Někdy v půli sedmdesátých let minulého století jsme si s Emilem Julišem řekli,
že bychom mohli společně udělat knihu. Emil Juliš by dodal básně a já ilustrace.
Ale bylo to pouze v rovině fantazírování, Emil Juliš měl zakázáno publikovat
a já jsem si mohl o nějakém vystavování na veřejnosti nechat jen zdát. Natož
abychom udělali společně knihu. Celá věc zapadla, a o to víc mě Emil Juliš udivil,
když skoro po třiceti letech na podzim v roce 2003 při jedné z našich cest po
výstavách vyrukoval s dávno zasutým projektem společné knihy. Kdy už konečně
uděláme tu knihu? Ptal se mě a myslel to vážně. Po chvilce prvního překvapení
jsem pochopitelně souhlasil, Julišova poezie jest mi velmi blízká a zkusit vytvořit
ilustrace k jeho básním, to mě velmi lákalo.
Na začátku naše koncepce knihy byla následující. Emil Juliš vybere ze své bohaté
tvorby 70 až 100 básní, psát nové nebude, na to už údajně nemá dost sil, a já
posléze k tomuto autorskému výboru udělám výtvarný doprovod. Zatím všechny výbory
z Julišovy poezie dal dohromady někdo jiný, ale teď si Emil Juliš sám sestaví
výbor ze svých nejoblíbenějších básní a básní dle jeho mínění neprávem opomíjených,
pozapomenutých. Zkrátka chtěli jsme si společně vytvořit knihu pro radost.
Do konce roku Emil Juliš hodlal provést výběr básní, a skutečně na přelomu let
2003-04 jsem měl na stole první výbor, ke kterému jsem vzápětí vytvořil několik
sad ilustrací. Kniha v této fázi byla rozdělena tématicky do sedmi oddílů a
každý z těchto oddílů měly uvést ilustrace. Museli jsme se ovšem vypořádat s
problémem, jak sladit básně s výtvarným doprovodem. Já ve své výtvarné práci
tíhnu k přírodě (sám se považuji za "krajináře"), zatímco Emil Juliš
má širší záběr.
V dopise ze 13.prosince 2004 Emil Juliš píše:
„… Baudelaire říká, že umění je prostituce, a sám toužil jen po bohatství
a slávě (viz.korespondence). Toho se nikdy nedočkal, ale to, co napsal, je dodnes
živé a inspirativní. Jeho jediná básnická kniha (lépe kniha básní), je největší
knihou básní 19.století a myslím, že celého romantismu, i po tom současném.
A tím ty jsi tak skrytě, že tě lidé nemohou najít. Třeba bys potřeboval zapojit
do svého umění člověka, jeho svět, dobro i zlo - ale to Ty asi nechceš.
Samozřejmě, že vítám Tvoje rozhodnutí dělat přílohy volně. I já zatím vybírám
volně, dávám dohromady jakési oddíly, které budu komponovat do sbírky, ale hodlám
s nimi dál pracovat, případně měnit (jakože přepracovávám některé básně, některé
i dost).
…toto je zatím všechno, co jsem urval času, jiným povinnostem a nemocím. Nejtěžší
je docílit, aby kniha měla koncepci, charakter. Ale baví mě to a věřím, že jí
dosáhnu. Básně s výrazným podílem přírody budu zařazovat ponejvíce v závěrečné
fázi. Chovám taky naději, že Tě můj výbor přivede k jiným tématům než k přírodě.
Ale máš volnost. Jenom jsem chtěl říct, že poezie je blízká jak vyjádření či
výrazu člověka, tak přírody i jiných prostředí. Ta moje je zavalena světem,
ale doufám, že jí neschází duše a srdce, a že jí neschází ani třetí část lidské
(ne svaté) trojice, rozum. Tedy jednota vší potence.“
A v jedné ze svých básní napsal „Vím, že můj hlas / je chválou prašné cesty
/ zpívanou duem anděla a ďábla.“
Musím potvrdit, jsem spíše na ty „prašné cesty“a andělsko-ďábelským názvukům se snažím vyhýbat ve své práci. Přesto jsem se pokoušel výtvarný doprovod přece jenom trochu rozšířit člověčím rozměrem, Emil Juliš naopak zařazoval ve větším počtu básně s přírodní tématikou, aby mi vyšel vstříc, ale nebylo to dobré. Brzy jsme pochopili, že takové „ústupky“jsou k ničemu. Každý jsme se vrátili k tomu svému.
