smyslem je právě zástava děje, pohybu času, jejichž duch je statický. Toto zastavení
pak ovšem rovněž umožňuje rozprostřít a nuancovat možnosti lyriky, včetně uplatnění
barevné škály jejího jazyka.
V kovárně se po zdech pohybují zvětšené stíny lidí.
Ale jak přicházíme blíž, všechno pomalu ustává, rozplývá se, mizí. Jen dům zůstává,
lidi a všechen ten ruch kdosi vygumoval.
Ticho.
Do něj se ozve vrzání a skřípání a chalupa se otočí jako na točně. Otočila se
zády ostentativně? Chtěla nám ukázat svou odvrácenou tvář? Nevypadá nijak vábně.
(Zatmění měsíce)
Vzpomínáte na Blížící se Margaretu T.? Na ona halucinantní monstra z Julišovy
poezie Nové země, která se nám proměňují před očima? Na jeho poezii blížící
se ohni, na realitu Zóny, v níž se zauzluje báseň do mytických podobenství
krajin zkázy, trosek lidství? Na Gordickou hlavu, Hru o smysl, ta svědectví
fragmentů? V Cestě do města Lawn učinil tedy Emil Juliš nový, teď prozaický
pokus o pohled na odvrácenou, nevábnou tvář reality. Pokus, v němž vynikají
zvláště záznamy z druhého oddílu Cesty, pokus, který rozvíjí Julišovo krédo
básnické:
Postava ze Sádry
jde vážně bývalou alejí,
železo a dráty místy obnažené,
cáry gázy,
jedna ruka je perfektně odlitá
i oba nárty s kotníky a prsty, s patami,
hlavu má z ohně a kouře.
Vztek námi lomcuje:
-Kde jsi nechal
krásu, něhu, lásku, smích!
Čím chceš potěšit, pobavit
a rozptýlit?
Tvým úkolem je rozestřít nad pravdou
lehký květovaný přehoz.-
Vítr donesl odpověď:
- Chci rušit vaše kruhy,
brát vám iluze,
mluvit o odvrácené straně hlav,
o pekle lhostejnosti, a peklo je
mrazivé,
o vašich milostných hrách s egoismem,
o posledním soudu už tady, na zemi:
tak rozhodl váš duch, vy sami.-
Naše tváře se mění
v labyrint křivého úsměvu:
-Snad ho, blouda, někde v koutě
neukamenují.
(Blížíme se ohni, Zóna)
Marie Langerová
(Emil Juliš: Cesta do města Lawn, Louny, Fabio 1993. 116 stran)