Nejsmutnější obrázek ze života paní Vilemíny Julišové z Loun
Na naši redakci se obrátila paní Vilemína Julišová, manželka
básníka Emila Juliše se zvláštní prosbou - abychom zveřejnili tento její dopis
přítelkyni. Vážíme si důvěry, kterou ke Svobodnému hlasu a jeho čtenářům chová,
když se rozhodla právě v těchto novinách zveřejnit dopis natolik osobní, niterný.
Je dojemným svědectvím lásky, ale je nám také připomenutím neprávem opomíjeného
umění epistulárního – umění psát dopisy. (Květa Tošnerová, vydavatelka)
"Milá Naďo, děkuji za dopis, ale odpovídám až teď. Vzpomínám
na Vás, pozdravuji Tebe i Radovana a stále přemílám události Vaše i své a žádné
nejsou bohužel radostné.
Ještě se vracím k pohřbu Emila. Měla jsem z toho velké obavy. Všechno sice zařídili
chlapci, ale nakonec na obřad jsem musela osobně. Neměla jsem z oblečení nic
černého a tak jsem si vzala Líbino koženkové černé paleto, svou dlouhou černou
sukni a na hlavu černý baret. A ty dvě hole, mé věrné přítelkyně.
Obřadní síň je zde velice slušná, světlá a čistě strohá. Všude
naleštěné dlaždice, že jsem měla obavy, aby se mi některá hůl nesmekla. Když
otevřel "obřadník" dveře, abych vstoupila první, hudba začala hrát
a já šla jako ve snu, nalevo jsem vnímala tmavo sešlých smutečních hostí, napravo
spousta živých krásných květin – věnců, kytic se stuhami rodiny i různých přátel
knihovny, divadla, města a jiných. Přes celou šíři, pod zvýšeným stupněm, byl
katafalk s rakví ozdobenou kyticí bílých květů, symbolicky za pravnoučata, a
to i za toho kloučka, který se právě před několika hodinami narodil!
Naďo, bylo to nesmírně děsivé – vkročila jsem do volného prostoru,
který se přede mnou otevřel – já živá, on mrtvý tam nahoře v rakvi, kterou už
nikdy neopustí, všechno dobré i méně dobré bylo zapomenuto, byli jsme najednou
jen my dva na pár kroků od sebe, a přece navždycky odloučeni, sevřelo mne nesmírné
hoře z té strašlivé životní konečnosti...
"Obřadník" mne uvedl k prostřednímu křeslu v řadě proti
katafalku a vedle mne na stranách usedli synové se svými manželkami a ostatní
příbuzní. Když dohrála hudba, pronesl krátký projev starosta města o zemřelém
jako o čestném občanu města a vzácném básníkovi. Pak se ozvala recitace Emilovy
básně, která končí – „...a plavec odplouvá, odplouvá, odplouvá...“ – a zase
zazněla zvláštní hudba, kterou měl Emil rád, a k jejímuž konci jsem vstala,
protože rakev se začala pohybovat a pomalu odjíždět. Všichni stáli také.
Naďo, nebrečela jsem, jen jsem jako omámená stála a skoro nevěřícně
hleděla, jak mi v té rakvi nenávratně mizí dlouholetý druh mého života. Útěšlivá
slova hostí a přátel, kteří kolem nás přecházeli, jsem vnímala jako ve snách
a jen tiše jsem stačila říkat – děkuji, děkuji –.
Po obřadu jsme všechny květiny převezli do Lenešic na rodinný
hrob, kde také budou uloženy Emilovy ostatky a k němu jednou i moje!
Naďo, nikdy na ty chvíle nezapomenu. Víš, říká se, že čas hojí,
ale uplynula teprve krátká doba a já si ještě neměla kdy zvyknout. Stále ještě
čekám na tu chvíli, kdy zastaví u domu autobus, kterým se Emil vracel z města.
Pak zarachotí klíč v zámku, vejde a řekne – Ahoj, přinesl jsem ti něco dobrého.
– A já uvařím kafe a Emil poví, co ve městě viděl, kde byl a co mluvili u Pavla
Vejrážky v antikvariátě. Jaké to byly vzácné chvíle!
Pořád ještě chodím bytem a letí mi hlavou, co musím Emilovi říct,
až se vrátí – třeba, že ten hrozen šišek na blízkém smrku ještě neopadal, že
ve slunci svítil jako zlatý. Nebo čekám, až ráno vstane a první jeho bude otevřít
dveře na balkón a podívat se na naši Ranskou horu – na jeho „přesličkovou horu“!
A zavolá – Pojď rychle sem, nad Ranou je nádherný oblak, to musíš vidět! – A
já řeknu – To víš, že jdu, ale ne rychle. – A on se zasměje – Já vím, však on
ten mrak na tebe počká! –
Ne, to už nikdy neřekne, to já už mu nikdy nepovím, co mne zaujalo,
už nikdy ho nepřiveze z města autobus, už nikdy. Jaké hrozné, nedobré, zlé je
to slovo „nikdy“, to je nezvratná konečnost všech věcí a dění.
Naďo, buďte šťastní a já Vám to moc přeji, abyste ještě dlouho
mohli na sebe zavolat: Naďo nebo Radovane, už rozkvetl ten zlatý déšť!
Pozdravuje Vás oba Vilma