Výbor i ilustrace byly na světě a předpokládal jsem, že knihu dovedeme do konečné
podoby. Mýlil jsem se. Netušil jsem, jak Emil Juliš dovedl být důkladný a jak
mnoho pro něj připravovaná kniha znamenala. Sice již předem mě upozornil, že
nové básně psát nebude (nakonec i několik nových vzniklo), ale začal pracovat
na vybraných básních, upravovat je, přepracovávat. Začal upravovat, měnit, vypouštět
a naopak rozšiřovat i oddíly knihy.
Nakonec to dopadlo tak, že zhruba každé tři neděle jsem dostal poštou anebo si přivezl z Loun novou verzi knihy. Emil Juliš posléze upustil do členění knihy na tématické celky, a zohlednil chronologické hledisko. Mnohé básně vypustil a mnohé nově zařadil, v závěrečné fázi jsem napočítal asi třináct verzí knihy, resp. během té práce nesestavil jednu knihu, ale tak dvě tři.
Ani po roce práce výbor básní nebyl hotový, například 29.ledna 2005 mně Emil Juliš píše:
„Nevím, co na to kritika, ona pořád upřednostňuje mojí poezii i prózu vztahující se k zániku starého Mostu a experimentální poezii, já bych tu rád prezentoval ty věci, které často nebyly ve středu pozornosti (i když tu některé ty "mostecké" i - málo - experimentální), tedy takové, které mám prostě rád.“ A jako dovětek si povzdechl: „Mám chuť vůbec ty experimentální nedávat, je to přece jiný svět.“
A já jsem byl v obtížné situaci, co s ilustracemi, v jedné verzi byly použitelné, a v další, jak se různě měnily oddíly knihy, byly vesměs k ničemu. S Emilem Julišem jsem držel krok asi tak do páté verze, potom jsem upustil od přepracovávání ilustrací. A to už dávno neplatilo původní rozvržení oddílů, básní. S Emilem Julišem jsme učinili dohodu. Ilustrace nebudou vytvořené k oddílům knihy, ale já si ze sbírky vyberu sedm básní, ke kterým vytvořím sedm sad ilustrací s tím, že tyto básně již nebude ze sbírky vyřazovat. Musím potvrdit, že slovo dodržel, a jakkoliv se kniha proměňovala, mnou vybrané básně již z knihy nevypustil.
Emil Juliš na komponování knihy usilovně pracoval, a bylo to natolik včerpávající, až tělo vypovědělo poslušnost. 30.června 2004 jsem dostal smutný dopis:
„…listuju, hledám a i nacházím básně pro „naši“ knihu, všelijak je skládám a pokouším se je sestavit do smysluplného celku a tak, aby to vyhovovalo po všech stránkách určitému názoru, významu. Snažím se, aby to také vyhovovalo charakteru Tvého činění. Bohužel - dělal jsem tohle všechno až do předevčerejška. Zmohlo mě to natolik, že jsem musel k doktorovi a ten mi řekl, že je to náročná práce a ta že zřejmě zhoršila můj zdravotní stav a doporučil mi, abych toho nechal a dodržoval životní režim, který odpovídá mému zdravotnímu stavu. Moc mě to mrzí, ale asi budu muset skutečně přestat nebo aspoň zabrzdit, a to by pak bylo na delší dobu, než jakou jsme si domluvili, snad na dobu neurčitou.“
Trochu si oddechl a ke knize se opět vrátil, hledal optimální skladbu básní, s velkým nasazením pracoval a opět se dostavily i zdravotní problémy. Bylo to vážné, zdálo se, že končíme. V dopise ze 4. května 2005 vysvětluje svoji situaci:
