S laskavým svolením autora otiskujeme projev prof. dr. Josefa Hlaváčka na zahájení výstavy Emila Juliše POEZIE - KOLÁŽE - DOKUMENTY, které se konalo 17. října 1995 v sále Okresní knihovny v Lounech při příležitosti Julišových pětasedmdesátin. Na zahájení promluvil také Mgr. Z. Sedláček a Julišovu poezii interpretovali členové Divadelního studia v Ústí n. L. K tomuto jubileu vydalo lounské nakladatelství FABIO Julišův text AFRIKÁÁÁÁÁ jako bibliofilský tisk v padesáti výtiscích, s orig. grafikou Vl. Mirvalda.
Asi se čeká, že přednesu laudiato chválu básníka a přítele Emila
Juliše, který v těchto dnech slaví jubileum. Ale já nejsem ani literární kritik,
ani obřadní řečník, a tak se spíše oddám radostným vzpomínkám. Radostným,
protože - jak to dnes vidím - přes všechny strázně byl básníkův život plný
práce a díla, a tedy radostný.
Setkali jsme se - já mládě, on zralý muž - počátkem padesátých let. Byl pochmurně
vážný, když v roli profesora Higginse postával v portálu a čekal na svůj výstup.
Na rozdíl od nás všech věděl, co na jevišti dělá: nikdy neimprovizoval.
Brzy poznal, že hodně čtu, a dal mi k dispozici svou knihovnu: byla nesmírná
a svou vybraností jako by sama nerozhodného adepta vzdělanosti vedla. Kdykoli
jdu kolem dívčích škol vzhůru a zahýbám na Pražskou, vzhlédnu k oknu, za nímž
bylo to bohatství knih, a samozřejmě i hudby. Byla to orientovaná vzdělanost.
Zázrak potkat něco takového na malém městě.
Brzy jsme si vyměnili básně. Pamatuji se, jak odjížděl do jižních Čech, do
kraje, který miloval. Vrátil se s básněmi, před kterými se tajil dech. Byly
jeho první, ale už v nich se skrývaly verše, které jako by definovaly přesně
svět: verše o hoře Raná jako o přesličkové hoře a verše o karlovarské kolonádě,
po níž kráčí Goethe, a na kterou sychrá déšť. Při jejich čtení jsem si vzpomínal
na slova Miroslava Nováka, jimiž charakterizoval výsadu Řeků, kteří měli podle
něho možnost poprvé pojmenovat svět. Po Julišovi už nikdo nemohl na Ranskou
horu pomyslit jinak.
Měla však uplynout řada let, než tato báseň vyšla. Mezitím se událo mnoho;
rozhodující, jak se zdá, byl rok 1956. Tehdy Zdeněk Sýkora skupinu básníků,
mezi něž patřili vedle Emila Juliše Vladimír Burda, Jan Sekera, Miloš Suchomel
a já, seznámil s Jiřím Kolářem. Pro všechny to znamenalo předěl: nejvíce však
pro ty, kdo poezii zůstali věrni, pro Juliše a Burdu. Právě Julišovu báseň
o Goethovi v Karlových Varech prohlásil tehdy Kolář za nejkrásnější milostnou
báseň, kterou v životě četl.
V přívalu času jsme se ještě nikdo nepokusili přesně říci, co pro nás, respektive
co pro básníky setkání s Kolářem znamenalo. Juliš na něho ne nadarmo vzpomíná
básní charakteristicky nazvanou Co nadechl mne dechem svým. Přinášel především
nové obzory ze světa: překládal tehdy nejen Whitmana, ale i Lee Masterse.
Byl zaníceným hlasatelem teorie básníka jako svědka, básníka jako toho, kdo
musí být tam, kde je život nejtěžší. Zároveň ovšem byl i hlasatelem nesmírné
básnické formální kázně a hlasatelem ř ádu; snad tehdy vznikal jeho Mistr
Sun o básnickém umění. Vladimír Burda až do svého skonu nepřestával citovat
Kolářovu devizu o jednotě umění a morálky: Nesmíš namalovat obraz, který by
si esesák pověsil na zeď.
Z té doby lze uvést i večer poezie v Umělecké besedě Praze, kde Julišovy verše
zazněly vedle básní přátel z lounské party, jak dodnes říká Václav Havel,
a vedle básní a próz Violy Fischerové, Václava Havla, Bohumila Hrabala, Kuběny,
Josefa Škvoreckého a Zábranových - a ovšem také vedle prací pořadatelů večera
Jiřího Koláře a Josefa Hiršala - poprvé.
