NADREÁLNÁ PODOBENSTVÍ

Už druhá knížka vychází Emilu Julišovi v lounském nakladatelství Fabio: po básnické bibliofilii Multitext A, vydané roku 1992 a mnou ve Tvaru již recenzované, přináší závěr loňského roku na knihkupecké pulty soubor Julišových prozaických textů, vtipně nazvaný Cesta do města Lawn.
Knihu ilustroval sám spiritus agens severočeského nakladatelství, jeho majitel P. R. Vejrážka. V lepším případě nás tyto ilustrace upamatovávají na koláže Štyrského, v tom horším alespoň zneklidňují, jsouce nebezpečně blízko fotomontážím doplňujícím „magnetovské“ řady kriminálních příběhů.
Naštěstí inklinují Julišovy texty spíše k prvnímu z obou pólů: Jak si při jejich četbě nevzpomenout na extatické snové vize Jakuba Demla či exaktním jazykem dopodrobna popsanou fantomatickou skutečnost v raných prózách Kafkových, a nemohu si pomoci – jako bych kdesi za textem tušil souručenství s úžasným a úděsným podobenstvím Komenského Labyrintu.
(Zůstaňme chvíli u Julišova vztahu k výtvarnému umění – není jeho způsob viu blízek nazírání malířovu, nevytváří – mnohdy jen volně propojené – textové koláže? – ostatně vždyť je svede i co artefakty výtvarné… A tak se v textech zjevuje malíř – nejen majitel paměti, ale též nad suchou vědou vítězící fantazie, a tak před námi ožívají detaily jako z Dalího obrazů: „Zvoní telefon. Muž zvedne sluchátko, řekne, Haló; pak, Ano, u telefonu; potom naslouchá. Nejspíš se jadná o jakési poselství. Muž pomalu klesá na podlahu a zvolna se roztéká.“)
Bráním se velmi uznat prózy Emila Juliše za pouhé záznamy snů: oscilují mezi vzpomínkami („Vidím strniště s ostrými stébly seseknutými kosou nebo sekačkou, po němž se učím chodit bos…, se snopy obilí svázanými povřísly nebo červenými provazy zakončenými stejnobarevnými dřívky, se snopy pravidelně ležícími nebo už postavenými do mandelů, žně jsou v proudu, nosím na pole v košíku oběd…ô) a představami umocněnými zdánlivou idyličností minulého („ty nože se při jízdě bleskově protínají, stříhají, koně odfrkují nebo traktor bafá, odstřižené stvoly se pokládají, něco se škube v trávě, mladí zajíčci s krvavými phýly nohou se snaží utéct, někteří mají seříznutou kůži ze hřbetů, obnažené maso se červeně leskne, zajíčci se stále snaží kupředu, kupředu, ale jen se zmítají na místě…“), do expresivních, emocionálně vypjatých pasáží zjitřené obraznosti jsou častokráte vsunuty pasáže zdánlivě nezaujatě popisující jakoby reálnou skutečnost („Za naším domem se rozvírá vytěžený povrchový důl…“) ostatně, není látka pro hrůzyplné snové krajiny s továrnami dýmajícími nad chřtány velkolomů, polorozpadlými zemědělskými usedlostmi, slepými okny domů a náměstími pod rubášem mlhy (v níž lidé pozbývají s tváří i svoji podstatu, vzdalujíce se sobě k nerozpoznatelnosti) utkána opravdu ve zcela konkerétních místech na mapě „zemského ráje“?
Nasvíceny z vhodného úhlu mění se i běžně úkony v jakýsi téměř fatální zápas o bytí, o samu holou existenci. Lidský život je Julišem tematizován právě v souřadnicích tohoto boje (Rmutná voda…). Osudová nemožnost a osudová nutnost vedou ruku v ruce kročeje (lyrického?) subjektu jeho próz (Nu, Matka by dozajista potěšila i poděsila S. Freuda!)
Skutečnost v nich ustavená je majetkem tohoto subjektu: přesnost popisu budí zdání objektivnosti, ale – jde přece o skutečnost skrze subjekt, v subjektu (nikoliv okolo něj).
Děj nemůže být gradován, natož ukončen, neboť vlastně ani nevzniká. Ač existenci subjektu třeba i ohrožuje, zároveň ji stvrzuje, manifestuje. Zdánlivě vsazen mimo, aby zvnějšku dosvědčil jeho „reálnost“, právě touto zřetelnou snahou, touto svojí zdánlivostí ukazuje, že je nejvnitřnějším majetkem subjektu, že se odehrává uvnitř něj. Děj tedy vzniká společně se subjektem – a zanikne až s ukončením možnosti tohoto subjektu projektovat se do sebou stvořeného příběhu (a zmnožovat takto fyzicky omezené možnosti svého bytu). Jest také otázkou, zdali subjekty ostatní nenesou v sobě (ve většině delších próz) až příliš z vlastností kvaziautobiografického subjektu vypravěčova, zdali nevznikají jako jeho rozdvojení, jako jeho součásti. To Julišovi umožňuje, aby svět jeho próz přes všechnu složitost i tajuplnost zůstával kompaktní, celistvý, pravděpodobný, integrální a integrující, uvěřitelný, neboť vposledku v mnohém hodně lidský (netkví cípek tohoto světa v každém z nás?).
Je to svět, v němž si „hrdina“ („hrdinové“) uvědomuje skrze nejistotu („Kdo mě naučil vnímat přírodu jako odlesk ráje, ze kterého byl člověk vyhnán? Vždyť i ráj musel být touhou po životě a nelítostným zápasem o něj – žijeme iluzemi, pěstujeme duši.“) nutnost neustálého hledání jistot metafyzických i úcty k tajemství („Jak se ta nebeská tělesa nesou tiše a lehce prostorem! Jako by byla součástí kosmického vědomí. Co víme….? Třeba nejsou jen za mraky, jsou za poznáním, snad jen za očima, v tajemství…“); tedy i stálou potřebu sebepřesáhnutí.
Je to podobenství o duchu kreativním, tápajícím, hledajícím svoji cestu vzhůru (smíme-li takto hovořit tam, kde fyzické rozměry pozbývají platnosti).
A je to knížka silnější a působivější tím, že její autor střídmě koření – humorem (Blahopřání; jedna z postav bývá také zvána: „Mistr Prokop Buben…“)
…snad patří k její atmosféře, že se v mém výtisku Cesty … opakují dva texty (K pochopení, Matka) dvakráte.
Přesto neváhám také já poděkovat „České spořitelně, a. s., okresní pobočce v Lounech a jedné soukromé osobě, která si nepřeje být jmenována…, za pochopení, ochotu a finanční pomoc při vydání této knihy.“

Ivo Harák [Tvar, 1994]