„…Už před naším setkáním mně řekli doktoři, že můj zdravotní stav je následkem souběhu dvou chorob vážný a že tak, jak pracuju, nemohu pokračovat, že musím svou činnost omezit atd. Přesto jsem pokračoval v práci na knize. Bohužel následky se dostavily: nejsem schopen knihu dokončit v plánovaném rozsahu a koncepci.“
Kromě těchto problémů jsme se potýkali i s tím, kdo vlastně knihu vydá a kde
seženeme na ni peníze. Po určitém tápání se knihy ujal Petr Kurka, který se
ve svém nakladatelství zaměřoval na severočeské autory. Domnívali jsme se, že
máme v tomto ohledu vyhráno. Podařilo se sehnat i nějaké peníze a kniha byla
zadána pražskému grafickému studiu Designiq k přípravě do tisku. Grafickou úpravu
a podobně jsem projednával se studiem sám, Emil Juliš se zaměřil na korektury,
přičemž i v této fázi průběžně měnil výstavbu knihy, zase a zase některé básně
vyřazoval a jiné přidával. Petr Kurka, i když měl zpočátku o knihu značný zájem,
se projevil jako ne příliš spolehlivý partner. Spolupráce s ním náhle skončila
jeho smrtí, tuším, někdy v polovině roku 2005. Zahynul při autonehodě.
Co dál? Kniha rozdělaná, peníze na ni kdovíkde. Nějakou dobu jsme se ocitli
v patové situaci. Až Olga Stehlíková (to už se psal rok 2006), která Emila Juliše
kontaktovala v souvislosti s vydáním Antologie české poezie, když se dozvěděla
o naší svízelné situaci, dohodla vydání knihy v pražském nakladatelství Jana
Šavrdy dybbuk. Pomocnou ruku nabídl i Jozef Kudlička, předjednal možnost sponzorského
daru na vydání knihy (i z toho nakonec sešlo, nestačil jednání dotáhnout do
konce, zemřel).
Přes tyto překážky nakladatel Jan Šavrda byl rozhodnutý knihu vydat. Bylo jasné, že zdravotní stav Emila Juliše není dobrý a já jsem se snažil co nejvíce urychlit vydání knihy. Společně jsme se dohodli, že konečná uzávěrka bude v listopadu 2006, potom už nebude možné provádět v knize žádné změny (jistě k lítosti Emila Juliše). Velmi jsme si přáli, aby Emil Juliš dostal vydání knihy "Pod kůži" do ruky. Pochopil jsem, že to není lecjaká sbírka a domnívám se, že pro Emila Juliše měla zásadní význam. Shrnul v ní celé své dílo, a to vtěsnat do 170 stránek nebylo vůbec jednoduché.
Kniha vyšla v předjaří roku 2007, Emil Juliš se jí už nedočkal, zemřel v posledních
dnech roku 2006.
V květnu 2007 Jan Šavrda uspořádal slavnostní křest knihy. Při této příležitosti jsem vzpomínal na okolnosti, které provázely vznik knihy a tehdejší svoji řeč jsem zakončil "Útěšnou maximou o nesmrtelnosti". Jednou z pozdních básní Emila Juliše, kterou dokončil 7. dubna 2005 a zařadil do naší knihy, aby ji vzápětí 13. dubna opět vyňal. Já jsem toho litoval, ale vůle autora byla jiná. A tak alespoň na závěr svého vzpomínání přepisuji tuto báseň.
Emil Juliš – Útěšná maxima o nesmrtelnosti
Mnozí touží žít i po smrti
touží po věčném životě
a to by bylo přece strašné
Ale jestliže Bůh existuje věčně
všichni zůstanou věčně trvat
v jeho paměti
V jeho paměti budeme trvat i potom
až naše duše srdce rozum
ta lidská trojice
shoří s tělem na popel
a pozře je hlína
Ale pak je přece víc než možné
že tam bude trvat celý náš svět
od pro nás nepostřehnutelného hnutí oblaku
po darovaný groš
nebo nevinně prolitou krev
Nic není nestvořeno
Jiří Kubový, 8. 2. - 7. 4.2005, dopsáno dne 17. 6. 2008 v Ústí nad
Labem