To není chyba v titulu, ale jen rozpojení dvou pojmů, splývající v jedno v
básnické sbírce Emila Juliše Hra o smysl (Severočeské nakladatelství 1990).
Toto spojení je vlastně pokusem o návrat tam, odkud se vyvíjí Julišova tak podivuhodně
plastická mapa syrové, destruované krajiny světa, v němž žijeme, mapa cest za
poznáním smyslu lidského života a tvorby v něm.
Hra a smysl jsou klíčové pojmy Julišovy poezie, která jako by dosud byla jejich
permanentní variací v pozadí díla, jemuž určují rozpětí. Nyní vystupují do popředí
jako základní téma sbírky. Tázání po smyslu věcí, života, světa cítíme zde v
jeho obnažení, ať v meditaci, reflexi, souhrnu či metafoře, ve chvíli, soustředěné
k základním otázkám lidského bytí, neustále mířícím k té centrální: co je doopravdy
a co je „jen“ hra? V čem je smysl lidského života? V čem smysl tvorby?
Emil Juliš jako by se svým básnickým dílem dobýval ke kladení těchto otázek
a odpovědí na ně už od svého vstupu do literatury. Jeho prvotina Progresivní
nepohoda zaujala obdivuhodnou celistvostí. Kritika si tehdy povšimla, že „Juliš
často izoluje detail, motiv, obraz a otvírá si tak cestu k analýze, na jejímž
konci je tušená destrukce předmětu. Tedy poezie prolamující se do vztahů - žádná
syntetičnost. Nemluvě vůbec o harmonizaci rozporné reality – ; tento typ přímo
vyžaduje přesné pojmenování, žádné okolkování, musí se cítit do středu, k věci
samé“(Jiří Brabec)
Julišovo dílo, šťastně odstartované v pospolitosti s literárními experimentátory
a ovšemže také s progresivisty výtvarnými (tiskem vyšla jeho první báseň v katalogu
výstavy Jiřího Koláře v Liberci v roce 1963) se formálně rozbíhá k poezii vizuální
a odtud k torbě výtvarné a k poezii experimentu, která využije metod variací
a permutací. Vedle nich bude Juliš též zkoumat nosnost tradičního verše, básnické
obraznosti.
Experiment, mířící u Juliše neustále k obnažování smyslu hry, je také hrou o
zachytávání toho, co uniká ze smyslu slov i mlčení mezi slovy, zachytáváním
nezachytitelného. Variace a permutace, jedny z nejpůsobivějších textů Julišovy
poezie, jsou neustále se obnovujícím, upřesňujícím viděním, zřením krajiny,
světa, života, projektovaného slovem na plátno představ. Juliš jako by tu dobíhal
čas v pokusu zachytit vše v přesných, „reálných“ vizích a souvislostech, jakkoli
se to zdá v experimentálních „hrách“ paradoxní. Pro Juliše jsou tyto „hry“ vždy
dobýváním reality, míří k vyplňování lineárních prostor každodennosti, zachytávají
vteřinu, zlomek vteřiny a ještě její zlomek, unikající čas. Čas životních dějů,
které básník touží co nejpřesněji zaznamenat, být mu rovnocenným svědkem. Pro
Juliše je mimořádně významná právě úloha básníka coby svědka událostí a jeho
poezie proto vždy upřednostňuje smysl vidění, zrak. Jeho Pohledná poezie má
proto s tradičními útvary stavějícími na básnické obraznosti, jak je básník
upřednostňuje v pozdějších sbírkách, velmi těsné souvislosti. Spočívají v hloubi
Julišovy obraznosti.
Avšak věc není tak zdaleka tak jednoduchá, jak se mohla původně zdát. V otázkách
po smyslu lidského života a tvorby vyvstanou i srovnání: člověk s přírodou,
dílo přírody s lidským výtvorem, jejich prostoupenost, nerozlišitelnost, i jejich
ať nadějné či děsivé zrovnoprávnění. Vznikají skladby, které v „tradiční“ linii
Julišovy tvorby patří k vrcholným. Svými nadávnými sbírkami – Blížíme se ohni,
Gordickou hlavou a nyní i básněmi, které, jak stojí v poznámce ke Hře o smysl,
vznikaly v letech 1975-1984 (sbírka byla upravena v roce 1988) navazuje Juliš
na poezii, která zkoumá obraznost umění cestou přípomínající až surrealistická
východiska, i na volnost verše Pod kroky dýmů z roku 1969. Báseň se tu postupně
zauzluje do mýtického podobenství krajin zkázy, trosek lidství, do svědectví
fragmentů.
Tato fragmentální obraznost zcela mění úhel pohledu na lidský (a básnický) prostor
v dějinách. Relativizuje ubíhající čas, každodennost, má stavbu vertikální,
a od pohybu na jemných hranicích mezi zánikem a trváním sahá po obrazu zachytávajícím
se věčnosti, ať je jím fragment života vrůstající do metafory či fragment již
uměním zachycený a nyní se znovu připomínající.
„Obrazy života“, jak nám je zachovaly dějiny umění přes věky, splývající tu
s fragmenty dněšních měst a života v nich, z nichž vyrůstá nový obraz, nerozlišitelně
se vřazující do dějin umění a celý proces se tak stává jakýmsi věčným experimentem,
ať je jím koláž či permutace, vznesená v jiném rozměru a mnohem rozsáhlejším
pohybu do verše, básně. Tak Julišova poezie oživuje scenerie uchované dějinami
umění, aby vystoupily z obrazů a vztáhly se k člověku, který žije dnes a tady
– a odtud znovu (a nově) vstoupily do dějin. Tato oslava člověka v záblescích
věčnosti, byť je jí pozadím destruovaný svět, zdá se mi být vůbec smyslem tvorby,
smyslem Hry o smysl. „Říkám ti obsah, smysl hovoru, čím však je smysl bez života?“
Tímto motem z Hölderlina uvádí Juliš stejnojmenou skladbu své sbírky Hra o smysl.
Jednu ze skladeb, v níž klíčí „rostlina neklidu“, jejímiž plody jsou obraz,
slovo, báseň.
Marie Langerová [Dialog, 1991. č. 5, str. 29-30]