Nepočítáme-li prvotinu Ranská hora, kterou mu vydal lounský Klub přátel umění
jako svou prémii roku 1963 s Mirvaldovým dřevorytem, musilo uplynout deset
let tvrdé práce, než se objevila prvá řádně vydaná sbírka. To už bydlil Juliš
v druhé rozhodující krajině svého života, v Mostě, uprostřed oprámů, výsypek
a povrchových dolů; z bytu v sídlišti plném lidských osudů vyhlížel na krematorium.
Všichni recenzenti tehdy, v roce 1965, vyjádřili podiv nad zralostí zdánlivé
prvotiny, jež vyšla v Mladé Frontě pod názvem Progresivní nepohoda. Jeho verše
zarazily kázní a poetikou, založenou na dosti zapomenuté tradici. Pozorný
čtenář mohl v Julišových textech nalézt odkazy k Raineru Mariovi Rilkovi,
romantickou symboliku máchovskou filtrovanou ovšem podáním Jiřího Koláře,
hodně zněl i Thomas Stearns Eliot. Básně-fugy byly polyfonií vzájemně se proplétajících
významů a metoda tohoto prostřihu dvou či tří básní v jednu, vlastně metoda
koláže, nás nutí vracet se stále znovu a znovu, spíše báseň prohlížet než
ji číst, objevovat souvislosti, nechat se zaplavovat stále znovu přítomným
celkem - asi jako při vnímání výtvarného díla.
Myslím, že právě tady se formoval litanicko-hymnický charakter Julišovy poezie,
jak zní podnes.
Jistě, básník tu reagoval na živé tendence té pokusnické doby. Sbírka Pohledná
poezie zřetelně dosvědčuje jeho okouzlení myšlenkami "umělé poezie",
jak tehdy říkával Josef Hiršal, další z kmotrů Julišovy poezie. Z teorií Maxe
Benseho si však Juliš vybral spíše možnost kombinatorického pořádání významů
než možnost vizuální organizace znaků. Náznaky lze už spatřit v Progresivní
nepohodě, která je lettrismu nejbíže, kombinatorika významů se však plně vyslovila
ve sbírce Krajina her (1967). Je zvláštní, že v Julišových rukách nepůsobí
kombinatorika vůbec matematicky suše a chladně, ale naopak zcela přirozeně,
a co víc, podporuje a násobí poetický náboj kreace: vzpomeňme jen v druhém
oddílu této sbírky básně věnované krajinám.
To je básníkova šťastná doba. Vydává, cestuje, radostně a plně se účastní
uměleckého života své doby. Tehdy také začíná redigovat ústecký časopis Dialog,
který ze zápisníku pro funkcionáře národních výborů promění v přední magazin,
přinášející progresivní fotografie, prózu, filosofii, teorii umění i poezii:
pokud jde o ni, je nutno poznamenat, že Dialog je jedinečným pramenem pro
studium tak zvané konkrétní poezie, jíž na jeho stránkách Juliš poskytl přístřeší,
jakého se jí jinde nedostalo.
Po srpnu 1968 stačí ještě vydat několik čísel Dialogu a pak i pro něho euforická
šedesátá léta vyústí do traumatické normalizace. Nudné a namáhavé zaměstnání
mu však nezabrání v tvorbě. Jako všichni, šíří své básně v rukopisech, když
na vydání není ani pomyšlení. Až koncem osmdesátých let se ukáže, že nemlčel,
a že stále dokáže oslovit: dosvědčují to mj. tři sbírky, vydané v Ústí n.
L. na přelomu dekád zásluhou redaktora Viléma Vránka. Básník se v nich proměnil,
je epičtější, ale jeho zbraně zůstáva jí naostřeny právě z doby, které jsem
věnoval nejvíce pozornosti.
Dnes připravuje výbor ze svého díla pro renomované nakladatelství TORST. Je
nositelem ceny Jaroslava Seiferta. Jeho básně v próze se pravidelně objevují
na stránkách Literárních novin. Neobejde se bez něho sborník experimentální
poezie Vrh kostek. Slovníky a dějiny české literatury obsáhle uvádějí jeho
dílo. Mohl bych zmínit další pocty. Ale je to zbytečné. Multitext A (tak se
jmenuje jedna z jeho posledních sbírek vydaná v Lounech panem Vejrážkou v
r. 1992), tedy multitext jeho díla je pro mne neus tále přítomen od samého
počátku, kdy se v jedné básni zeptal:
Ale
cožpak žádný pták nezazpívá svoji píseň
skrze tmu a zeď?
A pak ji sám začal zpívat.
prof. Josef Hlaváček [REGIZ 2 / 1996]